Chlumětínské kořeny

Při čekání na výsledky testu Jiřího můžeme spekulovat. Jiří by měl mít shody s Anežkou Kovářovou (prateta?) a s Kateřinou Dědečkovou (třetí sestřenice). S Edem Miskou (9. bratranec) bude pravděpodobně shoda autozomální minimální. Zde spoléhám na Y-DNA. To ale až později.

Když jsem hledal někoho, kdo pátral po kořenech Myšků, objevil jsem zajímavé stránky Aleny Smětákové. Jejím prvním Myškou je Václav (1739-1815), který byl sedlákem ve Svratouchu. Narodil se však v Chlumětíně. Václav s rodinou patřili k evangelíkům, kteří se roku 1781, ihned jak to šlo, přihlásili k helvétské víře. Oblast mezi panskými městečky Hlinskem a Svratkou byla součástí panství Rychmburk v Chrudimském kraji. Panství patřilo k jedněm z největších v kraji i celém království. Mělo přes 50 obcí.

Výsek Chlumětína na mapě Kameničkovské rychty (1731-1732)

Menší územní jednotkou na velkých panstvích byla rychtářství. Obvykle zahrnovala několik vesnic. Při hledání Myšků z Chlumětína jsem objevil mapu rychty Kameničkovské. Mapa vsí Chlumětín, Kameničky a Jeníkov zachycuje katastry těchto sídel v roce 1732. 

Orientace mapy je obrácená oproti dnešním zvyklostem. Nahoře je jih a dole sever. V Chlumětíně bylo v této době šest osedlých. V seznamu vlevo dole na mapě lze dohledat Vavřince (Lorenz) a Jiřího (Georg) Myšku. To vypadá, že Vavřinec byl nejmladším synem Mikuláše a Jiří synem Václava. Děda obou byl Jan Myška. Na mapě jsme červeným ohraničením vyznačil jeden pozemek Jiřího. Pole a pastviny jsou označeny značkou a číslem. Jiřího pozemky poznáme podle značky čtverečku s jednou uhlopříčkou.

Místopisné souvislosti

Někdy najdeme na mapách označení míst, kde v minulosti stály vesnice nebo osady, a dnes je tato informace uložena v paměti pouze místních obyvatel. Kdy došlo k zániku osídlení, neví často ani místní starousedlíci.

Takovým případem je dodnes neobjasněné umístění vsi Rossiczyn, o které máme zmínku z roku 1307. Ze dvou zápisů o prodeji území Rajmundem z Lichtenburku se odvozovalo dvojí možné označení neznámé vesnice: Bošičín nebo Rošičín. Dodnes v mapách uváděné místo Roštěniny na katastru Sázavky (dříve Smrdova) by mohlo být onou ztracenou osadou či vesnicí.

Pojďme na druhý břeh Sázavky. Za obcí Ovesná Lhota nedaleko Vlkanova byla kdysi založena vesnice Obědovice. Její existenci máme potvrzenu, a to nejen z matričních zápisů. Na mapě je vidět přibližná poloha nedaleko Žebrákovského potoka. Vesnice stála několik desítek let v průběhu 18. století. O důvodu jejího zániku můžeme pouze spekulovat.

A nyní se podíváme, že místo na mapě mohlo získat název i podle příjmení usedlých sedláků. V obci Chlumětín žije rod Myšků minimálně od 17. století. Ve století 19. vznikl Stabilní katastr. Vidíme, že v místech, kterým se dnes říká Myškův kopec, byly v roce 1838 polnosti Myšků (dříve psáno Mischka) z č. 20 a č. 21. Tehdy rod Myšků hospodařil i na č. 23, 24 a 31. V té době bylo více Myšků i v nedaleké Studnicích (č. 12, 31, 39, 48, 56, 57). Z Chlumětína přišli první Myškové do Studnic v 18. století. A žijí v obou obcích dodnes. Když se podíváme na místo Myškova kopce v Chlumětíně, tušíme, proč asi toto označení vzniklo. Tehdy se tam říkalo V Austavu. Kdo ví proč.

Chlumětín, Indikační skica ze Stabilního katastru (rok 1838)

Než došel Šemík na Hory

Hory Vrbické, občas zvané Hory Stříbrné a okrajově také Hory Knínické. Lokalita na hranici tří katastrů – Vrbic, Kynic a Dobrnic – s místními názvy Hory, Na Horách, Na Dolech, Za Láskem, Za Ovčínem.

I. vojenské mapování – josefské, 1764-1768

Kde se vzal tu se vzal Jan Šemík. Byl o generaci starší než Adam. Ten už je spojen se Smrdovem. O Janovi víme, že se jeho jméno v roce 1651 vyskytuje na Horách Vrbických. Vraťme se ale o století zpět.

V areálu těžby stříbrných rud na Horách Vrbických došlo ke vzniku hned dvojice hornických (havířských) osad přímo při dolech, byť vzdálenost otvírek od čtyř nejbližších stálých sídel – Vrbice, Kynic, Hroznětína či Dobrnic – nepřesahovala 1,5 km. Významnější z hornických sídlišť, na Horách Vrbických, dokonce přečkalo ukončení těžby před koncem 16. století, postupně bylo přeměněno na drobnou ves v obvodu vrbického statku, aby v osmdesátých letech 18. století posloužilo jako zázemí pro obnovené kutací pokusy a posléze definitivně zaniklo na samém konci století následujícího. Právě na konci 19. století čáslavský archeolog Kliment Čermák zde našel ještě zbytky obydlí z malé osady, původně asi hornické. Při nevelkém výzkumu nalezl zlomky malovaného talíře, zlomky keramiky, kamnové kachle a hornická želízka.

Stabilního katastr, povinné císařské otisky, 1838

V roce 1561 zde žil a platil dvakrát ročně poplatky úředník Stanislav Syrakovský. Dále Jan a Vondra Kubů. Do pěti osedlých ještě doplňme Jana Žáka a Šťastného. Oba poslední jmenovaní měli zpustlá stavení a byli od poplatků dočasně osvobozeni.

V roce 1603 kupovala Alena Ojířová z Damsdorfu od Jiřího Materny spolu s Vrbicí díl vsi Hor Stříbrných. Postupem času se ale pro osadu prosadil tradiční název celého těžebního okrsku, nesporně i pro její trvalé sepětí s vrbickým panstvím. V roce 1628 Marie Magdaléna Trčková připojila Vrbice (a Chlum s Dobrovítovem) ke Krchlebskému panství. Popis statku "mnohými kontribucemi sešlý, ohněm popálený a jinak zplundrovaný" v době, kdy třicetiletá válka zdaleka ještě neskončila, naznačuje mnohé. Osada Hory Vrbické byla dodatečně, někdy na přelomu třicátých a čtyřicátých let 17. století, dopsána do urbáře panství Světlá. Urbář zde zachytil pět poplatníků (Tomek, Pospíšil, Rozvora, Vojířka, kantorská chalupa). Podle zdroje (2.) byly připsány zápisy k vesnicím Vrbice a Hory Vrbické až roku 1644. I když panství od roku 1636 nepatřilo Trčkům, urbář používali i další majitelé panství. Je to patrné z přípisů nových lokalit a úprav jednotlivých sum či jmen ze 17. či 18. století. Šemíkovi tedy sem na Hory mohli přijít jen několik roků před koncem třicetileté války.

II. vojenské (Františkovo) mapování - Čechy
1836-1852, mapový list O_10_VI

Soupis poddaných podle víry z roku 1651 evidoval ve vsi souhrnem 25 duší v šesti domech (6 rodin), s výjimkou dvou mužů vesměs nekatolického vyznání. Do berní ruly o tři roky později přibyl sedmý usedlík: celkem tu hospodařili tři chalupníci a čtyři zahradníci, které vedle chudých pozemků živila i řemesla a služba (tkalci, tesař, krejčí, myslivec).

Havířské domy popsal těsně před definitivním zánikem na konci 19. století již zmiňovaný K. Čermák: „uprostřed položena klenutá černá kuchyňka v chodbě a od ní křížem rozděleny čtyři světnice s nízkým stropem dřevěným“.

zdroje:

1. Jiří Doležel: K těžbě stříbra na Horách Vrbických v 16. století, Archeologický ústav AV ČR v Brně, Přehled výzkumů 57-2, str. 197-249, Brno 2016

2. Iveta Krpálková: Světelské panství ve světle Trčkovského urbáře z roku 1591, Bakalářská diplomová práce, Brno 2021

Jak Hory Vrbické ke jménu přišly

Vrbice (Fürwitz) nepřesně umístěná
přímo na řece Sázavě, kde bychom
hledali Ledeč a Světlou (Bitta). 

Mapa Johanna Crigingera

 z roku 1568

Jak toto místo přišlo ke svému jménu? To se musíme vrátit v čase do poloviny 16. století.

Zahájení časně novověkého dobývání stříbra na místním ložisku nápadně koreluje se svobodou, kterou s platností od 1. listopadu 1547 Ferdinand I. postoupil (v rámci dohody o minci) na patnáct let panskému a rytířskému stavu Českého království svoji polovinu desátku ze zlatých a stříbrných dolů. Některé tradiční i nové stříbrnorudné lokality na Vysočině a v Posázaví (Jihlava, Polná, Přibyslav, Rataje nad Sázavou, Ratibořice, Stříbrná Skalice, Střímělice, Tábor) nemohly v padesátých letech 16. věku zdaleka konkurovat nalezišti v blízkosti Vrbic a Kynic. Bohatství vrbických stříbrných dolů, ať již skutečné nebo předpokládané, náleželo další celé půlstoletí k aktivům v ekonomice jinak drobného vrbického panství. Patrně proto byly jinak marginální Vrbice pod svým dobovým německým označením (Fürwitz) vyznačeny v mapě zpracované Johannem Crigingerem a vytištěné roku 1568 v Praze. Po Klaudiánově mapě to byla druhá mapa Českého království. A s oblibou byla dále kopírovaná, a to až do vzniku mapy Aretinovy (1619). Protože se nedaleko nacházely Hory Kutné, označil někdo novou lokalitu Horami Vrbickými.

Vrbkové z Vrbice měli na štítě podkovu
dolů obrácenou a na ní sedícího ptáka
s takovou chocholkou jako páv. Sedláček.

Dosud známé doklady zcela neobjasňují, zda báňské práce započaly před polovinou 16. století na stařinách nebo na nově objeveném ložisku. Kdo inicioval průzkumné aktivity a následnou těžbu? Mohlo se jednat o horníky, odborníky a kapitálově silné nákladníky, otevírající prospekci a kutání po dohodě s pozemkovými pány; nezřídka ale počáteční podnět k dolování dala samotná vrchnost.

Komplikované majetkové poměry na Vrbici i samotných Horách Vrbických měly svůj počátek v prvních letech 16. století, kdy jako dědičky starého zemanského statku zůstaly tři dcery Václava Vrbky, posledního vrbického vladyky. Kateřina, Apolonie a Anna z Vrbice. Malé vrbické panství, zahrnující pouze vlastní ves Vrbici s tvrzí, bylo tehdy rozděleno na tři díly, které dostaly jednotlivé sestry a jejich manželé.

Uveďme chronologicky osoby a události, které jsou spojeny s Vrbicí a Horami Vrbickými v 16. století.

~ 1506 Prvý díl Vrbice přešel někdy kolem roku 1506 na patrně nejstarší Kateřinu a jejího muže, Viléma Podvinského z Lerojid (Lerojed), vladyku ze starého středočeského rodu.

1534 Vilém trvale sídlil na vrbické tvrzi, v tituláři české šlechty Brikcího z Licka z roku 1534 se mezi rytíři připomínal Vilém z Lerojid a na Vrbici.

1534 Druhá z dědiček vrbického statku, Apolonie z Vrbice, uzavřela sňatek s Jakubem Vonešem Hostovským z Hostovic, vladykou patrně ze starobylého rozrodu z Pardubicka. Rovněž Jakub Voneš spolu s Apolonií na svém nevelkém dílu vrbického statku přímo sídlili, v tituláři z roku 1534 mezi členy rytířského stavu nechyběl Jakub z Hostovic a na Vrbici. Možná Jakub a Apolonie na Vrbici přebývali na tak zvaném sídle Mikulášovském, po zahájení a rozmachu těžby stříbra proměněném na výsadní krčmu.

1538 Poslední třetina vrbického zemanského statku se na počátku 16. století s Annou z Vrbice dostala do rukou východočeského rytířského rodu Bořků Dohalských z Dohalic. Není zatím zřejmé, kdo z Dohalských jako manžel Anny vrbický díl získal, roku 1538 jej v nedílu drželi již její synové Jan a Petr, kteří tehdy ze svého dědictví na Vrbici odprodali mlýn s určitými dalšími užitky Vilémovi Podvinskému z Lerojed.

před r. 1541 Ještě před shořením zemských desk 2. června 1541 se oba bratři majetkově rozdělili, přičemž vrbické statky připadly Janovi, od poloviny 16. století vystupujícímu v písemnostech jako Jan starší Bořek Dohalský z Dohalic. Není vůbec jisté, že na vrbickém statečku přímo sídlil: jeho rezidencí byl spíše dům v Kutné Hoře v blízkosti Kouřimské brány a masných krámů, jenž zakoupil roku 1548 a vlastnil jej ještě o čtvrtstoletí později (1570).

1546 Kateřina z Vrbice zemřela nejspíše okolo roku 1540, ovdovělý Vilém 7. května 1546 vrbické majetky nechal zapsat i svým dcerám, Apolonii a Magdaléně. K dílu po Kateřině z Vrbice náležela tehdy vlastní tvrz Vrbice, poplužní dvůr, poplatný Duchkovský dvůr a dva kmetcí dvory, dále i lesy a řeka Sázavka.

1546 Po smrti obou manželů Hostovských převzaly příslušnou třetinu rozdílu jejich děti, syn Burián Voneš Hostovský a dcera Kateřina. 24. března 1546 nechali do obnovených zemských desk zapsat nedílné držení svého vrbického dědictví.

1547 Stejně jako jeho strýc Vilém Podvinský z Lerojed, rovněž Burián Voneš se z titulu pozemkového pána angažoval v počátcích dolování stříbra na Vrbici. Podle dosud známých informací oznámil 14. října 1547 pan Burian Voneš Hostovský z Hostovic a na Vrbici hornímu úřadu objev dolu na svých majetcích u Vrbice a požádal o frystuňk.

1547 Už 22. listopadu 1547 udělil Vilém Podvinský spolu s Buriánem Vonešem z Hostovic jako druhým z trojice vrbických pozemkových pánů kverkům na vrbických dolech frystuňk na dobývání stříbra. Na některé šachty na svých majetcích ale poté sám dával propůjčky jiným zájemcům, bez vědomí právoplatných nákladníků.

Lacinův mlýn

Nedaleko od Panského mlýna po toku říčky Sázavky stojí další mlýn. Historické jméno pochází od mlynáře Laciny, který tu hospodařil na konci třicetileté války. Jméno Lacina je s místem spojeno od roku 1637. V tom roce, podle dochovaného zápisu v purkrechtní knize, přešel mlýn z otce Tomáše na syna Jana. Dalším, který zde hospodařil, byl mlynář Jan Těšitel. Vztah tohoto Jana ke staršímu Janovi Těšitelovi ze sousedního Panského mlýna, o kterém jsem psal nedávno, je nejasný, i když příbuzenský vztah se nabízí (vnuk?). Budeme-li pokračovat dál do 18. století, příjmení Těšitel (Daniel) je spojeno s místem ještě v roce 1739, kdy je Lacinův mlýn uváděn jako dřevěný na stálé vodě o dvou složeních.

Štampíl (stoupa na kámen) mezi Lacinovým a Panským mlýnem

Na přelomu 18. a 19. století lze nalézt na č. 24 Tomáše Havrdu. Ten není zapisován jako mlynář, ale jako štampíř. Pod Ovesnou Lhotou nedaleko bývalého jezu je lokalita v pozemkových mapách nazvaná Stupník. Nedaleko Lacinova mlýna se skutečně nacházela stoupa, určená k drcení a rozmělňování kamene. Pohon stoupy není energeticky náročný, a proto bývala hnána přímo jen malým vodním kolem, a tak je možné, že si mlynáři z Lacinova mlýna udělali přidruženou výrobu na potoku stékajícího do Sázavky. Na mapě Stabilního katastru je to nedaleko místa, kde začínal mlýnský náhon.

Ač pozemky mlýna najdeme na katastru Ovesné Lhoty (č.p. 24), máme to sem blíž od dnešní obce Sázavky (dříve Smrdova). Hned v sousedství budov bývalého mlýna se nachází železniční zastávka Sázavka. V roce 1870 tudy projel první vlak. Tehdy zde ještě zastávka nebyla. Ve mlýně tou dobou hospodařil František Pipek. Jeho dcera Anastázie se provdala za Františka Šemíka ze Smrdova. Více jak patnáct let ve mlýně žila rodina Šemíkova společně s Pipkovými. František pravděpodobně svému tchánovi stejného křestního jména pomáhal s provozem do doby, kdy dospěl František Pipek mladší. K mezigeneračnímu předání mlýna však asi došlo jen na krátkou dobu. Novými vlastníky se stávají Rymešovi. Dnes je tak místo známo spíše jako Rymešův mlýn.

Zpracováno panem Josephem Pipkem, pravnukem Františky

Před několika měsíci jsem se dověděl, že ve Spojených státech amerických žijí potomci Františky Pipkové. Františka byla sestrou Anastázie a později se přivdala do Druhanova. Měla podobný osud jako její otec.

Ten po smrti své první manželky žil s její sestrou a měli spolu několik dětí, a až poté jim bylo umožněno církví uzavřít sňatek. Také Františka byla oddána za jednoho z bratrů Pipkových z Druhanova (její druzí bratranci z č. 8). Manžel po třech letech zemřel a Františka se vdala za jeho bratra. I druhé manželství skončilo úmrtím manžela. Třetím manželem se stal Josef Tourek z Malčína. Po několika letech se rozhodli odejít z Druhanova do USA.

Josef Tourek odjel do Ameriky v dubnu 1891, jen několik týdnů před smrtí svého syna Josefa. Františka následovala svého manžela do Ameriky v srpnu 1891 s jedenáctiletým Janem, devítiletou Anežkou a sedmiletým Karlem. Dcera Marie přijela sama do USA ve čtrnácti letech přes přístav v Brémách, kde musela týden čekat, aby získala dostatek peněz na zaplacení plné ceny za cestovní lístek.

Dvanáctiletý syn František sám odjet nechtěl. Žil pravděpodobně se strýcem nebo tetou. Jeho kmotr František Antonín Pipek (*1862+1922) se oženil v roce 1887 Marii Šemíkovou (*1870+1952) a byl nějaký čas mlynářem v Lacinově mlýně. V srpnu 1896 sedmnáctiletý František odplul z Hamburku na lodi Scandia do New Yorku. Jako poslední adresu pobytu uvedl Bělou. V Bělé čp. 33, okres Havlíčkův Brod, žily jeho tety Marie Keklová, rozená Pipková (*1843) a Antonie Horelová, rozená Pipková (*1860). František si v USA změnil jméno na Frank. Ze dvanácti dětí Františky se dožilo dospělosti šest: Marie jako Mary, František jako Frank, Jan jako John, Anežka jako Agnes Regina, Karel jako Charles a Barbara, která se narodila již za Atlantikem.

Potomek Františky přilétá do Prahy 24. července, bude několik dní v Praze a poté pojede do Ovesné Lhoty, Dolních Dlužin a Druhanova. Snad se mu podaří Rymešův mlýn, kde se Františka narodila, navštívit. Je to zároveň příležitost pro setkání všech, kteří mají k tomuto místu vztah.

Panský mlýn

Dlouho mi nebylo jasné, jak se zorientovat v trojici mlýnů na říčce Sázavce. Když to vezmeme proti proudu, jedná se o Lacinův (Ovesná Lhota č. 24), Panský (Vrbice č. 21) a Mrkvičkův (Vrbice č. 22) mlýn.

Panský mlýn u Vrbice

V době Tereziánského katastru (1720) je zmiňován mlýn, vzdálený 1/4 míle od města, který "spadl" roku 1703 pro dluhy na vrchnost. Tím se z rustikálního stal dominikální majetek. Dnes již mohu napsat, že Jan Těšitel, jenž je v Berní rule (1654) uveden jako mlynář ve Smrdově, měl v dědičném nájmu mlýn, později zvaný jako Panský. Jan Těšitel zakoupil mlýn v roce 1651. Text smlouvy naznačuje, že Jan zemřel před rokem 1668. Dalším jménem spojeným s mlýnem byl Jan Netušil z Ovesné Lhoty, jak se můžeme v urbáři panství Vrbice přesvědčit.

Teorii o Panském mlýně by mohla maličko zpochybňovat zákupní smlouva na Lacinův mlýn, který touto transakcí přešel r. 1637 z Tomáše Mlynáře na syna Jana Lacinu. Později (v roce 1740 - to už tam nebyli Lacinovi, ale Těšitelovi) se jiným písmem na konci stránky píše o Lacinově mlýnu také jako o panském. Jméno Lacinova mlýna zůstalo v povědomí dodnes, a tak můžeme snad jen konstatovat, že všechny tři mlýny uvedené na začátku tohoto textu byly nějaký čas panskými (tzv. dominikál), a jen jeden tak byl i dlouhodobě zván.

sign. 4851 matrika NOZ 1694-1770, str. 32

V době po roce 1702 můžeme v Panském mlýně nalézt Jana Sýkoru. V prosinci 1702 se zde narodila Janova dcera Barbora. Tereziánský katastr v roce 1716 uvádí Jana Sýkoru jako panského mlynáře. Tady musím poděkovat dvěma kolegům se slabostí pátrat po svých kořenech. Jedná se o Zdeňka Bureše a především Jitku Miřejovskou - Sikáčkovou. Dovolím si tu citovat z jejího textu.

Na portálu Vodní mlýny jsou uvedeni mlynáři chronologicky následovně:

r. 1702 - Sýkora Jan

r. 1768 - Zámiš

r. 1780 - Těšitel Josef (svatbou s Kateřinou Zámišovou, dcerou mlynáře)

r. 1799 - Svoboda František (r. 1838 je uveden při vojenských mapách)

r. 1888 - Ocásek Rudolf

Co bylo před Adamem?

Nedávno tu padl dotaz, zda je možné hodnověrně propojit Šemíkovi ze 16. století s matričně ověřenými kořeny rodu. Jak už jsem v minulosti zmiňoval, žádné potvrzené propojení Šemíků z Dobrušky a Domašína a nebo z Mladé Vožice nemáme k dispozici. A to nemluvím o výskytu jména Šemík v Miroticích nebo v Praze, a diskuze není už vůbec o starších výskytech našeho jména.

Dostali jsme se do období, kdy nejsou k dispozici matriky. I když máme v pozdější době i matriční záznamy, musíme si pomáhat pravděpodobností. Nic není stoprocentní a nic není zcela vyloučené. Vezměme si nejdříve vztah Adama a Jana Šemíkových. Kromě toho, že byli o generaci posunutí a že žili nedaleko od sebe (Smrdov a Hory Vrbické), je spojovalo povolání myslivce. V matrikách jsme našli až narození Adamových dětí, o Janovi jsem v matrikách nedohledal žádný zápis. Jejich vztah otec – syn považuji za hodnověrný, i když ne za stoprocentní (99%). Vztah strýc – synovec nelze ale také úplně vyloučit.

Kdo ale byl Janovým otcem a dědou Adama? Porovnejme si dvě hypotetické možnosti. Předem upozorňuji, že spekuluji. Začnu méně pravděpodobnou možností. Tedy, že Jan Šemík příšel z Mladé Vožice.

de Jodova kopie Crigingerovy mapy Čech (1578)

Vzdálenost z Mladé Vožice (na starých mapách Boritz) do Světlé nad Sázavou (Bitta), asi 70 km, se dala překonat pěšky za dva dny.

V Mladé Vožici žil Jan Šemík starší, který byl bratrem Mikuláše (můj odhad na 80%). Syn Mikuláše, Jan Šemík mladší, je ze stejné generace jako Jan Šemík na Horách Vrbických. Oba se mohli narodit kolem roku 1600, ale že by se jednalo o jednu a tu samou osobu, je málo pravděpodobné (odhadem 5%). Kromě doby, kdy žili, je spojuje pouze jméno, a to je málo.

Stejně kritickým okem se podívejme na Šemíky z Domašína, resp. z Dobrušky. Nedávné objevy v muzeu Dobrušky a starší nálezy z Rychnova. Než se Jan Šemík stal měšťanem v Dobrušce, vystopoval jsem až tři generace hospodářů v Domašíně. Jan (1547) – Petr – Jan (1586) s nestálým příjmím Samek – Samik –  Šemík. Není zcela jasné zda následně žil v Dobrušce jeden Jan Šemík (roky 1588 a 1595). Nemáme žádnou zmínku, že měl syna, který by byl vrstevníkem Jana Šemíka z Hor Vrbických. Vzdálenost z Dobrušky do Hor Vrbických je větší než z Mladé Vožice, ale tento hypotetický přesun má jednu podstatnou výhodu. Mezi roky 1628 a 1634 byla Dobruška (panství Opočno) a Hory Vrbické (panství Vrbice) součástí velkého dominia Trčků z Lípy. To mohla být doba, kdy myslivec Jan Šemík hledal nový domov (odhaduji pravděpodobnost na 10%). Kolem roku 1650 se stal pánem Bačkova bývalý trčkovský fořtmistr a hejtman Albrecht Beneš Klusák z Kostelce. Jako bývalý lovčí mohl nějakého hajného či myslivce nasměrovat do těchto končin. Kdo ví. Poučný moment spatřuji v tom, jak mohlo konkrétní příjmí vzniknout. Ono se také mohlo stát, že na Vysočinu přišel někdo s úplně jiným jménem.

Asi jednou z mála metod, jak se dostat hlouběji do historie rodu, bude Y-DNA test. V průměru jednou za 4 až 5 generací dochází na 23. chromozomu (tzv. Y) k mutaci, a z toho můžeme s velkou pravděpodobností upřesňovat příbuznost v mužské linii. Zatím naše linie nemá příbuzné v době středověku, ale to se může změnit.

Vzhůru do minulosti

Z hlediska genů nejsou lidé koneckonců ničím jiným víc než pouhými nosiči, cestou vedoucí někam dál. Přesedají z jedné generace na druhou, jako by za sebou nechávaly ležet schvácené koně. A vůbec si přitom nelámou hlavu úvahami, co je snad dobré a co zlé. Je jim úplně jedno, jestli jsme šťastní nebo nešťastní. Jsme prostě pouhými prostředky. Lámou si hlavu jen s tím, co pro ně samé bude nejvýhodnější.

Haruki Murakami, 1Q84 

Před měsícem jsme sledovali trasu našich předků v mužské linii. Z otce na syna si předáváme v genech poměrně málo se měnící chromozom Y. Společný předek může být nedávný (tedy v rámci jedné nebo dvou generací) nebo vzdálenější (žijící až před mnoha tisícovkami let). Údaje získané prostřednictvím testu Y-DNA nám mohou pomoci dozvědět se více o historii otcovské rodiny. Můžeme se vrátit do doby dávno před tím, kdy začali předci nosit příjmení a nebo příjmí. 

Po oddělení linie R1a od R1b, se v období neolitu rozděluje i naše R1a. Jedna část se před pěti a půl tisíci lety usadila v oblasti severovýchodně od území dnešních Čech, Moravy a Slovenska (viz SNP Tracker níže).

Zhruba v té době do středu Evropy dorazili neolitičtí zemědělci (Farmer) a smísili se s místním obyvatelstvem lovců a sběračů (Hunter-gatherer). Ukazuje se, že od příchodu zemědělství až přibližně do roku 2900 př. n. l. bylo obyvatelstvo neolitických a později eneolitických Čech z genetického hlediska nejpodobnější některým dnešním obyvatelům jižní Evropy (Sardinie, Baskicko). Právě v těchto odlehlých enklávách přežívá populace méně dotčená následnými vlnami příchozích. Z hlediska mužských linií se zde vyskytovaly haploskupiny I1 a I2 (obě ještě z doby před příchodem zemědělství) a dále T, G a H, které s sebou do Evropy přinesli první zemědělci, původem z Anatolie.

David Reich: Evropu masivně proměnily dvě migrace

Evropu masivně proměnily dvě migrace. Velikou změnu přinesl do střední Evropy kolem roku 2900 př. n. l. příchod lidí kultury se šňůrovou keramikou (Corded Ware - viz SNP Tracker níže). Tato populace s sebou přinesla zcela jiné zvyklosti (pastevectví dobytka, chov koní, zpracování kovu apod.) a mimo jiné zřejmě i indoevropský jazyk. Při genetické analýze vzorků se podařilo prozkoumat některé hroby z období samého počátku příchodu této kultury. Jsou charakterizovány vysokým podílem tzv. “stepního podílu” (Yamnaya), což je genetická složka odlišná jak od původních lovců a sběračů, tak od složky charakterizující první neolitické zemědělce.

V současné době patří přibližně dvě třetiny evropských mužů k Y-chromozomálním haploskupinám R1a nebo R1b, dvěma patrilineárním liniím, u nichž bylo testy DNA potvrzeno, že se do Evropy dostaly s indoevropskou migrací z pontsko-kaspické stepi v době bronzové. Přesto ještě dlouho po skončení doby bronzové vedli kočovní stepní lidé často další nájezdy do Evropy. Ne všichni z nich byli indoevropsky mluvící a v pozdní době bronzové se i ti, kteří jimi byli, jako například Skytové, smísili s různými neindoevropskými národy z Kavkazu, Střední Asie, Sibiře nebo dokonce Blízkého východu.

© Sammy33 / Shutterstock.com / Skytský jezdec

To ale předbíháme. Období kolem roku 2200 př. Kr. představuje začátek formování tzv. předklasické únětické kultury, se kterou na našem území začíná doba bronzová. Únětická kultura se pak ve své klasické fázi měla stát jednou z hlavních středoevropských kultur a její jádro leželo přímo v Čechách. Geneticky se její nositelé jeví jako kombinace místních kultur s populací odněkud ze severovýchodu (snad oblast dnešní Litvy). Právě v této oblasti mají původ otcovské linie R1a - M458, které se v tomto období u nás začínají poprvé vyskytovat. Všimněme si, že při kontaktu kultury se šňůrovou keramikou a stepních lidí Jámové kultury se část R1a linie obrací východním směrem. Tempo přesunu napovídá o používání koní. Nedávno bylo zjištěno, že šíření genetické linie moderních koní po Asii dobře časově koreluje se šířením indoíránských jazyků, stejně jako se šířením lehkých vozů s loukoťovými koly z kultury Sintašta, která je nejpravděpodobnější kulturou jejich vynálezu.

SNP Tracker pro R-Z2124 a R-M458  (před ~4700 roky)

Zápisy ve farní kronice

Dnes si procvičíme latinu, kterou zapisovali do kronik smrdovští faráři jednotlivé události ve farnosti počínaje rokem 1694, kdy tato kolatura vznikla. Na začátek si řekneme, co hledáme. Snažíme se najít bližší informace o kamenném kříži, o kterém jsem naposledy psal před necelým půl rokem. Na straně 3 druhé kroniky v pořadí jsem zahlédl jméno předka Josefa Šemíka. Nejdříve přepis latinského textu zapsaného Josefem Černým, který v roce 1771 nahradil předchozího faráře Michala Stožovského.

Anno 1770 sienti et isto currente Anno 1771 ingens famer et graves infinnitater per totam 

Bohemiam grassabantur, prasertim vero sic dicta febres putrida per qvas multa millia

hominum e vita excessere, adeo ut iis humandis ordinaria coemeteria non sussecerunt, hinc 

a Pudissimo Arciepiscopali officio omnibus curatis licentia, nova coemeteria erigendi, 

eaque benedicendi data est, qua licentia et ego uti coactus fui, novum que coemeterim 

infra hortum Judicis Pauli Hussa et vicini ejus Josephi Shemik inferius in valle, 

prout hoc tempore dicero lebant: pod Mniestem benedixi, in medio crux alba coll lignea 

collocata fuit, platitudo hujus coemeterii a cruce ipsa verus omnes parter erat 6 passus.

Hoc eodem Anno 1771 etatim in adventumes ad hocec beneficium me infinnum sensi, ac 

perintegras decem hebdomadas graviter decubui, adeo, ut demea vita jam actum esse 

judicabatus, sed per Dei gratiam tamen pristina sanitati restitutus fui, grassantibus 

antem post meam recuperatam sanitatem ad hoc per totam hyemen  hisa infinnitatibus 

persque totam diem in providendis hinc indem firmis insumere debui, imo subinde ut pote solus 

relictus, neque sufficere potui, prasertim ob valde dissitor ac molestissimos pagos; Neo pagu

Lhota et Wlkanetium, quo sapissime post provisionem infirmorum intra unam alteram ac 

diem ad humande corum corpsa denuo excurrendum fuit, quod ipsum, sienti et distantia 

magna horum Pagorum, ac tempore Verno et etutumnali pessima via causam dedere, quod separa-

tionem horum Pagorum a territorie Smrdoviensi et comutationem erga alios longe comodio

res, nempse Lhota et Wlkanov ex petierim, ac continuo urserim.

A nyní český překlad pomocí překladače. Budu rád, pokud někdo opraví případné chyby.

V letošním suchém roce 1771 pokračoval v Čechách velký a krutý hladomor, ale zejména tzv. shnilá horečka, během níž přišlo o život mnoho tisíc lidí, a tak obyčejné hřbitovy k pohřbívání nestačily. Proto jsem obstaral povolení a požehnání od nejvyššího arcibiskupského úřadu postavit nový hřbitov.

Indikační skica ke katastru z roku 1838 

Na základě této licence jsem pro něj vybral místo pod zahradou rychtáře Pavla Hussa a jeho souseda Josefa Šemíka dole v údolí, kde se říká „Pod městem“. Uprostřed byl vztyčen bílý dřevěný kříž, šířka toho hřbitova byla 6 kroků (sáhů?) od samotného kříže.

Téhož 1771 rok jsem na celých deset týdnů vážně onemocněl a mnozí už soudili, že umřu. Poté, když mi bylo dřívější zdraví z Boží milosti navráceno, celou zimu jsem jezdil sem a tam po farnosti. Nemohl jsem všechno stačit, zvláště kvůli vzdáleným a velmi problematickým vesnicím – Nové Vsi a Vlkanovu – kam jsem nestačil dojet v jednom či dvou dnech k pohřbení zemřelých.

Velká vzdálenost těchto vesnic a špatná cesta na jaře a na podzim je příčinou, že žádám o oddělení Lhoty (Nové Vsi) a Vlkanova od smrdovské farnosti a jejich výměnu za jiné vsi.

Pozn.: pravděpodobně se jednalo o Novou Ves u Leštiny a Vlkaneč; obě lokality byly později z farnosti odděleny

PF 2019

Obědovice - ztracená vesnice

Dnes se pokusíme doplnit místa, kde se v minulosti lidé usadili, ale z různých důvodů museli odejít. Už jsem tu o takových lokalitách v minulosti psal. Ve výčtu zaniklých vesnic ale jedna chyběla. Byl jsem potěšen, když se mi v minulém měsíci ozval pan Pehal a sdělil mi, že objevil stopy v terénu, kde se patrně nacházely Obědovice. 

Tereziánský katastr

Pojďme nejdříve dohledat, kdy Obědovice vznikly. V Soupisu poddaných ani v dalších písemných zdrojích z druhé poloviny 17. století o vesnici nebo dvoru tohoto jména není zmínka. V první smrdovské matrice po roce 1694 jsme objevili první záznam o Obědovicích v roce 1717. 26. Jann. potwrzen gest w stawu manzielskem Gakub, syn po neb. Pawlowi Ssemikowi s Marzenau pozustalau dczerau po neb. Waczlawowi Cžadilowi z Wlkanowa. Swedkowe Tomass Malyna z Wowesny Lhoty, Anna Trnkowa z Obedowicz. Přibližně v této době je dominikální ves Obědovice (Dorf Obiedowitcz) uvedena v tabele tereziánského katastru.
Ve vizitaci tohoto katastru v roce 1721 můžeme nalézt zápis u statku Vrbice, který se skládal z Vrbic, Dobrnic, Leštiny, městyse Smrdova, Ovesné Lhoty, Vlkanova, Hor Vrbických (7 hospodářů a šenkýř, 75 strychů rolí) a

Tereziánský katastr

dominikálních Obědovic. V přiznání z roku 1749 je uveden dvůr Obědovice se 109 strychy lad, 6.2 str. pastvin a 3 v. luk. Poplužní dvůr ve vsi Dobrnice je rustikální. Dvůr Hory leží na místě před 30 lety zpustlé vsi Hory. Pro bývalé skelné hutě se vykácelo mnoho lesa.
Zdá se tedy, že Obědovice vznikly v době, kdy panství Vrbice držel František Václav Tam. Ten roku 1719 umírá. Jeho synovi Ignáci Františkovi je v tédobě pouhých 20 let, ale o osm roků později je také uložen v sedlecké kostnici. Po smrti Ignáce Františka převzal majetek (nebo spíše dluhy) jeho bratr František Josef.

Císařské otisky

Dluhy se řešily ještě v roce 1739 (Sedláček) a pak byl majetek převeden na jezuity v Kutné Hoře. Ti vlastnili Vrbici do poloviny 18. století. Potom je Vrbické panství připojeno ke Světlé, kterou vlastní Kolovrat-Krakovští. V roce 1760 přebírá panství světelské a statek Vrbici hrabě Leopold Kolovrat-Krakovský. Byl to činorodý aristokrat. Ještě se k němu někdy vrátím. Obědovice však za jeho panování zpustly. V josefském katastru již uvedeny nejsou. Ve Stabilním katastru (1838) na císařském otisku lze vidět lokalitu Na Obědovicích nedaleko pramene Žebrákovského potoka.

Geoportál

I na současné mapě je na sever od Vlkanova kus pole označen stejně. Jedna lokalita nese dokonce jméno zaniklé vesnice. U cesty podél lesa jsou podle slov pana Pehala v terénu patrné nerovnosti, které napovídají, že se zde kdysi mohl nalézat neznámý počet staveb.
Dominikální ves sice existovala jen několik málo desítek let, ale místo si uchovává paměť i několik stovek let. 

Poštovní služby

Marie Terezie na počátku svého vládnutí roku 1743 poštovnictví zestátnila. Do té doby Habsburkové poštovní služby dědičně svěřovali šlechtickým rodinám. Nejdříve Taxisům, později Paarům.

zdroj: Geografický ústav Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity

V 19. století došlo k prudkému rozvoji poštovní sítě. Roku 1823 byly zavedeny spěšné poštovské rychlíky, což byly vozy tažené dvěma páry koní, z Vídně do Brna, Prahy a Bratislavy. Cesta z Prahy do Vídně trvala 37 hodin, s přestávkami dva dny a noc. Obyčejná pošta z Prahy do Vídně šla 3 dny, balíková 4 dny.

V roce 1826 vydal vídeňský geograf a kartograf Franz Raffelsperger mapu poštovních linek v Rakouském císařství. Oficální název zněl Übersichts Karte der fahrenden Posten in dem Oesterreichischen Kaiserstaate.

Každá hlavní trasa byla stanicemi rozdělena na úseky. Ve stanicích se vykládaly a přijímaly zásilky a přepřahali koně. V oblasti Čáslavského kraje to byl Jeníkov, Kámen, Brod, Štoky. Smrdov byl tedy mimo hlavní komunikační spoje a v průběhu 18. století jeho význam poklesl z městečka na pouhou obec s farním kostelem. Roku 1871 byla otevřena pošta v Leštině, kam poštu dopravovala už nová železniční dráha.

Poutníci a cestovatelé

Před třemi roky jsem v Pardubicích narazil u jednoho malého soukromého muzea na starý směrník z počátku automobilismu u nás. Říkal jsem si, kde asi tak mohl kdysi ukazovat správný směr?

Původní předpokládané umístění [zde]

Letos v létě jsem zavítal do kraje mých předků z matčiny strany a hledal jsem místo, odkud by to mohlo být 11 km do Vysokého Mýta, necelé 4 km do Luže a 8 km na Rychmburk. Místo jsem našel... ve Střemošicích. Dnes tu modrý ukazatel na pravé straně silnice vede do Rychmburku rovně přes Bílého Koně.

Kdysi patrně stál milník blíž ke křižovatce. V Československu se jezdilo do března 1939 vlevo. Tehdy to už bylo okleštěné Česko-Slovensko a pak se ze dne na den začalo jezdit vpravo. Těžko říct, dokdy tam směrník stál a jak se později do Pardubic dostal. Pokračovali jsme směrem Bílý Kůň. Žižkův stůl a Žižkovy šance v okolí patrně skrývají starší stopy než by napovídaly názvy těchto lokalit.

Rozcestník se sochou sv. Kryštofa

Jaké však bylo překvapení, když po pár kilometrech od Střemošic narážíme na unikátní rozcestník se sochou sv. Kryštofa. Patron poutníků, řidičů i cestujících zde stojí krátce. Nevím, zda se jedná o obnovení barokní památky, která postupem času zanikla nebo památku sem přenesenou z jiného místa.

Říká se, že pro poutníka je cesta cíl. Kráčíme ve stopách předků, a také proto mou cestou v posledních osmi letech je pátrání po osudech předchozích generací. Máme tu 28. září, státní svátek. Ale také připomínku nedožitých stých narozenin Františka Šemíka. Ještě před setkáním v Ovesné Lhotě jsem si plánoval, že bychom v roce 2017 mohli uspořádat sraz Šemíků někde v okolí Železného Brodu, kde v závěru své životní pouti František žil. Člověk míní, život mění. František se na nás společně s dalšími předky dívá shůry. Sejdeme se příští rok opět v Ovesné Lhotě u kapličky, která byla místními postavena před 80 lety? To je otázka zejména pro Kristýnu, ale i pro ostatní :-)

Jak to bude?

Koncem ledna se objevila aktuální data o četnosti jmen a mohu prozradit, že je nás o jednoho méně než před rokem.

Z radostnější stránky. Máme tři přírůstky - dvě holky a jeden kluk. Vím, že jsme "ztratili" Šárku, která se již nejmenuje Šemíková. Pak mi je známo, že máme o Šemíka méně v Ovesné Lhotě a v Knyku. O čtvrté ztrátě nevím.
Pojďme ale vstříc budoucnosti. Setkání Šemíků v Neumětelích se blíží. Kolem Vánoc padl dotaz, proč jsem na PF neuvedl setkání v Číhošti. Jednak proto, že se tam už nevešlo. A také proto, že sraz  na podzim roku 2011 považuji spíše za nultý než za první. Tehdy jsem netušil, zda vůbec někdo přijede a pak... neexistovala ještě putovní trofej. S každým následujícím setkáním se vždy našel další držitel trofeje. Bude tomu tak i letos? Ví někdo o členech našeho klanu, kteří se narodili v roce 1994 a 1997? To jsou ti, kteří nám mohou pomoci překlenout demografickou situaci konce devadesátých let.
Našel by se někdo, kdo zjistí možnosti, kde bychom se mohli naobědvat? Najde se fotograf, který zachytí naše setkání? Ti, kteří budete projíždět Prahou, mohou se připojit ke spanilé jízdě, kterou plánuji odstartovat na dohled od Vyšehradu.

Na závěr se můžete podívat na doplňky a opravy v aktualizovaném seznamu osob rodokmenu.

Čechy konce 15. století

Johann Butzbach se narodil v Miltenberku snad roku 1477 a jako potulný student strávil v Čechách období od pozdního podzimu 1488 do začátku léta 1494.
Proč se vydal na cestu? Na začátku bylo asi jeho záškoláctví. Rodiče i učitelé měli s chlapcem trápení. Radši chodil za školu, potloukal se po březích Mohanu, skrýval se tam ve člunech a vymýšlel kdejakou výmluvu jenom, aby se mohl vyhnout učení. Nepomáhaly ani tresty ve škole, které Jan samozřejmě doma tajil. Když se však jednou i před rodiči zapletl do svých lží, přivedla ho matka kantorovi, který chlapce v její přítomnosti ukvapeně a surově potrestal. Rozhořčená matka kantora udala městské radě; po vyšetření případu byl propuštěn ze školských služeb a zařazen mezi městské biřice. Jan však krutý trest bývalému kantorovi odpustil, když se s ním po letech zase sešel.
Butzbachovic soused měl syna, staršího žáka , který se nedlouho po příhodě s kantorem vrátil domů ze škol v cizině. Ten se jal naléhat na Johannova otce, aby ho s ním pustil na cesty; prý se lze jinde nepochybně naučit víc a líp než v Miltenberku.

Zde je první ukázka ze vzpomínek Jana Butzbacha, německého vaganta z Miltenberku, na český venkov.
Sedláci jsou, jak jsem už řekl, žrouti; když přijdou do města, cpou si jídlem útroby, jako když se nadívají uzenice, že až i tváře přitom mají jako oteklé. [...] Naproti tomu co se týče pití (...) jsou mnohem  slušnější a umírněnější než lidé z mořského pobřeží; tam prý, a to zejména v holandských končinách, tři čtyři ženy dokonce dokážou za den, ba i za půl dne samy vypít nenačatý soudek piva smíšeného s máslem. V Čechách by však táž míra stačila hasit žízeň desíti lidí po celý týden. Je to věru hanba; žena propadlá opilství! Zvyk připíjet si, který je běžný u našeho lidu, zde vůbec není znám; každý si vypije, na kolik má chuť, a jeden nečeká s pitím na druhého. Dostane se tu velmi opojné a silné pivo; říká se mu staré a je tak husté, že věci jím potřené zůstanou slepeny. Za mého tamního pobytu opravovali sklep, který se zavalil před třiceti lety, a našli v něm dva valouny piva bez sudů ve vlastní tlusté kůži. Když je narazili, jako se to dělá u bečky, vytočili tak znamenité pivo, že by nikdo nebyl mohl tvrdit, že pil kdy lepší. To jsou věci, kterých jsem si u Čechů všímal víc než věcí božských a duchovních. Není také divu, vždyť jsem povětšině žil se sedláky a obyvateli tvrzí v lesích nebo na venkově, kde se vůbec nekonají bohoslužby.

Na svých cestách se dostal i do bezprostřední blízkosti Smrdova, dnešní Sázavky.

...Odtud jsme pokračovali v cestě k šlechtici, k němuž mě s sebou vzal můj pán, hodlaje u něho vstoupit do služeb. Za tři dni jsme dorazili k jeho hradu; jmenuje se Chlum a leží směrem k Moravě nedaleko Hercynského lesa, který, jak jsme shora řekli, svými hřebeny obklopuje celé Čechy. Byli jsme jím s radostí přijati a za pobytu u něho jsme s ním zajížděli hned na Moravu, kde měl syna, hned do Prahy a na jiná místa.

Klaudiánova mapa

[Chlumský pán] byl člověk náramně tlustý, přebohatý a mocný a také nadmíru lakomý. Za manželku měl dceru jistého katolického hraběte, pro jakési podezření ji však držel jakoby v zajetí, vůbec se s ní nestýkal a místo s ní žil v cizoložném poměru se ženou jednoho chudého šlechtice. Tu ctila všecka čeleď jako matku a paní ona vládla celou domácností. Ale já jsem si ji ošklivil jako prodejnou ženskou, jíž také byla, a nepovažoval jsem ji za hodnou toho, abych jí vzdával [povinnou] úctu. Proto mě také ona i její manžel často stíhali svou nevolí, ba i můj pán mě na její žaloby leckdy ztloukl i pro malichernou příčinu. Ona pak za mnou vytrvale slídila a číhala na příležitost, jak se mne zabvit. Nesla totiž velice těžce, že zatímco jí ostatní ctili jako paní hradu, já, německý a katolický jinoch, jsme si ji jako kuběny nevážil a jí pohrdal. Nakonec nahlédla, že se živou mocí nedám pohnout k tomu, abych ji prokazoval úctu, ale že jí naopak tím víc opovrhuji kvůli zákonité manželce páně, před níž jí on dával přednost ve své mrzké lásce. Jednou jí donesli špehýři, kterým mě dala pod dozor, že odnáším ze stolu zbytky jídel a že je dávám dětem naší pradleny, která bídně živořila v podhradí. I běžela si hned postěžovat pánu hradu a dosáhla toho, že mě vyhnal.

Sedm týdnů do setkání

Sedm krát sedm dnů a budeme mít 16. května. Kdo se chystá do Ovesné Lhoty a rád by obědval, je nyní ten pravý čas na registraci.

Program se ustálil v podobě, která je kompletně k vidění zde. Bude-li přát počasí, projdeme Lhotou odshora dolů a zpět. Zastavíme se tam, kde žili v minulosti naši předci.

Na mapě domečky s vlaječkou značí domy, kde sídlili první Šemíkovi z větve "horní" i "dolní". Ti dnešní "dolní" žili původně na horním konci obce. O tom ale více v sobotu 16. května přímo v Ovesné Lhotě.

Seznam, najdu tam Smrdov?

Ve vyhledávači se objevují mezi prvními odkazy výborné stránky pana Myšičky. Navzdory tomu, že lokalitu Smrdov lze na mapě nalézt na dvou místech, v  okolí Humpolce a v sousedství Vyklantic, nás zajímá třetí místo. Seznam se snaží nafotit území republiky konkurenčním řešením ke StreetView od Googlu. Jmenuje se to Panorama a na obrázku je vidět současné pokrytí území republiky.

Jak je vidět, oblast Českomoravské vysočiny stále čeká na focení. Uvidíme, zda Seznam dojede i na Havlíčkobrodsko.

Příjmení

Už to budou dva roky, co byla publikována práce, která se snažila podívat na území naší republiky z pohledu vazeb mezi příjmeními. Ten pohled je vědecký, ale Josef Novotný, jeden z autorů, o tom před několika měsíci zajímavě mluvil v rozhlasu a to mě přimělo zajímat se o síť jmen, která je rozprostřena nad Čechami, Moravou a Slezskem, blíže.

Protože jsem v publikovaném prostoru jmen nenašel naše příjmení, zajímal jsem se proč. Ale k tomu se dostaneme později.
Zdrojem dat pro duo badatelů byla statistika z ministerstva vnitra, které již několik let pravidelně vydává přehled o počtu jmen a příjmení ve spojení s lokalitami, kde osoby s těmito jmény žijí. Možná znáte weby kdejsme a nasejmena. To jsou stejná data, nad kterými ale můžeme hledat mnohem přehledněji než v původních excelových tabulkách.
Autoři se pokusili s pomocí matematických metod odhalit vazby mezi příjmeními, které by vypovídaly o kulturní, etnické i genetické příbuznosti. Vezmeme-li desetimiliónovou populaci, ve které existuje kolem 360 tisíc unikátních příjmení, a budeme-li zkoumat rozmístění v prostoru více jak 6000 obcí, dostaneme se k výpočetně náročnému problému. Bylo tedy zvoleno omezení a vybrána příjmení, která měla v roce 2009 více jak 49 mužských nositelů v celé republice.
Je zajímavé, že existují příjmení, která jsou rovnoměrně rozprostřena po celém území republiky a nelze u nich pozorovat výraznou prostorovou koncentraci. Mezi taková hodně rozšířená jména patří Hruška, Hrubý, Liška, Toman, Kočí. Takových jmen je ale jen menší část.
U většiny nejčastějších příjmení však lze pozorovat výrazné prostorové koncentrace, a tím tak lze oddělit český a moravsko-slezský jmenný prostor. Na obrázku je zobrazen výsek prostoru, který se částečně kryje s prostorem na českomoravském rozhraní. U příjmení jako Dvořák, Svoboda, Jelínek, Bárta, Blažek, Semerád nebo Kafka lze očekávat silné vazby na kraj Vysočina.
Od pana Novotného jsem dostal zprávu, že příjmení Šemík se nedostalo do užšího kola vyhodnocování. Zde je jeho odpověď.
Vaše přijmení do analýz vstupovalo, jakožto příjmení se 78 výskyty. 
Bylo tedy analyzováno z hlediska "blízkostí" (Dij, jak je popsáno v článku) k dalším 15486 příjmením zařazeným do analýzy (tj. příjmením nad 49 nositelů). Žádná z vazeb Šemíka na ostatní jména nicméně nepřekročila hodnotu Dij nad 0.4 (konkrétní hodnoty vazeb nejsem z tohoto počítače schopen dohledat, je to šíleně velký soubor cca 120 milionu vazeb, který musím otvírat v databázi na jiném počítači).
Jak je popsáno v článku, v těch sítích v přílohách byla zobrazen jen velmi malá část nejvýznamnějších vazeb a celkově jen 2429 příjmení, které tyto významné vazby spojují. Je to tedy jen kostra mnohem složitější sítě, do které by teoreticky bylo možno zabudovat těch dalších 13 tis. příjmení. To by ale využitý algoritmus musel pracovat s těmi téměř 120 miliony vazeb, což je zatím pro dostupné počítače nereálné a navíc by bylo velmi nepřehledné...

zdroj: The Surname Space...

dodatek:

Zapomenuté pozemky

Před několika měsíci uveřejnil úřad se složitým názvem výzvu lidem, aby se přihlásili ke svému vlastnictví. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, jak zní úplný název této instituce, zveřejnil kromě výzvy také seznamy neurčených pozemků po celé republice i po jednotlivých okresech.

šipka ukazuje na pozemek č. 2436 v k. ú. Zboží 

Mezi neznámými vlastníky jsou nejčastěji lidé, kteří již mnoho let nežijí. V seznamech je uvedeno pouze jméno a příjmení. Potom se v seznamech patrně vyskytují i někteří emigranti. V takovém případě je uveden i stát, kam odešli. Případní majitelé, tedy spíše jejich dědicové, mají deset let na to, aby se k vlastnictví přihlásili.
Jsou-li jednou k dispozici zajímavá data, otevírá se prostor pro jejich kreativní zpracování. I v tomto případě zásluhou soukromé aktivity došlo ke zjednodušení vyhledávání ve výše zmíněných seznamech.

Podívejme se, zda najdeme někoho s příjmením Šemík. Ano - nalézáme Josefa Šemíka. Má však na pozemku v katastru obce Zboží, který se nalézá v blízkosti Bačkova, jen poloviční podíl. Druhá polovina je vedena na Marii Semíkovou. Zde bude bezpochyby zapomenutý háček nad "S". Máme v rodokmenu v Bačkově manžele Josefa a Marii Šemíkovi? Ano - v roce 1890 byli oddáni. Zda ve smrdovském kostele sv. Jana Křtitele nebo ve Skuhrově, kde stojí kostel sv. Mikuláše, to zatím nevím. Ke Skuhrovu totiž byla přifařena Olešná, odkud pocházela nevěsta Marie Krajcová.
Na začátku druhé poloviny 19. století žili tři bratři, tři domkáři. Jeden z nich, František z č. 28, si kolem roku 1890 pronajal kus pole, aby nebyl odkázán jen na denní mzdu nádeníka. Josef z č. 17 byl ševcem a nějaký kus políčka měl asi také, pokud jsme správně určili jeho jako vlastníka výše popisovaného pozemku.
Na závěr si porovnejme, co si mohl domkář pořídit do hospodářství. Uvádím údaje, které poskytli Šemíkovi v Bačkově sčítacím komisařům v letech 1869, 1880 a 1890.

Bačkov	1869	1880	1890
č. 17		1 vola měli	1 tele, 1 kráva, 1 prase
č. 28	1 kráva, 1 tele	1 kráva, 1 tele	1 tele, 2 krávy, 1 prase

Živobytí s pár hospodářskými zvířaty a pronajatým kouskem pole domkáři kombinovali s řemeslem. Nedávno zmiňovaný František ze Smrdova byl tkadlec a jeho otec krejčí. I v Bačkově můžeme mezi Šemíky nalézt tkalce,  ale také zedníka, obuvníka nebo krejčího. Po Josefovi z č. 17 a jeho ženě tedy pravděpodobně zůstal do dnešních dnů malý pozemek u místa, které se nazývá Spáleniště. Jeho nejbližší příbuzní žijí nejspíš v Chrtníči a Knyku. Bude to ale vztah přes několikáté koleno. Šemíkovi původem z Bačkova žili také v Jiříkově, ale tam zůstalo do dnešních dnů jen jméno na pomníku.