Ouhonci a dcery zmrhané

Dnes bude řeč o nemanželských dětech a svobodných matkách. Už byl jeden takový případ "padlých" dívek na těchto stránkách zmiňován. V Tunochodech žila děvečka, co k dítěti přišla, aniž ženicha a svatbu alespoň v dohledu měla. O tři roky později se přeci však vdala a žila v Ovesné Lhotě na č. 16. To bylo na konci 19. století.

O sto let dříve můžeme nalézt podobný případ. Narození Alžběty 17. listopadu roku 1781 ve Smrdově. Matka Anna Malinová, otec Štěpán Šemík.

17.11.1781 nar. Alžběta, dcera Štěpána Šemíka a Anny Malinové

Svatba však bude až za dva měsíce, a tak nemanželské dítko je zapsáno až na konci matriční knihy narozených. 18. listopadu farář dívku pokřtil, a jméno Alžběta bylo tak trochu za trest. Nemanželským dětem se někde dávalo jméno, které bylo v době křtu nejblíže v kalendáři. A 19. listopadu měla a má svátek Alžběta.

22.1.1782 svatba Anny a Štěpána

22. ledna se dodatečně konala svatba. Jedním ze svědků byl Josef Šemík (pravděpodobně z č. 12) a mohl být blízkým příbuzným Štěpána. V posledním sloupečku matriky můžeme číst "in nova villa". To je mi záhadou. Tam pravděpodobně po svatbě žili. Dá se to přeložit jako "nová vesnice". Mohla by to být Nová Ves u Světlé nebo blížší Nová Ves u Leštiny. Proč je to ale psané malými písmeny a není uvedeno číslo popisné, které se už tehdy zapisovalo? Život v té době přinášel mnohá protivenství. Je tedy otázka, zda se Štěpán musel ženit a odstěhovat ze Smrdova, aby neměl z ostudy kabát. Josef II. se roku 1783 pokusil o zrovnoprávnění nemanželských dětí s manželskými vydáním tzv. “manželského patentu” (č. 117). Ve Smrdově a okolí to muselo trvat jistě mnoho desítek let, než se podmínky nemanželských dětí zlepšily. Třeba tím, že matka mohla pro své dítě vybrat jméno dle svého uvážení a že se taková narození psala v matrikách spolu s ostatními novorozenci, jak tomu bylo při křtu v Číhošti v roce 1889.

Tyto staré knihy matrik nejsou bohužel (na rozdíl od farnosti číhošťské nebo čachotínské) ještě převedy do digitální podoby a nejsou tedy vystaveny na internetu. Musíme za nimi do oblastního archivu v Zámrsku. V 50. letech minulého století byly poničené knihy, ze kterých jsem výše v tomto textu čerpal, restaurovány a převázány. Knihař-úderník tuto událost zaznamenal vlepením vzkazu pro příští generace badatelů:-)

Albert alias Robert

O tom, jak vzpomínal na své mládí Robert Semik jsem tu psal nedávno. Jeho otec Bohumil Šemík přišel do Ameriky v roce 1905 ze Světlé nad Sázavou. O dva roky později za ním ze stejného města na Vysočině dorazila Marie Procházková. Robert se narodil 13. nebo 17.5.1910 v Chicagu jako Albert. Kdy se nechal přejmenovat není známo, jeho sestra Mildred mu ale i pozdějí říkala "Al" nebo Albert raději než Robert.

Našel jsem záznam, ze kterého je patrné, že Robert za II. světové války nastoupil do armády. Podle slov Joe Semika Stanuszeka sloužil u zdravotníků a snad působil v Británii. Po skončení války v září 1945 službu v armádě ukončil, jak je patrné z dochovaného dokumentu.

Propouštěcí list z armády (levá str.)

Pravá str. s výplatou a vlastnoručním podpisem

Jeho poslední vojenské působiště se nacházelo v Bruns General Hospital v Santa Fe v Novém Mexiku, kde působil jako vojín ve zdravotním oddílu. Závěrečný žold obnášel 153,95 dolarů. Tato částka byla navýšena o 47,05 dolarů, které zaplatil za cestu zpátky domů do Los Angeles (1935 3/4 Gates Street) v Kalifornii.

Koncem padesátých let se podruhé oženil. 3.4.1957 v Cook County (Illinois) měl svatbu s Laverne Melby. To je vidět z následujícího oddacího listu.

O jeho předchozím manželství (svatba kolem roku 1948?) zatím není nic známo. Robert žil na konci života v Kalifornii. Zemřel 8.3.1981 a je pochován na hřbitově v San Bernardino na okraji Los Angeles. Další informace o něm lze získat zde na placených službách, které poskytují za úplatu osobní informace.

Rozsochatec č. 30

Jméno Martin je v současnosti spojeno se jménem Šemík hned několikrát. V 19. ani v 18. století jsem v našem klanu žádného křtěného Martina nezaznamenal. V Rozsochatci se roku 1838 v písemném operátu pro Stabilní katastr  objevuje jméno Martin hned dvakrát.

Soupis čísel parcel, kde měl statek pole, červeně číslo stavebního pozemku

Jednou na čp. 12 s přezdívkou Hanuš (vulgo Hanuš) a podruhé v čp. 30 Ledwinka vulgo Karásek. Na jiném místě je přezdíván též Karas. Tyto přezdívky byly uvedeny i u ostatních statků. Možná to byli jména původních hospodářů, tedy tzv. přezdívka po chalupě?

Martin Ledvinka z č. 30 se narodil v roce 1794. Martinův syn se jmenoval Josef a jedna z mnoha vnuček Anežka.

25. října 1794 nar. Martin, otec Jan Ledvinka, matka Dorota roz. Klementová

Anežka byla jednou ze sedmi dcer Josefa a v roce 1899 se v čachotínském kostele vdala za Aloise Šemíka ze Smrdova. Oba novomanželé právě dosáhli věku 24 let a tudíž byli čerstvě plnoletí.

Anežka Ledvinková

Alois Šemík

Alois byl můj praděda a tímto přeju vše nejlepší k svátku Martinům, a nejenom těm na bílém koni.

Osudy lidí končí na hřbitově

Někdy se říká, že na hřbitovech začínají osudy rodopisců. To je totiž místo, kde si uvědomujeme svoje kořeny, kde si oživujeme příběhy předků. To je zároveň místo, kde u některých jedinců vzplane touha dovědět se o svých předcích víc, než je napsáno na náhrobcích.

V mém případě klíčovým impulzem pátrat po minulosti rodu byla pasáž z kroniky Smrdova nazvaná "Úmrtí Jana Šemíka z č.12". Jan (*1849+1929) byl poslední v řadě sedláků, který je pochován ve Smrdově, dnešní Sázavce. Jeho syn Alois a vnuk František mají hrob na čachotínském hřbitově. Jeho otec Josef a děd František byli pochováni na římskokatolickém hřbitově ve Smrdově. Tedy tam, kde se v Sázavce pohřbívá dodnes. Janův praděd Josef, který zemřel v roce 1814, je pochován na dnes již zrušenem hřbitově v bezprostředním okolí smrdovského kostela. V těsné blízkosti kostela se pochovávalo do roku 1822. Tam leží další generace lidí z celé smrdovské farnosti, tedy i z Ovesné Lhoty, Bačkova, Zboží, Vrbice. Jen lidé z Dobrnic a blízkého okolí měli a mají hroby na místním hřbitůvku u filiálniho kostela Všech svatých.

Šemíkův hrob v Neumětelích

Dnešní procházku po hřbitovech a hrobech zakončíme v Neumětelích u hrobu nejznámějjšího českého koně. Od roku 1887 je nad velkým kamenem postavena pískovcová stříška, kterou dal na své náklady postavit kníže Schwarzenberg. Celý pomník přivezli rozložený na pěti povozech tamní sedláci. Nápis na hrobě praví: "V Neumětelích se věřilo a věří, že zde Šemík, věrný kůň rytíře Horymíra, zakopán leží."
Koncem 19. století porušil veškerá tabu s hrobem spojených správce místního panství Gassauer. Ten dal Šemíkův kámen odvalit a nechal pod ním kopat. Nenašel však nic. Neví se ani to, kde se v Neumětelích kámen vzal. Podle všeho totiž pochází až z osm kilometrů vzdáleného brdského Plešivce - hory považované i dnes tu a tam za magickou*.

*Krajinou zázračného koně - Ohlédnutí Václava Cílka za mizejícím národním mytologickým světem...