Přeložte mě tedy do Číhoště

V prosinci jsem upozorňoval na knihu, která se zabývá životem pátera Toufara. Autor Miloš Doležal připravuje další vydání rozšířené o nové informace. Například o dopisy z roku 1948, které předcházely Toufarovu přeložení. V jednom z nich píše hradeckému biskupovi a smiřuje se, že půjde ze Zahrádky do Číhoště.

"Vaše excelence, přeložte mě tedy do Číhoště, to je uvolněná farnost. Já bych tam byl pár let a rád bych se, až to běsnění přejde, vrátil k rozdělané práci, kterou mám v Zahrádce," stojí v Toufarově dopisu. Běsněním podle Doležala myslel bolševiky.

Od 25. února 1948 do 25. února 1950 na cestě ke světlým zítřkům mnohokrát hrozivě zahřmělo. Půlmetrový křížek na stěně, tzv. krucifix, který se stal páterovi osudným, je ztracen, ale my víme, kdo ho vytvořil. To si ale nechám na konec tohoto příspěvku. Dovolte mi zde uvést krátké ukázky z knihy "Jako bychom dnes zemřít měli".

Rok 1949 na Vysočině

Mírnými mrazy a nevysokým příkrovem sněhu začal v Číhošti na Vysočině rok 1949. Nikdo nemůže tušit, jaké podivuhodné události přinese církvi, tomuto místu a číhošťskému knězi Josefu Toufarovi. Vyšlapaná pěšina z fary přes dvůr do kostela připomíná černou čáru. Fara svítí každého jitra svými okny do zimní tmy.

Vlevo nahoře v patře okna Toufarova pokoje, v přízemí pod ním neteře Marie a vpravo kanceláře, kde spával a učil se podnájemník, student Stanislav Chvátal. I v zimě bývá na číhošťské faře živo, vyřizuje se běžná agenda a rozličné žádosti farníků. Ale to ještě není nic proti tomu, kolik návštěvníků bude do tohoto místa jezdit a přicházet za jedenáct měsíců.

Toufar informuje 26. ledna 1949 do Hradce Králové bohoslovce Jana Zmrhala:

„Milý Jeníku! Mírná zima mně dovoluje stále chodit do Zbýšova, a tak v neděli jsme uzavřeli s p. děkanem konkordát do zimy. Pokud to bude letos možné, budu jezdit do kostela a do škol. Ale když bude špatné počasí, nikoliv. Již bude únor, a tak by se jednalo jen o měsíc, maximálně dva, tak ať prý držím.

V neděli by měl p. děkan ranní a velká by po tu dobu tuhé zimy nebyla. Jinak již mám lékařské vysvědčení od primáře Labohého doma, skutečně srdeční vadu mám a p. primář mně zakázal nějakou větší námahu a hlavně chůzi do kopců. A tak již asi letos oné výhody nepoužiji. Pan děkan zbýšovský zase je trochu zdravější, tedy jsem rád, přece to nejpotřebnější vyřídí. U nás ve farnosti nic nového. Snad jen to, že v Hroznětínku nějaký Houdek, evangelík, přestoupil na naší víru. Bere si nějakou asi 16 let starou holku z Ovesné Lhoty.

Právě teď Maňa přišla od Trtíků, že je babči nějak zle, abych tam ihned šel. Tedy budu muset končit. /.../ Tebe, Jindřicha a Pepíky Bělohradského a Nováka srdečně zdraví a na shledanou s Vámi se těší Váš P. Toufar.“

Přestože Toufarův zdravotní stav, jak vyplývá i z předcházejícího dopisu, není nikterak uspokojivý, dostává 2. února z vojenského útvaru z Čáslavi obsílku, že s ním ministerstvo národní obrany stále počítá jako s vojínem, neboť je jako „vojín v záloze zařazen do domovského doplňovacího Okresního velitelství v Benešově.“

Rodové jádro

Jméno Šemík se v polovině 17. století vyskytuje v Berní rule na třech místech. V Mladé Vožici, v Brné (dnes  část Ústí nad Labem) a ve Smrdově (dnes Sázavka). Nejsilněji jméno zakořenilo na Vysočině. Většina záznamů v matrikách, které jsem dosud prostudoval, směřuje do okruhu zhruba deseti kilometrů od obce Sázavka.

Ještě v první polovině 18. století se vyskytuje jméno Šemík pouze ve Smrdově (Sázavce). Ve druhé polovině 18. století se Šemíkovi objevují v Dolních Dlužinách, Ovesné Lhotě, Leštině, Světlé, později na počátku 19. století v Bačkově, Olešné, Lubnu, Chrtníči. Stále jsme v dosahu čtyř farností (Sázavka, Habry, Světlá, Číhošť). Selský rod se drží rodné hroudy. Je jistě možné, že někdo z rodu odešel do vzdálenějších míst. První takové přesuny jsou vidět například z pražských policejních přihlášek. Zadejte do dotazu "Najít v příjmení" textový řetězec "emik". To abyste získali i německé varianty jména.

Dnes zůstali Šemíkovi na Vysočině nejhustěji zastoupeni v trojúhelníku Ledeč-Světlá-Golčův Jeníkov. Početně ale vede už Praha. I to je důkaz přesunu obyvatel z venkova do měst.

Dva bratranci

Jejich otcové byli bratři a vyrůstali na smrdovském statku č. 12. Když se mohli ujmout hospodářství, ten starší - Josef (*1846) - koupil kolem roku 1868 ve Smrdově chalupu č. 17 a oženil se s Marií Koubskou ze Zdeslavic nedaleko Číhoště.

18. února 1868, ženich Josef Šemík
dole podpis jeho otce Josefa, neboť syn byl ještě nezletilý

Druhý bratr Jan (*1849) zůstal na rodném gruntu č. 12, kde Šemíkovi žili již několik generací dozadu. Každý z obou bratrů měl jednoho syna a několik dcer. Ještě začátkem 19. století by byli pravděpodobně předurčeni k převzetí otcovských statků. Jejich grunty byly dědičně pronajaty od vrchnosti po právu zvaném zákupné, emfyteutické, dříve také německé. Bývalo na vesnicích zvykem, že grunt dědil nejmladší syn. Ve druhé polovině 19. století již byla situace jiná. Po roce 1848, kdy bylo zrušeno poddanství, se příslušník selského stavu mohl stát i vlastníkem půdy. Znamenalo to dlouhodobě splácet jakýsi tehdejší hypoteční úvěr. V době narození Františka (*1875) a Aloise (*1874) už měli možná jejich otcové většinu dluhů splacených a hospodařili "na svém". Je zajímavé, že doba, kdy byli sedláci skutečnými vlastníky půdy netrvala ani 100 let. V padesátých letech 20. století došlo ke kolektivizaci a někteří si to nepěkně odskákali. Ale to je už jiná, dnes ještě hodně "živá" historie.

Na osudech bratranců Aloise z č. 12 a Františka z č. 17 (chalupa U Adamů) si můžeme také ukázat, že jejich otcové nepředali svoje grunty synům. Uvažovali už jinak než jejich otcové a dědové. Alois se v lednu roku 1899 přiženil do Rozsochatce č. 30, což je ze Smrdova asi 20 km. František si potom v dubnu 1904 bere v Číhošti za ženu Boženu Rutovou, dceru truhláře z Tunochod. Oba bratranci asi chodili spolu do smrdovské školy. Byli to vrstevníci, kteří sice nezůstali v rodné dědině, ale zůstali pracovat v zemědělství. Alois hospodařil v Rozsochatci a jeho vnuci i pravnuci tam žijí dodnes. František se stěhoval několikrát, až se usadil v Račeticích na Žatecku.
V době na přelomu 19. a 20. století však více a více obyvatel venkova směřovalo do měst. Pro hledání našich kořenů, tedy Šemíků z Vysočiny, je několik příznivých okolností, kdy se nám hledají předci snadněji než jiným. Žili dlouhá léta na jednom místě v okruhu 10 km od Smrdova, dnešní Sázavky. Měli neobvyklé příjmení a byli to, až kam matriky sahají, všichni katolíci.

Sčítání lidu 1910 - Rozsochatec č. 30

Díky laskavosti rodopisců, kteří působí na Vysočině, se mi dostal do rukou list ze sčítání lidu v roce 1910 z Rozsochatce č. 30. Alois Šemík ještě deset let po svatbě má s celou svou rodinou domovskou příslušnost ve Smrdově. Včetně dvouletého Františka, mého dědy, který se narodil už v Rozsochatci.

Živé obce - bejvávalo

V anketě, která probíhá na přelomu masopustního veselí a předvelikonočního postního času, se ptám, kde žijete. Ti z města možná neví, co je to klibna. K tomu se dostaneme za chvíli. Nejveseleji "bejvávalo" poslední tři dny před Popeleční středou. Od neděle do úterý to byly ostatkové dny. Ale už od Tří králů se konaly například svatby. Nejvíce svateb bývávalo v únoru a v úterý. Ve městech se v ten čas konaly tancovačky a na vesnicích zabijačky. A chodilo se v maskách nebo s vlčí kůží dům od domu na obchůzky pro výslužku.

Podřipsko - 19. století

Nejtypičtější maskou v průvodech maškar byla, kromě medvěda a baby s nůší, právě klibna. Název klibna, bývala nahrazována v některých krajích vlivem místních tradic různými jmény: brůna, šimla, lucka a nejčastěji kobyla.

Chlápek přestrojený za potulného prodejce dobytka a koní, další dva přestrojení  pod dekou za kobylu. Jezdec na kobyle a ten, jenž ji vodil, byli středem masopustního průvodu. Za jízdy byly prováděny různé taškařice. Klibna mrskaná vyhazovala a často jezdce shazovala. Milodárky vybíral jezdec do pokladničky. V průvodu kráčel běhoun, ženich s nevěstou, pytlák, kominík a baby v bezedné nůši, bručivý medvěd v hrachovině s medvědářem, jenž frkal na dřevěnou trubku. Obešli několik stavení a za všelijakého taškaření vybírali a odříkávali: "Panímámo, dejte šišky a koblížky, s kobylou jedem', než vy jednu upečete, my už tady budem'!" Dostávali koblihy i něco na penězích, též dávky žita, ječmene, ovsa a pšenice.

Takto to bylo dříve. Někde tyto tradice zanikly. Někde přetrvávají. Jako třeba v okolí Hlinska v Čechách. Maškara obejde za zvuku muziky a všeobecného veselí celou obec. Navečer se celá maškara sejde v hospodě k provedení obřadu porážení kobyly. Ras přečte nad kobylou rozsudek za domnělé i skutečné hříchy, kobylu odsoudí a zároveň sdělí přítomným, jak bude naloženo s jejími údy a částmi jejího trupu. S porážkou kobyly celá maškara sejme čepice a utvoří kolem kobyly kruh. Muzika hraje pohřební píseň. Po chvíli zahraje muzika opět zvesela "Kobylka malá...", klibna je vzkříšena sklenkou alkoholu a tím končí masopustní obchůzka.

Večer se sejdou téměř všichni obyvatelé obce, i mnoho přespolních, na  maškarním plese za doprovodu  řízné dechovky. A opět se traduje, že kdo bude na vostatky u muziky vysoko vyskakovat, tomu vyroste největší voves a bude mít velkou úrodu. Dříve, když se vostatky odehrávaly v úterý, musela muzika skončit přesně o půlnoci, protože popeleční středa byl již začátek půstu. Dnes se pravidelně vostatkové veselí beztrestně protáhne ze sobotního večera až do nedělních ranních hodin.

Číhošť 2011

A na konec jsou vesnice, kde se znovu, byť v obměněné podobě, tradice obnovují. Jde přeci o to, aby se lidi dokázali dát dohromady.

Bačkov č. 28

Písemný operát stabilního katastru 

O rodu Šemíků v Bačkově jsem se již zmiňoval. Začínali v č. 28. Zde žil domkář Václav Šemík. Měl tři syny. František zůstal hospodařit v rodném domku. Václav mladší se zabydlel v č. 14.

Tak to bylo v době, kdy se vytvářel stabilní katastr, tedy kolem roku 1838. Odkud do Bačkova Václav starší přišel, není probádáno.

V následujících letech, někdy kolem roku 1860, se třetí syn - Josef Šemík - nastěhuje do č. 17. To už se však několik roků Václav s Františkem „předhání“, kdo bude mít více dětí. Všichni tři jsou domkáři. V Ottově slovníku naučném můžeme číst: „Domkař nebo baráčník, který má jen barák bez polí“. Dříve se říkalo domkářům také zahradník. Protože neměli vlastní pole, jen kus zahrady, živili se pravděpodobně prací na panském velkostatku, který byl v Bačkově u tehdy ještě existujícího zámečku. Možná si také přivydělávali řemeslem. Jakým? Neznámo.

Šemík František, č. 28

Zatím se podařilo zjistit, že František Šemík se ženou Alžbětou (roz. Matoušková ze Smrdova) měli postupně Marii (*1846), Jana (*1849), Josefa (*1853), Marii (*1855), Kateřinu (*1858), Františka (*1861), Václava (*1863). Ne každé dítě přežilo první měsíce po porodu. Křestní jméno dostalo v takovém případě další dítě stejného pohlaví (Marie).

Šemík Václav, č. 14

Jeho bratr Václav, který se oženil patrně o něco později, žil na č. 14 s Josefou (roz. Doležalová z Bačkova) - a měli také řadu dětí: Anna (*1849), Josef (*1852), Marie (*1854), Kateřina (*1857), Jan (*1861), Barbora (*1863). Rozestup mezi jednotlivými dětmi byl zpravidla 2-3 roky.
Nejmladší bratr Josef Šemík (*1835) společně s manželkou Magdalénou, rodem Zadinovou ze Smrdova, hospodařili v Bačkově č. 17. Zatím jsem vypátral tyto jejich potomky: Josef (*1862), Václav (*1868, ditě brzy zemřelo), Václav (*1870), Anna (*1876).

Skokem v čase se dostáváme k referenčnímu roku 1910. Při sčítání lidu žije na č. 17 Josef (*1835) na vejminku u syna, který je nádeníkem, tedy pomocným dělníkem na velkostatku.

Sčítání lidu 1910 - Bačkov č. 17

Co je zajímavé, že otec Josef, v ten čas mu bylo 75 let, pravděpodobně před rokem 1910 se svým synem nežil. Při sčítání o deset let dříve byli uvedeni v domácnosti se synem Josefem a jeho manželkou ještě tchán a tchýně.

Sčítání lidu 1900 - Bačkov č. 17

A co další Šemíkovi v Bačkově na počátku 20. století? Bratr Josefa z č. 17, Václav (*1870) má tři dcery (Marie, Růžena, Anna), je čeledínem a žije na velkostatku v č. 1b. Ve stavení č. 14 již Šemíkovi nežijí. Přiženil se sem krejčí ze Zboží Jan Trouba, který si vzal Marii, jednu z dcer Václava Šemíka. V č. 28 bydlí domkář František Šemík (*1861) se ženou Františkou, původem Němcovou z Hostovlic. Nemají patrně děti, a tak jméno Šemík ve druhé čtvrtině minulého století z Bačkova stejně jako ze Smrdova mizí. Bačkovská linie má pokračovatele v Chrtníči. Ale o tom zase někdy příště.

Úryvky z pamětí Bohumila Šemíka

Dnes jsem četl fejeton Radky Kvačkové, ve kterém s laskavým pochopením popisuje některé stránky vášně pro genealogii. Píše "...chyba, když se lidé začínají ptát na důležité věci, až když není koho. Pak se probudí a začnou obesílat archivy, shánět fotografie, sepisovat paměť rodu."

Ano, na co jsme se zapomněli zeptat našich dědů a babiček. Někteří z nich naštěstí na stará kolena sepsali paměti a uchovali tak podrobnější otisk, než jsou jen strohé údaje v matrikách a pozemkových knihách. Udělal to tak můj děda, udělal to i syn Františka Šemíka, který žil na počátku 20. století v Číhošti. Nedávno jsem zde uváděl, že při sčítání lidu na počátku roku 1921 v č. 23 žila rodina malorolníka a hostinského. Kromě dcery Boženy (*1913) zde tehdy chyběl syn Bohumil (*1907). Podle jeho zápisků bych odhadoval, že v době sčítání byl několik dnů ubytován v Ledči, kde tehdy navštěvoval měšťanskou školu. Teď už první ukázka ze vzpomínek Bohumila Šemíka.

1914

Po prázdninách, od 1. září 1914, nastupuji jako žák do 1. třídy čihošťské školy trojtřídní, která se však vlivem války a tím nedostatku učitelů, zúžila na dvoutřídní. Docházku do školy mám jen přes cestu a můj první učitel byl pan řídící Kopecký. V prvé třídě je nás 28 až 32 žáků. Horší to mají moji spolužáci, kteří chodí do čihošťské školy z Kynic (2,5 km), Hroznotína  (2 km), ze Zdeslavic (2 km) a z Prosíček (2,5 km). Všichni chodí po cestách a pěšinách, poněvadž ani v jedné obci zde není silnice. V létě a na podzim to ještě jde, ale v zimě, kdy je někdy až po kolena sněhu, to dělají děti tak, že první jdou ti třinácti a čtrnáctiletí a prošlapávají pěšinu sněhem a za nimi teprve prvňáci. Chodí se většinou v dřevácích, po domácku zhotovených. Za velikých vánic často polovina dětí ve třídě chybí, protože sama Čihošť je 520 metrů nad mořem a na Českomoravské vysočině bývají zimy zlé!

1916

Číhošť č. 23, vzadu kostel a fara
(foto z r. 2011, Google Street View)

V třetím roce války probíhají již rekvizice. Četníci rekvírují dobytek, obilí i brambory, berou lidem to poslední, takže se toto porůznu schovává. Též se rekvírují zvony z kostelů a kapliček. I do Čihošťě přichází taková rekvizice tří mužů - Němců. Pan farář Langr musí otevřít kostel, který máme v sousedství, a oni prý mají nařízeno odebrati z čihošťského kostela tři zvony. Téměř žádný s nimi neuměl hovořit, jen farář a částečně řídící. Bylo z toho ve vsi i okolí veliké pobouření. Pan farář obhajoval jeden zvon, který je z doby Karla IV. a že ho nesmí vzíti a oni zase, že to mají nařízeno. Byli zde tři dny, u nás spali a jedli jídlo z konserv. Až třetí den jeden velký zvon rozbili a třetí starý zvon zvaný poledník že odšroubují a shodí dolů z věže celý na slámu, kterou tam sousedé nanosili, aby se nerozbil. Odvezli ho do Čáslavi s tím, že zde se počká na rozhodnutí, zda půjde na kanony nebo zpět. V Čáslavi zvon válku přečkal, neboť žádost byla kladně vyřízena. V průběhu této rekvizice se v noci ztratil malý zvonek, zvaný umíráček. Tak přišli četníci a vyslýchali, hlavně kostelníka Paclta a našeho dědečka. Kostelníka na dva dny zavřeli, ale zase ho pustili.

Otec frontu šťastně přežil,  s lehčím zraněním na ruce se dostal do polní nemocnice v Příboře na Moravě. Odtud dostal prvou dovolenou po dvou a půl roce na vánoce 1916. Tak tyto vánoce byly pro naší rodinu radostné a my jsme ho prvně viděli v uniformě vojáka. Sestra se ho však bála když přijel. Odchod po dovolené byl však ještě bolestnější než prvý. Vždyť byla válka! Všude bylo plno nářku a také hladu.

1918

Nastává den dvacátého osmého října! Slavnostní vyhlášení Republiky Československé! Zvoní zvony, na škole je vyvěšen červenobílý prapor a doma matka na kvalt šije též prapor červenobílý jako prapor český. Dvacátého devátého října nám ve škole učitelka Jindřiška Reitmajerová vykládá o novém státě, Republice Československé. Tímto se poprvé dozvídáme, že k Čechám a Moravě je též připojeno Slovensko a Podkarpatská Rus.

Když přišel otec z okresního města Ledeč nad Sázavou vyprávěl o velikých slavnostech osvobození, když sundávali z úřadu rakouské dvouhlavé erby a házeli je do řeky Sázavy. My jako kluci jsme oslavovali tyto slavnostní dny na pastvě dobytka, postavili jsme si na louce májku a skotačili kolem ní. Naše vědomosti o nějaké státní samostatnosti byly notně omezené.

1919

Též bylo v naší rodině rozhodnuto, že po prázdninách nastoupím do měsťanské školy ve Světlé nad Sázavou, kde měla moje matka sestru, která byla provdána za četnického strážmistra Rybáře. Ten byl velitelem četnické stanice ve Světlé a při úřední pochůzce k nám občas zašel. Budu tam u nich ubytován a na sobotu a neděli pojedu domů. Tak se i stalo. Dne 1.9.1919 nastupuji jako žák 1. ročníku měšťanské školy ve Světlé.

V této škole si mi vůbec nelíbilo, jako učitelé byli samí staří Rakušáci i metoda vyučování byla velmi rozdílná proti škole v Čihošti. Také ve výuce se dělaly markantní rozdíly mezi chudými žáky kameníků, kterých byla většina, a žáky z rodin bohatých. Já jsem se tam cítil jako cizinec a takový náhled jsem měl i u učitelů. Proto již v pololetí jsem si na toto naříkal doma a otec slíbil, že příští rok bych snad mohl chodit do Ledče.

Olšanské hřbitovy

Olšanské hřbitovy, konečná stanice, prosíme vystupte. Tato slova můžete slyšet v tramvaji číslo 11. Před několika dny jsem nastoupil do městské hromadné dopravy, abych navštívil největší pražský hřbitov. Co mě k tomu přimělo?

Nedávno jsem zjistil, že na tomto webu někdo hledal Rudolfa Šemíka. Vyzkoušel jsem internetový vyhledávač a objevil jsem stránky czech.stonepics.com. Někdo v Kanadě nabízí fotografie ze hřbitova na Vyšehradě a z Olšanských hřbitovů. Najít na Olšanech konkrétní náhrobek není jednoduché. Téměř 50 hektarů pozemků obsahuje vlastně dvanáct hřbitovů pohromadě. Ale nyní ještě v teple domova hledám na kanadském webu. Není to úplně jednoduché, a tak zkouším vyhledávací google fígl: Šemík site:czech.stonepics.com. Výsledek?

Nalezeny 4 hroby. Poznamenám si jména a přibližnou lokalizaci. Rudolf Šemík (+1977), hřbitov VI, oddělení 5.; Richard (+1968) a Jan Šemík (+1937), hřbitov VI, odd. 7d; Karel Šemík (+1954), hřbitov IV, odd. 11.; Sláveček Šemík (+1952), hřbitov VIII, odd. 12.

S těmito informacemi vystupujeme na konečné tramvaje a vcházíme do překvapivě zelené oázy uprostřed města. 

Zatím netuším, odkud Jan Šemík (+9.11.1937) pocházel. Richard byl patrně jeho syn. Šemíkovi byli spřízněni s rodinou Křepelových. Jméno Křepela není obvyklé. To by mohlo pomoct při pátrání.

Hrob Rudolfa jsem nenašel, stejně jako náhrobek se jménem Slávečka. Neměl jsem už více času a lednové sychravé počasí také nepřálo.

Objevil jsem ale místo odpočinku Karla Šemíka a jeho manželky Marie, rozené Beránkové. Karel pocházel z Ovesné Lhoty. Původně jsem si myslel, že z č. 11, ale on se spíš narodil a dětství strávil na č. 35. Jeho otec Josef byl sedlákem půlníkem a nějaký čas v Ovesné Lhotě také starostou. S Marií, původem Cudlínovou, měli čtyři děti.

Dnešní psaní začalo Rudolfem a končíme Karlem. Třeba se někdo z potomků Rudolfa nebo Richarda ozve, tak jako na minulý příspěvek reagoval Vlastimil Šemík.
Ve Světlé nad Sázavou jsou na místním hřbitově dva hroby se jmény Šemíků na náhrobních kamenech. To mi řekla jedna ochotná úřednice na místním úřadě. Potomci světelských Šemíků žijí na různých místech v Čechách, ale i v zahraničí. Považoval bych  si za čest, kdybychom na květnovém srazu ve Světlé mohli přivítat Františka, Vladislava a Josepha - potomky krejčovského rodu ze Světlé.

Sčítání lidu 1900 a 1910

V minulém příspěvku jsme mohli nahlédnout do sčítacích listů z první akce podobného druhu v Československu. Sčítání lidu se konala i za Rakouska - Uherska a to už od roku 1869. Na rozdíl od bývalého ledečského okresu, kde se dochovaly sčítací listy jen z roku 1921, ve vedlejším haberském soudním okresu jsou dochovány i podklady z předchozích soupisů obyvatelstva. Nenajdeme je ale v Havlíčkově Brodě, nýbrž v Kutné Hoře, kde jsou uschovány sčítací archy např. ze Smrdova, Bačkova nebo Chrtníče.

Kupříkladu na statku č. 12 ve Smrdově se v roce 1900 (přesněji na začátku ledna 1901) nacházelo sedm osob.

Společně s rodinou hospodáře Jana Šemíka, který byl v té době také starostou obce, bydleli na statku dva čeledíni a dvě děvečky. Alois, jediný syn Jana, zde není uveden, neboť v tuto dobu je již dva roky hospodářem v Rozsochatci.

V letech 1900 a 1910 byly kromě právě přítomných osob v domácnostech zaznamenány i počty domácích zvířat.

1900 - domácí zvířata na č. 12  ve Smrdově