Drobný výklad pravidel

V průběhu uplynulých let krystalizovalo desatero klanu Šemíků, které bych rád okomentoval. Pravidla "od Adama" začala vznikat me...

pondělí 19. září 2022

Dělník Josef Šemík

Před více jak rokem jsem na stránkách rakouské knihovny objevil článek v olomouckých novinách z roku 1889. Noviny byly digitalizovány i u nás, byť v o něco horší kvalitě, a jsou k nahlédnutí na stránkách Vědecké knihovny v Olomouci (odkaz na zmíněný článek). V posledním roce se hodně zlepšily překladače a za pomoci jednoho z nich se mi podařilo přeložit celý článek.

Dělník zraněný při odstřelu v Kapucínské ulici.
Ve včerejším čísle jsme upozornili na to, že odstřel kamene, který v současné době probíhá v našem městě z důvodu výstavby výkopů pro vodovod, není prováděn s potřebnou opatrností, že při tomto odstřelu není přítomen žádný technický dozor a že v důsledku toho jsou ohrožovány lidské životy. Požadovali jsme, aby tyto odstřely probíhaly pouze se zásahem policie a úředníka z městského stavebního odboru. Od té doby byla zřízena bezpečnostní stráž, která má při odstřelech bránit veřejnosti v přístupu, ale dohledem nad těmito odstřely nebyl pověřen technický orgán.
Článek v Mährisches Tagblatt ze dne 28. 9. 1889
 Následující událost, která se stala včera odpoledne v Kapucínské ulici, kde došlo k nehodě dělníka při odstřelu kamene, dokazuje, jakou jsme měli v našem požadavku pravdu. Dělník Josef Schemik, 34letý, narozený ve Smrdově v Čechách, který byl pověřen odstřelem nálože ve zmíněné uličce. Když výbušnina dlouho neexplodovala, vlezl po zapálení zápalné šňůry pod desky zatížené kameny, které byly umístěny nad výbušninou, aby zjistil, proč nálož nevybuchla. V tu chvíli explodovala prachová nálož a dělník byl zasažen úlomky kamene, které odlétly. Schemik utrpěl tržnou ránu na pravé dolní končetině, byl také vážně zraněn v oblasti očí a musel být na nosítkách odvezen do provinční nemocnice celý od krve. Naštěstí jsme informováni, že stav zraněného není znepokojivý a že by se měl brzy uzdravit. Pokud by se na odstřelu horniny podílel technický orgán, zraněný pracovník by se neodvážil provést výše popsanou nebezpečnou manipulaci a k nehodě by nedošlo. Chtěli bychom jen poznamenat, že trhací práce na náměstí Blafiusplatz (nejspíš dnešní Dolní nám.) jsou stále prováděny se stejnou nedbalostí, jakou jsme již měli příležitost kritizovat. Kameny, které leží na deskách zakrývajících zákopy, jsou při výbuchu odhozeny daleko a je jen s podivem, že nevlétnou do oken. Pracovník ostrahy, který je umístěn na náměstí Blafiusplatz, drží lidi hlídající náměstí dál od místa odstřelu, ale nemá žádný vliv na manipulaci, která probíhá během odstřelu, ba dokonce je sám ve smrtelném nebezpečí, protože musí zůstat v blízkosti objektu odstřelu. Včera odpoledne byl proveden odstřel na náměstí Blafiusplatz ve dvě hodiny odpoledne, tedy v době, kdy děti chodí do školky. Bylo by vhodné, aby rodiče v době, kdy na náměstí Blafiusplatz probíhají výbuchy, neposílali své děti do školky bez doprovodu.
Včerejší incident v Kapucínské ulici byl nahlášen císařskému a královskému státnímu zastupitelství k zahájení trestního řízení. Zraněný pracovník je za daných okolností relativně v pořádku.

sobota 3. září 2022

Něco málo statistiky

Deset let si vedu přehled, jak nám přibývají nová jména v rozrodu Adama Šemíka. Před několika dny jsem zveřejnil 32. verzi a co z ní můžeme vyčíst?
Počet jmen v rozrodu, jak přibývaly v průběhu posledních let

Nejvíce lidí se narodilo v březnu a v neděli. Nejvíce lidí zemřelo v únoru a v pátek. Nejvíce svateb bylo v únoru a v úterý. Mnoho údajů stále chybí. Přitom společnými silami bychom mohli některá bílá místa doplnit. Podívejte se na 10. generaci, kde jsem začal umisťovat i moje žijící vrstevníky. U žijících neuvádím kromě jména žádné další informace. Našli jste se? Jestliže ne, a chcete doplnit, můžete mi napsat. Jestliže jste se našli, a nechcete být uvedeni v rodokmenu, dejte mi o tom vědět. Budu vděčný za jakékoli doplnění.

čtvrtek 25. srpna 2022

Vlakem a lodí za lepším životem

Když jsem se seznámil s osudem Františky Pipkové, začal jsem hledat, kdy odcházeli do Ameriky Šemíkovi. Zjistil jsem, že nebyli mezi prvními. Ze Smrdova odešla, převážně do Nebrasky, vlna v 70. letech 19. století. V Ovesné Lhotě jako první odchází v roce 1886 Antonín, u kterého se zachovala i informace odkud a kam plul přes oceán. Cílem bylo město Omaha v Nebrasce. Zda cestoval přímo se svou sestrou nebo Marie za ním vyrazila později, není jasné. Co ale víme, že strýc obou sourozenců, též Antonín, se v roce 1891 vydal za svými příbuznými. Starší Antonín tedy odchází z rodiště i se ženou a dcerou za synovcem a neteří.
A právě v roce 1891 se vydává na dalekou cestu i Františka Pipková s dětmi. Ona nebo její manžel Josef Tourek, který odjel o půl roku dříve, se mohli setkat na cestě vlakem do přístavu v Brémách s rodinou Šemíkových. Šemíkovi však cestovali již na začátku roku a Josef Tourek až v dubnu. Cíl obou rodin byl různý. Josef a Františka zamířili do Chicaga a později do Minnesoty.
Chicago jako místo, kde začne nový život, zvolil i Josef Šemík. Byl také synovcem Antonína Šemíka, ale už se nenarodil v Ovesné Lhotě. Do Ameriky odešel ze Starého Kolína. Ve stejném roce jako Josef  se rozhodl migrovat vzdálenější příbuzný Bohumil Šemík ze Světlé nad Sázavou. Vybral si také Chicago a dostal se tam, na rozdíl od ostatních, přes Hamburk.

1886 - Antonín (synovec) Šemík a jeho sestra Marie Šemíková, z Brém do Baltimore, Maryland, loď Hohenzollern
1891 - Antonín (strýc) Šemík a manželka Marie Šemíková s dcerou do Baltimore, loď Hermann
1898 - Václav Šemík, bratr Marie, z Brém přes Ellis Island, loď Trave
1905 - Josef (synovec) Šemík, z Brém? přes Ellis Island; v roce 1925 plul z Brém do New Yorku lodí George Washington
1905 - Bohumil Šemík, z Hamburku přes Ellis Island; v roce 1929 se vracela do USA z francouzského Cherbourg jeho druhá manželka Theresa Semik

Evidenční lístek Antonína Šemíka
z února 1891
Toto léto jsem navštívil v Bremerhaven muzeum, které je připomínkou doby, kdy přes Brémy odplouvalo za oceán do Nového světa největší počet emigrantů. Přístav v Brémách se již dříve soustředil na osobní přepravu a především po zakoupení nového území u Severního moře, kde byl vybudován velký přístav Bremerhaven, se mohl zcela rozvinout emigrační proud, který přes město směřoval do zámoří. Na druhé straně Atlantiku byl od roku 1890 vstupní branou ostrově Ellis Island, přes který cestovali později i Šemíkovi.
Některé zmínky o krajanech za mořem se mi podařilo dohledat. Posledním takovým nálezem je místo posledního odpočinku Marie Šemíkové (Mary Schaefer), která se svým bratrem Antonínem usadila v Spojených Státech jako první mezi Šemíky. S Charlesem, svým budoucím manželem, se seznámila téměř jistě v Omaze, a tak Edythe byla patrně její dcera.


Zdroj: Martin Boček, Soupeření lodních společností o zákazníky z Předlitavska na přelomu 19. a 20. století, disertační práce, Plzeň 2017

středa 17. srpna 2022

Rymešův mlýn

Koncem července přijela do Čech Amy Westfall, prapravnučka Františky Pipkové (*1850). Navštívila Dolní Dlužiny, Druhanov a mlýn, dříve nazývaný Lacinův, dnes častěji jako Rymešův. V minulosti jsem se několikrát zabýval historií tohoto místa, kde se proplétaly koncem 19. a na začátku 20. století osudy rodu Šemíků, Pipků a Rymešů.
Objekty mlýna na počátku 20. století
Rymešovi tu žijí od března 1892. Toho roku odchází poslední Pipek (František) a přichází první Rymeš (Emanuel). Manželkou Františka Pipka byla Marie Šemíková a ženou Emanuela Rymeše Anna Hudíková z Horních Dlužin. Syn František Rymeš (*1887) se oženil v roce 1917. Přivedl do mlýna Antonii Zadinovou z Vlkanova. Záhy na to převzal hospodaření od otce Emanuela. Antonie z rodu Zadinů přinesla věno, za které se mlýn přestavěl do dnešní podoby. Určitě i díky švagrovi Josefu Zadinovi se jeho rodině a řemeslu dařilo.
V listopadu roku 1919 se zde koná svatba. Božena Rymešová, sestra Františka, se vdává. Ženichem je Karel Šemík, který se před 33 roky ve mlýně narodil.

středa 6. července 2022

Cesta k cíli

V sobotu 11. června se konal v Brně geneticko-genealogický sraz a pod vlivem čerstvých zážitků ze zajímavých přednášek jsem hned v následujícím týdnu, v rámci slevy před Dnem otců, objednal za nekulatých $399 jeden Big Y-700 pro jednoho Šemíka.
15. června objednáno a o den později jsem mohl začít sledovat cestu balíčku z Texasu do Prahy. U dodávek ze zemí mimo EU je potřeba zásilku nechat projít celním řízením. Česká pošta nelenila a 19. června, kdy byla zásilka ještě za mořem, poslala e-mailem zprávu:
Vážený zákazníku,
očekáváme příchod Vaší zásilky ze zahraničí do ČR s číslem UV108565292DE. Proběhne u ní celní řízení, ve kterém Vás můžeme zastoupit.
To právě nechci, a sám podávám na cPortálu Celní správy elektronické celní prohlášení. Pro přihlášení na portál využívám Identitu občana. 30. června dostávám výzvu k zaplacení. Posílám 5 Kč na účet u ČNB a čekám dnů příštích.
Porovnání dvou pokusů o časové odhady trasy R-Z93.
Nahoře SNP Tracker, dole FTDNA Discover
Čekání si můžeme krátit zkoumáním časových odhadů a dalších nových možností, které se u FTDNA objevily na novém webu Discover koncem června. Více se o trasování a časových odhadech můžete dočíst zde. Ve zkratce. Doba R-Z93 a následných podskupin se kryje s prvním výskytem Protoindoevropanů v době bronzové v oblasti jižního Uralu. Později na „stepní dálnici“ v Ponticko – kaspické stepi budou, převážně z východu na západ, migrovat nomádské kmeny a kmenové svazy, které jsou známy jako Kimmerijci, Skyté, Sarmaté, Alani, Hunové, Avaři, Maďaři. Podle kurganové hypotézy byla ponticko-kaspická step domovinou mluvčích protoindoevropského jazyka.
Gregor Johann Mendel (*1822 +1884)
I když motorem evoluce je různorodost, s pomocí genetiky zkoušíme, co nás skrze generace spojuje. Pokoušíme se vyplnit mezeru tisíců kilometrů a tisíců roků, které dělí Českomoravskou vrchovinu v době třicetileté války od asijských stepí na počátku doby bronzové.
Kde jsme nyní? Následující čísla ukazují odhadované roky od současnosti do doby nejbližšího společného předka (TMRCA) naší haploskupiny R-Y874.
před 3517 roky
(v 95% intervalu spolehlivosti 4325-2889 let)
před 3800 roky
(v 95% intervalu spolehlivosti 4200-3400)
Až dorazí krabička s odběrnou sadou, oslovím jednoho ze vzdálených bratranců a společně zkusíme dobu nejbližšího předka posunout. Co je cílem? Kromě příspěvku k vědeckému poznání jsme na této cestě cílem my sami. Odkud pocházíme a kam směřujeme? Toť odvěká otázka.

Aktualizace z 10.9.2022:
před 4016 roky
(v 95% intervalu spolehlivosti 4946-3288 let)

sobota 2. července 2022

Lacinův mlýn

Nedaleko od Panského mlýna po toku říčky Sázavky stojí další mlýn. Historické jméno pochází od mlynáře Laciny, který tu hospodařil na konci třicetileté války. Jméno Lacina je s místem spojeno od roku 1637. V tom roce, podle dochovaného zápisu v purkrechtní knize, přešel mlýn z otce Tomáše na syna Jana. Dalším, který zde hospodařil, byl mlynář Jan Těšitel. Vztah tohoto Jana ke staršímu Janovi Těšitelovi ze sousedního Panského mlýna, o kterém jsem psal nedávno, je nejasný, i když příbuzenský vztah se nabízí (vnuk?). Budeme-li pokračovat dál do 18. století, příjmení Těšitel (Daniel) je spojeno s místem ještě v roce 1739, kdy je Lacinův mlýn uváděn jako dřevěný na stálé vodě o dvou složeních.
Štampíl (stoupa na kámen) mezi Lacinovým a Panským mlýnem
Na přelomu 18. a 19. století lze nalézt na č. 24 Tomáše Havrdu. Ten není zapisován jako mlynář, ale jako štampíř. Pod Ovesnou Lhotou nedaleko bývalého jezu je lokalita v pozemkových mapách nazvaná Stupník. Nedaleko Lacinova mlýna se skutečně nacházela stoupa, určená k drcení a rozmělňování kamene. Pohon stoupy není energeticky náročný, a proto bývala hnána přímo jen malým vodním kolem, a tak je možné, že si mlynáři z Lacinova mlýna udělali přidruženou výrobu na potoku stékajícího do Sázavky. Na mapě Stabilního katastru je to nedaleko místa, kde začínal mlýnský náhon.
Ač pozemky mlýna najdeme na katastru Ovesné Lhoty (č.p. 24), máme to sem blíž od dnešní obce Sázavky (dříve Smrdova). Hned v sousedství budov bývalého mlýna se nachází železniční zastávka Sázavka. V roce 1870 tudy projel první vlak. Tehdy zde ještě zastávka nebyla. Ve mlýně tou dobou hospodařil František Pipek. Jeho dcera Anastázie se provdala za Františka Šemíka ze Smrdova. Více jak patnáct let ve mlýně žila rodina Šemíkova společně s Pipkovými. František pravděpodobně svému tchánovi stejného křestního jména pomáhal s provozem do doby, kdy dospěl František Pipek mladší. K mezigeneračnímu předání mlýna však asi došlo jen na krátkou dobu. Novými vlastníky se stávají Rymešovi. Dnes je tak místo známo spíše jako Rymešův mlýn.
Zpracováno panem Josephem Pipkem, pravnukem Františky
Před několika měsíci jsem se dověděl, že ve Spojených státech amerických žijí potomci Františky Pipkové. Františka byla sestrou Anastázie a později se přivdala do Druhanova. Měla podobný osud jako její otec.
Ten po smrti své první manželky žil s její sestrou a měli spolu několik dětí, a až poté jim bylo umožněno církví uzavřít sňatek. Také Františka byla oddána za jednoho z bratrů Pipkových z Druhanova (její druzí bratranci z č. 8). Manžel po třech letech zemřel a Františka se vdala za jeho bratra. I druhé manželství skončilo úmrtím manžela. Třetím manželem se stal Josef Tourek z Malčína. Po několika letech se rozhodli odejít z Druhanova do USA.
Josef Tourek odjel do Ameriky v dubnu 1891, jen několik týdnů před smrtí svého syna Josefa. Františka následovala svého manžela do Ameriky v srpnu 1891 s jedenáctiletým Janem, devítiletou Anežkou a sedmiletým Karlem. Dcera Marie přijela sama do USA ve čtrnácti letech přes přístav v Brémách, kde musela týden čekat, aby získala dostatek peněz na zaplacení plné ceny za cestovní lístek.
Dvanáctiletý syn František sám odjet nechtěl. Žil pravděpodobně se strýcem nebo tetou. Jeho kmotr František Antonín Pipek (*1862+1922) se oženil v roce 1887 Marii Šemíkovou (*1870+1952) a byl nějaký čas mlynářem v Lacinově mlýně. V srpnu 1896 sedmnáctiletý František odplul z Hamburku na lodi Scandia do New Yorku. Jako poslední adresu pobytu uvedl Bělou. V Bělé čp. 33, okres Havlíčkův Brod, žily jeho tety Marie Keklová, rozená Pipková (*1843) a Antonie Horelová, rozená Pipková (*1860). František si v USA změnil jméno na Frank. Ze dvanácti dětí Františky se dožilo dospělosti šest: Marie jako Mary, František jako Frank, Jan jako John, Anežka jako Agnes Regina, Karel jako Charles a Barbara, která se narodila již za Atlantikem.
Potomek Františky přilétá do Prahy 24. července, bude několik dní v Praze a poté pojede do Ovesné Lhoty, Dolních Dlužin a Druhanova. Snad se mu podaří Rymešův mlýn, kde se Františka narodila, navštívit. Je to zároveň příležitost pro setkání všech, kteří mají k tomuto místu vztah.

úterý 14. června 2022

Den otců

Adamova radlice
Na setkáních Šemíků, obvykle v sobotu před svátkem spojeným s maminkami a babičkami, jsme už osmkrát předávali naši putovní Adamovu radlici. Letos jsme tento termín nestihli. Není však všem dnům konec. Pokud nechceme putovní trofej odložit do úschovy, je nejvyšší čas zkusit dohodnout dvě věci.

Tou první je vyhledat a přemluvit dalšího člena klanu, který si trofej převezme. Tou druhou je domluva na termínu a místu setkání. Časově bych cílil naše setkání, najdou-li se zájemci, na podzim tohoto roku. Co vy na to?

Termín spojený se Dnem otců jsme dosud nevyužili. Jsem ročník 1962 a rád bych letošní červen využil k dotažení jednoho mého plánu, o kterém jsem psal na konci loňského roku. Začal jsem na realizaci tohoto plánu posílat na transparentní účet pravidelně drobnou částku. Přidáte se ke mně? O testu chromozomu Y více zde. My cílíme na Big Y-700 a právě nyní před Dnem otců probíhá na tento typ testu slevová akce.

A ještě jedna prosba na závěr. Od studentských let pravidelně daruji krev a minulý týden jsem byl na svém šedesátém odběru. Rád bych předal i tuto štafetu někomu mladšímu. Napište mi, zda je mezi vámi někdo s ochotou začít a třeba jen nevíte, co to obnáší. 

pátek 10. června 2022

Panský mlýn

Dlouho mi nebylo jasné, jak se zorientovat v trojici mlýnů na říčce Sázavce. Když to vezmeme proti proudu, jedná se o Lacinův (Ovesná Lhota č. 24), Panský (Vrbice č. 21) a Mrkvičkův (Vrbice č. 22) mlýn.
Panský mlýn u Vrbice
V době Tereziánského katastru (1720) je zmiňován mlýn, vzdálený 1/4 míle od města, který "spadl" roku 1703 pro dluhy na vrchnost. Tím se z rustikálního stal dominikální majetek. Dnes již mohu napsat, že Jan Těšitel, jenž je v Berní rule (1654) uveden jako mlynář ve Smrdově, měl v dědičném nájmu mlýn, později zvaný jako Panský. Jan Těšitel zakoupil mlýn v roce 1651. Text smlouvy naznačuje, že Jan zemřel před rokem 1668. Dalším jménem spojeným s mlýnem byl Jan Netušil z Ovesné Lhoty, jak se můžeme v urbáři panství Vrbice přesvědčit.
Teorii o Panském mlýně by mohla maličko zpochybňovat zákupní smlouva na Lacinův mlýn, který touto transakcí přešel r. 1637 z Tomáše Mlynáře na syna Jana Lacinu. Později (v roce 1740 - to už tam nebyli Lacinovi, ale Těšitelovi) se jiným písmem na konci stránky píše o Lacinově mlýnu také jako o panském. Jméno Lacinova mlýna zůstalo v povědomí dodnes, a tak můžeme snad jen konstatovat, že všechny tři mlýny uvedené na začátku tohoto textu byly nějaký čas panskými (tzv. dominikál), a jen jeden tak byl i dlouhodobě zván.
sign. 4851 matrika NOZ 1694-1770, str. 32
V době po roce 1702 můžeme v Panském mlýně nalézt Jana Sýkoru. V prosinci 1702 se zde narodila Janova dcera Barbora. Tereziánský katastr v roce 1716 uvádí Jana Sýkoru jako panského mlynáře. Tady musím poděkovat dvěma kolegům se slabostí pátrat po svých kořenech. Jedná se o Zdeňka Bureše a především Jitku Miřejovskou - Sikáčkovou. Dovolím si tu citovat z jejího textu.

Na portálu Vodní mlýny jsou uvedeni mlynáři chronologicky následovně:
r. 1702 - Sýkora Jan
r. 1768 - Zámiš
r. 1780 - Těšitel Josef (svatbou s Kateřinou Zámišovou, dcerou mlynáře)
r. 1799 - Svoboda František (r. 1838 je uveden při vojenských mapách)
r. 1888 - Ocásek Rudolf

čtvrtek 26. května 2022

Evangelické rody

Většinově ve Smrdově žili katolíci a rod Šemíků se k této konfesi hlásil také. Nedávno jsem se zabýval rodem Zmrhalů. Ti patřili k místním evangelickým rodům. S tímto vyznáním se kromě Zmrhalů v matrikách objevují Zounkovi, Myšičkovi, Polničtí, Blažkovi nebo Vobořilovi. Na rozdíl od katolíků musíme hledat v matrikách Opatovic u Zbýšova.
A právě Vobořilovi se objevují ve Smrdově někdy v polovině 19. století. Do domu č. 25 přichází Josef Vobořil z Vlkanče č. 22 v období mezi narozením syna Josefa (*1853) a Jana (*1866). Stavení koupil od Františka Šemíka (*1825). Tomuto domu bychom také mohli říkat "u dvou vdov". Proč?
První vdovou byla Kateřina Jamborová (*1815), která se přivdala na č. 25 z č. 21. Po svatbě se jmenovala Zlatová. Její manžel Josef Zlata však umírá. Kateřina si v srpnu 1847 přivádí do domu č. 25 o deset let mladšího ženicha - Františka Šemíka. Kolem roku 1860, před příchodem Vobořilových z Vlkanče, se František s Kateřinou stěhují do nového č. 79. Toto číslo ještě v roce 1855 (viz Stabilní katastr) neexistovalo. Mezi statky č. 18 (Zmrhalovi) a č. 19 (Havlovi) se usadil půlník František Šemík se ženou Kateřinou. 
Vraťme se k sousedům v č. 25. Domek zdědil nejstarší (jediný žijící) syn Josef Vobořil mladší, kterému se tam v rozpětí 1876-1899 narodilo 5 dětí se 2 manželkami, aby následně zemřel a nechal domek vdově s nejmladším synem. Tou druhou vdovou v příběhu domu č. 25 je Marie Vobořilová, rozená Pospíšilová (*1878 v č. 18). Josef, který si ve 46 letech vzal 17letou (nejspíš těhotnou) Marii, zemřel přesně rok po svatbě - spadl do valů Krchlebského zámku.
20. 3. 1900 zemřel Josef Vobořil, rolník ze Smrdova č. 25
V poznámce o příčině smrti je uvedeno: ochrnutím mozku následkem spadnutí do valů u zdejšího zámku. Mrtvé tělo nebylo odvezeno do Smrdova, ale bylo pohřbeno tři dny po smrti na krchlebském hřbitově.
Osm let byla Marie vdovou. Děti zemřelého Vobořila z prvního manželství byly již dospělé, a tak se Marie starala o svého syna Františka Vobořila (*1899 v č. 25). V roce 1908 se s Marií oženil Jan Zounek.
1.2.1908 svatba Jan Zounek z Číhoště & vdova Marie Vobořilová 
Marie, nyní již Zounková, před 1. světovou válkou přivádí na svět dceru Emílii. Bohužel otec Jan Zounek byl jednou z obětí války. Zahynul v bojích kdesi v Haliči či v Zakarpatí. Jeho jméno je uvedeno na žulovém pomníku v Sázavce.
Marie Zounková (nyní už víme, že ex Vobořilová, roz. Pospíšilová) podle dostupných pramenů v r. 1929 vlastnila Smrdov č. 25 a dle vzpomínek pamětníků tam žila i v r. 1947. Dcera Emílie Zounková si vzala Josefa Blažka, mlynáře z Vrbice č. 22. Příběh Blažků z Mrkvičkova mlýna je zpracován Pamětí národa a jejich osud je ukázkou perzekucí v souvislosti s kolektivizací zemědělství.
Na závěr ještě jeden postřeh. Tím, že místní komunita evangelíků byla méně početná, vyskytovalo se mezi jejich rody více příbuzenských vztahů. Pan Myšička mi poslal rodokmen svých prarodičů, který vypracoval farář z Opatovic u Zbýšova, kam smrdovští evangelíci farností patřili a patří. Rodokmen vepsal do bible, kterou věnoval svatebním darem novomanželům Františce a Františku Myšičkovým.
Anna Zmrhalová z č. 8 a Tomáš Zmrhal na horním obrázku byli bratranec a sestřenice. Měli stejné společné předky – Tomáše Zmrhala a Annu Aubrechtovou – jako Šemíkovi z č. 12 a Myšičkovi z č. 5.
Neúplný rozrod části rodu Zmrhalů ve Smrdově (Anna Zmrhalová *1834 +1894)

úterý 17. května 2022

I domy mají paměť

Když pátráte po historii jednotlivých rodin, dostanete se k celým rodům, a nakonec skončíte u historie domů. V roce 2015 jsme nahlédli do historie Ovesné Lhoty, kde dodnes žijí zástupci dvou linií Šemíků. V Sázavce od roku 1929 Šemíkovi nežijí, ale místa jejich domů pamatují jejich životy. Kde všude ta místa jsou? Vezměme to chronologicky.

rok 1773 - 12, 16, 44, 39 

rok 1790 - 12, 16, 44, 23

rok 1838 - 12, 16, 27

rok 1847 - 12, 16, 27, 25

rok 1855 - 12, 27, 79

rok 1868 - 12, 27, 79, 17

rok 1892 - 12, 27, 79, 17, 73
č. 12 - od roku 1652 do roku 1929
č. 16 - od půlky 18. stol. do půlky 19. stol. (Vít *1707 z Vrbice)
č. 44 - od 1770 do 1837 (Jan *1746 z Vrbice)
č. 39 - asi 1772? do asi 1785 (František *1750 z Vrbice)
č. 23 - od 1783 do 1803? (Tomáš *1759 z č. 16)
č. 27 - kolem roku 1830 až 1894 (Josef *1804 z č. 12)
č. 25 - od 1847 do 1855? (František *1825 z č. 12)
č. 79 - od 1855? do 1901 (František *1825 z č. 12)
č. 17 - od 1868 do 1893 (Josef  *1846 z č. 12, +1909 zemřel v č. 17)
č. 73 - od 1890 do 1905 (František *1852 z č. 12)
Smrdov v roce 1945. Odzadu domy č. 11, 12, 13

První místo, kde se usadil náš Adam Šemík, bylo dnešní číslo popisné 12. V současnosti zde stojí obecní úřad. Na fotografiích je vidět stav rodového statku v době před rokem 1948. Domy získaly svoje čísla při reformách Marie Terezie v roce 1770. Kromě číselného značení měly jednotlivé domy jména. V domě Vrbickým, jinak v č. 16, žili Šemíkovi zhruba 100 let. 
Další rozšíření klanového příjmení ve Smrdově probíhalo přiženěním některého ze synů na statek nevěsty. To byl také případ nejstaršího syna Tomáše z č. 16 do č. 23. Otcovo hospodářství zdědil nejmladší syn.
Do č. 27 se dostal naopak nejmladší Josef z č. 12  přes č. 13, odkud pocházela nevěsta Kateřina Zadinová. Josefův synovec – František – mladší ze dvou bratrů, se přiženil na statek č. 25. Tam žila Kateřina, starší od něho o deset roků, vdova po Josefu Zlatovi. Kateřina, rodem Jamborová, měla s Františkem syna a dceru. Dcera Barbora zemřela v pouhých 2½ letech. Manželé Šemíkovi se po necelých osmi letech společného života stěhují do nově postaveného č. 79, který stojí mezi původními statky č. 18 a 19. Dům č. 25 pravděpodobně kupuje Vobořil z Vlkanče, který se s rodinou přistěhoval do Smrdova v 50. letech 19. století. Tento dům stojí za samostatný článek, a tak ho nyní přeskočíme.
Přichází další silná generace. V č. 12 žijí tři bratři Šemíkovi. Na rodném statku č. 12 zůstává prostřední bratr Jan. Starší Josef kupuje č. 17 a nejmladší František se oženil na Rymešově mlýně. František a Anastasie, dcera mlynáře Pipka, měli sedm dětí. Nejmladší Božena se nenarodila ve mlýně, ale ve Smrdově č. 73, kam se rodiče přestěhovali. V 90. letech předminulého století žili Šemíkovi ve Smrdově na pěti místech. Jan Šemík z č. 12 byl v té době starostou obce a jeho bratranec František z č. 79 byl několik let radním. Jan Šemík zemřel v roce 1929. Od té doby naše příjmení nebylo ve Smrdově, dnešní Sázavce, přítomno mezi živými. S jednou jedinou krátkodobou výjimkou po roce 1945.

pátek 15. dubna 2022

Co bylo před Adamem?

Nedávno tu padl dotaz, zda je možné hodnověrně propojit Šemíkovi ze 16. století s matričně ověřenými kořeny rodu. Jak už jsem v minulosti zmiňoval, žádné potvrzené propojení Šemíků z Dobrušky a Domašína a nebo z Mladé Vožice nemáme k dispozici. A to nemluvím o výskytu jména Šemík v Miroticích nebo v Praze, a diskuze není už vůbec o starších výskytech našeho jména.
Dostali jsme se do období, kdy nejsou k dispozici matriky. I když máme v pozdější době i matriční záznamy, musíme si pomáhat pravděpodobností. Nic není stoprocentní a nic není zcela vyloučené. Vezměme si nejdříve vztah Adama a Jana Šemíkových. Kromě toho, že byli o generaci posunutí a že žili nedaleko od sebe (Smrdov a Hory Vrbické), je spojovalo povolání myslivce. V matrikách jsme našli až narození Adamových dětí, o Janovi jsem v matrikách nedohledal žádný zápis. Jejich vztah otec – syn považuji za hodnověrný, i když ne za stoprocentní (99%). Vztah strýc – synovec nelze ale také úplně vyloučit.
Kdo ale byl Janovým otcem a dědou Adama? Porovnejme si dvě hypotetické možnosti. Předem upozorňuji, že spekuluji. Začnu méně pravděpodobnou možností. Tedy, že Jan Šemík příšel z Mladé Vožice.
de Jodova kopie Crigingerovy mapy Čech (1578)
Vzdálenost z Mladé Vožice (na starých mapách Boritz) do Světlé nad Sázavou (Bitta), asi 70 km, se dala překonat pěšky za dva dny.
V Mladé Vožici žil Jan Šemík starší, který byl bratrem Mikuláše (můj odhad na 80%). Syn Mikuláše, Jan Šemík mladší, je ze stejné generace jako Jan Šemík na Horách Vrbických. Oba se mohli narodit kolem roku 1600, ale že by se jednalo o jednu a tu samou osobu, je málo pravděpodobné (odhadem 5%). Kromě doby, kdy žili, je spojuje pouze jméno, a to je málo.
Stejně kritickým okem se podívejme na Šemíky z Domašína, resp. z Dobrušky. Nedávné objevy v muzeu Dobrušky a starší nálezy z Rychnova. Než se Jan Šemík stal měšťanem v Dobrušce, vystopoval jsem až tři generace hospodářů v Domašíně. Jan (1547) – Petr – Jan (1586) s nestálým příjmím Samek – Samik –  Šemík. Není zcela jasné zda následně žil v Dobrušce jeden Jan Šemík (roky 1588 a 1595). Nemáme žádnou zmínku, že měl syna, který by byl vrstevníkem Jana Šemíka z Hor Vrbických. Vzdálenost z Dobrušky do Hor Vrbických je větší než z Mladé Vožice, ale tento hypotetický přesun má jednu podstatnou výhodu. Mezi roky 1628 a 1634 byla Dobruška (panství Opočno) a Hory Vrbické (panství Vrbice) součástí velkého dominia Trčků z Lípy. To mohla být doba, kdy myslivec Jan Šemík hledal nový domov (odhaduji pravděpodobnost na 10%). Kolem roku 1650 se stal pánem Bačkova bývalý trčkovský fořtmistr a hejtman Albrecht Beneš Klusák z Kostelce. Jako bývalý lovčí mohl nějakého hajného či myslivce nasměrovat do těchto končin. Kdo ví. Poučný moment spatřuji v tom, jak mohlo konkrétní příjmí vzniknout. Ono se také mohlo stát, že na Vysočinu přišel někdo s úplně jiným jménem.
Asi jednou z mála metod, jak se dostat hlouběji do historie rodu, bude Y-DNA test. V průměru jednou za 4 až 5 generací dochází na 23. chromozomu (tzv. Y) k mutaci, a z toho můžeme s velkou pravděpodobností upřesňovat příbuznost v mužské linii. Zatím naše linie nemá příbuzné v době středověku, ale to se může změnit.

pondělí 11. dubna 2022

Úřad konšelský v Mladé Vožici

Zažloutlý týdeník Tábor z února 1905 nám v digitalizované dává příležitost získat přehled o členech městské rady v Mladé Vožici na počátku 17. století. Článek v opisu z Digitální knihovny Kramerius nechávám v původním znění.
Tábor: A. J. Landfras, 24.2.1905, ročník 2, číslo 8, str. 2
Všude říkali „magistrát, obec města, radda (důsledně s dvěma s!) města“ jen vožický písař tomuhle pojmenování nejdříve asi nechtíc potom z justamentu se vyhýbal, až do lidu název přešel tak obecně, jako sotva někde jinde. Za to v městských knihách, ač stačí vážný akt obšírně líčiti a také barviti obrazy se slávou třeba bez barvy, co mně jich z Táborska bylo příručno, nenalezl jsem tak úzkostlivě správně vedený seznam „hlav úřadu konšelského“, začínaje první knihou až do předposlední jako ve Vožici. Nepodává sice žádných poutavých událostí, leží před námi jména zaniklých rodů, crèm měšťanstva. Za přečtení přece stojí. Někdo ze čtenářů najde své předky, o nichž se nedozvíme ničeho z matrik, poněvadž tyto na Táborsku šmahem začínají rokem 1630-40. Jen část chýnovských sahá k r. 1614, ale tak úryvkovitě, že necelek až zaráží. Ve Vožici začali pak je psáti po roce 1680(*).
Nuže, paběrkujeme ve vožických městských knihách. Tam je obnoven již řečený úřad r. 1604 s těmito pány konšely:
Zikmund Jiříků (primas), kovář Bouslav, kolář Matěj, zámečník Jan, Jiřík Sychra, Mikuláš Šemík, Václav Míka, Mikuláš Šprenclík, Jan Vaněček, Jan Sedláček, Pavel Hudec; písař městský Jan Hreyta (často se píše Janek Hrejte si!); rychtář Jániček (Jan) Zíků.
1604: Mik. Šemík (primas), Pavel Hudců, Jan Vaněček, Míka Šprenclík, Václav Míků, zámečník Jan, kolář Matěj, kovář Bouslav, Petr Pekárků, Václav Šípek, Jan Štibral, Petr Roubíček. Písař městský Mikuláš Kalina Jiříků (tj. syn Jiříka Kaliny, řekli bychom po rusku Jiříkovič); rychtář Zíka.
1605: předešlí se obnovují. Vida druhý kolovečský mlýn! Ze starých udělali nové konšely. Item rychtáře.
1606: Mikuláš Šelmík (jistě Šemík, jenž mohl býti Šelmík = šelma). Jan Zíků, Pavel Hudců, Václav Míků, kolář Matějček, zámečník Jan, kovář Bouslav, Mikuláš Šprenclík, Václav Studenský, Pavel Pekárek, řezník Matěj „velikej“, krejčí Vondra, Němec (rodem i mluvou!). Písař Míka Jiřík, rychtář Petr Pekárků. Jemu jest úřad ten vsouzen tj. nevděčné rychtářství měšťané neradi brávali. I bylo třeba často, když některý necítil v sobě ducha policajtského, mocí za rychtáře ho ustanoviti.
1607 item stará rada se obnovuje. Že ale Vondrovi Němci český vzduch vzal dech a Vondra zemřel, posazen do rady Jan Stibral, jehož r. 1608 vystřídal Jan Rudolský a za r. 1609 Mikuláše Šprenclíka dala vrchnost do konšel Adámka Šprenclíka řečeného Nechtěldomů. Asi kmotr z mokré čtvrti.
rychtářské právo
1610: Jan Zíků, Mikuláš Šemík, Václav Míka, kolář Matěj, zámečník Jan, kovář Bouslav, Pavel Pekárků, Matěj Kaňkovský, Václav Studenský, Jan Stibral, Jan Rudolský, Jan Sedláček. Písařem Mikuláš Jiříků, rychtář Adam Šprenclík, jenž rychtářské právo tj. řádný bejkovec vzíti se zpečoval.
1611: Jan Zíků (primas), Mikuláš Šemík, Václav Míků, Jan zámečník, kolář Matějček, Pavel Pekárků ode věže, Václav Studenský, Jan Šamša, Jan Rudolský, Jan Štibral, Jan Sedláček, Václav Strouhal. Písař s rychtářem se ponechávají (tj. z roku předešlého). Asi p. Adamovi na truc.

pondělí 4. dubna 2022

Genetické testy (atDNA, Y-DNA, mtDNA)

V březnu jsme si nechal určit haploskupinu mitochondriální DNA a tím jsem dokončil trojici základních genetických testů, které lze s větším či menším užitkem použít pro genealogické bádání. Před pár dny se v tisku objevila zpráva o úplném sekvenování lidského genomu. Úplné sekvenování bude mít význam zejména pro genetiku ve zdravotnictví. Pojďme se zamyslet, který test si vybrat pro rekreační genetiku, tedy pro genetickou genealogii. 
Zdroj: Genetika a příjmení, KÚ PČR
Lidský genom obsahuje 3 miliardy písmen DNA. Těmi písmeny jsou A, C, G, T. Kdyby se vydal v knižní podobě se standardní velikostí písma, obsahoval by dlouhý řetěz písmen ....AGCTTGCAGATTACA... a tak dále, která by hustě pokrývala jednu stránku za druhou v celkovém rozsahu více než 1,5 milionu stránek. Písmena jsou v podobě příček (nukleotidů) umístěna na dvoušroubovici. Délka této ikonické dvoušroubovice je asi jeden metr a je zamotaná do "klubíčka" v každém jádru našich buněk. Ve většině tělních buněk je DNA rozdělena do 23 párů chromozomů. Konce chromozomů jsou označeny telomerami. Tyto sekvence DNA připomínají kousky plastiku na tkaničkách od bot a chrání chromozomy před roztřepením. Chromozomy obsahují zvláštní sekvence, kterým se říká geny. Celkově máme v naší DNA zakódováno asi 20 tisíc genů. Geny představují jen nepatrnou část genomu - přibližně dvě procenta.

pátek 18. března 2022

Objev v muzeu

V minulém příspěvku jsem skončil návštěvou knihovny v zasněžené Dobrušce. Sníh dlouho nevydržel. Z knihovny jsem se vydal nedaleko od náměstí, kde v sousedství synagogy sídlí místní muzeum. Bylo však bohužel zavřeno.
Vlastivědné muzeum v Dobrušce
Měl jsem ale velké štěstí, že na zvuk kliky zareagovala pracovnice muzea. Když jsem neobratně vysvětloval, co hledám, tedy opisy archiváře Václava Matouše pro muzeum, zavedla mě hlouběji do útrob budovy. Místní patriot zanechal ve strojopisu následující opisy z let 2005 a 2006.
Gruntovní kniha města Dobrušky 1561-1647, poř. č. 48
Purkrechtní kniha města Dobrušky 1561-1647, 379 s., poř č. 49
Kontraktní kniha města Dobrušky 1565-1612, 182 s., poř. č. 50
A protože mají v muzeu i elektronické verze těchto textů, mohli jsme vyhledáním jména Šemík zmapovat osud Jana Šemíka v Dobrušce a předtím v Domašíně. Originály knih jsou v okresním archivu v Rychnově nad Kněžnou, kde jsem již dříve dohledal urbáře a svatební smlouvy i sirotčí seznam.
1587 – Domašín; svatba Jana Šemíka s Kateřinou, dcerou po nebožtíku Jakubovi Jiříkovi (svatební smlouvy)
1588 – Václav Klatovský, písař radní, stoje před právem s Janem Šemíkovým z Domašína jest oznámil, že jest prodal dům svůj, který jest měl v Koutě mezi domem Eliáše Luňáčka a domem Jana Motyky, s klučeninou k domu přináležitou, za sumu hotovou 46 kop g. (gruntovní kniha)
1588 – v pondělí po sv. Barboře /tj. 10. 12./ Václav Klatovský, písař radní, stoje před právem s Janem Šemíkovým z Domašína jest oznámil, že jest prodal dům svůj, který jest měl v Koutě mezi domem Eliáše Luňáčka a domem Jana Motyky, s klučeninou k domu přináležitou, za sumu hotovou 46 kop g., kterýžto peníze hotově Václav Klatovský jest přijal a od takového gruntu sám od sebe i svých budoucích jest odevzdání učinil. (kontraktní kniha)
~1589 – Jan Šemíků vstoupivši do rady s Václavem Merhelíkem, aby k lénu městskému zapsán byl. Davši ouřadu což náleželo, k témuž lénu městskému je přijat a zapsán. (gruntovní kniha)
1589 – registrum na všechny důchody kněžím fary dobrušské nynějším i budoucím; Jan Šemík 1 čtvrtce žita, tolik ovsa. (gruntovní kniha)
1590 – v pondělí po sv. Ondřeji /tj. 30. 11./ Jiřík Drahorád předstoupivši před pana purkmistra a pány oznámil, že jest prodal kus roli Lepšovský k Domašínu u Smrčin Janovi Šemíkovi za sumu hotovou 15 kop g. č. (kontraktní kniha)
1590 – Jíra Kristýnků doložil sirotku nebožtíka Jakuba Jiříkova Kateřině, 2 kopy g. č. a tak Jan Šemíků na místě Kateřiny, manželky svý, odevzdání sám od sebe i od svých budoucích učinil. (kontraktní kniha)
1591 – Jan Hnátků oznámil přede právem, že jest prodal klučeninu i s rolí v Doubravě, vedli roli Daňkovy Janovi Šemíkovi za sumu 15 kop g. č. hotových (kontraktní kniha)
1591 – Jan Voštěpářů v pondělí po neděli provodní /tj. 22. 4./ oznámil jest přede právem, že jest prodal dům při zahradě své vedle Šmída kováře Vaňkovi Klekerovu, tak jakž jest mu vyměřeno, za sumu 35 kop g. (kontraktní kniha)
1595 – Jan Voštěpař, jinak Šemík, koupil za 185 kop č. dům (čp. 17) v Dobrušce na náměstí. (zdroj?)
1596 – v Domašíně Matěj Kolovratník koupil grunt (čp. 17) od Jana Samka za 168 kop gr. míš. (zdroj?)
1600 – v pondělí po památce Všech svatých /tj. 6. 11./ Mikuláš Šaroun předstoupivše v plnost rady před pana purkmistra a radu města Dobrušky s Janem Šemíkem, žádal pány aby k lénu městskému přijat a zapsán byl. Když k žádosti jeho Mikuláše, davše což náležitého jest i právu, k témuž lénu od pánův přijat jest. Actum za purkmistra Mikuláše Duška. (gruntovní kniha)
1601 –  Půjčka Jeho Milosti Pánu od sousedův města Dobrušky, vše na groš český. V seznamu je i Jan Šemík 10 kop. Město Dobruška vybralo celkem 737 kop gr. č. (gruntovní kniha)
1609 – v pondělí po neděli Sexagesima /tj. 23. 2./ předstoupil před pány města Dobrušky Mikuláš Zedník s přáteli svými Martinem Bartošovým, Janem Pitvicem, Janem Šemíkem a Jiříkem Dvorským, sousedy téhož města, žádal aby k lénu městskému přijat byl. (gruntovní kniha)
1612 – Dobruška; uzavírá smlouvu s Melicharem, otcem Anny Štonka (svatební smlouvy)
1613 svatba Jan Šemík & Anna Štonka (svatební smlouvy)
1616Jan Šemík zemřel a v červenci 1616 (po sv. Kiliánovi) se Anna vdává za Václava Sošku. (svatební smlouvy a sirotčí seznam)
1616 – 5. 12. Václav Soška, manžel vdovy Voštěpařovy, koupil (Dobruška čp. 17) za 325 kop č. (zdroj?)

Z kontraktní knihy máme podstatnou informaci, která je v kopii uvedená i v gruntovní knize. V roce 1588 pravděpodobně Jan Šemík kupuje v Dobrušce dům a následně se stává měšťanem (k lénu městskému zapsán). Z kontraktní knihy ještě vyčteme další nákupy pozemků (rolí, klučeniny). V gruntovní knize jsou zapsány aktivity spojené s přijímáním nových měšťanů a seznamy lidí za různými účely. Najdeme zde seznamy měšťanů, kteří vlastnili nějakou zbraň, seznamy daňových povinností nebo seznamy sousedů, kteří se složili na půjčku pro císaře pána.

čtvrtek 10. března 2022

Ortel podle práva

Když hledáte zmínky o předcích, zápisy o vymáhání práva nejsou typickými zdroji. Pokud na podobné informace narazíme, jedná se obvykle o zajímavý doplněk do mozaiky života předchozích generací. V době předmatriční jde o údaje obzvláště cenné. Takto jsem narazil na výskyt našeho jména v Miroticích a minulý týden i v Dobrušce.
Dobruška, radniční věž
Díky panu archiváři Václavu Matoušovi máme v knize Ortel podle práva sepsán jedinečný souhrn trestních případů souzených výsadním hrdelním právem města Dobrušky v letech 1564 - 1765. Ta kniha vyšla v roce 1997 nákladem pouhých 1000 výtisků. Není tudíž běžně k dispozici ve všech knihovnách. To byl důvod, abych se rozjel přímo do Dobrušky. Mým cílem byla místní knihovna a muzeum.
V knihovně jsem našel tři Matoušovy publikace. Kromě Dějin města Dobrušky v datech a útlého sešitu Selské povstání 1628 držím v ruce i výše zmíněný Ortel podle práva. Při listování mezi zápisy o 311 procesech, ve kterých bylo žalováno 412 osob, vesměs poddaných opočenského a smiřického panství, jsem hledal jedno jméno. Mé tušení se naplnilo. Když si seřadíme souzená provinění co do počtu jednotlivých případů, máme na prvních místech:
Plánek z knihy Ortel podle práva
(autor: Václav Mareš)

1. Krádež (120)
2. Smilstvo (82)
3. Kacířství (67)
4. Nemanželské těhotenství (45)
5. Cizoložství (32)
6. Vražda (23)
7. Zběhnutí z panství (20)

Zaměřil jsem se na dobu kolem roku 1600. Z jiných zdrojů víme, že v Dobrušce tehdy žil měšťan Jan Šemík. Nebudu to prodlužovat. Na straně 83 nalézám krátké shrnutí:

1613, listopad 15., Anna Klísšová z Mossendorfu za městem Freydem.
Krádež.
Do Dobrušky přišla jako manželka vojáka a ihned ukradla Janu Šemíkovi z pavlače šaty, punčocháče a rukávce. Byla přistižena při činu. Při výslechu také udala svého manžela, že zavraždil jejího bratra.
Ortel: Milost, na hrdelní zápis vypovězena na 3 míle z panství.
(Hrdelní zápis z 15.11.; Kniha smolná, fol. 69, česky)
Ze svatebních smluv víme, že Jan Šemík v prosinci 1612 podepsal svatební smlouvu. Následně, začátkem června 1613, se konala svatba a k zápisu do knihy svatebních smluv došlo až v pondělí po sv. Tereze, tedy nejspíš 21. října 1613. O měsíc později, v listopadu téhož roku došlo k výše uvedenému incidentu.
Za dobu své existence vyneslo dobrušské hrdelní právo kromě jiných trestů i 72 nám známé rozsudky smrti, které byly také vykonány. Třetina těchto trestů končila oběšením a třetina stětím mečem. Annu čekal však mnohem mírnější ortel. Častým trestem bylo vyhoštění z města nebo panství; výjimečně z Království českého či ze všech habsburských  držav. Vypovězení z panství na vzdálenost 3 mil (asi 22,5 km) bylo jedním z nejčastějších trestů.
Potom, co jsem v knihovně "ulovil" jednu zmínku o Janu Šemíkovi v Dobrušce, zamířil jsem do místního muzea. Co jsem tam objevil, o tom zase příště.

čtvrtek 3. března 2022

Pražské kontakty

Když jsem před roky hledal kontakty na jmenovce, pomohla mi i návštěva Poštovního muzea, kde mají výtisky starých telefonních seznamů.
Pražský seznam z r. 1981
Nikdy asi v seznamech telefonních linek nebyla taková koncentrace našeho příjmení jako v roce 1981 v Praze. Čísla telefonů už nejsou mnoho let platná. Ani na adresách už dnes nikoho ze Šemíků nenajdeme. Někteří z nich už nežijí. Na našich srazech, které jsem v posledním desetiletí měl příležitost organizovat, se osobně z tohoto seznamu zúčastnil jen jeden. Vladislav Šemík byl v roce 2012 na Vyšehradě. Ztratil jsem na něj ale kontakt, a obávám se, že již dnes nežije. Možná se ozvou jeho potomci.
Olšany
Na Olšanských hřbitovech lze nalézt hrob rodiny se jmény Blanka, Pavel, Jana, Marie, Václav, Jarmila, František, Oldřich, Jaromír.
V roce 2014 jsem ještě netušil, že se nám v Praze sešly dvě linie Šemíků. O rok později už to bylo jasnější. Ti z Olšanského hřbitova přišli z Ovesné Lhoty. A ti druzí?
Rodina vzdálených bratranců a sestřenic má místo posledního odpočinku v Praze na smíchovském hřbitově Malvazinky. Do Prahy se dostali později a původem jsou z Jiříkova u Habrů.
Již několik měsíců se pokoušíme spojit s příslušníka z obou stran. Zatím to nevyšlo. Snad se to povede nyní v březnu. Zdravím Petra i Pavla!

Malvazinky

úterý 22. února 2022

Vzhůru do minulosti

Z hlediska genů nejsou lidé koneckonců ničím jiným víc než pouhými nosiči, cestou vedoucí někam dál. Přesedají z jedné generace na druhou, jako by za sebou nechávaly ležet schvácené koně. A vůbec si přitom nelámou hlavu úvahami, co je snad dobré a co zlé. Je jim úplně jedno, jestli jsme šťastní nebo nešťastní. Jsme prostě pouhými prostředky. Lámou si hlavu jen s tím, co pro ně samé bude nejvýhodnější.

Před měsícem jsme sledovali trasu našich předků v mužské linii. Z otce na syna si předáváme v genech poměrně málo se měnící chromozom Y. Společný předek může být nedávný (tedy v rámci jedné nebo dvou generací) nebo vzdálenější (žijící až před mnoha tisícovkami let). Údaje získané prostřednictvím testu Y-DNA nám mohou pomoci dozvědět se více o historii otcovské rodiny. Můžeme se vrátit do doby dávno před tím, kdy začali předci nosit příjmení a nebo příjmí
Po oddělení linie R1a od R1b, se v období neolitu rozděluje i naše R1a. Jedna část se před pěti a půl tisíci lety usadila v oblasti severovýchodně od území dnešních Čech, Moravy a Slovenska (viz SNP Tracker níže).
Zhruba v té době do středu Evropy dorazili neolitičtí zemědělci (Farmer) a smísili se s místním obyvatelstvem lovců a sběračů (Hunter-gatherer). Ukazuje se, že od příchodu zemědělství až přibližně do roku 2900 př. n. l. bylo obyvatelstvo neolitických a později eneolitických Čech z genetického hlediska nejpodobnější některým dnešním obyvatelům jižní Evropy (Sardinie, Baskicko). Právě v těchto odlehlých enklávách přežívá populace méně dotčená následnými vlnami příchozích. Z hlediska mužských linií se zde vyskytovaly haploskupiny I1 a I2 (obě ještě z doby před příchodem zemědělství) a dále T, G a H, které s sebou do Evropy přinesli první zemědělci, původem z Anatolie.
David Reich: Evropu masivně proměnily dvě migrace
Evropu masivně proměnily dvě migrace. Velikou změnu přinesl do střední Evropy kolem roku 2900 př. n. l. příchod lidí kultury se šňůrovou keramikou (Corded Ware - viz SNP Tracker níže). Tato populace s sebou přinesla zcela jiné zvyklosti (pastevectví dobytka, chov koní, zpracování kovu apod.) a mimo jiné zřejmě i indoevropský jazyk. Při genetické analýze vzorků se podařilo prozkoumat některé hroby z období samého počátku příchodu této kultury. Jsou charakterizovány vysokým podílem tzv. “stepního podílu” (Yamnaya), což je genetická složka odlišná jak od původních lovců a sběračů, tak od složky charakterizující první neolitické zemědělce.
V současné době patří přibližně dvě třetiny evropských mužů k Y-chromozomálním haploskupinám R1a nebo R1b, dvěma patrilineárním liniím, u nichž bylo testy DNA potvrzeno, že se do Evropy dostaly s indoevropskou migrací z pontsko-kaspické stepi v době bronzové. Přesto ještě dlouho po skončení doby bronzové vedli kočovní stepní lidé často další nájezdy do Evropy. Ne všichni z nich byli indoevropsky mluvící a v pozdní době bronzové se i ti, kteří jimi byli, jako například Skytové, smísili s různými neindoevropskými národy z Kavkazu, Střední Asie, Sibiře nebo dokonce Blízkého východu.
© Sammy33 / Shutterstock.com / Skytský jezdec
To ale předbíháme. Období kolem roku 2200 př. Kr. představuje začátek formování tzv. předklasické únětické kultury, se kterou na našem území začíná doba bronzová. Únětická kultura se pak ve své klasické fázi měla stát jednou z hlavních středoevropských kultur a její jádro leželo přímo v Čechách. Geneticky se její nositelé jeví jako kombinace místních kultur s populací odněkud ze severovýchodu (snad oblast dnešní Litvy). Právě v této oblasti mají původ otcovské linie R1a - M458, které se v tomto období u nás začínají poprvé vyskytovat. Všimněme si, že při kontaktu kultury se šňůrovou keramikou a stepních lidí Jámové kultury se část R1a linie obrací východním směrem. Tempo přesunu napovídá o používání koní. Nedávno bylo zjištěno, že šíření genetické linie moderních koní po Asii dobře časově koreluje se šířením indoíránských jazyků, stejně jako se šířením lehkých vozů s loukoťovými koly z kultury Sintašta, která je nejpravděpodobnější kulturou jejich vynálezu.
SNP Tracker pro R-Z2124 a R-M458  (před ~4700 roky)