Vybraný příspěvek

Drobný výklad pravidel

V průběhu uplynulých let krystalizovalo desatero klanu Šemíků, které bych rád okomentoval. Pravidla "od Adama" začala vznikat me...

čtvrtek 24. září 2015

Poznámky k matrikám a Santini

Začnu dnes zmínkou o digitalizaci matrik ve východočeském Zámrsku. V průběhu posledních let zpřístupnění matrik na internetu udělalo velký pokrok. Bohužel jižní okraj území spadající pod oblastní archiv v Zámrsku má dnes stejné pokrytí jako na začátku roku 2012.
Matrika narozených na farnosti Číhošť z let 1785-1795 i další jsou dostupné na internetu. Kde však hledat starší záznamy? Přímo v badatelně archivu. Bohužel zatím ne v digitální podobě z pohodlí domova.
Badatelna v Zámrsku
Z inventárního seznamu matrik je patrné, že před rokem 1785 byl kostel v Číhošti filiální k farnosti ledečské. Nejstarší matriky pro Ledeč včetně Číhoště a okolí jsou zachovány od roku 1634. Překvapivě do okolí spadala i Ovesná Lhota. Víme, že od roku 1694 byla farnost ve Smrdově. Tam měla měla být i Ovesná Lhota, jenže např. v roce 1765 mám doložen případ svatby v Ledči. Ženich Josef Šemík byl ze Smrdova a nevěsta Anna Fabiánová ze Lhoty. Zápis byl nalezen ve smrdovské matrice. Očekávám, že by mohl být i v matrice ledečské. Protože jsem v matrikách pro Ledeč nad Sázavou ještě nebádal, mohlo by se objevit překvapení v podobě výskytu Šemíků před rokem 1760. Ještě také nemám důkladně prozkoumanou nejstarší matriku pro Světlou nad Sázavou (1659-1693), kde jsem ale už některé záznamy se jménem Šemík našel.

Jan Nepomucký byl svatořečen
v roce 1729
Zajímavým způsobem se postupně přifařoval Rozsochatec ležící na půli cesty mezi Chotěboří a Havlíčkovým Brodem. Začněme obdobím 1784 - 1880 u narozených, prodlouženém do roku 1905 u oddaných. Farnost v Čachotíně, kam spadá Rozsochatec dodnes, byla zřízena až v roce 1856. Od roku 1784 zde byla lokálie a tedy i farář, který vedl matriční knihy. Ty jsou digitalizované a můžeme si je stáhnout z internetu.
Před rokem 1784 až po rok 1760 hledejme rozsochatecké matriční záznamy pod farností Dolní Krupá. Mezi roky 1728 a 1759 spadal Rozsochatec pod Skuhrov. Do ještě starších matrik bylo zapisováno v Habrech. Tam se zachovaly matriční knihy od roku 1673. Zajímavá příhoda se váže k roku 1714. František Leopold Bechyně z Lažan tehdy chtěl nechat v Rozsochatci postavit kapli podle plánů Jana Blažeje Santiniho-Aichela. Jako hlavní důvod uvedl velkou vzdálenost farního kostela. Nejbližší se nacházel ve 20 km vzdálených Habrech. Nevíme proč tento záměr nebyl uskutečněn. Místo Santiniho kaple stojí pod zámkem na hrázi rybníka socha sv. Jana Nepomuckého. Je na ní vytesán rok 1714. Kromě Habrů jsou některé nejstarší záznamy z Rozsochatce, počínaje rokem 1666, v matrikách pro Havlíčkův Brod.

Kromě Číhoště, Čachotína je na internetu dostupná ještě farnost Česká Bělá. A zde jsem objevil pro obec Kojetín následující záznam.
27.2.1897, svatba Josefa Zlaty a Kateřny Tesařové v Kojetíně č. 26
Jednak jsem si tímto opravil chybu, které jsem se dopustil při rekonstrukci migrace Šemíků ze Smrdova do Rozsochatce. Druhak svědek Jan Šemík napovídá, že vztahy mezi ním a sedláky Zlatou ze Smrdova, Málkem z Čachotína  a Ledvinkou z Rozsochatce byly natolik blízké, že si vzájemně účastnili obřadů jako kmotři při křtu dětí nebo jako svědci na svatbách.

sobota 19. září 2015

Ze mlýna na dráhu

Mezi prvními přeběhlíky, které v Čechách přilákal z venkova do města rodící se věk páry, byl syn mlynáře z Bratčic u Čáslavi. Narodil se ve čtvrtek 7. září 1815 a téhož dne byl také pokřtěn v kostele v nedalekých Potěhách (2 km) kaplanem Františkem Gabrielem. Svědčí o tom zápis v matrice narozených.
V Potěhách navštěvoval do roku 1827 pět let elementární (obecnou) školu. Zpočátku mu učení nešlo, ale později vynikal. Tedy kromě náboženství. Jeho učitel kaplan P. Moucha ho přesto připravoval na hlavní školu. Čtyři roky navštěvoval v Praze Týnskou hlavní školu. Podle přání otce se měl vyučit mlynářem a později převzít mlýn. V té době dorůstající Jan s úžasem poslouchal zprávy o parním stroji pražského mechanika Josefa Božka, první železné dráze anglického vynálezce Stephensona a ostatních vynálezech. Proti vůli otce se rozhodl, že bude dále studovat. Absolvoval tříleté stavovské technické učiliště v Dominikánské ulici proti kostelu svatého Jiljí. Dnes je tam Husova ulice. Otec se studiem nesouhlasil. Vyprávělo se, že mezi otcem a synem vznikla roztržka, která byla řešena v Bratčicích na návsi, kde mu otec musel vyplatit jeho podíl na mlýně. To bylo někdy kolem roku 1830.
Posuňme se skokem do roku 1841, kdy Ing. Jan Perner vstupuje do historie Severní státní dráhy. Má výrazný podíl na tom, že nová železnice prochází Polabím. Má také velký podíl na tom, že Pernerové z Pardubic, Týnce a Kolína při stavbě olomoucko-pražské dráhy docela dobře prosperují. Podnikatelský duch Jana lze vyčíst z dopisu, který psal bratru Václavovi. Zde je z kurentu do latinky přepsaný text. Styl a pravopis zachován s výjimkou používání "w" a "y".

Můj milý bratře!
Já tobě oznamuji, že se železná silnice přes Pardubice povolila a již hned na jaře začne. Ta sama se bude na císařské outraty až do Drážďan stavět, z čehož následuje, že se možná všichny císařskými ouředníkami staneme. Já tobě to k tomu cíli píši, aby jsi od nenička už více neprodával, nýbrž foroty na kládách a prknách dělal co jen nejvíce můžeš, neb za půl roku bude všechno ještě jednou tak drahý a ukrutný vejdělek se dělat může.
Kup lesy a klády, kde jen můžeš a já tobě peněz zašlu, co jen chtít budeš, třeba pár tisíc stříbra.
Druhý werk na pile ty hned začni, aby se na jaře zavěsit mohl, a dáli se na blízku nějaká pila pachtovat neb koupit, tak mi o tom opiš. Prkna můžeš furt do Pardubic posílat, neb tam chci na jaře stavět a velké foroty tak mít.
Pantátovi jsem dnes 600 zl. k.m. zaslal a 1000 zl. k.m. dříve dostal, nabádej ho, aby hodně dříví, obzvláště dubový nakoupil a peníze darmo ležet nenechal - on tobě má z těch peněz díl dát jak sám vidět bude. Strýc někdy také pomohl kupovat, a na jeho službu si píši, tam to je nejblíže, neb nyní mi může pojistit zimu.
Odepiš mi hned co mínit budeš a mnoholi peněz tobě odeslat mám

tvůj bratr
Ján
Ve Vídni dne 25. prosince 1841

neděle 13. září 2015

Staré fotografie

Jak postupujeme do minulosti, ubývá detailů ze života předků. Zůstávají suchá data zápisů v matrikách, případně dalších evidenčních listech či úředních knihách.
popisky níže
Proto se ptejme, dokud je koho se ptát. Vzpomínky pamětníků oživují rodinné příběhy. Jestliže se pamětníků nedostává, je skvělé, pokud si můžeme alespoň fotografií připomenout osoby, které jsme znali nebo o kterých víme z doslechu. Nedávno jsem díky příbuzným objevil zažloutlé snímky z let třicátých. Na jedné z nich je také praděda Alois. Ten samý Alois je zachycen o dvacet let dříve v uniformě c.k. monarchie.
Na ještě starší pohlednici je Aloisova sestra Božena společně se svým manželem Františkem Vlachem. I díky psané vzpomínce Boženy z roku 1929 jsem se začal věnovat tomu, co převažuje na těchto stránkách. Božena popisuje jeden zajímavý moment, který je možná její nejranější vzpomínkou na rodný dům a otce Jana.



fotografie výše
Jako všichni starostové vybíral "na daně a přirážky" odváděje vše bernímu úřadu v Habrech. Na jaře roku 1893 měl doma ve stole vybráno opět větší množství daní. Byla právě neděle a muzika u Frant. Šemíka (č. 73), jeho bratra. Té příležitosti zneužil jistý zloděj, vloupal se dovnitř a již dostával se k penězům do stolu. Byl však vyplašen, takže spasil se útěkem oknem.
V té době jí bylo pět let. Fotografii prapradědy Jana Šemíka nemám. Zato máme dotýkaný předmět a sadu fotografií statku, kde se narodil, žil i zemřel. Statek již neexistuje. Náhrobní kámen na hřbitově už také není.
Jednou z nejstarších fotek bude asi snímek Marie Troubové (*1854) z počátku 20. století. Žila v Bačkově. Patřila ke generaci, která se narodila v době, kdy došlo ke zrušení roboty. V době, kdy začal panovat František Josef I. Marie byla vrstevnicí Jana Šemíka (*1849).

Rodina Antona a Mary (rok ~1900)
Minulý týden jsem objevil asi nejstarší fotografii související s naším klanem. Zachycuje rodinu Antonína (*1864) a Marie Šemíkových. Kolem roku 1900 fotograf zmáčkl spoušť ve fotoateliéru v americkém městě Omaha. Popiska na okraji snímku napovídá, že jej uchovala dcera nejmladšího děvčete na fotce. Dívkou "Ma" byla Caroline Semik. "GrandPa Semik" je budoucí děda Anton a "Mary Semik" bude babička Mary Ann. Chlapec "Jim" je jistě James, bratr Mary Ann. Jim (*1888) přicestoval zpoza oceánu z rodné Ovesné Lhoty jen několik měsíců před tím, kdy celá rodina navštívila místního fotografa.
Vzhledem k šestnáctiletému rozdílu mezi ním a Mary Semik, byl Jim v rodině brán spíše za syna než bratra. Vůči dívkám byl ve skutečnosti strýcem, přestože na fotografii vypadá jako jejich bratr. Nejstarší ze sester Mary Semik (*1890) je omylem označena za Henriettu. Ta se ovšem narodila až v roce 1901. Vlevo je Annie. Ta je vidět spolu matkou Mary Ann a sestrou Caroline i na snímku o dvacet let později. Společně se dvěma mladšími sestrami, které v době fota z roku 1900 ještě nebyly na světě. Naopak na mladším snímku chybí Anton (zemřel), Mary alias Henrietta (pravděpodobně také již nežila) a James (odstěhoval se). Ten již v té době nebyl označován jako syn, ale jako bratr vdovy Mary Ann.
Máte někde doma nebo na půdě u babičky také staré fotografie předků? Je-li na nich zachycen někdo ze Šemíků, neváhejte a dejte mi vědět.

neděle 6. září 2015

Půda patřila těm, kdož na ní pracovali

Rok 1930 byl posledním, kdy na statku v Rozsochatci hospodařili Anežka s Aloisem Šemíkem. Ten pak podle svatební smlouvy z 20. října 1930 postoupili Anně a Františkovi. Děda František koncem roku 1989 sepsal vzpomínky, ze kterých nyní čerpám.
vzadu zprava: František Šemík, švagr Železný s dětmi a manželkou
uprostřed: babička Anna se synem Jiřím, Anežka a Alois
dole: František ml. a Josef [foceno ~1938]
K převzetí hospodářství napsal: Dále pak měli rodiče zajištěn doživotní byt a povinnost od nových vlastníků rodového hospodářství poskytování určeného množství všech produktů, které se vypěstovaly a vyrobily.
Tak jako naše generace přebírala od svých rodičů, jakož i oni zas od svých rodičů, z jejichž generace už mnohý byl pamětníkem roboty, kdy jejich otcové pracovali na panském. Dočkali se svobody. Dočkali se toho, že byli pány na svém hospodářství, na svých polích. Půda patřila těm, kdož na ní pracovali.
Jak se později ukázalo, i tento pocit způsobil, že kolektivizace zemědělství v padesátých letech 20. století narážela na mnohé překážky. Vesnici od vesnice to bylo trochu jiné. Nejhůř dopadli oběti Akce "Kulak".
V Rozsochatci byl velkostatek, a tak zde vyloženě velcí soukromí sedláci nebyli. Dědovo hospodářství s necelými 20 ha bylo v obci největší. V jiných místech, třeba ve Smrdově, by patřil ke středním sedlákům.
František (*1934) na koni
s bratrem Josefem (*1932)
Jedna dědova vpomínka na dobu těsně před tím, co převzal hospodářství do svých rukou. Po zavedení elektřiny v roce 1924 byl koupen motor Kolben - Daněk o síle 5 HP, který ještě v roce 1988 jest namontován k cirkulárce na řezání dřeva. Ve stejném roce zavedeno osvětlení bytu, stájí i dvora.
Do roku 1924 se používali k tahu voli. Ti se ve stáří 4 let po ukončení práce v zimě přikrmili a prodali. V následujícím roce byl připraven o rok mladší pár doma vychovaných tříletých volů, které se při těch starších naučili tahu a zas po roce se prodávali. Po roce 1924 byla k tahu používána klisna, kterou otec Alois dostal od dědy ze Smrdova jako jednoleté hříbě. Tento stav zůstal až do roku 1927, kdy byla spřežení koně s volským potahem se již nehodilo a bylo těžko ovladatelné. Proto otec koupil v Olešné hříbě, které se již následujícího roku připřahalo ke klisně. Od té doby se chovali jen koně.
Od roku 1941 do roku 1947 byl děda v Rozsochatci starostou. V roce 1948 byl starostou zvolen člen KSČ. Děda zaměstnával kočího. Jmenoval se František Zvolánek a pracoval zde od roku 1935 do 1. března 1950. Pod tlakem doby nesměli nadále sedláci zaměstnávat cizí námezdní sily. Pan Zvolánek přešel ke státnímu staku, který vznikl z bývalého velkostatku. Pracoval tam do založení JZD (1.1.1953). Potom se přestěhoval do Ostravy, kde se stal horníkem.