Vybraný příspěvek

Drobný výklad pravidel

V průběhu uplynulých let krystalizovalo desatero klanu Šemíků, které bych rád okomentoval. Pravidla "od Adama" začala vznikat me...

pondělí 21. května 2012

Vzestupy a pády Lichtenburků

V roce 1307 Rajmund, syn Smila z Lichtenburka, vyměnil městečko Smrdov s tvrzí, kostelem a několika okolními vesnicemi za vsi v okolí Lipnice a Brodu (později zvaného Německého). Před několika měsíci jsem přečetl knihu Jana Urbana Lichtenburkové. Vzestupy a pády jednoho panského rodu (Nakladatelství Lidové noviny, 2003). Dovolil jsem si vytáhnou data událostí zachycující druhou polovinu 13. a začátek 14. století, kdy na stříbronosném Havlíčkobrodsku vládl rod Lichtenburků. Když byl Rajmund na vrcholu moci, stal se nejvyšším podkomořím (něco jako ministr financí). Jenže stříbro v okolí Brodu došlo a Lichtenburk se dostal do dluhové pasti. Díky ambicioznějšímu příbuznému Jindřichovi z Dubé o funkci přišel. Dostal však slušný zlatý padák v podobně mnoha hřiven stříbra. Následně se ještě snažil nahradit nereprezentativní Smrdov stavbou mohutného hradu Lipnice, aby pak na stará kolena přesídli z Vysočiny na kdysi královský hrad Bítov.

1237 - šlechtic Smil, syn Jindřicha  Žitavského a vnuk Smila z Tuháně (Světlíka), prodal část vesnice Klepý (nedaleko Lovosic) tepelskému klášteru za 75 hřiven stříbra.

1248 - 8.11. emfyteutická (zákupní, purkrechtní) smlouva mezi Jindřichem Žitavským a litoměřickým měšťanem o pronájmu rychty v Lovosicích.

1249 - Smil, později nekorunovaný král Vysočiny, sám sebe nazývající “z boží milosti pán na Lichtenburku“, zastává úřad nejvyššího pražského purkrabiho, a to možná až do smrti Václava I. v roce 1253.

1251 - 24.8. Smil z Lichtenburka prodal polovinu tržní vsi Lovosice za 900 hřiven míšeňskému klášteru Altzelle. Výnos z prodeje pravděpodobně použil k rozvoji stříbrných dolů v okolí Brodu a výstavbě hradů.

1251 - Smil nechává stavět kamenný hrad Lichtenburk, později v 16. st. počeštěno na Lichnici. Je to jen odhad. O stavebních počátcích středověkých hradů u nás máme, s nadsázkou řečeno, méně informací než o stavbách egyptských pyramid.

1256 - spor řádu německých rytířů z Brodu s benediktinským klášterem ve Vilémově o hornické kostely v Mittelberku a v Dlouhé Vsi.

1257 - 5.11. dar desátek že stříbrných dolů v Brodě, Šlapanově, Bělé a Přibyslavi pro tři cisterciácké kláštery (sedlecký, mnichovohradišťský a žďárský). Lichtenburské dominium na Českomoravské vrchovině bylo dobudováno a začalo přinášet zisky.

1258 - 25.10. brodský mincmistr Jindřich Pták dosvědčuje v pohledském klášteru za souhlasu mincmistra Eberharda, že brodský horní podnikatel Dětřich z Freiberka dostal nějaké štoly.

1258 - 1261 někdy v této době se Brod stává městem a možná se staví ve Smrdově tvrz s kostelem a dokončují se hrady Ronovec a Žleby.

1261 - leden, Přemysl Otakar II. vyjímá Dětřicha z Freiberku z pravomoci horních a mincovních orgánů, ovšem, jak výslovně poznamenává, bez újmy práv Smilových.

1262 - je poprvé doložen hrad Ronovec, původní jméno bylo Žumberk (Sommerburg, tj. Letní hrad).

1265 - lokátor a posléze rychtář města Brodu Wernher dostal od Smila lénem do dědičného držení ves Macourov s příslušenstvím.

1265 - listopad, Smil daroval žďárskému klášteru chotěbořskou kapli i s věnem a také desetinu výnosu chotěbořské celnice.

1269 - 14.2. poslední Smilova listina s donací vesnic Jiříkovice a Radňovice žďárskému klášteru. Byla sepsána na Ronovci. Smil měl své kaplany, kterým propůjčoval fary ve svých městečkách.

1269 - Smil z Lichtenburka umírá a rodový majetek spravuje syn Jindřich.

neděle 13. května 2012

Bude to maratón

V Praze probíhá mezinárodní maratón. Při té příležitosti jsem zahlédl v televizi záběry z vrtulníku v okolí Vyšehradu. Mám zprávu, že běží i jeden ze zástupců jména Šemík. Hledání rodokmenu je také běh na dlouhou trať.
Minulý týden jsme doplnili několik jmen. Můžete je dohledat a stáhnout zde. Pokud objevíte jakoukoli nesrovnalost, dejte mi vědět. Při dopisování se nám objevila ves Miřátky, odkud pocházela Marie Mařátková (*1890), ale říkalo se jí také Miřátská.
Z linie kolářů z čísla 43, která v Ovesné Lhotě nemá dnes mužských potomků, vychází větev z České Kamenice (Horního Prysku) a nově také z Mostu (Krupky). Ke které ze dvou lhoteckých větví měli Šemíkové z č. 43 blíž? Z rodného a oddacího listu tu máme dvě zajímavosti.
Jaroslav Šemík (*1915)
Tou první je, že Jaroslav Šemík (nar. 1915 v Horních Pasekách) dostal jméno po matce. Otec Josef Vápeník zemřel patrně krátce po svatbě, a těsně před narozením Jaroslava. Josef Vápeník přišel o život za 1. světové války. Nabízí se domněnka, že byl tehdy vojákem někde na válečném poli.
Druhá zajímavost se váže na svatbu Jaroslava v Liberci. Svědkem mu byl krejčí František Šemík z Vratislavic. Neznáte někdo jeho potomky? To byl rok 1952 a Jaroslav tehdy žil u Teplic.
Na začátku jsem mluvil o dlouhém běhu. Nyní nás čeká neprobádané 18. století, tedy století, v jehož závěru se ustálila příjmení, byla zavedena čísla popisná domů, byla uzákoněna plnoletost ve 24 letech. To mi připomíná, že bych rád poděkoval Markovi Šemíkovi za vytvoření štafetové trofeje Adamovy radlice.

5555 návštěvníků
Na závěr dnešního příspěvku něco málo statistiky. Na tyto stránky nejčastěji návštěvníci zabrousí z vyhledávače Google, následuje Facebook a český Seznam. S odstupem (o řád méně) jsou smrdovské stránky a nfpk.cz.
Děkuji za zájem a zúčastněte se ankety, abychom mohli v budoucnu lépe zorganizovat další setkání.

středa 9. května 2012

Ještě jednou Vyšehrad

Dalších 10 je už v hospodě
Adamova radlice je do příštího srazu u Martina
Některé to táhlo na skokanskou rampu

neděle 6. května 2012

Šemíkovi na Vyšehradě

Tři Šemíci u Šemíka
Posílám první zprávu ze včerejšího setkání Šemíkových. Nakonec se nás sešlo v restauraci U Šemíka necelých čtyřicet. Byli tu ti, co se zúčastnili i prvního srazu, byli tu ale i noví členové klanu. Někteří se omluvili, někteří poslali emailový nebo telefonický pozdrav.
Počasí se vydařilo. Návštěva kasemat s Gorlicí také vyšla a po obědě jsme s malou pomocí Veroniky a Kateřiny (a velkou pomocí tety Vávrové) rozmotali klubko příbuzenského propletence. Celkem přibylo v rodokmenu 12 nových jmen. Podařilo se nám vytisknout celý (zatím hodně neúplný) rozrod od bájného Adama až po ty, kteří žili ve 20. století.
Do které větve patříme?
Na závěr došlo k předání "Adamovy radlice". Autor, kovář Marek Šemík, se bohužel nemohl zúčastnit. Příště by ale neměl chybět, neboť on bude dalším držitelem této štafetové trofeje. Vš(i/e)chn(i/y) Šemíkové narození mezi 1988 a 1995 by měli sledovat a možná i pomoci spoluorganizovat přípravu příštího srazu. Martin, Marek, Šárka, Petra, Víťa, Kristýna - to by mělo být zdravé jádro příštího srazu. Přemýšlejte, kde bychom se mohli sejít příště. Času máme dost.
Ještě jednou chci vyzvat dobrovolníky, kteří by se chtěli zúčastnit projektu Genetika a příjmení. Doufám, že jsem svým povídáním případné zájemce neodradil.

čtvrtek 3. května 2012

Ovesná Lhota - stabilní katastr 1838

Ponořme se ve starých mapách do Ovesné Lhoty. V čp. 6 (červeně) hospodařil kolem roku 1838 Jakub Šemík, jeho vnuk Jan se nastěhoval na opačnou stránu návsi do čísla 16. Jakubovi pozemky jsou na tratích při horním (severním) okraji vsi. Následující mapa se nazývá indikační skicou ke stabilnímu katastru. Na rozdíl od císařských listů se do těchto map doplňovaly změny a u větších pozemků kromě čísla popisného bylo uvedeno i jméno sedláka.
Horní část obce v r. 1838
V horní části Lhoty měl grunt v čp. 11 (modře) čtvrtsedlák Václav Šemík. Jeho pole byla ale většinou při spodní části vesnice.
Dolní část obce r. 1838
Slabě modře je vyznačena změna na čp. 35. Na tomto statku se usadil syn čtvrtníka Václava půlník Josef Šemík, ale asi až po roce 1860. V čísle 28 (zeleně) tehdy žil domkář Josef Šemík a dům čp. 43, kde provozoval po roce 1850 živnost kolář Josef Šemík, ještě v té době nestál.
Na mapě jsou žlutě vyznačeny domy, které byly roubené a při požárech hůře chráněné. Zděných domů bylo v Ovesné Lhotě v první polovině 19. století jen pár (např. čp. 6). Ve Smrdově bylo kamenných domů mnohem více. Možná to také souvisí s hradem, který tam kdysi dávno stál. Ten kámen se určitě jen tak neztratil. 

středa 2. května 2012

Ledvinkův statek v Rozsochatci


Ukázka z kroniky rodného domova v Rozsochatci, kterou sepsal František Šemík, syn Aloise Šemíka, vnuk Jana Šemíka ze Smrdova č. 12. Alois se přiženil do Rozsochatce a vzal si  v roce 1899 Anežku, jednu ze 7 dcer manželů Ledvinkových.
O
Stabilní katastr 1836-1852
Zapsáno 31.5.1988
Manželé Františka a Josef Ledvinkovi hospodařili od roku 1858 do roku 1899. V době jejich hospodaření se ještě úhořilo, nebylo osevního postupu, půda se nechávala odpočinout, nebylo dostatek chlévské mrvy, byl nedostatek slámy na stlaní. Na krmení bylo málo dobytka na výměře půdy, stlalo se hrabankou z lesa, umělá hnojiva byla neznáma. K obdělávání půdy bylo rádlo a dřevěné brány. Obilí se selo rukama z rozsévky. K mlácení obilí se používaly cepy. Byl to extenzivní způsob hospodaření, který poskytoval sice skromné živobytí, ale tehdejší generace byla v tomto ohledu od svého mládí vychovávána. Marně by se hledal odhozený kousek chleba, protože ho nebylo nazbyt a pak podle tehdejší výchovy to byl boží dar a v modlitbě “Otče náš” se modlili “chléb náš vezdejší dejž nám dnes”. Ctili práci na polích, kterou se ten krajíc chleba ze země dobýval.