Vybraný příspěvek

Drobný výklad pravidel

V průběhu uplynulých let vykrystalizovalo desatero klanu Šemíků, které bych rád okomentoval. Pravidla "od Adama" začala vznikat ...

pátek 21. července 2017

Nucené práce

Během druhé světové války pracovalo v německém hospodářství veliké množství občanů z mnoha evropských zemí. Tak začíná text autora Františka Mainuše o fenoménu nucených prací, který postihl u nás zvláště mladé lidi narozené v první polovině dvacátých letech (zejména ročník 1924). Po válce se podařilo zjistit 1902 obětí, které zemřely v průběhu nasazení na německém území. Ve skutečnosti jich bylo více.
Na seznamu zemřelých a zahynulých Čechů z let 1943 - 1944 je uvedeno jméno Jaroslava Šemíka (*1909). 4. srpna 1943 zemřel v pracovním táboře Schkopau. Příčina smrti mohla být ve skutečnosti jiná. Příjmení mohlo být zkomoleno (Semík, Šimek). Třeba někdo pomůže s upřesněním.

čtvrtek 20. července 2017

Je v tom háček

Časem se mi nastřádalo několik nálezů, které neumím zařadit. Začnu jedním, který by mohl mít souvislost s naším klanem, i když důkaz o spojení chybí. Už před pěti lety jsem v policejních pobytových přihláškách objevil rodiny Aloise Šemíka a Františka Pipka. Z pražských Nuslí se Pipkovi později přestěhovali do Kutné Hory. Po tragické smrti Aloise Šemíka se vdova seznámila s vdovcem Ludvíkem Kunešem a od roku 1907 bydleli ve stejném domě. V roce 1910 při sčítání obyvatel žijí i ve stejné domácnosti.
A nyní se dostávám k prvnímu dnešnímu háčku. V roce 1909 bydlela v domě naproti přes ulici švadlena Anna Šemíková se dvěma dcerami. Po diskuzi se kloním k názoru, že rodačka Petrová z Brandýsa nad Labem a vdova po Dědečkovi se podruhé vdala. Jen ten Šemík nám chybí.
Anna Šemíková, ovd. Dědečková, roz. Petrová a její dvě dcery.
Domněnky
Mohl by tím chybějícím Šemíkem být František, jehož vnuk Alois žil s matkou v roce 1910 na nuselské adrese Čestmírova 365/3. Ve stejné ulici, avšak v čísle 2 bydlela Anna Šemíková. František (*1852) se během života několikrát stěhoval (Ovesná Lhota, Smrdov, Louny a v závěru života zpět Smrdov). Kdyby ovdověl, teoreticky mohl být manželem Anny.

SOA v Litoměřicích, sig. 129/25 • O • 1858 - 1911 • Vršovice (Fol. 71)
Fakta
O časovém období v rozmezí let 1906 až 1918 nemáme u Františka Šemíka více informací. Je tu jen záznam ze svatby syna Jana, kde ale není uvedeno bydliště otce a u matky není poznámka o tom, že by v té době nežila. Obrázek si udělejte sami.

čtvrtek 13. července 2017

Politicky podbarvená potyčka

V listopadu roku 1913 bylo Františkovi Šemíkovi 33 let. Žil se svou ženou a čtyřmi dětmi (nedávno jsem psal o nejmladší Heleně) v Sedlci. Pracoval jako dělník v místní tabákové továrně. Ta je tam v místě bývalého cisterciáckého kláštera od roku 1812 dodnes. Zalistoval jsem v digitální knihovně a objevil jsem v Rovnosti, listu sociálních demokratů českých, dobovou zprávičku.
Rovnost, 14.11.1913
Jak můžeme číst, napadení, jehož obětí byl František, skončilo těžkým ublížením na zdraví.
Činnost národních sociálů. V Sedlci u Kutné Hory byl přepaden před několika dny ve svém bytě dělník Šemík známým národně-sociálním neurvalcem Šporclem, který jest zaměstnán v tabákové továrně. Šporcl vtrhl do bytu Šemíkova, když týž si připravoval oběd, a nic netušícího na hlavě pobodal. Šporcl jest známý národně-sociální rváč na Kutnohorsku, jehož rabiátství se vysvětluje hlavně čtením surového psaní krajinského plátku národně-sociálního »Posázavského Kraje«. S národně-sociálním apačem jest nyní zavedeno trestní vyšetřování pro těžké ublížení na těle.

O dalším osudu rváče Šporcla mi není nic známo. František Šemík se po zranění zotavil. V létě následujícího roku narukoval jako mnoho ostatních můžů do války. Zachoval se jeho i kmenový list. Na detailu fotografie je zachycen sedící František (rok 1927) na svatbě nejstarší dcery Marie.

úterý 4. července 2017

Prokopek po přeslici

Vítáme mezi nás brášku Vojtěcha. Nechť mu sudičky nadělí mnoho dobrého. S naším rodem je spojen po přeslici. Maminka Šárka stihla letošní sraz v Neumětelích ještě s výstavním bříškem. Dceři i vnukovi přeji hodně zdraví a rychlý návrat z neratovické porodnice.
Místa narození, která si mnozí z dnešní, ale už i mojí generace, nesou celý život, mnohdy nic něříkají o místech, kde žili a žijí. V rodném listu Prokopa budou na tamní matrice zapsány Neratovice. V mém rodném listu je jako místo narození uvedeno Vysoké Mýto. V tomto místě jsem přitom strávil jen několik nocí těsně po porodu. Celý život jsem tímto městem jen projížděl při cestách na Litomyšl a dál na Moravu a Slovensko. Až v posledních letech při častějších návštěvách archivu v Zámrsku jsem do města, kde jsem se narodil, zajížděl a zjišťoval něco více o historii Vysokého Mýta, a také mého rodu po přeslici. Moje maminka se narodila jako Lenochová a můj prapraděda Jan Lenoch byl v kraji poměrně známou osobností.

středa 28. června 2017

Pivovarský kočí

Nedávno jsem zde zmiňoval Boženu Herzanovou a její tetu Barboru Zadinovou. Obě rodem Šemíkovy. O bratru Barbory a zároveň otci Boženy - Václavu Šemíkovi - jsem tehdy věděl, že zemřel před rokem 1921.
Věděl jsem také, že z Vysočiny přišel Václav se ženou Marií do Běchovic u Prahy. Posléze se rodina Šemíkova usadila v osadě Práče. Dnes je tato část Prahy součástí městské části Záběhlice. Otec Václav pracoval jako kočí v parostrojním pivovaru.
Je docela možné, že rozvážel pivo po pražských hostincích. Jeden z nich se nacházel na Rašínově nábřeží. Po nedávné opravě fasády se objevil na domě č. 62 nápis VÝČEP PRÁČSKÉHO PIVA. Václav starší a později i Václav mladší určitě ochutnali místní dvanáctku Kameňák, kterou se svými koňmi vozili do okolních hospod.
AHMP HOS Z22, 1899-1920, fol. 142
V roce 1919 otec Václav definitivně předal řemeslo synovi, neboť 9. prosince umírá na levostranný zápal plic. Bylo mu 52 let. O dva dny později je uložen na hřbitově v Záběhlicích.

neděle 18. června 2017

Drobný výklad pravidel

V průběhu uplynulých let vykrystalizovalo desatero klanu Šemíků, které bych rád okomentoval. Pravidla "od Adama" začala vznikat mezi prvním a druhým setkáním. Snahou bylo dát příležitost k pravidelnému setkávání blízkých i vzdálených příbuzných, jejichž společným předkem je Adam Šemík.
První tři body pravidel vymezují okruh potenciálních držitelů putovní trofeje. Jsou jednoznačná a tudíž zužují okruh možných dalších "opatrovatelů" trofeje. Příští rok se bude možnost získat Adamovu radlici omezovat na ročníky narozené v letech 1994 až 2000. Z těch, kteří nebyli držiteli trofeje, zůstávají podle mne dva, po kterých jsem již jednou vyhlašoval celostátní pátrání :-)
Body 4. a 5. již podle slov "pokud je to možné" a "obvykle" naznačují, že
  • k setkání nemusí případně dojít a že
  • existuje v případě potřeby možnost setkání konat i v jiném termínu než v květnu či v červnu, tedy v období, kdy se připomíná i Den matek a Den otců.
  • Následují tři body (6. až 8.), které řeší přerušení štafety držitelů putovní trofeje. Ta je v popsaných situacích uschována na místě uvedeném v bodě 9. Opětovné obnovení řady setkání je dáno posledním, desátým bodem pravidel. Organizace srazů je tedy v rukou nastupující generace, které jistě rádi pomohou i starší členové klanu.


    středa 14. června 2017

    Romeo, Julie a první republika

    Před čtyřmi roky jsem čirou náhodou objevil na hřbitově u kostnice v Sedlci u Kutné Hory náhrobek s fotogarfií mladé ženy. Hela Šemíková, ani ne dvacetiletá a pod jménem do šedého kamene vyryto slovo úřednice.
    Helena Šemíková (*1911 †1931)
    Rodiče jsou pochováni ve stejném hrobě, ale na náhrobku je pouze jméno matky Marie. Těsně po objevu tohoto hrobu jsem mylně Marii (rodem Žučkovou) zaměnil za jinou Marii (roz. Šemíkovou). Později se mi ozval vzdálený příbuzný a s jeho pomocí se podařilo mnohé uvést na pravou míru. Nedávno (4. května) přidal ještě emotivní vzpomínku na Helenu, sestru Marie, Anny a Karla Šemíkových.
    Takže, v roce 1911 se narodila mému prapradědečkovi Františku Šemíkovi a mé praprababičce Marii Šemíkové poslední, nejmladší dcera. Dali ji jméno Helenka. Byla strašně hodná, milá, přátelská, oddaná, milovala všechny blízké, každý o ní vypráví dodnes, i když jsme ji (ani moje babička) nepoznali, ale prostě Helenka je v naší rodině pojem, vystudovala obchodní školu, stala se úřednicí a ze své první výplaty koupila mému pradědečkovi Karlu Šemíkovi fotoaparát z Německa a hodinky. Byla krásná, milá a v roce 1931 zemřel její přítel, kterému šla na pohřeb. Na tom pohřbu se nachladila a onemocněla oboustranným zápalem plic. Po několika dnech zemřela doma, v pouhých 19 letech, v obklopení rodiny. Její maminka na tom byla strašně špatně, zemřela čtyři roky po ní. Je to příběh jak z Romea a Julie. Na její počest se dává dcerám v naší rodině jméno Helenka. Moje babička, která se narodila pouhý měsíc po její smrti a mamka věří, že se do ní převtělila, nese jméno Helenka, moje teta nese jméno Helenka, a moje neteř je taky Helenka. Dnes jsme v domě, kde žila, a potom tam žila její sestra Anna, našli její obraz. Obraz, kde je vyfocená a kde z druhé strany bylo napsáno, rozpitým inkoustem od slz, rukou její maminky: 18. října mi zemřela moje milovaná dcera Heluška... Já když to četl, tak jsem brečel, mamka brečela, teta... Obraz jsme si vzali, dali na stěnu, hned vedle obrazu, kde je i fotka její maminky. O Helence se mluvilo furt a furt bude, byla krásná. Příběh pokračuje...
    Agfa Billy Jgetar 8.8
    Jak jsem Ti psal, tak ta Helenka koupila svému bratrovi fotoaparát na památku. Ten její bratr byl můj pradědeček - Karel Šemík. Nesmírně si toho daru vážil. Potom, co zemřela Helenka, se Karel Šemík (můj praděda) odstěhoval z domu, kde s rodiči a sourozenci bydlel. Důvodem bylo, že dům dostala jeho další sestra a sestra Helenky, Anna Šemíková. V tom domě zůstal i fotoaparát, který od Helenky dostal... Jak šel čas dál, tak Karel Šemík byl smutný a naštvaný, že dům po rodičích nedostal. Jeho žena mu stále vyčítala, že tam má fotoaparát od Helenky, ale Karel se sestrou Annou nemluvil až do poloviny šedesátých let... Pak s ní mluvil, chodil i na návštěvy, ale na foťák se nikdy neoptal. Zemřel v roce 1987. Čas šel dál, zhojil staré křivdy. Dcera sestry Anny se s námi stýkala, letos však zemřela. Dům připadl státu, ten nám nestihla dát, ale fotoaparát ano, ten jsme dnes získali a tak po více nez 90 letech je fotoaparát konečně v rukou přímých potomků Karla Šemíka, konkrétně v rukou vnučky (mamky) a právnuka (mě)... Dluh splacen a Karel i Helenka mohou klidně spát.
    Svatba Marie Šemíkové a Karla Černohlávka (30.4.1927)
    vpravo sedí otec František Šemík, vlevo nahoře sestra Helena a uprostřed sestra Anna

    pátek 9. června 2017

    V lese zastřelenej

    Na stránkách obce Ovesné Lhoty jsem narazil na zajímavý soubor několika fotografií s popisem "U Zabitého...". Kamenný náhrobek s křížem v lese snad blízko silnice mezi Vlkanovem a Číhoští. Nápis je ještě čitelný:
    Dne 31= July
    Anno 1804 byl zde
    wražedně zabitý
    Frantz Anton Krueg
    Shwáb? rozený byl
    stáří 84 leta.
    Legenda praví, že tudy šel do Ledče na trh prodat krávu, přepadli ho v lese a zabili. Ale jestli šel s krávou a ukradli mu ji, nebo už zpět s penězi, to nevíme. Podobný, mnohem starší a méně čitelný je křížový kámen u Rozsochatce. Mohlo by se v obou případech jednat o pozůstatek tzv.smírčího práva, kdy byl provinilci uložen nějaký úkol, kterým odčinil  svůj zločin. Takovým úkolem kromě vyrovnání s postiženou rodinou mohlo být i vytesání a vztyčení křížového kamene na místě, kde byl zločin spáchán.

    Zkusil jsem najít v matrice zemřelých, zda je tato smutná událost zaznamenána. Zápis skutečně existuje a stačí si jen stáhnout ze stránek archivu jeden soubor. Máte-li dostatečně rychlý internet,  k  záznamu se dostanete během několika minut.
    SOA Zámrsk, Fú Sázavka, sign. 2550,  matrika Z 1771-1835, str. 82 (160 MB)
    31. července 1804 byl v lese zastřelenej od wražedníka František Antonín Krueg. Oběť s nezvyklým (patrně německým?) příjmením žila ve Vrbici č.1, tedy u dnes již neexistujícího zámečku. Zda-li by se o této události dalo získat více informací? Soudní spis asi nedohledáme. Snad v nějaké farní kronice že by něco bylo?

    čtvrtek 25. května 2017

    Prázdniny 1935

    V půli třicátých let minulého století bychom již ve Smrdově marně hledali žijící rodinu Šemíků. Naopak příjmení Zadina zde bylo velmi časté. Přítel a místní patriot Josef Zadina se narodil v domě č. 17 v době, kdy se Sázavka jmenovala ještě Smrdov. V úvodu z kroniky rodu Zadinů napsal následující přehled.
    Dům čp. 30 ve Smrdově (rok 1935)
    V letech 1880 – 1910 bylo ve Smrdově 13 rodin Zadinů, z těch bylo 6 sedláků, 3 chalupníci a 4 domkáři. Aby se rozeznávali, říkalo se v č. 9 Pod farou, v č. 13 u Míchalů, v č. 16 Vrbický, v č. 17 u Adamů, v č. 28 hajný, v č. 34 u Havlů, v č. 35 u Hrušků, v č. 37 u Vítků, v č. 38 u Melicharů, v č. 46 V hospodě, v č. 65 U cestáře, v č. 66 U chalupníků, v č. 81 Koželuh (v aparátě). Ze svého středu měli: hostinského, hajného, cestáře, koželuha, kostelníka a porodní babičku.
    zprava Leopold Herzan, Božena Herzanová, Barbora Zadinová,
    Zdeněk Herzan, Josef Zadina (?) 
    Ve třicátých letech bydlela rodina domkáře Zadiny v č. 30. Manželé Zadinovi zde žili minimálně od roku 1929. Barbora Zadinová, rozená Šemíková, se v létě 1935 sešla s neteří Boženou Herzanovou, původem též Šemíkovou. Tehdy asi devítiletý Zdeněk byl u pratety na návštěvě. Možná tu trávil prázdniny. Přijel s rodiči nejspíše vlakem z Prahy. V tu dobu bydleli v Práčích, což byla osada na území dnešních pražských Záběhlic. Chlapec je na poslední fotografii ještě zachycen na snímku s místním kluky. Snad by mohl některý z pamětníků některého z nich poznat.
    Zdeněk Herzan s míčem - zbylí chlapci neznámí
    Mimochodem, zápis o sňatku Josefa Zadiny a Barbory Šemíkové se našel. Byl by někdo ochoten zajet do Světlé nad Sázavou za paní matrikářkou a ofotit záznam?

    úterý 23. května 2017

    Dispens

    Už jsem dříve poznamenal, že omezená velikost vrbického panství vedla čas od času ke sňatkům příbuzných. Pokud se jednalo o vzdálenější vztahy, nebyl to problém. Jestliže byla příbuznost užší, bylo nutné nejdříve získat církevní (v pozdější době i státní) výjimku. Toto udělení výjimky se v církevních kruzích nazývalo dispens.
    Po roce 1868 úřady dávaly celkem snadno dosažitelný dispens (prominutí překážky) ve 3. a 4. stupni příbuzenství či sešvagření. Pro 2. stupeň byla příslušná jedině papežská stolice, jinak konzistoř a pro sňatky civilní okresní úřad nebo magistrát. Od pokračovatele rodu Zadinů ze Smrdova jsem dostal zajímavý doklad o udělení výjimky pro Josefa Zadinu a Barboru Šemíkovou. Začátkem února 1892 došel na smrdovskou faru dopis v latinském a českém jazyce, ze kterého cituji:
    Z plnomocnosti od svaté Apoštolské Stolice v Římě dnem 25. ledna 1892 výslovně obdrženého ráčil Nejdůstojnější Biskupský Ordinariát přiloženým dekretem uděliti snoubencům Josefu Zadinovi a Barboře Šemíkové žádanou dispens pokrevenství ve druhém a třetím st., která jim v brzku oznámená budiž.
    V levém dolním rohu je přiloženo potvrzení o zaplacení 1 zlatého s poštovním razítkem (12.2.1892) z Leštiny. Žádost byla podána 5. ledna. Odpověď odeslaná po týdnu z Biskupské konzistoře v Hradci Králové obsahovala odhad pěti neděl na dodání vyjádření z Říma a ujištění, že politické dispense není třeba. Svatbu budeme hledat někdy koncem února ve Smrdově. Kniha se nachází nejspíše ještě ve Světlé nad Sázavou mezi "živými" matrikami.
    Nejzajímavější částí je výsek genealogického vývodu ženicha a nevěsty s vyznačeným společným předkem. Tím byl Jan Zadina, rolník ze Smrdova č. 13. Touto názornou pomůckou si smrdovský administrátor potvrzoval druhý a třetí stupeň pokrevenství budoucích manželů. Ženich byl bratrancem otce nevěsty. Zmiňovaný Jan Zadina hospodařil v sousedství statku č. 12, kde na přelomu 18. a 19. století sedlačil jeho generační druh Josef Šemík.
    Jestliže dědové a pradědové novomanželů byli sedláci (půlníci či chalupníci), otcové byli domkáři. To znamenalo, že nebyli tolik vázáni na rodný statek a častěji se stěhovali. Děda nevěsty Barbory Šemíkové si přivydělával jako krejčí, otec pak jako tkadlec. Po svatbě Josef s Barborou patrně sloužili jako služební čeledín a děvečka na bačkovském velkostatku. Zda měli děti, nevím, ale na stará kolena se vrátili do Smrdova. O tom však až příště.

    středa 17. května 2017

    VII. sraz klanu Šemíků

    V sobotu došlo k sedmému setkání Šemíků. Tentokrát jsme zamířili do Neumětel, kde se místní občané starají o památník legendárního koně. Na první poutníky již čekala místní kronikářka paní Malinská.
    U hrobu s nápisem "V Neumětelích se věřilo a věří, že zde Šemík, věrný kůň rytíře Horymíra zakopán leží" se setkáváme s panem Kuniakem, starostou obce.
    Ten nám na chvíli předal prapor z roku 1867, a tak se stalo, že fotograf Karel Stehno zachytil nastoupenou jednotku Šemíků v plné parádě. Ptáte se, co dál, co příště? Už jsme jednou psal, že jsme se na tomto koni dostali tak daleko, jak jsme jen mohli. Zda budeme pokračovat, to se skrývá v pravidlech od Adama. To je taková naše malá úmluva. V sedmém osmém bodě pravidel se píše:
    Držitel(ka) může mít trofej v držení maximálně 18 měsíců. Do té doby zorganizuje za pomoci soukmenovců další sraz klanu. Jinak musí neprodleně předat trofej do úschovy.
    Uvidíme. Já osobně jsem připraven pomoci při organizaci, ale impuls pro další setkání už nechám na mladších ročnících :-) Zejména ročníky narození 1994 až 2000 vyzývám, neboť na nich je, zda a jak budeme pokračovat. Máme za sebou srazy v Číhošti, na Vyšehradě, ve Světlé, na Lipnici, v Ovesné Lhotě, opět na Vyšehradě, v Neumětelích. Kdo se účastnil, může vzpomínat. Kdo chyběl, může litovat. Všichni se ale můžeme těšit na příští setkání.

    sobota 6. května 2017

    Stavění máje

    kronika D. Krupé
    str. 291-292
    Při listování kronikou Dolní Krupé jsem našel pro rok 1962 následující záznam, který ponechávám v původním znění.
    Ke smrtelnému úrazu došlo navečer 25. května při stavění máje na hřišti Na vejvuzkách. Máj v Krupé vždycky se stavěla značně vysoká a nastavovaná. K postavení máje, které se vždy konalo v předvečerních hodinách za značné účasti dospělých chasníků, kterým přicházeli pomoci i starší již před časem ženatí. Rovněž tomu bylo tohoto roku. K večeru po práci sešel sem k postavení máje dosti značný houf lidí. Nechyběly ani zvědavé děti, děvčata a také několik starších lidí, kteří přihlíželi k této práci z uctivé vzdálenosti. Ještě po patřičné přípravě dlouhá v půli nastavovaná máj byla pomalu zvedána do výše. Když již byla snad více jak z poloviny vyzdvižena, najednou dřevo při nastavovaných dílech prasklo a padající horní část máje zasáhla Jana Šemíka (č.p. 82), truhlářského dělníka. Byla rychle zavolána sanitka, která ho odvezla do nemocnice, ale tam zjistili, že je již mrtev. Pohřeb takto zahynulého Jana Šemíka konal se za značné účasti lidu dne 29. května.
    Takto skončilo v Dolní Krupé tradiční stavění máje. Šemík byl ženat, zůstala po něm vdova a dvě dcerky.
    Květen 1962 byl pro místní obzvlášť smolný, neboť obecní kronikář popsal v tomto období ještě další tři úrazy. Zmiňuje Josefa Blažka z č.p. 16 a Josefa Lédla (č.p. 26). Oba byli ošetřeni v nemocnici. V neděli 13. května ještě uvádí, že mládenec Pesler z Havl. Brodu spadnul z kola a sanitka jej odvezla do nemocnice.
    Opatrujte se a příští sobotu se těším  na setkání v Neumětelích na Hořovicku.

    sobota 29. dubna 2017

    Za dva týdny

    Obrázky z dějin a mýtů
    Na 14 dní dopředu nelze předpovědět počasí. Lze si ale přát, abychom se v sobotu 13. května sešli na neumětelské návsi v hojném počtu. Restaurace U Horymíra bude mít otevřeno. Starosta obce přislíbil záštitu v podobě praporu z roku 1867. Program je ustálen. Pevným bodem v čase a prostoru je pro nás hrob bájného koně Šemíka čtvrt hodiny před polednem.
    Pro ty, co budou projíždět na jih od Prahy je společný odjezd v 10:45 od bistra U Ondřeje v Radotíně. Kdo by chtěl z Prahy odvést, můžeme zastavit kolem 10. hodiny u smíchovského nádraží. Dejte dopředu vědět.

    Dodatek z 1. května. Mám milou povinnost oznámit dva přírůstky do našeho klanu na Havlíčkobrodsku. 13. dubna se narodila Anetka Šemíková a 30. dubna Ondra Šemík. Oba se mají čile k světu :-)

    pondělí 24. dubna 2017

    Visitace léta páně 1379

    Doba druhé poloviny 14. stoletíVisitační výslech měl v té době vždy podobný scénář: Arcijáhen si nejdřív předvolal faráře, později ostatní duchovní kostela, přičemž farář zásadně odpověděl na dotaz, kolik let je ve své funkci v uvedené farnosti, ostatní duchovní, jak dlouho jsou knězi. Dále museli ukázat všechny listiny, opravňující je k výkonu služby. Po ukončení formalit se arcijáhen tázal na různé záležitosti, kupř. ohledně provinění faráře. Po výslechu faráře byli přizváni laici, obvykle přední lidé z obce. Samotné řešení jednotlivých provinění se řešilo „domluvou“ pod hrozbou trestu na místě, nebo předvoláním do Prahy.
    Informátoři sdělovali velké množství konkrétních poklesků a přečinů, největší procento ale tvoří nepochybně nedodržování celibátu. Častým jevem je také nemravné chování farářů, vzpomíná se hlavně holdování alkoholu, návštěvy hostinců (lze usoudit, že hostomický byl vyhlášený), hra v kostky, objevuje se i nevhodné oblékání. Pojďme se nyní podívat na jednu kontrolní návštěvu arcijáhna v Neumětelích.

    Erb patrona neumětelského kostela
    Zdeňka Běškovce z Běškovic
    Visitace ze dne 19. listopadu 1379, kolem třetí hodiny odpoledne: Jaroslav, farář osmým rokem, říká, že Smil z Libomyšle, mající legitimní manželku, si drží v Tmani, ve farnosti faráře Peška, Markétu z Tmaně u jejího otce, pod svou ochranou. Dále, že on sám měl konkubínu Markétu, která měla manžela, ale již dva roky ji neviděl. Dále, že Zdeněk B[i]eškovec, patron zdejšího kostela, získal louku a chtěl, aby ji přijal výměnou za jiné, což farář odmítl. Tak Zdeněk toho roku tuto louku násilně zkosil a celý výnos si nechal pro sebe, a cenu navýšil o šest kop grošů. Dostal od řečeného patrona koně, patronem hodnoceného na 11 kop, ale řekl, že reálně nestál ani za dvě. A že mu patron za výměnu té louky dal 3 kopy, přičemž ty tři kopy farář vzal a navrátil je faráři v Berouně. Jan, řečený Děkan a Havel, laici z Radouše, farníci kostela, řekli o Smilovi to, co farář, a že dokonce občas Markétu držel (Smil) u sebe v domě i za přítomnosti své manželky, která je ve špatném rozpoložení a pláče každodenně. Havel řekl, že Markéta jela týden před svátkem sv. Václava do Tmaně, kde zůstala u Holíka (jménem Ondřej), tamějšího laika, ale oba si už v tento okamžik nepamatují, od koho to slyšeli. Dále, že na Dušičky Jílek, vikář v Jincích a další dva kněží, hráli v kostky s lazebníkem a za vykřikování sprostých slov se osočovali. Dále, že jejich farář každodenně chodí do Hostomic a požívá tam alkohol a málo slouží, téměř pořád musí vikář. Dále řekl Havel, že farář z Bezdědic má konkubínu Markétu již tři roky, ale jelikož očekával kontrolu, tak ji odstěhoval od sebe pryč, a také rád požívá alkohol. Dále řekli, že Jakub, farář ze Všeradic, holduje alkoholu a je v podnapilém stavu každodenně, má konkubínu, a na sv. Martina (11. 11.) utekl z hospody, aby nebyl ubit. Dále, že Matouš, řečený Sandera, vikář v Bezdědicích, má konkubínu již mnoho let, s níž zplodil 4 děti, které drží v Hořovicích a jednoho syna drží u sebe, kterého učí psaní. Jiří řečený Sojka, a Šimon, konšelé v Neumětelích, řekli, že farář měl Markétu, která s ním byla několik dní, kterou teď má u sebe Ješek řečený Pěnič, prokurátor Zdeňka Běškovce již rok, a myslí si, že má s ní poměr. Arcijáhen nařídil Ješkovi, aby se Markéta odstěhovala do šesti dní pod hrozbou exkomunikace. Ve farním domě v Bezdědicích přikázal arcijáhen Jaroslavovi, ať se okamžitě zbaví Markéty, a ať již doma nemá žádnou konkubínu, a ať se drží dále od Křisny, dcery Peška, ať nepožívá alkohol pod pokutou 10 kop pro církevní zřízení a pro pražského arcijáhna, a žalářem po dobu jednoho měsíce, což přislíbil vice-arcijáhnu.

    Zdroj:
    Ondrej Mandzák, Podbrdský děkanát v pozdním středověku, bakalářská práce, FF UK Praha, 2011

    Neumětely v minulosti a dnes

    První písemný doklad se vztahuje k roku 1331, kdy je zmiňován Protiva, syn Oldřicha z Neumětel (Dispensatio Protywae Ulrici de Neumyetel... - Reg. III. 679.).
    Běškovcové
    z Běškovic
    Kartotéka Augusta Sedláčka, živá studnice našich dějin, nám napovídá hned na dvou lístcích se zápisky. Na jednom je v záhlaví slovo Žebrák a na druhém Běškovec. K jaké události si Sedláček zaznamenal datum 21. února 1331?
    Jakožto první nám známí majetníci Neumětel a okolí vyskytující se páni z Neumětel znaku jednorožce, původem svým z Běškovic (u Roudnice) pocházející. Na sklonku 13. neb počátku 14. století žil Oldřich, jehožto syn Protiva obdržel papežské dovolení, aby mohl trvati ve sňatku se Škonkou ze Žebráka, s níž byl spřízněn.
    Dispense, tedy výjimka udělená papežem, způsobila, že se mohla konat svatba Protivy z Neumětel a Scholastiky, dcery Zbyňka Zajíce ze Žebráku. Později začal Zbyněk používat jméno "z Hazmburka". Rody obou erbů - jednoho s kančí hlavou a druhého s jednorožcem - byly spřízněni několikanásobně. Škonka (Scholastika), někdy zmiňovaná i jako Kunigunda, byla nejspíše sestřenicí Protivy.
    Vladykové s predikátem "z Neumětel" se krátce psaly také "z Valdeka". Roku 1344 Oldřich Zajíc prodal hrad Valdek Protivovi (Protivec?) a Ctiborovi (Chotibor?) z rodu Běškovců. Hrad společně s panstvím však již od roku 1331 tvořil královské manství.
    Erb Běškovců na hradě Laufu
    Běškovcové postavili v Neumětelích někdy na začátku 14. století starší z tvrzí, která stávala nedaleko obce na vršku Košík a zřejmě zde sídlili až do závěru 14. století. Původně však tento rod pocházel z Podřipska. Jejich stopu nalézáme v Horních Beřkovicích (dříve zvaných Běškovice), Cítově a Vliněvsi. Pocházeli ze staročeského rodu stejného původu s Kamýky z Pokratic. V erbu měli jednorožce zlaté barvy v modrém nebo černém štítě.
    V Neumětelích nebyli však jedinými majitely. V listinách kláštera zbraslavského mezi jinými statky, kterými král Václav II. klášter obdařil, se jmenuje i statek neumětelský. Ze stížného listu opata zbraslavského proti Vilémovi Zajíci z Valdeka (vlastnil i Lochovice) se dovídáme, že dvůr neumětelský přepadl, vydrancoval a velké stádo dobytka odtud odehnal. Patronátní právo ke kostelu však ve druhé polovině 14. století držel rod Běškovců. Dne 9. února 1372, na prezentaci Jana z Běškovic, byl kvůli úmrtí původního faráře Leonarda potvrzen Jaroslav z Kralovic. Po úctyhodných 37 letech, což je nezvykle dlouhá doba úřadování jedné osoby, 8. března 1409, byl na prezentaci Ondřeje z Vilémova (sídlil na hradě Königstein) ustaven ke kostelu farář Petr z Berouna.
    Pohled od jihu
    Kromě lokality Košík se v katastru Neumětel nachází zbytky tvrze, tzv. tvrziště v místě zvaném Starý zámek. Existuje ale ještě třetí místo – Ve Valech. Tvrziště vodní tvrze, která stála jižně od obce na ostrůvku v západním výběžku Velkého rybníka. Tato třetí tvrz byla založena okolo roku 1400 pravděpodobně Zbraslavským klášterem. Ve válkách husitských zanikla fara neumětelská, tvrze pustly. Asi r. 1450 byla (asi ta vodní) tvrz zastavena a od roku 1460 patřila Václavu Oldřichu z Valteřova. Opati kláštera zastavovali Neumětely drobné šlechtě. Pustá tvrz náležela až do r. 1539 k Libomyšli, později k Lochovicům.

    sobota 1. dubna 2017

    Žijeme vlastně dvakrát

    Když si vyprávíme o našich předcích, dáváme jim vzpomínkou příležitost být mezi námi. Když máme štěstí a objevíme staré fotografie pra(pra)rodičů, které byly roky - možná desítky let - skryty, jakoby krátce z těch fotek vystoupili a stali se opět součástí našich životů.
    Před několika dny se objevily dva snímky po zemřelé tetě v rodině Kopeckých. Jedná se patrně o Šemíky, ale nevíme o které. Mohli by to být bratři Františka Šemíka, jehož svatební foto jsem tu umístil minule.
    Františkova bratra Aloise jsme tu také nedávno viděli. Dalšími sourozenci byli Jan a Karel. Že by to byli oni? A který je který? Oba jsou na kabinetce v uniformě. První se nechal vyfotit v ateliéru Ludvíka Lorenze v Jaroměři. Druhý, patrně mladší, je zachycen na fotografii v neznámé uniformě.
    František Šemík, v jehož pozůstalosti se fotografie našly, byl o tři roky starší než Jan a o šest let starší než Karel. Kdo je ve skutečnosti na fotografii z Jaroměře a kdo je na druhém snímku? Máme málo informací. Třeba se časem dobereme k přesnějšímu určení osob.
    Už jsem byl u této linie Šemíků v podobné situaci. Čtvrtý z bratrů Alois měl syna stejného jména. V roce 2011 jsem získal fotografii neznámého pana Šemíka. Postupně jsem získával střípky, až jsem letos vypátral mnohé okamžiky z jeho života. Uvidíme, jak to bude v případě těchto dvou fotografií.


    O týden později:
    Na serveru forum.valka.cz jsem po zveřejnění druhé fotografie dostal následující odpověď.
    Hodnosť vyzerá byť - setník, podľa www.uniforminsignia.org, podľa čísla 11 ide asi o Pěší pluk 11.
    Tedy setník od 11. pěšího pluku. Hodnost odpovídá pozdějšímu kapitánovi. Zajímavé ale je, že tyto uniformy se používaly jen v krátkém období let 1919 - 1920. Jestliže je na snímku Šemík, tipoval bych Karla. Ten po roce 1906 studoval na pražské technice (dnešní ČVUT). V létě roku 1919 je jmenován celním asistentem a v listopadu téhož roku se žení ve Smrdově. Jestliže je to on, mohl fotograf zmáčnout spoušť v roce 1920, kdy bylo Karlovi 34 let. Je to ale jen domněnka.

    sobota 25. března 2017

    Ze mlýna do továrny na tabák

    Jeden ze sourozenců Šemíkových narozených v Rymešově mlýně byl také František (*1880). V létě roku 1905 se v Sedlci u Kutné Hory konala svatba Františka a Marie, rodem Žučkové.
    František začínal jako řezník. Když žil v Sedlci, stal se dělníkem v pivovaru a později pracoval v tabákové továrně. Ta je zde v provozu dodnes.
    Fotografie zachycuje novomanžele v pondělí 20. srpna roku 1905. Rodiče Františka žijí tou dobou v Lounech. Bratr Jan pracuje jako dělník na železnici. Dalšího bratra (Karel) čeká poslední ročník na lounské reálce. O rok mladší Alois se ženil ve Smrdově o rok dříve. O tom jsem již psal. Alois se s rodinou přestěhoval v roce 1905 do Prahy. O Boženě (*1892) a Jozefě (*1877) známe jen datumy narození. Anna byla vdaná za Františka Procházku, řezníka a hostinského ve Smrdově.

    úterý 21. března 2017

    Holocaust

    Ti, kteří museli odjet ze Smrdova do Terezína a dál...

    GIZELA SONNENSCHEINOVÁ
    Narozena 17. 11. 1888
    Transport AAc, č. 636 (09. 06. 1942, Kolín -> Terezín)
    Transport AAi, č. 389 (13. 06. 1942, Terezín -> neznámé místo)
    Zahynula

    ANNA STRÁNSKÁ
    Narozena 02. 04. 1889
    Transport AAc, č. 407 (09. 06. 1942, Kolín -> Terezín)
    Transport AAk, č. 945 (12. 06. 1942, Terezín -> Trawniki)
    Zahynula

    RUDOLF STRÁNSKÝ
    Narozen 25. 05. 1893
    Transport AAc, č. 512 (09. 06. 1942, Kolín -> Terezín)
    Transport AAk, č. 946 (12. 06. 1942, Terezín -> Trawniki)
    Zahynul 03. 08. 1942 Majdanek

    ZDENĚK STRÁNSKÝ
    Narozen 16. 10. 1922
    Transport AAc, č. 246 (09. 06. 1942, Kolín -> Terezín)
    Transport AAk, č. 944 (12. 06. 1942, Terezín -> Trawniki)
    Zahynul

    pondělí 20. března 2017

    Příběh s tváří

    První doklad o něm jsem objevil před pěti lety. Byla to tehdy policejní ohláška se jmény celé rodiny a místy jejich pobytu v Praze. Později přišel další objev. Výstřižek z novin s popisem tragického konce života. Jeho pokračování sledujeme v životě syna Lojzy z Nuslí

    Ze strany příbuzných od Kutné Hory jsem dostal řadu snímků. Jeden z nich zachycuje Aloise Šemíka staršího, který žil na přelomu 19. a 20. století v Lounech. Ateliér V. F. Dvořáka sídlil v domě pana Šindlera v Hilbertově ulici. Na rubu fotografie z tvrdého kartonu se nachází upřesnění místa Dvořákovy fotografické dílny. Proti židovskému kostelu v I. poschodí. 

    pondělí 13. března 2017

    13. květen se blíží

    Posedmé se těším na den, kdy mám příležitost setkat se s blízkými i vzdálenými příbuznými. Někdy hodně vzdálenými. Jedno nás však spojuje.
    Radotín
    Před několika týdny se uskutečnila Horymírova sváteční jízda při příležitosti otevření jezdecké sezóny. Trasa Radotín - Neumětely. Poprvé se tato recesistická akce konala v roce 2013, a tak se už dá napsat, že se jedná o tradici. Využil jsem této příležitosti a vydal jsem se do Neumětel také.
    Naše letošní květnové setkání totiž směřuje do stejného místa. Ti, kteří by se chtěli 13. května zúčastnit spanilé jízdy, budou mít příležitost připojit se k ostatním v Radotíně (Bistro u Ondřeje). Původní místo na Smíchově není na trase většiny mimopražských. Pokud by někdo chtěl z Prahy odvézt, dejte vědět. Nějak to zorganizujeme.
    Neumětely
    Jinak to s organizací srazu nebudu přehánět. Přesto nám pomůže, když budeme alespoň orientačně vědět, kolik nás bude. Mluvil jsem s neumětelským panem starostou a paní kronikářkou. Dověděl jsem se, že místní hospoda v kulturním domě bude od března mimo provoz. Nový nájemce restaurace U Horymíra má otevřít až začátkem května. I proto nechci dopředu zajišťovat oběd. Přesto je naděje, že kulturní dům bude otevřen pro případ, že by počasí nepřálo.
    Protože se může toto setkání stát na nějakou dobu posledním srazem klanu Šemíků, chci pozvat všechny. Všechny držitele Adamovy trofeje samozřejmě. Ty, kteří se již zúčastnili některého z minulých ročníků. Potom všechny, kteří mají nebo měli v rodině někoho s příjmením Šemík. Všechny, kdo ještě nebyli u hrobu Šemíka a chtěli by se do Neumětel podívat.

    pátek 3. března 2017

    Santiniho oko

    V minulém příspěvku jsme se připravili na setkání, na které si políčíme „fotopast“ s nastaveným datem na 10. září 1714. Toto pondělí na sklonku léta se opat Jeroným Hlína, rodák z Ledče nad Sázavou, vydává do nedalekého Rozsochatce k majiteli tamního panství se zámkem.
    Jmenujme si osoby, které se tento den sešly pod jednou střechou:

    Další osoby, které mohly být v těchto dnech na zámečku v Rozsochatci, ale pravděpodobně ne toto pondělí.
    Podpisy pod fundační listinou kaple
    • Leopold Ignác Věžník z Věžník (*1675 †1730), hrabě na Nových Dvorech
    • Jan Antonín Jáchym z Valdštejna (*1679 †1763), hrabě a císařský komoří
    • Václav Jan Josef Bechyně z Lažan (*1680 †1729), narodil se i zemřel v Rozsochatci
    Jeroným Hlína si zapsal k tomuto dni poznámku: „...ráno jsme se s otcem Ambrožem vydal do Rozsochatce k panu baronovi Bechyněmu, kde jsem pozdravil nejdůstojnějšího pana žďárského [opata]... a pana Santiniho jsem poslal do Želivy“. Přitom bylo tehdy Santinimu zaplaceno 20 zl. Architekt v Rozsochatci patrně několik dnů pobýval. Dá se tak usuzovat z faktu, že o týden dříve (3. září) nechal František Leopold vyhotovit fundační listinu v níž píše, že „v době moru za právě uplynulého roku 1713 slíbil vystavět na svém rozsochateckém statku ve vsi zvané Rozsochatec vlastním nákladem kapli ke cti Nejsvětější Nerozdílné Trojice, a to od základů“. Touto listinou se také zavazoval, že věnuje nové kapli 50 zlatých, pojištěných pod obvyklým 6-procentním úrokem na rozsochateckém statku. Celá listina je opatřena třemi pečetěmi s podpisy Františka Bechyně pána z Lažan, Jana Antonína hraběte z Valdštejna a Leopolda hraběte z Věžník. Je možné, že tu několik dnů pobyl společně s aristokraty i Václav Vejmluva a že tady vznikl (nebo byl předán) plán kaple.
    Půdorys a nárys kaple Nejsvětější Trojice
    Zatímco Santini odjel 10. září do Želiva, Jeroným Hlína ještě v Rozsochatci uzavřel se žďárským opatem smlouvu na dodání skleněných terčů do oken a odjel do Německého Brodu. Do Želiva se vrátil až ve středu 12. září. Tam se shledal s „p. Santinim a i stavitelem Scot[t]im“. Je otázka, kudy jel Santini. Buďto kratší cestou přes Německý Brod a Humpolec nebo také mohl jet přes Habry a Ledeč.
    Následující den (13. září) vzal želivský opat Santiniho do Vojslavic „kde jsme si prohlédli kostel, jejž p. Santini vyměřil kvůli stavbě nového kostela“. Kostel v této vsi patřící klášteru se nakonec podle plánů Santiniho nestavěl. Místo novostavby došlo pouze k přestavbě.
    V sobotu 15. září „p. Santin po všem, co nařídit měl, odjel. Dal jsem mu k jeho šezce (z fr. la chaise, tedy typ vozu) mej pár koňů  do kláštera sedleckýho.“ S tímto vozem patrně mezi dubnem 1714 a prosincem 1719, kdy ukončil svoji činnost u Premonstrátů, častokrát přejížděl mezí Želivem a Žďárem. Trasa přes Humpolec, Brod a Pohled (kde také působil) byla nejkratší. Minimálně jednou si zajel do Rozsochatce a výsledek jeho snažení je zachycen na dvou listech ručního papíru velikosti zhruba A4.

    úterý 28. února 2017

    Rozsochatecká kaplička

    Ponořme se do moře času a připravme se, že jednoho zářijového dne roku 1714 nahlédneme do oken zámku v Rozsochatci nedaleko Havlíčkova Brodu. Po cestě na několika zastávkách u archivních ostrůvků načerpáme periskopem historická fakta.
    Ještě před zastavení u prvního ostrova můžeme na širém internetovém moři nalézt informaci o neuskutečněném projektu barona Bechyně v Rozsochatci. To nás postrčí k tomu dovědět se víc o životě Jana Blažeje Santiniho. Jan Blažej, jiným příjmím Aichel. Santini bylo vlastně křestní jméno otce a Jan i jeho bratr František užívali často právě jméno Santini.
    V rodině kameníka Santini Aichela se na sv. Blažeje, tedy 3. února 1677, narodil chlapec a následující den byl v chrámu sv. Víta pokřtěn [matriční záznam - hledejte vlevo dole]. Na rozdíl od mladšího bratra Františka neměl Jan fyzické předpoklady, aby mohl převzít po otci kamenickou dílnu. Narodil se s tělesnou vadou – byl na část těla ochrnutý. Kameníkem se přesto učil a navíc studoval také malířství. Po vyučení se vydal na tehdy obvyklou vandrovní cestu. Dostane se až do Říma, kde získává kvalifikaci architekta. Kolem roku 1700 již samostatně projektuje a spolupracuje se stavebníky.
    První zastavení je v knihovně nad dílem Mojmíra Horyny. Ten zpracoval přehled všech Santiniho staveb - známých i předpokládaných, sporných i mylně připsaných, ale také nedochovaných či nerealizovaných. Mistr barokní gotiky navrhl téměř stovku sakrálních, palácových i hospodářských staveb. V okruhu tří klášterů, pro jejichž opaty pracoval, tedy Sedlec u Kutné Hory, Želiv a Žďár nad Sázavou, se musel Jan Blažej často v období 1710-1715 pohybovat.
    Dalším ostrovem historické paměti je studovna Historického ústavu, kde si půjčuji článek Plány kaple v Rozsochatci. Zde jsem poprvé uviděl, co Santini navrhl pro svobodného pána z Lažan, toho času na Rozsochatci.
    Vezmi kružítko, pravítko a tužku. Nastav na kružítku poloměr ra zhruba čtvrtinový k šířce papíru. Zabodní uprostřed a narýsuj kružnici. Po jejím obvodu vyznač kružítkem (se stejným poloměrem ra) šest pravidelných bodů. Vezmi pravítko a spoj tři body (každý druhý) na kružnici do rovnostranného trojúhelníku A1B1C1. Prodluž pravítkem každou stranu oběma směry o nastavený poloměr ra. Vzniknou tak tři přímky, které se protínají v původním trojúhelníku. Spoj volné konce přímek úsečkami D1E1, D2E2D3E3 a vyznač polovinu úseček. Kružítko se stále stejným poloměrem ra zabodni do středu stran DxEx a vykruž část kružnice tak, aby dvakrát protnula stranu malého trojúhelníku. Naposledy využijeme kružítko s poloměrem ra. Třemi body, které...

    čtvrtek 16. února 2017

    Příprava na květen

    Nedaleko Neumětel leží Jince a tam vaří pivo našeho jména. Dá se to pít? Nemá někdo zkušenost? V Neumětelích právě hledají nájemce místní hospody. Bude v květnu kde svlažit hrdlo?
    Dnes večer se na ČT2 můžeme teoreticky připravit na blížící se setkání. Protože to asi na internetu dlouho nevydrží... nabízím pro mladší ročníky Záhady Toma Wizarda. Díl o tajemství bájného Šemíka a Horymíra snad ČT hned tak nestáhne.
    Čtenáře mohu odkázat na Toulky českou minulostí. Nyní máme dostatek informací, abychom se mohli rozhodnout, zda se do Neumětel vydáme či ne. Jak to vidíte?
    V 18h jsem nestihl televizní pořad od začátku. Dokument, který byl natočen v roce 1995, v závěru ukazoval místního usedlíka, který držel v ruce prapor. Mluvil o tom, že dlouhá léta byl v držení majitelů domu čp. 8. Prapor vznikl roku 1867. Pomník byl zhotoven roku 1887 nákladem 185 zlatých, které věnoval kníže Schwarzenberg. Kámen byl opracován v lomech obce Lounína kamenickým mistrem Velíkem ze Tmaně. Jak je psáno v obecní kronice  „přivezen byl do obce na pěti povozech, a to Josefa Junka čp.11, Jana Eliáška čp.35, Petra Šebka čp.37, Františka Čížka čp.24 a Vojtěcha Kačírka čp.5. Obdrželi od přivezení z obecní pokladny po 1 zl a 75 kr.".

    pátek 3. února 2017

    Jak to bude?

    Koncem ledna se objevila aktuální data o četnosti jmen a mohu prozradit, že je nás o jednoho méně než před rokem.
    Z radostnější stránky. Máme tři přírůstky - dvě holky a jeden kluk. Vím, že jsme "ztratili" Šárku, která se již nejmenuje Šemíková. Pak mi je známo, že máme o Šemíka méně v Ovesné Lhotě a v Knyku. O čtvrté ztrátě nevím.
    Pojďme ale vstříc budoucnosti. Setkání Šemíků v Neumětelích se blíží. Kolem Vánoc padl dotaz, proč jsem na PF neuvedl setkání v Číhošti. Jednak proto, že se tam už nevešlo. A také proto, že sraz  na podzim roku 2011 považuji spíše za nultý než za první. Tehdy jsem netušil, zda vůbec někdo přijede a pak... neexistovala ještě putovní trofej. S každým následujícím setkáním se vždy našel další držitel trofeje. Bude tomu tak i letos? Ví někdo o členech našeho klanu, kteří se narodili v roce 1994 a 1997? To jsou ti, kteří nám mohou pomoci překlenout demografickou situaci konce devadesátých let.
    Našel by se někdo, kdo zjistí možnosti, kde bychom se mohli naobědvat? Najde se fotograf, který zachytí naše setkání? Ti, kteří budete projíždět Prahou, mohou se připojit ke spanilé jízdě, kterou plánuji odstartovat na dohled od Vyšehradu.

    Na závěr se můžete podívat na doplňky a opravy v aktualizovaném seznamu osob rodokmenu.

    sobota 28. ledna 2017

    Jak to tenkrát bylo?

    Ještě navážu na předchozí příspěvek. Dovolím si citovat z emailu Vlastimila Šemíka a přidat moje odpovědi.
    _
    Pominu nejasnosti kolem příbuzenského vztahu Jana, Adama a Pavla Š. na samém začátku, identifikací jejich manželek (partnerek), vyplývající z možností najít relevantní údaje v „předmatričním“ období. Na tomto místě by mně zajímalo co očekáváš od údajů, které jsi zjistil z manželských smluv v Opočně, resp. jestli vidíš možné propojení na náš rod?
    Najít moment, kdy a odkud se Šemíkovi objevili na Vysočině, bude chtít hodně trpělivost a štěstí. Příjmí Šemik nebylo kolem roku 1600 až tak unikátní, jak bychom se dnes mohli domnívat. Vyskytovalo se v Mladé Vožici, Praze, Domašíně u Dobrušky. Ve všech třech místech, pokud se neobjeví nějaké další, budu pátrat dál. Když píšu "pokud se neobjeví..." musím zmínit vdovu Šemíkovou z Brné (dnes součást Ústí n. L.).
    Vedle přetrvávajících nejasností kolem Jiřího Š.*1689, zveřejněných v Tvém posledním článku na blogu, by mně zajímalo zda se potvrdila existence 1. manželky Jiřího Salomeny a jejich dětí (viz výpis ze smrdovské matriky 1694–1770)? Připadá mně nelogické a proti přírodě, že by měl Jiří děti až s Kateřinou v roce 1737 a dále, tj. v době kdy mu bylo 48 let!
    Dospěl jsem k názoru, že Jiří (*1689 +1762) měl první manželku Salomenu a posléze jako vdovec si bral Kateřinu. Nenašel jsem ale bohužel svatbu Jiřího s Kateřinou, ke které mohlo dojít v létě 1737.
    U Josefa Š.*1743 mně připadá trochu nepřirozený odstup narození prvních dětí ve vztahu k datu sňatku a to u obou manželek – s Annou měl Josef první dítě 6 let po svatbě a s Kateřinou dokonce 8 let po svatbě.
    Na kartotéčním lístku z rozrodu je u Josefa Š. je uvedena jako první dítě Anna (*1771), zatím co ve výpisu z matriky Smrdov 1694-1770 je zapsaná jako první Kateřina s datem narození (spíše křtu) 28.11.1768.
    Na dceru Josefa - Kateřinu (*1768) - jsem zapomněl při přepisování. Díky za upozornění. Josefova druhá manželka, Kateřina Šancová, měla postupně dceru Marii (*1788), syna Jana (*1790), dceru Barboru (*1793)... zemřeli jako děti. Až Josef (*1795) se dožil dospělého věku.

    říjen 1778 nar. ve Vrbici Vít Šemík, kmotr Jelínek ze Smrdova
    V posledních týdnech jsem objevil třetí případ [1] [2], kdy syn zdědil příjmení po matce. S malou pomocí přátel můžeme číst:
    Pater Anonymus Mater Vidua post defunctu[m] Wenceslaum Barta et filia post defunctum Vitum Shemik cujus cognomen spurius iste filius assumet

    Vít byl syn neznámého otce a matky, vdovy po Václavu Bártovi a dcery zemřelého Víta Šemíka, jehož příjmení tento nemanželský syn přijal.

    neděle 22. ledna 2017

    Doplňky, opravy

    Díky za podněty, které mi na konci minulého roku přistály v emailové schránce. To mě popíchlo, a tak jsem začal listovat v matrikách z přelomu 18. a 19. století.
    Přírůstky od konce roku 2013 do začátku roku 2017
    A přibyla nám v rodokmenu nová příjmení. Namátkou to jsou Kudrnovi, Leškovi, Pelikánovi, Mrkvičkovi, Hollachovi, Fialovi, Havlovi, Buríškovi, Rochovi. Do všech těchto rodů se přivdaly v minulosti dcery Šemíků.
    Počet osob v rozrodu dosáhl počtu sedmi set. Někdy v únoru publikuji nová data na semikovi.unas.cz. Nyní je tam ještě o necelých sto našich předků méně.
    A jsou tam jistě i chyby, které se snažím opravit. Ve statistice bylo dlouho uvedeno, že nejmladší nevěsta Kateřina Šemíková se vdávala v necelých pěti letech. To opravdu nebylo reálné. Po nahlédnutí do matriky zemřelých zjišťuji, že tato Kateřina (*1776) zemřela již tři měsíce po porodu. V matrice oddaných je v roce 1781 uveden otec Joanis a svědek Josef Šemík. Proto ani Kateřina nar. v roce 1743 nemusela být tou pravou Kateřinou. Její otec se totiž jmenoval Jakub.
    Druhou kandidátkou na toto místo v rodokmenu je dcera Jiřího Šemíka. Ta se narodila roku 1746. U Jiřího máme stále malou neznámou, kdy je u některých zápisů zapisováno jméno Adam. To bylo i v případě narození v roce 1746. Mám čím dál větší přesvědčení, že se jedná o jednu osobu. Nemám to zatím ověřeno, ale vypadá to, že věhlas Adama přežil o pár generecí jeho smrt. Více by mohlo napovědět zjištění, proč se ve Smrdově dvě sousední chalupy jmenovaly Vrbická a u Adama (č. 16 a 17).
    4.2.1781, Matěj Fiala & Kateřina Šemíková
    Pak je tu ještě třetí možnost. Je-li v zápisu u svatby v roce 1781 uveden jako otec Jan, mohl by to být zároveň otec Štěpána, který založil bačkovskou linii Šemíků. Narození Kateřiny mezi dětmi Jana a Ludmily bohužel chybí. Její narození bych očekával někdy koncem padesátých let. To by v době svatby představovalo věk něco málo přes dvacet let. U prvních dvou možností by totiž nevěsta měla 35 nebo dokonce 38 roků. To by ještě bylo reálné, ale Fialovi měli nejméně šest dětí a poslední se Kateřině narodilo v létě roku 1795.

    sobota 7. ledna 2017

    Zdigitalizováno

    Farní úřad: Sázavka
    Územní obvod: Sázavka (dříve Smrdov), Bačkov, Dobrnice, Leština, Lubno, Ovesná Lhota, Štěpánov, Vrbice, Zboží, Hroznotín (část Dobrnic), Stará Chraňbože (část Dobrnic), Nová Chraňbože (část Dobrnic)
    Poznámka: 1358 farní kostel pod patronátem kláštera řádu benediktinů ve Vilémově, od 1694 fara
    Druh fary: katolická, vikariát: Ledeč nad Sázavou, diecéze: Královéhradecká, matriční obvod: Světlá nad Sázavou, Habry, okres: Havlíčkův Brod, kraj: Vysočina

    sign. 4851, matrika NOZ (596 MB), 1694-1770
    485 fol., čeština, latina, poznámka: N od XI/1694, O II/1698-XI/1770, Z od 1698, fol. 258-259 biřmovaní 1750-1766, fol. 260-271, 354 nemanželské děti 1698, 1736-1770

    sign. 2545, matrika N index N (346 MB), 1771-1830
    234 fol., čeština, latina, poznámka: fol 211-212 nemanželské děti 1773-1783

    Matriky SOA v Zámrsku
    sign. 2546, matrika N index N (399 MB), 1805-1847
    265 fol., čeština

    sign. 2547, matrika N (374 MB), 1844-1862
    282 fol., čeština, němčina

    sign. 3047, matrika N (596 MB), 1863-1882
    477 fol., čeština

    sign. 6013, matrika N (521 MB), 1883-1903
    421 fol., čeština

    sign. 2548, matrika O index O (158 MB), 1771-1835
    102 fol., čeština, latina

    sign. 2549, matrika O index O (155 MB), 1835-1850
    120 fol., čeština, němčina

    sign. 3048, matrika O (275 MB), 1851-1885
    210 fol., čeština

    sign. 2550, matrika Z index Z (158 MB), 1771-1835
    121 fol., čeština, latina

    sign. 2551, matrika Z index Z (121 MB), 1803-1846
    88 fol., čeština

    sign. 6014, matrika Z (475 MB), 1847-1907
    316 fol., čeština, němčina, poznámka: fol. 316 nařízení presidia o zasílání výkazů zemřelých 1901