Vybraný příspěvek

Drobný výklad pravidel

V průběhu uplynulých let vykrystalizovalo desatero klanu Šemíků, které bych rád okomentoval. Pravidla "od Adama" začala vznikat ...

sobota 28. září 2013

Václavské přemítání

Cesta: pruh země, po kterém se chodí pěšky. Silnice se liší od cesty nejenom tím, že se po ní jezdí autem, ale že je jen čarou, která spojuje jeden bod s druhým. Silnice nemá smysl v sobě samé; smysl mají jen dva body, které spojuje. Cesta je chvála prostoru. Každý úsek cesty má smysl sám v sobě a zve nás k zastavení.
Milan Kundera: Nesmrtelnost

Zdroj
šrafováno neosídlené území (konec 9. a začátek 10. stol.)
Kníže Václav, který za svého života vládl na poměrně malém území ve Středních Čechách (viz obr.), se nedožil Kristových let. Podle legend zemřel mlád úkladnou vraždou, ve které měl více než jen prsty jeho bratr Boleslav. O život pozemský přišel na prahu staroboleslavského kostela. Bylo to v pondělí 28. října, den po posvícení svatých Kosmy a Damiána. Den je paradoxně jistější než rok. Ještě za první republiky se slavilo tisícileté výročí v roce 1929. V poslední době ale převažuje názor, že k Václavovu úmrtí došlo v roce 935. Jen několik let poté dal Boleslav, bratr Václava, přenést ostatky do Prahy na hrad.

Tím bylo odstartováno Václavovo svatořečení. Možná tedy byl již za života Boleslava I., jinak Ukrutného, ale určitě za Boleslava II. jinak Pobožného, vytvořen kult prvního českého světce, symbol státnosti. Boleslav I. byl více bojovníkem než diplomatem. 14 let bojoval ze západními sousedy a na východ ovládal území až daleko za Krakov. Václav za svého života nemohl tušit, že bude zemským patronem. Když putoval koncem září z Pražského hradu, tehdy ještě hradiště, do Boleslavi, jel se svou družinou až k hranicím území, které jeho rod ovládal.
Zdroj: www.mapy.cz
Cesta, po které bylo jeho tělo o několik let později přenášeno zpět, dnes již v celé délce neexistuje. Říkalo se jí Svatováclavská a vedla severně od dnešní silnice z Prahy přes Prosek, Letňany, Přezletice na Brandýs. Mezi Přezleticemi a Popovicemi je dnes v těchto místech pole. Na okraji Přezletic připomíná cestu jen lokalita zvaná Kocanda. Tam někde stávala stará zájezdní hospoda. Hospoda byla zrušena. Cesta byla postupně nahrazena jižnější variantou, která převýšení od Vltavy nepřekonávala z Libně na Prosek kolem lokality dodnes zvané U Kříže, ale přes Vysočany a Klíčov na Kbely, Vinoř.

"Putující" viniční sloup
u Karlova mostu
Po třicetileté válce se usadil ve Staré Boleslavi jezuitský řád. V té době se ve velkém budovaly a stavěly sloupy mariánské nebo viniční, sochy, kaple, a také celé soubory kaplí – poutní cesty. Vše v duchu typické barokní symboliky. V 70. letech 17. století přišla na řadu také Svatá cesta do Staré Boleslavi. Jezuité nechali při cestě vybudovat 44 kaplí. Vše popsal pražský jezuita Jan Tanner v česky psané knize s barokně rozevlátým názvem...
Svatá cesta z Prahy do Staré Boleslavě k nejdůstojnější rodičce Boží panně Marii, čtyřidcíti a čtyřmi krásnými stavuňky, podle počtu litanie lauretánské titulům jejími obrazy v Čechách slavnějšími ozdobená, ale předtím dávno svatého milého Václava, dědice českého na smrt odjezdem, a potom těla přenešením posvěcená, nyní také malováním životem a zázraků jeho okrášlená.
Jeníkovská kaple
Svatý Václav tam je, ale tak trochu "pod čarou" tehdy populárního mariánského kultu. Via Sancta - Svatá cesta byla lemovaná obraznou kamennou knihou. Každá kaple víc jak pět metrů vysoká zaznamenává kapitolu mariánského a svatováclavského cyklu. Jednotlivé stavby, které stály zhruba v půlkilometrových rozestupech, měly svého donátora. Z více jak 40 kaplí se do dnešních dnů zachovalo necelých dvacet. Obrazy a texty dávno smyl zub času, z cesty se stala silnice, která dnes už přesně nekopíruje tehdejší trasu. Mnoho kaplí bylo zbořeno kvůli nové zástavbě, zejména v Karlíně, Libni, Vysočanech a Klíčově. Nedaleko konečné stanice metra v Letňanech stojí asi nejzachovalejší kaple č. 14 - Jeníkovská.
Zajímavým dárcem, který financoval kapli č. 29, byl baron Wolf Maxmilián z Lamingen, známý jako Lomikar. V té době mu zrovna odmítali Chodové poslušnost. Stavba této kaple se zachovala, na rozdíl od Kutnohorské kaple č. 19. Donátorem kaple byl Bernard František z Věžníku. Ten v 70. letech 17.století postupně rozprodával Vrbické panství i se Smrdovem a Ovesnou Lhotou. Tehdy ještě možná žil ve Smrdově chalupník Adam Šemík, a tak nevěda o tom i on trochu přispěl skrze svou vrchnost k uctění sv. Václava. 

neděle 15. září 2013

Genetika věda je a má cenné údaje

Po prázdninách se mi dostala odměnou za trpělivost první informace z genetického výzkumu. Další budou následovat. Je to ještě čerstvé. Z následující tabulky je patrná jedna věc. Shoda v 16 markerech. Jinými slovy - společný předek v otcovské linii.
vzorekF-9174 - R. ŠemíkF-9191 M. Šemík
DYS4561616
DYS389I1313
DYS3902424
DYS389II3131
DYS4581616
DYS191515
DYS385a/b11/1411/14
DYS3931313
DYS3911010
DYS4391010
DYS635 Y GATA C42323
DYS3921111
Y GATA H41414
DYS4371414
DYS4381111
DYS4481919
Smrdovská větev a lhotecká linie z č. 43 má společné předky někdy na konci 18. století. Ještě to budeme muset ověřit v matrikách

úterý 10. září 2013

Antonín míří za Atlantik

Nedávno jsem vypátral některé dokumenty, které jsou uchovány v amerických archivech a databázích. Linie Šemíků pocházející ze Světlé se dostala do Spojených států na začátku 20. století. Krejčí Bohumil Šemík se podruhé ženil v roce 1925 ve městě Saginaw, tedy tam, kde zemřela o tři roky dříve jeho první manželka Marie. To na doplnění povídání o světoběžnících a zápecnících.
Anton & Anna Semik
Ono to však vypadá, že Bohumil nebyl jediným Šemíkem, který se vydal pracovat a žít za Atlantik. Z Vysočiny se vydalo na přelomu 19. a 20. století za prací a novým životem hodně mužů i žen a dětí. Cílem se stala pro mnohé z nich místa ve státě Nebraska. Tam se ve městech a na venkově usazovali i lidé ze Smrdova. A ve městě Omaha bydlely dvě rodiny, které mají možná kořeny v Ovesné Lhotě. Podívejme se nejdříve na hrob Antona Semika (*1869 +1951). Jedná se pravděpodobně o Antonína Šemíka, který se narodil 22. července 1869 v Ovesné Lhotě jako nejstarší syn Josefa Šemíka v domě č. 35. Hrob má v Omaha City na hřbitově, který se jmenuje - Český. Při sčítání obyvatel USA v roce 1940 je rok narození nepřesný, avšak podle jména manželky Anny se jedná o stejnou osobu. Žijí v době sčítání na adrese Omaha city Ward 6 (Atlas Street 1210). Jejich syn Charles se narodil kolem roku 1896 a oženil se v roce 1924.

V Ovesné Lhotě se narodil v srpnu 1864 ještě jeden Antonín. Na statku č. 11 strávil dětství a i když byl jen o čtyři roky starší než Antonín z č. 35, byl vlastně jeho strýc. Aby ten lhotecký příbuzenský propletenec nebyl tak jednoduchý, oženil se Antonín Šemík (č. 11) s Marií, dcerou Josefa Šemíka z č. 28. Příbuzenský vztah tam asi byl, ale až přes několikeré koleno. V roce 1890 se jim narodila dcera Marie a o rok později již Antonín žije ve Spojených státech. Nedohledal jsem doklad z imigrační databáze. Při sčítání obyvatel v roce 1900 Anton Semik žije s rodinou na adrese: Omaha city Ward 1, Douglas, Nebraska, United States (South 20 Street).
James & Anna Semik
Na formuláři je několik nepřesností, které mohly být zaneseny například tím, že oba rodiče v době sčítání mají uvedeno, že neumí mluvit anglicky. Jejich 12letý syn James, který se musel narodit ještě v Ovesné Lhotě jako Jakub (*1888), již pravděpodobně s angličtinou problém nemá. O dalším životě rodičů i dětí nemáme zpráv, až na záznam o hrobu Jamese. Ten zemřel roku 1966 a je pochován s manželkou Annou na stejném hřbitově jako Anton Semik.


Václav Šemík (seznam pasažérů je dostupný po registraci)
Ještě jedna událost na nás z hlubin internetu vyplula, a ta mi zapadla do slepovaného džbánu rodových informací. Václav Šemík v říjnu 1898 jako devítiletý cestuje z brémského přístavu za sestrou do Omahy. Pokud se nemýlím, domýšlím si, sestra se jmenuje Marie a žije s manželem a dětmi v Americe 7 let, kdy za ní přijíždí bratr, který do té doby žil v Ovesné Lhotě na č. 11 28. Na seznamu pasažérů je uvedeno město Chrudim. To mohlo znamenat, že necestoval sám, ale s nějakými rodinnými známými právě z Chrudimska.
Je ale pravda, že jsem na seznamu cestujících nikoho takového nenašel. Ta loď ale musela pojmout mnoho set pasažérů, a tak teorie skupiny známých, která se vydala pěšky vlakem z Vysočiny do německého přístavu v Brémách, je pravděpodobná.
"Václavova" zaoceánská loď Trave
postavena pro North German Lloyd
pod německou vlajkou od 1886
Tak, teď jsem ty střípky poslepoval, a uvidíme, zda to bude držet pohromadě:-) Třeba se ozvou příbuzní z Omahy a okolí.

pondělí 2. září 2013

Zpráva z konce prázdnin

Před několika dny jsme se vrátili z cest. Projeli jsme se synem naše kraje od severu k jihu a zpět. Při návštěvách jednotlivých míst jsem přemýšlel, kde bychom mohli uspořádat náš příští sraz. Nejsevernějším místem našeho putování byl pěchotní srub Březinka nedaleko Náchoda, zachovalý pozůstatek československého pokusu o obranu hranic. Ve středověku se pro účely ochrany zemských hranic stavěly hrady. Z toho náchodského je dnes zámek. Zato nedaleký Frymburk je zříceninou přístupnou jen na vlastní nebezpečí.
Nález z okolí Vrbice (16. st.)
Při cestě na jih jsme navštívili Letohrad, který se tak se jmenuje až od roku 1950. Místní usedlíci však stále říkají svému městečku Kyšperk. Zastavili jsme se v Čáslavi a v místním muzeu objevili archeologický nález z Hor Vrbických. Zlomek kachle ze 16. století byl objeven ve století 19. čáslavským nadšencem Klimentem Čermákem. Další zastávkou je Kamenice nad Lipou. Mnohá města a vesnice leží "nad" řekou nebo "pod" horou, ale městys nad starobylým stromem, takové pojmenování je unikátní. Na jihu České Kanady, nedaleko Nové Bystřice, můžete v lesích klidně zakopnout o řopík. Je jich tu směrem na Slavonice jako hub. To je neklamné znamení, že jsme opět blízko hranice. Nedaleko se nacházelo historické trojmezí. Bod na hranicích mezi Čechami, Moravou a Rakouskem chránil ve středověku nedaleký hrad Landštejn.
Pří zpáteční cestě zajedeme do Kvítkovic a nedalekých Holašovic, vesnice ze seznamu UNESCO. Jestliže v urbáři sepsaném kolem roku 1510 byla ještě jména holašovických obyvatel převážně česká, v jiném urbáři z konce 20. let se už jmenují zcela jiní obyvatelé němečtí. Po morové epidemii 1520-1521 došlo k novému osídlení. V 60. a 70. letech 19. století tu místní sousedé postavili soubor budov v stylu selského baroka. Na začátku roku 1946 musela většina německého obyvatelstva balit na cestu za hranice. Návrat nežádoucí.
My se vracíme přes Sezimovo Ústí (hrob prezidenta Edvarda Beneše a jeho ženy), Tábor (Táborský poklad stojí za návštěvu) a Mladou Vožici. Shodou okolností tu projíždíme v den 170 výročí narození místního rodáka Augusta Sedláčka. Někteří jeho současnicí o něm mluvili jako o nejpilnějším Čechovi. Po krátké zastávce u Jankova, kde se odehrála roku 1645 zlomová bitva třicetileté války, se už historickým Kouřimským krajem vracíme domů.

10. května 2014 je sice ještě daleko a míst, kde bychom mohli uspořádat náš sraz, je dost. Dnes ale skončila anketa a já cítím, že to většinu táhne na Vysočinu. Možná sever či severozápad Vysočiny? Jestliže jste v posledních měsících narazili na zajímavé místo, které by bylo vhodné, pošlete mi avízo. Už několik tipů mám. Na světlo světa je dám během několika týdnů. Sledujte náš blog:-)