Vybraný příspěvek

Drobný výklad pravidel

V průběhu uplynulých let vykrystalizovalo desatero klanu Šemíků, které bych rád okomentoval. Pravidla "od Adama" začala vznikat ...

neděle 29. prosince 2013

To se nám to vybarvuje

Matrika Smrdov 1694-1770 sign. 4851 NOZ
Zde výtah příjmí Šemík
Včera a dnes jsem dokončil skládačku střípků z matriky, která obsahuje rozsah více jak 70 let. Tato kniha zachycuje narození, oddavky a zemřelé (NOZ) celé tehdejší smrdovské farnosti. Zatím jsme prošli s pomocí paní Štěpánové jen křty a svatby. Postupně jsme objevili narozené po roce 1720, následovali zbylí narození před rokem 1720. Poslední část obsahuje svatby za celé období. Ještě nemáme prozkoumány zemřelé, ale již nyní se nám pěkně vybarvují jednotlivé linie předků.
Co se potvrdilo z mé teorie, že všichni dnes žijící Šemíkovi mají kořeny na Vysočině, přesněji na Horách Vrbických mezi Číhoští a dnešní Sázavkou?

Hledal jsem počátek linie žijící v Ovesné Lhotě a s přesností plus mínus několik let mohu dnes tvrdit, že Václav Šemík byl první toho jména usazený ve Lhotě. Překlad latinského zápisu z matriční knihy:
Léta Páně 1760, dne 16 měsíce srpna, uzavřeli svazek manželský osobně přítomní Václav Šemík ze vsi Leština rodilý, syn Jakuba Šemíka, panství vrbického poddaných, s nevěstou svou Barborou Vávrovou ze vsi Vlkanov rodilou, dcerou pozůstalou po zemřelém Vojtěchu Vávrovi, poddanou panství vrbického, v kostele farním smrdovském sv. Jana křtitele v přítomnosti mne, Michaela Stožického, zdejšího faráře a před svědky: Matějem Jelínkem a Janem Šteklem, Dorotou Šteklovou, smrdovskými obyvateli a Dorotou Novotnou z Bohdanče, po všech třech prošlých ohláškách před mší svatou, kteréž první v neděli desátou, další v neděli jedenáctou po sv. duchu, třetí o svátku Nanebevstoupení Panny Marie, bez zjevných překážek církevních, dříve svobodní, manželství uzavřeli.
Tento Václav někdy mezi rokem 1760 a 1770 zakoupil v Ovesné Lhotě do dědičného nájmu grunt č. 11. Potvrzení a upřesnění roku by nám mohl dát zápis v pozemkových knihách Vrbického velkostatku.

Překvapením bylo, že Ovesná Lhota v souvislosti se Šemíky není až do roku 1770 téměř zmiňována. Jen u svatby Václavova (*1720) otce Jakuba staršího z ledna roku 1717 můžeme číst:
(1717) z Smrdowa. 26. Jann. potwrzen gest w stawu manzielskem Gakub, syn po neb. Pawlowi Ssemikowi s Marzenau pozustalau dczerau po neb. Waczlawowi Cžadilowi z Wlkanowa. Swedkowe Tomass Malyna z Wowesny Lhoty, Anna Trnkowa z Obedowicz. Prohlasseni 9., 17. 24. Janu.
Malinovi z Ovesné Lhoty jsou zde usazeni minimálně od doby začátku 17. století až po dnešek. Dnes již neexistující vesnice Obědovice se nacházela severně od Vlkanova. Nevím, kdy byla založena, ale kolem roku 1770 již neexistovala.
mapy.cz
Patrně byla založena v období panování rodu Kolowratů jako ves dominikální. Na rozdíl od rustikálních vesnic, kde si sedláci zakupovali grunty do dědičného nájmu, u vesnic tohoto typu vrchnost statky jen dočasně propachtovala. Dominikální vesnice se neobjevovaly v prvních berních rulách, a tak doba vzniku Obědovic není jasná. Z původu nevěst otce Jakuba a syna Václava je patrná vazba na Vlkanov, ves blízko sousedící s neúspěšným pokusem o založení vsi, po které zůstal jen pomístný název části lesa.

Hledal jsem pokračování přímé linie, která po roce 1770 žila na smrdovském gruntu č. 12. Věděl jsem, že otcem Josefa byl Jiří, a tak již z první části seznamu narozených bylo možno určit datum Josefova narození. Včera jsem objevil i datum sňatku. Josef Šemík se ve svých 22 letech 11. listopadu 1765 ženil:
Josef Šemík & Anna Fabiánová
Roku 1765, dne 11 měsíce listopadu uzavřeli manželství osobně přítomní poctivý mládenec Josef Šemík, pozůstalý syn po zemřelém Jiřím Šemíkovi, rozený ve Smrdově, poddaný panství vrbického se svou poctivou nevěstou Annou Fabiánovou, dcerou Václava Fabiána ze vsi Lhotka ... rozenou, poddanou panství již zmíněného, v kostele ledeckém sv. Petra a Pavla apoštolů, přede mnou Františkem Eremiášem, kaplanem ledečským v přítomnosti svědků Jiřího Pavelky ze vsi ...boř a Anny Polnické ze Smrdova, po prošlých trojích ohláškách, když první byla v neděli 21 po sv. Duchu, 2há v neděli 22 po sv. Duchu, 3tí o svátku Všech svatých, zřejmě dne 20 a 27. října a 1 listopadu, bez překážek církevních, pročež dříve svobodní, manželství uzavřeli.
Toto je pro mě klíčový záznam, a tak jsem včera dlouho pátral, co se skrývá na dvou místech pod třemi tečkami... Anna byla rozená Fabiánová a pocházela z vesnice, která se psávala latinsky Lhotta avenancea. To je dnešní Ovesná Lhota. Proč tedy nebyl svatba ve smrdovském kostele, když ženich i nevěsta spadali pod tuto farnost? Možná by v tom mohl hrát nějakou roli svědek Jiří Pavelka ze Souboře, což je osada blízko Ledče nad Sázavou a tím i vyluštěný další z rébusů, které pátrání v rodové minulosti přináší.

neděle 22. prosince 2013

Stopy vedou na Žižkov

Když jsem minulý rok hledal ve starých novinách jméno Šemík, zjistil jsem postupem času, že OCR program pro rozeznávání písma často "dopisuje" háček nad písmeno "S", a tak nalézáme místo Šemíků i Semíky. To je kupříkladu obchodník Josef Semík, který si v roce 1892 nechává vytisknout inzerát v Humoristických listech:
Sýry smetanové, harrachovské, limburské aj. v. syrečky máslové (specialita) vrchlabské a olomůcké všech druhů v bednách po 3, 5, 6 až 12 kopách nabízí za ceny nejlevnější Jos. Semík v Praze, na trhu v Rytířské ulici...
Národní listy, 13.1.1899, str. 3
V Praze v té době ale působil jiný kupec, který se jmenoval - Jan Šemík. V roce 1899 se objevila  v Národních listech soudnička, ve které se (mimo jiné) psalo:
V noci na den 9. ledna byl návštěvou zlodějů poctěn obchodník pan Jan Šemík v čís. 620 na Žižkově, z jehož obchodu zloději odnesli tři pytle kávy v ceně 175 zl.
Zmíněný Jan Šemík v devadesátých letech 19. století několikrát poptával v Národní politice učedníka. Poslední krátký inzerát je z roku 1903:
Na kupectví přijme mravného hocha z venkova Jan Šemík, Praha, Žižkov č. 127.
Poprvé podobný inzerát vyšel roku 1885. Všimněme si žižkovských domů s čísly 117, 127 a 620. V policejních přihláškách je Šemíkova rodina zaznamenána od roku 1893 na čp. 620. Tam žije Jan (*1860) společně s manželkou Rózou (rodem Válovou), dcerou Miloslavou (*1894) a synem Richardem (*1887). V evidenci pražského policejního ředitelství byl ještě starší evidenční list, kde je zmiňována Janova matka Kateřina Šemíková, roz. Čihovská (*1836). Místo narození Olešnice u Ledče a domovská obec Ovesná Lhota.
Hurtigův plán z roku 1891
Červená čára - trasa koněspřežné tramvaje
Tady uděláme odbočku a povíme si, jak vznikl pražský Žižkov. Od doby Karla IV. se území za hradbami říkalo hory viničné. V roce 1849 byly pozemky za východními branami města sloučeny do samostatné obce Vinohrady. Ze stejného zdroje se dovídáme, že během 30 let se obec rozdělila na dvě části a roku 1881 František Josef I. povýšil obec Vinohrady I. na Město Žižkov. Stavitel a pozdější první starosta Žižkova Karel Hartig kolem Vídeňské silnice nastartoval ohromné stavební tempo. Velký zájem lidí, kteří zde hledali a nalézali nový domov, způsobil nárůst obyvatel z počtu stovek na desetitisíce. V době vzniku samostatného města to bylo kolem 20 tisíc obyvatel a při sčítání lidu v roce 1890 už to je 42 tisíc osob v 750 domech.
A v této době přichází z Ovesné Lhoty na Žižkov matka Kateřina Šemíková se synem Janem. Nejdříve bydlí v č. 117, ale hned o několik měsíců se na začátku roku 1885 stěhují do vedlejšího domu, který má stejného majitele. V domě č. 127 budou žít více jak osm let. Jan zde otevřel obchod, který patrně prosperoval. V knize z roku 1892, to už se rodina Šemíkova chystala na stěhování do nového domu č. 620, je k nalezení inzerát Janova obchodu smíšeným zbožím. V roce 1910 jsou již zaznamenáni jako majitelé domu Poděbradova 9 (č.p. 620) Jan a Rosalie Šemíkovi. Je ale možné, že dům koupili již roku 1893, kdy se tam v červnu přestěhovali.
Svatba Jana a Rosalie 13. července 1886 v Obříství
Otec ženicha: Josef Šemík, Bačkov č. 19
Toto všechno se dalo zjistit na internetu. Nyní je ale čas vyrazit do archivu. Matrika ze Žižkova (farnost sv. Prokopa) je k dispozici v AHMP v podobě mikrofiší. Otevírací doba tohoto archivu není příliš příznivá. Díky spolupráci mezi rodopisci jsem získal informace o narození dcery Miloslavi (*1894). Když jsem dohledal záznam o narození Richarda (*1887), bylo jasné, že dalším krokem bude pátrání po svatbě rodičů Jana a Rosalie. Nevěsta pocházela z rodiny rolníka v Obříství a tam byla také svatba. To znamená navštívit Státní oblastní archiv v Praze, který stojí v sousedství AHMP. Zde je otevírací doba příznivější, a tak během měsíce máme dohledáno, že si Jan Šemík ze Žižkova č. 127 vzal Rosalii Válovou z Obříství č. 18.

pondělí 16. prosince 2013

Jsme součástí živé Evropy...

A protože originál "zmizel", zde je jedna kopie, případně druhá. Animace zachycuje proměny Evropy zhruba od roku 1000 po dnešek. Kdo by chtěl dál do minulosti, zde je období 500 - 1000.

úterý 10. prosince 2013

Křestní jména kdysi a dnes

Nedávno se na stránkách portálu Demografie objevila zajímavá analýza Křestní jména v Čáslavském kraji roku 1651. Ze Soupisu poddaných se podařilo Evě Kačerové vydolovat nejčastější křestní jména v populaci žijící v tehdejším Čáslavském kraji. Ten pokrýval zhruba pozdější okresy Kutná Hora a Havlíčkův Brod.
Veduta Čáslavi, Jan Willenberg, 1602
V polovině 17. století byla součástí Čáslavského kraje nejen města Kutná Hora a Havlíčkův Brod, ale do roku 1714 i Kolín. K větším  městům, na tehdejší dobu, patřila ještě Polná a Chotěboř. Světlá nad Sázavou byla spíše městečkem, stejně jako Habry. Krajem protéká řeka Sázava, a to téměř od svého pramene až po městečko Kácov.
V Soupisu poddaných podle víry je zapsáno na území kraje kolem 28000 jmen. U mnohých osob je zaznamenáno jen jedno jméno - to křestní. Dědičná příjmení tehdy ještě neexistovala, i když některé sociální vrstvy už další jméno (tzv. příjmí) měly. Panstvím s největším počtem osob byla Ledeč nad Sázavou (2809). Nejmenší statek byl Nemojov (9). Mimo osob byly na 64 panstvích, statcích a městech zvlášť zapisovány rodiny svobodníků Čáslavského kraje.
A jaká jména dostávali novorozenci při křtu nejčastěji? V roce 1651 bylo na Čáslavsku, co do oblíbenosti jmen, následující pořadí.
Čáslavský kraj na Vogtově mapě 1712


Jan 2874
Anna 2773
Dorota 2465
Kateřina 2254
Václav 1748
Jiří 1552
Alžběta 1044
Matěj 1009
Magdaléna 990
Jakub 899
Martin 788
Mariana 749

Různorodost jmen byla větší u mužů. V kraji se vyskytovalo 112 mužských a 53 ženských jmen. Běžnými jmény u žen byla Ludmila, Marie nebo Markéta. Jméno Jana, které se dostalo mezi oblíbená o století později, nebylo tehdy obvyklé. U mužských křestních jmen mezi běžná patřil Pavel, Mikuláš (víc než 3% v populaci) a mezi obvyklá Tomáš, Ondřej, Vít, Adam, Matouš, Šimon (do 3% v populaci). Jméno Josef patřilo mezi jména neobvyklá. Doba jeho oblíbenosti měla teprve přijít.

úterý 26. listopadu 2013

Plusy a mínusy

S každou svatbou v mužské linii se klany obvykle rozšíří o nevěstu. Narozené děti jsou dalšími přírůstky. Naopak při svatbě dcer Šemíkových počet členů klanu obvykle ubývá. A při pohřbech ztrácíme ty, kteří odešli za našimi předky.
8. března se narodil Honzík Šemík
Letos to zatím vypadá na mírnou ztrátu, i když v prvním pololetí se řady Šemíků opět rozrostly. Je nás v současnosti necelých 160. V rodokmenu máme nyní kolem 350 předků. Nejvíce se děti rodily v měsíci květnu (23). Nejvíce svateb bylo v únoru. Nejvíce pohřbů bylo v listopadu. Co do dnů v týdnu bylo nejvíce narozených v neděli (40), svateb v úterý (28) a zemřelých ve středu.
Co se letos povedlo. DNA test potvrdil společné předky jedné linie v Ovesné Lhotě a linie Smrdovsko - rozsochatecké. Další testované vzorky jsou před dokončením. Propojili jsme se s potomky Šemíků, kteří žijí za velkou louží.
Jsme blízko od potvrzení společných kořenů linií vzešlých ve Smrdově, v Ovesné Lhotě, v Bačkově a  ve Světlé nad Sázavou. Klíčovou dobou, kdy došlo k rozvětvení rodového stromu je druhá polovina 18. století. Chybí nám dokončení průzkumu klíčové matriky. Nyní před Vánoci chci požádat o příspěvek, který lze uskutečnit i účastí v aukci na Aukru.

sobota 23. listopadu 2013

čtvrtek 21. listopadu 2013

Kdo hledá najde

Někdy člověk hledá v archivu konkrétní záznam a nenajde, po čem pátrá. Přitom však někdy narazí na informaci, kterou by vůbec nečekal. Před několika týdny jsem navštívil oblastní archiv pro střední Čechy. Nachází se v Praze ve společné budově s Národním archivem. Hledal jsem matriku narozených pro Poděbrady, která není ještě dostupná na internetu.
*16.5.1887 se narodila Marie
O: Antonín Těšitel z Poděbrad čp. 1/I
Co jsem hledal, o tom snad někdy jindy, až budu mít něco konkrétnějšího. U jednoho záznamu narození kolem roku 1890 jsem ale narazil na známá jména Těšitel a Malina, která byla tehdy v okolí Smrdova a Ovesné Lhoty "zavedena" po mnoho desítek let. Mlynářský rod Těšitelových známe a Malinovi ze Lhoty také. Synek se dostal jako panský kočí do Poděbrad. Vzdálenost od Vysočiny není velká, ale takový nenadálý objev mile překvapí. To potěší, když už jsem nebyl ten den v pátrání příliš úspěšný:-)

Jiný příklad, tentokrát z poslední návštěvy v Zámrsku. Digitalizace se tam sice opět rozeběhla, ale kraje kolem Ledče a Světlé nad Sázavou jsou stále spíše v nedohlednu. Cíl byl také při této návštěvě jasný. Najít záznam o narození Marie Šemíkové, která se později vydala do Prahy. Její příběh jsem zmiňoval v předchozím příspěvku. Opravdu se povedlo najít, že se narodila 12. ledna 1820 v Ovesné Lhotě čp. 11, v domě chalupníka Tomáše Šemíka. Později do knihy dopsáno, že koncem roku 1853 bylo vydáno potvrzení pro účely sňatku.
29.12.1819 nar. Josef Šemík v Ovesné Lhotě č. 6
12.1.1820 nar. Marie Šemíková v Ovesné Lhotě č. 11
Když jsem později zpracovával materiály, které jsem si přivezl domů, vrátil jsem se k záznamu a na nic nového jsem nepřišel. Včera jsem doplňoval údaje do nové verze elektronického rodokmenu a teprve tehdy jsem si všiml sousedního záznamu z prosince předchozího roku. V prosinci 1819 se narodil ve Lhotě čp. 6 syn sedláka Jakuba Šemíka. Byl pokřtěn jménem Josef. Matka se jmenovala Barbora roz. Malinová. No to je gól. Když se příliš zaměřujete na jeden cíl, unikne vám něco zajímavého u sousedů.
Objev zápisu o narození Josefa Šemíka nás posunul o notný kus dopředu. Josef totiž podle všeho postavil v dolní části Ovesné Lhoty dům s čp. 43 a jeho bratr František (*1825) přibližně ve stejné době postavil za rodným domem nové stavení čp. 42, kde později žil jeden z jeho synů.
U Jakuba Šemíka na č. 6 se setkávají dvě linie rodu Šemíků. Jedna dnes pokračuje po meči v oblasti České Kamenice a po přeslici v Brně. Druhá linie zůstává v Ovesné Lhotě v rodině u "horních" Šemíků. [24.1.2014] Ve skutečnosti jsem se právě zde poněkud zamotal. Josefův bratr František (*1825) sice postavil se svým synem za rodným domem nové stavení (tzv. podsedek). Mladší Josef ale zamířil nejspíš do Bačkova, kde se v roce 1860 oženil. 

neděle 3. listopadu 2013

Malostranský příběh

Postupné přesidlování jednotlivců i celých rodin z venkova do měst lze u Šemíků pozorovat od poloviny 19. století. V Ovesné Lhotě č. 11 se v rodině Tomáše Šemíka v roce 1820 narodila dcera Marie. Pokřtěna byla v kostele sv. Jana Křtitele ve Smrdově (dnes Sázavce). Zápis v matrice narozených obsahuje také dodatečně psanou poznámku o termínu její svatby.
Josef Čádek a Marie Šemíková, svatba 24. dubna 1854
Vdává se ve svých 34 letech. V té době žije v Praze na Malé straně v dnešní Nerudově ulici. Tehdy se ulice jmenovala Ostruhová. Podle všeho Marie byla služebnou v domě č.p. 257. Na čí popud se z Ovesné Lhoty do Prahy vydala, nevíme. Je však téměř jisté, že po svatbě musela dům, kde do té doby bydlela, opustit. Její nastávající byl stejně starý jako ona. Josefův start do života nebyl příliš šťastný. Narodil se v lednu 1820 svobodné matce Kateřině Čádkové. Pokřtěn byl u sv. Apolináře. Na svět přišel podle všeho v blízkém nalezinci, kde matky novorozence odkládaly.
Jüttnerův plán - vlevo č. 229, uprostřed č. 257 a č. 206,
nahoře Hradčany č. 1 
Jak se Josef Čádek životem protloukal, to si umíme jen těžko představit. Možná vystřídal několikeré pěstouny, aby se posléze živil jako nádeník. Snad byl také vojákem, jak mi jedna dobrá duše pomohla přečíst německy psaný záznam z matriky svateb. Co by mohlo znamenat slovo "beabschiedeter"? Josef uváděl také, že pracoval jako dělník při stavbě železnice.
V době před svatbou bydlel ve stejné ulici jako Marie. Byl to vlastně chlapík "odnaproti". Žil v domě č.p. 206. Dnes je na této adrese restaurace U Čerta. Na Jüttnerově plánu Prahy z roku 1811-1815 jsou oba domy vyznačeny červeně. Svatební obřad se konal 24. dubna 1854 v nedalekém kostele sv. Mikuláše.
Nedlouho po svatbě se stěhovali. V policejních přihláškách jsou od 16. listopadu 1854 vedeni na č.p. 229. V té době se klidně mohli na Malé straně potkat s Janem Nerudou, který žil nedaleko v domě U Dvou slunců. Atmosféru tehdejší doby později zachytil v souboru Povídek malostranských. V roce 1857 Jan Neruda vydává velmi pesimistickou sbírku veršů Hřbitovní kvítí.
V roce 1858 se manželé Josef a Marie Čádkovi stěhují mimo Prahu. Ze záznamů policejních přihlášek a z matrik vyplývá, že žili necelé čtyři roky v obci Sv. Lambrecht na hranici Štýrska a Korutan. Co je zaválo do této oblasti monarchie? Návrat do Prahy měl ale pravděpodobně jasnou příčinu. V září 1861 začala oprava staré části katedrály sv. Víta. Josef Čádek nejspíš získal na této stavbě práci a společně se ženou bydleli někde poblíž (č.p. 1 má Královský palác).
Plán z roku 1891
V roce 1867 však Marie umírá a její cesta se uzavírá 13. července smutečním obřadem ve sv. Vítu a pohřbem na Malostranském hřbitově. Manželé Čádkovi neměli děti. Josef se ještě téhož roku oženil podruhé. Opět ovdověl a s třetí manželkou vyženil syna Josefa (*1876).
Tehdy stále pracoval na stavbě katedrály. Na její opravu navazovala v roce 1873 dostavba, která byla definitivně dokončena až v roce 1929. Detaily z pátrání po osudu Josefa a Marie lze nalézt zde. Děkuji těm, kteří mi pomohli alespoň částečně osvětlit životní osud jednoho nalezence od Apolináře a jedné venkovské služky, která v Praze k velkému štěstí nepřišla.

pátek 18. října 2013

Vybíráme místo příštího srazu

Období úvah se dostává do fáze výběru. Do konce října si na těchto stránkách můžete zvolit, kde se 10. května 2014 uskuteční IV. sraz klanu Šemíků. Zván je každý se zájmem o rodové kořeny. Vítání budou zástupci všech generací, jednotlivci i celé rodiny. Vybrali jsme tři možnosti místa setkání. Na rozdíl od minulého roku se v nabídce budeme držet Vysočiny. Volba je na nás všech.
  • Havlíčkův Brod - dříve Německý a ještě před tím krátce Smilův. Město, kde se mnozí z klanu Šemíků narodili. Doba domácích porodů skončila před drahnými lety, a tak díky brodské porodnici má nejeden Šemík a nejedna Šemíková v rodném listu jméno tohoto města.
  • Lipnice - dominanta kraje se zříceninou hradu. Světoznámý Jaroslav Hašek zde strávil poslední roky života a na místním hřbitově je i pohřben. Mezi hradem a hřbitovem stojí hostinec U České koruny.
  • Ovesná Lhota - obec, kde jméno Šemík nikoho nepřekvapí. Místo k posezení i ubytování je k dispozici.
Květen je sice ještě daleko, zvolit místo do začátku listopadu mi však přijde vhodné. Zajištění místa pro dostatečný počet účastníků bude jistě trvat nějaký ten týden, a tak bych rád měl vše domluveno v průběhu února.
Pokud si myslíte, že bychom se mohli sejít někde jinde, neváhejte právě teď svůj názor vyjevit. Operativně můžeme ještě volbu rozšířit.

čtvrtek 17. října 2013

Archivní záznamy rakousko-uherské armády

Ve světelské větvi klanu jsme dospěli až k Janovi Šemíkovi, který se v roce 1804 oženil. V té době byl vojákem. V roce 1807, kdy se jeho ženě Anně narodilo druhé dítě, se v matrikách uvádí, že je zedník. Tedy někdy kolem roku 1806 Jan pravděpodobně v armádě končí.
Nacházíme se v době Napoleonských válek. Už jsem naznačoval, že stopa vedoucí k narození Jana by mohla vést do Smrdova. Rok 1779 je pravděpodobným limitem, kdy se Jan Šemík narodil. Do armády se tehdy rukovalo buďto dobrovolně (od 17 let) nebo nedobrovolně. K tomu sloužily odvody, u kterých se vybírali vhodní mladí muži od 20 let. Z toho by vycházelo, že Jan mohl do armády nastoupit někdy mezi roky 1796 a 1799.
Musterlisten pro 19. pěší pluk, rok 1804
Mezníkem pro hledání ve vojenských archivech je rok 1867. Po tomto roce naše kroky budou směřovat do Vojenského ústředního archivu, který se právě v těchto měsících stěhuje z karlínské Invalidovny do budovy v Praze Ruzyni. Před rokem 1867 jsou archivní materiály k dispozici ve Vídni. Kriegsarchiv uchovává následující "poklady".
Grundbuchblätter - to jsou registrační formuláře a jsou dostupné u vojáků z českých zemí pro období ~1820 až 1864. Tady Jana nejspíš nenajdeme.

písmeno "c" je podobé "e"
Musterlisten und Standestabellen - seznamy a měsíční výkazy. Zde bychom mohli něco nalézt. V archivu jsou dokumenty uloženy v krabicích, tedy kartonech, po jednotlivých vojenských útvarech a po jednotlivých ročnících. Zcela nedávno jsem zjistil, že si mormoni ve vídeňském Kriegsarchivu militaristické archiválie ofotili a uložili je v domovském Utahu. Mormoni za úplatu tyto mikrofiše půjčují, čehož Joe, člen našeho klanu, využil a půjčil si z kolekce Musterlisten und Standestabellen, 1740-1820, Osterreich, Armee. Infanterie Regiment 028 ročníky:
December 1793 - December 1794
February 1796 - June 1797
May 1797 - March 1798

Každý ročník obsahuje asi 4000 jmen, tolik měl pluk nejspíše vojáků. Ti byli zařazení do menších útvarů (kumpanií, praporů) po asi 200 mužích. A v Clausově kumpanii Joe objevil jméno Stephan Schmick. Hledáme dál...

Zdroj:

úterý 15. října 2013

Matriky živé a ještě živější

Největší množství náhodných návštěvníků těchto stránek sem "zabrousí" při dotazu na živé a mrtvé matriky. Ty neživé nebo chcete-li, mrtvé matriky jsou uloženy v archivech a mnohé z nich už jsou dostupné on-line na internetu. Když nejsou, víte alespoň kam vyjet, neboť oblastních archivů je u nás pouze osm. Když si vezmeme, že oblast středočeského kraje má archiv v Praze v těsném sousedství pražského Archivu hlavního města, je to vlastně sedm lokalit. Tam se starají o matriky od nejstarších až po ty novější.
Archiv v Praze na Chodovci
Hranice mezi matrikami neživými a živými není lehce dohledatelná. Proto mě potěšila aktivita Státního oblastního archivu v Zámrsku, kde začali zveřejňovat matriky, které jsou ještě uloženy na městských a obecních úřadech a na magistrátech. V tuto chvíli tam naleznete okresy Havlíčkův Brod a Chrudim, a mají v příštích týdnech přibývat další. Nás nejvíce zajímají Městské úřady ve Světlé, Ledči, Habrech a Golčově Jeníkově.
Někde jsou mezi živými matrikami knihy i dost staré. Kupříkladu taková obec Vlkaneč a okolí. Bývala to farnost. Nejstarší matriky jsou v Praze v oblastním archivu, a taktéž na internetu. Živé matriky mají ale na úřadu v Tupadlech u Čáslavi. Sousední Nová Ves u Leštiny bývala ve stejné farnosti, ale neživé matriky jsou v Zámrsku. Živé pak v Golčově Jeníkově. Podobně jako Chrtníč a další vesnice, které jsou dnes již součástí Golčova Jeníkova. Přitom matriky, které jsou považovány za živé, začínají i rokem 1838.
Zámrsk. Archiv v objektu zámku.
A například Leština u Světlé, která byla historicky ve farnosti smrdovské, je k nalezení v Zámrsku (neživé matriky) nebo ve Světlé nad Sázavou (živé i nejživější). Od 1. ledna 2014 dochází ke změně zákona o matrikách. Doposud měli přístup k záznamům v živých matrikách pouze přímí příbuzní osob, jejichž nacionále byly v knihách zapsány. Nově to bude takto. Cituji zákon:
Matriční úřad vydá fyzické osobě matriční doklad, nebo povolí nahlédnout do matriční knihy a činit výpisy z ní v přítomnosti matrikáře, uplynula-li od provedení dotčeného zápisu v matriční knize lhůta 100 let u knihy narození, 75 let u knihy manželství nebo knihy partnerství a 30 let u knihy úmrtí.
Dobrá zpráva pro rodopisce. Za příslušný správní poplatek lze nahlédnout do živých matrik. Ty nejživější jsou s ohledem na ochranu osobních údajů vyhrazeny jen přímým příbuzným zapsaných osob.

pátek 11. října 2013

Mlynářské rody

Sledovat v běhu dějin mlynářské rody není tak jednoduché jako rody selské. Mlynářské řemeslo patřilo mezi stěhovavá povolání. Stejně jako kováři, kantoři nebo myslivci, ale také vojáci. Záznamy v matrikách nám mnohdy nenapoví, kde se ten nově usazený voják, učitel nebo mlynář narodil. A tak vznikla aktivita rodopisců, která by mohla pomoci při zjišťování historie stěhovavých rodů. Jen si nejsem jist, zda je tato chvályhodná iniciativa ještě dnes "živá". Pokoušel jsem se tam doplnit Jana Šemíka, který byl myslivcem, ale bez úspěchu a odezvy.
Někteří mlynářští pomocníci putovali od mlýna ke mlýnu, a nikdy se vlastně neusadili. Tito tuláci, kterým se říkávalo krajánci, nezakládali rodiny, a tak neměli legální potomky. Mlynářský učeň se mohl stát postupně mládkem a stárkem. Když si mlýn pronajal nebo ho vlastnil, byl to Pan Otec. Po takových mlynářích byly asi pojmenovány v okolí Smrdova mlýny Lacinův (dnes Rymešův), Mrkvičkův nebo dnes neexistující Červinkův.

Před nedávnem jsem v Archivu Národního technického muzea narazil na práci Emanuela Jiráka - Seznam a mapa vodních děl republiky Československé: stav koncem roku 1930.
Jedná se o sadu 26 sešitů (kraje od Chebu až po Užhorod) a mapu v měřítku 1:200000. Mám toho času na Letnou ze zaměstnání, co by kamenem dohodil, a tak jsem se tam po objednání jednoho letního dne vydal. Zajímal mě především sešit číslo 3, který obsahuje všechny mlýny té doby na Čáslavsku. Tedy i na Sázavce, tehdy ještě zvané Malá Sázava.
Seznam vyšel v omezeném tisku mezi roky 1932 a 1934. Na zakázku tehdejšího ministerstva veřejných prací vytvářely seznamy finanční úřady. I když už tehdy měly mnohé mlýny nainstalovány turbíny, ne všichni majitelé je do tohoto průzkumu přiznávali.
V oblasti Golčův Jeníkov je pod č. 14 uveden Blažkův mlýn a pila. V roce 1930 již měl i Francisovu turbínu. Dříve se tento mlýn jmenoval Mrkvičkův a nebo Vrbický, i když je dnes blíž Leštině.
V sousední oblasti Ledeč nad Sázavou můžeme nalézt pod č. 10 mlýn Františka Rymeše, který je sice blíž Smrdovu, ale spadá do katastru Ovesné Lhoty. Mlýn měl tehdy dvě kola na svrchní vodu. Na stejném listu si všimněme pod č. 8 budčického mlýna, za chvíli se k němu dostaneme. Není zde uveden Čejkův mlýn, o kterém jsem se zmiňoval v létě, ale ani Panský mlýn u Vrbice. Stejně tak mlýny na Žebrákovském potoce . Jsou sice vyznačeny, ale v seznamu jsem je nenašel.
Kresba mlýna v Dibři (okr. Beroun) strženého povodní.
Světozor 1872, č. 28

Ale k mlýnu v Budčicích, který má zajímavou historii. Budčický mlýn původně stál proti proudu Sázavy směrem na Chřenovice. V roce 1891 byl konec zimy spojen s velkou vodou. Cituji z práce Libora Elledera:
Dne 3. března přišla náhlá obleva doprovázená dvoudenním teplým deštěm. Dne 6. března se rozvodnila Sázavka, zaplavila celý Josefodol a ve Světlé parní pilu až do výše dvou metrů. U brusírny Karlov strhla most a úplně přerušila spojení k nádraží. Odpoledne se hnuly na půl metru silné ledy na Sázavě. Byl poškozen most, voda stoupala a postupně zaplavila ulice při řece. Obyvatelé z mnoha domů museli být evakuováni. Na Malé Straně proudila voda po silnici a zaplavila i nádvoří zámku. Svého vrcholu dosáhla povodeň večer a v noci. K ránu 7. března začalo naštěstí zase mrznout a voda postupně opadávala.
Mlýn před Budčicemi pravděpodobně tato velká voda strhla. Mlynářem zde tehdy byl - Emanuel Rymeš. Zbořený mlýn opustil a stal se mlynářem v Ovesné Lhotě. Jak je patrné ze sčítacího operátu z roku 1921, žijí tu Rymešovi od března 1892. František Rymeš (*1887) a jeho bratr Antonín (*1889?) se ještě narodili v Budčici. František se oženil v roce 1917. Přivedl do mlýna Antonii Zadinovou z Vlkanova. Záhy na to převzal hospodaření od otce Emanuela. I díky švagrovi Josefu Zadinovi se jeho rodině a řemeslu dařilo.
V roce 1893 byl přímo v Budčicích postaven mlýn na místě zbořeného hamru. Tedy jinde, než stál starý mlýn, kde se narodili bratři Rymešovi. Před několika roky byl budčický mlýn přístupný veřejnosti. Dnes si můžeme interiér prohlédnout alespoň na školním videu.

sobota 28. září 2013

Václavské přemítání

Cesta: pruh země, po kterém se chodí pěšky. Silnice se liší od cesty nejenom tím, že se po ní jezdí autem, ale že je jen čarou, která spojuje jeden bod s druhým. Silnice nemá smysl v sobě samé; smysl mají jen dva body, které spojuje. Cesta je chvála prostoru. Každý úsek cesty má smysl sám v sobě a zve nás k zastavení.
Milan Kundera: Nesmrtelnost

Zdroj
šrafováno neosídlené území (konec 9. a začátek 10. stol.)
Kníže Václav, který za svého života vládl na poměrně malém území ve Středních Čechách (viz obr.), se nedožil Kristových let. Podle legend zemřel mlád úkladnou vraždou, ve které měl více než jen prsty jeho bratr Boleslav. O život pozemský přišel na prahu staroboleslavského kostela. Bylo to v pondělí 28. října, den po posvícení svatých Kosmy a Damiána. Den je paradoxně jistější než rok. Ještě za první republiky se slavilo tisícileté výročí v roce 1929. V poslední době ale převažuje názor, že k Václavovu úmrtí došlo v roce 935. Jen několik let poté dal Boleslav, bratr Václava, přenést ostatky do Prahy na hrad.

Tím bylo odstartováno Václavovo svatořečení. Možná tedy byl již za života Boleslava I., jinak Ukrutného, ale určitě za Boleslava II. jinak Pobožného, vytvořen kult prvního českého světce, symbol státnosti. Boleslav I. byl více bojovníkem než diplomatem. 14 let bojoval ze západními sousedy a na východ ovládal území až daleko za Krakov. Václav za svého života nemohl tušit, že bude zemským patronem. Když putoval koncem září z Pražského hradu, tehdy ještě hradiště, do Boleslavi, jel se svou družinou až k hranicím území, které jeho rod ovládal.
Zdroj: www.mapy.cz
Cesta, po které bylo jeho tělo o několik let později přenášeno zpět, dnes již v celé délce neexistuje. Říkalo se jí Svatováclavská a vedla severně od dnešní silnice z Prahy přes Prosek, Letňany, Přezletice na Brandýs. Mezi Přezleticemi a Popovicemi je dnes v těchto místech pole. Na okraji Přezletic připomíná cestu jen lokalita zvaná Kocanda. Tam někde stávala stará zájezdní hospoda. Hospoda byla zrušena. Cesta byla postupně nahrazena jižnější variantou, která převýšení od Vltavy nepřekonávala z Libně na Prosek kolem lokality dodnes zvané U Kříže, ale přes Vysočany a Klíčov na Kbely, Vinoř.

"Putující" viniční sloup
u Karlova mostu
Po třicetileté válce se usadil ve Staré Boleslavi jezuitský řád. V té době se ve velkém budovaly a stavěly sloupy mariánské nebo viniční, sochy, kaple, a také celé soubory kaplí – poutní cesty. Vše v duchu typické barokní symboliky. V 70. letech 17. století přišla na řadu také Svatá cesta do Staré Boleslavi. Jezuité nechali při cestě vybudovat 44 kaplí. Vše popsal pražský jezuita Jan Tanner v česky psané knize s barokně rozevlátým názvem...
Svatá cesta z Prahy do Staré Boleslavě k nejdůstojnější rodičce Boží panně Marii, čtyřidcíti a čtyřmi krásnými stavuňky, podle počtu litanie lauretánské titulům jejími obrazy v Čechách slavnějšími ozdobená, ale předtím dávno svatého milého Václava, dědice českého na smrt odjezdem, a potom těla přenešením posvěcená, nyní také malováním životem a zázraků jeho okrášlená.
Jeníkovská kaple
Svatý Václav tam je, ale tak trochu "pod čarou" tehdy populárního mariánského kultu. Via Sancta - Svatá cesta byla lemovaná obraznou kamennou knihou. Každá kaple víc jak pět metrů vysoká zaznamenává kapitolu mariánského a svatováclavského cyklu. Jednotlivé stavby, které stály zhruba v půlkilometrových rozestupech, měly svého donátora. Z více jak 40 kaplí se do dnešních dnů zachovalo necelých dvacet. Obrazy a texty dávno smyl zub času, z cesty se stala silnice, která dnes už přesně nekopíruje tehdejší trasu. Mnoho kaplí bylo zbořeno kvůli nové zástavbě, zejména v Karlíně, Libni, Vysočanech a Klíčově. Nedaleko konečné stanice metra v Letňanech stojí asi nejzachovalejší kaple č. 14 - Jeníkovská.
Zajímavým dárcem, který financoval kapli č. 29, byl baron Wolf Maxmilián z Lamingen, známý jako Lomikar. V té době mu zrovna odmítali Chodové poslušnost. Stavba této kaple se zachovala, na rozdíl od Kutnohorské kaple č. 19. Donátorem kaple byl Bernard František z Věžníku. Ten v 70. letech 17.století postupně rozprodával Vrbické panství i se Smrdovem a Ovesnou Lhotou. Tehdy ještě možná žil ve Smrdově chalupník Adam Šemík, a tak nevěda o tom i on trochu přispěl skrze svou vrchnost k uctění sv. Václava. 

neděle 15. září 2013

Genetika věda je a má cenné údaje

Po prázdninách se mi dostala odměnou za trpělivost první informace z genetického výzkumu. Další budou následovat. Je to ještě čerstvé. Z následující tabulky je patrná jedna věc. Shoda v 16 markerech. Jinými slovy - společný předek v otcovské linii.
vzorekF-9174 - R. ŠemíkF-9191 M. Šemík
DYS4561616
DYS389I1313
DYS3902424
DYS389II3131
DYS4581616
DYS191515
DYS385a/b11/1411/14
DYS3931313
DYS3911010
DYS4391010
DYS635 Y GATA C42323
DYS3921111
Y GATA H41414
DYS4371414
DYS4381111
DYS4481919
Smrdovská větev a lhotecká linie z č. 43 má společné předky někdy na konci 18. století. Ještě to budeme muset ověřit v matrikách

úterý 10. září 2013

Antonín míří za Atlantik

Nedávno jsem vypátral některé dokumenty, které jsou uchovány v amerických archivech a databázích. Linie Šemíků pocházející ze Světlé se dostala do Spojených států na začátku 20. století. Krejčí Bohumil Šemík se podruhé ženil v roce 1925 ve městě Saginaw, tedy tam, kde zemřela o tři roky dříve jeho první manželka Marie. To na doplnění povídání o světoběžnících a zápecnících.
Anton & Anna Semik
Ono to však vypadá, že Bohumil nebyl jediným Šemíkem, který se vydal pracovat a žít za Atlantik. Z Vysočiny se vydalo na přelomu 19. a 20. století za prací a novým životem hodně mužů i žen a dětí. Cílem se stala pro mnohé z nich místa ve státě Nebraska. Tam se ve městech a na venkově usazovali i lidé ze Smrdova. A ve městě Omaha bydlely dvě rodiny, které mají možná kořeny v Ovesné Lhotě. Podívejme se nejdříve na hrob Antona Semika (*1869 +1951). Jedná se pravděpodobně o Antonína Šemíka, který se narodil 22. července 1869 v Ovesné Lhotě jako nejstarší syn Josefa Šemíka v domě č. 35. Hrob má v Omaha City na hřbitově, který se jmenuje - Český. Při sčítání obyvatel USA v roce 1940 je rok narození nepřesný, avšak podle jména manželky Anny se jedná o stejnou osobu. Žijí v době sčítání na adrese Omaha city Ward 6 (Atlas Street 1210). Jejich syn Charles se narodil kolem roku 1896 a oženil se v roce 1924.

V Ovesné Lhotě se narodil v srpnu 1864 ještě jeden Antonín. Na statku č. 11 strávil dětství a i když byl jen o čtyři roky starší než Antonín z č. 35, byl vlastně jeho strýc. Aby ten lhotecký příbuzenský propletenec nebyl tak jednoduchý, oženil se Antonín Šemík (č. 11) s Marií, dcerou Josefa Šemíka z č. 28. Příbuzenský vztah tam asi byl, ale až přes několikeré koleno. V roce 1890 se jim narodila dcera Marie a o rok později již Antonín žije ve Spojených státech. Nedohledal jsem doklad z imigrační databáze. Při sčítání obyvatel v roce 1900 Anton Semik žije s rodinou na adrese: Omaha city Ward 1, Douglas, Nebraska, United States (South 20 Street).
James & Anna Semik
Na formuláři je několik nepřesností, které mohly být zaneseny například tím, že oba rodiče v době sčítání mají uvedeno, že neumí mluvit anglicky. Jejich 12letý syn James, který se musel narodit ještě v Ovesné Lhotě jako Jakub (*1888), již pravděpodobně s angličtinou problém nemá. O dalším životě rodičů i dětí nemáme zpráv, až na záznam o hrobu Jamese. Ten zemřel roku 1966 a je pochován s manželkou Annou na stejném hřbitově jako Anton Semik.


Václav Šemík (seznam pasažérů je dostupný po registraci)
Ještě jedna událost na nás z hlubin internetu vyplula, a ta mi zapadla do slepovaného džbánu rodových informací. Václav Šemík v říjnu 1898 jako devítiletý cestuje z brémského přístavu za sestrou do Omahy. Pokud se nemýlím, domýšlím si, sestra se jmenuje Marie a žije s manželem a dětmi v Americe 7 let, kdy za ní přijíždí bratr, který do té doby žil v Ovesné Lhotě na č. 11 28. Na seznamu pasažérů je uvedeno město Chrudim. To mohlo znamenat, že necestoval sám, ale s nějakými rodinnými známými právě z Chrudimska.
Je ale pravda, že jsem na seznamu cestujících nikoho takového nenašel. Ta loď ale musela pojmout mnoho set pasažérů, a tak teorie skupiny známých, která se vydala pěšky vlakem z Vysočiny do německého přístavu v Brémách, je pravděpodobná.
"Václavova" zaoceánská loď Trave
postavena pro North German Lloyd
pod německou vlajkou od 1886
Tak, teď jsem ty střípky poslepoval, a uvidíme, zda to bude držet pohromadě:-) Třeba se ozvou příbuzní z Omahy a okolí.

pondělí 2. září 2013

Zpráva z konce prázdnin

Před několika dny jsme se vrátili z cest. Projeli jsme se synem naše kraje od severu k jihu a zpět. Při návštěvách jednotlivých míst jsem přemýšlel, kde bychom mohli uspořádat náš příští sraz. Nejsevernějším místem našeho putování byl pěchotní srub Březinka nedaleko Náchoda, zachovalý pozůstatek československého pokusu o obranu hranic. Ve středověku se pro účely ochrany zemských hranic stavěly hrady. Z toho náchodského je dnes zámek. Zato nedaleký Frymburk je zříceninou přístupnou jen na vlastní nebezpečí.
Nález z okolí Vrbice (16. st.)
Při cestě na jih jsme navštívili Letohrad, který se tak se jmenuje až od roku 1950. Místní usedlíci však stále říkají svému městečku Kyšperk. Zastavili jsme se v Čáslavi a v místním muzeu objevili archeologický nález z Hor Vrbických. Zlomek kachle ze 16. století byl objeven ve století 19. čáslavským nadšencem Klimentem Čermákem. Další zastávkou je Kamenice nad Lipou. Mnohá města a vesnice leží "nad" řekou nebo "pod" horou, ale městys nad starobylým stromem, takové pojmenování je unikátní. Na jihu České Kanady, nedaleko Nové Bystřice, můžete v lesích klidně zakopnout o řopík. Je jich tu směrem na Slavonice jako hub. To je neklamné znamení, že jsme opět blízko hranice. Nedaleko se nacházelo historické trojmezí. Bod na hranicích mezi Čechami, Moravou a Rakouskem chránil ve středověku nedaleký hrad Landštejn.
Pří zpáteční cestě zajedeme do Kvítkovic a nedalekých Holašovic, vesnice ze seznamu UNESCO. Jestliže v urbáři sepsaném kolem roku 1510 byla ještě jména holašovických obyvatel převážně česká, v jiném urbáři z konce 20. let se už jmenují zcela jiní obyvatelé němečtí. Po morové epidemii 1520-1521 došlo k novému osídlení. V 60. a 70. letech 19. století tu místní sousedé postavili soubor budov v stylu selského baroka. Na začátku roku 1946 musela většina německého obyvatelstva balit na cestu za hranice. Návrat nežádoucí.
My se vracíme přes Sezimovo Ústí (hrob prezidenta Edvarda Beneše a jeho ženy), Tábor (Táborský poklad stojí za návštěvu) a Mladou Vožici. Shodou okolností tu projíždíme v den 170 výročí narození místního rodáka Augusta Sedláčka. Někteří jeho současnicí o něm mluvili jako o nejpilnějším Čechovi. Po krátké zastávce u Jankova, kde se odehrála roku 1645 zlomová bitva třicetileté války, se už historickým Kouřimským krajem vracíme domů.

10. května 2014 je sice ještě daleko a míst, kde bychom mohli uspořádat náš sraz, je dost. Dnes ale skončila anketa a já cítím, že to většinu táhne na Vysočinu. Možná sever či severozápad Vysočiny? Jestliže jste v posledních měsících narazili na zajímavé místo, které by bylo vhodné, pošlete mi avízo. Už několik tipů mám. Na světlo světa je dám během několika týdnů. Sledujte náš blog:-)

sobota 31. srpna 2013

Světoběžníci a zápecníci

Zápecníci. To slovo má v češtině lehce negativní konotaci. Ale na druhou stranu. Selské rody mají tu výhodu, že stovky let sedí na zadku, a tak je u nich pátrání v minulosti snadnější. Nejmasivnějším přesunem v historii klanu Šemíků zůstává pozvolný přesun ze Smrdova (dnešní Sázavky) do Ovesné Lhoty (necelé 3 km vzdušnou čarou:-). Ve druhé polovině 18. století žili naši předci většinově ve Smrdově. O století později se počty vyrovnávají a o dalších sto let už ve Smrdově žádný Šemík nežije. Poslední smrdovský Šemík umírá v roce 1929. Od začátku 19. století odcházejí někteří členové klanu z vesnického prostředí do města.
Naturalizovaný Bohumil Shemik
(svědci Lad. Kapson a Fr. Vokoun)
Není to nikterak hromadná migrace. Jedná se o jednotlivce, kteří jdou hlavně do Prahy. Na přelomu 19. a 20. století ale i do vzdálenějších míst v severozápadním pohraničí. Máme tu však světelskou větev. V roce 1804 přichází do městečka na řece Sázavě Jan Šemík. Byl to voják, a tak zatím jen odhadujeme, kdy a kde se narodil. Ve Světlé se usadil. O sto let později se jeho pravnuk Bohumil rozhodl jít za prací i za novým domovem do Nového světa. V roce 1905 se nalodil nejspíš v Hamburku a přes vstupní bránu na Ellis Island se dostal do oblasti Velkých jezer.
Seznam cestujících letu č. 301
(ví někdo, co by mohla být zkr. F a T?) 
Za dva roky za ním přijela jeho žena Marie a na jaře roku 1910 se jim narodil syn. Dali mu křestní jméno Albert. Bohumil se v létě 1912 stal naturalizovaným občanem Spojených států amerických, jak patrno z kartotékového lístku. Syn si později změnil jméno na Robert. V roce 1929 to ještě pravděpodobně nebylo. Toulavé boty Alberta alias Roberta se možná začaly projevoval právě v této době. V době hospodářské krize. Pokud se nejedná o záměnu jmen, pokoušel se v roce 1929 neúspěšně dostat do Kanady. O jeho životě se zachovalo více střípků než u mnohých zápecníků. On sám později popisoval jedno tulácké období svého života žurnalistovi z regionálních novin v Los Angeles. Jeho stopa se zachovala možná i dokladem o letu č. 301 z Honolulu do Sydney. Příjmení Samek, to mohl být omyl při zápisu. Psal se rok 1955. Tehdy byl patrně Robert Albert rozvedený. Zda bez závazků, nikdo neví. O dva roky později, 3. dubna 1957, se podruhé oženil. V Chicagu. Možná se chtěl konečně usadit a stát se zápecníkem. Kdo ví?