Vybraný příspěvek

Drobný výklad pravidel

V průběhu uplynulých let krystalizovalo desatero klanu Šemíků, které bych rád okomentoval. Pravidla "od Adama" začala vznikat me...

neděle 26. srpna 2012

Sekera je za dva zlatý...

...a topůrko za tolar. A dětské říkanky zmiňují i kolo mlýnský za čtyři rýnský. Co to byly ty "zlatý" a "rýnský"? Když jsem tu před několika týdny vystavil zápis z urbáře na Vrbickém panství, ve kterém je uveden kontrakt pro Adama Šemíka, netušil jsem, co ta čísla znamenají. S pomocí znalců starého písma tu máme tento text. Nejdříve přepis...

Adam Sjemik,
Letha Panie 1652 dne 13 february
koupil týž grunth od Jana Praška Stareho
za summu “42 kop gr. míš. čili na zlaty“                                 49 (zl.)
Nato vyplatil do leta 1667.,
Dle wyswiedčeni Jana Albrechta rychtaře
smdrovskeho že jest Janovi Praškovi Starimu
zawdawek tiech 22 kop gr. míš. zcela a zauplna
wyplatil to jest - - - - - - - - - - - - - - - -                                  25 (zl.)| 40 (kr.)
Na krawu zadušni srazieno - - - - - - - - -                               5 (zl.)| 50 (kr.)
Anno 1653 przi saudie složil do od aumrti                             1 (zl.)| 10 (kr.)
A tak ma jesstie od Letha Panie 1667 každo-ročně
doplaceti až do aumrti po 1 kopě gr. míš. 14 kop, to jest    16 (zl.)| 20 (kr.)
Nato vyplatil,
Anno 1668 dne 6. february položil do od aumrti                   1 (zl.)| 10 (kr.)
Nyní několik vysvětlivek. 1 kopa (tj. 60) grošů míšenských ve staré měně bylo rovno 1 tolaru nebo také 1 zlatému rýnskému a 10 krejcarům. 60 krejcarů bylo do 1 zlatého. To tedy znamená...
1 míšeňská kopa = 1 zlatý a 10 krejcarů = 70 krejcarů = tolar
Více se můžete dovědět např. na těchto stránkách. Vývoj cen v zemědělství můžete nalézt zde.
A tady je pokus o překlad do dnešního jazyka.

Adam Šemík,
Léta Páně 1652 dne 13. února
koupil týž grunt od Jana Práška Starého
za částku 42 kop grošů míšenských, tj. na zlaté      49(zl.)
  
Poté zaplatil do roku 1667:
dle osvědčení smdrovskeho rychtáře Jana Albrechta
Janovi Práškovi Starému zaplatil zálohu
(závdavek) 22 kop grošů míšenských to jest - - -  25(zl.)|40(kr.)
na krávu zádušní bylo sraženo - - - - - - - - - - - -      5(zl.)|50(kr.)
roku 1653 zaplatil vejrunek (splátku) - - - - - - -        1(zl.)|10(kr.)

A tak má ještě od Léta Páně 1667 každoročně
splácet (vejrunky) po 1 kopě gr. míš. 14 kop, tj.     16(zl.)|20(kr.)
 
Nato zaplatil
6. února 1668 složil splátku (vejrunek)                     1(zl.)|10(kr.)

Co jste hasiči, co jste dělali

Nedávno jsem se zmiňoval o požáru ve Smrdově, při kterém vyhořel i kostel. Při tomto největším ohni celkem shořelo 49 čísel s chlévy, kůlnami, stodolami a celým příslušenstvím, mimo to fara, kovárna, hospoda čp. 46 a pekárna v čp. 73, která patříla pekaři Nechvílovi.
O této události se dlouho vyprávělo a vzpomínalo z generace na generaci. To dosvědčuje následující článek otištěný v Čáslavských novinách 10. dubna 1928. Napsal ho tehdy žák Miloslav Myšička z čp. 5 (*1914 +1995) podle vyprávění svého dědečka Josefa Myšičky (*1844 +1927).

Z dědečkových pamětí
Náš dědeček je již hodně stár a mnoho zakusil. Teď nejraději posedává u kamen, topí a při tom vzpomíná na své mládí a často nám vypravuje různé události ze svého života. Ve škole nám jednou pan učitel vypravoval, že as před 60 lety shořel celý Smrdov. Hned jsem si vzpomněl na našeho dědečka a večer jsem ho poprosil, aby nám vypravoval, co si o tom pamatuje. A dědeček vypravoval: Bylo to v dvaašedesátém roce, když ten velký oheň byl. Tehdy mi bylo osmnáct let. Měli jsme už všecko obilí doma, bylo po žních. Oral jsem "na díle" pod městem, když tu na mne Francek Vítkův volal: "Koukej, ve vsi hoří!" Ohlédnu se a uprostřed vsi se valí sloup dýmu. A již se všech stran sbíhali se lidé ku vsi. Zapřáhl jsem voly do vozu a jel jsem domů. Než jsem přijel domů, už hořelo asi šest stavení. K nám se to již blížilo. Chytilo u Havlů, v čísle 41. Nebyl u nich žádný doma, byli v Opatovicích se křtem. Než se vrátili, shořelo jim všecko, jen dobytek a trochu nábytku jim lidé zachránili. Když tatínek viděl, že už naše stavení neobstojí, pustili jsme dobytek do polí, pár volů jsem zapřáhl do vozu a vynášeli jsme. Peřiny, jarmary a různý nábytek jsme naložili na vůz a já jsme s tím jel za ves. Ve vsi bylo boží dopuštění. Lidé pobíhali zmateně, nikdo nevěděl co dělat. Stříkačky nebylo a vítr roznášel hořící došky s jednoho stavení na druhé a v malé chvíli už naše stavení se stodolou hořelo jako pochodeń. Hořelo tak v hodině 50 čísel i s plnými stodolami. Jen stěží vyvedli lidé dobytek a trochu nábytku a peřin vynesli. Shořel též kostel i věž, která byla baňatá a krytá šindelem, tři zvony spadly a rozlily se. Ze školy vynášeli nábytek a různé věci do fary, která byla už tehdy jednopatrová a pod šindel, ale fara též shořela a vše, co tam bylo uschováno. Shořely tam cenné knihy i kronika naší obce. Škola však neshořela, ač byla uprostřed vsi. Byla jednotřídní, přízemní a kryta šindelem. Říkali potom lidé, že pan učitel Jan Šmíd nosil vodu v čepici a poléval střechu a tak školu uhájil. Já jsem potom večer vezl fůru k babičce do Vlkanova. Když jsme dojel na kopec ke Lhotě, byla už tma a do dneška jsem nezapomněl na hrozný pohled, který se mi naskýtal, když jsem se s kopce na naši ves díval. V tmavé noci se plameny jasně odrážely a nad tím vysoko byla rudá zář. Do smrti na to nezapomenu. Nám pak nastaly smutné časy. Obilí nám shořelo, nebylo co jíst, krmení pro dobytek také nebylo a pojištění jsme neměli. Museli jsme po okolních vesnicích žebrati o píci a živobytí. Z okolních vesnic přiváželi lidé do Smrdova dobrovolně obilí, mouku i dříví na stavbu. My jsme dostali dříví z Vlkanova od Zounků, též z "Bučiny" z panského lesa každý dostal nějakou kládu. Z Hradce strýc Dvořákův nám přivezl as 10 kop došků. Tak jsme do zimy postavili stavení. Stodolu jsme stavěli až druhý rok. Vzpomínám si, jak mi bylo, když jsme museli s bratrem po okolních vsích prositi. Došli jsme do "Dílů", sedli jsme na mez a plakali oba. Nechtělo se nám dál, vrátili jsme se. Ale druhý den jsme museli. Šli jsme tedy a došli jsme až do Žďáru, je to as 4 hodiny cesty. Tam byli hodní lidé. Fůru slámy jsme tam dostali. Nanosili jsme si ji k jednomu rolníku, druhý den jsme si vypůjčili koně a dojeli pro ni. Tak jsme to přece přes tu zimu přebědovali. Ale, děti nepřeji vám, aby vás něco takového ve vašem životě potkalo.

A co dělali hasiči? Hasičský sbor tehdy ještě neexistoval. Až v roce 1877 byl založen ve Světlé nad Sázavou sbor dobrovolných hasičů (SDH), který patřil mezi 152 sborů k tomuto datu evidovaným v království Českém. Službu členů SDH řešil Řád Sboru dobrovolných hasičů Světlá nad Sázavou a to ve 27 bodech, z nichž už 1. bod obsahoval: "...aby při vzniklých požárech lepší pořádek hašení a chránění bylo možno zachovati, utvořil se ve Světlé n/S. s přivolením slavné obecní rady sbor hasičský. Jeho údové na sebe berou povinnost v pádu ohně život i majetek obyvatelů města a vůkol ležících obcí vším možným způsobem hájiti a chrániti".
Prvním velitelem byl zvolen Václav Šmelzer (hostinský) a podvelitelem Jan Šemík (krejčí). Členy výboru byli Karel Peluňka (panský kovář), Jan Šindelář (kamnář), Josef Banset (granátník a obchodník),Václav Bláha (truhlář) a Jan Chroustovský (pilař).

A ve Smrdově? Zde byl podle záznamů ve školní kronice hasičský sbor založen na jaře roku 1887. Tuto myšlenku přinesli bratři hasiči ze Světlé, kde byl sbor již v plné práci. Sbor zakládali řídící učitel Václav Havlíček, učitel Jan Slavík, starosta obce Josef Bárta (není uvedeno čp.), Jan Zadina (čp.13).

Prvním velitelem záchranářů byl zvolen učitel Jan Slavík. a dalšími zakládajícími členy sboru byli tito občané:
Josef Císař (č. 1), Josef Nečas (č. 6), Jan Vrána (č. 15)
Josef Beneš (?), Jan Šemík (č. 12), Josef Zadina (č. 17)
Josef Holoch (č. 26), František Jambor st. (?), Jan Bárta (č. 32)
Josef Zadina (č. 35), František Zadina (č. 37),  Josef Zadina (č. 38)
Alois Zadina (č. 46), Josef Zadina (č. 46), Karel Zlata (č. 52)
Václav Hurský (č. 58), Josef Hurský (č. 59), František Zadina (č. 65)
Karel Šemík (č. 79) Jan Zeman (č. 87)
Rok 1933

úterý 14. srpna 2012

Ze Světlé do světa

Před několika dny jsem obdržel zprávu, ve které vnuk Bohumila Šemíka (*1882) hledá kořeny ve Světlé nad Sázavou.  
Bohumil odešel do Ameriky v roce 1905 a o dva roky později tam ze Světlé odchází i Marie Procházková (*1883). V roce 1910 se v Chicagu vzali a měli dvě děti, syna Alberta a dceru Mildred, která se dožila krásného věku 94 let. Když bylo "Millie" 5 roků, zemřela jí matka. V roce 1925 se Bohumil podruhé oženil. Jeho manželka, Theresa Skandera, svou pastorkyni vychovala a dovedla v roce 1939 ke svatebnímu oltáři. V roce 1940 už roky bydleli Ben a Theresa v Chesaning u města Saginaw ve státě Michigan. Dcera Mildred žila 64 let s Walterem Stanuszkem a měli spolu 4 syny (Hello Joe:), 9 vnoučat a 14 (dnes už možná 15) pravnoučat.

Vraťme se do roku 1882 - 29. října se narodil a 4. listopadu byl pokřtěn syn Jana Šemíka, mistra krejčovského ze Světlé. Za kmotra mu byl František Fiala, sedlář ze Světlé. Tento měšťan společně se svou ženou Barborou byli svědky u narození většiny ze 7 dětí Jana a Josefy Šemíkových. Pravděpodobně rodinní přátelé.
Matrika narození - Bohumil Jan Šemík, otec Jan
matka Josefa (Bednářová) Šemíková
Mladší bratr Bohumila, Jan po otci pojmenovaný, se narodil 19. července 1887. Z matriky se dá vyčíst i to, že v roce 1914 vystoupil z katolické církve a zůstal bez vyznání.

Janův syn z druhého manželství žije v Praze. Třetí, nejstarší bratr se jmenoval František a narodil se 27. září 1880. Jeho syn, také František (ročník narození 1917), žije v Železném Brodě a je nestorem klanu Šemíků.

Krejčí Jan Šemík žil se ženou Josefou, roz. Bednářovou, dlouho u rodičů ve Světlé čp. 126. Až dcera Antonie (*1885) a syn Jan (*1887) se narodili v č. 68. Josefa Bednářová pocházela z rodiny obuvníka v Budišově na Třebíčsku. Otec Jana Šemíka staršího, Antonín z čp. 126, byl také krejčí a s manželkou Antonií rodem Fialovou z Ledče vychovali syny Jana a Františka. František Šemík žil ve Světlé č. 50.
Antonín Šemík ze Světlé nad Sázavou se narodil počátkem 19. století a jeden jeho vnuk je pochován nedaleko Hurónského jezera ve státě Michigan. Vnuk tohoto vnuka dnes žije nedaleko řeky Mississippi ve státě Illinois. 
Hrob Bohumila Bena Šemíka

sobota 11. srpna 2012

Adam Šemík

O existenci jména Šemík ve Smrdově v letech 1651-1654 jsem již několikrát psal. S pomocí zkušenějších znalců písma jsme luštili přesné znění jména a na začátku léta se mi konečně dostal do ruky důkaz o tom, že ve Smrdově skutečně Šemík v době po třicetileté válce žil.
V urbáři statku Vrbice z roku 1668, který je uložen v archivu Zámrsk, jsem objevil zápis o prodeji smrdovského statku. Adam Šemík koupil 13. února léta páně 1652 grunt od Jana Práška Starého. Zde je k vidění zápis a zde je opis.


úterý 7. srpna 2012

Roky 1838 - 1855 ve Smrdově

Minule jsme popsali, jak byly obydleny jednotlivá stavení v Ovesné Lhotě. Zde si přiblížíme soupis sedláků, půlníků, čtvrtníků, jinak též chalupníků a zahradníků neboli domkářů v sousední vesnici. Smrdov v této době, ve druhé čtvrtině 19. století, nebyl již minimálně sto let městečkem. Přesto stále existovala pečeť, která byla otisknuta i v textové části stabilního katastru v roce 1855. Tento znak je bezpochyby dědictví po vilémovském klášteru, kterému celé okolí patřilo ve 14. století. Ostatně i znaky Vilémova a Habrů jsou velmi podobné.

Vysvětlivky: seznam čísel popisných, jmen usedlých z roku 1838. Zde je mapová část

1. Jirák Jan (domkář)
2. Císař Josef (domkář)
3. Krausová Anna (domkář)
4. Holloch František (domkář)
5. Myšička Jan (sedlák)
6. Vavrička Tomáš (půlník)
7. Johann Ritter von Eisenstein (majitel panství), zde stála fara
8. Zmrhal Jan (sedlák)
9. Zadina Tomáš (sedlák)
10. Hurský Josef (sedlák)
11. Husa Václav (sedlák)
12. Šemík František (sedlák)
13. Zadina Jan (sedlák)
14. Leška Jan (sedlák)
15. Vrána Jakub (sedlák)
16. Šemík Josef (chalupník)
17. Viduna Matěj (sedlák)
18. Zmrhal Jan (sedlák)
19. Havel Matěj (sedlák)
20. Viduna Jan (sedlák)
21. Jambor Josef (čtvrtník)
22. Šanc Matěj (sedlák)
23. Matoušek Matěj (chalupník)
24. Janouš Josef (chalupník)
25. Zlata Josef (sedlák)
26. Nečas Václav (domkář)
27. Šemík Josef dědicové (domkář)
Podpis majitele panství (vlevo) a tří rolníků. Tomáš Zadina rychtář, Franc Zadina a Matěj Šanc

sobota 4. srpna 2012

Stabilní katastr v Ovesné Lhotě

Jak jsem slíbil před několika dny, budu se věnovat Ovesné Lhotě. Ve třicátých letech 19. století probíhala na území celého Českého království i v ostatních částech Rakouska-Uherska rozsáhlá zeměměřičská akce. Stabilní katastr byl prvním podrobným zmapováním sídel a krajiny. Kromě mapových částí, které jsou dnes dostupné jako tzv. císařské otisky a ještě zajímavější indikační skici, je součástí písemný aparát, ze kterého lze kromě jiného zjistit, kteří hospodáři žili v jednotlivých domech.

Zde je tedy seznam čísel popisných, jmen usedlých sedláků, chalupníků, domkářů z roku 1838. Na konci řádku je uvedena velikost pozemku dvora (jednotkou jsou sáhy čtvereční). Není to velikost polností jednotlivých statků, i když i ty jsou v tomto archivním materiálu dostupné. Na konci řádku je případná změna v roce 1855.

1. Hadrava Václav (sedlák) (31+31) Mrkvička Josef
2. Aubrecht Tomáš (sedlák) (248) Aubrecht Josef
3. Vávra Josef (sedlák) (51)
4. Jelínek Jan (sedlák) (232)
5. Křivánek Josef (sedlák) (237) Křivánek Jan
6. Šemík Jakub (sedlák) (158+28) Šemík František
7. Zeman Vojtěch  (domkář) (30)
8. Špitálník Matěj (sedlák) (162+30) Sviták Josef
9. Jambor Josef (sedlák) (200) Jambor Josef
10. Malina Jakub (čtvrtník) (243)
11. Šemík Václav (čtvrtník) (115)
12. Zlata Jan (sedlák) (223)
13. Průša Václav (kovář) (96)
14. Jambor Jan (sedlák) (217)
15. Malina Jan (sedlák) (213)
16. Doležal Jan (sedlák) (196)
17. Fiala Matěj (hospodský) (223)

středa 1. srpna 2012

Střevíce z lýčí

Všem nám, kdo máme to štěstí i trápení, že žijeme u nás a že sem patříme, vykukuje sláma z bot ... otevřte staré matriky, popsané zažloutlými jmény těch, kdo byli před námi! Voní hlínou a větrem a chlévem ... Člověk je svérázně nevděčný tvor. Zná dějiny Země a ví, kudy táhl Cézar do Egypta a kudy Hanibal na Řím ... Ale neví, čím byl jeho vlastní pradědeček, jak se jmenovala jeho vlastní prababička za svobodna a neví, odkud kam se harcovali a co je všechno potkalo, než začal on sám užívat krás a strastí tohoto světa. A dokonce ztrácí i představu, co to znamenalo vonět hlínou, větrem a chlévem. Že to znamenalo celý život pracovat od růžového svítání až do černé noci, a že přes všechnu tuto práci mohly udělat škrt jediné kroupy, jediná průtrž mračen, vichřice, anebo velká voda. Jistěže se i radovali, a dovedli to, a ne zřídka a ne potichu. Aby byli živi v bázni a nejistotě, na to jim stačil pohled na oblohu anebo myšlenka, co bude asi zítra, či za měsíc a za rok. Především z této jejich bázně a nejistoty rostl krůček po krůčku a kámen po kameni náš pohodlný, sytý, elektronkový dnešek. Dnešek, kdy lidé znají jiné bázně, nejistoty a smutky, ale to jsou povětšinou takové starosti, o kterých by ti, kdo žili před námi, asi říkali, že by je chtěli mít.