Vybraný příspěvek

Drobný výklad pravidel

V průběhu uplynulých let vykrystalizovalo desatero klanu Šemíků, které bych rád okomentoval. Pravidla "od Adama" začala vznikat ...

sobota 29. června 2013

Cesty

Co bylo dřív cesta nebo osídlení daného území? Před dobou kolonizace území Vysočiny procházelo česko-moravské hranice několik cest a stezek. V období konce 12. a v průběhu 13. století vznikají sídla, která jsou většinou zabydlena i dnes. Obvykle se osadníci pod vedením lokátora usazovali blízko vodních zdrojů. Hledači nerostného bohatství - na Havlíčkobrodsku a na Jihlavsku to bylo stříbro - se usazovali v blízkosti rudných ložisek. Lidé postupně mezi vesnicemi, městečky a městy vylepšovali dopravní spojnice. Ze stezek se staly cesty, později silnice, železnice a ještě později dálnice a letiště.
Zajímavou teorii ke vzniku tzv. Haberské stezky vyslovil Dušan Cendelín. Ve zkratce napsáno, vychází z teorie "suché cesty", která spojovala výchozí bod a cíl co nejkratší cestou s co nejmenším převýšením. Ideální cestou byl tedy pohyb po rozvodí. Vodní toky se překonávali na příhodných místech, brodech. Zvláštní roli z pohledu dopravních tras přisuzuje i Sázavce. Zde ovšem vychází z mylného předpokladu, kdy se domnívá, že název sídla Sázavka sahá až do středověku. To ale není pravda, neboť toto jméno je spojeno s obcí Sázavka až od druhé poloviny 20. století. Předtím to po staletí byl Smrdov.
Cesty nestačí jen vybudovat, ale také udržovat. Dokladem této potřeby je hromadná žádost starostů okolních obcí, ve které žádají Kraj Vysočina, aby se postaral o místní silnici, která je pod krajskou správou.

sobota 22. června 2013

Pražské hřbitovy

Letos v zimě jsme navštívili Olšanské hřbitovy a našli jsme několik hrobů se jménem Šemík. Před několika týdny jsem narazil na zajímavý web, kde lze dohledat jména pohřbených na téměř 30 pražských hřbitovech.
Jaroslav Šemík (*15.1.1950 + 2.6.1952)
Po zadání příjmení Šemík a Šemíková se objeví seznam, který obsahuje navíc i podobný počet příjmení Semík(ová). Bylo by zajímavé zjistit, zda navzdory rozdílu v háčku nad "S" mohli lidé těchto dvou příjmení mít (či nemít) společné kořeny. Já jsem spíš skeptický. Jádro "klanu" Semíků směřuje do kraje pod Krkonošemi a okolí města Jičína.
I když... v době třicetileté války bylo toto území v moci Albrechta z Valdštejna. Po chebském atentátu v roce 1634 bylo Valdštejnovo vévodství konfiskováno a rozdrobeno do mnoha panství. Podobně tomu bylo na Trčkovském dominiu od Jeníkova Golčova až po Jeníkov Větrný. V té době došlo jistě k migraci mnoha lidí, kteří se snažili přežít válku. A v té době se Šemíkovi objevují v okolí Smrdova. Hypotéza je to hodně divoká. Tady by pomohla snad jen genetika. Známější osobností s příjmením "bez háčku" byl vojenský kartograf Matěj Semík, který se narodil u Nové Paky. Byl to mimo jiné i Sokol a člen Klubu českých turistů.
Ale zpět k pražským hřbitovům a seznamů hrobů, kde je uvedeno příjmení Šemík(ová). Na Olšanech má místo posledního odpočinku i Jaroslav Šemík, který jako Sláveček zemřel 2.6.1952 v necelých dvou a půl letech. Hrob patřil rodině Štafkově. Kdo byli Slávečkovy rodiče?

Šemík JanOLŠANY0067d138Hřbitovní správa Olšany
Šemík JaroslavOLŠANY008121019Hřbitovní správa Olšany
Šemík JíříZÁBĚHLICE216Hřbitovní správa Vinohrady
Šemík KarelZÁBĚHLICE216Hřbitovní správa Vinohrady
Šemík KarelOLŠANY00411471Hřbitovní správa Olšany
Šemík LadislavOLŠANY003613Hřbitovní správa Olšany
Šemík OldřichMALVAZINKYBI419Hřbitovní správa Malvazinky
Šemík PavelOLŠANY00516149Hřbitovní správa Olšany
Šemík RichardOLŠANY0067d138Hřbitovní správa Olšany
Šemík RudolfOLŠANY0063108Hřbitovní správa Olšany
Karel přišel do Prahy z Ovesné Lhoty a Marie byla rodem z Prahy. Měli syna Oldřicha, který by mohl být se svou ženou Marií pochován na Malvazinkách. Také Jan se narodil v Ovesné Lhotě. Jeho život zanechal několik stop, a  tak se o jeho osudu zmíním v některém z dalších příspěvků.

Šemíková BedřiškaZÁBĚHLICE1178Hřbitovní správa Vinohrady
Šemíková JanaOLŠANY00516149Hřbitovní správa Olšany
Šemíková MarieOLŠANY00516149Hřbitovní správa Olšany
Šemíková MarieMALVAZINKYBI419Hřbitovní správa Malvazinky
Šemíková MarieOLŠANY00411471Hřbitovní správa Olšany
Šemíková RosalieOLŠANY0067d138Hřbitovní správa Olšany
Šemíková TerezieOLŠANY0099688Hřbitovní správa Olšany
U graficky podobných jmen (Šemík/Semík) se teoreticky mohla stát chyba při zápisu do matriky. A tak se mohl stát ze Šemíka Semík. O pečlivosti při zápisech do matrik bylo napsáno už poměrně hodně a každý badatel narazil nebo narazí na nějakou nesrovnalost. Na druhou stranu v německy psaných matrikách je "Š" psáno jako "Sch". To by případné záměně "nepomáhalo".
Staré matriky všech pražských částí, jsou dostupné v Archivu hlavního města Prahy. Nedávno tam byl den otevřených dveří. Na fotografii vlevo je zachycen rozsáhlý archivní areál na Chodovci. V popředí je Archiv hl. m. Prahy a vzadu barevná budova, místními zvaná Disneyland, patří Národnímu archivu a Státnímu oblastnímu archivu Praha. Tam jsou uložené matriky a další archiválie z oblasti Středních Čech. Část historických matrik už je digitalizovaná, a tak můžete začít hledat na internetu. Dřív nebo později ale stejně do archivu zavítáte. Jedním s příznaků rychlokvašeného "profesionálního" genealoga je, že nabízí svoje služby a myslí si, že vše dohledá po internetu.

pondělí 17. června 2013

Vznik lesních družstev obcí

Za přispění Josefa Zadiny, rodáka z Vlkanova, poslance a posléze ministra zemědělství, došlo ve třicátých letech na Vysočině ke vzniku několika lesních družstev obcí. V roce 1935 vzniklo Lesní družstvo ve Štokách a několik roků předtím Lesní družstvo obcí Přibyslav. LDO Přibyslav bylo největší lesní družstvo a sloužilo jako vzor i pro další, v rámci prvorepublikové pozemkové reformy, vzniklá družstva. Po první světové válce panoval všeobecný odpor k „latifundistům“ a výsledkem byly zestátňovací procesy majetků šlechty a církve. Nejvíce postihla majitele lesů nad deset tisíc hektarů, majetek císařské rodiny byl konfiskován celý. Hlavními protagonisty této reformy byli prezident Masaryk a ministerský předseda Švehla. Pozemková reforma byla na tehdejší dobu poměrně levicově zaměřena a majetek byl nabídnut k odprodeji okolním obcím a městům. Přečtěte si zprávu o zrodu přibyslavského lesního družstva.

V roce 1928 se poslanec JUDr. Zadina dozvídá o záměru, podle kterého mělo panství Zámek Žďár přejít do vlastnictví pražského arcibiskupství jako odškodnění za panství v Brdech. Inicioval svolání schůze do Přibyslavi, která se konala 23. listopadu 1928. Na této schůzi byl iniciován vznik akčního výboru pro přípravu lesního družstva a zároveň byla navázána akčním výborem úzká spolupráce s vrchním lesním radou Ing. Janem Fričem, který dostal za úkol propočítat rentabilitu majetku. Po více jak ročním vyjednávání a promýšlení organizační struktury budoucího útvaru, který měl převzít lesy, došlo k posunu vyjednávání a 15.1.1930 byla do Přibyslavi svolána schůze. Zde bylo rozhodnuto položit reformu na nový podklad a to na samostatné obce. Předsedou akčního výboru byl zvolen Josef Lacina z Pořežína.
Mapa podílnických obcí
Ve dnech 26.-27.10.1930 došlo ke katastrofě nemalých rozměrů. Začal padat sníh a vát severozápadní vítr, který stále zesiloval až se změnil ve větrnou smršť. Napadlo 75 cm sněhu a v kombinaci s větrem tato sněhová kalamita na Vysočině porazila 3,5 mil. m3 dřeva. Na území budoucího lesního družstva padlo 470 tis. m3 polomu. Předsednictvo akčního výboru povolalo Ing.Dr.h.c.tech. Jana Friče aby zhodnotil současný stav majetku. Ing.Jan Frič doporučil majetek vzhledem k obrovským škodám nepřevzít, ale předsednictvo akčního výboru poprvé rozhodlo jinak. Předseda pan Lacina s JUDr. Zadinou a s panem Krejčím ze Hřišť přesvědčovali zástupce obcí, že je třeba i přes tuto katastrofu pokračovat v reformě a jednání s velkostatkem urychlit. Původním záměrem bylo získat 8 tis. ha za 1300 - 1500 korun za hektar. Po kalamitě byly ale ztíženy vyjednávací podmínky a panovala obava z vyrabování lesů. Velkostatek žádal provést předání lesů až v roce 1932 za cenu 3000 - 3500 korun za hektar. Měsíc po kalamitě byla vyjednavači dohodnuta cena 2 000,- Kč za hektar. Celkem 13 mil. korun a převáděná výměra 5 863,4 hektarů, z toho 5 501,21 hektarů lesů a 212,43 hektarů rybníků. Pro nákup bylo osloveno 74 obcí z okolí velkostatku. Na druhou hodinu odpolední 3.12.1930 byla do hotelu Klusáček v Přibyslavi svolána ustavující schůze Lesního družstva. Na této byl zvolen předsedou představenstva pan Josef Lacina z Pořežína. Dále se hlasovalo o sídle družstva mezi Žďárem na Moravě a Přibyslaví. Při hlasování vyhrála Přibyslav. Dne 7. ledna 1931 přišel do Přibyslavi autorizovaný civilní geometr Ing. Jaroslav Bezpalec a dne 26. ledna 1931 došlo za přítomnosti zástupců Ministerstva zemědělství k fyzickému předání majetku. V začátcích lesního družstva vzhledem k obrovské kalamitě, registraci Lesního družstva u Zemského soudu v Brně a nesplácení podílů některých obcí se představenstvo Lesního družstva scházelo každý druhý den. Členové představenstva a dozorčí rady byli nuceni při čerpání úvěru pro Lesní družstvo ručit svým majetkem. Pan Lacina zastavil svůj majetek v hodnotě 2 mil. korun. Po těchto krocích se firma stabilizovala, ale dne 10.12.1932 přišla další rána pro Vysočinu v podobě kalamity, kdy kvůli námraze padlo 81761 m3 dřeva na území spravovaném Lesním družstvem. Vzhledem k neschopnosti splácet dluhy některá lesní družstva v Čechách zanikla. Po spletitých jednání přišla s pomocí okresní záložna v Přibyslavi a zároveň na intervenci JUDr. Zadiny došlo k úlevám v dani z pozemků pro Lesní družstvo v Přibyslavi. V roce 1934 čítá družstvo 72 obcí s 893 podíly, upsaných bylo ale jenom 692. Byl podán návrh na vyloučení 14 obcí z důvodu nezaplacení podílů.Poté se družstvo skládá z 58 obcí se 707 podíly. V roce 1935 se Lesní družstvo již stabilizovalo a 21.12.1935 oznamuje vrchní lesní rada Ing. Frič předsedovi panu Lacinovi a Ing. Bezpalcovi ukončení své oficiální činnosti v družstvu a předává odborné vedení firmy do rukou Ing. Bezpalce. Téhož roku se další významná osobnost Lesního družstva poslanec JUDr. Zadina stává ministrem zemědělství.
Těchto pár vět hovoří o zásluhách našeho rodáka z Pořežína pana Josefa Laciny na založení družstva. Jako předseda představenstva družstva setrval společně s Ing. Bezpalcem až do komunistického puče v roce 1948. Ing. Bezpalec pak vedl družstvo až do roku 1953.
Těmto dvěma pánům a všem dalším, kteří se zasloužili o vznik Lesního družstva, byla při příležitosti 75. výročí založení a 10. výročí obnovení Lesního družstva slavnostně odhalena pamětní deska. Tato deska je umístěna na balvanu z Ranských Bučin u Borovských jezírek.

neděle 16. června 2013

Co skrývala věž ledečského hradu


Na počátku nového tisíciletí došlo v Ledči nad Sázavou na generální opravu hradních střech. Tuto historickou památku vlastní město Ledeč a firma Aquacomp Hard. Postupně, rok po roce, se hrad opravoval a stále opravuje. V roce 2002 došla na řadu střecha věže. Jak píše František Pleva, došlo zde k několika zajímavým objevům.
Zajímavým dokladem o roce 1929 na Ledečsku byl nález obálky s listinami a dalšími drobnými předměty v zatavené zinkové schránce. Rok 1929 byl zajímavý i z pohledu našeho rodu. 7. května zemřel ve Smrdově Jan Šemík, výměnkář na statku č. 12. Hospodářství převzal jeho nevlastní syn Jaroslav Malina. Začátkem července se strhla silná vichřice. Byla tak silná, že se záznamy o ní dostaly nejen do kroniky smrdovské, ale i do listiny nalezené v hradní věži. Zde je opis:

Léta Páně 2. srpna 1929 


Při opravě věže zámku Ledečského píšeme data tato pro příští potomstvo i věky. 

Věž tato po vyhoření skoro celého zámku Ledečského roku 1879 v dubnu, znovu byla pokryta šindelem roku téhož, který vydržel až do roku nynějšího co řádky tyto píšeme totiž do 1. srpna 1929. 

Krytina věže starý šindel byl již tak schátralý a většinou nahnilý, že muselo býti přikročeno ku úpravě věže a provedení nové krytiny. Stalo se tak v měsíci červenci a srpnu 1929. Věž po dohodě s úřadem památkovým pokryta břidlou železnobrodskou. Práce tesařské prováděla firma Hauzer z Ledče mistr tesařský a majitel parní pily v Ledči, práce klempířské mistr klempířský Steiner z Ledče, práce pokryvačské provedla firma Stanislav Růžička z Kutné Hory. 

Veškeré práce provedeny na popud vrchního lesního rady a řiditele panství Vladimíra Hořejšího nar. R. 1856 ve 52 tém roce jeho aktivní služby. 

Les Jaroslava Maliny (Smrdov č. 12) po vichřici r. 1929
Právě při provádění oprav na věži zuřila zhoubná vichřice dne 4. července 1929 k večeru a učinila ohromné škody hlavně v lesích velkostatku zdejšího, polámala a z menší části vyvrátila na 80.000 m3 dřevní hmoty. Mimo to poškozeny větrnou smrští chatrné budovy hospodářské v okolí. Na velkostatku samém však nezpůsobeny škody na budovách skoro žádné. 

Majitelem velkostatku byla té doby nadace, bývalého ústavu šlechtičen na Hradě Pražském. Nejvyšší nadační úřad dozorčí bylo ministerstvo vnitra. Velkostatek Ledečský byl od převratu a to od března 1919 ve státní správě, kterou s ministerstvem vnitra provádělo ministerstvo zemědělství v Brandýse nad Labem. 

středa 12. června 2013

Genetika a příjmení

Už jsem to zde několikrát zmiňoval. Naposledy začátkem března. Protože někteří z vás dostali nedávno dopis, na jehož přípravě jsem spolupracoval a protože se objevili první zájemci, kteří jsou ochotni se zapojit do tohoto projektu, vrátím se k zajímavé problematice genetiky v genealogii ještě jednou.

Běžnou cestou, jak zjistit společné kořeny, je bádání v archivech. I když jsou dnes mnohé matriky digitalizovány a dostupné na internetu, stále je tato činnost zdlouhavá a vyžaduje trpělivost i štěstí při hledání. Výhodu mají potomci rodů, které (jak trefně poznamenala jedna současná profesionální genealožka:-) "tři sta let na sedí zadku". I v našem případě jsme měli toto štěstí. Větší část našeho klanu žila dlouhodobě v okolí Smrdova, dnešní Sázavky. Mimo pomyslný trojúhelník Světlá, Ledeč, Habry členové rodin Šemíků migrovali do začátku poloviny 19. století jen ojediněle.

Druhým způsobem pátrání po kořenech je genetika. Podívejte se na mapu a najděte si Sázavku. Pokud většina Šemíků má kořeny právě zde, měli by si být geneticky blízcí. Jak se to zjišťuje? Odpovědi na některé otázky si můžete přečíst zde. Já vybírám to podstatné.

#citace#
DNA je ve všech vyšších organismech (živočichové, zelené rostliny, vyšší houby) uspořádaná do tzv. chromozómů. Je to složitý komplex o několika úrovních, kdy je DNA vazbou na bílkoviny poskladána do útvaru dlouhého kolem 5μm (v mitóze). Každý organismus má proto přesně definovaný počet chromozómů a každý chromozóm má svou specifickou funkci (nese určité geny), velikost a tvar. Soubor těchto chromozómů se nazývá sádka a každý (zdravý) organismus má sádky dvě, tj. jednu půlku geonomu získal od otce, druhou od matky. Nesmírná rozmanitost života na zemi, stejně jako lidí, je dána tím, že od rodičů získaná kombinace chromozómů je náhodná, (sada chromozómů musí být ale vždy kompletní).

Zvláštní chromozómy jsou tzv. pohlavní chromozómy. Ty téměř nenesou žádnou genetickou informaci, jsou od ostatních chromozómu izolované a jejich význam spočívá v determinaci pohlaví. Člověk má celkem 46 chromozómů. 44 chromozómů (jedna sádka od matky, druhá od otce) nesoucí informace o našem vzhledu, dispozicím k chování, náchylnosti k nemocem, vlohách atp. (to jsou tzv. autozómy). Zbylé dva jsou pohlavní chromozómy (tzv. gonozómy), které jsou navzájem vzhledově odlišné a dělí se proto na dva typy - X a Y. Pokud je v buňkách přítomen jeden chromozóm X (vypadá jako normální autozóm) a zároveň jeden chromozóm Y (malý, degenerovaný chromozóm) je pohlaví samčí (u člověka muž). Pokud jsou přítomny dva X chromozómy, je pohlaví samice (žena). Y chromozóm je přítomen výlučně u mužů, proto všichni muži jej získali vždy a jen a pouze od svého otce. Proto jsou tyto chromozómy nejvhodnější pro studium otcovských linií.

Test je založen na skutečnosti, že Y chromozóm je izolovaný od všech ostaních chromozómů a proto změna genetického kódu v této oblasti probíhá převážně pomocí náhodných mutací. Pokud se oddělí dvě otcovské linie (představme si dva syny jednoho otce), zdědí stejný chromozom Y. Tito synové ho budou dál předávat i svým mužským potomkům. V této genetické informaci budou s každou následující generaci pomalu přibývat náhodné mutace a tak se od sebe budou obě linie postupně více a více odlišovat, tj. geneticky oddalovat. Pokud pak uděláme příslušníkům obou linií Y-DNA test a mutace určitým způsobem charakterizujeme, můžeme podle jejich počtu odhadnout kolik generací asi uplynulo od doby, než se obě linie od sebe oddělily. 

Test probíhá tak, že je zjištěna číselná hodnota několika tzv. Y-STR (z angl. Short Tandem Repeats) markerů. To jsou krátké úseky DNA, které se v genomu na daném místě několikrát opakují. Neobsahují sice žádné geny, ale mají například velký význam pro skládání DNA do chromozómů. Například jeden z Y-STR markerů zvaný DYS391 se skládá z opakování sekvence TCTA. Bude-li se např. opakovat desetkrát, bude hodnota markeru DYS391 rovna 10. Pokud dojde k mutaci, jedno opakování se přidá, nebo naopak z DNA zmizí, hodnota markeru se změní na 9, nebo 11. Sledujeme-li jeden marker, dojde k takové změně průměrně jednou za 40 generací.

Výsledkem testu je seznam sledovaných markerů a jejich číselných hodnot (tedy variabilita jejich délek). Tento soubor hodnot se nazývá haplotyp. Protože se analyzují nekódující úseky DNA, tak výsledek nic neříká o faktické genetické příbuznosti, ale pouze říká jak pravděpodobně (statisticky) je výsledek geneticky vzdálený/blízký (viz zde). Y-STR markerů bylo již objeveno mnoho desítek. České firmy zatím testují 12 až 17 markerů, v zahraničí si lze objednat stanovení 25, 37, nebo i 67 markeru. Cena je v řádu několika tisíců Kč za jeden vzorek DNA. V rámci projektu Genetika a příjmení je to zdarma.

Již samotná informace, že moje otcovská linie přišla do Evropy přes černomořské stepi, nebo že přečkala poslední dobu ledovou kdesi ve Španělsku či na Balkáně je jistě obohacením rodinné historie. Tato oblast vědy se navíc velice rychle rozvíjí a proto jistě přinese v blízké budoucnosti spoustu nových poznatků, zvláště o migracích populací v průběhu uplynulých tisíciletí. Přesto tyto testy umozňují i bližší propojení s tradiční matrikovou genealogií. Klasickým případem genealogie je situace, kdy máme dva rody stejného příjmení a nevíme, zda příjmení získaly od stejného prapředka, či nikoliv. Tedy: pokud se tyto rody rozdělily až v době, kdy byla již ustálená příjmení, měly by se jejich haplotypy velice podobat. Na úrovni 12 markerů by měly být buď stejné, nebo maximálně rozdíl v jednom markeru o číselnou hodnotu 1. Pokud se budou tedy lišit více, lze společný původ příjmení pravděpodobně vyloučit. Pokud se ovšem budou shodovat, je to velice silný argument pro společný původ, jehož síla je tím větší čím více markerů bylo porovnáváno, čím je příjmení vzácnějsí a čím vzácnější je rovněž výskyt příslušného haplotypu. 
Další možností je testovat různé rodiny v jednom regionu a zjistit, ze přestože mají různá příjmení, tak pocházejí od jednoho společného mužského předka, který žil před několika staletími. Dají se rovněž testovat různé rodinné ságy tvrdící, že rodina je vedlejší větví nějakého šlechtického rodu (samozřejmě pokud získáme srovnávací materiál) apod.
#konec citace#

To už se dostáváme ale do sféry mýtů, které v některých rodinách přežívají z generace na generaci, a  skutečnost bývá většinou selsky prostší.

úterý 11. června 2013

Na hřbitově ve Světlé

Joe, který se společně s Marshou zúčastnil světelského srazu, mi napsal po návratu domů zpoza "velké louže". Zde uvádím pokus o překlad do češtiny podstatné části Josephova emailu. Posílám pozdrav k řece Mississippi:-)

Během návštěvy České republiky a Polska jsme se měli velmi pěkně. Brzy poté, co jsme přejeli hranice do Polska, jsme se ztratili. Silnice byla uzavřena kvůli opravě a nebyly tam žádné značky, které by nás navedly objížďkou. Moje znalost polštiny není dobrá, bylo velmi obtížné porozumět nápisům. Nakonec jsme zastavili ve škole. Přišla k nám z vyučování místní učitelka angličtiny, která nás správně nasměrovala. Její angličtina byla lepší než moje! Strávili jsme v Polsku v oblasti mých polských předků tři pěkné dny.

Po návratu do České republiky jsme byli na dva dny v Ratíškovicích(?). Navštivili jsme devadesátiletou pratetu Marshi (nejmladší to sestra její babičky). Poslední dva dny před návratem do Spojených států jsme strávili v Plzni. Marsha a já jsme si opravdu užili návštěvu České republiky a doufáme, že se opět někdy vrátíme - tentokrát s jejím manželem (mým bratrem Robertem). Vaše země je velmi krásná. Moc mi chutnala také místní strava. Během návštěvy Prahy byla nejlepší návštěva Vyšehradu. Díky, že jste nás tam vzali a vyprávěli nám o historii tohoto místa i o příběhu koně Šemíka.

Při návštěvě hřbitova ve Světlé jsme našli Janův hrob. Připojuji dvě fotografie. Moje švagrová, Marsha, nafotila během našeho dvanáctidenního výletu více jak 900 fotografií! Zde jsou tedy pohřbeni Jan a jeho žena Josefa, stejně jako jejich dcera Anna (*1876 +1967?) a její manžel (pozn.: to bude spíš syn) Josef Lanko. Společně s rodiči je pohřbena Františka (*1878 +1929) a také jejich třetí dcera(?), která se jmenovala Josefa (*1890 +1954).

Fotografie Anny je velmi zajímavá. Ona vypadá jako dvojče mého strýce Alberta (Roberta Semika), syna Bohumila. Kdyby na fotografii byla Anna nakrátko ostříhaná a měla mužské šaty, řekl bych, že to je strejda Al! Strávili jsme na světelském hřbitově několik hodin a obešli jsme všechny hroby. Nebyl tam další hrob se jménem Šemík, ale našel jsem několik hrobů Procházkovy rodiny. První manželka Bohumila se jmenovala Marie Procházková ze Světlé (Světlá není potvrzena žádným oficiálním záznamem). Nebyli jsme si jisti správným jménem - Procháska nebo Procházka, protože záznamy ukazovaly různá hláskování - "s" nebo "z". Teď jsem si jist, že správné jméno je Procházka.

neděle 9. června 2013

Do třetice Bohumil Šemík

V roce 1926, resp. 1927 končí pobyt zakladatelů číhošťské větve v Číhošti, odkud v rámci I. pozemkové reformy odcházejí spolu s několika rodinami z okolí „počešťovat“ Sudety. Jejich další osudy byly neméně dramatické a krušné. Pro zajímavost a „zlidštění“ suchých dat, uvádíme pouze stručné úryvky ze zlomových let z pamětí Bohumila Šemíka, které by mohly být zajímavé nejen pro rodinné příslušníky.

1931

V jarních měsících se uskutečňuje koupě hospodářských budov od Němce Tipmana za účelem zřízení české školy. Tato koupě účinkovala na místní Němce jako bomba, zvláště to, že budovy měly sloužit pro českou školu.
Moje známost s Toničkou Smejkalovou vyvrcholuje ve sňatek, který se koná 5. září 1931. Uzavření našeho sňatku konalo se v kostele v Libědicích. Svědci byli Ryšavý Josef a Tvrdík Václav, oba z Račetic. Do kostela i domů nás vezli koňmi v kočárech, tak jak se dříve větší svatby konaly.

1932

Rok 1932 byl vcelku rokem dosti úrodným, i když podzim byl dosti suchý, takže zaseté ozimy vůbec nevzcházely. Pokračuje tzv. hospodářská krise, která téměř vrcholí. Za obilí při prodeji platí čím dál nižší ceny, cena pšenice se pohybuje pod 130 Kč za 1 q. Taktéž při prodeji vepřů jest cena 4 až 4,50 Kč za kg živé váhy. Přitom o kupce se téměř nedá zavadit. Řezníci nejraději kupují celý kus odhadem, kde však cena klesá pod 4 Kč. Jedna kráva se platí 400 až 600 Kč.

1933

V hospodářství jsou ceny stále nízké, hlavně u řepy cukrovky nechce cukrovar platiti ani 12 Kč za 1q a nesmí se pěstovat větší, než stanovená výměra. Taktéž dochází mezi našimi zemědělci k roztrpčení, protože Státní pozemkový úřad, který prováděl tzv. kolonisaci, počítá ve vyúčtování mnohem vyšší ceny za hospodářské budovy a pozemky než bylo v začátcích slibováno a vůbec nepodporuje české zemědělce, kolonisty. Na druhé straně se zbytkové statky předávají novým majitelům za téměř poloviční ceny nežli našim zemědělcům. Při tomto předávání je mnoho korupce a podplácení předávajících úředníků Státního pozemkového fondu a ne dobrá politika agrární strany.

1937

... politická situace se stále vyhrocuje, zvláště před všeobecnými volbami. V některých městech a vesnicích se Němci úplně otevřeně staví proti všemu českému. I v naší obci je utvořena jednotná kandidátka henleinovců. Proti ní je postavena jednotná kandidátka Čechů, která ve volebních výsledcích zvítězila, a to jen o 8 hlasů. Tím se staly Račetice v okresech Kadaň, Doupov a Přísečnice, první a jedinou obcí, kde zvítězila česká menšina. To bylo trnem v oku německým nacistům, protože v tu dobu byl kadaňský i sousední okresy tvořen z 98 % německou národností.

1938

Ve spolužití s Němci se začíná otevřený boj národnostní, který je vyvoláván zfanatisovanými, zvlášť mladými Němci. Již v jarních měsících se konají, hlavně v noci, tajné srazy ordnerů, kteří jsou plně vyzbrojeni a při cvičeních nacvičují přepady českých lidí, četnických stanic a podobně.
I nám se stala taková příhoda. Když jsme jeli pozdě večer ze schůze Národní jednoty severočeské ze Záhořan, byla nám prostřelena střecha auta našeho českého učitele Soukupa. Četníci z Pětipsů nás dvakrát vyzvali, aby jsme jim pomohli s loveckými puškami rozehnati noční cvičení ordnerů, při kterých se střílelo. Na tuto situaci jsme též upozornili přímo úřady v Praze, ale zůstalo to bez odpovědi.
Po příjezdu do kasáren následovalo rychlé přestrojení do vojenského stejnokroje a znovu do auta a nastupovali jsme do pevnůstek v první linii.Naše stanoviště byly tři pevnosti u silnice z Klášterce do Kadaně, kde jsme byli již o půl čtvrté ráno zamčeni. Co se dělo v okolí i doma jsme vůbec nevěděli. Naším úkolem byla obrana určeného úseku křížovou palbou z kulometů po dobu tří dnů. V pevnůstce už byly připraveny kulomety s náboji, zásoby potravin a vody a také plány vzdálenosti střelby na jednotlivé body.
Až po třech dnech jsme mohli vyjíti ven s tím, že se situace zlepšila. Asi za hodinu jsem se setkal s manželkou, kterou přivezl náš učitel Soukup. V pevnůstkách jsme zůstali celých deset dnů, pak jsme byli vystřídáni vojáky pražské posádky a byli jsme odveleni do Prunéřova k zesílení četnické stanice, kterou byly prováděny domovní prohlídky u ozbrojených nacistů. Po třech týdnech jsme byli propuštěni domů.
Po příchodu domů jsem sdělil otci, že jsem v průběhu těchto událostí došel k závěru, že politika naší vlády není schopna zajistit ochranu našich rodin, které byly dány na pospas zfanatisovaným německým živlům. Mé rozhodnutí odejít odtud co nejrychleji bylo špatně přijato mojí matkou a otcem manželky. Protože jsem trval nezvratně na svém rozhodnutí bylo ujednáno, že po výmlatu obilí nám naši z jedné i druhé strany dají podíly ve výši 15000 Kč, tak abychom si mohli zařídit někde ve vnitrozemí nájem hospodářství.
Nejhorší bylo, že po několika informacích jsem ve vnitrozemí nemohl najíti nájem a když tak spekulačně předražený. V novinách se objevila inserce nájmu na Slovensku. Rozjel jsem se tam, podmínky a hospodářství se mi zamlouvaly, takže po poradě doma jsem dal příslib k uzavření smlouvy. Za čtrnáct dnů jsem smlouvu podepsal.

středa 5. června 2013

Kde se vzal Horymír?

Před několika týdny jsme načali, jak mohlo vzniknout v českém prostředí jméno Šemík. Dnes si zkusíme doplnit příběh o Horymíra.
Tento příběh můžeme číst v různých převyprávěných verzích. V posledních letech se objevují zejména ty pro malé děti. Já osobně jsem se poprvé seznámil s pověstí z Kalouskových "Obrázků". Opožděným vrcholem národního obrození můžeme vidět v loutkového filmu klasika J. Trnky z počátku padesátých let 20. století. Za okupace převyprávěli příběhy pro povznesení ducha I. Olbracht a V. Vančura. Na sklonku 19. století pak pro posílení národní sebevědomí sepisoval Staré pověsti české klasik A. Jirásek a v jeho stínu stručný A. Sedláček. Jirásek po 200 letech vlastně "oprášil" J. F. Beckovského a ten zase zhruba po stejné době navazoval na Hájka, který jako první napsal příběh o Křesomyslu a Horymírovi.
Jak to pábitel Hájek z Libočan mohl celé poskládat dohromady? Jestliže pověst o Bivojovi vymyslel nejspíš zcela, konflikt Křesomysla a Horymíra pravděpodobně zasadil do nějaké tehdy známé pověsti. Možná těch pověstí bylo několik. Proberme postupně pět motivů pověsti a na závěr se vrátíme ke jménu Šemík.
  1. Konflikt mezi šlechtou a králem, mezi horníky a zemědělci.
  2. Dějiště pověsti mezi Vyšehradem a Neumětely.
  3. Duchové pomáhající Horymírovi zavalit doly.
  4. Horymírův skok.
  5. Zázračný kůň.
  6. Jméno koně.

1. Konflikt mezi šlechtou a králem, mezi horníky a zemědělci

Spory mezi dobyvateli nerostných surovin a lidmi hospodařícími v zemědělství se v Čechách i na Moravě táhnou dějinami až do doby Hájkova života. Ten pravděpodobně znal problémy v okolí hornické Příbrami, neboť byl několik roků farářem v Rožmitálu, a snad i vedl účty důlního podniku Zdeňka Lva z Rožmitálu. Jak píše Jaroslav Bílek, v 90. letech 15. století, tedy za Hájkova života, vyvrcholily hornické bouře v Kutné Hoře. O masovém a organizovaném charakteru těchto hornických nepokojů, které později zdramatizoval i J. K. Tyl, mohl tedy vědět i Hájek. Podobné, třebas ne tak krvavé, bouře vypukly o necelých 20 let později v dalších českých a slovenských báňských městech, např. v Jáchymově, Horním Slavkově, Báňské Štiavnici a jinde. Konflikty byli i mezi vlastníky půdy, na které se nacházely zlato či stříbronosné rudy. V 16. století to bylo patrné i mezi Číhoští, Kynicí a Vrbicí. Hranice se tu posouvala podle toho, kdo tu tehdy doloval na Horách, které se zprvu jmenovaly Knínické, později Vrbické.
A ještě jedné věci byl Hájek svědkem. Jednalo se o jev, kterému se říká pauperizace, tedy postupné chudnutí nižší šlechty. Příkladem, který mohl Hájka inspirovat, byl osud Dalibora z Kozojed. Tento příběh se později vlastně také stal pověstí.

Hájkova kronika - titulní list
2. Dějiště pověsti mezi Vyšehradem a Neumětely

Až v 15. století se ujal mýtus Vyšehradu, coby knížecího sídla v knížecích dobách (Pulkava). Hájek, jak už bylo psáno, působil několik roků před napsáním Kroniky české na Příbramsku a Neumětely se nacházejí v této oblasti. Hájek znal tamní důlní podnikání. Byl na začátku 16. století v Rožmitálu pod Třemšínem farářem. 

3. Duchové pomáhající Horymírovi zavalit doly

Ze 16. století jsou doklady o tom, že je v našem hornickém prostředí znám tzv. důlní duch (perkeist, perkmon - parmoník). Podle Karbusického je motiv "nočních duchů" vlastně motivem permoníka. Kromě hornického prostředí mohly zde Hájka také inspirovat dietrichovské hrdinské eposy s elfy a trpaslíky.

4. Horymírův skok

Zdrojem tohoto motivu mohl být skok Tristana do jezera nebo řeky. Ten pak přeplave na druhý břeh. Tam na něj čeká připraven kůň. Hájek mohl motiv znát z německé i z české verze. Německý minnesänger Heinrich von Freiberg dokončoval kolem roku 1290 dílo v Čechach  na dvoře Václava II., který se také pokoušel psát básně. Mecenášem Heinrichova rytířského eposu o Tristanu a Isoldě byl nám známý Rajmund z Lichtenburka

5. Zázračný kůň

Jan Zrzavý - Veles
V době Hájkova života existovala na severu Rakouska pověst o zázračném koni, který skočil ze skály a zachránil rytíře. Vypráví se v ní o hradu, který prý stával na skále. "Jistý rytíř, obklopený přesilou nepřátel, zavázal svému koni oči a oba se vrhli ze skály".
Skalní masiv, ze kterého kůň údajně skočil, je vidět ze silnice, jede-li se od Kremže směrem na Gars.
Motiv bájného koně lze hledat už v předkřesťanské době. Například se Svantovítem, bohem pobaltských Slovanů, byl spojen posvátný bílý kůň. Počínaje KosmouJiráskem konče, je zmiňován Libušin kůň. V těchto mýtech však zůstávají koně většinou beze jména.

6. Jméno koně

O tom jsme již psali dříve. Zde ještě uvedu zdroje, ze kterých jsem vycházel i opisoval.