Vybraný příspěvek

Drobný výklad pravidel

V průběhu uplynulých let vykrystalizovalo desatero klanu Šemíků, které bych rád okomentoval. Pravidla "od Adama" začala vznikat ...

pondělí 20. listopadu 2017

Kde domov můj

Dnes se podíváme na zámořské cesty vybraných příslušníků našeho klanu, kteří se v průběhu svého života stali naturalizovanými občany Spojených států.
zdroj: Bremen Passenger Lists
Josef, syn Karla Šemíka ze Starého Kolína, se vypravil do Ameriky na počátku 20. století. Tedy přesněji snad v roce 1904 zamířil ze sběrného tábora na Ellis Island do Chicaga, kde byla silná česká komunita. V roce 1910 se oženil s Annou Stocek. Nevěsta se narodila v Illinois, patrně byla dcerou imigrantů (Štoček, Stoček?).
zdroj: Ellis Island
Roku 1914 získává Josef - dříve Šemík, nyní Semik - americké občanství. Kontakty s bývalou domovinou ale nepřerušil. Je to vidět z cesty, kterou podnikl na podzim roku 1925. Na webových stránkách archivu v Brémách můžeme nalézt seznam pasažérů lodi George Washington. 25. října loď vyplouvá z německého přístavu se 759 cestujícími.
Do New Yorku dorazí 5. listopadu. Tam je Josef zapsán na seznam imigračního úřadu mezi dalšími občany USA. Informací je zde mnohem více než v Brémách. Věk 40 let, ženatý, naturalizovaný v červnu 1914. I adresa 1931 South Keeler Ave v Chicagu tu je.
George Washington (zdroj: Ellis Island)
Tu adresu si pamatujme, protože nás propojí i s další osobou, která cestovala z Evropy do Ameriky o čtyři roky později.
Ještě k lodi, kterou Josef Šemík na přelomu října a listopadu 1925 cestoval. George Washington měl kapacitu pro téměř 2700 pasažérů. 568 v 1. třídě, 433 ve 2. třídě (tou cestoval Josef) a 1678 ve třídě 3.
V evidenci cestujících v Ellis Island se příjmení Semik objevuje poměrně často. Nejvíce se však jedná o Poláky. V roce 1929 ale 5. prosince připlouvá do New Yorku parník Leviathan. Na jedné z jeho mnoha palub čekal po sedmidenní cestě na opuštění lodi pár Josef a Anna Šemíkovi. Alespoň tak si to představuji. Jsou totiž na různých listech se seznamy pasažérů. Josef je uveden na archu č. 65 (2. turistická třída), na kterém je také uvedeno jméno přístavu Cherbourg v Normandii. Anna Semik (roz. Stocek) je na stejné lodi na archu 72. Podle psaného seznamu měla přistoupit v Southamptonu? Trochu nejistoty vnáší také věk Anny (32 let). Byla v té době ve skutečnosti o čtyři roky starší. Shoda je ale v adrese bydliště a číslo cestovního pasu Josefa (# 129889) je uvedeno i u Anny. Co Josefa v roce 1925 a oba manžele roku 1929 táhlo zpět do Evropy, do Polabské nížiny? Nějaká rodinná událost? Možná, že zemřel někdo z rodičů?
A ještě jednou parník Leviathan. V roce 1929, počátkem března, se vracela do USA z francouzského Cherbourg Theresa Semik. Věk 38 roků, to odpovídá narození 1890. Theresa byla druhou manželkou Bohumila Šemíka. Narodila se jako Škanderová (?) v Michalkovicích. Ty jsou dnes součástí Ostravy. První generace imigrantů do vzdálených zemí se obvykle obětují pro své děti. Ne každý z nich si dokáže ztotožnit domov s jedním místem. Druhá, třetí a další generace se mohou cítit domovinu různě. Pokud hledají svoje kořeny, nechť jim je tento článek ku pomoci.

čtvrtek 16. listopadu 2017

Rozrod a vývod

Chcete-li se věnovat rodopisu, můžete se vydat dvojím směrem. Buďto se zabýváte potomky jednoho předka. Tím společným předkem je v našem případě Adam. Takový výzkum vede k rodokmenu (jednodušší případ) nebo k rozrodu. Tuto komplikovanější formu jsem zvolil já. A většina tohoto blogu popisuje cestu od minulosti po současnost.
Můj vývod
V opačném směru hledáte všechny předky jedné osoby. K bádání mého vývodu jsem se dostal až nedávno. Nejsnadněji jsem doplňoval samozřejmě linii Šemíkovskou. Poměrně snadno to šlo i od babičky z matčiny strany. V pozůstalosti po babičce, rodem Labové, zůstaly zachovány rodné a svatebni listy z protektorátní doby. Tehdy se totiž musel výpisy dokládat nežidovský původ.
Od dědy z máminy strany mě posunul dál Jan Lenoch, poslanec Českého zemského sněmu. Nejvíce bílého místa zatím mám u matky mého otce. Z psaných vzpomínek, které nám děda zanechal, vím o tom, že babička Anna Křišťanová pocházela z obce Počátky u Chotěboře. Ročník 1911. Matrika narozených z té doby je totiž už v Zámrsku, ale vzhledem k rozsahu záznamů od roku 1864 až po rok 1923 je přístup k nim komplikovanější.
Napadlo mě, že bych se mohl pohnout z místa nahlédnutím do sčítání obyvatel. Část havlíčkobrodského okresu je digitalizována, a tak nemusíme do okresního archivu. Počátkem roku 1911 žily v Počátkách dvě rodiny Křišťanů. Jedna v čísle popisném 48 a druhá v č. 38. Annu Křišťanovou tu máme, ale rok narození je 1910. Pátrání pokračuje. Zkusím oslovit paní matrikářku v Chotěboři.

neděle 5. listopadu 2017

Dcera sestřenice dědy

Nedávno jsem viděl medajlonek bývalé krasobruslařky Evy Romanové. Ta se svým bratrem Pavlem po skončení sportovní kariéry působila v lední revue Holiday On Ice. Při sledování 13. komnaty jsem si matně vzpomněl, že jsem jako malý kluk při návštěvách u dědy a babičky slyšel zmínky o jakési Kladrubské, která žije v zahraničí a vystupuje v lední revue.
Můj děda František Šemík měl ze strany matky Anežky šest tetiček. Marii, Annu, Kateřinu, Pavlínu, Františku a Josefu. A Josefa, nejmladší z dcer Ledvinkových, se vdala za Josefa Kopernického. Teta Kopernická žila v Luhačovicích. Mladší z jejích dvou dcer se jmenovala Marta. Děda na svou sestřenici vzpomínal v roce 1990 takto.
Rodinné foto z roku 1938. Matka Marta,
dvouletá Milena a otec Jaroslav Kladrubský 
Marta se vyučila kloboučnicí a provdala se za K. Kladrubského, úředníka v poštovním úřadě šekovém. Sestřenice pracovala soukromě ve své provozovně ke spokojenosti zákaznic. Manželé Kladrubští vychovali jednu dceru Milenu a poněvadž otec byl vedle svého zaměstnání sportovním činovníkem, jeho snahou bylo přivést dceru ke sportu.
V časopisu Reflex v roce 2006 vyšel článek o Mileně Kladrubské. Její maminka skutečně měla v Praze na Flóře módní salón s dámskými klobouky. Zákaznicemi byly nejen známé české herečky z doby první republiky, ale i slavná norská krasobruslařka Sonja Henie, která s Kladrubskými dlouho, až do své smrti v roce 1969, udržovala alespoň na dálku přátelské vztahy. Milenin tatínek pracoval v bance, ale zároveň byl velmi uznávaným hokejovým rozhodčím a vůbec prvním Čechem se statutem mezinárodního sudího.
V roce 1951 s rodiči
Od samého počátku svého působení v naší krasobruslařské špičce byla Milena Kladrubská pro názory, jimiž se netajila, a také kvůli svým rodičům, považována za reakcionářku. „Tatínek musel změnit zaměstnání, mamince byl zabaven salón a náš byt se podstatně zmenšil,“ vzpomíná na dobu padesátých let. Jejím velkým vzorem byla o pět let starší Ája Vrzáňová, která ale v roce 1950 emigrovala.
Nicméně i když v roce 1955 Milena bruslila na evropském šampionátu v Budapešti a o rok později v Paříži, více jí lákala profesionální lední revue, která v té době vznikla i v Praze. „Po pařížském mistrovství Evropy jsem měla už dost všech těch podtrhů, závisti, pomluv i politické špíny a rozhodla se, že přestanu závodit u amatérů a přejdu k profesionálům.“
Milena Kladrubská v době krátké
herecké kariéry (1960-61)
Kromě působení v československé lední revue se stihla vdát, narodil se jí syn a zahrála si také ve dvou filmech. Příležitostním hercem byl i její otec. Stále ale snila o tom, že se stane sólistkou Vídeňské lední revue, jež o ni měla trvalý zájem. Čekala na zázrak a v roce 1963 se dočkala.
Dostala od režimu povolení. Pouze však na dva roky. Povolení mělo svůj líc i rub. Malý Tomáš musel zůstat v Praze, v péči jejích rodičů. „Na jedné straně s obrovskou radostí, na druhé straně s těžkým srdcem jsem zapakovala brusle, zavazadla a bez vindry v kapse odjela do Vídně!“ Po těžkých začátcích se dočkala i úspěchů. Její kariéra u Vídeňské lední revue se prodloužila a pokračovala stovkami dalších představení, kdy měla i volnou ruku v choreografii. Když v roce 1971 přešla s velkou částí členů Vídeňské lední revue do Holiday on Ice, setkala se tam i s populární Hanou Maškovou a jejím přítelem, textařem Jiřím Štaidlem. Byla jednou z posledních, kteří Hanku Maškovou viděli před osudnou autonehodou. Dokonce ji snad přemlouvala, ať nejezdí a přespí.
Od roku 1970 dělala vše pro to, aby měla u sebe syna. Československé úřady však jako by se přímo vyžívaly v jejím zoufalství, kterému propadala při mnoha odkladech. Nakonec skončilo její úsilí úspěšně díky pomocí britského velvyslanectví, ale vleklo se nekonečné čtyři roky. Rodiče za ní i za vnukem jezdili, jak to jen bylo možné. Když ale tatínek v roce 1986 zemřel, maminku si dcera vzala k sobě a později, kdy se zhoršoval její zdravotní stav, koupila kvůli ní dům na mořském pobřeží. Milenina maminka Marta Kladrubská, sestřenice mého dědy, zemřela v roce 2001.

Zdroj:
článek v časopisu Reflex (ročník 2006)

pátek 20. října 2017

Nováci nevládnou všude

Páry Nováková - Novák jsou nejčastějšími jmény u nás. To není překvapení. V deseti krajích kralují Novákovi. Výjimkou jsou kraje Jihomoravský (Svoboda), Plzeňský (Černý), Olomoucký (Pospíšil) a Vysočina. Přestože žije i na Vysočině relativně k počtu obyvatel hodně Nováků, nejčastějším párem příjmení je zde ale Dvořák - Dvořáková.
Anna a Antonín Dvořákovi
Nejslavnější Dvořák, tedy hudební skladatel Antonín, měl kořeny v okolí Prahy. Původ jména Dvořák nás přivádí k člověku ze dvora, hospodáři na velké usedlosti. Často se také jednalo o sedláka ze dvora osvobozeného od závazků k vrchnosti.
Na Moravě lze vystopovat svobodníky, kteří zde byli  nazývány svobodnými dvořáky. Vyskytovali se na Bystřicku nad Perštýnem, Velkomeziříčsku nebo Třebíčsku.

neděle 8. října 2017

Tradice

Letos se v Plzni slavilo 175. výročí, kdy byl z Bavorska povolán sládek Josef Groll, aby zlepšil pověst tamního piva.
Galerie sládků v plzeňském pivovaru
5. října 1842 uvařeno; 11. listopadu naraženo. Pivo plzeňského typu bylo na světě. Sládek Groll se za necelé tři roky vrátil do rodných Bavor. Pak se v Měšťanském pivovaru vystřídala řada zprvu bavorských a později českých sládků. Když jsem fotil galerii sládků protaženou do současnosti, nemohl jsem si nevšimnout příjmení Šemík.
Tak jako odborníci nebo řemeslníci předávají profesní zkušenosti svým nástupcům, tak jsme si my na našich srazech předávali Adamovu trofej. Kromě každoročních setkání jsem měl příležitost navštívit soukmenovce v Praze, u Lovosic, v jižních Čechách, na jihu Moravy, nedaleko Žiliny na Slovensku a tento rok v Holandsku.
S Pavlem Šemíkem jsme se letos setkali opět po pěti letech. Jsem rád, že je Pavel vstřícný k účasti na projektu Genetika a příjmení. V roce 2012 předání vzorku DNA nevyšlo, protože se Pavlova rodina chystala na dlouhodobý pobyt v zahraničí. Před několika týdny jsem vzorek převážel z Nizozemí do Prahy. Z laboratoře minulý týden přišla nepříznivá zpráva. Vzorek se cestou znehodnotil, a tudíž se nepodařilo určit profil.
Na závěr dnešního příspěvku poznamenám, že existuje Jakub Šemík, který splňuje podmínku pro převzetí štafety. Nemám však  na něj kontakt. Pomůže někdo?

pátek 6. října 2017

Poštovní služby

Marie Terezie na počátku svého vládnutí roku 1743 poštovnictví zestátnila. Do té doby Habsburkové poštovní služby dědičně svěřovali šlechtickým rodinám. Nejdříve Taxisům, později Paarům.
zdroj: Geografický ústav Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity
V 19. století došlo k prudkému rozvoji poštovní sítě. Roku 1823 byly zavedeny spěšné poštovské rychlíky, což byly vozy tažené dvěma páry koní, z Vídně do Brna, Prahy a Bratislavy. Cesta z Prahy do Vídně trvala 37 hodin, s přestávkami dva dny a noc. Obyčejná pošta z Prahy do Vídně šla 3 dny, balíková 4 dny.
V roce 1826 vydal vídeňský geograf a kartograf Franz Raffelsperger mapu poštovních linek v Rakouském císařství. Oficální název zněl Übersichts Karte der fahrenden Posten in dem Oesterreichischen Kaiserstaate.
Každá hlavní trasa byla stanicemi rozdělena na úseky. Ve stanicích se vykládaly a přijímaly zásilky a přepřahali koně. V oblasti Čáslavského kraje to byl Jeníkov, Kámen, Brod, Štoky. Smrdov byl tedy mimo hlavní komunikační spoje a v průběhu 18. století jeho význam poklesl z městečka na pouhou obec s farním kostelem. Roku 1871 byla otevřena pošta v Leštině, kam poštu dopravovala už nová železniční dráha.

středa 27. září 2017

Poutníci a cestovatelé

Před třemi roky jsem v Pardubicích narazil u jednoho malého soukromého muzea na starý směrník z počátku automobilismu u nás. Říkal jsem si, kde asi tak mohl kdysi ukazovat správný směr?
Původní předpokládané umístění [zde]
Letos v létě jsem zavítal do kraje mých předků z matčiny strany a hledal jsem místo, odkud by to mohlo být 11 km do Vysokého Mýta, necelé 4 km do Luže a 8 km na Rychmburk. Místo jsem našel... ve Střemošicích. Dnes tu modrý ukazatel na pravé straně silnice vede do Rychmburku rovně přes Bílého Koně.
Kdysi patrně stál milník blíž ke křižovatce. V Československu se jezdilo do března 1939 vlevo. Tehdy to už bylo okleštěné Česko-Slovensko a pak se ze dne na den začalo jezdit vpravo. Těžko říct, dokdy tam směrník stál a jak se později do Pardubic dostal. Pokračovali jsme směrem Bílý Kůň. Žižkův stůl a Žižkovy šance v okolí patrně skrývají starší stopy než by napovídaly názvy těchto lokalit.
Rozcestník se sochou sv. Kryštofa
Jaké však bylo překvapení, když po pár kilometrech od Střemošic narážíme na unikátní rozcestník se sochou sv. Kryštofa. Patron poutníků, řidičů i cestujících zde stojí krátce. Nevím, zda se jedná o obnovení barokní památky, která postupem času zanikla nebo památku sem přenesenou z jiného místa.
Říká se, že pro poutníka je cesta cíl. Kráčíme ve stopách předků, a také proto mou cestou v posledních osmi letech je pátrání po osudech předchozích generací. Máme tu 28. září, státní svátek. Ale také připomínku nedožitých stých narozenin Františka Šemíka. Ještě před setkáním v Ovesné Lhotě jsem si plánoval, že bychom v roce 2017 mohli uspořádat sraz Šemíků někde v okolí Železného Brodu, kde v závěru své životní pouti František žil. Člověk míní, život mění. František se na nás společně s dalšími předky dívá shůry. Sejdeme se příští rok opět v Ovesné Lhotě u kapličky, která byla místními postavena před 80 lety? To je otázka zejména pro Kristýnu, ale i pro ostatní :-)

středa 13. září 2017

Císařská instrukcí daná Janovi z Vřesovic

Jak by se jako správce nejvyššího jegrmistrovství v království českém při úřadu svém chovati a říditi měl.

Na začátek vsunu slovníček, protože si to některá slovíčka zaslouží.
jegrmistr - lovčí
forštmistr - lesmistr nebo nadlesní
foršt - myslivec nebo polesný

Divoká zvířata jak se platiti mají

Dotčený správce náš ouřadu nejvyššího jegrmistrovství má nětoliko o tom poručiti, aby vždycky v lesích našich vlci, rysy, lišky, divoké kočky a jiná škodlivá zvířata chytána a pobita byla, ale i tak v království Českém takto zjevně provolati a publikovati má; kdo by buď ten z čeládky naší myslivecké aneb kdokoliv jiný vlčí anebo rysovou hlavou kterému z našich hejtmanův přinesl a to dokázal, že jest na gruntech našich tož zvíře zabito, že k tomu každému od starého vlka anebo rysa jeden zlatý a od mladého půl zlatého býti má; však aby někdo k těm podobné hlavy dvakráte nepřinášel, mají hejtmané naši z té již jednou přinešené hlavy na znamení jedno ucho uřezati dát.
Za ulovení vyjmenované zvěře byla stanovena peněžní odměna. Aby však úspěšný lovec neobcházel více úředníků s jednou trofejí, měl první úředník, který vyplatil odměnu, na znamení zaplacení odměny uřezat ulovené škodné zvěři levé ucho.

O starých koních pro vlky

Správce náš ouřadu nejvyššího jegrmistrovství má také prvé a před tím, nežli zima se začne hejtmanům našim v známost uvozovati, aby forštmistrům při poddaných koninu kupovali a na nejpříhodnějších místech vlkům k užívání předkládali.
Byla stanovena povinnost před začátkem zimy vykupovat staré koně a předkládat je jako návnadu na vhodných místech vlkům.

Vybírání mladých vlků a hnízd

Obzvláště pak s forštmistry a foršty na to bedlivý pozor jmíti má, aby letním časem před a po svatém Duše mladí vlci z hnízd vybíráni a pobiti byli.
Dle daného ustanovení měl myslivecký personál povinnost ve svatodušním období vybírat z vlčích brlohů a zabíjet vlčí mláďata.

Vykopávači lišek

zdroj obrázku
Strany vykopávání lišek poroučíme správci našemu ouřadu nejvyššího jegrmistrství, aby s osobami k správě jeho náležíjícími na to bedlivý pozor jměl, aby těm vykopávačům na panstvích našich žádnému nic placeno nebylo, leč by měl ceduli anebo kundšoft od něho správce našeho ouřadu nejvyššího jegrmistrství, forštmistra aneb foršta, tak aby ti vykopávači snad na mnoha mil z jiných panství lišek nepřinášeli a oznamovali, že jsou na našich gruntech vykopány. Pročež také přísně a pod skutečným trestáním tomu chceme, aby se jim na panstvích našich bez vědomí a kuntšoftu, jakž dotčeno, prvé od nich nic neplatilo, dokud také i to místo, kde ta liška kopána byla, správci ouřadu nejvyššího jegrmistrství, forštům a forštmistrům nebo v nepřítomnosti jich hejtmanu neukáží, a tu díru nebo jámu zároveň s zemí zase nezanesou, tak aby foršt náš poklidně a správně držán byl, a my, kdybychom kdy zimního času po zvůlech a kratochvílích našich jeti ráčili a ty jámy toliko sněhem zaváté a zemí vyplněny nebyly, tudy ňákého nebezpečenství nebo škody nepocítili. 

Nacházející neřády oznamovati 

Též správce náš ouřadu nejvyššího jegrmistrovství má ve všech věcech ouřadu jeho se dotýkajících, o spletcích aneb neřádích kteří by mu se nahoditi mohli, v nepřítomnosti naší na komoru naši českou oznamovati a odtud naučení a zprávu bráti, jak by se dále v tom chovati měl.

Nepouštěti sedlákům mnoho do forštu

Tolikéž správce náš ouřadu nejvyššího jegrmistrovství, forštmistrové a forštové toho bedlivi býti a přísně šetřiti mají, aby sedláci příliš mnoho v forštu sem i tam nechodili, zastírajice se tím, že to za příčinou vykopávání lišek činí a pod tím by snad po zvěři neb jiné myslivosti jíti a tudíž zvěř rozháněti mohli.

Od lidí selských pokuty

Dotýkalo-li by se pak člověka selského aneb jiného poddaného našeho, ten má s radou a vědomím hejtmanův našich jakožto těch, kteří o možnosti jeho mimo jiné vědomost mají, pokutou trestán a k řádnému zaplacení jí přidržován býti.


Instrukce daná císařem Rudolfem II. nejvyššímu lovčímu Janu z Vřesovic z 15. 4. 1599

neděle 3. září 2017

Kde se vzal tu se vzal

V předchozích dvou příspěvcích jsem nastínil, co mohlo patřit do pracovní náplně panských myslivců. Proč se zabývám tímto povoláním? Protože první výskyt našeho příjmení je spojený se Soupisem poddaných podle víry z roku 1651 a v něm se udává Jan Šemík jako myslivec. Věk (55), který písař zapisoval, je třeba brát s rezervou. Jednalo se ale určitě v té době o staršího člověka, jehož synem mohl být podruh Adam Šemík (23). Pěšky to bylo z Hor Vrbických do Smrdova necelé 4 km.
Adam Šemík a jeho rodina
Vedou mě k tomuto úsudku i dva matriční záznamy, ve kterých je Adam uváděn jako Adam Myslivec. V roce 1674, kdy se narodil Adamově druhé manželce syn, a v roce 1679, kdy se starší syn Pavel účastnil jako družba svatby v Leštině. To by mohlo napovídat, že se v určitém období věnoval povolání myslivce nebo byl nazýván podle povolání svého otce.
Dvě poznámky k soupisu poddaných, kde nacházíme první zmínky o našem jménu. Převládajícím jazykem soupisu Čáslavského kraje je čeština, německy jsou vedena pouze panství Ledeč nad Sázavou (to nás bude zajímat), Mírovka (Frýdnava), Úsobí-Střítež, Termesivy, Vlastějovice a vesnice města Jihlavy. V některých případech lze soudit, že písař psal německy i obyvatelstvo evidentně české. Jména jsou velmi zkomolena a je z nich patrné, že jsou česká a písař je zapisoval, jak je slyšel. To by mohl být i případ Zdeslavic nedaleko Číhoště, kde je uveden Jan Šimků s jeho ženou Kateřinou. Pro panství Vrbice známe i jméno písaře. Byl jím Jiřík Heres. Jeho rukou možná byl psán doklad o zákupu chalupy v roce 1652.
Ještě se zastavme u informaci o vyznání, kvůli které k soupisu roku 1651 vlastně došlo. V posledních sloupcích se uvádělo, zda je příslušná osoba katolík (k) či nekatolík (n) a zda je (+) nebo není (-) u ní naděje na obrácení. Většinou je tento údaj uváděn u každé osoby, v některých soupisech však bývá vyznání uvedeno hromadně po okrajích stránky. Někde seznam vůbec nevznikl. Pro Čáslavský kraj lze usuzovat, že se zde vyskytovalo mnoho nekatolíků nebo řekněme vlažných věřících. Je zajímavé, že se dost často opakuje situace, že obyvatelé měst jsou většinou katolíci, zatímco obyvatelé vesnic nekatolíci a to velmi často téměř výlučně (Habry, Chotěboř, Okrouhlice). Nekatolíci se vyskytují především na východě kraje, kde se zřejmě projevoval vliv Moravy. Na panství Chotěboř se tak dovídáme, že "V vejš jmenovanejch vesnicích lidé všichni, že se vyučovati dají a k víře pravé spasitedlné katolické přistoupí, připovídají, však když jim duchovní k vyučování jich se posílají, před nima do lesův ucházejí a nijakž se dostati nemohou, a poněvadž blízko Moravy jsou (odkudž už posavad žádnejch poddanejch zběhlejch vydávati nechtí), mnoho jich uchází...". Blízkost Moravy a tedy možnost zběhnout je nejvíce patrná na panství Větrný Jeníkov, kde je např. vesnice, z jejíž 81 obyvatel uteklo celých 35 osob.

Pojďme si na závěr napsat, co víme o Janovi z Hor Vrbických a Adamovi ze Smrdova.
1651 - Jan Šemík (myslivec) v Soupisu poddaných
1651 - Adam Šemík (podruh) v Soupisu poddaných
1652 - Adam kupuje chalupu ve Smrdově
1653 - Jan prodává chalupu na Horách Vrbických
1654 - Adam v Berní rule (je uveden jako Adam Šenk)
1654 - Jan v Berní rule není (na Horách je uvedeno jméno Šimek
1661 - narodil se Václav Šemík (matrika Světlá nad Sázavou)
1674 - narození Jana, syna Adama Myslivce (matrika Světlá nad Sázavou)
1675 - Adam v revizitaci Berní ruly (2. řádek v seznamu chalupníků, panský myslivec)
1679 - svatba v Leštině, kde je za družbu Pavel, syn Adama Myslivce (matrika Habry)
1680 - sirotčí seznam, na kterém je Adam s rodinou ve Smrdově
1680 - sirotčí seznam, na kterém je Pavel s rodinou na Horách Vrbických

To jsou téměř všechny dosud nalezené události v období prvních třiceti let po skončení třicetileté války. Období, kdy nebyla obsazena fara ve Smrdově, a tak kromě několika zápisů v okolních matrikách (Světlá, Habry) se můžeme opírat už jen o církevní soupisy poddaných nebo panské sirotčí seznamy, urbáře a purkrechtní knihy.
A co bylo před rokem 1650? Odkud Jan Šemík do našeho kraje přišel? Budeme dál pátrat. Myslivecké povolání by nám mohlo být ku pomoci. Uvidíme.

pondělí 28. srpna 2017

Panský myslivec

V tichých zákoutích křivoklátských lesů se tak dodnes skrývají pomníčky, které jsou upomínkou střeleckých i jiných soubojů, které by se spíš hodily na Divoký západ. Stejně jako správný kladný hrdina v kovbojkách nesměl myslivec tasit jako první, a pokud pytláka zastřelil, mělo to zpravidla soudní dohru. Je například doloženo, že když 18. května 1687 zastřelil v Luženském revíru myslivec Jan Sixta pytláka, vzbudilo to mezi poddanými takové nepokoje, že dal hradní hejtman Sixtu vsadit do věže na Křivoklátě.
25. března 1694 píše nadlesní Rayman panu inspektorovi, že „v neděli večer už po tmě chytili dva hajní z Broum, Martin Mol a Jiří Til, pověstného pytláka Pergnikla z Kublova s flintou v lese a dopravili ho s velkým nebezpečenstvím na Křivoklát do vězení. Křičel, kamarády na pomoc volal, jako pes kousal, smýkal jimi sem a tam, flintu na kousky o něj rozbili, a když na Křivoklátě do šatlavy ho zavřeli, vyrazil dveře vězeňské cely a vyrazil ven, sotva ho tam zpět dostali. Jeho kamaráda Kudrnu zastřelil broumský fořtknecht a ještě ubohý za to sedí do dneška“.
kaplička sv. Eustacha
Janu Sixtovi se podařilo z vězení uprchnout, ale místo něj si pak šel z rozhodnutí rakovnického soudu „sednout" jeho nadřízený Jan Kryštof Rayman za to, že mu k útěku údajně dopomohl. Po osmnácti měsících, když již "od blech a ginssych podobnych nerzestej byl przemoziony", dostal na základě žádosti nadlesní Rayman od císaře Leopolda I. milost. Z vděčnosti za propuštění dal na kopci nad Křivoklátem postavit kapličku věnovanou patronu myslivců sv. Eustachovi. Kaplička byla vysvěcena 1. srpna 1697 a od těch dob je památným místem českých myslivců.

Ve starých dobách, kdy se lesní služba omezovala převážně jen na myslivost a hájení zvěře, a kdy se nižší zaměstnanci tehdejších panství rekrutovali z řad vlastních poddaných, nebyl potřebný žádný průkaz o způsobilosti pro získání zaměstnání myslivce. Rozhodovaly především fyzické schopnosti a důvěra představených ve svědomitost a poctivost uchazeče. Mnohdy neznali takto vybraní hajní ani číst a psát (jak vysvítá z tehdejších soudních protokolů). Myslivci (fořtknechti) se počítali k panské čeledi. Náplň práce však spíše vyciťujeme, než dokonale známe.
Pro výkon služby na vyšších místech (od správce polesí výše) byla vedle reprezentativního vystupování, vyžadována znalost psaní a počtů. V případě nedostatku takto kvalifikovaných vlastních poddaných, byla tato místa obsazována cizími svobodníky, a na královských panstvích i osobami stavu panského. Na mnoha šlechtických panstvích byla obsazována místa nadlesních pobočními myslivci a nebo komorníky beze všeho vzdělání, aby se ušetřilo na finančních prostředcích na penze. Prvním úřednickým stupněm byl polesný (waldbereiter), a druhým a zpravidla posledním, byl lovčí nebo nadlesní (fořtmistr), který na menších panstvích podléhal přímo majiteli a na větších majetcích, vrchní administraci panství. K dosažení prvního úřednického stupně, ani k dalšímu postupu nebylo zapotřebí žádných zkoušek. Postačovalo k tomu pouhé formální pasování na myslivce. 
Aby se mohli uchytit nadbyteční vyučenci v myslivosti na jiných panstvích, po případě v jiných zemích, vystavoval jim myslivec, u kterého se vyučili, výuční listy. Byla to soukromá osvědčení o jejich způsobilosti pro mysliveckou službu a jejich znalostech vysokého lovu. Sloužily také jako osobní průkaz při hledání služby i při vyžadování podpor od mysliveckých úřadů nebo od zaměstnaných myslivců a hajných. Někteří z nezaměstnaných čekatelů na mysliveckou službu se nedovedli, a někdy také ani nechtěli, služebně uchytit a časem zpustli tak, že se stali řemeslnými tuláky, tzv. facíry. Název myslivec se převážně udržel až do poloviny 19. století, kdy přecházel v označení lesník.

pátek 25. srpna 2017

Pytláci a myslivci

Pytláctví, tedy lovení zvěře na cizích pozemcích, bylo odedávna považováno za krádež. Sedláci nesměli při lovu používat ručnice, kuše, tenata a jámy. Mohli pouze chytat ptáky do sítí, na lep nebo do sklopců (čižba), a to pouze v případě, že měli souhlas vrchnosti.
V průběhu 16. století se začínají v usneseních českého sněmu objevovat i nařízení o ochraně zvěře. Myslivost se stává povoláním. V čele organizace myslivecké správy stál nejvyšší lovčí. Byl to vysoký úřad svěřovaný osobě stavu šlechtického. Pod nimi pak na jednotlivých panstvích byli ustanoveni lesmistři nebo nadlesní, na polesích lesní, myslivci i polesní, jimž byli na roveň v oborách postaveni oborníci, popřípadě v bažantnicích bažantníci. Ochrannou službu na nejnižším stupni konali hajní a lesní hlídači.
Pojďme se podívat na konkrétní případ z jižních Čech. Při výslechu v Třeboni dne 18. května 1725 byl vyslýchán jistý Vít Popelář, který byl podle svých slov stár asi 50 let. Pocházel z vesnice Bor v panství Třeboň a tam se také narodil. Byl podruhem na obecní chalupě. Z dochovaných záznamů lze vyvodit, že Vít byl zřejmě přistižen při přechovávání zvěře. Vzhledem k tomu, že se ve stejném lese ztrácela zvěř už po tři roky, obvinění okamžitě padlo na něho. Přiznání z něj ale vyslýchající nikdy nedostali. Vít se vždy hájil, že nic neprovedl, že je nevinný, má slabý zrak a vzhledem ke svému věku je všemi nemocmi prolezlý.
O měsíc později po prvních výsleších proběhl 13. června další výslech. Po obvyklých "identifikačních" otázkách následovaly otázky "pytlácké". Vít vyprávěl, že byl zadržen před svátkem Nanebevstoupení Krista, když šel z rozkazu svého pána na obchůzku k polím. Tam také našel kus zastřelené zvěře a zaradoval se, že se Bůh nad ním v jeho chudobě smiloval a že se rozhodl jeho a jehu ženu v jejich bídě zachránit a zabránit hladu, ba i úplnému vyhladovění a obdaroval je, proto tu divokou přinesl domů, tam ji stáhl a rozdělil. Nikdo ho prý nedoprovázel, byl tam úplně sám, a tak mu to bohužel nemůže ani nikdo potvrdit.
Vít netušil, kdo ho mohl tenkrát v noci prozradit, a vůbec nevěděl, proč jílovský (patrně dnešní Jílovice) myslivec přišel do jejich chalupy a našel u něj kůži z divočáka. Neví, kdo mohl vystřelit tehdy, když myslivec slyšel v lese podezřelý výstřel, který prý měl udělat Vít. Bránil se, že on nic neudělal a také neví, kdo to byl, a tak se k tomu nemůže ani přiznat. Nesnažil se ani před myslivcem skrýt, ani mu nezavřel dveře před nosem, pouze ho prý přehlédl. Ale bohužel to celé nemůže ničím podložit, ba ani dokázat.

pátek 21. července 2017

Nucené práce

Během druhé světové války pracovalo v německém hospodářství veliké množství občanů z mnoha evropských zemí. Tak začíná text autora Františka Mainuše o fenoménu nucených prací, který postihl u nás zvláště mladé lidi narozené v první polovině dvacátých letech (zejména ročník 1924). Po válce se podařilo zjistit 1902 obětí, které zemřely v průběhu nasazení na německém území. Ve skutečnosti jich bylo více.
Na seznamu zemřelých a zahynulých Čechů z let 1943 - 1944 je uvedeno jméno Jaroslava Šemíka (*1909). 4. srpna 1943 zemřel v pracovním táboře Schkopau. Příčina smrti mohla být ve skutečnosti jiná. Příjmení mohlo být zkomoleno (Semík, Šimek). Třeba někdo pomůže s upřesněním.

čtvrtek 20. července 2017

Je v tom háček

Časem se mi nastřádalo několik nálezů, které neumím zařadit. Začnu jedním, který by mohl mít souvislost s naším klanem, i když důkaz o spojení chybí. Už před pěti lety jsem v policejních pobytových přihláškách objevil rodiny Aloise Šemíka a Františka Pipka. Z pražských Nuslí se Pipkovi později přestěhovali do Kutné Hory. Po tragické smrti Aloise Šemíka se vdova seznámila s vdovcem Ludvíkem Kunešem a od roku 1907 bydleli ve stejném domě. V roce 1910 při sčítání obyvatel žijí i ve stejné domácnosti.
A nyní se dostávám k dnešnímu háčku. V roce 1909 bydlela v domě naproti přes ulici švadlena Anna Šemíková se dvěma dcerami. Po diskuzi se kloním k názoru, že rodačka Petrová z Brandýsa nad Labem a vdova po Dědečkovi se podruhé vdala. Jen ten Šemík nám chybí.
Anna Šemíková, ovd. Dědečková, roz. Petrová a její dvě dcery.
Domněnky
Mohl by tím chybějícím Šemíkem být František, jehož vnuk Alois žil s matkou v roce 1910 na nuselské adrese Čestmírova 365/3. Ve stejné ulici, avšak v čísle 2 bydlela Anna Šemíková. František (*1852) se během života několikrát stěhoval (Ovesná Lhota, Smrdov, Louny a v závěru života zpět Smrdov). Kdyby ovdověl, teoreticky mohl být manželem Anny.

SOA v Litoměřicích, sig. 129/25 • O • 1858 - 1911 • Vršovice (Fol. 71)
Fakta
O časovém období v rozmezí let 1906 až 1918 nemáme u Františka Šemíka více informací. Je tu jen záznam ze svatby syna Jana, kde ale není uvedeno bydliště otce a u matky není poznámka o tom, že by v té době nežila. Obrázek si udělejte sami.

čtvrtek 13. července 2017

Politicky podbarvená potyčka

V listopadu roku 1913 bylo Františkovi Šemíkovi 33 let. Žil se svou ženou a čtyřmi dětmi (nedávno jsem psal o nejmladší Heleně) v Sedlci. Pracoval jako dělník v místní tabákové továrně. Ta je tam v místě bývalého cisterciáckého kláštera od roku 1812 dodnes. Zalistoval jsem v digitální knihovně a objevil jsem v Rovnosti, listu sociálních demokratů českých, dobovou zprávičku.
Rovnost, 14.11.1913
Jak můžeme číst, napadení, jehož obětí byl František, skončilo těžkým ublížením na zdraví.
Činnost národních sociálů. V Sedlci u Kutné Hory byl přepaden před několika dny ve svém bytě dělník Šemík známým národně-sociálním neurvalcem Šporclem, který jest zaměstnán v tabákové továrně. Šporcl vtrhl do bytu Šemíkova, když týž si připravoval oběd, a nic netušícího na hlavě pobodal. Šporcl jest známý národně-sociální rváč na Kutnohorsku, jehož rabiátství se vysvětluje hlavně čtením surového psaní krajinského plátku národně-sociálního »Posázavského Kraje«. S národně-sociálním apačem jest nyní zavedeno trestní vyšetřování pro těžké ublížení na těle.

O dalším osudu rváče Šporcla mi není nic známo. František Šemík se po zranění zotavil. V létě následujícího roku narukoval jako mnoho ostatních můžů do války. Zachoval se jeho i kmenový list. Na detailu fotografie je zachycen sedící František (rok 1927) na svatbě nejstarší dcery Marie.

úterý 4. července 2017

Prokopek po přeslici

Vítáme mezi nás brášku Vojtěcha. Nechť mu sudičky nadělí mnoho dobrého. S naším rodem je spojen po přeslici. Maminka Šárka stihla letošní sraz v Neumětelích ještě s výstavním bříškem. Dceři i vnukovi přeji hodně zdraví a rychlý návrat z neratovické porodnice.
Místa narození, která si mnozí z dnešní, ale už i mojí generace, nesou celý život, mnohdy nic něříkají o místech, kde žili a žijí. V rodném listu Prokopa budou na tamní matrice zapsány Neratovice. V mém rodném listu je jako místo narození uvedeno Vysoké Mýto. V tomto místě jsem přitom strávil jen několik nocí těsně po porodu. Celý život jsem tímto městem jen projížděl při cestách na Litomyšl a dál na Moravu a Slovensko. Až v posledních letech při častějších návštěvách archivu v Zámrsku jsem do města, kde jsem se narodil, zajížděl a zjišťoval něco více o historii Vysokého Mýta, a také mého rodu po přeslici. Moje maminka se narodila jako Lenochová a můj prapraděda Jan Lenoch byl v kraji poměrně známou osobností.

středa 28. června 2017

Pivovarský kočí

Nedávno jsem zde zmiňoval Boženu Herzanovou a její tetu Barboru Zadinovou. Obě rodem Šemíkovy. O bratru Barbory a zároveň otci Boženy - Václavu Šemíkovi - jsem tehdy věděl, že zemřel před rokem 1921.
Věděl jsem také, že z Vysočiny přišel Václav se ženou Marií do Běchovic u Prahy. Posléze se rodina Šemíkova usadila v osadě Práče. Dnes je tato část Prahy součástí městské části Záběhlice. Otec Václav pracoval jako kočí v parostrojním pivovaru.
Je docela možné, že rozvážel pivo po pražských hostincích. Jeden z nich se nacházel na Rašínově nábřeží. Po nedávné opravě fasády se objevil na domě č. 62 nápis VÝČEP PRÁČSKÉHO PIVA. Václav starší a později i Václav mladší určitě ochutnali místní dvanáctku Kameňák, kterou se svými koňmi vozili do okolních hospod.
AHMP HOS Z22, 1899-1920, fol. 142
V roce 1919 otec Václav definitivně předal řemeslo synovi, neboť 9. prosince umírá na levostranný zápal plic. Bylo mu 52 let. O dva dny později je uložen na hřbitově v Záběhlicích.

neděle 18. června 2017

Drobný výklad pravidel

V průběhu uplynulých let vykrystalizovalo desatero klanu Šemíků, které bych rád okomentoval. Pravidla "od Adama" začala vznikat mezi prvním a druhým setkáním. Snahou bylo dát příležitost k pravidelnému setkávání blízkých i vzdálených příbuzných, jejichž společným předkem je Adam Šemík.
První tři body pravidel vymezují okruh potenciálních držitelů putovní trofeje. Jsou jednoznačná a tudíž zužují okruh možných dalších "opatrovatelů" trofeje. Příští rok se bude možnost získat Adamovu radlici omezovat na ročníky narozené v letech 1994 až 2000. Z těch, kteří nebyli držiteli trofeje, zůstávají podle mne dva, po kterých jsem již jednou vyhlašoval celostátní pátrání :-)
Body 4. a 5. již podle slov "pokud je to možné" a "obvykle" naznačují, že
  • k setkání nemusí případně dojít a že
  • existuje v případě potřeby možnost setkání konat i v jiném termínu než v květnu či v červnu, tedy v období, kdy se připomíná i Den matek a Den otců.
  • Následují tři body (6. až 8.), které řeší přerušení štafety držitelů putovní trofeje. Ta je v popsaných situacích uschována na místě uvedeném v bodě 9. Opětovné obnovení řady setkání je dáno posledním, desátým bodem pravidel. Organizace srazů je tedy v rukou nastupující generace, které jistě rádi pomohou i starší členové klanu.


    středa 14. června 2017

    Romeo, Julie a první republika

    Před čtyřmi roky jsem čirou náhodou objevil na hřbitově u kostnice v Sedlci u Kutné Hory náhrobek s fotogarfií mladé ženy. Hela Šemíková, ani ne dvacetiletá a pod jménem do šedého kamene vyryto slovo úřednice.
    Helena Šemíková (*1911 †1931)
    Rodiče jsou pochováni ve stejném hrobě, ale na náhrobku je pouze jméno matky Marie. Těsně po objevu tohoto hrobu jsem mylně Marii (rodem Žučkovou) zaměnil za jinou Marii (roz. Šemíkovou). Později se mi ozval vzdálený příbuzný a s jeho pomocí se podařilo mnohé uvést na pravou míru. Nedávno (4. května) přidal ještě emotivní vzpomínku na Helenu, sestru Marie, Anny a Karla Šemíkových.
    Takže, v roce 1911 se narodila mému prapradědečkovi Františku Šemíkovi a mé praprababičce Marii Šemíkové poslední, nejmladší dcera. Dali ji jméno Helenka. Byla strašně hodná, milá, přátelská, oddaná, milovala všechny blízké, každý o ní vypráví dodnes, i když jsme ji (ani moje babička) nepoznali, ale prostě Helenka je v naší rodině pojem, vystudovala obchodní školu, stala se úřednicí a ze své první výplaty koupila mému pradědečkovi Karlu Šemíkovi fotoaparát z Německa a hodinky. Byla krásná, milá a v roce 1931 zemřel její přítel, kterému šla na pohřeb. Na tom pohřbu se nachladila a onemocněla oboustranným zápalem plic. Po několika dnech zemřela doma, v pouhých 19 letech, v obklopení rodiny. Její maminka na tom byla strašně špatně, zemřela čtyři roky po ní. Je to příběh jak z Romea a Julie. Na její počest se dává dcerám v naší rodině jméno Helenka. Moje babička, která se narodila pouhý měsíc po její smrti a mamka věří, že se do ní převtělila, nese jméno Helenka, moje teta nese jméno Helenka, a moje neteř je taky Helenka. Dnes jsme v domě, kde žila, a potom tam žila její sestra Anna, našli její obraz. Obraz, kde je vyfocená a kde z druhé strany bylo napsáno, rozpitým inkoustem od slz, rukou její maminky: 18. října mi zemřela moje milovaná dcera Heluška... Já když to četl, tak jsem brečel, mamka brečela, teta... Obraz jsme si vzali, dali na stěnu, hned vedle obrazu, kde je i fotka její maminky. O Helence se mluvilo furt a furt bude, byla krásná. Příběh pokračuje...
    Agfa Billy Jgetar 8.8
    Jak jsem Ti psal, tak ta Helenka koupila svému bratrovi fotoaparát na památku. Ten její bratr byl můj pradědeček - Karel Šemík. Nesmírně si toho daru vážil. Potom, co zemřela Helenka, se Karel Šemík (můj praděda) odstěhoval z domu, kde s rodiči a sourozenci bydlel. Důvodem bylo, že dům dostala jeho další sestra a sestra Helenky, Anna Šemíková. V tom domě zůstal i fotoaparát, který od Helenky dostal... Jak šel čas dál, tak Karel Šemík byl smutný a naštvaný, že dům po rodičích nedostal. Jeho žena mu stále vyčítala, že tam má fotoaparát od Helenky, ale Karel se sestrou Annou nemluvil až do poloviny šedesátých let... Pak s ní mluvil, chodil i na návštěvy, ale na foťák se nikdy neoptal. Zemřel v roce 1987. Čas šel dál, zhojil staré křivdy. Dcera sestry Anny se s námi stýkala, letos však zemřela. Dům připadl státu, ten nám nestihla dát, ale fotoaparát ano, ten jsme dnes získali a tak po více nez 90 letech je fotoaparát konečně v rukou přímých potomků Karla Šemíka, konkrétně v rukou vnučky (mamky) a právnuka (mě)... Dluh splacen a Karel i Helenka mohou klidně spát.
    Svatba Marie Šemíkové a Karla Černohlávka (30.4.1927)
    vpravo sedí otec František Šemík, vlevo nahoře sestra Helena a uprostřed sestra Anna

    pátek 9. června 2017

    V lese zastřelenej

    Na stránkách obce Ovesné Lhoty jsem narazil na zajímavý soubor několika fotografií s popisem "U Zabitého...". Kamenný náhrobek s křížem v lese snad blízko silnice mezi Vlkanovem a Číhoští. Nápis je ještě čitelný:
    Dne 31= July
    Anno 1804 byl zde
    wražedně zabitý
    Frantz Anton Krueg
    Shwáb? rozený byl
    stáří 84 leta.
    Legenda praví, že tudy šel do Ledče na trh prodat krávu, přepadli ho v lese a zabili. Ale jestli šel s krávou a ukradli mu ji, nebo už zpět s penězi, to nevíme. Podobný, mnohem starší a méně čitelný je křížový kámen u Rozsochatce. Mohlo by se v obou případech jednat o pozůstatek tzv.smírčího práva, kdy byl provinilci uložen nějaký úkol, kterým odčinil  svůj zločin. Takovým úkolem kromě vyrovnání s postiženou rodinou mohlo být i vytesání a vztyčení křížového kamene na místě, kde byl zločin spáchán.

    Zkusil jsem najít v matrice zemřelých, zda je tato smutná událost zaznamenána. Zápis skutečně existuje a stačí si jen stáhnout ze stránek archivu jeden soubor. Máte-li dostatečně rychlý internet,  k  záznamu se dostanete během několika minut.
    SOA Zámrsk, Fú Sázavka, sign. 2550,  matrika Z 1771-1835, str. 82 (160 MB)
    31. července 1804 byl v lese zastřelenej od wražedníka František Antonín Krueg. Oběť s nezvyklým (patrně německým?) příjmením žila ve Vrbici č.1, tedy u dnes již neexistujícího zámečku. Zda-li by se o této události dalo získat více informací? Soudní spis asi nedohledáme. Snad v nějaké farní kronice že by něco bylo?

    čtvrtek 25. května 2017

    Prázdniny 1935

    V půli třicátých let minulého století bychom již ve Smrdově marně hledali žijící rodinu Šemíků. Naopak příjmení Zadina zde bylo velmi časté. Přítel a místní patriot Josef Zadina se narodil v domě č. 17 v době, kdy se Sázavka jmenovala ještě Smrdov. V úvodu z kroniky rodu Zadinů napsal následující přehled.
    Dům čp. 30 ve Smrdově (rok 1935)
    V letech 1880 – 1910 bylo ve Smrdově 13 rodin Zadinů, z těch bylo 6 sedláků, 3 chalupníci a 4 domkáři. Aby se rozeznávali, říkalo se v č. 9 Pod farou, v č. 13 u Míchalů, v č. 16 Vrbický, v č. 17 u Adamů, v č. 28 hajný, v č. 34 u Havlů, v č. 35 u Hrušků, v č. 37 u Vítků, v č. 38 u Melicharů, v č. 46 V hospodě, v č. 65 U cestáře, v č. 66 U chalupníků, v č. 81 Koželuh (v aparátě). Ze svého středu měli: hostinského, hajného, cestáře, koželuha, kostelníka a porodní babičku.
    zprava Leopold Herzan, Božena Herzanová, Barbora Zadinová,
    Zdeněk Herzan, Josef Zadina (?) 
    Ve třicátých letech bydlela rodina domkáře Zadiny v č. 30. Manželé Zadinovi zde žili minimálně od roku 1929. Barbora Zadinová, rozená Šemíková, se v létě 1935 sešla s neteří Boženou Herzanovou, původem též Šemíkovou. Tehdy asi devítiletý Zdeněk byl u pratety na návštěvě. Možná tu trávil prázdniny. Přijel s rodiči nejspíše vlakem z Prahy. V tu dobu bydleli v Práčích, což byla osada na území dnešních pražských Záběhlic. Chlapec je na poslední fotografii ještě zachycen na snímku s místním kluky. Snad by mohl některý z pamětníků některého z nich poznat.
    Zdeněk Herzan s míčem - zbylí chlapci neznámí
    Mimochodem, zápis o sňatku Josefa Zadiny a Barbory Šemíkové se našel. Byl by někdo ochoten zajet do Světlé nad Sázavou za paní matrikářkou a ofotit záznam?

    úterý 23. května 2017

    Dispens

    Už jsem dříve poznamenal, že omezená velikost vrbického panství vedla čas od času ke sňatkům příbuzných. Pokud se jednalo o vzdálenější vztahy, nebyl to problém. Jestliže byla příbuznost užší, bylo nutné nejdříve získat církevní (v pozdější době i státní) výjimku. Toto udělení výjimky se v církevních kruzích nazývalo dispens.
    Po roce 1868 úřady dávaly celkem snadno dosažitelný dispens (prominutí překážky) ve 3. a 4. stupni příbuzenství či sešvagření. Pro 2. stupeň byla příslušná jedině papežská stolice, jinak konzistoř a pro sňatky civilní okresní úřad nebo magistrát. Od pokračovatele rodu Zadinů ze Smrdova jsem dostal zajímavý doklad o udělení výjimky pro Josefa Zadinu a Barboru Šemíkovou. Začátkem února 1892 došel na smrdovskou faru dopis v latinském a českém jazyce, ze kterého cituji:
    Z plnomocnosti od svaté Apoštolské Stolice v Římě dnem 25. ledna 1892 výslovně obdrženého ráčil Nejdůstojnější Biskupský Ordinariát přiloženým dekretem uděliti snoubencům Josefu Zadinovi a Barboře Šemíkové žádanou dispens pokrevenství ve druhém a třetím st., která jim v brzku oznámená budiž.
    V levém dolním rohu je přiloženo potvrzení o zaplacení 1 zlatého s poštovním razítkem (12.2.1892) z Leštiny. Žádost byla podána 5. ledna. Odpověď odeslaná po týdnu z Biskupské konzistoře v Hradci Králové obsahovala odhad pěti neděl na dodání vyjádření z Říma a ujištění, že politické dispense není třeba. Svatbu budeme hledat někdy koncem února ve Smrdově. Kniha se nachází nejspíše ještě ve Světlé nad Sázavou mezi "živými" matrikami.
    Nejzajímavější částí je výsek genealogického vývodu ženicha a nevěsty s vyznačeným společným předkem. Tím byl Jan Zadina, rolník ze Smrdova č. 13. Touto názornou pomůckou si smrdovský administrátor potvrzoval druhý a třetí stupeň pokrevenství budoucích manželů. Ženich byl bratrancem otce nevěsty. Zmiňovaný Jan Zadina hospodařil v sousedství statku č. 12, kde na přelomu 18. a 19. století sedlačil jeho generační druh Josef Šemík.
    Jestliže dědové a pradědové novomanželů byli sedláci (půlníci či chalupníci), otcové byli domkáři. To znamenalo, že nebyli tolik vázáni na rodný statek a častěji se stěhovali. Děda nevěsty Barbory Šemíkové si přivydělával jako krejčí, otec pak jako tkadlec. Po svatbě Josef s Barborou patrně sloužili jako služební čeledín a děvečka na bačkovském velkostatku. Zda měli děti, nevím, ale na stará kolena se vrátili do Smrdova. O tom však až příště.

    středa 17. května 2017

    VII. sraz klanu Šemíků

    V sobotu došlo k sedmému setkání Šemíků. Tentokrát jsme zamířili do Neumětel, kde se místní občané starají o památník legendárního koně. Na první poutníky již čekala místní kronikářka paní Malinská.
    U hrobu s nápisem "V Neumětelích se věřilo a věří, že zde Šemík, věrný kůň rytíře Horymíra zakopán leží" se setkáváme s panem Kuniakem, starostou obce.
    Ten nám na chvíli předal prapor z roku 1867, a tak se stalo, že fotograf Karel Stehno zachytil nastoupenou jednotku Šemíků v plné parádě. Ptáte se, co dál, co příště? Už jsme jednou psal, že jsme se na tomto koni dostali tak daleko, jak jsme jen mohli. Zda budeme pokračovat, to se skrývá v pravidlech od Adama. To je taková naše malá úmluva. V sedmém osmém bodě pravidel se píše:
    Držitel(ka) může mít trofej v držení maximálně 18 měsíců. Do té doby zorganizuje za pomoci soukmenovců další sraz klanu. Jinak musí neprodleně předat trofej do úschovy.
    Uvidíme. Já osobně jsem připraven pomoci při organizaci, ale impuls pro další setkání už nechám na mladších ročnících :-) Zejména ročníky narození 1994 až 2000 vyzývám, neboť na nich je, zda a jak budeme pokračovat. Máme za sebou srazy v Číhošti, na Vyšehradě, ve Světlé, na Lipnici, v Ovesné Lhotě, opět na Vyšehradě, v Neumětelích. Kdo se účastnil, může vzpomínat. Kdo chyběl, může litovat. Všichni se ale můžeme těšit na příští setkání.

    sobota 6. května 2017

    Stavění máje

    kronika D. Krupé
    str. 291-292
    Při listování kronikou Dolní Krupé jsem našel pro rok 1962 následující záznam, který ponechávám v původním znění.
    Ke smrtelnému úrazu došlo navečer 25. května při stavění máje na hřišti Na vejvuzkách. Máj v Krupé vždycky se stavěla značně vysoká a nastavovaná. K postavení máje, které se vždy konalo v předvečerních hodinách za značné účasti dospělých chasníků, kterým přicházeli pomoci i starší již před časem ženatí. Rovněž tomu bylo tohoto roku. K večeru po práci sešel sem k postavení máje dosti značný houf lidí. Nechyběly ani zvědavé děti, děvčata a také několik starších lidí, kteří přihlíželi k této práci z uctivé vzdálenosti. Ještě po patřičné přípravě dlouhá v půli nastavovaná máj byla pomalu zvedána do výše. Když již byla snad více jak z poloviny vyzdvižena, najednou dřevo při nastavovaných dílech prasklo a padající horní část máje zasáhla Jana Šemíka (č.p. 82), truhlářského dělníka. Byla rychle zavolána sanitka, která ho odvezla do nemocnice, ale tam zjistili, že je již mrtev. Pohřeb takto zahynulého Jana Šemíka konal se za značné účasti lidu dne 29. května.
    Takto skončilo v Dolní Krupé tradiční stavění máje. Šemík byl ženat, zůstala po něm vdova a dvě dcerky.
    Květen 1962 byl pro místní obzvlášť smolný, neboť obecní kronikář popsal v tomto období ještě další tři úrazy. Zmiňuje Josefa Blažka z č.p. 16 a Josefa Lédla (č.p. 26). Oba byli ošetřeni v nemocnici. V neděli 13. května ještě uvádí, že mládenec Pesler z Havl. Brodu spadnul z kola a sanitka jej odvezla do nemocnice.
    Opatrujte se a příští sobotu se těším  na setkání v Neumětelích na Hořovicku.

    sobota 29. dubna 2017

    Za dva týdny

    Obrázky z dějin a mýtů
    Na 14 dní dopředu nelze předpovědět počasí. Lze si ale přát, abychom se v sobotu 13. května sešli na neumětelské návsi v hojném počtu. Restaurace U Horymíra bude mít otevřeno. Starosta obce přislíbil záštitu v podobě praporu z roku 1867. Program je ustálen. Pevným bodem v čase a prostoru je pro nás hrob bájného koně Šemíka čtvrt hodiny před polednem.
    Pro ty, co budou projíždět na jih od Prahy je společný odjezd v 10:45 od bistra U Ondřeje v Radotíně. Kdo by chtěl z Prahy odvést, můžeme zastavit kolem 10. hodiny u smíchovského nádraží. Dejte dopředu vědět.

    Dodatek z 1. května. Mám milou povinnost oznámit dva přírůstky do našeho klanu na Havlíčkobrodsku. 13. dubna se narodila Anetka Šemíková a 30. dubna Ondra Šemík. Oba se mají čile k světu :-)

    pondělí 24. dubna 2017

    Visitace léta páně 1379

    Doba druhé poloviny 14. stoletíVisitační výslech měl v té době vždy podobný scénář: Arcijáhen si nejdřív předvolal faráře, později ostatní duchovní kostela, přičemž farář zásadně odpověděl na dotaz, kolik let je ve své funkci v uvedené farnosti, ostatní duchovní, jak dlouho jsou knězi. Dále museli ukázat všechny listiny, opravňující je k výkonu služby. Po ukončení formalit se arcijáhen tázal na různé záležitosti, kupř. ohledně provinění faráře. Po výslechu faráře byli přizváni laici, obvykle přední lidé z obce. Samotné řešení jednotlivých provinění se řešilo „domluvou“ pod hrozbou trestu na místě, nebo předvoláním do Prahy.
    Informátoři sdělovali velké množství konkrétních poklesků a přečinů, největší procento ale tvoří nepochybně nedodržování celibátu. Častým jevem je také nemravné chování farářů, vzpomíná se hlavně holdování alkoholu, návštěvy hostinců (lze usoudit, že hostomický byl vyhlášený), hra v kostky, objevuje se i nevhodné oblékání. Pojďme se nyní podívat na jednu kontrolní návštěvu arcijáhna v Neumětelích.

    Erb patrona neumětelského kostela
    Zdeňka Běškovce z Běškovic
    Visitace ze dne 19. listopadu 1379, kolem třetí hodiny odpoledne: Jaroslav, farář osmým rokem, říká, že Smil z Libomyšle, mající legitimní manželku, si drží v Tmani, ve farnosti faráře Peška, Markétu z Tmaně u jejího otce, pod svou ochranou. Dále, že on sám měl konkubínu Markétu, která měla manžela, ale již dva roky ji neviděl. Dále, že Zdeněk B[i]eškovec, patron zdejšího kostela, získal louku a chtěl, aby ji přijal výměnou za jiné, což farář odmítl. Tak Zdeněk toho roku tuto louku násilně zkosil a celý výnos si nechal pro sebe, a cenu navýšil o šest kop grošů. Dostal od řečeného patrona koně, patronem hodnoceného na 11 kop, ale řekl, že reálně nestál ani za dvě. A že mu patron za výměnu té louky dal 3 kopy, přičemž ty tři kopy farář vzal a navrátil je faráři v Berouně. Jan, řečený Děkan a Havel, laici z Radouše, farníci kostela, řekli o Smilovi to, co farář, a že dokonce občas Markétu držel (Smil) u sebe v domě i za přítomnosti své manželky, která je ve špatném rozpoložení a pláče každodenně. Havel řekl, že Markéta jela týden před svátkem sv. Václava do Tmaně, kde zůstala u Holíka (jménem Ondřej), tamějšího laika, ale oba si už v tento okamžik nepamatují, od koho to slyšeli. Dále, že na Dušičky Jílek, vikář v Jincích a další dva kněží, hráli v kostky s lazebníkem a za vykřikování sprostých slov se osočovali. Dále, že jejich farář každodenně chodí do Hostomic a požívá tam alkohol a málo slouží, téměř pořád musí vikář. Dále řekl Havel, že farář z Bezdědic má konkubínu Markétu již tři roky, ale jelikož očekával kontrolu, tak ji odstěhoval od sebe pryč, a také rád požívá alkohol. Dále řekli, že Jakub, farář ze Všeradic, holduje alkoholu a je v podnapilém stavu každodenně, má konkubínu, a na sv. Martina (11. 11.) utekl z hospody, aby nebyl ubit. Dále, že Matouš, řečený Sandera, vikář v Bezdědicích, má konkubínu již mnoho let, s níž zplodil 4 děti, které drží v Hořovicích a jednoho syna drží u sebe, kterého učí psaní. Jiří řečený Sojka, a Šimon, konšelé v Neumětelích, řekli, že farář měl Markétu, která s ním byla několik dní, kterou teď má u sebe Ješek řečený Pěnič, prokurátor Zdeňka Běškovce již rok, a myslí si, že má s ní poměr. Arcijáhen nařídil Ješkovi, aby se Markéta odstěhovala do šesti dní pod hrozbou exkomunikace. Ve farním domě v Bezdědicích přikázal arcijáhen Jaroslavovi, ať se okamžitě zbaví Markéty, a ať již doma nemá žádnou konkubínu, a ať se drží dále od Křisny, dcery Peška, ať nepožívá alkohol pod pokutou 10 kop pro církevní zřízení a pro pražského arcijáhna, a žalářem po dobu jednoho měsíce, což přislíbil vice-arcijáhnu.

    Zdroj:
    Ondrej Mandzák, Podbrdský děkanát v pozdním středověku, bakalářská práce, FF UK Praha, 2011