Daleké cesty

Dostala se mi do rukou zajímavá knížka o Aloisovi Karešovi (1822–1885) - vlastenci, mecenášovi a vystěhovaleckému agentovi, díky němuž se za oceán úspěšně dostalo velké množství Čechů.

Velká migrační vlna z Rakouska-Uherska začala po skončení Americké občanské a Prusko-rakouské války. Lidé se dostávali do Ameriky zejména přes Hamburk a Brémy, obvykle vlakem z Prahy s přestupem v Lipsku do přístavu na severu a pak lodí do New Yorku, Baltimoru, Texasu. 

Vybírám z knihy dvě zajímavé vzpomínky na cestu z Evropy do Ameriky. V prvním případě přímého účastníka a ve druhém syna rodičů, kteří za ním na stará kolena cestovali.

Jurka Antonín (novinář a učitel) z Kralovic, okr. Plzeň-sever, využívá v roce 1865 služeb Antonína Kareše.

Jeho recenze v krajanském tisku po téměř 50 letech: „13. prosince 1865 odpoledne ve 2 hodiny byl jsem již plnoplatný vystěhovalec u pana Aloise Kareše v Shepards [správně Schaper] Hotelu hostem. Otec byl v Kralovicku Karešovým jednatelem. Proto ta pocta. Pomněl jsem se ještě jednou po pansku při laskavé péči páně Karešově, shlédl jsem všechny pamětihodnosti Brém... a 15. jsem v Bremerhaven sedal na loď "Hermann". Bída započala. Ač mne pan Kareš zaopatřil vším, co pro mezipalubníka tenkráte bylo zapotřebí, a sice tím nejlepším: dvěma vlněnými dekami, hebounkým polštáříkem, slušným nádobím, přec jsem na lodi přišel o všechno. Někdo chytřejší si to přívlastnil. Neměl jsem do své koji nic než svou tašku a své housle. Pěkná vyhlídka na cestu do neznáma. Pan Kareš mi vyhledal koji uprostřed lodě, zrovna u schůdků na palubu.“

Kovář František s manželkou z Borové, Budeč, okr. Jindřichův Hradec, rok 1878.

Recenze syna Františka Kováře: „Právě mně přijeli rodiče z Čech prostřednictvím p. p. Karesch & Stotzký v Bremen. Ač jsou staří již kolem 70 roků, přece si cestou ani neposteskli. Cesta přes oceán trvala pouze 12 dnů a p. p. Karesch & Stotzký zasluhuji dík za to, že se o bezpečný jejich přeplav postarali, až na to, že z New Yorku je neposlali přímo do Buttler Co., nýbrž přes Ashland a Saunders Co., tak že si z Ashland musili jednat zvláštní povoz ke mně. Však nevědomost hříchu nečiní, a aby podruhé lépe věděli, dovolim si ty pány upozornit, že nám jde dráha z Omahy přes Wahoo přímo do okresního sídla Buttler Co. do David City a z David City na západ. Nechť tedy příště posílají každého přes Omaha přímo do David City a ne přes Ashland.“

Ve 20. letech 20. století v USA sílila protipřistěhovalecká nálada, což vedlo k omezení imigrace kvótami a schválení Zákona o národním původu (National Origins Act) v roce 1924, který omezil imigraci z jižní a východní Evropy.

Přestože v roce 1925 zažádalo v Československu o americké vízum 40 tisíc osob, roční limit pro přistěhovalce byl pouhých 3073. V důsledku těchto událostí zanikla v září 1925 firma Kareš & Stocký a v srpnu 1926 zemřel Václav Karel Jelínek, který vedl společnost po zemřelém Aloisovi Karešovi. Roku 1935 ukončila činnost i konkurenční brémská agentura Friedricha Mißlera.

Zdroj: KAREŠ, Martin - HOSTINSKÝ, Jiří: Alois Kareš - vystěhovalecký agent, vlastenec a mecenáš. Vamberk: Spolek přátel historie Vamberka, 2021. 198 s., ISBN 978-80-908351-0-8

Místopisné souvislosti

Někdy najdeme na mapách označení míst, kde v minulosti stály vesnice nebo osady, a dnes je tato informace uložena v paměti pouze místních obyvatel. Kdy došlo k zániku osídlení, neví často ani místní starousedlíci.

Takovým případem je dodnes neobjasněné umístění vsi Rossiczyn, o které máme zmínku z roku 1307. Ze dvou zápisů o prodeji území Rajmundem z Lichtenburku se odvozovalo dvojí možné označení neznámé vesnice: Bošičín nebo Rošičín. Dodnes v mapách uváděné místo Roštěniny na katastru Sázavky (dříve Smrdova) by mohlo být onou ztracenou osadou či vesnicí.

Pojďme na druhý břeh Sázavky. Za obcí Ovesná Lhota nedaleko Vlkanova byla kdysi založena vesnice Obědovice. Její existenci máme potvrzenu, a to nejen z matričních zápisů. Na mapě je vidět přibližná poloha nedaleko Žebrákovského potoka. Vesnice stála několik desítek let v průběhu 18. století. O důvodu jejího zániku můžeme pouze spekulovat.

A nyní se podíváme, že místo na mapě mohlo získat název i podle příjmení usedlých sedláků. V obci Chlumětín žije rod Myšků minimálně od 17. století. Ve století 19. vznikl Stabilní katastr. Vidíme, že v místech, kterým se dnes říká Myškův kopec, byly v roce 1838 polnosti Myšků (dříve psáno Mischka) z č. 20 a č. 21. Tehdy rod Myšků hospodařil i na č. 23, 24 a 31. V té době bylo více Myšků i v nedaleké Studnicích (č. 12, 31, 39, 48, 56, 57). Z Chlumětína přišli první Myškové do Studnic v 18. století. A žijí v obou obcích dodnes. Když se podíváme na místo Myškova kopce v Chlumětíně, tušíme, proč asi toto označení vzniklo. Tehdy se tam říkalo V Austavu. Kdo ví proč.

Chlumětín, Indikační skica ze Stabilního katastru (rok 1838)

Archeologické léto

Kdy se vám povede projít během jednoho dne 30 tisíc let? Mně se to tento týden podařilo. Každý rok Archeologický ústav AV ČR pořádá prázdninové Archeologické léto.

Cesta začíná na jižní Moravě v okolí Dolních Věstonic a Pavlova. Před více jak 25000 roky zde žili lovci a sběrači. Nalezlo se zde velké množství kostí ulovených zvířat, ale i lidské hroby. Genetické testy archeologických nálezů odhalily jednu zajímavou skutečnost. Poslední glaciální maximum (vrchol poslední doby ledové) představovalo pro evropské populace kritické hrdlo láhve. Ledový příkrov se posouval k jihu a po vrcholu poslední doby ledové genetická stopa našich lovců z Dolních Věstonic a Pavlova vymizela.

Na sever od Dunaje se Římané dostali v oblasti Dacie ve 2.-3. st.n.l.
Jazygové a Roxolani byli polokočovné sarmatské kmeny.

Druhou zastávkou je nedaleká lokalita Mušov. Vesnice tohoto jména byla zatopena vodním dílem Nové mlýny. Den se přehoupnul do druhé poloviny a my se přeneseme v čase do 2. století našeho letopočtu. Římská říše je na vrcholu moci a císař Marcus Aurelius se v bojích s germánskými kmeny Markomanů snaží rozšířit území na sever od Dunaje. Na území katastru Pasohlávek stál krátkodobý vojenský tábor X. legie. Náhlá smrt císaře roku 180 způsobila, že se Římané stáhli zpět za Dunaj.

Je odpoledne. Přesouváme se na sever od Brna a jsme ve 13. století. Dostáváme se na území zaniklé středověké vesnice Bystřec. Osada byla založena v souvislosti s kolonizací ve 13. století a zanikla požárem na počátku 15. století.

Stepní dálnice

Kde a kdy se mohli pohybovat naši vzdálení předci? S pomocí genetických testů můžeme nahlédnout do období před mnoha tisíci roky. Pojďme se soustředit na jednoho muže, jehož jméno bylo Adam. Žil v době kolem roku 1650 v místě, které se dnes jmenuje Sázavka. Lokalita, kde Adam žil, se nachází nedaleko od geometrického středu dnešního Česka.

Potomky Adama můžeme objevit v písemných pramenech. Těmi jsou matriky narozených, oddaných, pohřbených, soupisy poddaných, záznamy z katastrů, sčítání obyvatel, telefonní seznamy. Čím více se blížíme současnosti, tím více máme dokumentů k dispozici. Mnohé jsou dostupné na internetu. Neplatí to však pro posledních sto let. V tomto období se musíme obracet na přímé příbuzné, neboť ochrana soukromí živých osob a jejich přímých předků má přednost.

R-FT174249

Generace otců a dědů Adama se v průběhu posledních 4000 let posunuly z oblasti dnešního severního Íránu a středoasijských stepí západním směrem.

Zvýrazněná trasa začíná zhruba 2100 př. n. l. a končí současností, tedy rokem 2000 n. l.. Podobně jako časování je i trasování pouhým odhadem. V případě trasy si všimneme rozdílu mezi prvním a druhým obrázkem. Na prvním je zvýrazněna ideální trasa. Na druhém vidíme koridor reálněji zachycující možný výskyt mužských předků Adama v prostoru. Statistická data, ze kterých se pravděpodobnost trasy určuje, se postupně obohacují o další testované žijící jedince i o nové archeologické objevy.

Co se časování týká, i zde se odhad zpřesňuje. K dnešnímu dni je následovný. R-Y874 (2082 př. n . l.) → R-FT174249 (819 n. l.) → R-FT176941 (1639). Pokud se na odhad podíváte někdy v budoucnosti a odkazy budou funkční, uvidíte nejspíš upřesněné údaje.

2100 př. n. l. (R-Y874) → 820 n. l. (R-FT174249)

Na závěr se vrátím ke koridoru, ve kterém je očekávána migrační linie generací našich pra-otců. Na sever od Černého moře je pravděpodobná migrační oblast široká. S vyšším počtem vzorků se bude trasa zužovat.

Všimněte si, že v oblasti mezi Kaspickým mořem a jižním Uralem linie prošla třikrát. Poprvé před vznikem R-M420 (R1a) někdy před 17000 roky. Podruhé při zpětné migraci z oblasti kultury se šňůrovou keramikou do středoasijských stepí (asi 2700 př. n. l.). A potřetí neznámo kdy, ale někdy v prvním tisíciletí před letopočtem zpět do Evropy.

Alani, Avaři, Maďaři

Alani

Od konce 4. století pod tlakem Hunů migrovalo mnoho kmenů na západ. Tím se naplno odstartovalo období, o kterém dnes nepříliš přesně mluvíme jako o době stěhování národů.

Přelom 4. a 5. století v Evropě

Alani byli sarmatský kmenový svaz íránského původu, který v této době významně zasáhl do evropských poměrů, ač nejsou tak známí jako germánská etnika. Kmeny, které zůstali v područí Hunů, jsou označovány jako Alani východní. Byli to zřejmě předkové dnešních Osetinců, Karačajů a Balkarů. Vandalové, příslušníci velké východogermánské skupina kmenů, se poprvé v historii objevují na území dnešního Slezska na jihu Polska. Po migraci kolem roku 330 n. l. jsou Vandalové Góty omezeni na území Panonie. Zde se po roce 370 spojili s kočovnými Alany, které označujeme jako západní, a vydali se společně – na západ. Svébové byli velká skupina příbuzných germánských kmenů, mezi které patřili Markomani, Kvádové, Hermunduři, Semnoni, Langobardi a další. Na počátku 5. století se kmeny Svébů připojily k Vandalům a Alanům při překračování Rýna u Mohuče a podnikají nájezdy do římské provincie Galie. Podle zápisů ve starých kronikách a letopisech mělo k překonání řeky dojít na Silvestra roku 406. Z toho pozdější kronikáři dedukovali, že přešli po zamrzlé řece. Není to jisté. Římané totiž měli u soutoku Rýna a Mohanu most.

Ačkoli se někteří Alanové usadili v okolí Orléans a Valence, většina z nich odešla s Vandaly za Pyreneje. Po vytlačení Visigóty z Iberského poloostrova se přesouvají do severní Afriky. Oficiální titul vandalských králů v Africe zněl "králové Vandalů a Alanů". Cesta Alanů skončila po několika málo desítkách let společně s Vandaly tedy až v severní Africe, kde ovládli Kartágo. Ze západní větve Alanů se stali nedobrovolní kočovníci po Evropě a Africe, kteří postupem času zkřížili zbraně snad se všemi ostatními barbary i Římany a postupně se asimilovali. 

Avaři

V roce 2022 vědci zveřejnili výsledky výzkumu DNA odebraných ze 66 avarských koster, které se nacházely na 27 místech v Maďarsku. Podle nich Avaři během několika let přesídlili z oblasti dnešního Mongolska na Kavkaz a po dalších deseti letech přišli do Karpatské kotliny. Je to jedna z nejrychlejších doložených migrací na takovou vzdálenost v historii lidstva. Přesun proběhl během jedné generace a možná i rychleji. Bez jízdy na koních by to tak rychle nezvládli. Geneticky byli Avarové spojeni s lidmi v severovýchodní Asii a také s populaci Rouranské říše.

Pojem „Avaři“ lze v širším slova smyslu chápat jako kmenový svaz tvořený příslušníky různých etnik, přičemž významnou (a možná většinovou) část tohoto svazu tvořili převážně indoevropští Heftalité. Vládnoucí vrstvu tohoto svazu tvořili příslušníci kmene Avarů, který byl mongolského původu. Významnou složkou avarského kmenového svazu mohli být také turkičtí Oghurové.

V druhé polovině 6. století do Panonské nížiny přichází kočovné etnikum, které se zde během svého pobytu mísilo také se Slovany a Germány. Bylo by chybou považovat vztah Avarů ke Slovanům za pouhou tyranii; tento vztah byl komplexní. Některé slovanské kmeny žily v avarské porobě, jiné uzavřely s Avary spojenectví. Časem došlo ke vzniku společné avarsko-slovanské kultury a genetickému smísení obou etnik. Kupříkladu v obci Dolní Dunajovice na jižní Moravě se nachází slovansko-avarské pohřebiště z doby předvelkomoravské. Avaři také výrazně napomohli rozšíření Slovanů do jižní a možná i střední Evropy – bez vojensky zdatných Avarů schopných prosadit se vůči Frankům a Byzanci by slovanská kolonizace těchto území byla obtížná. Tato kolonizace probíhala tak, že Avaři a Slované podnikli společné tažení proti Byzanci a zlikvidovali domácí obyvatelstvo. Avaři se následně s kořistí vrátili do uherské nížiny, zatímco Slované se na dobytém území usadili.

Na přelomu 8. a 9. století se pod tlakem Franků Avarský kaganát rozpadá a ze situace těží i knížata obývající povodí Moravy, kterým se v těchto neklidných letech podařilo vytvořit si svou vlastní malou „říši“, ze které se během několika desítek let stala Velká Morava. To však nemělo dlouhé trvání.

Maďaři

Příchod kočovných Maďarů do Evropy, jejichž společnost stála na podobných principech jako ta avarská, spadá na konec 9. století.

2500 př.n.l. - 895 n.l.

Vedeni vůdcem Arpádem se po roce 895 usadili na horním Potisí. Nomádi na svých konících udeřili v plné síle na sousedy. Někdy v letech 905 či 906 se uskutečnila velká rozhodující bitva, kde Maďaři krvavě rozdrtili celou velkomoravskou armádu v čele s Mojmírem II., který zde padl.

Historičtí Maďaři vytvořili svaz stepních kmenů, který se skládal z ugrofinské/maďarské vládnoucí vrstvy a původně íránských, ale také turkických (ogursky mluvících) a slovanských kmenů, které si podmanily panonskou step a okolní regiony. Testy haploskupin chromozómu Y lidské DNA prokázaly, že asi 29,5 % mužské populace Maďarů je nositelem haploskupiny R1a. 18,5 % maďarských mužů je nositelem haploskupiny R1b, rozšířené hlavně na západě Evropy. Haploskupinu N1c1, jež se četně nachází mezi ugrofinskými národy, najdeme u zhruba 0,5 % mužské populace Maďarska. 

velmi obávanými lučištníky byli Alani
a zejména Hunové

Doba od konce 4. století do začátku 9. století je dobou migrace barbarských kmenů, z nichž některé přicházely z východu. Z dalekého východu migrovaly po stepní dálnici kočovné kmeny se stády koní, ovcí, hovězího dobytka. Příbytky tvořili jurty a pojízdné vozy. Ozbrojenou složkou byli jezdečtí nomádi. Původně vznikli k ochraně jejich stád anebo k získání nových pastvin. Později podnikali loupeživé nájezdy kvůli kořisti, která měla zajistit status ve společenské hierarchii. Jejich hlavní zbraní byl reflexní kompozitní luk. Byli zdatnými jezdci na koních. Učili se jezdit již od útlého dětství. Avaři jako první do Evropy přinesli třmeny. To jim umožňovalo lépe ovládat koně.

Výběrem tří etnik jsem se snažil propojit období půl tisíciletí, ve kterém bychom s jistou pravděpodobností mohli očekávat příchod našeho předka v mužské linii do Evropy. Příště si naznačíme koridor, kudy se mohla naše linie pohybovat. 

Jan Lenoch a jeho předci

Můj děda z matčiny strany se jmenoval Jan Lenoch. Děda tohoto dědy se jmenoval stejně. Prapraděda Jan Lenoch je patrně nejznámějším rodákem z Makova, obce ležící nedaleko Litomyšle.

Článek z Národních listů (1883)

Jan se narodil 5. listopadu 1844, vystudoval nižší reálku ve Vysokém Mýtě a pak převzal po svém otci Jakubovi Lenochovi správu zemědělského hospodářství. Až do roku 1892 se Janovi dařilo, na co sáhl. Od roku 1880 byl zvolen za místního starostu. O deset let později je uváděn i jako starosta okresního zastupitelstva litomyšlského. Byl rovněž předsedou okresního hospodářského spolku a zasedal v zemské zemědělské radě. Jan Lenoch také vypomáhal učit na makovské škole, kde byl velmi oblíben. V roce 1883 byl navržen za litomyšlský okres jako kandidát na poslance do zemského sněmu, avšak díky jeho vlastenecké a ušlechtilé povaze pomohl jinému kandidátovi za poličský okres před Němci navrženým kandidátem.

Pokračování článku
z Národních listů

V roce 1895 byl již zvolen za poslance v kurii venkovských obcí za volební obvod Litomyšl jako člen Národní strany svobodomyslné, jejíž členové byli známí jako mladočeši. Jeho jediný syn, také Jan, studoval v Praze na německé Karlo-Ferdinandově univerzitě práva. Tou dobou byl Jan starší již několik let vdovcem. Jan Lenoch často jezdil za svým přítelem panem Prokopem do Dolního Újezdu „Na Rovinku“ a tento jeho přátelský vztah mu pomohl zapomenout na jeho nešťastný rodinný osud.

Cituji z rodinných pamětí jeho druhé manželky Kateřiny.

Pro Prokopovi to byl vždy svátek, když k nim pan Lenoch zavítal. Přinášel tolik novinek ze světa a moc hezky vyprávěl. Prokop měl 3 dcery Dorotku, Kateřinu a Annu. Dorotka byla milá hospodyňka, Anča veselý diblík spíš kluk, ale nejhezčí byla Kateřina – vysoká, štíhlá s podobou Římanky s bohatým vrkočem a bystrýma očima. Kateřina toužila po vzdělání a výjimečnosti. Hodně četla a ochotnicky hrála divadlo, ale o selské chlapce neměla zájem.

Kdykoliv přijel pan Lenoch, poslouchala ho se zatajeným dechem. Tentokrát se panu Lenochovi ani moc mluvit nechtělo. Měl velké starosti s rodinou, paní Anna (manželka) byla vážně nemocná a syn Jan byl na studiích. Přijel si svému kamarádu postěžovat a poradit se a požádal ho, aby mu dohlédl na statek, protože ho zase čekala cesta a povinnosti. Prokop slíbil a tak se rozloučili.

Paní Anna však toho roku (1892) zemřela a Lenochovi nastaly zlé časy. K Prokopovým občas zavítal, ale jen na skok, nevěděl co dřív – politika nebo statek.

V zimě 1896 ale pan Lenoch opět přikvačil. „Musím se oženit. Statek potřebuje hospodyni a já o žádné nevím, kamaráde poraď, znáš v okolí lidi líp než já“. Prokop přemýšlel a žertem řekl „Ať přemýšlím, jak přemýšlím, žádnou ženu jakou hledáš, neznám, leda že bych ti dal svoji Kateřinu. Kateřina nebyla daleko, motala se kolem, aby jí nic neušlo a tak docela vážně odpověděla, že si pana Lenocha klidně vezme. Starý pán byl překvapený, vždyť by Kateřina mohla být jeho dcera, ale nakonec to není špatný nápad (jejich věkový rozdíl byl 21 roků). A tak se Kateřina vdala v dubnu 1897 do Makova.

Nebylo jí ani 21 let, když si ji zemský poslanec Jan Lenoch přivezl na statek. Začátky na statku nebyly lehké. První oběd se také nepovedl, smetanová omáčka se zdrcla, a to bylo poznámek od pacholků. Jenom manžel pohladil mladou ženu a utěšoval, že se to stane i zkušenější. Pan poslanec brzo odcestoval a Kateřina zůstala sama s cizími lidmi. Často plakala, utekla by, ale tu ostudu by nepřežila. Postupně si získala autoritu služebných i lidí ze vsi, kteří na statek chodili pomáhat.

Jan po studiích práv c. k. soudní adjunkt,
okresní soudce a pak rada vrchního
zemského soudu v Kutné Hoře

O prázdninách měl přijet domů Jan, student právnické fakulty. Svatby otce se nezúčastnil, byl zatrpklý a rozbolestněný. Neuměl si představit domov bez milované maminky s mladou ženou, která by mu mohla být sestrou. Kateřina se setkání také bála. Jak se k ní asi bude chovat? Bude ji odsuzovat, přehlížet nebo pohrdat? Po jeho příchodu zůstal jen ostych a to oboustranný. Jan ji jen tajně pozoroval. Počíná si obratně, je čilá, pracovitá, starostlivá a k tomu pečlivě upravená a čistotná. Kateřině se Jan také líbil, byl slušný skromný a Bože jak je vzdělaný! Ona, která tak dychtila po vzdělání se mu obdivovala. A tak se postupně mezi nimi vytvořilo přátelství a vydrželo jim do konce jejich života.

Žně toho roku šťastně skončily a na podzim po sklizních řep a brambor vzal pan poslanec Kateřinu poprvé do Prahy. To byla událost, ještě po letech o tom s dojetím vyprávěla. Praha ji okouzlila, chodili do divadel, muž ji ukazoval pamětihodnosti, obědvali v reprezenťáku a nakonec ji manžel koupil briliantové náušnice. Seznámil ji i s přáteli a prý udělala na všechny velký dojem. Byl mezi ní a mužem velký věkový rozdíl, Kateřinu však k němu poutala velká úcta a obdiv.

Nejvíce ji však vyhovovalo, že se na hospodářství může rozhodovat sama. Starý pán když poznal, jak je Kateřina energická a zdatná, jak se v hospodářství vyzná, nebránil jí v jejích novotách a přenechal ji celé vedení statku – byla vlastně pokračovatelkou jeho zesnulé ženy. Sám se pak věnoval věcem veřejným. Občas Kateřinu někam vzal, buď do Prahy, nebo na jiná místa svého pracovního rajonu a oběma to manželství vyhovovalo.

Indikační skica Stabilního katastru
severního okraje Vidlaté Seči

Jan Lenoch byl synem Jakuba (*1817), který se na makovský statek č. 18 přiženil k Havlíkům z vedlejší vesnice Vidlaté Seči. Stalo se tak v roce 1837. Jsme v době vzniku Stabilního katastru a ve Vidlaté Seči přebírá hospodářství s domem č. 41 Josef Lenoch. Na mapě je předání viditelné v podobě škrtnutého Jakuba a dopsaného Josefa. Josefův bratr Jakub se přiženil do Makova, jak už bylo zmíněno výše.

Čísla popisná byla zavedena v našich zemích v roce 1770. Dnešní č. 41 bylo původně číslem 22. Při hledání Jakuba "prostředního", jehož syn i jehož otec se narodili v Seči, jsem v minulosti nenašel. Tedy toho pravého. Při svatbě v roce 1801 bylo u jeho jména poznamenáno, že mu je 30 let. Kolem roku 1771 jsem nenašel narození v Seči žádného Jakuba. Ovšem v Seči tehdy žilo více Jakubů Lenochů. Někteří členové rodu žijící ve Vidlaté Seči, ale i v Makově, měli stejně daleko do kostela v Dolním Újezdu i v Morašicích. Proto se mi nedařilo najít toho pravého Jakuba (*1763).

index ze Sbírky matrik Východočeského kraje,
sign.: 1345 (poř.č. 6637), 1753-1784

Moc mi pomohla práce faráře Malého, který měl matriky v Morašicích dobře načtené, a který o cestách některých Lenochů do farnosti morašické místo do farnosti sv. Martina v Dolním Újezdě u Litomyšle dobře věděl. Navíc, před rokem 1770 v matrikách nejsou čísla domů, protože tehdy ještě žádná neexistovala. Přesto se dá odvodit z majetkových záznamů, že Jakubové z rodu Lenochů se narodili tři generace po sobě na statku, který později dostal č.p. 22 a dnes je na tom místě ve Vidlaté Seči č. 41. Jan Lenoch (*1692) se patrně přesunul (přiženil?) z původního statku, který stál na opačném konci Seče směrem k Chotěnovu. 

Pravítko, kružítko a Santini

Jan Blažej Santini-Aichel (3. února 1677, Praha – 7. prosince 1723, Praha) byl významný český barokní architekt italského původu. Narodil se v Praze v rodině italského kameníka Santini Aichela a Alžběty Thimové.

V Národním technickém muzeu (NTM) v Praze připravili výstavu při příležitosti 300 let od úmrtí architekta Jana Blažeje Santiniho Aichela. Expozice s názvem Santini a svět jeho architektury je přístupná veřejnosti od 7. prosince 2023 do 5. ledna 2025. Výstava je propojena s konferencí Santini 2023, která za účasti deseti předních českých odborníků na památky představí komplexnost práce výjimečného barokního architekta.

Santini je takřka celebrita a v některých výkladech až bájná postava, kterou obklopuje spousta mýtů. Výstava se pokouší postavit santiniovský příběh zpátky na zem, aniž by ho ale zbavila jeho kouzla.

Mezi 14. 5. 2024 a 14. 7. 2024 budou na výstavě dostupné originály studie fasád a návrh půdorysu kaple Nejsvětější Trojice, které v roce 1714 Santini připravil pro Františka Leopolda Bechyně z Lažan žijícího v Rozsochatci.

Pro přiblížení Santiniho tvůrčího postupu autoři výstavy využili speciální animaci, která je promítána na monitoru pod skicami rozsochatecké kapličky. V základu architektovi stačilo pravítko, kružítko a nápad. Na geometrickém půdorysu vystavěl působivou směs gotiky a baroka. Barokní gotika nebo lépe Santiniho gotizující barok. Jedinečný architektonický sloh.

Kořeny Lenochů

Tentokrát budu psát o linii mé matky, která pochází z oblasti na jihozápad od spojnice Zámrsk, Vysoké Mýto, Litomyšl. Můj děda se jmenoval Jan Lenoch, praděda také Jan Lenoch a prapraděda...

Tady využiji textu sepsaného farářem Josefem Malým, který byl duchovním na farnosti v Morašicích. Citace je z kroniky s poznámkami a výpisy z matrik předků z rodu Slupeckých. V nadpisu knihy si můžeme přečíst vročení „Vánoce 1962“. Byl to tedy pravděpodobně dárek někomu z rodiny makovských Slupeckých. Prapraděda z Makova, obce nedaleko od Litomyšle, byl zajímavou osobností a určitě se k němu a jeho rodu ještě v příštích měsících vrátím.

Do textu jsem nezasahoval s výjimkou několika upřesňujících poznámek v hranatých závorkách.

Dne 5. února r. 1902 zemřel na statku v Makově č. 18 zemský poslanec Jan Lenoch ve stáří 58 roků. Za veliké účasti sousedů a obyvatel z celého okresu (byl také okresním starostou) a deputací poslaneckých klubů a úřadu byl 8. února pohřben u kostela v Makově. Po něm na jeho místo [v zemském sněmu] byl zvolen Fr. Dostál z Morašic z č. 8 (†1921). Poslancem byl zvolen Lenoch za stranu mladočeskou, pak přišel do nově založené agrární strany. Zvolen byl beze vší vlastní agitace v klidných vodách r. 1895, neboť svým vystoupením, mírným jednáním a poctivostí si získal všude oblibu. Byl měkké, nevýbojné povahy, úzkostlivě spravedlivý. Nosil vousy (neholil se) a čamaru. Zemřel raněn mrtvicí a byl zaopatřen svátostmi. Svatbu měl asi v Dolním Újezdě 12. 2. 1895, odkud byla jeho 20 letá nevěsta Kateřina roz. Prokopová. Jemu bylo tehdy již přes 50 roků.

Do Makova se dostal otec poslance Jana Lenocha asi roku 1840. Jmenoval se Jakub Lenoch a narodil se v Seči Vidlaté (č. 41) jako syn Jakuba a Mariany roz. Dočkalové z č. 42 asi v roce 1814 nebo 1818 [bylo to 12. 1. 1817]. Do Makova se přiženil k Anně Havlíkové narozené r. 1820, která byla dcerou Jana a Kateřiny roz. Němcové z č. 10. Rodiče její se narodili r. 1791. Pan Jakub Lenoch v Makově č. 18 zemřel 18. 4. 1885 už jako vdovec.

Lenochové

Pocházejí ze Seče Vidlaté, odkud se rozšířili i do jiných vesnic. V Seči žili donedávna, a byl to starobylý rod, jehož první známý předek Jíra Lenochů.

Jíra začíná pořadí sedláků v Seči v nejstarším vrchnostenském urbáři – seznamu poddaných a jejich povinností – z roku 1548, tedy před více než 450 lety. Tehdy bylo v Seči jen 23 usedlostí. V Chotěnově, který patřil k sečské rychtě, jich bylo 6. Rychtář měl rychtu výsadní a šenk. Statek ten stával tehdy na kraji obce vpravo, kde asi začínalo původní staré pořadí gruntů před očíslováním z roku 1771 . V Seči, podobně jako v některých jiných obcích, se později okolo r. 1806 číslování měnilo, což třeba mít na paměti při určování starých sídlišť. V Makově naštěstí takových změn, s nimiž si mnozí kronikáři nevěděli rady, v číslování nebylo.

Soupis poddaných podle víry z roku 1651 (Chrudimsko)

V podrobnějším panském urbáři z r. 1659 začíná pořadí Jakub Lenoch. Je to patrně stále stejný statek na tehdejším dolním okraji obce. Svobodná rychta je až třetí statek v pořadí, a patří Janu Tomanovi. Asi před 250 lety se přiženil na rychtu V. Flieder. Rod jeho tam byl až do zániku rychty po požáru někdy po r. 1880. Dnes rychta už neexistuje.

Lenochův starý statek měl tehdy 32 strychů čili korců (jiter) polí. Luka dávala 3 fůry sena. Větší louku neměla ani rychta, která měla 50 strychů polí. Ostatní statky měly 20, 22, 24, 26, 30 až 40 strychů. Povinnosti z takového statku byly asi podobné jako v jiných vesnicích.

Po otci Jakubovi syn Jakub mladší „ujal grunt s rolí a jiným příslušenstvím za cenu 397 kop grošů“. Bylo to roku 1665 zjara a inventář na statku nebyl příliš rozsáhlý: 3 klisny, 1 vůz kovaný, 1 pluh, 3 brány, 2 krávy, 2 kusy jalovýho… Podíly ostatním dědicům splácel po celý život až do smrti r. 1691 [20. 9. 1692], a po něm dál vdova [Anna].

27.10.1653 oddáni Jan Lenoch a Kateřina Drahošská

Jeho bratr Jan se přiženil na statek č. 26 v Seči, kde zemřel hospodář Vavřinec Drahoš asi bezdětný, a Lenoch si vzal vdovu Kateřinu. Staré jméno na statku zůstalo žít dále „po doškách“ a říkalo se stále u Drahošů. Toto jméno zůstalo i v matrikách, ač by se potomci – a patří mezi ně i Drahošové v Makově č. 35 – měli správně jmenovat Lenochové.

Současnící Jana a Adama

Jan Šemík a o generaci mladší Adam se objevují v písemných záznamech po roce 1650. Adam, pravděpodobně syn Jana, se narodil s rozptylem několika málo let kolem roku 1630. Koncem třicetileté války žila rodina Šemíkova na Horách Vrbických. Přišla sem nejdříve v polovině 40. let. Můžeme tedy spekulovat, že se ani Jan, ani Adam, nenarodili v blízkém okolí Smrdova i Vrbice. Proč takto uvažuji.

Zlomovým obdobím pro tuto lokalitu byly roky 1633 až 1636. Smrt Marie Magdaleny Trčkové ve Světlé nad Sázavou (1633), vražda jejího syna Adama Erdmana po boku Albrechta Valdštejna v Chebu a smrt posledního muže rodu Trčků z Lípy ‒ Jana Rudolfa (1634). Jestliže se majetky Trčků až do konce 20. let rozšiřovaly (v roce 1628 o Vrbice, Chlum, Dobrovítov a o rok později o Žleby), po obvinění z proticísařského spiknutí byl jejich veškerý majetek zkonfiskován. Během necelých třech let se dominium Trčků rozpadlo. Jen širší okolí Světlé, Ledče a Habrů, od Větrného Jeníkova po Žleby, bylo rozděleno na menší panství 14 majitelům. To vše bylo dokonáno v roce 1636.

zdroj: Kronika města Světlé

Na Valdštejnově pádu profitoval majetkově i Ferdinand Sigmund Kurz. V roce 1636 získal od císaře za odměnu Vrbici, Žáky a Kluky. Patrně však neměl v úmyslu tyto statky držet dlouhodobě. Po dvou letech prodal Kluky a v roce 1648 Žáky na Čáslavsku. Mezitím po roce 1640 prodal také Vrbici s Horami. To je patrné i z urbáře Světlé nad Sázavou, který je sice nadepsán rokem 1591, bylo však do něj dopisováno i později. V roce 1644 byli doplněni poddaní na Horách Vrbických. Z osedlých pouze jméno Pospíšil zůstává i v následujících zápisech. Jméno Šemík mezi plátci úroků není. Byla to ale doba, kdy chybí přesná evidence všech poddaných a navíc příjmí podléhala změnám. Přesto si myslím, že před rokem 1644 žila Šemíkova rodina někde mimo oblast trojúhelníku Světlá ‒ Ledeč ‒ Habry. A tím jsem dokončil úvahu z úvodního odstavce.

Albrecht Beneš Klusák byl současníkem Jana Šemíka. Na rozdíl od Jana, známe některé zajímavé momenty z jeho života i ze života jeho otce Jana Oldřicha Klusáka z Kostelce. Po roce 1623 odešel Jan Oldřich do exilu. Jak se zdá, mohl opustit Království české ještě později. Rok 1628 ve svých memoárech vyznačil emocionálně zabarveným výrazem „vyhnání“. Podle záznamu z roku 1630 pobýval někde v Polsku. Poslední dochovaný záznam, který zanechal, je nadepsán rokem 1636 a mohl vzniknout zhruba ve stejné době, kdy se Jan Oldřich Klusák z Kostelce pohyboval v okolí Jana Amose Komenského, který tehdy žil v polském Lešně. Jeho bratr Mikuláš Klusák končí také nejspíš v emigraci, neboť se hlásil k Jednotě bratrské a majetek mu byl po Bílé hoře konfiskován. Druhý bratr Albrecht Jiří v roce 1625 umírá v Čechách.

Zámeček v Bačkově byl zbořen

Ve stejném roce se narodil vnuk Jana Oldřicha a syn Albrechta Beneše Jan Maxmilián Klusák z Kostelce, který po smrti otce v roce 1651 zdědí Bačkov. Dochovala se závěť Albrechta Beneše Klusáka. I on patrně, stejně jako otec zastává protestantské smýšlení, i když se asi formálně stal katolíkem. Ačkoli se Albrecht Beneš neodebral, na rozdíl od řady svých příbuzných, do náboženského exilu a rozhodl se pro setrvání v Království českém, nedaly se zvláště v jeho jednání vůči otci Janu Oldřichovi zaznamenat jakékoli náznaky neshod či vzájemného neporozumění. Díky výpovědi dochovaného dopisu z počátku května 1635, který Albert Beneš, toho času ve Vídni, prostřednictvím Jindřicha Kustoše ze Zubřího a Lipky odesílal otci na neznámé místo, se naopak podařilo zjistit, že měl k protestanskému vyznání nadále dosti blízko a navzdory složitým podmínkám doufal v zachování kontaktů se svými blízkými.

Albert Beneš Klusák z Kostelce byl generačním souputníkem Jana Šemíka a Jan Maxmilián Klusák se narodil zhruba ve stejné době jako Adam Šemík. V nejstarších matrikách z Habrů lze objevit událost, které se účastnil jako svědek právě Jan Maxmilián. V červnu 1674 byl za kmotra po narození syna habrského pojezdného. Úředník s titulem polesný či také lesní pojezdný, později nazývaný nadlesní, nebo také vrchní myslivec. V 70. letech byl Adam Šemík občas uváděn v matrikách také jako Myslivec.

zdroje:

SEIDLER, Karl a Ant. Vlad. EICHLER. Kronika města Světlé od roku 1207-1886: s dějepisnými poznámkami o nejbližších vsích a místech v okolí Světlé, se statistickými tabulkami a stručnými vyňatky z Trčkovského Urbáře panství světelského z roku 1591. Ve Světlé: K. Seidler, 1887, s. 153.

KOREŠ, František. Proměna nižší šlechty Království českého v pobělohorské době. České Budějovice, 2020. Disertační práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Filozofická fakulta.

Sbírka matrik Východočeského kraje; signatura: 569; matrika NO, farnost Habry; 1673–1687 (→) [↓]

Jak Hory Vrbické ke jménu přišly

Vrbice (Fürwitz) nepřesně umístěná
přímo na řece Sázavě, kde bychom
hledali Ledeč a Světlou (Bitta). 

Mapa Johanna Crigingera

 z roku 1568

Jak toto místo přišlo ke svému jménu? To se musíme vrátit v čase do poloviny 16. století.

Zahájení časně novověkého dobývání stříbra na místním ložisku nápadně koreluje se svobodou, kterou s platností od 1. listopadu 1547 Ferdinand I. postoupil (v rámci dohody o minci) na patnáct let panskému a rytířskému stavu Českého království svoji polovinu desátku ze zlatých a stříbrných dolů. Některé tradiční i nové stříbrnorudné lokality na Vysočině a v Posázaví (Jihlava, Polná, Přibyslav, Rataje nad Sázavou, Ratibořice, Stříbrná Skalice, Střímělice, Tábor) nemohly v padesátých letech 16. věku zdaleka konkurovat nalezišti v blízkosti Vrbic a Kynic. Bohatství vrbických stříbrných dolů, ať již skutečné nebo předpokládané, náleželo další celé půlstoletí k aktivům v ekonomice jinak drobného vrbického panství. Patrně proto byly jinak marginální Vrbice pod svým dobovým německým označením (Fürwitz) vyznačeny v mapě zpracované Johannem Crigingerem a vytištěné roku 1568 v Praze. Po Klaudiánově mapě to byla druhá mapa Českého království. A s oblibou byla dále kopírovaná, a to až do vzniku mapy Aretinovy (1619). Protože se nedaleko nacházely Hory Kutné, označil někdo novou lokalitu Horami Vrbickými.

Vrbkové z Vrbice měli na štítě podkovu
dolů obrácenou a na ní sedícího ptáka
s takovou chocholkou jako páv. Sedláček.

Dosud známé doklady zcela neobjasňují, zda báňské práce započaly před polovinou 16. století na stařinách nebo na nově objeveném ložisku. Kdo inicioval průzkumné aktivity a následnou těžbu? Mohlo se jednat o horníky, odborníky a kapitálově silné nákladníky, otevírající prospekci a kutání po dohodě s pozemkovými pány; nezřídka ale počáteční podnět k dolování dala samotná vrchnost.

Komplikované majetkové poměry na Vrbici i samotných Horách Vrbických měly svůj počátek v prvních letech 16. století, kdy jako dědičky starého zemanského statku zůstaly tři dcery Václava Vrbky, posledního vrbického vladyky. Kateřina, Apolonie a Anna z Vrbice. Malé vrbické panství, zahrnující pouze vlastní ves Vrbici s tvrzí, bylo tehdy rozděleno na tři díly, které dostaly jednotlivé sestry a jejich manželé.

Uveďme chronologicky osoby a události, které jsou spojeny s Vrbicí a Horami Vrbickými v 16. století.

~ 1506 Prvý díl Vrbice přešel někdy kolem roku 1506 na patrně nejstarší Kateřinu a jejího muže, Viléma Podvinského z Lerojid (Lerojed), vladyku ze starého středočeského rodu.

1534 Vilém trvale sídlil na vrbické tvrzi, v tituláři české šlechty Brikcího z Licka z roku 1534 se mezi rytíři připomínal Vilém z Lerojid a na Vrbici.

1534 Druhá z dědiček vrbického statku, Apolonie z Vrbice, uzavřela sňatek s Jakubem Vonešem Hostovským z Hostovic, vladykou patrně ze starobylého rozrodu z Pardubicka. Rovněž Jakub Voneš spolu s Apolonií na svém nevelkém dílu vrbického statku přímo sídlili, v tituláři z roku 1534 mezi členy rytířského stavu nechyběl Jakub z Hostovic a na Vrbici. Možná Jakub a Apolonie na Vrbici přebývali na tak zvaném sídle Mikulášovském, po zahájení a rozmachu těžby stříbra proměněném na výsadní krčmu.

1538 Poslední třetina vrbického zemanského statku se na počátku 16. století s Annou z Vrbice dostala do rukou východočeského rytířského rodu Bořků Dohalských z Dohalic. Není zatím zřejmé, kdo z Dohalských jako manžel Anny vrbický díl získal, roku 1538 jej v nedílu drželi již její synové Jan a Petr, kteří tehdy ze svého dědictví na Vrbici odprodali mlýn s určitými dalšími užitky Vilémovi Podvinskému z Lerojed.

před r. 1541 Ještě před shořením zemských desk 2. června 1541 se oba bratři majetkově rozdělili, přičemž vrbické statky připadly Janovi, od poloviny 16. století vystupujícímu v písemnostech jako Jan starší Bořek Dohalský z Dohalic. Není vůbec jisté, že na vrbickém statečku přímo sídlil: jeho rezidencí byl spíše dům v Kutné Hoře v blízkosti Kouřimské brány a masných krámů, jenž zakoupil roku 1548 a vlastnil jej ještě o čtvrtstoletí později (1570).

1546 Kateřina z Vrbice zemřela nejspíše okolo roku 1540, ovdovělý Vilém 7. května 1546 vrbické majetky nechal zapsat i svým dcerám, Apolonii a Magdaléně. K dílu po Kateřině z Vrbice náležela tehdy vlastní tvrz Vrbice, poplužní dvůr, poplatný Duchkovský dvůr a dva kmetcí dvory, dále i lesy a řeka Sázavka.

1546 Po smrti obou manželů Hostovských převzaly příslušnou třetinu rozdílu jejich děti, syn Burián Voneš Hostovský a dcera Kateřina. 24. března 1546 nechali do obnovených zemských desk zapsat nedílné držení svého vrbického dědictví.

1547 Stejně jako jeho strýc Vilém Podvinský z Lerojed, rovněž Burián Voneš se z titulu pozemkového pána angažoval v počátcích dolování stříbra na Vrbici. Podle dosud známých informací oznámil 14. října 1547 pan Burian Voneš Hostovský z Hostovic a na Vrbici hornímu úřadu objev dolu na svých majetcích u Vrbice a požádal o frystuňk.

1547 Už 22. listopadu 1547 udělil Vilém Podvinský spolu s Buriánem Vonešem z Hostovic jako druhým z trojice vrbických pozemkových pánů kverkům na vrbických dolech frystuňk na dobývání stříbra. Na některé šachty na svých majetcích ale poté sám dával propůjčky jiným zájemcům, bez vědomí právoplatných nákladníků.

Od fořtknechta k fořtmistrovi

Struktura loveckých úřadů na čele s lesmistrem se v základních obrysech vytvořila již v předbělohorském období a později se proměňovala spíše jen v detailech.

V 17. století na příkladu komorní pardubické „jägerpartei“ existovali tyto hodnostní stupně: forštmistr (fořtmistr), hofjager, besuchknecht, mladší jager, polní myslivec, planknecht, forštknecht, oborník, nyderknecht, holota. Od roku 1655 pozorujeme jasné doklady, že myslivci měli jako zaměstnanci vrchnosti zvláštní roli a status. Tehdy dostal pardubický hejtman instrukce, aby neposílal hajné pracovat na cizí panství a osvobodil je z většiny robot, kromě těch hlavních v létě, kdy bylo potřeba sklízet obilí a píci. Tyto úlevy se ale netýkaly hajných, kteří drželi statky a také z usedlostí museli platit běžné úroky. Přesto další zdroj příjmů poskytoval myslivcům existenční jistotu, protože odměny za práci myslivce nebyly spolehlivé a závisely na potřebách a štědrosti vrchnosti a také na dostatku zvěře v lese (*).

Opočenský zámek nebyl pouze rezidencí šlechtické rodiny Trčků z Lípy, ale také ekonomicko-správním centrem celého panství. V čele panství stál hejtman, v pramenech nazývaný také „pan ouředník“, který měl na starost vrchní dozor nad vrchnostenskou kanceláří a nad poddanými ve všech záležitostech, ve kterých byly podřízeni vrchnosti. Tuto funkci obvykle zastával příslušník nižší šlechty, jsou ale známy i hejtmani měšťanského původu. Za posledních Trčků spravoval opočenské panství v letech 1600 – 1628 Andreáš Nejman z Ryglic, v letech 1628 – 1629 Václav Kaňka Náchodský a Mikuláš Jeremiáš Třebechovský a od roku 1630 jako hejtman působil Jan Petr Rašín z Rýzmburka. Vedle nich působili jako regenti Samuel z Nejepína (1624) a Jindřich Kustoš mladší ze Zubří (1625 – 1629). V letech 1630 – 1634 byl vrchním regentem Jindřich Straka z Nedabylic. (+)

Na Opočenském panství se Klusák z Kostelce jako hejtman nevyskytoval. Minule jsme se pozastavili nad poznámkou, že Albrecht Beneš Klusák z Kostelce (generační vrstevník Jana Šemíka) byl fořtmistrem a později hejtmanem na Trčkovském panství. Bylo to v Posázaví nebo ve východních Čechách?

Z lovů a myslivosti na Opočensku

V opočenském urbáři z roku 1581 je zmíněn Jan polesnej z Opočna, syn Jíry zahradníka z Bolehoště. Podrobnější informace máme ze tří dochovaných knih počtů. V čele lesního personálu stál roku 1617 „jagrmeistr“ Jan Hylebrand Licek z Ryzmberka. Dále je v účtech uveden Jiřík Němec, myslivec, dále jakýsi Koktáček a Gerhard Pomora. Pan Licek pobíral čtvrtletně 12 kop 30 grošů služného, Jiřík Němec 1 kopu 30 grošů, Koktáček 50 grošů. Dále je zmíněno vyplacení 2 kop Pavlovi Rybáři, myslivci z Krňovic a to „na ústní poručení Jeho Milosti Páně.“ Svého myslivce měl i „mladý pán“, nejspíš syn Jana Rudolfa Trčky Adam Erdman. Z dalšího lesního personálu jsou uvedeni dva holomci (Uhříček a Žába), bažantník Jan Dvořák – syn bažantníka v Chropotíně – se služným 37 ½ groše a Anna Persyánka „dřevo spravující“ se služným 1 kopa 15 grošů. Na některé práce byli najímáni myslivci z okolních panství. V roce 1617 je zmiňován „myslivec polní z Pardubic na outratu lapajíc husy“, který byl ubytován v krčmě v Jasenné a krčmářka obdržela 42 grošů. Roku 1622 jsou v účtech uvedeni kromě pana Licka Matěj Polesný se služným 1 kopa 30 grošů, myslivci Jíra Němec, Jan Koktáček, Pavel z Krňovic a starý Pomora, holomci Uhříček a Pavlíček a bažantník Matěj z Ledec se služným 37 ½ groše. Roku 1623 jsou navíc uvedeni myslivci Vodáček, Pomr mladší, Žába a Janek polesný. (+)

Klusákové z Kostelce

Rod Šemíků přišel do Bačkova až na přelomu 18. a 19. století. Tehdy náležel Bačkov Janu Heřmanu z  Herreitu (Herrnrittu?) a nacházel se zde zámek, který si nechal postavit na základech staré tvrze před rokem 1787. Později Bačkov ještě několikrát změnil držitele. O tom jsem se zde již kdysi zmiňoval.

erb Klusáků z Kostelce

Nyní bych se vrátil k rodu, který vlastnil Bačkov a také Zboží necelých sto let, počínaje Albrechtem Benešem Klusákem (~1650) a konče Terezou Amchovou z Borovnice, rodem Klusákovou z Kostelce (po roce 1740).

Zaujala mě jedna drobnost v životě Albrechta Beneše Klusáka z Kostelce (*1590 †1651). Ten získal panství Bačkov přibližně v roce 1650. V době kdy sousední panství Vrbice včetně Smrdova a Hor Vrbických kupují Věžníkové. Albrecht Beneš Klusák byl fořtmistrem a hejtmanem u Trčků. To je detail, který stojí za pátrání o podrobnostech.

Nejvyšším úředníkem nade všemi lesy v zemi býval nejvyšší lovčí lesů královských, pod ním stáli lovčí (lat. forestarius), jak se říkalo těmto lidem hezky česky, jinak též fořtmistr, fořt či lesmistr. Struktura loveckých úřadů na čele s lesmistrem se v základních obrysech vytvořila již v předbělohorském období a později se proměňovala spíše jen v detailech.

Od roku 1655 pozorujeme jasné doklady, že myslivci měli jako zaměstnanci vrchnosti zvláštní roli a status. Panský myslivec vykonával dříve funkci, kterou dnes vykonává lesní hospodář. Otázka zní. Mohl znát fořtmistr Albrecht Beneš Klusák panského myslivce Jana Šemíka, který v roce 1650 žil na Horách Vrbických? Budeme-li vycházet z faktu, že oba mohli být do roku 1634 ve službách Trčků, teoreticky to možné bylo. Nevíme ale, kde byl Albrecht Beneš Klusák z Kostelce fořtmistrem a později hejtmanem. Zkusíme pátrat odkud Klusákové z Kostelce pocházeli. Rod, v jehož erbu byly dva zlaté hevery (později se říkalo veřeje) k natahování kuší na modrém štítě. Když byl roku 1634 v Chebu zavražděn Valdštejn a Trčka, Albrechta Beneše vzali do vazby. Brzy ho propustili, protože mu neprokázali žádné pochybení. Jeho manželkou byla Hedvika Něnkovská z Medonos. V roce 1625 se jim narodil syn Jan Maxmilián Klusák z Kostelce, který po smrti otce v roce 1651 zdědil Bačkov.  Hedvika Něnkovská zemřela záhy po porodu syna a v roce 1626 byla pochována v Ličně. To je nedaleko Rychnova nad Kněžnou.

nikoli r. 1747, ale 15.10.1752 umírá
poslední z rodu Klusáků z Kostelce

Albrechtův otec Jan Oldřich Klusák z Kostelce se oženil s Barborou Dobřenskou. Jan Oldřich měl dva bratry. Mikuláše a Albrechta Jiřího. Od roku 1605 do roku 1614 vlastnili bratři Albrecht Jiří a Jan Oldřich Klusákovští z Kostelce tvrz Konárovice, kteří ji kvůli sporům s Kolínskými prodali i s panstvím Kryštofu Nybšicovi z Altendorfu. V roce 1607 prodal Mikuláš Klusák ves Radovesnice císaři Rudolfovi. Mikuláš spravoval jako hejtman mezi roky 1607–1616 komorní poděbradské panství. Pro účast na stavovském povstání v letech 1618–1620 mu byl majetek konfiskován. Albrecht Jiří prodal 20. července 1607 ves Božec u Krakovan (Lipec) s tvrzí a dvorem také císaři Rudolfovi II. V letech 1619–1621 byl nejvyšším mincmistrem v Kutné Hoře. Albrecht Jiří Klusák nejstarší zemřel v roce 1625 v Lovčicích (Loučově?). Až do r. 1590 byl Božec součástí radovesnického panství, kdy si po smrti Ondřeje Klusáka z Kostelce (†1579)  rozdělili otcovský majetek výše zmínění tři synové. Každé dělení statků vedlo k rozmělnění bohatství rodů. To se týkalo i této české vladycké rodiny. Ještě navíc mnozí příslušníci rodu byli postiženi pobělohorskými rekatolizačními událostmi. Jan Oldřich roku 1615 koupil tvrz "spálenou" se dvorem v Dolanech u Kutné Hory. V roce 1623 odevzdal tento statek dceři Magdaléně, vdané Dobřenské z Dobřenic, a odešel do exilu.

Největší Trčkovské majetky v roce 1635

Ondřejův otec Albrecht Klusák z Kostelce na Horkách († před 1548), hejtman boleslavského kraje za rytířský stav, měl následovníků hned sedm. Kromě Ondřeje to byli Václav, Jan, Oldřich, Bedřich (Frycal zvaný), Jiří a Vojtěch. Po smrti otce se bratři rozdělili o dědictví. V roce 1574 Ondřej Klusák z Kostelce prodal zámek pustý Malkov, mlýn Podčejský a dvůr poplužný Malé Horky Václavu Hrzánovi z Harasova a Housky.

Rod se v průběhu 16. století přesouval z okolí Mladé Boleslavi na Kolínsko a Kutnohorsko. Kde skončil Albrecht Beneš Klusák z Kostelce, pravnuk Albrechta Klusáka z Kostelce na Horkách? Fořtem a později hejtmanem mohl být na Trčkovských panstvích na Havlíčkobrodsku, ale také v okolí Dobrušky a Opočna.

Oklikou z Afriky do Evropy

Na úvod trochu teorie. Chromozom Y je přítomen u mužů, kteří mají jeden chromozom X a jeden Y, zatímco ženy mají dva chromozomy X. Protože ženy nemají chromozom Y, nemohou podstoupit testy Y-DNA, ačkoli jejich bratr, otec, strýc nebo dědeček z otcovy strany by je podstoupit mohli. Vzhledem k tomu, že chromozom Y se předává z otce na syna prakticky beze změny, mohou muži testováním svého chromozomu Y vysledovat své patrilineární (mužské) předky.

Tímto testem si můžeme poměrně spolehlivě ověřit matričně dohledané předky v otcovské linii. V průběhu deseti let jsem základním testem omezeného počtu STR nechal otestovat deset jmenovců, u kterých předpokládám, že máme společného předka kolem poloviny 17. století.

Horní molekula DNA se od spodní molekuly
DNA liší v jedné nukleotidové pozici

Podrobnější test, tzv. Big-Y, kromě stovek STR markerů, sekvenuje stovky tisíc SNP markerů. Jednonukleotidové polymorfismy, často nazývané SNP (vyslovuje se „snips“), jsou nejběžnějším typem genetických změn. Každý SNP představuje mutaci nebo novou větev na stromu. Podle počtu SNP, na kterých se muži v rámci databáze shodují, lze určit, jak blízce jsou si příbuzní.

To velmi zpřesňuje ověření „papírové“ evidence v matrikách a dalších písemných pramenech. Příjmení a psané historické záznamy sahají pouze do nedávné minulosti, ale naše otcovská haploskupina se předává prostřednictvím DNA z otce na syna již tisíce a tisíce let. 

Tři části rozrodu mužů počínající společným předkem

V současné době čekáme na výsledek Petra Šemíka. Jsme ve žluté části, kterou jsem nazval „Blízká rodina“. Naším společným předkem je Adam Šemík žijící před 370 roky. Test by měl toto potvrdit. 14. listopadu se začal Petrův vzorek DNA analyzovat. Trpělivě sledujme vývoj.

Hledáme předky, kteří žili před přijetím příjmení. Chceme objevit spojení na další lidi (vzdálené bratrance) s podobným i odlišným příjmením. To se dostáváme do modré části. Jedná se o období mezi rokem 1650 n. l. a rokem 1000-2000 před n. l. V tomto mezidobí se naši předci přesunuli z širšího okolí Kaspického moře na západ do Evropy.

Cesta z Afriky haploskupiny R-Y874
šedá oblast - území výskytu „bratranců“ Neandrtálců

Mapa ukazuje trasu pokrývající červenou část ze žlutomodročerveného obrázku. Tak tedy vzhůru do minulosti a držme si palce, ať poodhalíme další podrobnosti, odkud jsme přišli.