Vybraný příspěvek

Drobný výklad pravidel

V průběhu uplynulých let vykrystalizovalo desatero klanu Šemíků, které bych rád okomentoval. Pravidla "od Adama" začala vznikat ...

pátek 26. října 2012

Ovesná Lhota č. 11

V Ovesné Lhotě se nacházel v době, kdy byl sepsán robotní seznam, tedy v roce 1777, pouze jeden šemíkovský grunt. Hospodařil tam chalupník Václav Šemík. To neznamená, že v té době žila ve Lhotě jen jedna rodina Šemíků. Podruzi a čeledíni v těchto seznamech nejsou zaznamenáni. Přesto se odvážím tvrdit, že koncem 18. století žilo ve Smrdově (dnešní Sázavce) mnohem více Šemíků. Během několika desetiletí se situace mění a v průběhu 19. století se počty vyrovnaly. Od poloviny 20. století v bývalém Smrdově už nenajdeme žádného Šemíka.

Ale zpět do roku 1777. Chalupníci platili pozemkovou daň 6 zlatých a 47 krejcarů. Na robotu chodili 2 dny v týdnu. Statek č. 11 stál na horním okraji vesnice, jak je patrné ze stabilního katastru z roku 1838. Tehdy byl psán statek na čtvrtníka Václava Šemíka. Byl to vnuk chalupníka Václava. Tehdy se chalupníkům také říkalo čtvrtník nebo čtvrtláník. To znamenalo, že hospodařil asi na čtvrtině lánu, tedy asi na 4 až 5 ha polí.
Po roce 1860 se "jádro" tohoto rodu přestěhovalo do čp. 35, kde hospodařil půlník Josef Šemík (*1841). Jeho třetí žena Františka roz. Pipková (*1858) z Dolních Dlužin č. 11 byla dcerou Kateřiny Šemíkové. To a více můžete vidět zde na rozrodu Václava Šemíka. Potomci žijí v Ovesné Lhotě, v blízkém okolí i daleko po Čechách.
Mám tam dva případy k ověření. Jindřich (*1903) byl opravdu synem Václava? To je první otázka. A druhá. Děti, které se narodily v devadesátých letech 19. století (Božena, Jan, Emílie, Lidmila, Antonie) na statku č. 35, asi nebyly dětmi Josefa (*1841). Kdo pomůže?

Robotní seznamy

Našel jsem na netu zajímavý popis týkající se listin, které lze vypůjčit v Národním archivu na Hradčanské v Praze Dejvicích. Z roku 1777 se dochovaly tzv. robotní seznamy, zachycující smluvenou výměru roboty poddaných všech českých vesnic podle patentu z roku 1775. Tyto soupisy (celkem 114 fasciklů podle krajů a panství) uvádějí jména všech tehdejších hospodářů s podrobným výčtem jejich robotních povinností. Na ukázku německý soupis z kroniky obce Oldřichov na Liberecku a zde jedna strana originálu ze Smrdova.

Bezplatná práce poddaného lidu, jímž byl zavázán své vrchnosti, byla robota. Robota byla ruční, čili pěší a tažná. V 15. a 16.  století  robotovalo se u nás ještě poměrně malý počet dní do roka. Ale po bitvě na Bílé hoře roku 1620, kdy v Čechách mnohé ovládla katolická šlechta a hierarchie, byla robota značně rozmnožena. Sedlák musil od sv. Jiří do sv. Havla 5-6 dnů v týdnu robotovati, takže na obdělávání vlastních pozemků zbyl mu jeden den – neděle. A i ten den musel často na panských honech zvěř nadhánět a nosit. K robotě byl zavázán nejen sedlák, ale celá jeho rodina i se ženou. A tak poddaný, maje 5-6 dnů roboty, v době pilných prací musel v noci na vlastních polích pracovati a to často lidským potahem, nechtěli-li svého zvířete potrhati.

Zde je nutno podotknout, že se situace na vesnicích lišila a záleželo na přístupu vrchnosti, zda šla až do krajností a bezpráví. V roce 1775 bylo opět v Čechách i na Moravě veliké vzbouření všeho lidu. Od té doby se říká "jak sedláci u Chlumce". Tu teprve císařovna Marie Terezie na radu svého syna Josefa II. vydala 13. srpna 1775 patent, kterým byla robota dle pozemkové daně (kontribuce) zmírněna a upravena.

Je nutno rozlišovat rozdíl mezi nájemci panských pozemků (dominikál), jejichž povinnosti se měly říditi zvláštními smlouvami, a mezi držiteli pravých poddanských statků (rustikál). Pro rustikalisty byla měřítkem výše řádné kontribuce placené poddanými roku 1775. Poddaní byli rozvrženi do 11 tříd robotních. Do 1. třídy robotní byli zařaděni ti, kdo neplatili daně nemajíce pozemků (podruzi, zahradníci, domkáři); ti byli zavázáni k ruční robotě po 13 dni do roka. Do 2. třídy byli dáni ti, kdo měli chalupu a platili do 57 kr. roční kontribuce (chalupníci, čtvrtníci); ti měli 26 dní roboty ruční do roka, konané jednou osobou.

Smrdov č. 12

Tam, kde dnes stojí v Sázavce obecní úřad stával statek čp. 12. V robotních seznamech z let 1773 - 1777 je na č. 12 uveden jako hospodář Josef Šemík.
Josef, stejně jako všichni smrdovští sedláci, platil ročně 20 zlatých a 21 krejcarů, robotoval potahem 3 dny v týdnu párem volů a od sv. Jána do sv. Václava jeden den týdně jednou osobou pěší roboty, která měla nárok na 1 1/3 libry (něco málo přes ½ kg) chleba.
Část robotního seznamu (Smrdov, rok 1777)
Chalupníci platili 6 zl. 47 kr. a robotovali 2 dny v týdnu. To se týkalo např. Víta Šemíka z č. 16, Františka Šemíka (č. 39) a Jana Šemíka (č. 44). Ale zpět k našemu gruntu č. 12. Zde žili Šemíkovi pravděpodobně od konce třicetileté války až do roku 1929, kdy umírá Jan Šemík, který byl na přelomu 19. a 20. století ve Smrdově starostou.
Jan Šemík byl můj prapraděda. Podrobnější rozrod od Josefa Šemíka, který se narodil někdy kolem poloviny 18. století je zde. Můžeme vidět, že z č. 12 pocházel statkář na č. 17, mlynář (Ovesná Lhota č. 24) a později hospodský na č. 73. To bylo ale až koncem 19. století. V roce 1777 je v robotním seznamu zaznamenán sedlák na č. 12 a chalupník na č. 16. Oba tyto rody se spojili v roce 1819, kdy měli svatbu Jan z č. 12 16 a Barbora z č. 16 12.
Jan Šemík, půlník (20let) a Barbora, dcera Josefa Šemíka (18 let)

středa 24. října 2012

Kde se setkáme příště?

Přátelé, krajani, příbuzní, známí. Všichni, kteří se počítáte ke klanu Šemíků. Nadešel čas se zamyslet, kde se příští rok setkáme. Vykrystalizovaly tři návrhy, ke kterým napíšu něco málo slov. Pak prosím zvolte v anketě na této stránce možnost vám nejbližší.
  1. Kvítkovice - Kousek na jihozápad od Českých Budějovic nedaleko selského baroka v Holašovicích stojí penzion, který je rodinným podnikem "Šemíků koníků".
  2. Neumětely - Z Vyšehradu směrem ku Radotínu a dál do Neumětel. To byla trasa bájného koně. Tam se věřilo a věří, že zde Šemík, věrný kůň rytíře Horymíra v zemi leží.
  3. Světlá nad Sázavou - Město v kraji, kde má podle mého mínění kořeny většina Šemíků. Možnost návštěvy nedalekého Michalova statku nebo výletu na Stvořidla.
V průběhu rozmýšlení ještě jednou upozorňuji na možnost zúčastnit se projektu Genetika a příjmení. Jméno Šemík je ideální pro zjišťování genetických bratranců. Na závěr dodám jen, že ke Světlé nad Sázavou má blízko nestor našeho klanu František Šemík ze Železného Brodu, který nedávno oslavil 95. narozeniny. Gratulujeme a budeme se těšit na květnové setkání.

pondělí 22. října 2012

Smrdov č. 17

Nedávno jsem psal o chalupě "Vrbický" čp. 16, kde někdy kolem roku 1855 končí spojení se jménem Šemík. O zhruba deset let později se naopak, sice jen na jednu generaci, ale spojí jméno Šemík s vedlejším gruntem "U Adamů" čp. 17. V roce 1861 tam ještě žila rodina Fialova (to se narodil Václav Fiala). A když zde v roce 1878 zemřel asi 75letý František Fiala, hospodařil zde již několik roků Josef Šemík (*1846). Josef se zkraje roku 1868 oženil s Marií Koubskou a koupil hospodářství č. 17 od Františka Fialy, který tam pravděpodobně dožil na "vejminku". V roce 1873 se Šemíkovým jedné srpnové neděle narodila dcera Anna.
3. srpna 1873 se narodila Anna Šemíková
matka Marie roz. Koubská ze Zdeslavic, svědek Jan Šemík z č. 12
Josefův bratr, který byl sedlákem na č. 12, svědčil u křtu. Manželé Šemíkovi měli tři dcery. Dvě se vyvdaly. Jedna z nich, Marie (*1870), do Kutné Hory, kde i v roce 1952 zemřela. O druhé zatím nic nevíme a třetí dcera - Anna - dostala po rodičích statek. Za manžela si kolem roku 1893 vzala Josefa Zadinu (*1867), který pocházel z hospody č. 46.
Někdy v roce 1883 farář Eduard Dobruský zapsal do farní kroniky (dnes je uložena v Habrech) seznam místních žen, které darovaly po 1 zlatém (florin) nebo 50 krejcarech na "kostelní prapor modobílý". Za č. 17 vidíme Marii Šemíkovou, manželku rolníka a na č. 16 Barboru Jelínkovou.
Půjdeme-li dále do minulosti, zjistíme, že v první polovině 19. století (1838) na č. 17 hospodařil Matěj Viduna. Také na robotních seznamech z roku 1777 je uvedeno jméno Viduna - křestní jméno Jan.


čtvrtek 11. října 2012

Tuláci na kolejích

Ve světelské větvi, která se zatoulala až do Ameriky, byl zajímavou postavou Albert Šemík. Byl to syn Bohumila, který v roce 1905 emigroval ze Světlé do Chicaga. Z Alberta se stal Robert a ze Šemíka Semik. Robert Semik v roce 1977 vzpomínal na své mládí a sepsal povídání, které otiskly regionální noviny v Los Angeles. Dovolil jsem si volně přeložit...

Nejzajímavější odpověď přišla od Roberta Semika z Duarte (část Los Angeles), který mi poslal dlouhý a podrobný dopis popisující jeho osobní zkušenosti z třicátých let 20. století. Semik píše: "Takže byste chtěli vědět, jak lidé žili ve 20. a 30. letech? Narodil jsem se v roce 1910. Pocházel jsem z rodiny se středními příjmy. Tím mám na mysli, že můj otec byl krejčí a žili jsme na půl druhém akru půdy v malém městečku v Michiganu. V roce 1928 jsem dokončil školu a rok poté nastal Velký krach.
Pracoval jsem na farmě za 1 dolar na den. Jednoho dne, když jsem byl ve městě, zašel jsem do vlakového depa. Tehdy přijel nákladní vlak, zastavil a posunoval vozy. Šli jsme spolu s mým kamarádem dolů po cestě, a pak jsme uviděli toho muže. Měl tam takový pelech. Podíval se na nás a my se dívali na něj. Nikdy před tím jsem neviděl tuláka, a tak jsme jen stáli a dívali se na sebe. Když se zeptal, kde by mohl sehnat vodu, řekl jsem mu, že bydlím poblíž a nějakou mu přinesu. Poté, co jsem se vrátil, měl svůj ranec rozbalený s připravenou kávou i cukrem, vše úhledně zabalené. Sledovali jsme ho, jak se usadil. Po chvíli jsme ho opustili a pokračovali dál do města. Když jsme se vrátili, našli jsme našeho známého, jak se chystá odejít. Právě jel půlnoční vlak do Chicaga a on vyrazil na cestu.
O tři roky později jsem také jezdil jen tak "na blind" v Pullmanových uhlácích. V roce 1932 se ze mě stal tulák na kolejích. Když jsem začínal, zdálo se, že všichni jedou do Kalifornie a Los Angeles. Hádám, že tak polovina lidí, kteří vyrazili směrem na Los Angeles, tam nakonec dojela. Kalifornie není dost velká na to, aby je všechny pojmula. Nezapomeňte, že to bylo na začátku třicátých let po zhroucení cen akcií a po sérii katastrofických prachových bouřích. A právě v takových prachových mračnech jsem také cestoval" říká pan Semik.
"Při cestě ve vlaku jsme se dostali ke chlebu se salámem a sýrem i konvici vody. To nebyl žádný problém. Měli jsme ranec, ve kterém byla deka a oblečení na výměnu. Řeknu vám jednu věc. Ty podlahy v dobytčácích nebyly zrovna z měkkého dřeva. Je třeba si uvědomit, že tehdy byly časy špatné pro všechny. Ti, kteří cestovali i s rodinami, to měli skutečně bídné. Svobodní chlapi se o sebe uměli postarat mnohem snadněji. Mohli se vždy přizpůsobit. Snadněji se ohýbali ve větru, jak jsme říkali", dodává vypravěč Semik.
"Museli jsme být také vždy ve střehu. Viděl jsem lidi, kteří vyskočili z jedoucího vlaku a naletěli do neosvětlených stojanů výhybek. A tak je dnes poměrně málo veteránů, kteří chodí s kýlou, kterou dostali, protože vyskočili příliš brzy. Byli tam chlapi, kteří usnuli ve stoje mezi vagóny a spadli pod vlak. Jiní zkoušeli naskočit na rozjíždějící se vlak, ztratili rovnováhu a skončili pod koly. Někteří to i přežili, a skončili jako mrzáci bez jedné nebo více končetin."

Chcete-li se dovědět o těchto tulácích více, můžete tady nebo zde.

pondělí 8. října 2012

Smrdov č. 16

V dnešní Sázavce žilo na přelomu 18. a 19. století víc Šemíků než v sousedních vesnicích. Již na robotních seznamech z roku 1777 byl uveden na chalupě čp. 16 hospodář Vít Šemík. Jeho syn Jan (*1778) pokračoval a předal grunt Josefovi (*1796). A právě Josef byl v době zpracování stabilního katastru zaznamenán jako chalupnik ve Smrdově č. 16. V roce 1850 se Anně, rodem Bártové z Kámena, narodila dcera. Otec dcery Anny Josef mladší - nevíme, kdy se narodil - byl pravděpodobně synovcem  Josefa staršího (*1796) a synem Jana (*1799). Bratři Jan i Josef starší žili se svými rodinami v domě č. 16.
30.6.1850 nar. Anna, otec Josef Šemík, děd Jan Šemík
matka Anna, kmotra Majdalena Bártová
Všimněme si svědkyně, která se podepisuje třemi křížky a byla tedy negramotná. O pět let později se narodí Anně syn Josef, u jehož jména se objevuje slovo Posthumus. To znamená, že se narodil "s křížkem po funuse". Byl to pohrobek po Josefovi Šemíkovi, který musel zemřít nedlouho před jeho narozením.
Josef se narodil 26.10.1855 v obci Kámen č. 3
Matka Anna, kmotr Josef Bárta
Po smrti Josefa se asi vrátila Anna ze Smrdova do Kamena na rodný statek. Nevím, co znamená, že děda právě narozeného Josefa je psán jako Josef (měl by to být Jan). Doufám, že to je jen chyba zápisu. Kaplan, který asi zapisoval do matriky, si nejspíš neověřil správnost údajů.

Konec působení Šemíkova rodu v č. 16 je nejasný a k osvětlení bude potřeba blíže prozkoumat matriky zemřelých ve smrdovské a haberské (tam spadal Kámen) farnosti. A také matriku svateb, neboť Anna rozená Bártová se asi vdala za Josefa Šemíka v Kámeni č. 3 na statku Václava Bárty. Nevím, co si mám myslet o tom, že u obou (1850 a 1855) výše uvedených křtin je uvedena stejná matka, ale dědové z otcovi strany se liší. Jméno negramotné svědkyně u 1. narození (1850) je stejné jako babička z otcovi strany v případě 2. narození (1855).

Neví někdo, co by mohlo znamenat datum 12.3.1874 u jména dítěte? Mohl by to být den svatby nebo pohřbu. Na gruntu č. 16 ve Smrdově Josefem Šemíkem seniorem přestal hospodařit rod Šemíků. Jako svědek u narození Josefa juniora je Kateřina Vidunová, manželka smrdovského chalupníka právě z č. 16. 

pátek 5. října 2012

Časové posuny a zaniklá vesnice

O době, kam se dnes pokusíme dohlédnout, nemáme příliš písemných dokumentů, které by napovídali o existenci předků s příjmím Šemík ve smrdovském okolí. Půjdeme o více jak padesát let před Adama. V nedalekých Horách Vrbických (dnes již neexistují) žil v době, kdy si Adam kupoval ve Smrdově chalupu, o generaci starší člověk, u kterého se objevuje jméno Šemík. Než se dostaneme k tomu, co mám k dispozici o tomto Janu Šemíkovi - tak se pravděpodobně jmenoval - zkusím krátce popsat dobu mezi roky 1550 a 1650 v okolí místa, které se dnes nazývá Hory. Před rokem 1600 se toto místo jmenovalo Hory Kynické a těžila se zde stříbrná ruda. Naleziště to nebylo veliké, ale byla tu i osada, ve které žili hornícké rodiny. Dvě polorozpadlá obydlí, z původních snad šesti, se dochovala v troskách až do 19. století. V místech zaniklých hornických příbytků, byla v 19. století Klimentem Čermákem, resp. Včelou čáslavskou, zkoumána „havířská chata“. Nalezen byl mj. zlomek kachle z 16. stol. s postavou horníka v charakteristické perkytli. Stříbrorudné naleziště mělo nekolik štol, energii pro stoupy dodávalo několik rybníků (v té době jich bylo až sedm), byla zde i huť. Období přelomu 16. a 17. století bylo v této lokalitě poměrně nepřehledné. Oblast několikrát měnila majitele. Vrchnost posouvala hranice mezi panstvími, spojovala statky nebo je dělila. Proto se také v roce 1650 píše už o Horách Vrbických. To už se ale nejméně padesát let stříbro na Horách nekutalo. Osadu horníci opustili a na krajem se přehnala třicetiletá válka. Předtím došlo i ke změně kalendáře. K té události došlo v Čechách a na Moravě v roce 1584, tedy dva roky po vydání buly papeže Řehoře XIII.

Odkaz na zdroj
K časovému posunu došlo na území Čech v lednu (po 6.1. následovalo rovnou 17.1.), a na Moravě až na podzim (skok z 3. října na 14. října). V roce 1584 se tedy v Čechách a na Moravě slavili Velikonoce v různý čas. A právě určení termínu  velikonočních svátků bylo důvodem pro vypuštění deseti dnů.

V té době vycházely kalendáře, které uváděly pranostiky s poučením, kdy konat polní práce, jejichž čas byl odedávna určován svátky. Tak třeba na sv. Řehoře připadala doba jarního setí. V novém kalendáři byl každý takový svátek posunut dopředu, proto bylo nutno dělat všechny potřebné polní práce o 10 dni pozadu. Místo sv. Řehořem se měli hospodáři řídit sv. Benediktem. A sv. Lucie už nebyla v den zimního slunovratu, a tak se upravila pranostika ze "Svatá Lucie ukazuje svou moc, neb nám dává nejdelší noc" na "Svatá Lucie noci upije, ale dne nepřidá".

Změna času byla jen epizodkou a lidé si mohli myslet, že jim někdo ukradl 10 dnů. Třicetiletá válka byla krutá a mnohým vzala živobytí nebo celé životy. Do zruinovaných a opuštěných vesnic se nastěhovali lidé, kteří přišli zblízka nebo také zdaleka. A tak nějak se dostal na Hory Vrbické Jan Šemík s rodinou a Adam Šemík do Smrdova. Janovi bylo v roce 1651 při sepisování poddaných kolem 50 let. Adamovi bylo ve stejné době něco přes 20. Zda to byli příbuzní, to není jednoznačné, zdá se to ale pravděpodobné. Proč si myslím, že to mohl být otec a syn, to napíšu někdy příště.