Vybraný příspěvek

Drobný výklad pravidel

V průběhu uplynulých let vykrystalizovalo desatero klanu Šemíků, které bych rád okomentoval. Pravidla "od Adama" začala vznikat ...

středa 30. března 2016

Po čtyřech letech Vyšehrad

S přestupným rokem se vracíme na místo, kde jsme se sešli v roce 2012. Tehdy získal do opatrování Adamovu putovní trofej její první držitel Martin Šemík.
Dnes jsme dostal z penzionu U Šemíka nabídku s možností výběru ze tří jídel s polévkou. Prosím o včasnou rezervaci, aby se na nás personál restaurace mohl připravit s dostatečným předstihem.
Problém s parkováním v okolí restaurace (rezidenční modrá zóna) je řešitelný parkováním směrem od Pankráce. Upozorňuji, že místo srazu je kolem 11h u rotundy sv. Martina. Minule někteří přišli rovnou do restaurace. Tam vyrazíme v půl jedné. Stejně jako minule, pro omezený počet aut lze zajistit parkování přímo v areálu penzionu U Šemíka. Těším se na setkání se všemi a zejména s pražskými Šemíky :-)

pondělí 28. března 2016

Stará řemesla

Minule jsme v souvislosti s hledáním jména Šemík narazili na povolání uhlířů, valchářů, jirchářů. Kde se tito řemeslnící vyskytovali nejčastěji? Pěkně to popisuje historik Tomek v Dějepisu města Prahy z období 1348-1419. Vychutnejme si češtinu konce 19. století.

Látky vlněné dělali vlnaři čili vlnáci (lanistae, lanifices) a soukenníci (pannifices, tucher, tuchmacher), což bylo řemeslo v Praze velice rozšířené ve všech třech městech, na Starém městě hlavně v ulicích za starým trhem uhelným a blíž sv. Haštala, na Novém městě na Poříčí v ulici Soukennické a v okolí jejím, kdež nacházely se rámy soukennické, jakž zase na Malé straně za zdí městskou blíž Obory. Pomocné práce při řemeslích těchto konali krampléři, valcháři (fullones, fullatores, walker) a raiféři (rayferz pannorum), rovněž i postřihači (pannitonsores, pannirasores, tuchscherer, scherer), kteří měli kotce své na trhu Svatohavelském. Plátno dělali tkadlci (textores, linifices, leinwater) čili osnovníci (?)...

Vyděláváním koží zaměstnávala se řemesla tak zvaných smradařů (cerdones, gerber), kteříž byli trojí, totiž koželuzi (lederer), jircháři čili bělokožci (albicerdones) a štumfaři. Sídla řemeslníků těchto velmi četných nacházela se výhradně jen na Novém městě. Jircháři bytovali od starodávna při řece pod Zderazem v osadě sv. Vojtěcha; koželuzi tamže, někteří však také v Podskalí a v Podvyšehradí, mnozí též na Poříčí v osadě sv. Klimenta při dolejším toku Vltavy. Štumfaři, totiž kteří koží nenapouštěli a nemazali, nacházeli se také v jiných částech města, od vody vzdálenějších. S řemesly těmito souviselo řemeslo barvířů (colratores cutium, färber), kteříž barvili kůže buď na bílo (kůže zámišové, semischferber), buď jiným způsobem (loschferber), též tříslníků, kteří připravovali tříslo pro jircháře i pro koželuhy...

Pálení uhlí ze  dříví bylo zaměstnáním uhlířů (carbonistae, carbonatores, carbonarii, koler), kteří ovšem nedělali svého díla v Praze, než toliko na trh je přiváželi; nicméně mnozí byli v Praze usedlí. Z uvedených řemesel bylo nejvíce koželuhů, kterých bylo v uvedené době druhé poloviny 14. století usedlých více jak 130. Valchářů bylo objeveno kolem 70 a uhlířů asi 20.

Jméno Šemík ve středověké Praze

Hned na začátku upozornění. Tento příspěvek je pokusem o popis, kde a kdy se v Praze v minulosti vyskytovalo naše jméno. Podobně jako u historického výskytu na Moravě se tudíž nalezené informace netýkají našich předků v přímé linii. Na rozdíl od moravských Šemíků, kde pojmenování mohlo být jménem křestním, lze u pražských Šemíků odhadovat jiný původ jména. Mohlo souviset se jménem Šimon (jméno dětí obsahovalo jednu složku jména otcova), ale v městském prostředí nelze vyloučit ani vliv německy mluvícího prostředí.
Základy starého místopisu Pražského, část II.
Český historik Václav Vladivoj Tomek se v 19. století pokusil z nejstarších dochovaných pražských urbářů určit jednotlivé nemovitosti se jmény vlastníků. Práce na Základech starého místopisu Pražského musela být obtížná. Čísla domů ještě neexistovala. Majitelé domů jsou mnohde uváděni jen křestním jménem a povoláním. Méně často je uvedeno i příjmí - přízvisko, z něhož se až o několik století vyvinulo dědičné jméno rodinné, tedy příjmení.

str. 104 - v Poštovské ulici (179 c)
1379 in Opatowitz; Jan carbonarius dictus Schemik emit erga Hermannum loschferber
1380 Jesconis Schemink
1381 Schemynk carbonario; Schemiconis carbonistae
1382 Jesconis Schemink; Schemink
1383 Walentinus dlazicz emit erga Semynk carbonistam

Jüttnerův plán Prahy z let 1811- 1815, vyznačena Černá ulice
Začneme v roce 1379. V dnešní Křemencově ulici kupuje Jan uhlíř řečený Schemik část dnešního domu č.p. 179. Zůstává zde až do roku 1383, kdy nemovitost prodává.

str. 85 - v Černé ulici (mezi 161 a 170)
1384 Jan Semink emit erga dominam Marusse viduam
1384 Hewczae 
1385 Semynk
1387 Ewczae
1388 Duchek cudelnik emit erga Shemyng carbonistam

Přesuňme se společně s Janem do nedaleké ulice Černé. Dá se myslím úspěšně tvrdit, že se jedná o jednu a tu samou osobu. Od vdovy Marie kupuje dům v oblasti, kde se stýká Opatovická a Černá ulice. Na dnešním leteckém pohledu je ta oblast vyznačena červeným balónkem. Je také možné, že si uhlíř koupil hlavně pozemek, na kterém skladoval dřevěné uhlí, které dovážel z blízkých či dalekých lesů. Ještě na počátku 19. století, jak vidno z Jüttnerova plánu, je mezi domy č. 161 a č. 170 nezastavěná parcela.

str. 98 - v Černé ulici (153 d)
1394 Johannis vhlerz (uhlíř)
1399 in Opatowitz probe scolas S. Michaelis, Johannis carbonarii, cens. 10 gr.
1403 Johannis carrbonistae
1418 Johannis vhlerz (uhlíř), Johannis carrbonistae

Tady bych s kontinuitou osoby Jana Šemíka raději příliš nepočítal. Nedaleko kostela sv. Michala sídlili i další uhlíři. V Černé ulici č. 159 mezi roky 1377 a 1399 to byl Mikeš Rys. Nedaleko ve stejném období uhlíř Blažek (Voršilská č. 143). V roce 1382 kdesi v Opatovicích (neupřesněno) uhlíř jménem Chval. Toto řemeslo můžeme na Novém městě pražském podle městských knih vysledovat na několika místech. Dnešní Ostrovní se jmenovala kdysi Havířská a Černá ulice původně byla delší než v současnosti. Proč byly zmíněné ulice takto pojmenovány, můžeme zkusit odhadnout.
Už při založení Nového Města se zde říkalo Pod Zderazem nebo V Opatovicích podle nejbližších osad, od 14. až do 18. století udržoval se název Smradaře nebo V Smradařích, což vystihovalo nevoňavé jirchářské řemeslo, ale také se zde říkalo V Kalabrii, protože se udržovalo vědomí, že Karel IV. pozval jirchářské mistry právě z tohoto italského města. Je však také docela dobře možné, že jircháři byli v těchto místech usazeni ještě dříve, než bylo Nové Město založeno. Stejně tak uhlíři. Někteří z nich, například Schemink, mohli být imigranty ze západu. Kdoví.

neděle 6. března 2016

13. století - století velké změny

Na počátku 13. století pokrývaly většinu českého království lesy. Odhaduje se, že to bylo asi 70% území. Na konci stejného století lesy pokrývaly necelých 50% plochy. Osídlení se v průběhu tohoto století vyšplhalo zhruba do nadmořské výšky 500 m.
Rostl počet obyvatel. Osídlení českých zemí stouplo z 800 tis. na konci 12. století na více jak 1,5 mil. obyvatel na konci století následujícího. Doba transformačního období, jehož stěžejní část probíhala ve 13. století, je charakteristická změnami hned v několika oblastech. Pojďme si je probrat a zamyslet se, jak se projevily v mikroregionu Habry - Světlá. Vydejme se z Čáslavska na Havlíčkobrodsko.

Kolonizace

Probíhá osídlování do té doby neobydlených oblastí. První fáze kolonizace (tzv. vnitřní nebo předlokační) se nedá přesně ohraničit časově a místně. Můžeme jen odhadovat, že z center hradského systému českých zeměpánů (Čáslav) a nově vzniklých klášterů (Sázava, Vilémov, Želiv, Sedlec) byli pobízeni lidé k budování nových vesnic. Zpočátku k tomu docházelo spontánně. Tak mohly vzniknout Vilémovice, Opatovice, Benetice nebo Světlá nad Sázavou (první zmínka z r. 1207, kdy Světlá patří Vilémovskému klášteru). Zda pod vlivem benediktýnského kláštera ve Vilémově vznikl také Smrdov (tedy ještě před rokem 1250) nebo až s nástupem pozemkové šlechty (Lichtenburkové) není doložené. První písemná zmínka se vztahuje k roku 1307, kdy se Rajmund z Lichtenburka Smrdova - městyse s tvrzí a kostelem společně s okolními vesnicemi - zbavuje výměnou za jiná území pod Lipnicí a na Havlíčkobrodsku, která vlastnil právě Vilémovský klášter. Na seznamu statků patřících želivskému klášteru (1226) je sice uveden Smrdov, ale to je jiný Smrdov. Jedná se o místo nedaleko Kletečné u Humpolce. V pozdější době se z osidlování stává organizovaná činnost. Klíčovou roli v kolonizačních projektech hráli lokátoři.
obr. 1 - Smrdov (dnešní Sázavka). Půdorys městečka na mapě
Stabilního registru z roku 1838 v sobě skrývá dle názoru
Z. Pehala nejméně dvě zásadní vývojové fáze. Domnívá se,
že místo kostela (poloha "1") a hradu/tvrze (poloha "2") vymezuje
okrsek původní předlokační osady, kdy v tomto nevelkém prostoru
bylo tržiště zmíněné v listině z roku 1307. Vřetenovitý tvar
návsi kolem komunikace vzniknul až plánovaným parcelováním
na pustém prostranství východně od předlokační osady v období
po roce 1307.
Někteří badatelé se pokoušejí z plochy plužin a velikosti katastru určit, zda vznik vesnice byl předlokační či pozdější. Zdeněk Pehal, doktor medicíny a práva, zanícený historik a místní patriot, se zabýval ve své disertační práci tímto obdobím s důrazem na změny vlastnických vztahů (viz obr. 1). Dalo by se říct, že síť osídlených lokalit na Čáslavsku, tak, jak vznikla ve 13. století se již podstatně v pozdějších stoletích nerozrostla. Naopak některé neperspektivní osady zanikly. Příklady lze nalézt i v okolí dnešní Sázavky.

Emfyteuze

Kolonisté při osídlování šli do nejistého podniku. A tak vznikl jakýsi středověký soubor investičních pobídek - právních i ekonomických. Na dobu, než došlo ke stabilizaci hospodaření v nově vzniklé vesnici, byly pozemkovou vrchností odpuštěny daně a renty. Toto osvobození trvající několik let (někdy i desítek let) se nazývalo "lhůta" - "lhota". Bylo to tak významné privilegium, že se dostalo do názvu stovek vesnic. Ovesná Lhota je jednou ze zhruba 500 Lhot u nás.
Právní vztahy se formovaly postupně. Nové německé (purkrechtní, zákupní) právo dávalo hospodářům větší jistotu. Dostávali od pozemkové vrchnosti do dědičného nájmu statek a přináležející půdu - tzv. rustikál. Kolonisté takto propachtovaný statek i půdu mohli předat svým dětem. Toto právo se rozšířilo do střední Evropy s příchodem franckých, vlámských a saských osadníků. Starší právo, někdy zvané české, se lišilo tím, že půda nebyla dědičná.

Zemědělství

Zvláště v poslední čtvrtině 13. století vládlo v českých zemích příznivé počasí. Dokonce ve srovnání s dneškem byla v té době průměrná teplota o něco vyšší. I to přispělo ke změnám v systému obdělávání půdy. Trojpolní systém nahrazuje předchozí přílohový systém. Dřívější hospodaření nechávalo část polí po několik let ležet ladem (3-10 let). Tento systém byl pozůstatkem slovanského pohyblivého kolonizování, kdy bylo potřeba získat novou půdu. Trojhonná soustava ovlivnila podobu zemědělství až do 19. století. K pozůstatkům zvykového slovanského práva patřilo ve Smrdově (1307) a v Heřmanicích (1281) právo kobylího pole. Tato služebnost ovlivňovala zemědělce zejména v zimním období, kdy museli strpět stáda polodivokých koní na svých polích. Ve zbytku roku měla být stáda pod dohledem a mohla se pást jen na vyhrazených pozemcích, které však již dávno upadly v zapomnění.

Rodina

Ve století velké změny se završila proměna v chápání modelu středověké rodiny. Od tradiční slovanské velkorodiny a rodových občin k nukleární rodině (rodiče s dětmi a parodiči na dožití). Velkorodiny, tzv. zádruhy, žily v rodinném nedílu, společenství, kde ženatí synové starého otce (stařešiny) zůstávali i se svými dětmi ve dvoře otcově, kde všichni pracovali v rodném hospodářství, poslouchajíce rozkazů starého otce nebo, nebyl-li otec už k tomu schopen, nejstaršího syna. Rodinný statek byl společným majetkem.
Kolektivní občinové vlastnictví, jak by se dalo z názvu Smrdova usuzovat, mohlo být proměněno v individuální vlastnictví jasně definovaného nemovitého majetku až ve století 14. V nedílu nežil jen selský lid, ale i vznikající šlechta. Kupříkladu dědicové Smila z Lichtenburku po roce 1269 takto spravovali společný majetek. S novými rodinnými vztahy souviselo nové definování dědických práv. Jak píše Vlastimil Vondruška, společný tlak církve a právních norem přispěl ke stabilizaci všeobecných představ (a také předsudků) středověké společnosti o rodině.