Vybraný příspěvek

Drobný výklad pravidel

V průběhu uplynulých let krystalizovalo desatero klanu Šemíků, které bych rád okomentoval. Pravidla "od Adama" začala vznikat me...

pondělí 31. prosince 2012

Anketa pro ty, co se sem nedostanou

Ne každý, kdo by se mohl zúčastnit našeho srazu, se místo a  termín  dozví zde na tomto blogu. Spoléhám na "facebookovou" generaci, která může zprávu o konání III. srazu Šemíků předat svým příbuzným po telefonu nebo osobně.

Přesto se zkusme zamyslet, zda by nebylo vhodné tak měsíc před konáním rozeslat papírové pozvánky. Jestliže víte o někom z "klanu", kdo nemá k dispozici pravidelný přístup na internet, pošlete mi (na adresu .......@seznam.cz nebo přes zprávu na Facebooku) jeho poštovní adresu. Stejně tak můžete poslat adresu svou, elektronickou či poštovní, abyste i vy mohli dostat včas "oficiální" pozvánku.
V současnosti hledáme ve Světlé nad Sázavou vhodné místo, kde bychom se mohli v počtu plusmínus 50 lidech sejít, posedět, předat putovní radlici, občerstvit se, popovídat si. Máte-li někdo vhodný tip, sem s ním.

pátek 21. prosince 2012

Přání všeho dobrého do nového roku


Co zbylo ze zaniklých sídel?

Zkusme nahlédnout do doby, kdy se náš kraj osidloval. Bylo to v době kolonizace pohraničních hvozdů na přelomu 12. a 13. století. Osidlování probíhalo v režii církve a nově vznikající šlechty, které budeme říkat pozemková šlechta.
Znak Smrdova
Mnišské řády jako benediktýni, cisterciáci nebo premonstráti budovaly v pustých krajích kláštery, ze kterých kolonizovaly okolní kraj. Na Habersko zasahoval zejména vliv benediktýnského kláštera ve Vilémově. Není náhoda, že znak Vilémova, Habrů, ale také Sázavky (dříve Smrdova) a vzdálenějšího Bojanova jsou si hodně podobné. V případě Smrdova je jen klíč nahrazen žezlem. A tím se dostáváme k vlivu šlechty. Ta si v nových osídlených krajích budovala hrady nebo tvrze, okolo kterých vznikaly jako hospodářské zázemí nové vesnice. Kromě Lichtenburků, kteří ve druhé polovině 13. století ovládli toto území, to byly ještě Slavatové z Chlumu. Zřícenina hradu Chlum (CH) stojí u dnešního Zbýšova severně od Sázavky (S). V době, kterou popisujeme, začala vznikat sice již města jako Čáslav (knížecí sídlo župní, později hradské a krajské) nebo Německý Brod (dříve Smilův a dnes Havlíčkův). V krajině bylo ale mnohem více vesnických sídel. Tam žila většina tehdejších obyvatel.
Mnohé vesnice v pozdějších obdobích zanikly. Dnes po nich zbyly jen místní názvy polí či lesů. Nahlédněme do knihy Františka Roubíka "Soupis a mapa zaniklých osad v Čechách", která poprvé vyšla v roce 1951.

pátek 14. prosince 2012

Historie není mrtvou minulostí

Asi před rokem se na neoficiálních smrdovských stránkách objevil tento vzkaz.
Dobrý den,
mám prosbu - píši knihu o P.J.Toufarovi, knězi z Číhoště. V únoru 1949 se v Sázavce/Smrdově účastnil nějaké církevní slavnosti - šlo patrně o nějaké svěcení. Víte k tomu něco bližšího? Kdo by z pamětníků mohl říci informaci? Fotky z té slavnosti neexistují?
Autorem byl pan Miloš Doležal, autor knihy, která vyšla před několika týdny. Kniha se jmenuje "Jako bychom dnes zemřít měli" a obsahuje bohatou obrazovou část.
Kniha je, cituji, vyvedenou kronikou života jedné části Vysočiny v první polovině minulého století, krajiny, jež v sobě nese stigmata hrdinů a mučedníků. Spolu s autorem, pamětníky i fotografiemi putujeme po místech dnes zbořených, zatopených, či zjizvených necitelnými zásahy do krajinného profilu z dob komunismu. Ne náhodou říká básník a historik Zbyněk Hejda, že Miloš Doležal Vysočině vrací její paměť.
Faráře Josefa Toufara připomělo výstavou na podzim také Muzeum Vysočiny v Havlíčkově Brodě.
Ke Smrdovu, dnešní Sázavce, se nepodařilo získat pamětníky, kteří by kromě vyprávění mohli poskytnout dobové fotografie. Například kněze Františka Michálka. V letech 1948–1952 spravoval farnost Smrdov, tedy právě v době, kdy se v sousední farnosti odehrál tzv. Číhošťský zázrak a události s ním spjaté. Roku 1952 byl přeložen na Trutnovsko. V červnu 1963 byl odsouzen krajským soudem v Hradci Králové za podvracení republiky k dvěma rokům odnětí svobody. V rozsudku krajského soudu doslova stojí:
„František Michálek (…) jest vinen, že asi od roku 1956 až do svého zajištění na farním úřadě v Trutnově mezi další duchovní římskokatolické církve a jiné osoby, veden nepřátelstvím k socialistickému zřízení, rozšiřoval obsah štvavých relací, vysílaných nepřátelským zahraničním rozhlasem, hanobil před nimi politické a hospodářské poměry v republice, štval proti existujícímu státnímu zřízení a komunismu a tvrdil, že v ČSSR dojde k politickému zvratu.“
O Františkovi Michálkovi se lze dočíst více zde. Nevíte někdo o pamětnících ochotných zavzpomínat nebo o fotografiích z doby kolem roku 1950? Neví někdo, z které doby mohou být následující fotografie, které jsem ofotil z farní kroniky na faře v Habrech?

čtvrtek 13. prosince 2012

Už je to jasné, už je to tak...

Takže je rozhodnuto. 5. května 2013 bude třetí setkání Šemíků ve Světlé nad Sázavou. Kdo má nápad, kde bychom se ve Světlé mohli sejít a posedět, kam bychom se mohli podívat, sem (do komentářů pod článkem) s ním.
Radnice a kostel sv. Václava

pondělí 10. prosince 2012

Ze Smrdova do Číhoště

Ve smrdovské chalupě čp. 17, o které jsem tu nedávno psal, žilo v 18. a 19. století postupně několik rodů. V Josefském katastru z roku 1788 jsou zaznamenáni Bílkovi.
č. 15 Zadina, č. 16 Vít Šemík, č. 17 Jakub Bílek, č. 18 Jan Bárta
Pak následovali Vidunovi, Fialovi, Šemíkovi a od roku 1893 Zadinovi. Přestože Josef Šemík měl syna Františka (*1876), předal chalupu Josefu Zadinovi, za kterého se vdala jeho dcera Anna (*1873). Zadinovi zde žijí dodnes. František Šemík se oženil v roce 1904 do Číhoště.
26.4.1904 svatba v Čihošti č. 23

Vzal si za ženu Boženu Rutovou, dceru truhláře a hostinského Josefa Růta. Takto se podepsal, neboť dcera nebyla v době svatby ještě plnoletá. V předposledním sloupci jsou též podpisy obou svědků, ženichova švagra Josefa Zadiny a tehdejšího starosty Číhoště pana Koubského.
Zdroj: http://88.146.158.154:8083/000-07723.zip (620 MB!)

Rutovi se do Čihoště přišli z Tunochod, kde žili na velkém statku č. 13. Truhlář Josef se s rodinou přestěhoval a přibral si ještě další řemeslo. Byl v Čihošti hostinským v čp. 23. Na našem prvním srazu jeden ze Šemíků zmiňoval, že se jeho předek narodil právě v Číhošti. Františkovi s Boženou se mohlo kolem roku 1905 narodit první dítě. Žijí jejich potomci?

středa 5. prosince 2012

Ze Smrdova do Rozsochatce

Od chvíle, kdy jsem zjistil, že můj praděda se přiženil na grunt v Rozsochatci ze Smrdova (dnešní Sázavky), přemýšlel jsem, proč k tomu přesunu došlo. Byl to přeci jediný syn statkáře a ti obvykle zůstávali na dědičném gruntu. Cesta pěšky mezi oběma vesnicemi (zhruba 20 km) mohla trvat tak pět hodin. Nejednalo se o sousední farnosti. Mezi smrdovskou a čachotínskou byla ještě haberská farnost. Kdy a kde se tedy praděda Alois seznámil s Anežkou Ledvinkovou?
Oba se narodili ve stejném roce 1874. Dokonce i měsíc narození měli stejný. Anežka v úterý 8. prosince. Alois v neděli 20. prosince. Jak to tedy mohlo probíhat do doby, kdy byli v lednu 1899 v čachotínském kostele sv. Vavřince oddáni?

Upozorňuji, že spekuluji. Podkladem mi byly pouze matriky z farnosti v Čachotíně a ve Smrdově. A potom vzpomínky mého dědy a Boženy (*1888), dcery Jana Šemíka ze Smrdova č. 12. První stopou bylo kmotrovství Josefa Ledvinky u Zlatů (Smrdov č. 33) v roce, kdy se narodil také Alois Šemík. Jak se ale dostal statkář Ledvinka z Rozsochatce do Smrdova? Klíčem by mohla být rodina Málkových z Čachotína.

úterý 4. prosince 2012

Tajemství rodu

Pořad Tajemství rodu bude od ledna 2013 vysílat Česká televize. Třináct hodinových dokumentů, třináct napínavých i dojemných putování známých osobností po stopách svých předků.

neděle 2. prosince 2012

Blíží se oznámení o příštím srazu

Před několika týdny jsem spustil hlasování, které nám již za deset dní odpoví na otázku, kde bude 5. května 2013 III. sraz klanu Šemíků. Zatím je favoritem Světlá nad Sázavou. Kdo bude moct poslat tip na vhodné místo k posezení v místě srazu, budu rád. Zatím přemýšlejte a klikejte v anketě vpravo nahoře. Dnes jsem jel metrem na stanici Můstek a pod nohama jsem měl dlažbu z okolí Světlé nad Sázavou.  Z lomů žuly dolnobřezinecké a lipnické. Já už hlasoval a ne nohama.

pátek 23. listopadu 2012

Ouhonci a dcery zmrhané

Dnes bude řeč o nemanželských dětech a svobodných matkách. Už byl jeden takový případ "padlých" dívek na těchto stránkách zmiňován. V Tunochodech žila děvečka, co k dítěti přišla, aniž ženicha a svatbu alespoň v dohledu měla. O tři roky později se přeci však vdala a žila v Ovesné Lhotě na č. 16. To bylo na konci 19. století.
O sto let dříve můžeme nalézt podobný případ. Narození Alžběty 17. listopadu roku 1781 ve Smrdově. Matka Anna Malinová, otec Štěpán Šemík.
17.11.1781 nar. Alžběta, dcera Štěpána Šemíka a Anny Malinové
Svatba však bude až za dva měsíce, a tak nemanželské dítko je zapsáno až na konci matriční knihy narozených. 18. listopadu farář dívku pokřtil, a jméno Alžběta bylo tak trochu za trest. Nemanželským dětem se někde dávalo jméno, které bylo v době křtu nejblíže v kalendáři. A 19. listopadu měla a má svátek Alžběta.
22.1.1782 svatba Anny a Štěpána
22. ledna se dodatečně konala svatba. Jedním ze svědků byl Josef Šemík (pravděpodobně z č. 12) a mohl být blízkým příbuzným Štěpána. V posledním sloupečku matriky můžeme číst "in nova villa". To je mi záhadou. Tam pravděpodobně po svatbě žili. Dá se to přeložit jako "nová vesnice". Mohla by to být Nová Ves u Světlé nebo blížší Nová Ves u Leštiny. Proč je to ale psané malými písmeny a není uvedeno číslo popisné, které se už tehdy zapisovalo? Život v té době přinášel mnohá protivenství. Je tedy otázka, zda se Štěpán musel ženit a odstěhovat ze Smrdova, aby neměl z ostudy kabát. Josef II. se roku 1783 pokusil o zrovnoprávnění nemanželských dětí s manželskými vydáním tzv. “manželského patentu” (č. 117). Ve Smrdově a okolí to muselo trvat jistě mnoho desítek let, než se podmínky nemanželských dětí zlepšily. Třeba tím, že matka mohla pro své dítě vybrat jméno dle svého uvážení a že se taková narození psala v matrikách spolu s ostatními novorozenci, jak tomu bylo při křtu v Číhošti v roce 1889.

Tyto staré knihy matrik nejsou bohužel (na rozdíl od farnosti číhošťské nebo čachotínské) ještě převedy do digitální podoby a nejsou tedy vystaveny na internetu. Musíme za nimi do oblastního archivu v Zámrsku. V 50. letech minulého století byly poničené knihy, ze kterých jsem výše v tomto textu čerpal, restaurovány a převázány. Knihař-úderník tuto událost zaznamenal vlepením vzkazu pro příští generace badatelů:-)

středa 14. listopadu 2012

Albert alias Robert

O tom, jak vzpomínal na své mládí Robert Semik jsem tu psal nedávno. Jeho otec Bohumil Šemík přišel do Ameriky v roce 1905 ze Světlé nad Sázavou. O dva roky později za ním ze stejného města na Vysočině dorazila Marie Procházková. Robert se narodil 13. nebo 17.5.1910 v Chicagu jako Albert. Kdy se nechal přejmenovat není známo, jeho sestra Mildred mu ale i pozdějí říkala "Al" nebo Albert raději než Robert.
Našel jsem záznam, ze kterého je patrné, že Robert za II. světové války nastoupil do armády. Podle slov Joe Semika Stanuszeka sloužil u zdravotníků a snad působil v Británii. Po skončení války v září 1945 službu v armádě ukončil, jak je patrné z dochovaného dokumentu.
Propouštěcí list z armády (levá str.)
Pravá str. s výplatou a vlastnoručním podpisem
Jeho poslední vojenské působiště se nacházelo v Bruns General Hospital v Santa Fe v Novém Mexiku, kde působil jako vojín ve zdravotním oddílu. Závěrečný žold obnášel 153,95 dolarů. Tato částka byla navýšena o 47,05 dolarů, které zaplatil za cestu zpátky domů do Los Angeles (1935 3/4 Gates Street) v Kalifornii.

Koncem padesátých let se podruhé oženil. 3.4.1957 v Cook County (Illinois) měl svatbu s Laverne Melby. To je vidět z následujícího oddacího listu.

O jeho předchozím manželství (svatba kolem roku 1948?) zatím není nic známo. Robert žil na konci života v Kalifornii. Zemřel 8.3.1981 a je pochován na hřbitově v San Bernardino na okraji Los Angeles. Další informace o něm lze získat zde na placených službách, které poskytují za úplatu osobní informace.

neděle 11. listopadu 2012

Rozsochatec č. 30

Jméno Martin je v současnosti spojeno se jménem Šemík hned několikrát. V 19. ani v 18. století jsem v našem klanu žádného křtěného Martina nezaznamenal. V Rozsochatci se roku 1838 v písemném operátu pro Stabilní katastr  objevuje jméno Martin hned dvakrát.
Soupis čísel parcel, kde měl statek pole, červeně číslo stavebního pozemku
Jednou na čp. 12 s přezdívkou Hanuš (vulgo Hanuš) a podruhé v čp. 30 Ledwinka vulgo Karásek. Na jiném místě je přezdíván též Karas. Tyto přezdívky byly uvedeny i u ostatních statků. Možná to byli jména původních hospodářů, tedy tzv. přezdívka po chalupě?
Martin Ledvinka z č. 30 se narodil v roce 1794. Martinův syn se jmenoval Josef a jedna z mnoha vnuček Anežka.
25. října 1794 nar. Martin, otec Jan Ledvinka, matka Dorota roz. Klementová
Anežka byla jednou ze sedmi dcer Josefa a v roce 1899 se v čachotínském kostele vdala za Aloise Šemíka ze Smrdova. Oba novomanželé právě dosáhli věku 24 let a tudíž byli čerstvě plnoletí.
Anežka Ledvinková
Alois Šemík
Alois byl můj praděda a tímto přeju vše nejlepší k svátku Martinům, a nejenom těm na bílém koni.

sobota 3. listopadu 2012

Osudy lidí končí na hřbitově

Někdy se říká, že na hřbitovech začínají osudy rodopisců. To je totiž místo, kde si uvědomujeme svoje kořeny, kde si oživujeme příběhy předků. To je zároveň místo, kde u některých jedinců vzplane touha dovědět se o svých předcích víc, než je napsáno na náhrobcích.
V mém případě klíčovým impulzem pátrat po minulosti rodu byla pasáž z kroniky Smrdova nazvaná "Úmrtí Jana Šemíka z č.12". Jan (*1849+1929) byl poslední v řadě sedláků, který je pochován ve Smrdově, dnešní Sázavce. Jeho syn Alois a vnuk František mají hrob na čachotínském hřbitově. Jeho otec Josef a děd František byli pochováni na římskokatolickém hřbitově ve Smrdově. Tedy tam, kde se v Sázavce pohřbívá dodnes. Janův praděd Josef, který zemřel v roce 1814, je pochován na dnes již zrušenem hřbitově v bezprostředním okolí smrdovského kostela. V těsné blízkosti kostela se pochovávalo do roku 1822. Tam leží další generace lidí z celé smrdovské farnosti, tedy i z Ovesné Lhoty, Bačkova, Zboží, Vrbice. Jen lidé z Dobrnic a blízkého okolí měli a mají hroby na místním hřbitůvku u filiálniho kostela Všech svatých.
Šemíkův hrob v Neumětelích
Dnešní procházku po hřbitovech a hrobech zakončíme v Neumětelích u hrobu nejznámějjšího českého koně. Od roku 1887 je nad velkým kamenem postavena pískovcová stříška, kterou dal na své náklady postavit kníže Schwarzenberg. Celý pomník přivezli rozložený na pěti povozech tamní sedláci. Nápis na hrobě praví: "V Neumětelích se věřilo a věří, že zde Šemík, věrný kůň rytíře Horymíra, zakopán leží."
Koncem 19. století porušil veškerá tabu s hrobem spojených správce místního panství Gassauer. Ten dal Šemíkův kámen odvalit a nechal pod ním kopat. Nenašel však nic. Neví se ani to, kde se v Neumětelích kámen vzal. Podle všeho totiž pochází až z osm kilometrů vzdáleného brdského Plešivce - hory považované i dnes tu a tam za magickou*.

*Krajinou zázračného koně - Ohlédnutí Václava Cílka za mizejícím národním mytologickým světem...

pátek 26. října 2012

Ovesná Lhota č. 11

V Ovesné Lhotě se nacházel v době, kdy byl sepsán robotní seznam, tedy v roce 1777, pouze jeden šemíkovský grunt. Hospodařil tam chalupník Václav Šemík. To neznamená, že v té době žila ve Lhotě jen jedna rodina Šemíků. Podruzi a čeledíni v těchto seznamech nejsou zaznamenáni. Přesto se odvážím tvrdit, že koncem 18. století žilo ve Smrdově (dnešní Sázavce) mnohem více Šemíků. Během několika desetiletí se situace mění a v průběhu 19. století se počty vyrovnaly. Od poloviny 20. století v bývalém Smrdově už nenajdeme žádného Šemíka.

Ale zpět do roku 1777. Chalupníci platili pozemkovou daň 6 zlatých a 47 krejcarů. Na robotu chodili 2 dny v týdnu. Statek č. 11 stál na horním okraji vesnice, jak je patrné ze stabilního katastru z roku 1838. Tehdy byl psán statek na čtvrtníka Václava Šemíka. Byl to vnuk chalupníka Václava. Tehdy se chalupníkům také říkalo čtvrtník nebo čtvrtláník. To znamenalo, že hospodařil asi na čtvrtině lánu, tedy asi na 4 až 5 ha polí.
Po roce 1860 se "jádro" tohoto rodu přestěhovalo do čp. 35, kde hospodařil půlník Josef Šemík (*1841). Jeho třetí žena Františka roz. Pipková (*1858) z Dolních Dlužin č. 11 byla dcerou Kateřiny Šemíkové. To a více můžete vidět zde na rozrodu Václava Šemíka. Potomci žijí v Ovesné Lhotě, v blízkém okolí i daleko po Čechách.
Mám tam dva případy k ověření. Jindřich (*1903) byl opravdu synem Václava? To je první otázka. A druhá. Děti, které se narodily v devadesátých letech 19. století (Božena, Jan, Emílie, Lidmila, Antonie) na statku č. 35, asi nebyly dětmi Josefa (*1841). Kdo pomůže?

Robotní seznamy

Našel jsem na netu zajímavý popis týkající se listin, které lze vypůjčit v Národním archivu na Hradčanské v Praze Dejvicích. Z roku 1777 se dochovaly tzv. robotní seznamy, zachycující smluvenou výměru roboty poddaných všech českých vesnic podle patentu z roku 1775. Tyto soupisy (celkem 114 fasciklů podle krajů a panství) uvádějí jména všech tehdejších hospodářů s podrobným výčtem jejich robotních povinností. Na ukázku překlad německého soupisu z kroniky obce Oldřichov na Liberecku a zde jedna strana originálu ze Smrdova.

Bezplatná práce poddaného lidu, jímž byl zavázán své vrchnosti, byla robota. Robota byla ruční, čili pěší a tažná. V 15. a 16.  století  robotovalo se u nás ještě poměrně malý počet dní do roka. Ale po bitvě na Bílé hoře roku 1620, kdy v Čechách mnohé ovládla katolická šlechta a hierarchie, byla robota značně rozmnožena. Sedlák musil od sv. Jiří do sv. Havla 5-6 dnů v týdnu robotovati, takže na obdělávání vlastních pozemků zbyl mu jeden den – neděle. A i ten den musel často na panských honech zvěř nadhánět a nosit. K robotě byl zavázán nejen sedlák, ale celá jeho rodina i se ženou. A tak poddaný, maje 5-6 dnů roboty, v době pilných prací musel v noci na vlastních polích pracovati a to často lidským potahem, nechtěli-li svého zvířete potrhati.

Zde je nutno podotknout, že se situace na vesnicích lišila a záleželo na přístupu vrchnosti, zda šla až do krajností a bezpráví. V roce 1775 bylo opět v Čechách i na Moravě veliké vzbouření všeho lidu. Od té doby se říká "jak sedláci u Chlumce". Tu teprve císařovna Marie Terezie na radu svého syna Josefa II. vydala 13. srpna 1775 patent, kterým byla robota dle pozemkové daně (kontribuce) zmírněna a upravena.

Je nutno rozlišovat rozdíl mezi nájemci panských pozemků (dominikál), jejichž povinnosti se měly říditi zvláštními smlouvami, a mezi držiteli pravých poddanských statků (rustikál). Pro rustikalisty byla měřítkem výše řádné kontribuce placené poddanými roku 1775. Poddaní byli rozvrženi do 11 tříd robotních. Do 1. třídy robotní byli zařaděni ti, kdo neplatili daně nemajíce pozemků (podruzi, zahradníci, domkáři); ti byli zavázáni k ruční robotě po 13 dni do roka. Do 2. třídy byli dáni ti, kdo měli chalupu a platili do 57 kr. roční kontribuce (chalupníci, čtvrtníci); ti měli 26 dní roboty ruční do roka, konané jednou osobou.

Smrdov č. 12

Tam, kde dnes stojí v Sázavce obecní úřad stával statek čp. 12. V robotních seznamech z let 1773 - 1777 je na č. 12 uveden jako hospodář Josef Šemík.
Josef, stejně jako všichni smrdovští sedláci, platil ročně 20 zlatých a 21 krejcarů, robotoval potahem 3 dny v týdnu párem volů a od sv. Jána do sv. Václava jeden den týdně jednou osobou pěší roboty, která měla nárok na 1 1/3 libry (něco málo přes ½ kg) chleba.
Část robotního seznamu (Smrdov, rok 1777)
Chalupníci platili 6 zl. 47 kr. a robotovali 2 dny v týdnu. To se týkalo např. Víta Šemíka z č. 16, Františka Šemíka (č. 39) a Jana Šemíka (č. 44). Ale zpět k našemu gruntu č. 12. Zde žili Šemíkovi pravděpodobně od konce třicetileté války až do roku 1929, kdy umírá Jan Šemík, který byl na přelomu 19. a 20. století ve Smrdově starostou.
Jan Šemík byl můj prapraděda. Podrobnější rozrod od Josefa Šemíka, který se narodil někdy kolem poloviny 18. století je zde. Můžeme vidět, že z č. 12 pocházel statkář na č. 17, mlynář (Ovesná Lhota č. 24) a později hospodský na č. 73. To bylo ale až koncem 19. století. V roce 1777 je v robotním seznamu zaznamenán sedlák na č. 12 a chalupník na č. 16. Oba tyto rody se spojili v roce 1819, kdy měli svatbu Jan z č. 12 16 a Barbora z č. 16 12.
Jan Šemík, půlník (20let) a Barbora, dcera Josefa Šemíka (18 let)

středa 24. října 2012

Kde se setkáme příště?

Přátelé, krajani, příbuzní, známí. Všichni, kteří se počítáte ke klanu Šemíků. Nadešel čas se zamyslet, kde se příští rok setkáme. Vykrystalizovaly tři návrhy, ke kterým napíšu něco málo slov. Pak prosím zvolte v anketě na této stránce možnost vám nejbližší.
  1. Kvítkovice - Kousek na jihozápad od Českých Budějovic nedaleko selského baroka v Holašovicích stojí penzion, který je rodinným podnikem "Šemíků koníků".
  2. Neumětely - Z Vyšehradu směrem ku Radotínu a dál do Neumětel. To byla trasa bájného koně. Tam se věřilo a věří, že zde Šemík, věrný kůň rytíře Horymíra v zemi leží.
  3. Světlá nad Sázavou - Město v kraji, kde má podle mého mínění kořeny většina Šemíků. Možnost návštěvy nedalekého Michalova statku nebo výletu na Stvořidla.
V průběhu rozmýšlení ještě jednou upozorňuji na možnost zúčastnit se projektu Genetika a příjmení. Jméno Šemík je ideální pro zjišťování genetických bratranců. Na závěr dodám jen, že ke Světlé nad Sázavou má blízko nestor našeho klanu František Šemík ze Železného Brodu, který nedávno oslavil 95. narozeniny. Gratulujeme a budeme se těšit na květnové setkání.

pondělí 22. října 2012

Smrdov č. 17

Nedávno jsem psal o chalupě "Vrbický" čp. 16, kde někdy kolem roku 1855 končí spojení se jménem Šemík. O zhruba deset let později se naopak, sice jen na jednu generaci, ale spojí jméno Šemík s vedlejším gruntem "U Adamů" čp. 17. V roce 1861 tam ještě žila rodina Fialova (to se narodil Václav Fiala). A když zde v roce 1878 zemřel asi 75letý František Fiala, hospodařil zde již několik roků Josef Šemík (*1846). Josef se zkraje roku 1868 oženil s Marií Koubskou a koupil hospodářství č. 17 od Františka Fialy, který tam pravděpodobně dožil na "vejminku". V roce 1873 se Šemíkovým jedné srpnové neděle narodila dcera Anna.
3. srpna 1873 se narodila Anna Šemíková
matka Marie roz. Koubská ze Zdeslavic, svědek Jan Šemík z č. 12
Josefův bratr, který byl sedlákem na č. 12, svědčil u křtu. Manželé Šemíkovi měli tři dcery. Dvě se vyvdaly. Jedna z nich, Marie (*1870), do Kutné Hory, kde i v roce 1952 zemřela. O druhé zatím nic nevíme a třetí dcera - Anna - dostala po rodičích statek. Za manžela si kolem roku 1893 vzala Josefa Zadinu (*1867), který pocházel z hospody č. 46.
Někdy v roce 1883 farář Eduard Dobruský zapsal do farní kroniky (dnes je uložena v Habrech) seznam místních žen, které darovaly po 1 zlatém (florin) nebo 50 krejcarech na "kostelní prapor modobílý". Za č. 17 vidíme Marii Šemíkovou, manželku rolníka a na č. 16 Barboru Jelínkovou.
Půjdeme-li dále do minulosti, zjistíme, že v první polovině 19. století (1838) na č. 17 hospodařil Matěj Viduna. Také na robotních seznamech z roku 1777 je uvedeno jméno Viduna - křestní jméno Jan.


čtvrtek 11. října 2012

Tuláci na kolejích

Ve světelské větvi, která se zatoulala až do Ameriky, byl zajímavou postavou Albert Šemík. Byl to syn Bohumila, který v roce 1905 emigroval ze Světlé do Chicaga. Z Alberta se stal Robert a ze Šemíka Semik. Robert Semik v roce 1977 vzpomínal na své mládí a sepsal povídání, které otiskly regionální noviny v Los Angeles. Dovolil jsem si volně přeložit...

Nejzajímavější odpověď přišla od Roberta Semika z Duarte (část Los Angeles), který mi poslal dlouhý a podrobný dopis popisující jeho osobní zkušenosti z třicátých let 20. století. Semik píše: "Takže byste chtěli vědět, jak lidé žili ve 20. a 30. letech? Narodil jsem se v roce 1910. Pocházel jsem z rodiny se středními příjmy. Tím mám na mysli, že můj otec byl krejčí a žili jsme na půl druhém akru půdy v malém městečku v Michiganu. V roce 1928 jsem dokončil školu a rok poté nastal Velký krach.
Pracoval jsem na farmě za 1 dolar na den. Jednoho dne, když jsem byl ve městě, zašel jsem do vlakového depa. Tehdy přijel nákladní vlak, zastavil a posunoval vozy. Šli jsme spolu s mým kamarádem dolů po cestě, a pak jsme uviděli toho muže. Měl tam takový pelech. Podíval se na nás a my se dívali na něj. Nikdy před tím jsem neviděl tuláka, a tak jsme jen stáli a dívali se na sebe. Když se zeptal, kde by mohl sehnat vodu, řekl jsem mu, že bydlím poblíž a nějakou mu přinesu. Poté, co jsem se vrátil, měl svůj ranec rozbalený s připravenou kávou i cukrem, vše úhledně zabalené. Sledovali jsme ho, jak se usadil. Po chvíli jsme ho opustili a pokračovali dál do města. Když jsme se vrátili, našli jsme našeho známého, jak se chystá odejít. Právě jel půlnoční vlak do Chicaga a on vyrazil na cestu.
O tři roky později jsem také jezdil jen tak "na blind" v Pullmanových uhlácích. V roce 1932 se ze mě stal tulák na kolejích. Když jsem začínal, zdálo se, že všichni jedou do Kalifornie a Los Angeles. Hádám, že tak polovina lidí, kteří vyrazili směrem na Los Angeles, tam nakonec dojela. Kalifornie není dost velká na to, aby je všechny pojmula. Nezapomeňte, že to bylo na začátku třicátých let po zhroucení cen akcií a po sérii katastrofických prachových bouřích. A právě v takových prachových mračnech jsem také cestoval" říká pan Semik.
"Při cestě ve vlaku jsme se dostali ke chlebu se salámem a sýrem i konvici vody. To nebyl žádný problém. Měli jsme ranec, ve kterém byla deka a oblečení na výměnu. Řeknu vám jednu věc. Ty podlahy v dobytčácích nebyly zrovna z měkkého dřeva. Je třeba si uvědomit, že tehdy byly časy špatné pro všechny. Ti, kteří cestovali i s rodinami, to měli skutečně bídné. Svobodní chlapi se o sebe uměli postarat mnohem snadněji. Mohli se vždy přizpůsobit. Snadněji se ohýbali ve větru, jak jsme říkali", dodává vypravěč Semik.
"Museli jsme být také vždy ve střehu. Viděl jsem lidi, kteří vyskočili z jedoucího vlaku a naletěli do neosvětlených stojanů výhybek. A tak je dnes poměrně málo veteránů, kteří chodí s kýlou, kterou dostali, protože vyskočili příliš brzy. Byli tam chlapi, kteří usnuli ve stoje mezi vagóny a spadli pod vlak. Jiní zkoušeli naskočit na rozjíždějící se vlak, ztratili rovnováhu a skončili pod koly. Někteří to i přežili, a skončili jako mrzáci bez jedné nebo více končetin."

Chcete-li se dovědět o těchto tulácích více, můžete tady nebo zde.

pondělí 8. října 2012

Smrdov č. 16

V dnešní Sázavce žilo na přelomu 18. a 19. století víc Šemíků než v sousedních vesnicích. Již na robotních seznamech z roku 1777 byl uveden na chalupě čp. 16 hospodář Vít Šemík. Jeho syn Jan (*1778) pokračoval a předal grunt Josefovi (*1796). A právě Josef byl v době zpracování stabilního katastru zaznamenán jako chalupnik ve Smrdově č. 16. V roce 1850 se Anně, rodem Bártové z Kámena, narodila dcera. Otec dcery Anny Josef mladší - nevíme, kdy se narodil - byl pravděpodobně synovcem  Josefa staršího (*1796) a synem Jana (*1799). Bratři Jan i Josef starší žili se svými rodinami v domě č. 16.
30.6.1850 nar. Anna, otec Josef Šemík, děd Jan Šemík
matka Anna, kmotra Majdalena Bártová
Všimněme si svědkyně, která se podepisuje třemi křížky a byla tedy negramotná. O pět let později se narodí Anně syn Josef, u jehož jména se objevuje slovo Posthumus. To znamená, že se narodil "s křížkem po funuse". Byl to pohrobek po Josefovi Šemíkovi, který musel zemřít nedlouho před jeho narozením.
Josef se narodil 26.10.1855 v obci Kámen č. 3
Matka Anna, kmotr Josef Bárta
Po smrti Josefa se asi vrátila Anna ze Smrdova do Kamena na rodný statek. Nevím, co znamená, že děda právě narozeného Josefa je psán jako Josef (měl by to být Jan). Doufám, že to je jen chyba zápisu. Kaplan, který asi zapisoval do matriky, si nejspíš neověřil správnost údajů.

Konec působení Šemíkova rodu v č. 16 je nejasný a k osvětlení bude potřeba blíže prozkoumat matriky zemřelých ve smrdovské a haberské (tam spadal Kámen) farnosti. A také matriku svateb, neboť Anna rozená Bártová se asi vdala za Josefa Šemíka v Kámeni č. 3 na statku Václava Bárty. Nevím, co si mám myslet o tom, že u obou (1850 a 1855) výše uvedených křtin je uvedena stejná matka, ale dědové z otcovi strany se liší. Jméno negramotné svědkyně u 1. narození (1850) je stejné jako babička z otcovi strany v případě 2. narození (1855).

Neví někdo, co by mohlo znamenat datum 12.3.1874 u jména dítěte? Mohl by to být den svatby nebo pohřbu. Na gruntu č. 16 ve Smrdově Josefem Šemíkem seniorem přestal hospodařit rod Šemíků. Jako svědek u narození Josefa juniora je Kateřina Vidunová, manželka smrdovského chalupníka právě z č. 16. 

pátek 5. října 2012

Časové posuny a zaniklá vesnice

O době, kam se dnes pokusíme dohlédnout, nemáme příliš písemných dokumentů, které by napovídali o existenci předků s příjmím Šemík ve smrdovském okolí. Půjdeme o více jak padesát let před Adama. V nedalekých Horách Vrbických (dnes již neexistují) žil v době, kdy si Adam kupoval ve Smrdově chalupu, o generaci starší člověk, u kterého se objevuje jméno Šemík. Než se dostaneme k tomu, co mám k dispozici o tomto Janu Šemíkovi - tak se pravděpodobně jmenoval - zkusím krátce popsat dobu mezi roky 1550 a 1650 v okolí místa, které se dnes nazývá Hory. Před rokem 1600 se toto místo jmenovalo Hory Kynické a těžila se zde stříbrná ruda. Naleziště to nebylo veliké, ale byla tu i osada, ve které žili hornícké rodiny. Dvě polorozpadlá obydlí, z původních snad šesti, se dochovala v troskách až do 19. století. V místech zaniklých hornických příbytků, byla v 19. století Klimentem Čermákem, resp. Včelou čáslavskou, zkoumána „havířská chata“. Nalezen byl mj. zlomek kachle z 16. stol. s postavou horníka v charakteristické perkytli. Stříbrorudné naleziště mělo nekolik štol, energii pro stoupy dodávalo několik rybníků (v té době jich bylo až sedm), byla zde i huť. Období přelomu 16. a 17. století bylo v této lokalitě poměrně nepřehledné. Oblast několikrát měnila majitele. Vrchnost posouvala hranice mezi panstvími, spojovala statky nebo je dělila. Proto se také v roce 1650 píše už o Horách Vrbických. To už se ale nejméně padesát let stříbro na Horách nekutalo. Osadu horníci opustili a na krajem se přehnala třicetiletá válka. Předtím došlo i ke změně kalendáře. K té události došlo v Čechách a na Moravě v roce 1584, tedy dva roky po vydání buly papeže Řehoře XIII.

Odkaz na zdroj
K časovému posunu došlo na území Čech v lednu (po 6.1. následovalo rovnou 17.1.), a na Moravě až na podzim (skok z 3. října na 14. října). V roce 1584 se tedy v Čechách a na Moravě slavili Velikonoce v různý čas. A právě určení termínu  velikonočních svátků bylo důvodem pro vypuštění deseti dnů.

V té době vycházely kalendáře, které uváděly pranostiky s poučením, kdy konat polní práce, jejichž čas byl odedávna určován svátky. Tak třeba na sv. Řehoře připadala doba jarního setí. V novém kalendáři byl každý takový svátek posunut dopředu, proto bylo nutno dělat všechny potřebné polní práce o 10 dni pozadu. Místo sv. Řehořem se měli hospodáři řídit sv. Benediktem. A sv. Lucie už nebyla v den zimního slunovratu, a tak se upravila pranostika ze "Svatá Lucie ukazuje svou moc, neb nám dává nejdelší noc" na "Svatá Lucie noci upije, ale dne nepřidá".

Změna času byla jen epizodkou a lidé si mohli myslet, že jim někdo ukradl 10 dnů. Třicetiletá válka byla krutá a mnohým vzala živobytí nebo celé životy. Do zruinovaných a opuštěných vesnic se nastěhovali lidé, kteří přišli zblízka nebo také zdaleka. A tak nějak se dostal na Hory Vrbické Jan Šemík s rodinou a Adam Šemík do Smrdova. Janovi bylo v roce 1651 při sepisování poddaných kolem 50 let. Adamovi bylo ve stejné době něco přes 20. Zda to byli příbuzní, to není jednoznačné, zdá se to ale pravděpodobné. Proč si myslím, že to mohl být otec a syn, to napíšu někdy příště.

středa 26. září 2012

Rok se sešel s rokem

Minulý rok v září jsme se poprvé sešli v samém středu republiky. Bylo to nedaleko od míst, kde lidé se jménem Šemík žili prokazatelně již kolem roku 1650.

Nyní v září je o další tisíc zobrazení více
Už více jak rok se na tomto webu zkouším podělit o pocit, že minulost může být živou historií, že vědomí rodinných kořenů přináší naději do časů budoucích.
To úsilí, kdy zjišťujete na internetu nebo přímo v archivech stopy po předcích a štěstí, když objevíte vlastnoruční podpis praprapradědy; k nezaplacení. To dobrodružství, když si představujete konkrétní historická období a život tehdejších lidí; životy lidí neprivilegovaných.

A teď si představte kopec, ze kterého vystupují z několika tunelů žijící příslušníci jednotlivých rodin. S pomocí slabého  světla jsme se dostali v historii někam doprostřed kopce. Z druhé strany vstupuje do jednoho tunelu Adam Šemík se svou rodinou. A chybí prozkoumat jedno století. Konkrétně období 1694 až 1770. A tam toho "světla" už opravdu není mnoho. První matriční kniha křtů, svateb a pohřbů vedená na smrdovské faře přečkala až do dnešních dnů. V šedesátých letech minulého století ovšem byla v dezolátním stavu. Dnes je ale opět v archivu k dispozici pro badatele. Není zatím digitalizovaná a dostupná na internetu. K tomu by mělo dojít snad příští rok.

Počítám, že mi bude trvat více jak rok, než tuto matriku prozkoumám. Protože ale informací v době před rokem 1770 není tolik jako v pozdějších letech, mohu snadno v pátrání uvíznout. V té době se ještě nezapisovala stálá příjmení a v matrikách také ještě nebyla čísla popisná domů.
Jestliže jsou mezi námi tací, kteří by rádi viděli spojení Adama s rodovými liniemi navazujícími po roce 1770 dříve, je tu možnost. Tou možností je oslovení profesionálního badatele, který by za rozumnou cenu dokázal přinést výsledky již na náš příští sraz.
A to se dostávám k závěru dnešního příspěvku. Z rozhovorů s vámi a z ankety vychází, že se nechceme scházet každý rok na jednom místě. Abychom příští rok mohli směrovat k dalšímu setkání, potřebujeme znát místo a čas. Dejte mi vědět, kde byste se chtěli příští rok sejít. Počítám, že bychom si mohli do konce tohoto roku vybrat jednu ze tří až čtyř možností. Datum III. srazu klanu Šemíků si dovolím stanovit na 5. května 2013.

čtvrtek 13. září 2012

Krejčovský rod ze Světlé

Když se těsně před konem roku 1843 narodil v rodině Antonína Šemíka, krejčího ze Světlé nad Sázavou č. 126, syn Jan, bylo to již čtvrté dítě v domácnosti. Všechny děti měl Antonín s Antonií, rozenou Fialovou.

Když se Jan Šemík (31.12.1843) oženil s Josefou Bednářovou, dcerou obuvníka z Budišova od Třebíče, žili minimálně do roku 1882 společně s rodiči na č. 126. V neděli 29. října 1882 se narodil Bohumil Šemík, který stejně jako starší bratr František (*27.9.1880), stejně jako otec i děd byl povoláním krejčí. Svatbu Jana a Josefy bych očekával v místě nevěsty, ale záznam jsem v Budišovské matrice, která je již digitalizovaná, nenašel. Při hledání této svatby jsem nebyl úspěšný ani v Zámrsku (matrika oddaných Světlá, sign. 3045).
Dvě nejmladší Janovi děti Antonie (*1885) a Jan (*1887) se už narodili v čp. 68 nedaleko světelského náměstí. Celkem měli Jan a Josefa Šemíkovi 7 dětí. Tři syny (František, Bohumil, Jan) a čtyři dcery.

Nejstarší byla Marie (*1874). Další jejich dcery se jmenovaly Anna Barbora (*1876), Františka (1878) a již zmíněná Antonie (*1885).

neděle 9. září 2012

Šemíkovi z Mladé Vožice

V době, kdy se Adam Šemík usadil ve Smrdově a zakoupil chalupu, tedy v roce 1651, narodila se asi 50 km jihozápadně Magdaléna Šemíková.
Otec Jiří Šemík pravděpodobně žil v Mladé Vožici i v roce 1678, jak je zachyceno zde. Berní rula v roce 1654 skutečně uvádí v souvislosti s Mladou Vožicí jméno Šemík. Píše se tam však, že "Šemíkovská chalupa je pustá".
Soupis podanných z roku 1651 nám v případě Mladé Vožice bohužel nepomůže, protože tehdejší majitel panství Kryštof Karel Přehořovský z Kvasejovic označil šmahem všechny své poddané za katolíky a jmenný seznam nedal vyhotovit.

Naštěstí se zachovala matrika, která začíná pro Mladou Vožici rokem 1650. Tehdy se v matrikách narození zapisovaly křty, a ne dny narození. Přesný den můžeme tedy jen odhadovat na jeden či dva dny před křtem. Matrika byla digitalizovaná, a tak lze zápis o narození najít vlevo, druhý zápis zdola.
19.3.1651 pokřtěna jest dcera Magdaléna, otec Jiří Šemík, matka Anna
Jiří Šemík byl nejspíš vrstevníkem Adama Šemíka ze Smrdova. I Adamovi se v roce 1651 narodila dcera. Jmenovala se Kateřina a matka se shodou okolností také jmenovala Anna. To, zda Šemíkovi v Mladé Vožici a v okolí Smrdova měli společného něco více, než jen jméno, je otevřené. Nevypadá to příliš pravděpodobně, ale kdo ví?

neděle 26. srpna 2012

Sekera je za dva zlatý...

...a topůrko za tolar. A dětské říkanky zmiňují i kolo mlýnský za čtyři rýnský. Co to byly ty "zlatý" a "rýnský"? Když jsem tu před několika týdny vystavil zápis z urbáře na Vrbickém panství, ve kterém je uveden kontrakt pro Adama Šemíka, netušil jsem, co ta čísla znamenají. S pomocí znalců starého písma tu máme tento text. Nejdříve přepis...

Adam Sjemik,
Letha Panie 1652 dne 13 february
koupil týž grunth od Jana Praška Stareho
za summu “42 kop gr. míš. čili na zlaty“                                 49 (zl.)
Nato vyplatil do leta 1667.,
Dle wyswiedčeni Jana Albrechta rychtaře
smdrovskeho že jest Janovi Praškovi Starimu
zawdawek tiech 22 kop gr. míš. zcela a zauplna
wyplatil to jest - - - - - - - - - - - - - - - -                                  25 (zl.)| 40 (kr.)
Na krawu zadušni srazieno - - - - - - - - -                               5 (zl.)| 50 (kr.)
Anno 1653 przi saudie složil do od aumrti                             1 (zl.)| 10 (kr.)
A tak ma jesstie od Letha Panie 1667 každo-ročně
doplaceti až do aumrti po 1 kopě gr. míš. 14 kop, to jest    16 (zl.)| 20 (kr.)
Nato vyplatil,
Anno 1668 dne 6. february položil do od aumrti                   1 (zl.)| 10 (kr.)
Nyní několik vysvětlivek. 1 kopa (tj. 60) grošů míšenských ve staré měně bylo rovno 1 tolaru nebo také 1 zlatému rýnskému a 10 krejcarům. 60 krejcarů bylo do 1 zlatého. To tedy znamená...
1 míšeňská kopa = 1 zlatý a 10 krejcarů = 70 krejcarů = tolar
Více se můžete dovědět např. na těchto stránkách. Vývoj cen v zemědělství můžete nalézt zde.
A tady je pokus o překlad do dnešního jazyka.

Adam Šemík,
Léta Páně 1652 dne 13. února
koupil týž grunt od Jana Práška Starého
za částku 42 kop grošů míšenských, tj. na zlaté      49(zl.)
  
Poté zaplatil do roku 1667:
dle osvědčení smdrovskeho rychtáře Jana Albrechta
Janovi Práškovi Starému zaplatil zálohu
(závdavek) 22 kop grošů míšenských to jest - - -  25(zl.)|40(kr.)
na krávu zádušní bylo sraženo - - - - - - - - - - - -      5(zl.)|50(kr.)
roku 1653 zaplatil vejrunek (splátku) - - - - - - -        1(zl.)|10(kr.)

A tak má ještě od Léta Páně 1667 každoročně
splácet (vejrunky) po 1 kopě gr. míš. 14 kop, tj.     16(zl.)|20(kr.)
 
Nato zaplatil
6. února 1668 složil splátku (vejrunek)                     1(zl.)|10(kr.)