pondělí 28. srpna 2017

Panský myslivec

V tichých zákoutích křivoklátských lesů se tak dodnes skrývají pomníčky, které jsou upomínkou střeleckých i jiných soubojů, které by se spíš hodily na Divoký západ. Stejně jako správný kladný hrdina v kovbojkách nesměl myslivec tasit jako první, a pokud pytláka zastřelil, mělo to zpravidla soudní dohru. Je například doloženo, že když 18. května 1687 zastřelil v Luženském revíru myslivec Jan Sixta pytláka, vzbudilo to mezi poddanými takové nepokoje, že dal hradní hejtman Sixtu vsadit do věže na Křivoklátě.
25. března 1694 píše nadlesní Rayman panu inspektorovi, že „v neděli večer už po tmě chytili dva hajní z Broum, Martin Mol a Jiří Til, pověstného pytláka Pergnikla z Kublova s flintou v lese a dopravili ho s velkým nebezpečenstvím na Křivoklát do vězení. Křičel, kamarády na pomoc volal, jako pes kousal, smýkal jimi sem a tam, flintu na kousky o něj rozbili, a když na Křivoklátě do šatlavy ho zavřeli, vyrazil dveře vězeňské cely a vyrazil ven, sotva ho tam zpět dostali. Jeho kamaráda Kudrnu zastřelil broumský fořtknecht a ještě ubohý za to sedí do dneška“.
kaplička sv. Eustacha
Janu Sixtovi se podařilo z vězení uprchnout, ale místo něj si pak šel z rozhodnutí rakovnického soudu „sednout" jeho nadřízený Jan Kryštof Rayman za to, že mu k útěku údajně dopomohl. Po osmnácti měsících, když již "od blech a ginssych podobnych nerzestej byl przemoziony", dostal na základě žádosti nadlesní Rayman od císaře Leopolda I. milost. Z vděčnosti za propuštění dal na kopci nad Křivoklátem postavit kapličku věnovanou patronu myslivců sv. Eustachovi. Kaplička byla vysvěcena 1. srpna 1697 a od těch dob je památným místem českých myslivců.

Ve starých dobách, kdy se lesní služba omezovala převážně jen na myslivost a hájení zvěře, a kdy se nižší zaměstnanci tehdejších panství rekrutovali z řad vlastních poddaných, nebyl potřebný žádný průkaz o způsobilosti pro získání zaměstnání myslivce. Rozhodovaly především fyzické schopnosti a důvěra představených ve svědomitost a poctivost uchazeče. Mnohdy neznali takto vybraní hajní ani číst a psát (jak vysvítá z tehdejších soudních protokolů). Myslivci (fořtknechti) se počítali k panské čeledi. Náplň práce však spíše vyciťujeme, než dokonale známe.
Pro výkon služby na vyšších místech (od správce polesí výše) byla vedle reprezentativního vystupování, vyžadována znalost psaní a počtů. V případě nedostatku takto kvalifikovaných vlastních poddaných, byla tato místa obsazována cizími svobodníky, a na královských panstvích i osobami stavu panského. Na mnoha šlechtických panstvích byla obsazována místa nadlesních pobočními myslivci a nebo komorníky beze všeho vzdělání, aby se ušetřilo na finančních prostředcích na penze. Prvním úřednickým stupněm byl polesný (waldbereiter), a druhým a zpravidla posledním, byl lovčí nebo nadlesní (fořtmistr), který na menších panstvích podléhal přímo majiteli a na větších majetcích, vrchní administraci panství. K dosažení prvního úřednického stupně, ani k dalšímu postupu nebylo zapotřebí žádných zkoušek. Postačovalo k tomu pouhé formální pasování na myslivce. 
Aby se mohli uchytit nadbyteční vyučenci v myslivosti na jiných panstvích, po případě v jiných zemích, vystavoval jim myslivec, u kterého se vyučili, výuční listy. Byla to soukromá osvědčení o jejich způsobilosti pro mysliveckou službu a jejich znalostech vysokého lovu. Sloužily také jako osobní průkaz při hledání služby i při vyžadování podpor od mysliveckých úřadů nebo od zaměstnaných myslivců a hajných. Někteří z nezaměstnaných čekatelů na mysliveckou službu se nedovedli, a někdy také ani nechtěli, služebně uchytit a časem zpustli tak, že se stali řemeslnými tuláky, tzv. facíry. Název myslivec se převážně udržel až do poloviny 19. století, kdy přecházel v označení lesník.

pátek 25. srpna 2017

Pytláci a myslivci

Pytláctví, tedy lovení zvěře na cizích pozemcích, bylo odedávna považováno za krádež. Sedláci nesměli při lovu používat ručnice, kuše, tenata a jámy. Mohli pouze chytat ptáky do sítí, na lep nebo do sklopců (čižba), a to pouze v případě, že měli souhlas vrchnosti.
V průběhu 16. století se začínají v usneseních českého sněmu objevovat i nařízení o ochraně zvěře. Myslivost se stává povoláním. V čele organizace myslivecké správy stál nejvyšší lovčí. Byl to vysoký úřad svěřovaný osobě stavu šlechtického. Pod nimi pak na jednotlivých panstvích byli ustanoveni lesmistři nebo nadlesní, na polesích lesní, myslivci i polesní, jimž byli na roveň v oborách postaveni oborníci, popřípadě v bažantnicích bažantníci. Ochrannou službu na nejnižším stupni konali hajní a lesní hlídači.
Pojďme se podívat na konkrétní případ z jižních Čech. Při výslechu v Třeboni dne 18. května 1725 byl vyslýchán jistý Vít Popelář, který byl podle svých slov stár asi 50 let. Pocházel z vesnice Bor v panství Třeboň a tam se také narodil. Byl podruhem na obecní chalupě. Z dochovaných záznamů lze vyvodit, že Vít byl zřejmě přistižen při přechovávání zvěře. Vzhledem k tomu, že se ve stejném lese ztrácela zvěř už po tři roky, obvinění okamžitě padlo na něho. Přiznání z něj ale vyslýchající nikdy nedostali. Vít se vždy hájil, že nic neprovedl, že je nevinný, má slabý zrak a vzhledem ke svému věku je všemi nemocmi prolezlý.
O měsíc později po prvních výsleších proběhl 13. června další výslech. Po obvyklých "identifikačních" otázkách následovaly otázky "pytlácké". Vít vyprávěl, že byl zadržen před svátkem Nanebevstoupení Krista, když šel z rozkazu svého pána na obchůzku k polím. Tam také našel kus zastřelené zvěře a zaradoval se, že se Bůh nad ním v jeho chudobě smiloval a že se rozhodl jeho a jehu ženu v jejich bídě zachránit a zabránit hladu, ba i úplnému vyhladovění a obdaroval je, proto tu divokou přinesl domů, tam ji stáhl a rozdělil. Nikdo ho prý nedoprovázel, byl tam úplně sám, a tak mu to bohužel nemůže ani nikdo potvrdit.
Vít netušil, kdo ho mohl tenkrát v noci prozradit, a vůbec nevěděl, proč jílovský (patrně dnešní Jílovice) myslivec přišel do jejich chalupy a našel u něj kůži z divočáka. Neví, kdo mohl vystřelit tehdy, když myslivec slyšel v lese podezřelý výstřel, který prý měl udělat Vít. Bránil se, že on nic neudělal a také neví, kdo to byl, a tak se k tomu nemůže ani přiznat. Nesnažil se ani před myslivcem skrýt, ani mu nezavřel dveře před nosem, pouze ho prý přehlédl. Ale bohužel to celé nemůže ničím podložit, ba ani dokázat.