Ve dvou se to lépe bádá

Dnes začnu tam, kde jsem minule skončil. Když sestry Pipkovy odešly z rodného mlýna, zůstalo mezi některými z nich silné pouto. Pokračující vzájemný vztah mohl mít podobu kmotrovství u narozených dětí.

Ptáte se, proč jsem se zaměřil na rod Pipků? To je způsobeno tím, že se chceme dovědět více o Anastasii. My. Tedy já a Matěj Kopecký. Spojuje nás osud Šemíků v Kutné Hoře a okolí. Snažíme se zjistit, kde Anastasie Šemíková (Pipková) žila na konci svého života. Co o ní víme. Že od narození více než třicet let strávila na Lacinově mlýně. Když jí byly dva roky, konala se opožděná svatba matky s biologickým otcem. Proč tak pozdě? To víme z minulého článku. I ve svých 18 letech, po svatbě s Františkem Šemíkem, zůstává Anastasie v rodném mlýně. Roky plynou, přibývají děti. Po dvou dcerách následují čtyři synové.

Poslední dcera se narodila už ve Smrdově, kde rodina Šemíkova žila koncem 19. století. Potom se stěhovali do města. V Lounech bydleli v průběhu let na několika místech. Na konci života se František i Anastasie vrací do Smrdova. Dál budu používat modernější tvar jejího křestního jména.

O úmrtí Anastázie nemáme žádný doklad. Nevíme kdy, a nevíme ani kde zemřela. Poslední zmínka o ní je koncem roku 1919 u zápisu ze svatby syna Karla. V únoru 1921 při sčítání obyvatel ve Smrdově č. 11 není v domácnosti s manželem Františkem. Ten je uveden v kolonce "rodinný stav" jako "ženatý", ne jako "vdovec". Vypomáhá majiteli domu Františkovi Procházkovi, mistru řeznickému. Pak už je zde jen Anna Procházková, dcera Františka Šemíka. Ta je obchodnicí se smíšeným zbožím, a tak tomu bylo i v roce 1914. V roce 1921 kromě babičky Anastázie není s rodiči ani syn, 24 letý František (Oleg) Procházka - legionář. Ten se vrátil po dlouhé anabázi teprve půl roku před sčítáním lidu do Československa.

Odpověď z matriky na dotaz k Frant. Šemíkovi

František Šemík v domě dcery Anny Procházkové umírá v březnu roku 1923. Kde mohla tehdy Anastázie být? Žila ještě? Předpokládejme, že ano.

Matěj mi poslal před rokem zprávu: "...stopy možná vedou do Chlumu u Zbýšova. Tam žila sestra Anastázie, Josefa Radilová, která chodila jako kmotra Karlovi a jeho sourozencům. Karel byl můj praděda. Stopy o Boženě a Josefě končí kolem roku 1915 v Lounech. Božena si vzala Antonína Vimra, měli syna Josefa v roce 1916 a Josefa si vzala zase Josefa Kuřátka, a ty měli v roce 1914 dceru. Obě sestry žili v Lounech, ještě to nemám dodělané..."

Anastázie a Josefa z Chlumu nebo jejich manželé si byli vzájemně za kmotry a svědky svých narozených dětí. U křtu všech dětí Anastázie Šemíkové byli Josefa či Tomáš Radilovi. Obráceně u dětí Josefy Radilové byli kmotři a svědci pestřejší. Kromě Anastázie a Františka Šemíkových můžeme nalézt Svobodovi a Keklovi. ⁽¹⁾

Panský mlýn u Vrbice

Jaké překvapení! Marie, kmotra několika dětí v Chlumu, byla nejstarší sestrou Anastázie a Františky. Od roku 1863 žila v Panském mlýně, který stál nedaleko od rodného mlýna Lacinova. Mlynář Václav Svoboda předčasně zemřel a roku 1870 se z Marie Svobodové stala Marie Keklová.

Kde tedy Anastázie Šemíková mohla strávit závěr života? U některé ze sester? Marie byla o 11 let a Josefa o 7 let starší. V roce 1923 by bylo Anastázii 69 let. O dva roky dříve ještě žila v Chlumu u Zbýšova na výměnku vdova Josefa Radilová. Josefě tehdy bylo 74 roků. Spíše než u sourozenců bych odhadoval, že Anastázie mohla pobývat u některé z dcer nebo synů. Pojďme se na ně podívat popořadě.

Anna Procházková - u ní dožil František Šemík. Procházkovi se po roce 1923 odstěhovali ze Smrdova neznámo kam.

Josefa Kuřátková - Josefa ovdověla a opět se vdala, v roce 1914 v Lounech porodila dceru a pak ztrácíme stopu.

František Šemík - žil a pracoval v Sedlci u Kutné Hory; prapraděda Matěje Kopeckého.

Alois Šemík - oženil se ve Smrdově, ale žil krátce v Lounech a v Praze; 1906 zemřel tragicky mlád 25 let v Sobotce.

Jan Šemík - roku 1911 se oženil; v roce 1921 jeho rodina žila v Lounech; závěr života prožil v Chlumčanech.

Karel Šemík - studoval na pražské technice; oženil se v r. 1919 na Lacinově mlýně; pracoval jako celní úředník a  dlouho žil s rodinou v Olomouci. 

Božena Vimrová - v roce 1911 se v Lounech vdala a za několik měsíců porodila syna; roku 1916 se jí narodil syn Josef a pak o ní nemáme žádné informace.

V průběhu let žili Šemíkovi v Lounech v čp. 737 (1900-1904), čp. 506⁽²⁾ (1905) a v čp. 612. Po roce 1911, kdy se vdala Božena, se patrně František (i s Anastázií?) vrací do rodného Smrdova a v domě čp. 612 zůstávají Vimrovi.

V Lounech bydlela v čp. 448 Josefa, od roku 1909 Kuřátková. V roce 1921 byla přítomna v domě čp. 448 rodina Jana Šemíka, tedy bratra Josefy.

Při sčítání lidu žil v rodině Jana syn Vilém a nemanželský syn Karel Jirásek. Boženu ani Josefu jsme při sčítaní obyvatel (1921) v Lounech nenašli. Dnešní neuspořádaně psaná úvaha směřuje k roku 1911. V tomto roce se v rodině Anastázie a Františka Šemíka odehrálo několik událostí, které mohly rozdělit dosavadní společný život. Osamostatnila se dcera Božena. Přesněji napsáno, musela se vdávat, neboť byla v očekávání. Svatba se konala v únoru a přírůstek do rodiny (Václav) přichází v červenci. V srpnu se ve Vršovicích u Loun oženil syn Jan.⁽³⁾ Jméno nevěsty Anny Procházkové a jméno sestry Anny, která žila ve Smrdově je pouhá shoda náhod. Ještě je tu Karel. Končí vysokošolská studia, v jehož průběhu se vyskytla jedná zajímavá událost. V srpnu 1908 se narodilo v Libochovicích nemanželské dítě Karel Jirásek. Jeho kmotrem byl... Karel Šemík, bratr Jana. V roce 1921 žije třináctiletý chlapec v rodině Jana. Jsme ve 20. století. V období, kdy pátrání komplikuje nedostatek přímých příbuzných i obtížnější přístupnost matričních záznamů.

Kde tedy mohla zůstat Anastázie Šemíková? Tipoval bych si, že u dcery Boženy, ale nemám pro to žádnou další indicii.

Propletenec na Lacinově mlýně

Mezi Ovesnou Lhotou a Sázavkou, v údolí říčky stejného jména, blízko železniční zastávky, stojí mlýn. Byl kdysi postaven nedaleko Smrdova, jak se původně obec Sázavka jmenovala, ale patří do katastru Ovesné Lhoty.

Ovesná Lhota 24 - Rymešův mlýn

Místo se již od doby Berní ruly jmenuje Lacinův mlýn. Od konce 18. století má číslo popisné 24. V 90. letech tu byl mlynářem Mikuláš Křivánek. Na přelomu 18. a 19. století lze nalézt na č. 24 Tomáše Havrdu. Ten není zapisován jako mlynář, ale jako štampíř. Následuje v nultých letech 19. století František Petr, původem z Habrů, kde mlynařil jeho otec Josef. Od roku 1819 tam jako mlynáři působili Václav Jelínek a Jan Navrátil, jak lze dovodit z matričních knih z 20. let 19. století.

Ze smlouvy z roku 1819 je patrné, že v květnu toho roku se stal nájemcem Lacinova mlýna Josef Pipek a to včetně dostupných polí a pastvin. To, že se na kontraktu objevilo číslo 27, i když mlýn měl a dodnes má čp. 24, považuji za chybičku písaře, který zapisoval smlouvu do pozemkové knihy.

V roce 1822 se v Dolních Dlužinách na č. 12 konala svatba. Šafář Václav Jelínek si bere za ženu Annu, dceru sedláka a rychtáře Josefa Pipka. V následujících letech se příjmení Václava Jelínka objeví na Lacinově mlýně. Kdo v této době měl mlýn v nájmu? Stále Josef Pipek, který je uveden i ve Stabilním katastru (1838).

Na podzim 1837 se oženil František (*1815), syn Josefa Pipka. Manželka Kateřina, rodem Hůrská ze Smrdova, Koncem roku 1840 Kateřina umírá. Mladý vdovec František Pipek je už tehdy uváděn jako mlynář v Ovesné Lhotě č. 24. Nevím, kdy se přesně ujal mlynářského řemesla. Patrně po sňatku s Kateřinou. Když v prosinci 1840 zemřela tři dny po porodu dcera Marie a den poté i její matka, zůstal František vdovcem, a to až do roku 1856.

V Dolních Dlužinách se rok před smrtí Kateřiny rodem Hůrské konala svatba Františkova bratra Josefa Pipka (*1820) s Kateřinou Šemíkovou (*1820). Svědkem jim byl Josef Hůrský ze Smrdova č. 35. Pipkovi a Šemíkovi měli od té doby k sobě blízko, jak si ukážeme i v dalším textu.

Lacinův mlýn, dnes Rymešův

V roce 1841 umírá otec Anny, Josefa a Františka, sedlák a dlouholetý rychtář z Dolních Dlužin, Josef Pipek. Už je to více jak 20 let, co zakoupil Lacinův mlýn. Odpovědnost za hospodaření přebírá plně syn František. Po roce 1848 jsou nemovitosti z dědičného nájmu za určitých podmínek předávány do osobního vlastnictví. František se stává majitelem mlýna. Ač vdovec, je otcem dětí Anny Hůrské, sestry zemřelé Kateřiny. Při narození dcer Marie (*1843), Kateřiny (*1845 †1846), Josefy (*1847) později Radilové, Františky (*1850), Kateřiny (*1851) později Blažkové a Anastasie (*1854) později Šemíkové je zapsán do matriky jako nemanželský otec. K legitimizaci všech dcer došlo až se svatbou, která se po udělení dispensu odehrála 25. listopadu 1856. Žádost o dispens, tedy výjimka, se vyřizovala dlouho. Minimálně půl druihého roku. Rodné listy první i druhé manželky Františka byly poslány k dispensaci v květnu 1855. A proč dispens?