Svatební smlouvy

Nahlédneme-li na dobu, která se překrývá s pravděpodobnou dobou narození otce Adama Šemíka, ocitneme se v Rudolfínských časech. K území, kde panoval rod Trčků, patřilo od roku 1495 také dominium Opočno. Tehdy to byl hrad Opočen, městečko a dvůr poplužní pod ním, městečko Dobruška a deset vesnic. Když jsem hledal informace o hejtmanovi opočenského panství, o Jiřím Podvinském z Lerojid, který nejspíš dohlížel na přestavbu do zámecké renesanční podoby v 60. letech 16. století, narazil jsem na jméno Šemík.

Alois Beer: Požár Dobrušky 7. října 1866
Foto: Wikipedia

První matriky farnosti v Dobrušce začínají až rokem 1799. Nejstarší matriky shořely při nejničivějším požáru města v historii. Rodopisci a další badatelé tu mají pro dobu 18. století zamlžené pátrání. To představuje oproti jiným farnostem hendikep. Marie Magdaléna Novotná, rodem Čudová alias Babička Boženy Němcové se narodila asi roku 1770 v Křovicích u Dobrušky. František Vladislav Hek, předobraz Jiráslova F. L. Věka se narodil v Dobrušce v roce 1769. Zápis o jejich narození a křtu je ztracen. Přesto lze z jiných zdrojů některé údaje doplnit.
Pro období od druhé poloviny 16. století do období prvních dochovaných matrik, tedy do druhé poloviny století následujícího, se někde zachovaly urbáře, soupisy poddaných, pozemkové knihy, sirotčí seznamy, knihy kšaftů nebo knihy svatebních smluv. To jsou další zdroje genealogických informací. Zdroje světské, dalo by se napsat, protože se zaměřovaly na majetkové uspořádání. Matriky můžeme řadit ke zdrojům církevním, kde majetek nehrál takovou roli. Proto se v matrikách objevují údaje i o lidech, jejichž majetkové poměry nebyly takové, aby se jejich jména objevila v jiných zdrojích.

Moji cestu do okresního archivu v Rychnově nad Kněžnou motivoval pan Jaroslav Šůla. Tento archivář a historik, který se zaměřuje na tento region, zpracoval zápisy v knize svatebních smluv pro městečko Dobrušku z let 1578 - 1640. Dobruška a její okolí byla až do roku 1628 spravována protestantskými (utrakvistickými) knězy. Jak svatební den probíhal? Jak píše J. Šůla:
Nejprve se snoubenci (jejich rodiče, poručníci) dohodli o vzájemných podmínkách budoucího manželského života, poté se dohodnutá smlouva zapsala na radnici do samostatné knihy a nakonec snoubence v dobrušském chrámu oddal kněz.
Náš první nález se vztahuje k roku 1587 (nebo 1588?). Jan Šemík z Domašína nechal sepsat smlouvu s Kateřinou, dcerou po nebožtíku Jakubovi Jiříkovi.

Smlouva z r. 1587, Jan Šemík & Kateřina Jiříková

V textu se píše, že Jan Šemik hned od dne smlouvy této svatební do statečku svého, který koupiti umínil po otci, tuto Kateřinu za plnomocnu hospodyni a dědičku přijímá před smrtí i po smrti...
Domašín je obec v těsném sousedství Dobrušky. Svědky tohoto aktu byli konšelé Jan Dušek, Mikuláš Drbal, Tomáš Sládek, Ondřej Tlapa, primas Jan Čapek, purkmistr Diviš a jiní. Stalo se tak v úterý na svátek sv, Fabiána a Šebestiána (20. ledna).

Na Martina do Kladrub

Na počátku tu možná byla dřevorubecká osada. Konec 13. století. Rubání klád v dubových  lesích a jejich splavování po Labi snad až do Hamburku. Tak se živili usazení dřevorubci do doby, než lesy vyrubali. Území kolem roku 1295 patřilo klášteru v Litomyšli a bylo dáno do zástavy proboštu Vyšehradské kapituly.

Po vykácení okolních dubových lesů se někteří dřevorubci v Kladrubech usadili natrvalo a věnovali se chovu koní, pro který vlhké louky na vymýcených pasekách poskytovaly ideální podmínky. I zde patrně mohlo platit starobylé právo kobylího pole. Pak se tu vystřídalo několik zemanských rodů. Až roku 1497 kupuje okolí Kladrub Vilém z Pernštejna. Pernštejnové se však během půl století začínají potýkat s dluhy, a tak v roce 1560 prodávají královské komoře pardubické panství, k němuž náležel i kladrubský dvůr se zámečkem a oborou s chovem koní. Význam kladrubské koňské obory pro chov ušlechtilé rasy koní španělské krve významně vzrostl za císaře Rudolfa II., který zde dekretem z 6. března 1579 oficiálně založil dvorní hřebčín.

Postupně se měnil poměr mezi koňmi používanými pod sedlo a do spřežení. I zbarvení již tehdy podléhala určitým módním trendům, a do bohatě zdobených, někdy zasklených kočárů - karos (italsky „carrossa“) byli zapřaháni mohutnější koně podle ustálených zásad. Platilo, že nižší šlechtici měli zapřaženy čtyři koně, vyšší šlechtici šest koní a císař či král osmispřeží.
Dochovaly se i některé tehdy používané názvy pro zbarvení. Pro bělouše se používal  termín „plesnivý kůň“ nebo „brůna“, mohl být i stříbrný, smetanový nebo makový. Grošovaný kůň byl „jabkovitý“, červený bělouš „tiska“. Koně červeně nebo černě skvrnití byli nazýváni „hermelíni“. Hnědák mohl být „kaštanový“, „mandlový“ nebo „třešňový“. Ryzák „bronzový“, „pěnový“ nebo „hlinitý“, izabely „zlaté“ někdy s modrýma nebo červenýma očima (pseudoalbími) byli nazýváni „kakerláci“.

Rudi, Ruda, Rudolf

Před rokem jsem zveřejnil něco ze vzpomínek na Rudolfa Šemíka. Tehdy se mi dostaly do rukou také fotografie tří smutečních oznámení, na kterých figuruje jeho syn.

V roce 1967 je uveden Rudolf mladší jako Ruda Šemík. To ještě žil a studoval v Praze. V roce 1983, po několika letech v emigraci, již vystupuje pod příjmením Eschka.

Jarmila Eschka, dříve Šemíková

Poslední Rudolfova adresa v Německu asi byla ta, která byla též poslední adresou jeho matky Jarmily Struppové/Šemíkové/Eschka.

Rudi Eschka 

Lortzingstr.2 

55127 Mainz 

Tel. 0179/ 6935285

To lze stále ještě někde na internetu dohledat. Telefonní kontakt ale již neexistuje. Ani telefonní spojení na Alenu Eschka, rodem Vaníčkovou, není dnes platný.

V pozůstalosti bratra Antona Eschky jsme objevili dvě vánoční přání od Rudiho a jeho rodiny. Rudimu je 70 let. Mám pocit, že žije v Čechách. Netuším, zda bude mít příležitost si přečíst tento text. Bude se chtít vůbec "šťourat" ve své minulosti? Nevím... ale zkouším štěstí. Vím totiž, že žijí jeho bratranci. Třeba by si rád zavzpomínal na dětství.

Poslední den

Před pár dny mi dorazila zpráva se záznamem o úmrtí a pohřbu Marie Šemíkové. V létě se na webu archivu v Zámrsku objevily matriky farního úřadu v Havlíčkově Brodě, a tak si je můžeme stáhnout z internetu. Při listování zaujme častý výskyt místa úmrtí - Německý Brod č. 122 h/p.

8.7.1924 zemřela Marie Šemíková, roz. Pavlasová

Marie zemřela v době, kdy se ještě běžně rodilo i umíralo doma. Vzhledem k nemoci se však rozloučila s tímto světem v nemocnici. V Německém Brodě, dnes Havlíčkově, byla Marie rodem Pavlasová také pohřbena. 

Brodskou nemocnici na Horním Předměstí postavila v roce 1897 firma místního stavitele Josefa Šupicha. Ke stavbě byly skoupeny pozemky severozápadně od města v oblasti zvané „Prempír“. Primářem nové okresní nemocnice se stal MUDr. František Zahradnický, asistent chirurgické kliniky profesora Maydla v Praze. Jak šťastná byla tato volba, ukázal rozvoj nemocnice v příštích osmadvaceti letech jeho působení na tomto místě. Hluboké odborné vědomosti, operační zručnost a pracovní náruživost, úspěchy korunovaná odvaha překročit k záchraně nemocného meze chirurgické léčby ve venkovských ústavech, trpělivost a příkladně citlivý vztah mladého přednosty k nemocným brzy pronikly do povědomí veřejnosti a vedly k nečekanému vzrůstu zájmu o nemocnici.

Dodatek: potvrdilo se, že potomci Marie žijí v Knyku u Havlíčkova Brodu a v Praze.