sobota 30. prosince 2017

Na vandr do Vídně

Narazil jsem na to zejména v Bačkově mezi roky 1870 a 1880. Mladí muži z rodin Šemíkových byli zapsáni při sčítání obyvatel jako nepřítomní.
Nepřítomní v Bačkově (1869/70)
V Bačkově bylo na začátku roku 1870 osm místních obyvatel ve Vídni. Z chalupy č. 28 to byl tkadlec Jan Šemík, kterému tehdy bylo 20 let. Jeho bratr Josef (*1853) společně s bratrancem z č. 14, také Josefem (*1852), byli tovaryši krejčovského řemesla. Oba byli koncem roku 1869 na vandru. Dá se odhadovat, že společně. Vídeň o deset let později navštívil i Václav Šemík z Bačkova č. 28. Ten byl roku 1880 uváděn jako učeň obuvník. Oba Josefové byli tou dobou ve Vídni také.
1874, 1883, 1891. To jsou roky, kdy se Jan, Josef a Václav oženili a usadili se. Václav v Jiříkově, Jan v Chrtníči. Josef (*1853) se po letech v cizině stěhoval také do Chrtníče. Po svatbě s vdovou Annou Mašínovou tady, nedaleko od rodiště, provozoval krejčovskou živnost.
Lehmannův adresář (1889)
Druhý Josef nám z matrik v okolí Smrdova zmizel. Kde žil, oženil se, měl děti? Na stopu mě přivedlo "listování" v Lehmannově vídeňském adresáři. Počínaje rokem 1889 se pravidelně, rok co rok, objevuje v adresáři Josef Schemik, krejčí. Adresáře jsou cenné zdroje rodopisných informací. Musíme si ale přiznat jejich omezený dosah. Byli v nich zapsáni živnostníci a podnikatelé, kteří si za zvěřejnění zaplatili. Josef Schemik byl každoročně jako krejčí uváděn na adrese Roßauer-lände 11.
Lehmannův adresář (1897)
A to až do roku 1897, kdy změnil adresu. Dalších 14 let je v Lehmannově vídeňském adresáři spojena se jménem Josefa Šemíka dům č. 10 v ulici Brammergasse. Až do roku 1911 nevíme nic o jeho rodině. Zde se dozvídáme, že se jeho manželka jmenovala Marie. Ta je na dosavadní adrese vedena jako vdova po krejčím Josefovi.
Lehmannův adresář (1911)
Josef Schemik zemřel tedy v roce 1910 nebo 1911. Vdova Marie byla v adresáři vedena naposledy roku 1913. Je zajímavé, že na výtisku z roku 1911 si adresu někdo poznamenal. Že by nějaký badatel, který si někdy přečte tento příspěvek? Nevíme, zda Josef a Marie měli děti. Takovéto údaje v profesních adresářích nenajdeme. Asi budeme muset nahlédnout do vídeňských matrik.

sobota 23. prosince 2017

Podruhé naposled

Než zazvoní zvonec a roku bude konec, ohlédněme se. Po našem letošním setkání, po srazech let minulých. Přestože existuje jistá naděje, že by mohlo dojít k předání Adamovy trofeje, došel jsem k závěru, že se sejdeme v Ovesné Lhotě. Celkově po osmé, ve Lhotě podruhé. Chybí nám zatím termín. V času vánočních svátků, které si užijte se svými blízkými, můžete přidat svůj hlas nejvhodnějšímu termínu pro návštěvu Vysočiny. Požehnané Vánoce a šťastný nový rok.
Místo otazníků bude...?
Zvonice u kostela v Neumětelích

neděle 17. prosince 2017

Archiv v Zámrsku

I když dnes jsou již mnohé matriky z oblastí mého zájmu dostupné na internetu, přesto se najdou důvody do archivu v Zámrsku zajet. Okolí Havlíčkova Brodu na Vysočině i některých dalších oblastí východních Čech, které mě zajímají, byla digitalizace matrik prakticky dokončena.
Anna Křišťanová (*31.5.1911), mikrofilm č. 3371
Má to ale háčky. Například, když pátráte v "živých" matrikách nebo když bádáte v předmatričním období. Obě tyto situace jsem řešil  při návštěvě Zámrsku před pár dny.
6. prosince dopoledne. Hledal jsem zápis o narození babičky, která se narodila v roce 1911 v Počátkách. To  je vesnice mezi Chotěboří a Českou Bělou. Matrika narozených z let 1864 až 1923 je již uložena v oblastním archivu v Zámrsku. Nebyla ale ještě digitalizována. Veřejně přístupná bude totiž až od  roku 2024, kdy i nejmladší záznamy v knize budou 100 let staré. Do té doby je jedinou možností -  prohlížení mikrofilmu. Díky i za tuto možnost. Je to ale nepříjemnost. Nevyhneme se návštěvě přímo v archivu. Moje orientace v tomto konkrétním mikrofilmu byla navíc poněkud zmatená. Nakonec jsem potřebné záznamy našel. Dobral jsem se i k informacím o dalších narozených Křišťanech v Počátkách. V matrice narozených byly k nalezení i datumy svateb a úmrtí, které využiji k dalšímu pátrání. Nedávno jsem zjistil ze sčítacích operátů stav obyvatel v Počátkách na začátku roku 1911. Pár měsíců před narozením babičky Anny. Rodiče Anny žili ve společné domácnosti s prarodiči na výměnku. Babička nebyla první dítě, které se rodičům narodilo. V lednu 1909 se narodila Marie. Nedožila se konce měsíce. V lednu 1910 přišel na svět Josef. Na začátku února se chystal jeho pohřeb. Smutná doba. Toto vše se do sčítání obyvatel už nevešlo.
Hledání na mikrofiších mi ten prosincový den v archivu zabralo víc času, než jsem čekal. Po obědové pauze jsem si sedl k lahůdce. Nechal jsem si předložit dva Trčkovské urbáře panství Opočno. Hledal jsem osoby z Dobrušky a z blízké vesnice Domašín. Snažil jsem navázat na rok starý objev v knize svatebních smluv z let 1578 - 1640. Začal jsem urbářem opočenského panství z r. 1598 a pokračoval jsem starší knihou, která má na deskách letopočet 1542. Tento nejstarší písemný pramen k dějinám okolí Opočna zachycuje pravděpodobně stav panství mezi roky 1581 a 1587.
Urbáře jsou v předmatričním období jedny z mála zdrojů, které se dají využít ke genealogickým účelům. Hledal jsem Jana Šemíka. Jak jsem uspěl? O tom se rozepíšu někdy příště.

neděle 10. prosince 2017

Mezi Smrdovem a Číhoští

Mezi roky 1948 a 1952 spravoval farnost ve Smrdově František Michálek. Tedy právě v době, kdy se v sousední farnosti odehrál tzv. Číhošťský zázrak a události s ním spjaté, které vedly k smrti faráře Toufara. Roku 1952 byl přeložen na Trutnovsko jako administrátor v Rudníku.
Místa paměti národa
František Michálek na chvíle prožité s Josefem Toufarem vzpomíná: „V roce 1948 o prázdninách jsem se s Josefem setkal poprvé. Na dvorku fary štípal dříví, hned toho nechal a říkal: ‚Teď ti ukáži, proč mne ze Zahrádky přeložili sem.‘ Přinesl dva schematismy a ukazoval a ukazoval, kolik lidí se vrátilo do Církve svaté, zvláště z řad mládeže. Říkali o něm, že ze ziskuchtivosti působil ve dvou farnostech, ale jeho to zmáhalo a sám tvrdil, jak rád by ukončil působení v sousední farnosti. Za doklady matriční nikdy nic nechtěl. Svou upřímností a prostotou dovedl získat všechny. I páni z okresu ho měli rádi a nesouhlasili s tím, jak se s ním jednalo, až na jakéhosi Slámu. Pokud se týká Božích přikázání, neznal kompromisu. Jednou mi řekl: ‚Víš, co se u nás stalo? Jeden traktorista v neděli oral. Hned jsem to v kostele odsoudil, ale to není všechno. Poslední den v roce to ještě jednou připomenu!‘ A jaký byl stav jeho farnosti? O tom jsem se přesvědčil na velikonoční svátky roku 1949. To jsme se vyměnili a já ve středu jsem u něho zpovídal celých 5 hodin a na Zelený čtvrtek ještě 2 hodiny.“
Mnohem později v jiném kraji. František Michálek byl soudem v Hradci Králové 27. června 1963 poslán za podvracení republiky do vězení na dva roky. V rozsudku krajského soudu doslova stojí: „František Michálek (…) jest vinen, že asi od roku 1956 až do svého zajištění na farním úřadě v Trutnově mezi další duchovní římskokatolické církve a jiné osoby, veden nepřátelstvím k socialistickému zřízení, rozšiřoval obsah štvavých relací, vysílaných nepřátelským zahraničním rozhlasem, hanobil před nimi politické a hospodářské poměry v republice, štval proti existujícímu státnímu zřízení a komunismu a tvrdil, že v ČSSR dojde k politickému zvratu.“

pátek 1. prosince 2017

Adamova čeleď

Dlouho jsme nehlasovali. Přestože nechceme vzdát snahu o nalezení pokračovatele Adamovy štafety, zatím se nám nikdo takový neozval.
Poslední předání v Neumětelích
A tak plánujeme příští rok navštívit Ovesnou Lhotu. Nabízí se jeden ze tří termínů. Sobota před před Dnem matek (12. května) nebo sobota před Dnem otců (16. června).
Třetí  možností je neděle 28. října. Mluvil jsem s paní starostkou z Ovesné Lhoty a u příležitosti stého výročí vzniku republiky se v obci chystá sázení stromů na místě zvaném U božích muk.
Zkusme se během prosince zamyslet na vhodném termínu, abychom Kristýně pomohli s uložením putovní trofeje. Pokud se samozřejmě nenajde následovník, který opatruje Adamovu radlici pro dalším rok. Mohl by to být Jakub Šemík, nemýlím-li se. Mluvil jsem s jeho dědou Petrem. Naděje tu tedy je.