Na prahu velké války

Blíží se sté výročí začátku 1. světové války. Války, které se říkalo velká do doby, co 20. století přineslo válku druhou, ještě větší. Není snad u nás obec, kde by nebyl památník se jmény místních rodáků, kteří padli na obou stranách fronty. Ti, co se vrátili, nám zanechali pár vzpomínek, jako třeba Josef Šemík z Ovesné Lhoty. Po mém pradědovi Aloisu Šemíkovi se zachovala alespoň fotografie.

Verlustliste ausgegeben am 29.9.1915

Po některých vojácích zůstal jen záznam o tom, že padli (tot, gestorben, gefallen) či byli zajati (kriegsgef.) nebo zraněni (verw.). Víme tedy, že František Šemík (*1884) z Chrtníče byl raněn na podzim roku 1915. Sloužil u 5. kompanie (roty) 21. pěšího pluku. Po skončení války se mu narodili dva synové, jejichž potomci žijí dodnes. František se dožil požehnaného věku 92 let. Zemřel v roce 1976.

Verlustliste ausgegeben am 9.2.1915

Nedávno jsme tu zmiňovali Karla Šemíka (*1874), který přišel na začátku 20. století z Ovesné Lhoty na pražský Žižkov. Narukoval na začátku války jako "záložák" domobrany. Zdá se, že po vyléčení zranění již nebyl povolán zpět. Bylo mu tehdy už přes 40, a tak při narození syna Rudolfa (*1915) pobýval nejspíš doma v Praze. Před několika týdny, když jsem tu psal o Karlovi, jsem neměl k dispozici záznamy z matrik. Díky jedné čtenářce těchto stránek tu dnes máme zápis svatby Karla Šemíka a Marie Beránkové. Církevní obřad se konal tam, kde dnes stojí Divadlo Járy Cimrmana.

20.1.1902 - Karel Šemík & Marie Beránková

Po přestěhování ze Žižkova na druhý vltavský břeh, jak jsem již psal, manželé Šemíkovi bydleli postupně na třech adresách v Holešovicích.

Po roce 1906, kdy záhy po narození umírá syn Vojtěch, opouští Karel obor řeznictví a uzenářství. Co nakupuje za účelem prodeje, jak bychom dnes povolání obchodníka opisovali, není úplně známo. V novinách Národní politika se objevila zmínka 10. července 1917, tedy ještě v období velké války:

Novinový inzerát z 10.7.1917

Velké sudy se prodají po 20 K. Praha VII., Ústřední jatky, fa Karel Šemík. K vidění 21. července od 1-6 hod. odp.
Holešovická tržnice sloužila dříve, od roku 1895 do roku 1983, jako hlavní pražské jatky. Z tohoto novinového inzerátu je myslím potvrzeno, že Karel už zbytek války vojákem nebyl. Nyní opustíme Prahu a vrátíme se na počátek 1. světové války na Vysočinu do obce Horní Paseky.

V dubnu 1915 se tam narodil Jaroslav Šemík. Teorie, že nedostal jméno po otci Josefu Vápeníkovi, ale po vdově Anežce, roz. Šemíkové, protože Josef Vápeník zahynul na začátku války, se ukázala jako lichá. Před naším lipnickým setkáním jsem telefonicky hovořil s ochotnou paní matrikářkou a víme, že

• 21.2.1905 byla v Horních Pasekách svatba Josefa Vápeníka a Anny Šemíkové
• v roce 1911 se narodil Josef Vápeník
• 22.4.1915 se narodil Jaroslav Šemík (nemanželský syn vdovy Anny)

Záznam o úmrtí Josefa Vápeníka se zatím nepodařilo nalézt. Zemřel však jistě před začátkem války. Bylo to někdy mezi roky 1911 a 1914. I když později bylo na křestním listu zapsáno "manželský", v matrice je uvedeno u narození Jaroslava nemanželský syn.

O jehlách a kupkách sena

Na hledání předků je zajímavé, že nikdy nevíte, kde skončíte. Základem hledání jsou matriky. Některé jsou digitalizované a dostupné na internetu, některé najdeme v oblastních archivech. Novější knihy (i ty mohou být ale docela staré) jsou stále na matričních úřadech. Než budete hledat jehlu v kupce sena, musíte najít nejdřív tu pravou kupku. Důležité je tedy i hledání zdrojů, ve kterých budeme hledat záznamy o našich předcích.
Časem zjistíme, že matriky nestačí. Přibývají další kupky sena. Sčítání obyvatel nebo poddaných, pozemkové či gruntovní knihy, urbáře, přihlášky k pobytu, telefonní seznamy, sirotčí seznamy, seznamy hrobů.

Národní politika, 10.11.1906, zdroj: Kramerius

Ale také další zdroje, které s digitalizací dávají možnost mnohé zjistit doma u počítače na internetu. Třeba staré noviny. V listopadu roku 1906 byla v Národní politice otištěna krátká zpráva o úmrtí Aloise. Alois Šemík (*1881) byl jedním ze synů Františka Šemíka (*1852). Oznámení končí sdělením o pohřbu na hřbitově v Sobotce.

Trať 064 pod Humprechtem

Konduktor, tedy průvodčí Alois, tehdy vypomáhal na nově otevřené trati z Mladé Boleslavi do Staré Paky. Úsek do Sobotky byl slavnostně otevřen v listopadu roku 1905. Od roku 1904 byl Alois otcem. Zkoušel jsem hledat v matrice zemřelých, které jsou pro Sobotku uloženy v Zámrsku. Marně. Zkusil jsem tedy živou matriku v Sobotce. Ochotná paní úřednice mně radila zkusit okolí (Jičín, Dolní Bousov), ale i tam jsem skončil bez úspěchu. Napadlo mě, kdo by mohl mít na starost správu soboteckého hřbitova? Ejhle, skutečně tam našli záznam, že 5.11.1906 byl Alois pohřben na soboteckém hřbitově.

Starý sobotecký hřbitov

V příloze Vám posílám kousek mapky starého hřbitova v Sobotce k orientaci pro případ, že byste tam chtěl hledat hrob toho Vašeho předka p. Šemíka. Jedná se o díl II, č. hrobu 86. Když vejdete vchodovými vraty do starého hřbitova v Sobotce (vchod - vrata nacházející se blíže k městu Sobotka), je to následovné:
Budete pokračovat cestou od vrat, až narazíte asi v polovině na křižovatku s příčnou cestou (na rohu je nádrž a kohoutek na vodu na zalévání), tam se dáte doprava. Dojdete k hrobu uprostřed této cesty. Uhnete doleva (na rohu je hrob s bystou básníka Václava Šolce). Mírně za polovinou je vlevo od cesty urnový hrobeček p. Františka Šedivého (1911 - 2004)  a vedle něho hrob Františka Žofky. V další řadě za hlavami těchto hrobů by měl být pohřben ten Váš příbuzný p. Alois Šemík.

Že by se to zapomnělo zapsat do matriky nebo k zápisu došlo až později? Paní matrikářka ze Sobotky mi na druhý den píše:
...nedalo mi to, a pátrala jsem. Přece není možné, aby osoba tady zemřelá a dokonce tady pohřbená nebyla zapsaná ve zdejší matrice (když jste v matrikách jiného vyznání rovněž nenalezl).
V indexu k matrice zemřelých v Sobotce (to je takový jmenný seznam, dnes je součástí matriční knihy) jsem Aloise Šemíka našla zapsaného. Zápis o jeho úmrtí je v knize úmrtí pro Sobotku, tehdejší část Březno, v matrikách pro Sobotku - venkov (strana 39). I datum 3.11.1906 souhlasí. Tato kniha je již v Zámrsku.

Nádraží stojí v části Sobotky, která se jmenovala Březno. Sobotecký hřbitov je mimochodem proslaven místním rodákem Fráňou Šrámkem, jehož hrob je umístěn nedaleko Šemíkova. Dokonce vyšla útlá knížka, která se věnuje tomuto pozoruhodnému místu. Možná, že bude dostupná v některých knihovnách. Autorem je historik Karol Bílek.

Sobotecký hřbitov, zdroj: www.fotoaparat.cz

A tak si mohu zapsat do úkolovníku na příští výlet do Zámrsku:

sign. 8157 matrika Z 1894-1933 Březno (osada Sobotky)

Zemřel Alois Šemík (†3.11.1906) 

A při návštěvě archivu v Praze zkusím nalézt záznam o narození jeho syna:

NUS N1 farnost Nusle 1903-1905

Narodil se Alois Šemík (*1904)

IV. sraz klanu Šemíků

S Jaroslavem Haškem v zádech

Počasí vyšlo náramně. Výhled z Lipnice směrem k Lichnici se "záchytným" bodem větrniku u Kamene nás nasměroval k místům, o kterých jsme si povídali po obědě u Hašků Na kovárně.

Adamova radlice byla předána. Tentokrát má putovní trofej v držení první žena. Na ní teď bude, jak a kdy předá štafetu další(mu) v pořadí.

Nejdál to za námi měli Šemíkovi z Prysku, nejblíž z Ovesné Lhoty. Ať jsme z dáli nebo z blízka, věřím, že si odnášíme z Lipnice něco nového. A pro ty, co nemohli být s námi, posílám bonus :-)

Lipnice nad Sázavou

Prezentace z našeho čtvrtého srazu rodu věrných...

 
---

Selský baroko

Dnes začnu věnováním, kterým začíná kniha Jiřího Hájíčka, jejíž název nás nasměruje do jižních Čech.
Mýmu tátovi, kterýmu je letos sedmdesát

a kterej se začátkem padesátých let nesměl ani vyučit řemeslu, protože byl synem kulaka,
kterej odešel v patnácti z jihočeské vísky na práci do černý Ostravy,
kterej se ve zdraví vrátil a místo s koňma, jako jeho předci sedláci, handloval s motorkami a ojetýma autama,
kterej měl stopětadvacítku „péráka“ a pak čézetu „kejvačku“, po ní Jawu 350 dvouválec a tu vyměnil za svý první auto, válečnou značku DKW po Němcích,
kterej za budovatelskej dob druhý pětiletky vlastnil neuvěřitelnou káru, citroën jedenáctku po bechyňským knížeti Paarovi, rok výroby 1934,
kterej se chytil volantu a za čtyřicet let si na traktorech bez pérování, na náklaďákách , autobusech a podobných starejch krámech oddělal záda,
kterej projel bez nehody šedesátý, sedmdesátý i osmdesátý léta,
kterej po sametový revoluci jako šofér autokaru viděl půlku Evropy
a kterej si dodnes pamatuje, jako by to bylo včera, každej kousek pole z toho čtyřiadvacetihektarovýho statku, co už dávno není…

Nejsem vášnivý čtenář beletrie. Když se mi ale dostala kniha Selský baroko do rukou, měl jsem na několik dnů pocit, že prožívám příběh s hlavním hrdinou. Genealog, jehož majetek je soustředěn do notebooku s údaji o rodokmenech jeho zákazníků. Soukromý genealog, který pracuje na neobvyklém úkolu. Zjistit, co se dělo v jedné jihočeské vesnici na přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století. Rozálie Zandlová je klíčovou postavou, která v té vesnici tehdy žila. Viník nebo oběť? Klasická otázka bez jednoznačné odpovědi. Když je historie ještě příliš živá, promítají se do pohledu na tehdejší události emoce. V mnoha obcích byli vytipováni místní vesničtí boháči a využity místní Rozálie. Kde je čára, ze kterou by profesionální genealog už neměl jít?
Jména všech míst i postav jsou smyšlená, i když na to autor výslovně neupozorňuje. Tedy až na Holašovice, které daly knize do vínku jméno. Přečtěte si ukázku nebo celou knihu. Těch 178 stran za to stojí.

Poslušně hlásím

„Život lidský je tak složitej, že samotnej život člověka je proti tomu hadr“

Když se Jaroslav Hašek po 1. světové válce vrátil z Ruska, popisuje jeho peripetie Radko Pytlík.

Od prvního dnů po návratu je opět tím starým tulákem bez domova. Stěhuje se opět z místa na místo. Z hotelu Neptun ke kvartýrské do Cimburkovy ulice na Žižkově. Šura se však nesnáší s bytnou a při první příležitosti dostávají výpověď pro neplacení nájemného. V nejhorší chvíli mu pomohl kamarád, anarchista, pašerák a "žižkovský peripatetik" Franta Sauer. Jelikož tentokrát selhala "Černá ruka", sdružení, jež pomáhalo chudým lidem k bydlení, ubytuje Haška i Šuru v pokoji svého bytu v Jeronýmově ulice č. 3 (dnes č. 8) - čp. 324, na Žižkově, v domě U zlatého anděla.

Socha Jaroslava Haška od Karla Nepraše
a Karolíny Neprašové

Franta "Habán" Sauer je znám jako bořitel pomníku. Jaroslav Hašek zúročil svoje zážitky ze světové války v díle, které ho přežilo, a tak dnes stojí na Prokopově náměstí Haškův pomník. Kromě této atypické jezdecké sochy stojí hned několik pomníků v Lipnici a okolí. Do Lipnice se vydal v létě roku 1921 vlakem přes Světlou nad Sázavou.

Posledních několik málo měsíců života bydlel v domku č. 185, který koupil od obchodníka Bohumila Havla. Zde na začátku roku 1923 umírá. Na Tři krále je pohřben na místním hřbitově. Ještě jednou cituji haškologa Radko Pytlíka.

Po pohřbu každý spěchal zahřát se znovu do hospody. Pilo se pivo a vařil se grog na památku zemřelého, aby i on měl nahoře co pít. Nikdo už netruchlil, ani neželel. Snad jen hrstka nejbližších přátel, kteří seděli zaraženi nad nenadálým odchodem svého oblíbeného společníka, který žil až příliš intenzívně a zemřel až příliš mlád. Bylo mu necelých čtyřicet let.

V sobotu se sejdeme u domku č. 185.

Na skok na Žižkov

Hurtigův plán z roku 1891
Červená čára - trasa koněspřežné tramvaje

Téměr dvacet let po Janu Šemíkovi přichází v roce 1901 na pražský Žižkov Karel Šemík. Že se ti dva znali, je pravděpodobné, i když přímí příbuzní to nebyli. Karel se narodil před 27 roky v Ovesné Lhotě č. 35 jako třetí z více jak deseti dětí Josefa (*1841 +1911). Žije v podnájmu v Dalimilově ulici č. 359. O 110 let později se v tom domě bude nacházet hotel. Karel se živí jako řezník a uzenář. Poznává Marii Beránkovou. Na počátku roku 1902 se koná svatba. Rychle rostoucí Žižkov ještě nemá v tu dobu kostel. Fara a kaple stála kousek od jejich bydliště ve Štítného ulici. V budově byl původně hostinec U rytíře Dalimila, později kaple s farou. Dnes je zde Žižkovské divadlo.

Soupis pražských domovských příslušníků 1830-1910 (1920), zdroj: AHMP

Několik měsíců po oddavkách se koncem roku 1902 novomanželé stěhují do Holešovic. O čtyři roky později se Marii narodil syn Vojtěch, který však po několika týdnech umírá. Z policejních přihlášek jsou patrná čísla popisná domů v Holešovicích (č. 457, č. 468, č. 366), kde manželé Šemíkovi postupně bydleli. Narodili se jim dva chlapci (Oldřich, Rudolf) a dvě děvčata (Blažena, Jarmila). Z řezníka a uzenáře se stává obchodník. V Národních listech je v prosinci 1912 následující zprávička:
Karel Šemík z Ovesné Lhoty usnul včera v jednom hostinci v Petrské čtvrti a když se probudil, s úžasem shledal, že mu bvly odcizeny remontérky s řetízkem v ceně 150 korun.

Olšanské hřbitovy

Karel umírá v roce 1954 a život syna Oldřicha končí předčasně o rok později. Dcera Jarmila se vdala za Františka Fialu. Hrob Karla a Marie nalezneme na Olšanech. Oldřich s Marií mají hrob na smíchovském hřbitově Malvazinky. Jejich jména jsou ale i na Olšanském hřbitově společně s další generací Šemíků.
Hrob mladšího Oldřichova bratra, Rudolfa, jsem při pátrání na Olšanských hřbitovech dlouho nemohl najít. Až když mi dobré duše ze správy Olšanských hřbitovů poradily a věnovaly mapku, objevil jsem místo s nenápadným náhrobkem. Že Rudolf zemřel v květnu 1977 (pravděpodobně 21.) lze jen vytušit. Na stejném místě je Josefa Eigelová (+1978) a rodina Domažlická.

Rudolf Šemík (*1915 +1977)

Potomci Oldřicha Šemíka určitě žijí. Na našem prvním setkání v Číhošti si někoho z nich vybavuji. Přijedou i na Lipnici? Zda má potomky i Rudolf, to netuším.

Vraťme se ještě zpět do léta roku 1901, kdy přišel Karel Šemík z Ovesné Lhoty do Prahy. Na Žižkově končil po necelých 20 letech provoz koňky. Na podzim tam již Husovou (dnes Husitská) a Prokopovou ulicí zajížděla elektrická tramvaj. Na hezkých srovnávacích fotografiích Václava Víška vidíme, jak to na Žižkově vypadalo na začátku minulého a tohoto století.

Pohled Prokopovou ulicí směrem dolů.
Socha Jana Žižky byla odhalena až v roce 1950.