Úřad konšelský v Mladé Vožici

Zažloutlý týdeník Tábor z února 1905 nám v digitalizované dává příležitost získat přehled o členech městské rady v Mladé Vožici na počátku 17. století. Článek v opisu z Digitální knihovny Kramerius nechávám v původním znění.

Tábor: A. J. Landfras, 24.2.1905, ročník 2, číslo 8, str. 2

Všude říkali „magistrát, obec města, radda (důsledně s dvěma s!) města“ jen vožický písař tomuhle pojmenování nejdříve asi nechtíc potom z justamentu se vyhýbal, až do lidu název přešel tak obecně, jako sotva někde jinde. Za to v městských knihách, ač stačí vážný akt obšírně líčiti a také barviti obrazy se slávou třeba bez barvy, co mně jich z Táborska bylo příručno, nenalezl jsem tak úzkostlivě správně vedený seznam „hlav úřadu konšelského“, začínaje první knihou až do předposlední jako ve Vožici. Nepodává sice žádných poutavých událostí, leží před námi jména zaniklých rodů, crèm měšťanstva. Za přečtení přece stojí. Někdo ze čtenářů najde své předky, o nichž se nedozvíme ničeho z matrik, poněvadž tyto na Táborsku šmahem začínají rokem 1630-40. Jen část chýnovských sahá k r. 1614, ale tak úryvkovitě, že necelek až zaráží. Ve Vožici začali pak je psáti po roce 1680^(*).

Nuže, paběrkujeme ve vožických městských knihách. Tam je obnoven již řečený úřad r. 1604 s těmito pány konšely:

Zikmund Jiříků (primas), kovář Bouslav, kolář Matěj, zámečník Jan, Jiřík Sychra, Mikuláš Šemík, Václav Míka, Mikuláš Šprenclík, Jan Vaněček, Jan Sedláček, Pavel Hudec; písař městský Jan Hreyta (často se píše Janek Hrejte si!); rychtář Jániček (Jan) Zíků.

1604: Mik. Šemík (primas), Pavel Hudců, Jan Vaněček, Míka Šprenclík, Václav Míků, zámečník Jan, kolář Matěj, kovář Bouslav, Petr Pekárků, Václav Šípek, Jan Štibral, Petr Roubíček. Písař městský Mikuláš Kalina Jiříků (tj. syn Jiříka Kaliny, řekli bychom po rusku Jiříkovič); rychtář Zíka.

1605: předešlí se obnovují. Vida druhý kolovečský mlýn! Ze starých udělali nové konšely. Item rychtáře.

1606: Mikuláš Šelmík (jistě Šemík, jenž mohl býti Šelmík = šelma). Jan Zíků, Pavel Hudců, Václav Míků, kolář Matějček, zámečník Jan, kovář Bouslav, Mikuláš Šprenclík, Václav Studenský, Pavel Pekárek, řezník Matěj „velikej“, krejčí Vondra, Němec (rodem i mluvou!). Písař Míka Jiřík, rychtář Petr Pekárků. Jemu jest úřad ten vsouzen tj. nevděčné rychtářství měšťané neradi brávali. I bylo třeba často, když některý necítil v sobě ducha policajtského, mocí za rychtáře ho ustanoviti.

1607 item stará rada se obnovuje. Že ale Vondrovi Němci český vzduch vzal dech a Vondra zemřel, posazen do rady Jan Stibral, jehož r. 1608 vystřídal Jan Rudolský a za r. 1609 Mikuláše Šprenclíka dala vrchnost do konšel Adámka Šprenclíka řečeného Nechtěldomů. Asi kmotr z mokré čtvrti.

rychtářské právo

1610: Jan Zíků, Mikuláš Šemík, Václav Míka, kolář Matěj, zámečník Jan, kovář Bouslav, Pavel Pekárků, Matěj Kaňkovský, Václav Studenský, Jan Stibral, Jan Rudolský, Jan Sedláček. Písařem Mikuláš Jiříků, rychtář Adam Šprenclík, jenž rychtářské právo tj. řádný bejkovec vzíti se zpečoval.

1611: Jan Zíků (primas), Mikuláš Šemík, Václav Míků, Jan zámečník, kolář Matějček, Pavel Pekárků ode věže, Václav Studenský, Jan Šamša, Jan Rudolský, Jan Štibral, Jan Sedláček, Václav Strouhal. Písař s rychtářem se ponechávají (tj. z roku předešlého). Asi p. Adamovi na truc.

MMXX - zamyšlení na konci roku nula

Původně královské komorní město Mirotice bylo součástí zvíkovského panství. Počátkem 16. století je městečko zastaveno pánům z Rožmitálu. Přičiněním Zdeňka Lva z Rožmitála vydal král Vladislav II. roku 1499 v Budíně pro Mirotice první královské privilegium, jímž se jim dostalo právo na konání dvou osmidenních výročních trhů – jarmarků. V době rožmitálské zástavy (1476 – 1543) nárokovali zástavní držitelé královského panství zvíkovského – Rožmberkové a Švamberkové na Mirotických vykonávání robot pro Zvíkov a zvláště pro zvíkovský královský dvůr v Cerhonicích.

Z Mirotic do Rožmitálu to je asi 30 km. Václav Hájek z Libočan, který byl v letech 1524 – 1527 farářem v Rožmitálu, sepsal v průběhu 30. let Kroniku českou. V ní se objevuje Hájkem možná částečně vymyšlená, částečně ústním podáním zachycená, pověst O Křesomyslu a Horymírovi s bájným koněm Šemíkem.

Rožmitálský spisovatel R. R. Hofmeister cituje ve své knize "Nové rožmitálské obrázky" dopis Zdeňka Lva z Rožmitálu z 31. července roku 1527 určený Václavu Hájkovi z Libočan, tehdy již působícímu na Karlštejně. Vyčítal mu, že za jeho působení na starorožmitálské faře si nevedl správně a při odchodu si odtud odnesl některé kostelní a farní věci, „že více bral, než zasloužil, že při faře nezachoval tolik nábytku, jakož k němu byl přistoupil“, prostě, že si odvezl některé věci, které nebyly jeho majetkem. Zdeněk Lev Hájka žádal, aby věci vrátil, aby „se v tom žádné ukrácení nestalo“. Nakonec došlo k soudu, Hájek musel vše vrátit a navíc zaplatit soudní útraty.

Po rozpadu rožmitálského panství připadly roku 1544 Mirotice opět ke královskému panství zvíkovskému, jež v té době zástavně držel panský rod Švamberků. Zvíkovský pán Hendrych st. ze Švamberka po roce 1550 v Miroticích založil a náležitými příjmy opatřil městský špitál. Úsilí o úplné a nezávislé samosprávní postavení vyvrcholilo roku 1562 zřízením vlastní radnice. V následujícím období město získalo celou řadu privilegií. Vrchnostenským privilegiem z roku 1569 bylo Miroticím přiznáno právo vaření piv bílých a červených v jejich obecním pivovaře. Slibný hospodářský rozvoj byl načas zpomalen velkým požárem v roce 1575, při němž shořelo 50 domů.

Možná shořel i dům, který 20 let před požárem patřil Václavu Šemíkovi. Tomu Šemíkovi, jenž byl roku 1561 potrestán ztrátou možnosti zakoupit si dům či pozemek v městečku Mirotice.

Když si rozebereme možné zdroje inspirace Václava Hájka z Libočan, přidávám i možnost, že při pojmenování pro bájného koně se mohl inspirovat příjmím poddaných z Mirotic. To posiluje první dvě varianty vzniku našeho jména - prostou, nebo nelichotivou. 

Ptáte se, co může mít společného Václav Šemik z Mirotic s Adamem Šemíkem ze Smrdova? Těžko říct. Rovnou raději napíšu, že nejspíš jen podobné jméno. Mezi Adamem a Václavem je rozdíl tří až čtyř generací. Navíc se Adamem dostáváme do předmatriční doby, kdy písemných dokladů o příbuzenských vztazích valem ubývá. Pojďme si vyjmenovat nalezené osoby s příjmím Šemík před Adamem. U nikoho z nich neznáme rok narození. U některých známe zhruba dobu úmrtí a několik údajů ekonomicko-právního charakteru (prodej, nákup, svatební smlouva, závěť, soudní výrok).

► Jan Šemík - o generaci starší

S velkou pravděpodobností Adamův otec. Nevíme odkud na Hory Vrbické přišel. Povolání - myslivec.

► Jan Šemík - asi o generaci starší 

Syn Mikuláše, možná vnuk Ondřeje. Všichni obyvatelé Mladé Vožice a majitelé nemovitostí.

► Jan Šemík - pravděpodobně o dvě generace starší

Snad bratr Mikuláše. Soused z Mladé Vožice.

► Jan Šemík - nejspíš o dvě generace starší

Měšťan z Dobrušky, který pocházel z vesnice Domašín.

► Celestýn Šemík - asi o dvě generace starší

Erbovní měšťan, písař při nejvyšším purkrabství v Praze.

► Václav Šemík - až o čtyři generace starší

Obyvatel Mirotic.

Mikuláš Šemík

Naposledy se v krátkém sledu věnujeme Šemíkům z Mladé Vožice, kteří zde v 17 století žili a byli místními měšťany. Opět se v následujících pasážích jedná o citace z původního textu Richarda Hrdličky.

Roku 1606 přikoupil Jiří Krejčí Sychra od Jiříka Podhradního, souseda vožického, pole „v zahrádkách“ mezi polmi Mikuláše Šemíka a Pavla Pekárka od travní cesty až do dolečku Sukdolce.

Číslo nové 25, staré 15, josefínské 15 (Měšťanská škola)

Čís. nové 25, staré 15, josefinské 15, Měšťanská škola
Autor: Archiv Mladá Vožice

Nejstarším nám známým vlastníkem domu zde stávajícího byl Mikuláš Šemík, který měl jej zajisté již v 16. století. Roku 1606 platí z něho ouroku vrchnosti při sv. Jiří a Havle po 1 kopě 26 gr.

Další osudy domu už jsme kdysi zveřejnili. Později byl dům, původně purkrechtní, připojen k šosu městskému.

+++ Vysvětlující vsuvka. Mikuláš Šemík se patrně kolem roku 1606 přestěhoval z domku (dnes je v těchto místech budova měšťanské školy) do domu na Žižkově náměstí, který stál na pozemku, kde je dnes prodejna Jednoty COOP. +++

Číslo nové 196, staré 170, josefínské 145

Roku 1606 zapsán je v urbáři jako majitel domu na tomto místě Petr Jochmital, jenž platil ouroku vrchnosti pololetně 1 kopu 1 gr. a platu vánočního 17 gr. 5 den. Byl to tedy jeden z větších domů vožických. Platu loučného dávalo se 2 kopy, ale ta louka byla obrácena k nové hospodě do Bzové. J. B. Fünfkircher při přehlížení účtů panského důchodu, které vedli „písaři“, poznamenal: „Den dům gest prodan a mimo zawdawku sustalo 1606 doplatity na Wohmtalskym domě 232 kop 30 gr. Na do Sigmund pisarž leta 1607 sobě za pržigem položil 10 kop m. a w knihach mestskich nachasi se i leta 1608 položenich 10 kop, kterež w pržigmu Sigmunda negsou, tak Ssemik ma 212 kop doplatiti. Zaseděle werunky 1609-1620 50 kop. Něgakemu Kubovi prodal 30 slepicz (3 kopy 45 gr.), 1619 dlužen Samuelowi obročznimu 1 str. owsa (50 gr.). Leta 1621 na Ssemik doplatiti rest 92 kop 30 gr.“
Z počtů těchto vysvítá, že roku 1606 koupil dům Mikuláš Šemík, soused v městyse Vožice, a mimo závdavek zaplatil 232 kopy 30 gr. Roku 1607 přikoupil pole od Ondřeje Němce, krejčího, ležící od cesty, která k lomu vede, až do Kozího hradu k podhradnímu poli i s paloukem. Šemík zemřel r. 1629 a toho roku pošacován byl pozůstalý statek, jež ujal syn Jan ml. Šemík za 280 kop míš. Macecha měla tu podíl 10 kop.
Od sirotků po Janu Šemíkovi koupil grunt slove od starodávna Vochmitalovský roku 1658 Jiří Šimkův s manželkou Alenou za 200 kop míš. Avšak již roku 1654 připomíná se na tomto domě Jiří Šimkův jako „pohořelý osedlý“ a bydlil ve spáleništi. Měl tehdy 20 strychů polí a choval 5 kusů dobytka. Od vrchnosti dostal se dům slove Šemíkovský roku 1664 Václavu Faberovi, jenž kooupil jej za 200 kop míš. Také tento vlastník neměl dům dlouho a roku 1679 má jej opět vrchnost a „ouřad má se po kupci ptáti“.
Kupec nalezl se roku 1683, o čemž podává nám zprávu mimo gruntovní knihu také stará, špatně zachovalá listina, kde čteme: „Tak jakož Jan Procházka - Růžička, kovář, vlastní syn Václava Procházky též Růžičky, také kováře, ze vsi Šeborova, k panství zdejšímu dědičný robotný poddaný, při milostivé vrchnosti poníženě a poslušně vyhledával, aby spolu s manželkou a dětmi k šosu městskému zdejšího městyse Mladá Vožice z milosti propuštěn býti mohl. Uznávajíce jeho dobrým řemeslníkem býti a nabyvše dům  Šemíkovský, který vrchnosti patří, již mnoho let s žádným stálým hospodářem opatřen, z ohledu toho jemu Janovi Růžičkovi se ta milost činí a k témuž šosu (vyjímajíc poddanost a člověčenství, kterým vrchnost zdejší vždy zavázán  býti má) se propouští. A poněvadž týž Jan Růžička svrchupsaný Šemíkovský dům podle dosti levného šacunku a již předešle také na tom domě odpuštěných 38 kop, za sumu 160 kop m., na kteréžto při prv přicházejícím sv. Janu 10 kop závdavku a budoucně až na výplatu celé sumy každoročně při vánocích, počínajíc leta přítomného 1683 po 5 kopách wejrunku platiti povinen bude - od vrchnosti trhem obyčejným ujal, pročež sobě i svým budoucím takový dům na svůj náklad bude s povolením purkmistra a konšelův sobě mocti do knih městských vklásti a vepsati dáti. Že by pak týž Jan Růžička za tu milost, kterouž jemu milostivá vrchnost učiniti a jeho břemena roboty osvoboditi ráčí, ...“
zdroj: Richard Hrdlička, redigoval Jiří Kohout, Staré domy a domky vožické - jejich vlastníci a obyvatelé, 2010 (I. díl) a 2011 (II. díl)

Příběhy vožických domů

Minule jsme nahlédli poprvé do knihy o starých domech a domcích vožických. Jan Šemík z č. 186, který se v zápisech později objevuje jako Jan starší, byl sousedem Jana Vaněčka, resp. Tomáše Kuchaře. Potom, co Šemíkovský dům vyhořel, se roku 1638 Jan st. Šemík s rodinou stěhuje do domku (č. 227), jehož cena je řádově nižší, než původní dům (č. 186). V popisované době ovšem domy ještě neměly čísla popisná, říkalo se jim podle těch, kteří je dlouho vlastnili. Další text nechávám v původním, Jiřím Kohoutem redigovaném, znění.

Číslo domu nové 187, staré 161, josefínské 136

Koncem 16. století měl tu dům Jan Vaněček, jenž platil vrchnosti ouroku při sv. Jiří a Havlu po 32 gr. a vánočního platu odváděl 10 gr. 4 den. Po smrti manželově držela dům vdova Alžběta, opět vdaná za Adámka Kněze. Roku 1617 koupil Tomáš Kuchař dům Vaněčkovský nárožní mezi domy Jana Šemíka a Matěje Koláře od Alžběty, manželky Adama, příjmím Kněze a někdy prvotního manžela Jana Vaněčka, s polmi na Blatinách, za božími muky. Dům koupil za 75 kop míš.

Číslo domu nové 227, staré 202, josefínské 178

Domek v těchto  míval Benedikt Vlach (zedník). Ve zprávě z roku 1638 čteme, že rychtář Mikuláš Sedláček u přítomnosti Andresa Koblice, důchodního písaře, prodal domek Sedláčkovský mezi Šťastným Lexinem (č. 226) a Mikulášem Koupeným (č. 236) Janu st. Šemíkovi za 30 kop míš.

Dceru Šemíkovu Dorotu oblíbil si Vít Kolovrátník, bednář, a když otec její zemřel, pojal ji za manželku a ujal domek roku 1651. Splátky odváděl Mikuláši Sedláčkovi ještě roku 1657. V matrice čteme, že roku 1652 pokřtěn byl Jakub, syn Víta, panského bečváře vožického a jeho manželky Doroty, roku 1655 křtěn byl syn Matěj. V soupise z roku 1654 připomíná se Vít bednář jako majitel domku se 3 strychy polí a 2 kravami. Roku 1665 obžalován byl pro „nešlechetný vejstupek“, jehož se dopustil nad městským rychtářem a jako odbojník práva měl býti na hrdle potrestán. Majitel panství Krištof Karel Přehořovský zmírnil mu trest tímto zajímavým rozhodnutím: „Vyrozuměl jsem ze zprávy purkmistra, konšelův účiněné, co tak v příčině nešlechetného vejstupku Víta bednáře nad rychtářem městským provedeného při vyslyšení obouch stran vyšetřeno a kterak patrně vynachází, že týž Vít bednář jakožto odbojník práva dle vyměření městských práv hrdelního trestání zasloužil. Prohledajíc však k přímluvě týchž purkmistra, konšelův za něho učiněné na ten a takový způsob od téhož hrdelního trestání na ten čas upouštím, toto při tom vyměření činím, aby předně Vít bednář ihned v domě radním rvchtáře městského náležitě odprosil, na rynku na voslu 4 hodiny seděl, 2 libry vosku k chrámě Páně pokuty složil a touto vejstrahou ujištěn byl: Pokudž by kdy podobného aneb jiného vejstupku se dopustil, aby v obci více trpěn nebyl, nýbrž opatříce domek jiným hospodářem, on zase do vsi na chalupu dán a podle povahy provinění dále na hrdle trestán byl. Jakož toto vyměření do kněh městských památných vtěleno a vše co se nadpisuje, na bedlivý pozor vzato býti má. Jehož datum dne 9. martii 1665“.

Číslo domu nové 195, staré 169, josefínské 144

Nejstarším nám známým majitelem domu byl zde Ondřej Šemík platil gruntovního ouroku 1 kopu 7 gr. 6 den.pololetně při sv. Jiří a Havlu, vánočního platu odváděl 28 gr. 6 denárů. Po Šemíkovi měl dům Jan Šamše, jenž jej doplatil roku 1616.

Ondřej Šemík, který byl pravděpodobně o generaci starší oproti Janovi a také Mikulášovi Šemíkovi. Mohl být jejich otcem. O Mikoláši si povíme příště. Bohužel se v knihách gruntovních, trhových nebo v urbáři (na obr.) o rodinných vztazích moc nedozvíme.  

zdroj: Richard Hrdlička, redigoval Jiří Kohout, Staré domy a domky vožické - jejich vlastníci a obyvatelé, 2010 (I. díl) a 2011 (II. díl)

Mladá Vožice č. 186

Již je tomu drahně let, co jsem poprvé zaznamenal jméno Richarda Hrdličky. Ten zanechal v rukopisu úctyhodné zápisky o historii města Mladá Vožice. Posunul v tomto směru dílo započaté Augustem Sedláčkem. Z textů psaných na psacím stroji za vydatné pomoci Jiřího Kohouta, který dílo redigoval, vyšla kniha Staré domy a domky vožické - jejich vlastníci a obyvatelé. Náklad tohoto dvoudílného počinu nebyl velký. Knihu jsem sehnal až v Národní knihovně a budu z ní ještě několikrát citovat, neboť jméno Šemík se v ní vyskytuje hned několikrát.
Styl, kterým Hrdlička zaznamenal historické události, odpovídá době vzniku. Nechám jej v původním znění. Zkratka JMti. - oslovení Jeho milosti - se v textu vyskytuje často. V pozůstalosti Richarda Hrdličky se také našel urbář mladovožického panství z roku 1620. Dnes jím můžeme listovat v digitálním provedení. Začneme u domu č. 186. Nejstarší události jsou z konce 16. století. Není známo, jak tehdy stavba vypadala. Současný stav zachycuje až dobu konce století 18. Mezi roky 1606 a 1631 byl ve vlastnictví Jana Šemíka a patřil podle berních plateb k největším ve městě. Předchozí majitelé patřili k místní honoraci. Sudlicové z Hrachovic, Mazaní ze Slavětína, Španovští z Lisova, Vršovský z Těšetin. V té době docházelo k pauperizaci, tedy chudnutí drobné šlechty. Příslušníci vladyckých rodů se stávali měšťany a zastávali pozice hejtmanů, úředníků nebo písařů. Kde se dostal Jan Šemík ke jmění, za které si mohl pořídit tento dům, nevíme. Na začátku 17. století patřil k nejmajetnějším vožickým sousedům.
Číslování domů nové je z roku 1884, staré z roku 1804 a prvotní josefínské z roku 1785. Před tímto rokem nebyly domy vůbec číslovány. K zámeckému okrsku pod právo vrchnosti (purkrecht) patřívaly domy č. 1-21, 23, 33-35, 38, 57-59, 150, 154, 161-166, 198, 211, 239-242.

Číslo domu nové 186, staré 160, josefínské 135

Podle zmínky v urbáři J. B. Fünfkirchera byl by nejstarším nám známým vlastníkem domu Matěj Sudlice, který míval dvůr v Dolních Hrachovicích a pocházel z vladycké rodiny Sudliců z Hrachovic v 16. stol. tam usedlých. S nimi v nějakém spojení byl rod Mazaných ze Slavětína, rovněž v Hrachovicích své sídlo mající. Vrchností nad nimi byl v 16. stol. Michal Španovský z Lisova a tím dostalo se asi právo na náš dům synovi Joachymovi Španovskému. Z domu platilo se ouroku pololetního 1 kopa 26 gr. (připsáno „...ale jsou mu sraženy ty groše a dává po 1 kopě“), platu vánočního 30 gr. Dům nazývá se Matyášovský snad po Matěji (Matyáši) Sudlicovi.

V pondělí po provodní neděli roku 1603 prodal Joachym mladší Španovský z Lisova dům zvaný „Matyášovský“ s polmi: na Blatinách, nad dubem, na Pláňavách jdouc ke Lhotce i s paloukem, dále pod hradem, pak na vobořích polovici pole od luk po cestu i se zahradou jak jdou k Podhradnímu mlýnu, a s druhou zahradou po vaření a jiné potřeby nade mlýnem panským s loukou nade brodem a v jitrách pod hrází Mikulášovi, mlynáři z Koutů Hořejších za sumu 90 kop grošů českých, závdavku položit má 10 kop a werunky (splátky) při každém soudě anebo posudcích klásti má po 2 kopách gr. č. až do vyplacení svrchu psané sumy. V témže roce 1603 prodal Joachym Španovský z Lisova celé panství vožické Janu Bernhartu Fünfkircherovi z Fünfkirchu na Štanaprunu (Steinaprunn), Mladé Vožici a Šelmberce, JMti. císaře římského dvorské komory radě, a když nový tento majitel panství žádal, aby Mikuláš mlynář tento prodej dal sobě do knih městských zapsati. zdráhal se kupující tak učiniti a raději ode všeho upustil.

Dům č. 186 byl postaven ve 2. pol. 18. století

Na jeho místě ujal tento trh uroz. pan Jan Vršovský z Těšetin, hejtman panství vožického, a na všecky články smlouvy na placení přistoupil. Zápis trhový do knih městských stal se za přítomnosti a na rozkaz uroz. p. Václava Freismutha ze Železné, hofmistra JMti. p. Fünfkirchera, a pan Jan Mach Vršovský z Těšetin byl pak od purkmistra, konšelů a na místě vší obce za souseda přijat. Léta 1604 položil p. J. Vršovský závdavek 10 kop gr. č. a werunk 3 kopy. Z těchto peněz splaceno bylo na pohledávky: Kateřině Mazané (manželce Viléma Mazaného ze Slavětína na Hrachovcích) 8 kop, Roubíčkové, Kaňkovské a Káči Nemoudré po 1 kopě 40 gr.

Mezi novým majitelem Vožice Fünfkircherem a jeho ouředníkem Vršovským došlo k rozepři, takže Vršovský z Vožice odešel a dům pustý zanechal. Věc dostala se až ke dvoru císaře Rudolfa, který zaslal roku 1606 císařským komisařům p. Václavu Dvořeckému z Olbramovic a na Táboře, p. Jiříkovi Pětipeskýmu z Chyš na Chotovinách a Wolfovi Šupovi z Memingu v Táboře tento list: „Jaké mnohé stížnosti sobě uroz. Jan Bernhart Fünfkircher na Ml. Vožici, komory naší dvorské rada, věrný náš milý, do Jana Macha Vršovského z Těšetin, někdy ouředníka svého - kterak by nemalou sumu na počtu zůstavše dlužen nadále zůstával - pokládá, týž pak Vršovský tomu odpíraje k vyslyšení se volá a nás v tom za milostivé opatření poníženě prosí - tomu z příležících mnohých spisův šířeji vyrozumíte. Kdež nechtíce my, aby se komu bez pořádného vysvětlení jaké zkrácení státi mělo, ráčíme vás mezi předepsanými stranami za komisaře naše císařské nařizovati a vám při tom milostivě poroučeti, aby nesouce se o jistý den a místo, předepsané strany před sebe obeslíc, v těch stížnostech vyslyšeti a kdo domu v čem křiv aneb on Vršovský jemu Fünfkircherovi čím spravedlivě povinen jest, tomu všemu dostatečně vyrozuměli, pokudž možné i to vše porovnali. Pakli byste porovnati nemohli, nám o tom, jak to vše najdete, zprávu svou gruntovní do kanceláře naší poslali. Dán v středu po neděli květné léta 1606.“

Snímek z doby po r. 1999

Před tím roku 1605 dopsal Fünfkircher ku právu měst Pacova, Načeradce a městyse Kamberka, aby z každého práva po 4 osobách přísežných vyslala Vožice k pošacování gruntu slove matyášovského, který ouřadník Jan Vršovský sice koupil, ale potom odtud jinam se odebrav, grunt pustý zanechal.
Skrze to cís. berně a sbírky, ouroky vrchnosti a jiné povinnosti a spravedlnosti nemohly by vycházeti, kdyby grunt hospodářem osazen nebyl. Když byla Vršovskému zpráva o pošacování podána, aby se do Vožice najíti dal a toho šacunku přítomen byl, dal za odpověď, proč dostaviti se nemůže. Žádal odhadce z jmenovaných míst pravíc ve své zprávě: „Byli bychom toho vděčni, kdyby ta věc mezi p. Fünfkircherem a p. Vršovským beze šacunku spokojena a vyrovnána byla, poněvadž nám lidem přespolním, cizí věci, gruntů, živností té obce nepovědomým šacování zdálo se odporným, avšak na stálou žádost JMti. pána ukázali jsme povolnými, a tak do toho domu všech pokojův, svrchních i spodních sklepů, též i jiné stavení jsme nahlídali, ano také zahrady a pole jsme spatřili, a jak mnoho na lukách sena a otavy se klidívá, o tom zprávu vzali, a tak toho všeho bedlivě dle dobrého svědomí jsme povážili a ty věci pošacovali takto: dům samý 3 šacuje se za 190 kop m., zahrada nad městys nevelmi ohražená, oulehlí položená, na kterouž okolo 4 strychů těžkého obilí padnouti může, 35 kop., druhá zahrada nad rybníčkem pod městys 15 kop, 3 kusy pole vorného, z nichž dva oulehlími leží to vše i s lukami šacuje se v 50 kopách m., suma všeho 290 kop m. Hnůj, sláma pro opravu rolí pozůstati má. Jiné věci při tom gruntu, poněvadž řemeslníkům a těch věcí znalým přináležejí, nám šacovati nenáleželo. “

Mladá Vožice po roce 1600

Náš Adam nebyl ve své době jediný, kdo nosil přízvisko Šemík. Zkusme se ponořit do doby před Adamem. Nemusíme chodit až hluboko před Hájka z Libočan. Podívejme se na dobu kolem roku 1600. Kromě Šemíka v Praze a dalších v okolí Dobrušky tu máme ještě dostatečně neprobádanou Mladou Vožici.

Po roce 1650 zde žil Jiří Šemík. To je zachyceno i v matrice narozených. Zdrojem neocenitelných informací je pro nás August Sedláček. V knížce nazvané Minulost města Mladé Vožice v Táborsku, kterou věnoval "svým milým rodákům z lásky", nalistujme kapitolu Místopis a stav Vožice po třicítileté válce.

Dům Matyášovský (č. 186) prodal 1603 Joachym mladší Španovský Mikulášovi, mlynáři z Koutov hořejších, od tohoto přešel na Jana Vršovského z Tešetin, úředníka Vožického, a když jej tento pryč se odebrav pustý zanechal, ujal jej od vrchnosti roku 1605 Jan Šemík ¹). Kateřina, manželka Viléma Mazaného ze Slavětína a v Rachovicích, měla jakés právo na domě Matyášovském, které postoupila roku 1628 Janovi Šemíkovi. 1631 ujal dům ten Jan Šťastný Přehořovský za 1167 kop míš., prodán pak 1642 Ondřejovi Koblicovi.
Posléze jej drželi roku 1685 Jakub Hrdlička, 1686 Jan Strnad, 1688 jej koupila vrchnost Vožická za 330 zl. rýn., 1700 Václav Vobořil...

Dům Vochmitálovský jinak zvaný Šemíkovský (č. 196) držel okolo roku 1610 Mikuláš Šemík, 1629 Jan, syn jeho, 1658 Jiří Šimkův, 1664 Václav Faber, 1683 Jan Procházka jinak Růžička, 1694 Jiří Šípek. Tento jej prodal 1703 rytíři Kryštofovi Štampachovi ze Štampachu za 425 zl. ²)

Správa městečka byla smíšená, protože Vožice byla městem ochranným. Tak jako u měst poddanských, byla část města pozůstávající z domků na purkrechtních gruntech spravována vrchnostenským úřadem. Zbylá část města byla zvána "šosem městským" a měla svou samosprávu. Ta uznávala svrchovanou moc panující vrchnosti. Městská rada byla složena z konšelů v čele s purkmistrem. Nejobšírněji jsou městští úředníci vypočítáni při obnovení rady roku 1701; 1. února jmenuje se tam 12 konšelů, 2 rychtáři, 6 starších obecních, hospodářský, písař radní, servus radní, 2 poručníci nad sirotky, 2 sadci nad masem, 2 sadci nad chleby, 3 kostelníci, starší zádušní, 4 desátníci a čtvero hajných.
20. ledna 1668 byl za Kryštofa Karla Přehořovského sepsán seznam obyvatel Vožických společně s úroky, které platili o sv. Jiří a sv. Havlu. Jsou zde ³) i vánoční a louční platy spůsobem nížepsaným, a sice, jak zůstávali, od Hradu přes pondělek (část města) a náměstí k ulici dolejší:

sv. Jiří ⁴) sv. Havel vánoční ⁵) luční platy 1. Vácslav, kolář 20 g. 6 g. 4 d. 2. Řehoř Prachař  1 k. 6 g. 20 g. 3. Matěj Sládek 10 g. --- 4. Pavel Koblic 1 k. 20 g. 28 g. 5. Matěj Sychra 30 g. 10 g. 6. Jan Šťastka  1 k. 20 g. 26 g. 4 d. 7. Tomáš Sládek 35 g. 11 g. 5 d. 8. Jan Vítkovský 1 k. 2 g. 20 g. 9. Jan Skřivan 14 g. 49 g. 2 d. 10. Vácslav Sychra 48g. 3 d. 16 g. 4 d. 11. Jan Burjan 39g. 4d. 16 g. 2 d. 12. Jan Šťastka 44 g. 14 g. 1 d. 13. Jan Mrázek 31 g. --- 14. Jiří Král 31 g. ½ d. 10 g. (louč. 10 g.) 15. Jakub Strnad 31 g. ½ d. 10 g. (louč. 10 g.) 16. Jiří Sklenář 17 g. 2 d. 5 g. 1 d. 17. Pavel Krejčí  44 g. 14 g. 18. Mikuláš Černey  25 g. 5 d. 8 g. 4 d. 19. Jiří Šemík 14 g.  7 g. 20. Mikuláš Šimků 58 g. 3 d. 19 g. 3 d. 21. Mikuláš Vašků 50 g. 4 d. 17 g. 3 d. 22. Jan Vokurka 19 g. 6 g. 2 d. 23. Jan Kord 30 g. 10 g. 24. Jan Vlach 1 k. 22 g. 27 g. 2 d. (louč. 24 g.) 25. Jan Šprenslík 18 g. 6 g. (louč. 16 g.) 26. Jakub Rezek 13 g. 3 d. 4 g. 4 d. 27. Vácslav Šťastka 19 g. 6 g. 28. Martin Lexin 22 g.

Šemíkovi z Mladé Vožice

V době, kdy se Adam Šemík usadil ve Smrdově a zakoupil chalupu, tedy v roce 1651, narodila se asi 50 km jihozápadně Magdaléna Šemíková.

Otec Jiří Šemík pravděpodobně žil v Mladé Vožici i v roce 1678, jak je zachyceno zde. Berní rula v roce 1654 skutečně uvádí v souvislosti s Mladou Vožicí jméno Šemík. Píše se tam však, že "Šemíkovská chalupa je pustá".

Soupis podanných z roku 1651 nám v případě Mladé Vožice bohužel nepomůže, protože tehdejší majitel panství Kryštof Karel Přehořovský z Kvasejovic označil šmahem všechny své poddané za katolíky a jmenný seznam nedal vyhotovit.

Naštěstí se zachovala matrika, která začíná pro Mladou Vožici rokem 1650. Tehdy se v matrikách narození zapisovaly křty, a ne dny narození. Přesný den můžeme tedy jen odhadovat na jeden či dva dny před křtem. Matrika byla digitalizovaná, a tak lze zápis o narození najít vlevo, druhý zápis zdola.

19.3.1651 pokřtěna jest dcera Magdaléna, otec Jiří Šemík, matka Anna

Jiří Šemík byl nejspíš vrstevníkem Adama Šemíka ze Smrdova. I Adamovi se v roce 1651 narodila dcera. Jmenovala se Kateřina a matka se shodou okolností také jmenovala Anna. To, zda Šemíkovi v Mladé Vožici a v okolí Smrdova měli společného něco více, než jen jméno, je otevřené. Nevypadá to příliš pravděpodobně, ale kdo ví?

Šemík vlastnil budovu v Mladé Vožici

Asi 60 km jihozápadně od Sázavky leží městečko Mladá Vožice. Již jsem zmiňoval, že v berní rule z roku 1654 se zde objevilo jméno Šemík. Tedy přesněji, že Šemíkovská chalupa byla při návštěvě komise pustá. Neznamená to ale, že by Šemíkovi již v té době v Mladé Vožici nežili. Při podobných akcích spojených s nepříjemnými daněmi se stávalo, že sousedé se shromáždili v jedné chalupě a ze druhé sejmuli okna, vysadili dveře a komisi pověděli, že v té chalupě již nějaký čas nikdo nežije. Takto někteří statkáři či jiní hospodáři mohli "vypadnout" z evidence. Na vesnicích, pokud nebyla návštěva komise "přepadová", někdy stačili rolníci schovat dobytek do lesa.

Unikátní pohled na minulost z počátku 17. století představuje téměř sto let starý rukopis mladovožického rodáka, historika a spisovatele Richarda Hrdličky. Text se dostal šťastnou souhrou osudu do rukou vedení města, které podle něj vydalo knihu. Můžete se seznámit s historií mladovožických domů a domků, tak jak ji popsal na začátku minulého století Richard Hrdlička (1868 – 1967). V posledních měsících jsou postupně jednotlivé kapitoly publikovány v Táborském deníku. Zde uvedeme text související s domem č. 25.