Vybraný příspěvek

Drobný výklad pravidel

V průběhu uplynulých let vykrystalizovalo desatero klanu Šemíků, které bych rád okomentoval. Pravidla "od Adama" začala vznikat ...

úterý 29. prosince 2015

Svobodné matky

S dobou I. světové války máme spojeny příběhy našich (pra)dědů. Někteří z nich narukovali. Někteří se vrátili jako legionáři, někteří jako vojáci poraženého c.k. mocnářství. Někteří se vrátili z vojny s nalomeným zdravím a někteří se nevrátili vůbec.
Mnohé rodiny byly po válce neúplné. Svobodné matky to tehdy neměly určitě jednoduché. V roce 1915 se narodil Jaroslav a v roce 1918 Oldřich. Co měli společného? Na těchto stránkách asi nepřekvapí, že příjmení. I když se narodili v místech desítky kilometrů vzdálených, jejich matky se jmenovaly stejně. Obě Anežky, rodem Šemíkové, byly v době porodu svobodné. Anežka z Horních Pasek byla vdova po Josefu Vápeníkovi. Jaroslav Šemík je zapsán s rodným příjmením matky. Stejně tak Anežčin syn Oldřich v Jiříkově. I on se narodil jako nemanželský.
památník v Jiříkově
Ve víru poválečných událostí snad pohled okolí nemusel být tak odsuzující jako tomu bylo v dobách dřívějších. Těžko posuzovat dnes, kdy není neúplná rodina ničím neobvyklým. Anežka z Jiříkova se po roce 1921 vdala za pana Lásku a zůstala žít v rodné vsi. Karel Šemík, jehož jméno můžeme nalézt na válečném hrobě, nebyl otcem Oldřicha, jak by se mohlo zdát na první pohled. Karel byl mladším bratrem Anežky. Anežka, již Lásková, měla další děti. Jejich potomci žijí snad v Jiříkově a okolí dodnes.
Anežce z Horních Pasek, rodačce z Kynic, ještě předtím než ovdověla, se narodil syn Josef. Ten dostal příjmení po otci Vápeníkovi. Zda-li žijí jeho potomci? Určitě žijí potomci Jaroslava a možná i mladšího Františka. Není mi známo, zda se Anežka později znovu vdala. Koncem třicátých let žila v Praze Anežka Šemíková ve Střížkovské ulici. Je pouhou spekulací, že by to mohla být Anežka z Vysočiny.

sobota 12. prosince 2015

Nečekaná setkání

Když Šemík potká Šemíka a nejsou to přímí příbuzní, je to do jisté míry dílo náhody. Takto se potkali po skončení II. světové války v České Kamenici dva Františkové. Jeden původem z Oveské Lhoty, druhý ze Světlé nad Sázavou. V 50. letech se v Liberci (nebo to bylo ve Vratislavicích?) na učilišti pro kuchaře potkali Jiří a Jana, oba Šemíkovi. On původem ze Světlé. Ona pocházela po babičce z Ovesné Lhoty. Pojďme v čase dál. V Praze se setkaly dvě Dagmary Šemíkové. Jedna se přivdala do linie, která pocházela z Ovesné Lhoty. Druhá vlastně také, i když to byl rod ze mlýna. A jsme skoro v současnosti. Před několika lety navštěvovali jednu hudební školu na okraji Prahy dva Martinové. Jejich společní předci pocházeli ze Smrdova.
Od roku 2011 se můžeme setkávat plánovaně. I příští rok tomu tak bude. Termín již je stanoven. Sobota 7. května. Místo? Fotografie napoví.

středa 9. prosince 2015

Sv. Mikuláš na Habrsku

Letošního Mikuláše máme za sebou. Jak se slavilo za první republiky? To jsem našel v časopisu Český lid. Autorem byl Ot. Svoboda.

V předvečer svátku sv. Mikuláše chodí chasa »za mikuláše«. »Mikuláš« oblékne si bílou sukni a přes ni mužskou bílou košili, na zádech má buď bílé prostěradlo nebo barevnou pokrývku, na hlavě papírovou biskupskou čepici a v ruce hůl. Průvodčí jeho nejsou všude stejní.

V Habrech doprovází štědrého světce »anděl« v bílé roucho oděný, s dárky v košíku a »čert« s obličejem začerněným, s řetězem a metlou v ruce. Mikuláš a anděl vejdou do světnice, čert zůstane v síni. Biskup vyptává se rodičů na dítky, vybídne je k modlitbě, a slyší-li chválu a umějí-li se dobře modliti, z košíku andělova je podaruje. Není-li s dětmi spokojen, zavolá čerta a ten je metlou vyplácí.

Po městě chodí více »mikulášů«. V některé skupině doprovázejí biskupa vedle obligátního anděla a čerta též »medvěd« v kožiše srstí navrch obráceném, jehož čert vede na řetěze, a »smrt« v bílé prostěradlo zahalená s kosou v ruce.

V Miřátkách chodí jen Mikuláš sám. Ve Frýdnavě doprovázejí štědrého biskupa anděl, čert (má černou čepici s rohy) a medvěd (se zvonkem na krku). Podobný průvod má Mikuláš v Chrtnici.

Ve Smrdově čert místo medvěda vodí »koně« (dva chasníci barevnou pokrývkou zakrytí, přední drží na tyči koňskou hlavu z papíru), v Lubnu »kozu« (chasník chodí »po čtyřech«).

V Tisu chodí mikuláš, smrt a medvěd, někdy vezmou i čerta s sebou. V Okrouhlíku a ve Zboží doprovázejí biskupa anděl, čert a smrt. V Okrouhlíku přidruží se k nim i někdy »žid« se zvonkem. Jinde zvonívá sám mikuláš za dveřmi.

V Okrouhlíku, Frýdnavě, Chrtnici, Tisu a Smrdově anděl nebo mikuláš táží se hospodáře, umí-li »mikulášský otčenáš« (otčenáš říkati zpětně: Amen. Zlého od nás zbav ale pokušení v nás neuvoď a... atd.); dovede-li ho, dobře, nedovede-li, bývá od čerta bit. V Tisu zkouší čert samotného biskupa, zná-li mikulášský otčenáš, a stane-li se, že biskup nedovede, je sám bit.

Kromě mikulášského otčenáše požaduje satan na světci ještě více. Táže se ho: Mistře nad mistry učený, ve všech školách cvičený, pověz mi, co jest jedna?

? ? tomu mikuláš odpoví: Jeden jest Pán Bůh nad námi a ten přebývá s námi.

Čert: Mistře nad mistry ... atd., pověz mi, co jsou dvě?

Mikuláš: Dvě desky Mojžíšovy, jeden Pán Bůh nad námi... a t. d.

Čert: Mistře nad mistry.. . atd., pověz mi, co jsou tři?

Mikuláš: Tři patriarchové, dvě desky. . . atd.