Vybraný příspěvek

Drobný výklad pravidel

V průběhu uplynulých let krystalizovalo desatero klanu Šemíků, které bych rád okomentoval. Pravidla "od Adama" začala vznikat me...

pondělí 28. dubna 2014

Smrdov

Dnes jsem se vydal na Levý Hradec a kromě šlapání do pedálů a výhledů na vltavské údolí jsem si představoval život v 10. až 12. století. Víc než přemyslovské elity tehdejší doby mě zajímalo, jak mohli tehdy žít prostí lidé. Informací je k dispozici málo. Jen zlomky. Jestliže vynecháme Kosmovu Kroniku Čechů a jeho následovníky, zbývají texty o darování převážně knížecích statků církvi. Fenoménem té doby je darování lidí. Jedním takovým byl jistý Ostoj, jenž byl církvi darován jako „dušník“, tedy „za spásu dárcovy duše“.
I když se původní listina neza­chovala, takže ji známe pouze z poz­dějšího opisu, jde patrně o nejstar­ší zmínku o rolníkovi, o jehož životě něco víme. Onoho Ostoje se pak v ne­dávné době ujal Zdeněk Smetánka, proslulý archeolog, his­torik a trochu i kulturní antropolog, který se rozhodl rekonstruovat život tohoto pradávného rolníka.
Jak jsem zmínil, známe je zlomky informací. Ke všemu latinsky. Ke slovům jako jsou „servi, rustici, familia, ministerial, aratores, heredes, hospites“ těžko hledáme české výrazy. Otroci, nevolníci, poddaní, svobodní. Přechod od pohanství ke křesťanství. Kosmas na počátku 12. století realisticky označuje tehdejší venkovany za polopohany. Na konci století 12. a ve 13. století dochází ke kolonizaci vyšších poloh země, tedy také Vysočiny.
Reynek - Rozvážení hnoje

V kraji, který v tehdejším hradském systému spadal pod čáslavské hradiště, vznikla hned tři sídla jménem Smrdov. Citujme Profousovo dílo „Místní jména v Čechách“.
  1. Smrdov, ves 5½ km jihozápadně od Haber: 1307 (de bonis) Zmurdow castro et civitate; 1352 Smrydow, 1367–9 Smyrdow, 1405 Smrdow; 1654 městečko Smrdow (v kraji Čáslav.).
  2. Smrdov, dvůr u vsi Kletečné 6 km jihizápadně od Humpolce: 1226 Honorius papa (abbati Siloensi confirmat villam) Czmerdow (Czmerow c. 17, Smrdow c. 18); 1370 Smrdow, 1600 ves Smrdow.
  3. Starý Smrdov, ves (místní část obce Vyklantice) 10½ km severně od Pacova; ½ km na jih od Starého Smrdova je skupina chalup Nový Smrdov: 1399 dominus in Conypas plebano in Horzepnik censum in villa Smrdow donat; 1654 Smrdow (panství Lukavec v kraji Čáslav.)
Ještě jeden výskyt tohoto jména se kdysi objevil na Plzeňsku. Smederov, ves 3 km jihovýchodně od Blovic: 1789 Hft Hradischt: Lhotka samt Smrdow und Augezd...; 1838 Smedrow, auch Smrdow; 1895 Smedrow, Smederov.
To jméno působilo obyvatelům posměch v okolí a proto bylo uměle polepšeno změnou ve Smedrov a později dokonce ve Smederov, jako by bylo příbuzné se jménem Smederevo, názvem města a bývalé pevnosti nad Dunajem v Srbsku, pověstné z tureckých válek.

Maličkou oklikou se dostáváme k teorii vzniku jména sídla. Smrdov (= Smrdův) nebo původně dvůr či osada smrdů (srovnejte se jménem Chodov). Téhož původu jsou polská místní jména Smardzew, Smardzewice a Smardóv a polská příjmení Smardz, Smarz, Smarsz. Ve Slezsku je několik starobylých místních jmen Smardy; tam se také uvádějí z let 1193 – 1227 smardones = poddaní rolníci (lat. aratores). Boleslav Chrabrý daroval klášteru Týneckému „Cysow cum Smardonibus“. Dále je řeč o smrdech u Polabských Slovanů: u stálé ještě pohanských Daleminců byly roku 1181 tři společenské třídy supani (= župani), withasii (= vítězi) a smurdi (selský lid). To slovo bylo také jinde u Slovanů. V ruštině je smerd označení rolníka, příslušníka občiny v Rusku v 9. – 14. století. Původně svobodní rolníci s rozvojem feudalismu postupně upadali do závislosti na feudálech.

čtvrtek 24. dubna 2014

Dům na skále

Václav Vaško byl takovým „kronikářem” katolické církve v Československu. Kniha Dům na skále zachycuje ve 2. dílu padesátá léta 20. století. Dovolte mi krátkou ukázku.

„Krutílek a spol.”
Nad „pomocníky” litoměřického biskupa Trochty vynesl pražský Krajský soud rozsudek dne 20. března 1953. Sekretář litoměřického biskupa, salesián P. František Krutílek, jím byl odsouzen za údajnou velezradu a špionáž ke 13 letům vězení. Jeho hlavní „vinou” bylo, že z biskupova příkazu posílal prostřednictvím sítě spolupracovníků do Vatikánu zprávy o jednáních mezi církví a státem a o celkové církevněpolitické situaci v zemi.
Za obvyklou „velezradu”, „špionáž” či napomáhání k „trestným činům” byli spolu s ním odsouzeni k trestu odnětí svobody: Marie Kovalová (*1911) na 14 let, Štěpán Šnajdar (*1912) na 12 let, František Novák (*1911) na 11 let, Marie Horníková (*1913) na 10 let, Marie Zbrojová (*1910) také na 10 let, František Šemík (*1917) na 5 let a Bohumil Novák (*1900) na 9 měsíců.
Do této skupiny patřil také Trochtův právní poradce JUDr. J. Koval, ale z neznámého důvodu byl k soudu předveden až 14. července 1953 a odsouzen k sedmiletému trestu. Zemřel krátce po propuštění.

Na webu Josefa Hurta jsem nalezl ještě jednu zajímavost. Mezi kněze litoměřické diecéze v roce 1948 je uveden František Šemík jako kaplan v České Kamenici. Působil ale i v Jetřichovicích, Kerharticích, Markvarticích, Srbské Kamenici. Před zatčením v roce 1952 byl administrátorem v Benešově nad Ploučnicí.

úterý 22. dubna 2014

Hostince, krčmy, hospody

Na tento příspěvek jsem se chystal již několik měsíců. Teprve setkání s pány Zadinou a Zajícem v jedné pražské restauraci bylo poslední kapkou k tomu, abych přepsal něco z místní "hospodské" historie. Sociální kontakty obyvatel větších vesnic se soustřeďovaly do kostelů, škol a hospod. V menších sídlech zbývala už jen ta hospoda. Například v Ovesné Lhotě zůstal po hostinci v č. 17 pouze místní název "Za Hospodou". Ve Smrdově (dnešní Sázavce) se historicky první krčma nacházela v "centru" nedaleko kostela i školy.
Pokud dnes projíždíme Sázavkou směrem na Leštinu, po levé straně před odbočkou na Ovesnou Lhotu se zjeví budova obecního úřadu, kde je vidět reklama na pivo z Vysočiny. Není to ale hospoda v tradičním duchu. Na štítu je nápis - "Klub Sázavka".
Zrušení živnosti hostinské
Původní smrdovský hostinec, kdysi dokonce zájezdní hostinec, stál naproti v č. 46. Provoz zde skončil s koncem roku 1952. Důvod? Lidově demokratický režim rušil soukromé podnikání. To se týkalo i drobných živnostníků. Státní hospoda byla v dalších letech v č. 11, kde se měly konat také lidové soudy. Živnost hostinská se přitom v č. 46 dědila v rodině Zadinů z generace na generaci, a to už od roku 1865. Anna Zadinová byla  před rokem 1953 poslední. Cituji ze vzpomínek pamětníka:
K domu čp. 46 mohu sdělit jen pár střípků, jenom to, co jsem zažil. Co moje paměť sahá, tak se v na čp. 46 hostinská živnost již neprovozovala. V domě žili dva sourozenci Zadinovi – Václav a Anna. Pan Zadina měl přízvisko „Venda z hospody“ a dospělí mu jinak neřekli a jeho sestra byla zase „Nanda z hospody“. Pravděpodobně skončili se znárodněním. Já pamatuji, že pan Zadina pracoval v místním JZD, ale nevím, zda již jako důchodce, nebo zda mu bylo méně než šedesát let. Pamatuji se, že měl vlasy šedivé jako mlíko, byl silnější postavy a pro mně vypadal staře. A byl to veselý člověk se smyslem pro humor. Jeho sestra se dožila vysokého věku – něco přes devadesát let a byla svého času nejstarší občankou Sázavky (Smrdova).
V hospodě č. 46
Zachovaly se fotografie z konce třicátých let 20. století, na kterých je zachycena místní pánská společnost. Na nalepené poznámce je čitelný začátek textu "V Kapličce... ... .." a datum 5.10.1928. Z oblečení by se dalo usuzovat, že zbytek vesnice byl v kostele. Že by tato partie zůstala v "půli cesty" a do kostela nedošla? Kdo ví. Otec Anny a Václava, hostinský Alois Zadina, byl kolem roku 1910 místním starostou. Na fotografii je první zleva František Zadina z č. 17. K tomu se váže tato poznámka z kroniky. Roku 1907 byl založen Hospodářsko-vzdělávací a zábavní spolek Rieger pro Smrdov a okolí. Zakladatelé Zadina Josef čp. 17 a učitelé Hrdina a Maximovič. Na zahájení bylo sehráno u Zadinů čp. 46 první divadlo vůbec „Naši furianti“ za vedení režiséra Zadiny Josefa z č. 17.

pátek 18. dubna 2014

Všichni dobří rodáci

Chrám sv. Víta (16.4.2014)
Ve středu dorazila z Vysočiny do Prahy billboardová křížová cesta, která přinesla přes katedrálu sv. Víta do Valdštejnské jízdárny dílo Bohuslava Reynka.
Jeho otec Bedřich byl již druhým Reynkem na petrkovské usedlosti po dědečku Josefovi. V domě vnímáme neidylicky přítomnost několika generací jednoho selského rodu, i když Reynkům patří teprve od roku 1866, kdy jej koupil děd Bohuslava Reynka Josef, původem z Bohušic u Světlé nad Sázavou. Na Světelsku se jméno vyskytuje ve více počeštěné podobě Rejnek. Rodina se domnívala, že jejich předkové přišli ze Španělska nebo Francie, protože nejstarší známý předek se jmenoval Jakub Reňk, u kterého si podivný háček nad „n“ vysvětlovali jako španělské znaménko. Podle všeho přání, které bylo otcem myšlenky. Už když byl Bohuslav malý, bylo na něm vidět, že není „typický selský kluk“, jak říkají jeho synové Jiří a Daniel. Komunisté petrkovský dvůr i se zámečkem a s 80 ha polností znárodnili, Reynkům zůstal jen kus pozemků a byt. To bylo paradoxně pro Bohuslava vysvobození, protože se nemusel o velký statek tolik starat a mohl si dělat svoje. Za nacistické okupace byli Reynkovi v roce 1944 z domu vystěhováni a v padesátých letech podobnému vystěhování unikli jen zázrakem. Na úřední příkaz do týdne se vystěhovat, uzavřený pozdravem Světu mír!, nereagovali - a kupodivu se nic nedělo. 
Reynek - Petrkov
Jan Zrzavý, rodák z nedalekého Vadína, počátkem šedesátých let napsal o Petrkově: "Byl to kdys krásný a velký selský dvůr, dnes je to smutná zřícenina, dvůr plný bahna a močůvky, drolících se zdí… Po zabrání majetku mu zbylo jen stádo ovcí, jejichž pasením se živil. Nyní dožívá svůj život v tomto bědném zbytku domova, v chudobě, meditaci a modlitbách a ryje své vidiny do měděných destiček a veršů"Ty tam jsou naštěstí doby, kdy vyvlastnění majitelé museli bezmocně přihlížet jeho chátrání.[1]
Zrzavý - Lipnice
Jan Zrzavý se narodil v rodině učitele, který nastoupil do nově postavené školní budovy. A protože ta byla postavena na hranici katastru mezi Vadínem a Okrouhlicí, uvádí se rodiště malíře různě. V dětství snil u Sázavy o moři. Hodně času strávil v Bretani. Když se seznámil se svými kořeny, které sahaly k selskému rodu z Krucemburku, vyslovil přání být pohřben na tamním hřbitově. Rodokmen rodu Zrzavých je dílem několika genealogů.[2] Skládá se z části mýtické (vladycký rod ztrácející se v době třicetileté války) a části doložené od poloviny 17. století až po současnost. Rodopisci vypátrali rozrod Martina Zerzavého, od kterého pocházejí všichni dnes žijící Zrzaví.
Kraj pod Lipnicí. Jeden solitér z Petrkova, druhý z Vadína - Okrouhlice. Oba dva se silnými kořeny zapuštěnými na Vysočině. V roce 1929 Jan Zrzavý namaloval obraz, který je v jeho tvorbě ojedinělý. Slovanský bůh Veles s podobou připomínající spíše egyptského boha. V tvorbě Zrzavého jsou časté křesťanské motivy, u Reynka ještě více. Bůh podsvětí, bohatství, magie a stád je Zrzavého pokus jít dál a hlouběji v toku času.

čtvrtek 17. dubna 2014

Bačkovský zámek a podzámčí

Tak on to není (přesněji nebyl) zámek. Spíše to byl zámeček. První listina, kde je zmiňován Bačkov, pochází z roku 1307. K roku 1458 se váže první zpráva o tvrzi. Přesné místo tvrze není známo, nejsou ani zmínky o přestavbách na zámek v 16. století. To byla v Bačkově pouze rychta rozsáhlého Trčkovského panství.
Erb Klusáků
z Kostelce
Pak přišla třicetiletá válka, velký zmar a velké přerozdělení majetků. Bačkov a Zboží se dostal do rukou vladyckého rodu Klusáků z Kostelce. Kolem roku 1650 se stal pánem Bačkova bývalý trčkovský fořtmistr a hejtman Albrecht Beneš Klusák z Kostelce (*1590 1651). Po něm převzal malé panství jeho syn Jan Maxmilián a později roku 1695 vnuk Jan Václav (*1674 175247), který byl jako poslední z rodu po meči pochován v klášteře v Sedlci.
Jan Václav si nechal v letech 1700 až 1702 vystavět zámek ve Zboží. Po něm držela Bačkov i nedaleké Zboží Tereza Amchová z Borovnice, rodem Klusáková z Kostelce (manželka Matěje Amchy z Borovnice, pána na Nové Vsi) [zdroj: kronika obce Bačkov s odvoláním na Ottův slovník a farní kroniku ve Smrdově]. Po její smrti se majetek rozdělil a další vlastníky Zboží zde pomineme.
K přestavbě tvrze na zámek došlo údajně kolem roku 1750. Kde přesně tento zámek stával však není známo. Pravděpodobně bylo jeho zdivo kolem roku 1786 použito Janem Heřmanem z Herreitu k výstavbě nového zámku se dvorem. Uprostřed něho byl malý lihovar. [1854 Johann Morawec (Ebrhart Jonák Der Land und lehentäfliche grundbesitz in Kön. Böhmen, Prag 1865, str. 2)].
tvrz, zámeček, ruina, zbořeniště
V místech domu pana Adamce čp. ? stál pivovar. Na poli nad Bačkovem se pravděpodobně pěstoval chmel – pole se jmenuje „Na chmelnici“. Možná nedaleko stál i větrný mlýn. Dodnes se pozemkům za vsí říká „Na větrníku“. Obec měla v této době 22 domů (rok 1787). Později Bačkov ještě několikrát změnil držitele, většinou cizince, v roce 1809 patřil Antonínu rytíři z Mosburgu, který prodal Bačkov vídeňskému měšťanu a kupci Josefu Ullerichovi. Od roku 1843 patřil Leopoldovi Simplovi (Limpovi) (v té době bydlel na zámku správce), od kterého ho koupil Jan Moravec společně s manželkou Antonií za 40 000,- zlatých ražení českého.

Tou dobou už v Bačkově žila třetí generace Šemíků. Byli to vesměs domkáři (čp. 14, 17, 28) nebo nádeníci a čeledíni. Václav Šemík žil patrně s rodiči přímo na velkostatku (č. 1), než si postavil dům č. 28. V roce 1818 se oženil. Žena Marie, rodem Thámová, pocházela z rodiny místního pastýře (č. 32). Měla bratra Josefa. Václav Šemík měl sestru Annu. Té se v roce 1819 narodil nemanželský syn František.
30.11.1819 nar. František, matka Anna (otec Josef Thame)
K otcovství se doznal pasák Josef Thame a do matriky byl zapsán až dodatečně. V Bačkově nehospodařili velcí sedláci. Většinu okolních polí zabíral velkostatek v čele se šafářem, který spravoval celé hospodářství pro majitele. Výše zmíněný Jan Moravec žil s rodinou v době sčítání obyvatel v roce 1870 na zámečku společně se správcem a jeho rodinou a několika dalšími rodinami v druhé části budovy. Celkem tehdy v zámečku žilo 22 obyvatel. Při příštím sčítání lidu roku 1880 na zámečku nebyl evidován žádný obyvatel.

Roku 1872 prodal Jan Moravec panství Františku starohraběti Salmovi z Reifferscheidu za 182 tisíc zlatých ražení českého. Dne 26. prosince 1887 po jeho smrti zdědila majetek jeho sestra Johanna hraběnka z Thun – Hohensteinu. Posledním majitelem panství Světlá nad Sázavou a Habry, k němuž patřilo deskové panství Bačkov, byl hrabě Josef Osvald Thun-Hohenstein, který toto panství zdědil po matce Johanně v roce 1892. V červnu 1913 ho přinutily finanční potíže, aby bylo toto panství prostřednictvím pozemkové banky postupně prodáno. V tomto období koupil dvůr Richard Morawetz, továrník, a v roce 1916 k němu připojil dvůr Kysibl. František Tůma koupil zbytkový statek a zámek po pozemkové reformě v roce 1925. V roce 1948 byl společně s rodinou vystěhován, po navrácení v roce 1993 provedeny menší opravy zámku, které nepokračovaly a zámek dál chátral.

pátek 11. dubna 2014

Program na 10. května


Po stopách Jaroslava Haška

10. května se blíží a s ním i naše setkání v Lipnici nad Sázavou. Místo srazu bude u pomníku Jaroslava Haška nedaleko domku, kde trávil poslední měsíce života. Kde a kdy jeho život začal? V Praze roku 1883.Ve stejném roce, ve stejném městě, se narodil jiný slavný spisovatel - Franz Kafka.
Vnitroblok ve Školské ulici 1325/16
Pavlačový dům ve Školské ulici na Novém Městě pražském nedaleko Karlova náměstí. Otec, učitel matematiky, předal synovi stigma závislosti na alkoholu. Jeho matka, vdova se třemi dětmi se několikrát musela stěhovat, jak je patrné z policejních přihlášek. Za obnovenou fasádou rodného domu, o jehož zachování se po roce 2000 bojovalo, je dnes hotel. Pavlačový dvůr zde dnes již nenajdeme, a tak obrázek o tom, jak se zde bydlelo, si udělejme ze zmínky ve studii Pavla Janáka z roku 1933.
"Všechny byty bez předsíně, vchod z pavlače vždy do kuchyně a odtud do pokoje. Všechny místnosti mají slušné rozměry, v principu šířkové, velmi dobré světlo skoro všecky pokoje o 2 osách… Rozumná dispozice. Slušné bydlení podle úrovně doby."
zdroj: praga-magica.blog.cz
Připomínkou, že se zde narodil Jaroslav Hašek, je busta nad vchodem do domu "obohacená" o reklamu na pivo.

neděle 6. dubna 2014

Ztráta předků

Vzhledem k malé mobilitě selského lidu docházelo v uzavřených venkovských lokalitách čas od času ke splynutí či ztrátě předků. Cizím slovem implex. Co to znamená? Rodiče, kteří mají společného potomka, mají také společného předka. Výsledkem je, že na stejného předka narazíme ve více liniích. To se týká genealogického vývodu. U rozrodu narazíme pro změnu na společného potomka.
V klanu Šemíků, který dlouhé období žil na omezeném prostoru jednoho panství, ke sňatku příbuzných mohlo docházet. Dá se předpokládat, že většina dnes žijících mužů s příjmením Šemík a nepřivdaných dcer Šemíkových mají společného předka žijícího někdy v první polovině 17. století. Co ale bližší příbuznost? Aby se odhalilo, zda neexistují překážky uzavření sňatku, podstupovali snoubenci svatební ohlášky.
Podívejme se na záznam o narození Marie, dcery Antonína Šemíka.
3. října 1890 narozena Marie Šemíková
Otec, domkář z Ovesné Lhoty č. 28, byl synem Václava Šemíka, čtvrtníka, jinak též chalupníka z č. 11. To číslo si zapamatujme. Zde žil i první nám dnes známý lhotecký Šemík. Matka Marie byla dcerou Josefa... v té době již zemřelého domkáře z č. 28.
Matka Marie Šemíková, rozená také Šemíková
Josef Šemík se živil jako zedník a se svou manželkou, roz. Pejcharovou, měl kromě dcery Marie ještě syna Václava (*1888). Nedlouho po jeho narození otec Josef umírá a dcera se zasnoubí s Antonínem, jehož praděda byl současně prapradědou nevěsty.
Synové společného předka Marie a Antonína
Vojtěch a Tomáš byli bratry jen po otci
To bylo ovšem tehdy překážkou uzavření manželství. Jednalo se totiž o příbuzenství ve 3. a 4. stupni. V případě takové příbuznosti bylo ovšem možno získat výjimku, tzv. dispens. Zda bylo před svatbou o tuto výjimku žádáno, to bychom se měli dovědět v zápisu o svatbě. Zatím tento záznam nalezen nebyl.
Pravidla, která omezovala vznik manželství, byla komplikovaná. Postupem času se církevní pravidla prolínala s civilním právem. Církevní právo čím více zaostávalo za dobou a dlouho se nemodernizovalo. Nutno říct, že i díky dogmatickým církevním pravidlům se můžeme dnes v matrikách, které až do 20. století byly plně v rukou církevní administrativy, dopátrat svých předků.
Ale zpět ke ztrátě předků. V ideálním případě každý z nás má dva rodiče, čtyři prarodiče a s každou další generací se počet přímých předků zvyšuje s druhou mocninou. Klasická dvojková soustava. V osmé až desáté generaci, kam každý z nás může teoreticky nahlédnout, to je dvě na osmou (256 předků v osmé generaci) až dvě na desátou (1024). Celkem tedy 500 až 2 tisíce osob, které se v párech musely někdy někde potkat, abychom tu dnes byli my. To je pouze šedivá teorie, zelený je strom života. Ve skutečnosti také vlivem jevu, kterému se říká ztráta předků, se nikdy k takovým číslům nedobereme. To, na co bylo mnohdy hanlivě poukazováno u šlechty, se nevyhnulo přirozeně selskému stavu.
Dovětek. Rok po narození Marie (*1890) máme zprávu, že její otec Antonín žije v Spojených státech amerických. Z Antonína se stává Anton a z Marie je Mary. Ještě nám chybí dohledat záznam té svatby (na matrice ve Světlé) a narození syna Jakuba.
Dovětek druhý. V roce 1888 se ve Lhotě narodil Václav, ze kterého se později v USA stal James. Nebyl to tedy Jakub a nebyl to ani syn. Byl to bratr. Zmátl mě velký věkový rozdíl a skutečnost, že ve sčítání obyvatel v roce 1900 byl James uveden skutečně jako syn Marie a Antonína.