Vybraný příspěvek

Drobný výklad pravidel

V průběhu uplynulých let krystalizovalo desatero klanu Šemíků, které bych rád okomentoval. Pravidla "od Adama" začala vznikat me...

pondělí 20. listopadu 2017

Kde domov můj

Dnes se podíváme na zámořské cesty vybraných příslušníků našeho klanu, kteří se v průběhu svého života stali naturalizovanými občany Spojených států.
zdroj: Bremen Passenger Lists
Josef, syn Karla Šemíka ze Starého Kolína, se vypravil do Ameriky na počátku 20. století. Tedy přesněji snad v roce 1904 zamířil ze sběrného tábora na Ellis Island do Chicaga, kde byla silná česká komunita. V roce 1910 se oženil s Annou Stocek. Nevěsta se narodila v Illinois, patrně byla dcerou imigrantů (Štoček, Stoček?).
zdroj: Ellis Island
Roku 1914 získává Josef - dříve Šemík, nyní Semik - americké občanství. Kontakty s bývalou domovinou ale nepřerušil. Je to vidět z cesty, kterou podnikl na podzim roku 1925. Na webových stránkách archivu v Brémách můžeme nalézt seznam pasažérů lodi George Washington. 25. října loď vyplouvá z německého přístavu se 759 cestujícími.
Do New Yorku dorazí 5. listopadu. Tam je Josef zapsán na seznam imigračního úřadu mezi dalšími občany USA. Informací je zde mnohem více než v Brémách. Věk 40 let, ženatý, naturalizovaný v červnu 1914. I adresa 1931 South Keeler Ave v Chicagu tu je.
George Washington (zdroj: Ellis Island)
Tu adresu si pamatujme, protože nás propojí i s další osobou, která cestovala z Evropy do Ameriky o čtyři roky později.
Ještě k lodi, kterou Josef Šemík na přelomu října a listopadu 1925 cestoval. George Washington měl kapacitu pro téměř 2700 pasažérů. 568 v 1. třídě, 433 ve 2. třídě (tou cestoval Josef) a 1678 ve třídě 3.
V evidenci cestujících v Ellis Island se příjmení Semik objevuje poměrně často. Nejvíce se však jedná o Poláky. V roce 1929 ale 5. prosince připlouvá do New Yorku parník Leviathan. Na jedné z jeho mnoha palub čekal po sedmidenní cestě na opuštění lodi pár Josef a Anna Šemíkovi. Alespoň tak si to představuji. Jsou totiž na různých listech se seznamy pasažérů. Josef je uveden na archu č. 65 (2. turistická třída), na kterém je také uvedeno jméno přístavu Cherbourg v Normandii. Anna Semik (roz. Stocek) je na stejné lodi na archu 72. Podle psaného seznamu měla přistoupit v Southamptonu? Trochu nejistoty vnáší také věk Anny (32 let). Byla v té době ve skutečnosti o čtyři roky starší. Shoda je ale v adrese bydliště (viz výše). Číslo cestovního pasu Josefa (# 129889) je navíc uvedeno i u Anny. Co Josefa v roce 1925 a oba manžele roku 1929 táhlo zpět do Evropy, do Polabské nížiny? Nějaká rodinná událost? Možná, že zemřel někdo z rodičů?
A ještě jednou parník Leviathan. V roce 1929, počátkem března, se vracela do USA z francouzského Cherbourg Theresa Semik. Věk 38 roků, to odpovídá narození 1890. Theresa byla druhou manželkou Bohumila Šemíka. Narodila se jako Škanderová (?) v Michalkovicích. Ty jsou dnes součástí Ostravy. První generace imigrantů do vzdálených zemí se obvykle obětují pro své děti. Ne každý z nich si dokáže ztotožnit domov s jedním místem. Druhá, třetí a další generace se mohou cítit domovinu různě. Pokud hledají svoje kořeny, nechť jim je tento článek ku pomoci.

čtvrtek 16. listopadu 2017

Rozrod a vývod

Chcete-li se věnovat rodopisu, můžete se vydat dvojím směrem. Buďto se zabýváte potomky jednoho předka. Tím společným předkem je v našem případě Adam. Takový výzkum vede k rodokmenu (jednodušší případ) nebo k rozrodu. Tuto komplikovanější formu jsem zvolil já. A většina tohoto blogu popisuje cestu od minulosti po současnost.
Můj vývod
V opačném směru hledáte všechny předky jedné osoby. K bádání mého vývodu jsem se dostal až nedávno. Nejsnadněji jsem doplňoval samozřejmě linii Šemíkovskou. Poměrně snadno to šlo i od babičky z matčiny strany. V pozůstalosti po babičce, rodem Labové, zůstaly zachovány rodné a svatebni listy z protektorátní doby. Tehdy se totiž musel výpisy dokládat nežidovský původ.
Od dědy z máminy strany mě posunul dál Jan Lenoch, poslanec Českého zemského sněmu. Nejvíce bílého místa zatím mám u matky mého otce. Z psaných vzpomínek, které nám děda zanechal, vím o tom, že babička Anna Křišťanová pocházela z obce Počátky u Chotěboře. Ročník 1911. Matrika narozených z té doby je totiž už v Zámrsku, ale vzhledem k rozsahu záznamů od roku 1864 až po rok 1923 je přístup k nim komplikovanější.
Napadlo mě, že bych se mohl pohnout z místa nahlédnutím do sčítání obyvatel. Část havlíčkobrodského okresu je digitalizována, a tak nemusíme do okresního archivu. Počátkem roku 1911 žily v Počátkách dvě rodiny Křišťanů. Jedna v čísle popisném 48 a druhá v č. 38. Annu Křišťanovou tu máme, ale rok narození je 1910. Pátrání pokračuje. Zkusím oslovit paní matrikářku v Chotěboři.

neděle 5. listopadu 2017

Dcera sestřenice dědy

Nedávno jsem viděl medajlonek bývalé krasobruslařky Evy Romanové. Ta se svým bratrem Pavlem po skončení sportovní kariéry působila v lední revue Holiday On Ice. Při sledování 13. komnaty jsem si matně vzpomněl, že jsem jako malý kluk při návštěvách u dědy a babičky slyšel zmínky o jakési Kladrubské, která žije v zahraničí a vystupuje v lední revue.
Můj děda František Šemík měl ze strany matky Anežky šest tetiček. Marii, Annu, Kateřinu, Pavlínu, Františku a Josefu. A Josefa, nejmladší z dcer Ledvinkových, se vdala za Josefa Kopernického. Teta Kopernická žila v Luhačovicích. Mladší z jejích dvou dcer se jmenovala Marta. Děda na svou sestřenici vzpomínal v roce 1990 takto.
Rodinné foto z roku 1938. Matka Marta,
dvouletá Milena a otec Jaroslav Kladrubský 
Marta se vyučila kloboučnicí a provdala se za K. Kladrubského, úředníka v poštovním úřadě šekovém. Sestřenice pracovala soukromě ve své provozovně ke spokojenosti zákaznic. Manželé Kladrubští vychovali jednu dceru Milenu a poněvadž otec byl vedle svého zaměstnání sportovním činovníkem, jeho snahou bylo přivést dceru ke sportu.
V časopisu Reflex v roce 2006 vyšel článek o Mileně Kladrubské. Její maminka skutečně měla v Praze na Flóře módní salón s dámskými klobouky. Zákaznicemi byly nejen známé české herečky z doby první republiky, ale i slavná norská krasobruslařka Sonja Henie, která s Kladrubskými dlouho, až do své smrti v roce 1969, udržovala alespoň na dálku přátelské vztahy. Milenin tatínek pracoval v bance, ale zároveň byl velmi uznávaným hokejovým rozhodčím a vůbec prvním Čechem se statutem mezinárodního sudího.
V roce 1951 s rodiči
Od samého počátku svého působení v naší krasobruslařské špičce byla Milena Kladrubská pro názory, jimiž se netajila, a také kvůli svým rodičům, považována za reakcionářku. „Tatínek musel změnit zaměstnání, mamince byl zabaven salón a náš byt se podstatně zmenšil,“ vzpomíná na dobu padesátých let. Jejím velkým vzorem byla o pět let starší Ája Vrzáňová, která ale v roce 1950 emigrovala.
Nicméně i když v roce 1955 Milena bruslila na evropském šampionátu v Budapešti a o rok později v Paříži, více jí lákala profesionální lední revue, která v té době vznikla i v Praze. „Po pařížském mistrovství Evropy jsem měla už dost všech těch podtrhů, závisti, pomluv i politické špíny a rozhodla se, že přestanu závodit u amatérů a přejdu k profesionálům.“
Milena Kladrubská v době krátké
herecké kariéry (1960-61)
Kromě působení v československé lední revue se stihla vdát, narodil se jí syn a zahrála si také ve dvou filmech. Příležitostním hercem byl i její otec. Stále ale snila o tom, že se stane sólistkou Vídeňské lední revue, jež o ni měla trvalý zájem. Čekala na zázrak a v roce 1963 se dočkala.
Dostala od režimu povolení. Pouze však na dva roky. Povolení mělo svůj líc i rub. Malý Tomáš musel zůstat v Praze, v péči jejích rodičů. „Na jedné straně s obrovskou radostí, na druhé straně s těžkým srdcem jsem zapakovala brusle, zavazadla a bez vindry v kapse odjela do Vídně!“ Po těžkých začátcích se dočkala i úspěchů. Její kariéra u Vídeňské lední revue se prodloužila a pokračovala stovkami dalších představení, kdy měla i volnou ruku v choreografii. Když v roce 1971 přešla s velkou částí členů Vídeňské lední revue do Holiday on Ice, setkala se tam i s populární Hanou Maškovou a jejím přítelem, textařem Jiřím Štaidlem. Byla jednou z posledních, kteří Hanku Maškovou viděli před osudnou autonehodou. Dokonce ji snad přemlouvala, ať nejezdí a přespí.
Od roku 1970 dělala vše pro to, aby měla u sebe syna. Československé úřady však jako by se přímo vyžívaly v jejím zoufalství, kterému propadala při mnoha odkladech. Nakonec skončilo její úsilí úspěšně díky pomocí britského velvyslanectví, ale vleklo se nekonečné čtyři roky. Rodiče za ní i za vnukem jezdili, jak to jen bylo možné. Když ale tatínek v roce 1986 zemřel, maminku si dcera vzala k sobě a později, kdy se zhoršoval její zdravotní stav, koupila kvůli ní dům na mořském pobřeží. Milenina maminka Marta Kladrubská, sestřenice mého dědy, zemřela v roce 2001.

Zdroj:
článek v časopisu Reflex (ročník 2006)