Vybraný příspěvek

Drobný výklad pravidel

V průběhu uplynulých let krystalizovalo desatero klanu Šemíků, které bych rád okomentoval. Pravidla "od Adama" začala vznikat me...

pátek 30. září 2011

Čerstvé archivní přírůstky

Po cestě vlakem do Zámrsku a při listování v matrikách mě napadlo, že se nemusím zaměřovat jen na jméno Šemík. Tak vznikl minulý železniční příspěvek.
Ptal jsem se tu minulý týden, jak rozlišovat lhotecké Šemíky. Našel jsem na regionálním rozhlasovém webu reportáž, kde Josef říká, že ti od starosty jsou "spodní" a zemědělci jsou tedy "horní"? Kdo má kontakt na redaktora Kopeckého, aby si zopakoval vyjmenovaná slova? A co na to 89-letá teta?
Já jsem v archivu nasbíral hodně záznamů. Než si je všechny utřídím, tak vám je tu v surovém stavu ukážu. Třeba se tam někdo najde a upozorní mě na email .......@seznam.cz.

Omlouvám se, že to je tak nepřehledné. OL je Ovesná Lhota, Š. je Šemík, FOTO je poznámka k fotodokumentaci. Dvojčat asi mnoho mezi Šemíkovými nebylo. V roce 1864 se jedna "dvíčata" ve Smrdově narodila. Zda se dožila dospělého věku, nevím. Smrdovské čp. 27 je mi trochu záhadou. Kdy odtud jméno Šemík zmizelo? Mezi roky 1863 a 1874 tam žil domkář a tkadlec František Šemík? Rozcházejí se údaje o jeho dědovi.
  
Ve Smrdově mezi roky 1863 - 1883 žili Šemíkovi v č. 12, 16, 17, 73, 79. V Ovesné Lhotě pak obývali následující čp.: 6, 11, 16, 20, 24, 35, 43.   

B jako Bačkov. Šemíkovi zde bydleli koncem 19. století v č. 14, 17, 28. V Lubnu pak v č. 9 a v Chrtníči v č. 29 a možná i v dalších domech. Chrtníč už totiž nebyl přifařen ke Smrdovu, ale k Habrům.

Příště nakousneme osud Františka Šemíka narozeného v Ovesné Lhotě č. 43.

čtvrtek 29. září 2011

Cesta pokračuje

Při hledání v matrikách jsem u smrdovské fary posledně narazil na několik zápisů, které se vztahovaly ke strážním domkům u trati Kolín - Jihlava. Do druhé poloviny 19. století v kraji mezi Habry a Světlou existovaly pro dopravu pouze cesty, které navazovaly na dávnou síť obchodních stezek. Haberská stezka (to označení vzniklo díky zmínce v Kosmově kronice) byla společně s Libickou cestou - obě vycházely patrně z Čáslavi - spojnicí s Moravou a historickou Jantarovou cestou.
Tato zastávka vznikla až v r. 1911
V roce 1867 se ale začala vyměřovat Rakouská severozápadní dráha. První slavnostní výkop Severozápadní dráhy byl proveden 25. listopadu 1868 u Čáslavi. Samotná stavba probíhala dosti rychle - v září 1870 byl dokončen úsek Německý Brod - Golčův Jeníkov.   Dne 28.10.1870 projel první vlak s lokomotivou a dvěma vozy. V prosinci byly zprovozněny úseky Jihlava - Golčův Jeníkov a Znojmo - Okříšky a nakonec v březnu 1871 Okříšky - Jihlava. Trať stavěli převážně Italové. Mechanizace nebyla na stavbě téměř žádná, používaly se lopaty a krumpáče, kolečka a koňské povozy, proto na stavbě pracovali tisíce lidí. Roku 1871 byla otevřena pošta v Leštině, kam poštu dopravovala už nová dráha. Do té doby byla doručována pošta do Habrů. V roce 1911 byla zřízena železniční zastávka „U mlýna“, avšak bez čekárny. Tu si obec postavila až v r. 1921 za tehdejších 12000 Kč.

Strážní domky měly zároveň účel dopravní a obytný. Sloužily jako nájemní služební byt zaměstnance dráhy a jeho rodiny. Jejich děti navštěvovaly nejbližší školu. Zároveň strážník trati, v železničářském slangu vechtr, vykonával v okolí domku strážní službu, která spočívala v povinnosti projít po každém průjezdu vlaku přidělený úsek trati a zkontrolovat technický stav trati. Dozor měl význam i v protipožární ochraně, mohl pomoci včas odhalit vznikající požár polí, lesů či dřevěných staveb od jisker z parních lokomotiv. Každý strážní domek měl číslo. V okolí Sázavky a Ovesné Lhoty to byly domky č. 176 - 181. Zachována do dnešních dnů je například vechtrovna č. 187 nazývaná "U vraha". Zná někdo nějaký příběh spojený se strážními domky v okolí?

Na území leštinského katastru stál domek č. 181/45. Žel. strážníkem tam byl Ferdinand Zettl a v roce 1880 se mu  narodil  syn. Další domek č. 180/44 obývala rodina Josefa Celby. Roku 1881 se zde narodila dvojčata Františka a Bohumila. Tyto děti asi docházely do dobrnické školy. Další směrem na Vrbici mohly navštěvovat školu ve Smrdově.
Ve strážním domku č. 179/33 na katastru Vrbice byl vechtrem Karel Tröster. Strážní domek č. 178/32 ve vrbickém katastru se nacházel u Panského mlýna. V roce 1880 se tu narodil syn Josefa Zikmunda.
Strážní domek č. 177/83 ve smrdovském katastru stál u Lacinova mlýna (dnes zastávka Sázavka). 28. února se zde narodila Juliána v rodině Ferdinanda Pella. Rok jsem si nezapsal (asi kolem r. 1880).
Juliána ze strážního domku čís. 177
Zde se v té době narodil také František Pištal, nemanželský syn služebné ze strážního domku.

Strážní domek č. 176/82 ve Smrdově se nacházel pod lesem "borovou" (ještě stojící?). V roce 1871 zde byl strážníkem Karel Procházka a narodila se mu 9. října dcera Františka. Roku 1875 zde už ale sloužil a strážil František Zouvar.

Na rozdíl od usedlých sedláků a dalších lidí, kteří se živili v zemědělství, drážní zaměstnanci a jejich rodiny se stěhovali z různých koutů království a monarchie. Ti místní se často narodili, žili, oženili nebo vdaly a zemřeli v jedné a té samé obci, na jednom gruntu. Z odrodilých Šemíků z té doby byl takový cestovatel František, narozený v roce 1888, který se usadil až v Horním Prysku. O tom ale až příště.

úterý 20. září 2011

Valná hromada v Číhošti

Strávili jsme s rodinou krásný víkend. V neděli jsme navštívili v Sázavce místo, kde stál smrdovský statek pra(pra)dědů. Dům ani stodoly už neexistují. Zajeli jsme do nedaleké Pohledi na Michalův statek. Zde nás místní starosta zavedl o 200 let zpátky do doby, kdy život většiny Šemíků byl spjat se zemědělstvím. Dnes to platí snad jen o dvou rodinách (Rozsochatec, Ovesná Lhota).
Sobotní setkání bylo příjemné. Sešlost všech generací byla zvěčněna na fotografiích, které byly dostupné na http://www.phb.cz/d/semikovi/ (momentálně nejsou). Do středu ČR dorazilo 45 účastníků. Čtyři Šemíci z Chrtníče přišli až těsně po focení valné hromady. Nejmladšímu účastníkovi bylo osm týdnů a nejstaršímu 77 roků.
Nejdelší cestu museli překonat Šemíkovi z Prysku a České Kamenice. Jejich odměnou za dvousetkilometrovou cestu bylo nalezení společných pra(pra)dědů v Ovesné Lhotě. Zapomněl jsem se zeptat, zda se dva lhotecké rody nějak rozlišují. Já si je pracovně nazývám starostův rod a zemědělský rod. Tak ten zemědělský je spojen s otcem Františka Šemíka, koláře, narozeného 29. června 1888 v Ovesné Lhotě č. 43? S kterým rodem je spojena "ústecká" větev, která se nezúčastnila, ale jejich předek František Šemík se narodil v Ovesné Lhotě v roce 1881?
Jestliže někdo z havlíčkobrodska má zájem a čas, může zkusit navštívit okresní archiv, kde jsou k dispozici opisy matrik narozených, oddaných a zemřelých ze smrdovské fary. Tam byl také přifařen Bačkov, Dobrnice, Leština, Lubno, Ovesná Lhota, Štěpánov, Vrbice, Zboží, Hroznotín (část Dobrnic), Stará Chraňbože (část Dobrnic), Nová Chraňbože (část Dobrnic). Kde v minulosti žili Šemíkovi, spadaly pod farní úřad v Habrech obce Chrtníč nebo Rybníček (ten až od r. 1900). Číhošť byla samostatná fara. Od Dlužin a Druhanova už to šlo z kopce na faru ve Světlé nad Sázavou. To už ale asi nebude k dohledání v Havlíčkově Brodě, ale v oblastním archivu v Zámrsku.

neděle 18. září 2011

1. sraz Šemíkových

A musím říct, že mě mile překvapila více než hojná účast. Podle ohlasů na mou pozvánku jsem to odhadoval na 20, maximálně 30 účastníků. Že to bude nakonec přes 40 lidiček, to jsem nečekal. Přesnější počet uvidíme z hromadné fotografie, kterou zde určitě co nejdříve zveřejním.
Většina z nás jsme se viděli poprvé v životě. Věřím, že s mnohými z vás se ještě někdy potkám. Nejen prostřednictvím tohoto blogu, ale třeba někdy i na dalším srazu ještě více Šemíkových :o)
Omluvenku například posílali zástupci tzv. "ústecké" větve jednoho "lhoteckého" kmenu. Všechny účastníky také pozdravoval doyen František Šemík, ročník 1917, který se sice nemohl zúčastnit, ale jeho "světelský" kmen má výhonky v Železném Brodě a Praze. Mám pocit, že "chrtníčský" kmen, který tu měl zástupce dorazivších po focení, se potkal v minulosti právě s naším fotografem. A "smrdovský" kmen? Bylo nás tu, co vím, 12. Zajímavé je, že na srazu byl potomek jednoho Šemíka narozeného právě v Číhošti, jehož kořeny možná směřují do Smrdova. Stálo by za to vědět, v kterém roce se narodil (případně číslo domu).

pátek 16. září 2011

Šemík na vojně

Smrdovský rodák Alois Šemík byl prvorozený syn Jana Šemíka, rolníka na statku č. 12. Alois se narodil 20. prosince 1874. O dva dny později byl pokřtěn, za kmotra mu byl Josef Šemík (Janův bratr), rolník z č. 17. 
Na fotografii je Alois v uniformě z 1. světové války. Tehdy mu bylo asi 40 let, byl otcem dcery Anny (*1902) a syna Františka (*1908), mého dědy. Od roku 1899 žil v Rozsochatci, kam se přiženil na statek č. 30 do rodiny Josefa Ledvinky.
Jan Šemík, Aloisův otec, byl ročník 1849 a týkala se ho jako jednoho z prvních všeobecná branná povinnost, která byla zavedena v českých zemích v r. 1868. Od té doby se povinná vojenská služba v českých zemích týkala většiny mužské populace. Délka služby byla stanovena na tři roky, u námořnictva na čtyři. Potom následovalo sedm let zálohy a dva roky v takzvané zeměbraně.
Jan se ženil v roce 1874, bylo mu 24½ a v matrice se lze dočíst. Jan Šemík, reservník od c. k. 4.ho pluku dělostřelectva polního rytíře z Hauslabů... Jeho dcera Božena později vzpomínala... Jako mladík byl Jan Šemík odveden k dělostřeleckému pluku do Buda-Pešti.
Vraťme se do 20. století. Po skončení 1. světové války se v nově vzniklé republice začaly v obcích objevovat pomníky, na kterých jsou jména obětí. Později ke jménům přibyly oběti 2. světové války.
Například v Rozsochatci, kde žil Alois z fotografie, bylo za první války 14 obětí. Mnoho můžů rukovalo hned v červenci 1914. Mnozí se vrátili. I když bojovali na straně mocnářství, byli rádi, že se dočkali samostatného Československa. Někteří se vrátili z bojů jako legionáři. Někteří se vrátili s podlomeným zdravím a někteří nepřežili.
V Sázavce, tehdejším Smrdově, to bylo 13 obětí. Po skončení války byl 28. května 1922 odhalen pomník padlých. Obec jej nechala postavit za 7200 Kč.
Jedna ze čtyř obětí za 2. světové války má vztah k rodu Šemíků. 1. dubna 1945 zaútočily „kotláři“, jak se tehdy říkalo hloubkovým letcům amerického letectva, na lokomotivu osobního (!) vlaku na zastávce Smrdov. Při náletu zahynul žák 4. třídy světelské obecné školy Ládík Nedvěd a sedmnáctiletá Anna Malinová (dcera Jaroslava Maliny z č. 12), oba ze Smrdova. Je ironií osudu, že dva mladé životy zhasly rukou spojenců úplně nevinně.
Ovesná Lhota (foto) vzpomíná na šest obětí z doby 1914-1918 a šest z období 1939-1945. Mezi obětmi je i jméno Ladislava Šemíka.

středa 14. září 2011

Číhošť

Dnes máme středu a čas do srazu ve středu ČR se počítá na hodiny. Nahlédněme do knihy Království České, která vyšla před sto lety. Na straně 330 můžeme číst o historii obce Číhoště.

Starobylá osada Číhošť je ve výši 557 m nad mořem položená. V obci této zaujímá pozornost naši farní chrám, škola, fara a modlitebna evangelíků augsburského vyznání.

Původem svým sahá Číhošť do dob dávno minulých, což dokazuje mimo občasné nálezy mlatů z doby neolitické, i ta okolnost, že již při r. 1140 Hájek o ní zmínku činí. Prvým známým držitelem dědiny této byl r. 1347 Ctibor z Číhoště, po němž syn jeho Hanek od r. 1347 - 1362 se tu uvádí. V této době shledáváme se zde již s farním kostelem, jehož patronem po Hanekovi byl v l. 1365 - 1369 Mareš z Druhanova, jinak z Číhoště zvaný, který koupil osadu tu od svého předchůdce. Po Marešovi držel Číhošť Kunášek či Kuneš z Číhoště, který s bratry svými Maršíkem z Tuněchod a Radslavem z Kobylí hlavy 29. května 1390 kostel zdejší bohatě nadal. Známo, že Kuneš daroval z Číhoště platu 1 a půl kopy a bratři jeho z Tuněchod 2 a půl kopy za tím účelem, aby farář zdejší mohl si dva kněze střídníky chovati. 

Po Kunáškovi, jenž se z Číhoště vyprodal a v l. 1392 - 1403 Hodkov a Otryby držel, ujal Číhošť Jan z Číhoště, který se tu posléze r. 1393 připomíná. 

Po smrti Janově vládla na Číhošti ovdovělá manželka jeho Příba, o níž víme. že v l. 1407—1409 zdejší podací kostelní vykonávala. Táž nabaživší se života světského, uchýlila se do ticha klášterního a okolo r. 1414 ustanovila Jodoka ze Zhoře správcem statku Číhošťského. Po té držel Číhošť r. 1414 Aleš z Číhoště a po něm r. 1489 Mikuláš z Chřenovic, který prodal statek tento Janovi mladšímu Špetlovi z Prudíc a ze Žlebů, od něhož r. 1500 koupil jej Michal Slavata z Chlumu za 850 kop grošů, jenž zboží toto, t. j. Číhošť ves se tvrzí a dvorem poplužním, vsi Kněnice, Hroznětín, Utěšenovice, Utěšíkovice a díl Chřenovic připojil k panství Chlumskému. Od r. 1578 byla Číhošť připojena k Ledči. — Starobylá tvrz zdejší, jejíž nepatrné stopy nedaleko čp. 35. sledujeme, sahá svým původem do XIV. století a zanikla po r. 1500. 

Na povýšeném místě v obci nalézá se chrám Nanebevzetí P. Marie, který již r. 1350 uvádí se co farní v děkanátu Německobrodském. Zbaven  jsa po válkách husitských duchovních správců, byl až do r. 1785 filiálním k Ledči, načež téhož léta zřízena zde lokálie. která r. 1856 obsazena byla opět samostatným farářem. Orientovaná a prostranná budova tato zdobena jest, v předu třemi věkovitými lipami, z nichž prostřední má přes 7 m v objemu. Ve věži jsou tři zvony ze XVI. věku. Jako kostel tak i škola zdejší vykazuje úctyhodné stáří, neboť lze bezpečně míti za to, že časově se daleko od sebe nerozcházely. Dočítámeť se, že od r. 1668 službu kostelní a kantorskou při kostele v Sačanech vykonávali rektoři školy Číhošťské.

Starobylé lípy už několik let u kostela nestojí. Na jejich místě byly vysázeny mladé stromky. Kostel je místem spojeným s "Čihošťskými událostmi" a tragickým osudem faráře Josefa Toufara.

úterý 13. září 2011

Chrtníč

Shodou okolností se mi včera ozvali dva z rodu Šemíků. Jeden z Chrtníče telefonem a druhý emailem, ze kterého si dovolím citovat:
...nyní mohu 100% potvrdit, že prarodiče z otcovy strany pocházeli oba dva z obce Chrtníč, odkud pocházeli i jejich rodiče. Vzali se někdy během 2. sv. války a chvíli po svatbě bydleli ve Smrdově a pak se někdy kolem roku 1955 přestěhovali do Světlé. Dle všeho jejich předci, minimálně rodiče, pochazeli opět z Chrtníče, tudíž i nositel jména Šemík.
Chrtníč je víska nedaleko Habrů. Že žili či žijí Šemíkovi v Leštině, Lubnu, Bačkově, Habrech, Rybníčku, Světlé - to jsem věděl. Nyní si tedy přidejme další historické působiště Šemíků.

pondělí 12. září 2011

Hádanka z počátku 19. století

Při poslední návštěvě v Zámrsku, kde působí v místním zámku oblastní archiv, jsem v matrikách ze smrdovské farnosti nalezl následující zápisy. Všechny čtyři se vztahují ke Smrdovu a statku č. 12.
1821 - 24. ledna se narodil Josef Šemík
1818 - 13. srpna se narodila Barbora Šemíková
1813 - 22. neznámého měsíce se narodil Josef Blažek
1814 - 3. dubna? zemřel sedlák Josef Šemík
Na gruntu, kde byl sedlákem František Šemík, se roku 1821 narodil Josef (uprostřed je otec Franz Šemík sedlák). Co je psáno ve třech sloupcích vpravo (matka, kmotr, svědek), nemohu rozluštit. Třeba mi někdo pomůže. V případě Barbory, která se narodila o tři a půl roku dříve jsou rodiče stejní.
Jak vidno na statku č. 12 žili i Blažkovi. Je možné, že byla manželkou Dorota, roz. Šemíková? Vůbec nejstarší odkaz se vztahuje k úmrtí Josefa Šemíka, který zemřel ve svých 75 letech. Narodil se tedy roku 1739? Ve Smrdově na rodovém statku...?

neděle 11. září 2011

Kolem roku 1850

V polovině 19. století došlo ke zlomu, na který dnes vzpomínáme jako na zrušení roboty (1848). Do té doby i sedlácí pracovali na panském. Statky (tzv. rustikál) měli v nájmu. V případě Smrdova i okolních vesnic spadaly zdejší statky až do roku 1850 pod panství vrbické (Wrbitz).
Mapa z roku 1850 (zdroj: hist. mapy z mapy.cz)
Co o době v první polovině 19. století můžeme vyčíst z matrik o rodech Šemíků? 30. června 1850 se narodila Anna. Je zajímavé, že pradědou Josefa (chalupníka z č. 16) z matčiny strany byl Josef Šemík z č. 12, jehož datum narození odhaduji na dobu kolem roku 1760. Někdy počátkem 19. století se tedy ženil Jan Šemík z č. 16 a bral si Barboru, také Šemíkovou, z č. 12.
otec Josef Šemík, Smrdov č. 16; matka Anna, roz. Bártová v Kameni č. 3
Ve stejném roce 6. února se ženil Alois Hradecký, mistr řeznický ze Smrdova č. 12.
Nevěstou byla Kateřina, dcera Františka Šemíka, sedláka z č 12.
Je zde i vlastnoruční podpis otce Františka (Franz), protože nevěsta byla ve svých 20 letech nezletilá. Zletilosti mládež tehdy dosahovala až ve 24 letech.
Kolik bylo tehdy Františkovi, nevím. V té době byl sedlákem na č. 12 už jeho syn Josef Šemík (* 1821), jehož manželce Anně se narodili synové Josef (*1846), Jan (*1849-1929) a František (*1852). Příště se podíváme na moje nejstarší objevy.

pátek 9. září 2011

Cesta a cíl

Je lepší plout s nadějí než dorazit k cíli (R. L. Stevenson)
Když jsem se začal zajímat o původ mých rodičů, prarodičů, a tak dále a hloub do minulosti, došel jsem k názoru, že zájmem po rodové minulosti jim symbolicky splácím veliký dluh za dar, který jsem narozením dostal do vínku. V tuto chvíli nevím, kam se při pátrání po předcích dostanu. Vlastně dostaneme, protože věřím, že nás bude víc, kdo se budeme pokoušet hledat náš původ. Tímto způsobem se můžeme dostat až do 18. století. Kromě záznamů v archivech, kdy vycházíme ze zápisů více či méně pečlivých písařů máme ještě jednu moderní možnost. Tou možností je test genetické výbavy, tzv. chromozómu Y.

Klasická genealogie se zabývá především oblastí odkrývání rodových vazeb a vytváří spojení mezi již nežijícími předky soustředěnými v celých rodokmenech a žijícími potomky. Spojnicí mezi historií a současností mohou být i dnešní příjmení, která poukazují na možnou příbuznost z hlediska administrativně-historického. Další spojnici mezi našimi předky a námi představují také genetické linie, které v případě přímých (tzv. paternálních) linií mohou vést až k tzv. zakladatelům daných příjmení.

Na tomto místě je třeba zdůraznit, že tento druh DNA analýzy je zaměřen pouze na mužskou část populace, kdy základním předpokladem ke zkoumání genealogických vztahů spojených s příjmením je fakt, že v našich zeměpisných šířkách je obvyklé, že synové přebírají příjmení svých otců, což ale neplatí ve světě obecně. Současně do své genetické výbavy získávají všechny informace obsažené na chromozomu Y, který od otců dědí což je základní biologické pravidlo platné vždy. Proto je možné předpokládat, že pokud nějaký zakladatel založil svoje příjmení (tím, že bylo úředně zapsáno poprvé do matriky), tak tím vlastně zahájil cestu předávání příjmení úřední cestou až do současnosti a stejně tak předávání jeho genetické informace na dnes žijící současníky.

Je tu plno neznámých, můžeme si tedy mnohé představovat a domýšlet. Podkladem mohou být například názvy obcí a měst. Habry, Tis, Vrbice, Leština (líska), Jilem - to představuje hluboký prales, který v tomto kraji před kolonizací ve 12. století jistě byl. Vlkanov, Vlkaneč - vlci a kanci byli v těchto končinách při zakládání nových obcí jistě často vídáni. Ovesná Lhota, stejně jako ostatní Lhoty dává tušit, že obyvatelé nově založené osady ve 14. století měli určitá práva. Smrdov pochází ze staročeského slova smurdi, což znamená pracující lid v zemědělství.

čtvrtek 8. září 2011

Něco málo k organizaci srazu

Předně chci říct, že smyslem celé akce není organizovaná zábava. Myslím si, že se rádi po čase setkáme s blízkými přibuznými, a seznámení se vzdálenými příbuznými může být také zajímavé. Bude-li přát počasí, lze do Číhoště jet na kole z Ovesné Lhoty. Existují dvě trasy, kratší přes Vlkanov a delší přes Sázavku a Leštinu.
Jediným pevným bodem programu bude jen skupinové foto u středu republiky, ke kterému dojde ve 13h. Nejmladší a nejstarší účastník zaujmou na fotografii čestné místo:-) Vymýšlím cenu pro cestovatele Šemíka, jenž dorazí v sobotu z nevětší vzdálenosti od středu.

Ti, kteří přijedou autem, mohou zaparkovat (P) buďto u obecního úřadu nebo u kostela, který stojí také za návštěvu. Místo srazu (strom na mapě) je od úřadu směrem na Leštinu, co by kamenem dohodil a od kostela je to pár kroků.

Po 13h bude volný program. Pro ty, kdo by se chtěli občerstvit, domlouvá starosta Ovesné Lhoty (také Šemík) otevření hospody. Pro maminky s malými dětmi, které by potřebovaly v klidu malé nakrmit a přebalit, nabízíme zastavit se na cestě zpět v Ovesné Lhotě, kde tuto možnost po domluvě budou mít.

středa 7. září 2011

Už máme i Horymíra

Na začátku dnešního příspěvku se musím přiznat, že se profesně zabývám informační bezpečností, a tak se předem omlouvám za poučování, které uvedu na konci tohoto článku. Když jsem si před měsícem vymyslel na 17. září sraz Šemíků v Číhošti, potřeboval jsem vyhledat kontaktní informace, aby se o akci dovědělo co nejvíce lidí. A tak jsem začal hledat po internetu. Našel jsem pár emailů a pár telefonních čísel, ale opravdu vydatný zdroj informací je obchodní a živnostenský rejstřík. To byla první vlna, ve které jsem rozeslal dopisy.
Skutečně v pondělí 22. srpna se prudce zvýšil počet přístupů na tento web. Potom jsem si ještě s některými z vás poslal několik emailů a měl několik telefonních hovorů. Z toho, co dnes vím, představuji si, že rodová identita je držena trojkmenem. První má kořeny ve Světlé.
...jmenuji se xxx šemík, ročník xxx, můj otec jan šemík nar. 19.7.1887 ve Světlé nad Sázavou č.p. 68 v rodině Jana Šemíka, mistra krejčovského a matky Josefi rozené Bednářové z Budišova.
Přeji hodně úspěchů a naviděnou
Potomci jsou dnes v Železném Brodě, Praze, Liberci. Druhý kmen byl usazen celé 19. a začátek 20. st. ve Smrdově (dnešní Sázavce). I když v Sázavce už Šemíkovi nežijí, "výhonky" tohoto kmenu lze najít v Rozsochatci, Chotěboři, Havlíčkově Brodě, Pardubicích a Praze. Nejvíce jsou Šemíci zakořeněni v Ovesné Lhotě. Odtud byli v minulosti zaneseni do okolí Ústí nad Labem, Teplic, Prahy, Plzně, Tachova, Brna, ale i na Slovensko ku Žilině. A také do Prysku.
...na Váš dotaz rád odpovím, Horymír je můj synovec, neboť bratr xxx Šemík má smysl pro humor. Bohužel nikoho z ústecké větve neznáme.
Pro informaci zasílám dědův rodný list a několik stručných údajů.
Děda František se usadil v obci Prysk před rokem 1914, poté bojoval na balkánské frontě. Pak se oženil s Marií Furtigovou (v té době zde bylo 90% německého obyvatelstva). Společensky se poměrně angažoval - pokud vím, pomáhal zde založit dvě české školy.
Pracoval ve sklářské huti Fickl a spol. v Prysku jako huťmistr zhruba do konce 2. sv, války. Po válce dělal krátce starostu obce Prysk. V roce 1947 byl označen místním akčnín výborem NF za kolaboranta a bez jakéhokoli soudu (a pochopitelně důkazů) mu byl zkonfiskován majetek. Zemřel v roce 1967.
František Šemík se narodil 29. června 1888 v Ovesné Lhotě č. 43. Tam žil i jeho otec i děd, oba Josefové, koláři. Františkův kmotr byl František Šemík, čtvrtník z Ovesné Lhoty č. 15.
Pro Šemíky je typických pár křestních jmen: František, Josef, Jiří, Jan. Kromě Horymíra máme také Šárku, Martina, Oldřicha, Jitku, Karla, Lucii, Richarda...

Ještě minulý týden jsem odmítal využívat Facebook. Zjistil jsem ale, že to je druhý mocný zdroj kontaktů na Šemíky. A tak jsem rozeslal žádosti o přátelství. Výsledkem je druhá špička z 5. září na grafu výše.
Všem, kteří považovali moji snahu za obtěžování, spam a zásah do soukromí, se omlouvám. Na druhou stranu se divím, že je tak snadné na Facebooku získat identitu většiny uživatelů. Závěrem vám přeji, abyste se nestali bátory.

Ledečsko na počátku 20. století

Vraťme se v čase o sto let zpět, kdy se v knize Království České můžeme v podání Jana Valcháře dočíst.

Ledečsko se skládá ze 38 místních obcí, které tvoří 78 osad katastrálních, v nichž ve 3317 domech sídlí 23.246 osob a to 11.510 mužů a 11.736 žen. Dle vyznání náboženského jest 22.706 římsko-katolíků, 2 starokatolíci, 5 řecko- a 4 armensko-východního vyznání, 218 lutheránů, 21 reformovaných a 290 israelitů. Kromě 10 Němců hlásí se veškeré obyvatelstvo k národnosti české a téměř 65 procení téhož hledá výživu v zemědělství.

Již jméno této, od pradávna osídlené krajiny, ukazuje na původní stav tohoto sídliště, jehož jádrem byl Ledeč. Odvozeno jsouc, tuším, ze staroslovanského "ledina", značí krajinu ladem ležící.

V této pusté, pralesem pokryté krajině žili již v době neolithické, v prvém tisíciletí před Kristem praobyvatelé, zanechavší po sobě žárové hroby s popelnicemi, které byly r. 1903 u Ledče a Světlé nad Sázavou při stavbě dráhy Posázavské odkryty; tomu nasvědčují též četné nálezy kamenných sekerek u Chřenovic, Kožlé, Zdeslavic, Ostrova, Čihoště, Vlkanova a Lhoty Ovesné, jakož i sekoromlat od Světlé nad Sázavou.
. . .
Z předem uvedeného lze usuzovati, že většina osad na Ledečsku vznikla v době soustavy župní, neboť vyskytují se již ve XIII. nejdéle ve XIV. století. K nejstarším osadám čítáme: Ledeč, Chřenovice, Sačany, Bohdaneč, Třebetín, Michalovice, Číhošť, Kožlou, Trhovou Zahrádku, Luké (Loukov), Rečici a Světlou nad Sázavou.
. . .
Z nerostů užitkových třeba uvésti u Přemilovska, Sechova, Zdeslavic a Ovesné Lhoty hnědel, u Kožlé fluorit, u Ovesné Lhoty cínovec a u Chřenovic rutil. Vedle sloupkovitého beryllu a modravých aggregátů stébelnatého i vláknitého disthenu se zrnky orthoklasu u Ledče se nalézajícího, má Ledečsko stříbronosné rudy, na něž v XV. a XVI. století bylo dolováno u Ledče, Číhoště, Knínic a Ovesné Lhoty.
. . .
Složení půdy má ovšem vliv na výběr rostlin hospodářských, který není a nemůže býti ani obsáhlý. Pěstujeť se na Ledečsku hlavně žito, oves a brambor a ve výše položených osadách i len. Pro domácí spotřebu uplatňuje se též pšenice a ječmen. Z okopanin sází se krmná řepa a zelí, které u Dlužin, Ovesné Lhoty a Druhanova proslulo od nedlouhé doby svou dobrou jakostí a pode jménem "zelí dlužinské" vyváži se každoročně odtud až na Moravu, kde jest po zásluze ceněno a hledáno.


Tu a tam pěstuje se spoře cukrovka, mák, hrách a řepka. Z pícnin při střídavém hospodářství pěstuje se hlavně červený jetel a úročník. méně pak jetel bílý a nepatrně vojtěška. Snaha, aby výroba rostlinná na okrese byla zvýšena, zdárně pokračuje, nebot v poslední době sahá se k osivu přesetému a k umělým hnojivům; rovněž tak i hospodářským strojům dostává se patřičného povšimnutí.
. . .

neděle 4. září 2011

Zápisy z archivu

Ukázka matrik z let 1870-1884 pro smrdovskou farnost. Tato katolická farnost zahrnovala obce Smrdov, Ovesnou Lhotu, Dobrnice, Vrbice, Leštinu, Štěpánov, Lubno, Zboží, Bačkov. Opis těchto matrik je dostupný v okresním archivu Havlíčkův Brod.
Nar. Josef Šemík (*1879), syn půlníka z Ovesné Lhoty č. 35. Děda byl čtvrtník Václav Šemík z č. 11.
Kmotrem byl František Šemík, čtvrtník z č. 11 a porodní bábou Barbora Jamborová ze Smrdova č. 21.
Půlník měl statek s přibližně 1/2 lánem polí. Lán měl kolem 18 ha. Čtvrtník potom měl pronajato 1/4 lánu.
Originály matrik jsou  potom k zapůjčení v oblastním archivu v Zámrsku. Uvádím čitelnější ukázku z matriky narozených 1844-1862 pro faru ve Smrdově.
Narození Marie Blažkové r. 1853. Dědou byl Josef Šemík ze Smrdova č. 12, který se narodil před r. 1790 
Svědek Josef Šemík (*1821) se vlastnoručně podepsal. Kmotra Anna Jamborová (tři křížky) neuměla psát.


pátek 2. září 2011

Za 2 roky o 200 let zpět

Klíčovým okamžikem při pátrání po minulosti našeho rodu byla informace o  Janu Šemíkovi jako jednom ze starostů na přelomu 19. a 20. století. To bylo na začátku roku 2009. Na konci téhož roku už mi bylo jasné, že tento Jan je můj prapraděd. To se totiž objevil zápis z kroniky Smrdova, kde se v příloze 5 píše...

Úmrtí Jana Šemíka z č.12
(Dle sdělení jeho dcery Boženy, provdané za Fr. Vlacha)

V úterý 7.května 1929 zemřel ve Smrdově č.12 Jan Šemík, rolník na odpočinku, bývalý dlouholetý starosta zdejší obce, předseda okresní hospodářské záložny, první ?předseda? nově zde založeného hasičského sboru, ve věku 80 let. Byl to rolník uvědomělý, šetrný, poněkud prudší povahy. Za jeho starostování byla postavena roku 1901 okresní silnice od Zboží do Leštiny vedená, zřízen v roce 1903 nový hřbitov, postavena márnice, zalesněno pastviště u Obcí a za Zádušním rybníkem.
Jako mladík byl Jan Šemík odveden k dělostřeleckému pluku do Buda-Pešti. Byl třikráte ženat. První jeho žena byla Marie, rozená Bártová z č.20, zemřela však v mladém ještě věku 28 let. Zůstaly po ní 2 dítky – Alois (6-letý), Stázička (4-letá). Druhá jeho žena byla Anna, roz. Zlatová z č.33, mladá, 16-letá. Zemřela ve 42 letech, jejich dcera Božena, provdána za Fr.Vlacha, učitele, nyní ředitele škol v Habrech. Třetí jeho žena byla vdova Malinová z Ovesné Lhoty. Její syn z prvního manželství Jaroslav Malina se oženil s Marií, roz. Jelínkovou z č.14 a převzal po Janu Šemíkovi statek č.12. Jan Šemík měl bratra Františka na č.73 – hospoda. Také měl bratra Josefa, který koupil statek na č.17 se svojí manželkou, která pocházela z vedlejší vesnice Lubno (pravděpodobně z č.1 u Semerádů). Statek koupili jako novomanželé, pravděpodobně od Bílků č.17, kteří se údajně odstěhovali do Ameriky v 2.pol. 19.stol. 

Pro porovnání uvádím vzpomínku mého dědy Františka, který někdy v roce 1988 vzpomínal na svého dědu...

Přiženil se k nám Alois Šemík (r. 1899), který byl ze Smrdova - nyní Sázavky - z většího hospodářství (34 ha - 170 měr). Obec Smrdov je od Rozsochatce vzdálena pěšky přes 5 hod. Jeho otec byl třikrát ženat. První manželka byla Bártová, 18 let stará. Po několika letech zemřela a zůstal po ní náš otec Alois, manžel naší maminky. Podruhé se děda oženil rovněž s dívkou asi osmnáctiletou z rodiny Zlatovy. Ta také brzy zemřela. Po ní zůstala dcera Božena, která se provdala za učitele na měšťance v Habrech u Golčova Jeníkova.
Děda byl starostou obce, rád si lidově řečeno zahandloval s dobytkem. Jezdil po jarmarkách, výročních trzích na hovězí dobytek, kde koupil většinou pár volů, které se používali k tahu v zemědělství. Ty po určitou dobu krmil, spravil a zas na některém trhu prodal, takže často byl na cestách a mladé hospodyňky se musely doma s čeládkou starat, aby byla práce, kterou děda naplánoval, vykonána. Mimoto největší jeho zálibou byla brokovnice a les. Tento způsob hospodaření se nechal provádět před 80-140 léty, kdy bylo dost čeládky, děveček svědomitých, poctivých a nenáročných. Kdy bylo mladých dívek a v druhém případě ještě s patnáctiletým věkovým rozdílem (18 r. - 33 r.), které přidaly neuznanou oddanost. Daly to, co jest člověku nejdražší, zdraví a život.

Třetí manželka dědy byla vdova (Malinová) se třemi dětmi, dva hoši a jednou dcerou. Ta byla již vdaná, i starší syn byl ženatý. Nejmladší Jaroslav byl ještě svobodný, asi narozený v roce 1898. Toto manželství se uzavíralo z rozumu. Dědovi bylo asi 52 let a třetí manželce 39. Vzala si jej s podmínkou, že postoupí statek synovi, až vyroste. V době sňatku mu byly asi 4 roky.


Po dvou návštěvách archivu v Havlíčkově Brodě (loni v r. 2010) a Zámrsku (léto 2011) jsem objevil záznamy v matrikách z počátku 19. století. Na statku č. 12 hospodařil před rokem 1800 Josef Šemík. Objevil jsem zápis z roku 1820 (oprava 1821) o narození jeho vnuka Josefa.