Smrdov - Berní rula 1654

V roce 1654 patřil Smrdov ke statku Třebečice (dnešní Třebešice), Vrbice, Modletín pana Václava Rudolfa staršího Věžníka z Věžník. Svůj rytířský statek rozšířil r. 1651 o Smrdov a Vrbici. Dále pod Vrbici patřily vsi Kunemil, Horní a Dolní Dlužiny, Ovesná Lhota, Vlkanov, Hory Vrbické (zaniklá ves), Druhanov, Služátka, Mrzkovice a Benetice. Třebečice a Modletín jsou obce, které byly mimo spojité území zbylých vsí na panství.



"Zádušní" rybník

Zajímavostí je absence kněze na faře (asi od roku 1626). O kostel se starali kostelníci v čele se starším kostelníkem. Původně se pod pojmem kostelník (kostelní otec, Kirchenvater) chápal jeden ze sousedů (sedláků), který pod dozorem patrona pomáhal faráři spravovat zádušní jmění. K tomuto majetku patřil ve Smrdově i rybník dodnes zvaný "Zádušní". Velice často bylo kostelníků více a ti se sdružovali v tzv. kostelních radách. V pozdějších dobách pojem „kostelník“ označoval farníka, který se staral o liturgická roucha, ostatní bohoslužební potřeby a připravoval vše potřebné pro bohoslužby. Zpravidla obstarával rovněž zvonění (dříve „zvoník“).

V době soupisu tohoto prvního katastru na našem území ještě nebyla zavedena dědičná příjmení. Příjmí se teprve ustalovala, a tak převažovala jména odvozená od řemesla, kterým se daný hospodář zabýval. V některých případech došlo k rozdílnému zápisu těch samých sedláků v soupisu poddaných (1651) a berní rule (1653). U jména Adam Šenk alias Šemík bych tipoval, že vizitační komise, která zpracovávala seznamy pro berní rulu osobně nenavštívila městečko Smrdov, a opisovala údaje z pozemkových knih na vrbickém panství. Buďto komisaři opisovali nepřesně nebo byl zápis v pozemkové knize zkomolen. Nebo to bylo úplně jinak... kdo ví?

Dále je uvedeno, jak bylo vizitační komisí zapsáno do protokolu v březnu léta 1654.

Šemík vlastnil budovu v Mladé Vožici

Asi 60 km jihozápadně od Sázavky leží městečko Mladá Vožice. Již jsem zmiňoval, že v berní rule z roku 1654 se zde objevilo jméno Šemík. Tedy přesněji, že Šemíkovská chalupa byla při návštěvě komise pustá. Neznamená to ale, že by Šemíkovi již v té době v Mladé Vožici nežili. Při podobných akcích spojených s nepříjemnými daněmi se stávalo, že sousedé se shromáždili v jedné chalupě a ze druhé sejmuli okna, vysadili dveře a komisi pověděli, že v té chalupě již nějaký čas nikdo nežije. Takto někteří statkáři či jiní hospodáři mohli "vypadnout" z evidence. Na vesnicích, pokud nebyla návštěva komise "přepadová", někdy stačili rolníci schovat dobytek do lesa.

Unikátní pohled na minulost z počátku 17. století představuje téměř sto let starý rukopis mladovožického rodáka, historika a spisovatele Richarda Hrdličky. Text se dostal šťastnou souhrou osudu do rukou vedení města, které podle něj vydalo knihu. Můžete se seznámit s historií mladovožických domů a domků, tak jak ji popsal na začátku minulého století Richard Hrdlička (1868 – 1967). V posledních měsících jsou postupně jednotlivé kapitoly publikovány v Táborském deníku. Zde uvedeme text související s domem č. 25. 

Obrázky z Prahy

Před několika dny jsem zde zveřejnil příběh o panu Šemíkovi z Ovesné Lhoty, který se znal s rodinou Fialových ze Smrdova. Dnes ráno mě čekalo ve schránce překvapení. Na fotkách z počátku čtyřicátých let je neznámý pan Šemík s manželkou a přáteli zachycen na bruslení v Praze na zamrzlé Vltavě. Nevíme, kdy se do Prahy přistěhoval ani kdy se přibližně narodil. Odhadoval bych, že v prvních letech 20. století. Zopakujme si část vyprávění pamětnice.

  únor 1942 - p. Šemík 1. zleva s manželkou (v kostkované sukni)

Pan Šemík v mládí odešel do Prahy, kde pracoval jako obchodník s kávou (alkoholem a lahůdkami). Myslím, že měl někde v centru Prahy obchod. V roce 1933, kdy moje máma ukončila obchodní akademii, jí sehnal práci v Praze - dokonce to bylo celkem lukrativní místo - jako sekretářka ředitele a personalistka v jedné firmě ve Strašnicích. Což byl v době krize docela zázrak. Později do této firmy nastoupil můj otec (foto 1. zprava) a tak se s mámou seznámili (což je hlavně zásluha p. Šemíka).

Na začátku 2. sv. války kšeftoval p. Šemík s lihem (1940-41), s mým strýcem zakopali sudy u nich na zahradě - babička jen lomila rukama, že celá rodina za trest skončí v koncentráku.

Na další fotografii jsou manželé Šemíkovi patrně roku 1939/40 ve Smrdově před čp. 89. Za nimi je silnice na Leštinu. Najde se pamětník, který nás postrčí k upřesnění identity pana Šemíka?

Martin a Pavel

Dnes byl 17. listopad, a tak jsem vyrazil se synem na Vyšehrad. U rotundy sv. Martina jsme potkali dalšího otce se synem. Rychle jsme se seznámili. Ti starší si pěkně popovídali o všem možném a ti mladší se také zabavili. Mluvili jsme i o možnosti zopakovat sraz Šemíků. Vyšehrad mi stále vychází jako nejvhodnější místo. K termínu se prosím vyjádřete v aktuální anketě.

V souvislosti s fotografiemi mě zaujal jeden postřeh, který jsem slyšel již několikrát. Tím je jistá podoba Šemíků, která uhodí do oka nejednoho pozorovatele. 

Získal jsem několik fotografií statku č. 12 ve Smrdově a také hrobu Jana Šemíka na smrdovském hřbitově. Mám nové informace z berní ruly Čáslavského kraje, kde je psáno o Adamu Šemíkovi alias Šenkovi. Je tam také informace, že v roce 1657 celá Ovesná Lhota lehla popelem. O tom někdy příště.

Rotunda sv. Martina postavena před rokem 1100

Na počátku byl hustý les

Už jsem se na to chystal dřív, ale po 11.11.2011 to už nebudu déle odkládat. Zkusme se vydat v času historie do roku 1111. V tomto roce na počátku 12. století stejně jako staletí předchozí pokrýval Vysočinu hluboký les. Byl to hustý přirozený smíšený prales, ve kterém rostly buky, jedle, duby, smrky, jilmy, tisy, jasany, habry. V neproniknutelných pohraničních hvozdech byste po cestě z Čech na Moravu spíše než člověka potkali vlky, kance, zubry nebo jeleny. Pohraniční prales protínaly jen stezky, po kterých se pohybovali obchodníci a družiny bojovníků. O jedné takové stezce (Haberské) se zmiňuje Kosmas ve své kronice, kterou psal právě v této době (1119-1125). Tehdy byla známá také nedaleká Liběčská (Libická) stezka, ale nebyly to určitě jediné prastaré obchodní cesty. Toto území patřilo panovníkovi a území spadalo do župy Čáslavské. V tehdejších Čechách existoval hradský systém.  

[zdroj]

Panovník nechal vybudovat na východní periférii hradiště Čáslav, kde se nacházelo i původní slovanské hradiště. Za Vladislava I., knížete českého, byl údělným knížetem na Čáslavsku jeho syn Děpolt. Kolem roku 1120 došlo k založení benediktinského kláštera Vilémova. To předznamenalo nový život a postupnou změnu krajiny. Klášter dostal do vínku darem oblast "od Stusyně k Chotěboři" s desítkami již existujících vesnic v oblasti Libické stezky.

Jsme na úsvitu dějin Smrdova a okolních vesnic. Pěkně byla tato doba popsána na webu rodu Škarvadových.

Berní rula podruhé...

...a ne naposled. V knihovně jsem si půjčil "Generální rejstřík ke všem svazkům berní ruly 1654 doplněný o soupis poddaných 1651", který vyšel v roce 2003. Jsou to dvě "obrbichle", které se dají koupit, ale jsou i k nahlédnutí ve velkých knihovnách.

Tento rejstřík je takový velký telefonní seznam, kde místo čísla telefonu je odkaz na konkrétní stránky pro berní ruly v jednotlivých krajích. Vizitační komise obcházely obce a v každém stavení zjistily jméno hospodáře. V rejstříku je tedy vždy jedno jméno za statek, a to i u opuštěných. Nejsou tam tedy děvečky, čeledíni ani děti a manželky statkářů a řemeslníků. V době po třicetileté válce bylo v Čechách mnoho vesnických gruntů opuštěných a zničených. V rejstříku řazeném podle přízvisek je asi 180 tisíc jmen z celých tehdejších Čech (ne z Moravy). Dědičná přijmení tehdy ještě neexistovala. Mnozí lidé se evidovali jen křestním jménem. V Berní rule je většina jmen s tzv. příjmím neboli přízviskem, která nebyla dědičná. To tedy neznamená, když ve Smrdově žila v roce 1654 ve Smrdově rodina chalupníka Šemíka, že se jedná o předka dnešních Šemíků. Každopádně jméno Šemík tehdy exitovalo a bylo poměrně unikátní (pouze 3 výskyty). Pořadí nejčastějších přízvisek:

Příběh 20. století

Ozvala se mi čtenářka těchto stránek a poslala svoje vzpomínky na jednoho pana Šemíka původem z Ovesné Lhoty. Myslím si, že stojí za to zjistit, kdo jsou jeho potomci i kdo byli jeho předci.

Moje maminka byla za svobodna Fialová, narodila se ve Smrdově r. 1916 v čp. 89 (u hřbitova). Jezdila jsem tam na prázdniny celé dětství a mládí k babičce (Barbora Fialová, 1881-1968).

Se Šemíkovými nemáme bohužel geneticky nic společného, jen přátelství. Můj děda, Josef Fiala (1877-1944), pocházel z Ovesné Lhoty, rovněž tak zmíněný pan Šemík (křestní jméno neznám, všichni o něm mluvili vždy jako o panu Šemíkovi). Tento p. Šemík se narodil pravděpodobně někdy na začátku 20. století, podobně jako můj strýc František Fiala (1902-1990). Rodiny se spolu přátelily a vzájemně si pomáhaly. Pan Šemík v mládí odešel do Prahy, kde pracoval jako obchodník s kávou (alkoholem a lahůdkami). Myslím, že měl někde v centru Prahy obchod. V roce 1933, kdy moje máma ukončila obchodní akademii, jí sehnal práci v Praze - dokonce to bylo celkem lukrativní místo - jako sekretářka ředitele a personalistka v jedné firmě ve Strašnicích. Což byl v době krize docela zázrak. Později do této firmy nastoupil můj otec a tak se s mámou seznámili (což je hlavně zásluha p. Šemíka). Na začátku 2. sv. války kšeftoval p. Šemík s lihem (1940-41), s mým strýcem zakopali sudy u nich na zahradě - babička jen lomila rukama, že celá rodina za trest skončí v koncentráku.

Všechno skončilo záhy po roce 1948 - soudruhům zřejmě vadilo, že byl p. Šemík za 1. republiky "kapitalista", takže ho zavřeli. Dlouho jsme o něm nic nevěděli, až jsme se, tuším v roce 1961 (62?), náhodou setkali v tehdejším kině Sevastopol na Příkopech (dnes Broadway). Máma ho poznala ve frontě u šatny, byl tam se svou druhou ženou a tehdy 9letou dcerkou. Vězení na něm bylo znát, byl bledý a pohublý.

Pak jsme se léta neviděli, moje máma někdy na konci 60. let našla jeho telefonní číslo v seznamu, ale mluvila jen s jeho dcerou, která jí sdělila smutnou zprávu, že její otec, p. Šemík zemřel těsně po 21. srpnu 1968. Zřejmě proto, že měl bohaté zkušenosti s komunistickým systémem, snažil se utéci za hranice (nikdo přesně neví, jak to bylo) a snad kdesi u Ústí nad Labem jej prý přejel tank. Mám asi 2-3 jeho fotky (s první ženou) - ve Smrdově před čp. 89 (1941) a v Praze na Vltavě na bruslích (únor 1942).

Hledání ztraceného času, který strávíme při pátrání po předcích není ztracený čas. Ozve se někdo s dalšími vzpomínkami?

Vzpomínka na Jana Šemíka

Jaroslav Malina byl po roce 1950 v rámci akce Kulak odsouzen za neplnění dodávek ke dvěma rokům vězení. Rodina Malinova musela statek č. 12 ve Smrdově opustit a odstěhovala se ke svým příbuzným. Statek zabrali družstevníci z nově vzniklého JZD. V obytných místnostech byla střídavě slepičárna, sklad, místní děti si tam chodili hrát. Zachovalo se jen pár fotografií a jeden předmět. Posledním překvapením letošních dušiček bylo, že se tento předmět objevil v Rozsochatci.

Je zajímavé, že v každé rodině se vždy najde něco po prarodičích. I v rodině Malinových něco takového měli. Hodně opotřebovaný kartáč z koňských žíní. Hodně ošoupaný, dalo by se říct, už rozpadající se. Když ten kartáč otočíme, objeví se ve dvoubarevných žíních nápis. Je to jméno majitele. Jana Šemíka ze Smrdova č. 12. Bezpochyby i on držel ten kartáč v ruce. Předtím, než šel do kostela, ke svatbě, na křtiny. Už to bude pravděpodobně více jak 100 let, co neznámý kartáčník zhotovil tento kousek na zakázku.

Po nebožtíkovi Janovi (+1929) se kartáč předával od jedné generace Malinových na druhou. Rodina nesměla dál žít ve Smrdově, o hrob Jana Šemíka a jeho rodiny se nikdo nestaral. Rodinná hrobka zanikla a toto, nepočítáme-li nehmotné zápisy v matrikách a úředních knihách, je jedna z posledních hmatatelných vzpomínek. Díky za uchování Malinovým z Chotěboře.

Dušičková nálada

Kromě návštěvy Ovesné Lhoty jsme se stavovali v Rozsochatci. Tam na mě čekalo v obálce překvapení. O tom ale později. Rozsochatec je obec 20 km vzdálená od Sázavky. Praděda Alois se před více jak 110 lety právě sem na statek Josefa Ledvinky přiženil. Je to také 103 let, kdy se narodil můj děda František. Oba dva se svými manželkami odpočívají na čachotínské větrné hůrce.

Zamotané klubko v Ovesné Lhotě

Navštívil jsem při příležitosti návštěv příbuzných koncem října Ovesnou Lhotu i zapředli jsme s paní Vávrovou hovor o rodu Šemíků, který v polovině 19. století žil v č. 6. Tam hospodařil František Šemík, jehož manželka Marie, roz. Vránová ze Štěpánova č. 10, porodila v roce 1850 dceru Kateřinu. O dvacet let později si tuto Kateřinu bere za ženu Josef Jelínek z Broumové Lhoty a stane se na statku hospodářem po Františkovi.

Kateřina ale má také bratry. Víme o Václavovi a Janovi. Oba se odstěhovali po svatbě z rodného gruntu. Václav ne daleko. V sousedství na č. 42 (v té době nově postavený dům) se 4. července 1874 narodil Jan, Františkův vnuk. Otec Václav byl statkářem půlníkem.

Václavův mladší bratr Jan (*1860) se oženil a přestěhoval na opačnou stranu návsi do č. 16, kde byl domkářem. Současně byl rezervníkem od c.k. 14. praporu polních myslivců, neboť ho neminula povinná vojenská služba. V čase vánočním na Štědrý den léta páně 1884 se v č.p. 16 narodil Josef Šemík.

Nar. Josefa v Ovesné Lhotě č. 16, otec Jan, děda František

Jan Šemík se do č. 16 nepřiženil, protože jeho manželka Marie, roz. Čepková, pocházela z Tunochod.

Opis matriky z havlíčkobrodského archivu

Vraťme se do stavení č. 6. František (*1825) asi zůstal na stáří u dcery Kateřiny na výměnku. Ona s manželem Josefem Jelínkem přivedla na svět dcery Annu (1878), Františku (1881) a syny Josefa (1884) a Václava (1893) Jelínkovi.
Jan Šemík (*1860) z Ovesné Lhoty č. 16 měl údajně bratra Františka. O něm ale nemáme další informace. Nevíme, jaký byl jeho osud ani  kdy se narodil. Potomci Janova syna Josefa žijí v Ovesné Lhotě dodnes.