Další kmenové listy

Mám k dispozici deset kmenových listů Šemíků, kteří se narodili mezi roky 1849 a 1884. Jedná se o období, které není skartováno  (ročníky 1887-1900), ale je částečně torzovité (ročník 1864 a starší). Máme tu Antona Šemíka, o kterém jsme tu mohli číst nedávno. Je zde můj praděda Alois i prapraděda Jan. U jediného legionáře - Josefa - nemáme základní informace o tělesných charakteristikách. Na přesnost bych si, zejména u těch nejstarších, moc nevsadil. Pro zajímavost je zde ale uvedu. Šedé oči budou patrně spíše šedomodré, černé pak nejspíše tmavě hnědé. Metrická soustava byla v Rakousku-Uhersku zavedena od roku 1876. Do té doby se měřilo v palcích. Míra to byla přibližná, v Čechách byl jeden palec o něco kratší.

Alois Šemík (*1874)

Prvních pět záznamů jsem našel na FamilySearch. Abychom si je mohli prohlížet, je potřeba být registrován a přihlášen.
Jan Šemík (*1849)
vlasy a obočí světlé, oči šedé, výška 63 palců (165 cm), hrudník 33 palců (82 cm)
Jan Šemík (*1854)
vlasy a obočí světlé, oči šedé, výška 64,5 palců (170 cm), hrudník 33 palců (82 cm)
Josef Šemík (*1855)
vlasy a obočí světlé, oči šedé, výška 65 palců (171 cm), hrudník 32 palců (79 cm)
František Šemík (*1859)
vlasy a obočí světlé, oči hnědé, výška 164 cm, hrudník 89 cm, boty č. 10
Anton Šemík (*1864)
vlasy a obočí hnědé, oči modré, výška 174 cm, boty č. 10

Zbylých pět jsem získal z Vojenského ústředního archivu a zprostředkovaně od dalších potomků z našeho klanu.

vlasy světlé, oči, šedé,
obočí světlé, nos tupý

Alois Šemík (*1874)
vlasy a obočí světlé, oči šedé (aschengrau), výška 161,5 cm, boty č. 11

František Šemík (*1875)
vlasy a obočí hnědé, oči hnědé, výška 166 cm, boty č.10 (po staru) / č.8 (nově)

František Šemík (*1880)
vlasy tmavě hnědé, obočí a oči hnědé, výška 171 cm, boty č. 11

František Šemík (*1880)
vlasy a obočí hnědé, oči černé, výška 158 cm, boty č. 19

Josef Šemík (*1884)
legionář, základní charakteristiky na kmenovém listu chybí

ústa úměrná, brada špičatá,
obličej podlouhlý

Co můžeme z toho mála napsat o společných znacích? Jen málo. I když... nosy v mé linii jsou tupé (3x), jinak byly i špičaté (3x) anebo proporcionální (3x). Obličej převážně podlouhlý (4x), kulatý (3x) nebo oválný (2x). Nejméně se toho dá říct o ústech. Ve valné většině bylo psáno, že jsou úměrná - proporcionální (7). Podvakráte byla ústa malá.
A zde se na závěr zastavím. Tím, že jsem se probíral kmenovými listy našich předků, objevil jsem omyl u Jana Šemíka (*1854) z Ovesné Lhoty. Byť měl dle vojenských doktorů malá ústa, upozornil mě, že nezemřel v roce 1866. To byl jiný Jan, který byl ve Smrdově pochován.

Antonín tavič slévárenský

V minulém příspěvku jsem citoval Antonína Šemíka, který žil s rodinou dlouhé roky v zámoří. Rok před nečekanou smrtí radikálně změnil styl života. On, manželka Marie i jejich děti zanechali ve městě Omaha svoje přátele i známé a vydali se na neznámý venkov daleko od Nebrasky do státu New York na východě. 

Ještě před opuštěním města se s Antonem Šemíkem rozloučili členové spolku Omaha, č. 144, ČSPS. To bylo koncem května 1909. Pak si sbalil doma v Hickoryho ulici č. 418 nejnutnější věci a společně se švagrem Jamesem vyrazili na průzkumnou cestu. Spolkový život vedla i manželka Marie Šemíková. Ta v novinách 1. června děkovala členkám sboru Boleslava, č. 60, J.Č.D. V tom samém vydání týdeníku Pokrok západu je i seznam českých spolků (str. 10) v tehdejší Omaze. Napočítal jsem jich 14. Záhadou jsou mi jejich zkratky. Anna Šemíková byla dokonce předsedkyní jednoho takového ženského spolku (Tábor Bohemia, č. 2945, R.N.A.). Anna byla manželkou Antonína Šemíka (*1869). Ten odešel do Ameriky o pět let dříve než jeho strýc Antonín (*1864) a v Omaze žil až do smrti v roce 1951.

Manželé Šemíkovi odebírali krajanský týdeník Pokrok západu, kam také přispívali svými texty. Antonínův popis cesty z Omahy do Ithaky vyvolal několik reakcí. Cituji jednu z nich.

(¹) NEWFIELD, N. Y. ― Ctěná redakce: Četli jsme dopis p. A. V. Šemíkův, jenž uveřejněn byl ve Vašem listě. Pan Šemík píše, že neví, zda bdí neb sní, jak jak byl krásou krajiny zdejší okouzlen. ― Nám však se zdá, že neprohlédl si vše dokonale, a že nepoznal především stinných stránek této krajiny. Býti pouze na jednom místě, to nepostačí, aby člověk psal o celé krajině. Dále pan A. V. Šemík se zmiňuje, že sdělí něco o spolcích, které zabývají se prodejem farem. K tomu podotýkáme, že my, kteří jsme tu tři roky, o podobném spolku ničeho nevíme. Zde existuje pouze rolnické sdružení, které se však prodejem pozemků nezabývá, neboť účelem jeho jest chrániti nově sem přistěhovalé krajany v každém směru. V poslední schůzi opětně přibyli nám tři noví členové a sice: Václav Votava, Cayuta, N. Y., Jos. Kocourek, Horsehead, Route 3, Anton Treybal, Newfield, N. Y., Rote 30. Výbor pracuje na stanovách, které po třetím čtení budou přijaty, a hlavní body budou uveřejněny pro širší obecenstvo. Pozdrav ctěné redakci a čtenářům. Znamenám se jménem hospodářského spolku Přemysl Otakar.

Anton Vyskočil

zapisovatel.

Slévárny na severu Omahy
v pozadí řeka Missouri (1900)

Neodpustím si jistou spekulaci. Proč se Antonín po tolika letech rozhodl vrátit ke způsobu života svého otce, děda, praděda? Antonín se narodil jako poslední syn Tomáše Šemíka, čtvrtláníka z Ovesné Lhoty č. 11. Otec předal statek synovi Františkovi v době, kdy Antonín chodil do školy. Nejstarší bratr Josef byl polorolník na č. 35, na místní poměry tedy větším sedlákem. V letech před tím, než Antonín se ženou a dcerou odešel do Ameriky, byl Josef v Ovesné Lhotě také starostou. Jen bratr Karel nezůstal v rodné vesnici. Odešel do Starého Kolína, kde pracoval na dráze. O pět let před Antonínem se do Ameriky vydal jeho synovec Antonín, nejstarší syn polorolníka a starosty Josefa. Uchytil se tam. Následovala ho sestra a později i rodina strýce. Strýc i synovec pracovali v místní slévárně. Možné zdravotní problémy a patrně i vzpomínky na rodný kraj přispěly k tomu, že se ve svých necelých 45 letech odhodlal ke stěhování na americký venkov. Bohužel těsně po 46. narozeninách 15. srpna 1910 umírá a starost o farmu zůstává na vdově Marii a švagrovi Jamesovi. Na Vánoce 1912 vychází v ženské příloze týdeníku Pokrok západu tento příspěvek.

(²) Marie Šemíková, Freeville, N. Y., dne 13. prosince 1912. ― Ctěná redakce P. Z. a ctěná pořadatelko Ženské Hlídky! Na vyzvání paní E. Jonášové musím přispět několika řádky do naší Hlídky, neb si mně p. Jonášová stěžovala, že musí jen od nás sama chodit do naší Hlídky, abych přišla s ní že nám bude veseleji, že se nebudeme bát jít domů. Nu, já uposlechnu pí. Jonášovou. Již tedy jdu do naší Hlídky. Již bych několikrát řádky, avšak ve dne není kdy, večer mi moje oči chodí rády do slepé vsi a já jdu s nimi. Je po psaní. Pak také raději čtu než píšu. Čas utíká jak voda. Než se nadějeme, bude rok u konce. Co jsme kdo zažil dobrého neb zlého, máme již za sebou, co na nás čeká, to žádný nevíme. Smutnou letos zkušenost má rodina pana Hercingra, neb paní Hercingrová leží již od jara s nohou, na niž byla dvakráte operována. Též přišli o tři koně tento rok. Taková rodina je k politování. Přeji paní Hercingrové úplné uzdravení, neb jest to spořádaná rodina. Každý máme nějakou zkušenost, snad každý začátečník, ať jest v čem chce, musí něco prodělat.

Z dělníka farmářem

Přesun z venkova do měst se ve druhé polovině 19. století projevil i v řadách našeho klanu. Někteří šli do Prahy, někteří do Vídně, někteří do Ameriky. Americké vystěhovalce s příjmením Šemík rozdělím na dvě skupinky. Bohumil (1905) ze Světlé, Josef (1904?) ze Starého Kolína a jeho sestry Růžena a Marie o něco později - zamířili do Chicaga.
Již dříve z Ovesné Lhoty odchází Antonín (1886) a jeho sestra Marie (1886 nebo 1891?). Přidává se jejich strýc, také Antonín se svou manželkou Marií Šemíkovi a dcerkou (1891). Následuje chlapec Václav alias James (1898). Všichni Lhotečtí skončili ve městě Omaha (stát Nebraska). Oba Antonínové, strýc i synovec, pracovali jako dělníci v místní ocelárně. Strýc Anton (*1864) byl tavičem a synovec Anton Semik (*1869) se stal postupem času mistrem.

Rodinné foto: GrandPa Antonín
a manželka Mary s dětmi

Po 18 letech života v Omaze se strýc Antonín rozhodl k radikální změně. Zpět na venkov, zpět k zemědělskému způsobu života. V roce 1909 jede se svým "švakrem" na dlouhou cestu vlakem do míst, kde koupí farmu. Tím švagrem mohl být Václav, tedy James. Tehdy Antonín neměl asi tušení, že má ve svých 45 letech před sebou už jen necelých 16 měsíců života. Přečtěme si, co měl Antonín na srdci, když dorazil do místa zvoleného pro další život.

ITHACA, N. Y. (¹)
Žádám zdvořile za uveřejnění následujícího. Po osmnáctiletém pobytu v městě Omaha, Neb., jsem se rozhodl svoje dělnické zaměstnání zaměniti v stav rolnický, totiž farmerský, byv podporován svojí manželkou v mém úmyslu.
Opustil jsem Omahu dne 14. května, v pátek v 6 hodin večer, odkud nás vlak unášel v místa neznámá. Odjížděje v pátek, tož nám vše šlo nazpátek. Nedbaje starých průpovídek, neb jsem svobodář od kosti, přináležím k řádům Č. S. P. S. totiž k řádu Omaha, číslo 144, dále k řádu 4771 M W A., vzdoroval jsem přírodě, která ten samý den se nemilosrdně rozpoutala. Ráno onoho dne počalo slunce páliti, tak že k očekávání bylo něco podobného. Asi kolem 4. hodiny začalo pršet a čím více se moje doba odjezdu blížila, tím více se zatemňovala obloha a já v dešti ubíraje se na nádraží, připomínal jsem si, jaké asi bouře na nás čekají v novém našem domově. Byl to průvod nevěstící nic dobrého, avšak na vše odhodlán pokračoval jsem za svým cílem, jejž jsem si byl určil. Bouře a déšť stával se čím dále tím prudší, tak že kolem půl desáté hodiny nastalo krupobití a pak zase pršelo, že bylo vše pod vodou. V půl deváté, kdy měli jsme býti již v Chicagu, přijížděli jsme teprve do Cedar Rapids, neboť následkem bouře dráha byla poškozena, a my do Chicaga přijeli až ve 3 hodiny odpoledne. Tam jsem měl ve 3 hodiny přesedati na dráhu Grand Trunk, tož jsem se zase zdržel až do 11 hodin v noci.

Vlakem trasa Omaha - Ithaca s přestupem v Chicagu by dnes zabrala dva dny (Google Maps)

Zkrátka, vše se proti mně spiklo na této mé cestě. Nebudu popisovati svoji cestu, neb by to snad některé čtenáře mnoho nezajímalo, spíš krajinu, kterou jsem jel, čímž doufám zavděčiti se svým známým a krajanům, kteří by si přáli jako já svůj domov zaměniti. Pravdou je, že se mně nelíbila ona pole v Iowě a Illionisu, jež jsem z vlaku viděl, vše bylo pod vodou, ačkoliv nebýti té vody, musí býti ony polohy krásné, neboť to jsou staré rolnické státy, a proto je není třeba popisovati. Spíše se zavděčím čtenářstvu, když sdělím pravdu ohledně krajiny, v které jsem já si domov s mým průvodčím v státu New York, okres Tomkins, vynašel a koupil.
Nyní přikročím k popisu. Pravdou je, že tato krajina pozůstává z údolí, kde nacházejí pozemky dobré i špatné, tak že vystěhovalec když padne nějakému sdružení do rukou, se šeredně sklame. Půda jest šedá, a místy kamením promísená, ačkoliv vše je krásné, jsem vychová v tom oboru, a nechci snad někoho vybízet, ale jen samou pravdu sdělit. Dále okolo údolí se rozprostírají menší i větší vrchy, a jak jest viděti i okolo Omahy. Jest to romantická krajina, tak asi jako v Jižních Tyrolích, jenže s výjimkou těch kopců, neb zde nejsou ty ohromné hory; jestiť to důkaz těch farem, jež jsou zde obdělávané a jež jsou zde obdělávané a jež jsou vlastněny i Čechy, jak jsem sám viděl. Pravdou je, že pro člověka s menším kapitálem, jako jsem byl třeba já, je zde dosti příležitosti si zaopatřiti pěkný domov, že může slušně býti živ a nemusí o práci v městě žebrat.

Anton Semik píše v textu CAYUGU jako Cayutu
a okres TOMPKINS jako Tomkins

V posledních dvou letech se zde usadilo mnoho krajanů a stále noví přibývají. Každý zde koupí, ať je to dělník, neb farmář z jiného státu. Pan Kadleček, farmář ze státu Nebraska, dále pan Jonáš, farmář ze státu Neb. i Kansas, a mnoho jiných. Uvádím na důkaz tyto dva, neb neznám za ten krátký čas mého pobytu vše, abych vše vypsal. Farmu p. Jonáše, u něhož jsem se svým švakrem, jsem prohlédl dobře. Líbí se mi celé okolí, kde i já jsem si koupil, to jest od města Ithaca 5 mil, kde jsou pozemky i za $100 akr. Totiž dle výstavnosti a polohy. Výstavnosti jsou krásné, takže co platí za farmu, stojí ta výstavnost, ale v nynějším místě výstavnosti se nic nečítají, jenom mnoho-li je akrů pole, neb půdy. Právě, co to píšu, tak prší; já bych byl ještě nepsal, až budu míti svědka, totiž mou rodinu a ještě lépe vše projdu.
Jsem nyní v Cayuta, N. Y., u pana Tesaře, řádného a poctivého to muže, mám koně paní Jonášové, dopisovatelky do Pokroku a Hospodáře a jiných listů, bych moje zavazadla dopravil do nového domova, totiž 20 mil od Cayuty. Tož ať žádného nepřekvapuje, že tak daleko. Cayuta je malé město, kde je nádraží a několik budov, kdežto mně se lépe zamlouvalo zakoupiti u města velkého, což jsem na radu p. Tesaře udělal a jsem spokojen, neboť jsem výhodně koupil, a proto oznamuji všem těm, kteří by hodlali změnit své povolání, aby se na mne obrátili a já jim vše upřímně a krajansky sdělím. V pádu tom, že kratší cestou by chtěl někdo něco koupiti, tož nechť se obrátí na pana Alberta Tesaře, Cayuta, N. Y.