Původně jsem chtěl psát jen o jednom Šemíkovi, který se na stará kolena vrátil do rodného kraje. Jenže fenomén
výměnku, výminku či vejminku mě přiměl, abych se zastavil nejen u Františka Šemíka, ale i u
jeho bratrů - Jana a Josefa.
Nejstarší z bratrů -
Josef Šemík - kupuje před rokem 1870 dům a hospodářství
ve Smrdově. Při získání chalupy č. 17 umožnil bývalému majiteli Františku Fialovi, aby tu strávil poslední roky života. Starý Fiala zemřel kolem roku 1878. I po roce 1880 zde ještě zůstává na vejminku vdova Kateřina Fialová a s ní i její syn, který se příležitostně živí jako nádeník. U Šemíků začaly dospělé děti opouštět rodné hnízdo. Nejstarší
Marie se vdala a odešla do Prahy. V roce 1904 opustil rodný dům Josefův syn
František. Hospodářství č. 17 převzal Josef Zadina, který se sem přiženil. Vzal si
Annu, dceru Josefa. Staří rodiče Šemíkovi zůstávají na výměnku. Po roce 1921 je na výminku už jen Marie Šemíková.
|
zprava č.11, č.78, č.12 (za stromem)
foto z 20.let 20. stol. (dnešní stav) |
Prostřední z bratrů -
Jan Šemík - zůstává na rodném statku
č. 12. Jeho syn Alois odchází
ze Smrdova do Rozsochatce. Dcera Božena se vdala za učitele Františka Vlacha. V roce 1921 předává Jan Šemík statek nevlastnímu synovi Jaroslavu Malinovi. Do pozemkové knihy bylo tehdy zapsáno:
...vkládá se služebnost doživotního bytu a výměnek dle čl. IV. spisu notářského pro: a) Jana Šemíka, b) Marii Šemíkovou (
vdovu Malinovou / roz. Jamborovou).
|
opačný pohled - zleva č.78, č.11 a vzadu fara (30. léta 20. stol.?) |
František Šemík, nejmladší z bratrů, strávil podstatnou část života
mimo rodný kraj. Na vejminek se vrací do Smrdova ke své dceři Anně. Ta žije v domě č.11 s manželem Františkem Procházkou, který zde provozuje řeznictví. Předtím v roce 1910 bydleli Procházkovi naproti přes silnici v č. 73, kde kromě řeznictví měli i hospodu. Kdy se Procházkovi odstěhovali z č. 11, nevím. Později bylo stavení zbouráno a na stejném místě byla postavena hospoda s tanečním sálem. Nejsem si jist, zda novou stavbu financoval Rudolf Stránský. Ten byl
v roce 1939 jedním z pěti provozovatelů hostinců ve Smrdově.