Vybraný příspěvek

Drobný výklad pravidel

V průběhu uplynulých let krystalizovalo desatero klanu Šemíků, které bych rád okomentoval. Pravidla "od Adama" začala vznikat me...

sobota 18. června 2016

Další střípek

Je to víc jak půl roku, kdy jsem naposledy pátral po panu Šemíkovi, který prakticky celý život žil v Praze, i když se narodil v Lounech.
Ancestry.com
Dlouhá léta bydlel v Petřínské ulici a před několika týdny zčista jasna jeho jméno vyplulo na stránkách ancestry.com. Dole pod zdrojem informací byl uveden i zdroj.
Original data:
Úřad říšského protektora (Fond JAF 1005) [German: Fond JAF 1005. Reichsprotektorat Files; English: Selected Records from Central State Archives in Prague, 1939-1945]. Series RG-48.008M, Reels 104-167. Record Group 48: Czech Republic. The United States Holocaust Memorial Museum, Washington D.C.
Vydal jsem se tedy do Národního archivu na Chodovci. Upřesnění, že máme hledat na více jak 60 cívkách mikrofilmů, není příliš nedějné. Navíc v archivu na Chodovci o žádných mikrofilmech nevědí. Američané si dokumenty nafotili pro muzeum holokaustu v letech 2004 a 2006. Fond JAF 1005 v Praze stále mají. Jenže v které krabici hledat? Pomohla digitalizovaná kartotéka Archivu bezpečnostních složek. Příští týden budu mít konkrétní archivní materiál k zapůjčení. Sledujte pokračování.

pondělí 13. června 2016

Dobří Šemíci odchází

minulý rok jsem si začal silně uvědomovat, že některá setkání jsou poslední. A právě takové čeká 16. června nejbližší Františka Šemíka z Knyku. Často se stává, že některé otázky zůstávají nezodpovězeny, některé nejsou ani vyřčeny. Už se Františka nezeptáme na jeho mládí, kdy žil v Krupé. Nezeptáme se, zda si pamatuje na místo svého rodiště. Byl to Pouch u Kojetína?

čtvrtek 9. června 2016

Věžníkové z Věžník

Doba třicetileté války přinesla v první polovině 17. století období velkých majetkových změn. Území kolem Světlé nad Sázavou se rozpadlo na velké množství malých panství. V roce 1651, kdy máme první výskyt našeho příjmení ve Smrdově a na Horách Vrbických, koupil Václav Rudolf Věžník (*1589 †1666) Smrdov, Kunovice a Vrbici.
Kuňovice patrně najdeme v okolí Vlašimi, kde měl rod Věžníků svoje kořeny. Vrbici se Smrdovem získává v kraji, kde byl Václav Rudolf již několik roků hejtmanem. V Čáslavském kraji také postupně získal Třebešice (1642/4), Zdechovice (1642), Modletín (1644), Lochy (1653), Zbyslav (1665).

erb Věžníků z Věžník
Mezitím se stal místolovčím království Českého (1655) a 25. února 1658 je povýšen do panského stavu rodů starožitných. Při této příležitosti byl jeho erb polepšen trubkou nové hodnosti a štítkem království Českého. Když v lednu 1666 zemřel, zanechal vdovu Alžbětu Barboru rodem Mitrovskou z Nemyšle a dceru se synem. 11. února 1671 pozůstalá vdova zesnula a dědičných statků se ujímá syn Bernard František (*1651 †1714). Ten se v roce 1679 stává také hejtmanem Čáslavské kraje a kupuje Nové Dvory, kde později nechá vystavět zámek (1686) a vyjedná povýšení na městečko (1701). 8. července 1694, je povýšen do hraběcího stavu. To už ale není dlouho majitelem ani Smrdova, ani Vrbice, které s okolními vesnicemi získal jeho otec v době, kdy se on sám narodil.

V roce 1676, už jako rada komorního soudu, totiž Bernard Věžník prodal Druhanov, obě Dlužiny, Bohušice a Žebrákov. Tyto vesnice, a také Vlkanov, Horní Březinka, Kunemil, Služátky se ještě nedostaly do Soupisu poddaných roku 1651, který začíná slovy:
Já Václav Rudolf Věžník, J.M.C. slavných soudů dvorského a komorního a nařízený královský hejtman kraje Čáslvského, (titul). Přiznávám se, že na statku mém a při dvorci v kraji Čáslavském ležících, tito níže psané osoby katolicský i nekatolicské se nacházejí...
...pokračuje...
Na tomto statku mém vrbicziském v měst[ečku] Smrdově jest kostel založení sv. Jana Křtitele a fara při něm, kdežto za starodávna kněž chován bejval, ale od 26ti (1626?) let žádný chován nejsni, neb pro všelijaké vojenské příběhy vychován bejti nemohl...
...a končí:
A že tomu tak a nejináče jest, též že se v tom věrně a upřímně zachoval, na potvrzení tohoto poznamenání podpisem vlastní rukou jména mého a přitištěním sekrytu mého jsem utvrdil.
Jehož jest datum na Třebečicích dne 21. martii anno 1651.
L.S. Václav Rudolf Věžník z Věžník m.p.

zkratky a neznámá slova:
J.M.C. - Jeho Milosti Císaře, sekryt - pečeť, L.S. - locum sigilli (místo pečeti), m.p. - manu propria (vlastní rukou)

pátek 3. června 2016

Čechy konce 15. století

Johann Butzbach se narodil v Miltenberku snad roku 1477 a jako potulný student strávil v Čechách období od pozdního podzimu 1488 do začátku léta 1494.
Proč se vydal na cestu? Na začátku bylo asi jeho záškoláctví. Rodiče i učitelé měli s chlapcem trápení. Radši chodil za školu, potloukal se po březích Mohanu, skrýval se tam ve člunech a vymýšlel kdejakou výmluvu jenom, aby se mohl vyhnout učení. Nepomáhaly ani tresty ve škole, které Jan samozřejmě doma tajil. Když se však jednou i před rodiči zapletl do svých lží, přivedla ho matka kantorovi, který chlapce v její přítomnosti ukvapeně a surově potrestal. Rozhořčená matka kantora udala městské radě; po vyšetření případu byl propuštěn ze školských služeb a zařazen mezi městské biřice. Jan však krutý trest bývalému kantorovi odpustil, když se s ním po letech zase sešel.
Butzbachovic soused měl syna, staršího žáka , který se nedlouho po příhodě s kantorem vrátil domů ze škol v cizině. Ten se jal naléhat na Johannova otce, aby ho s ním pustil na cesty; prý se lze jinde nepochybně naučit víc a líp než v Miltenberku.

Zde je první ukázka ze vzpomínek Jana Butzbacha, německého vaganta z Miltenberku, na český venkov.
Sedláci jsou, jak jsem už řekl, žrouti; když přijdou do města, cpou si jídlem útroby, jako když se nadívají uzenice, že až i tváře přitom mají jako oteklé. [...] Naproti tomu co se týče pití (...) jsou mnohem  slušnější a umírněnější než lidé z mořského pobřeží; tam prý, a to zejména v holandských končinách, tři čtyři ženy dokonce dokážou za den, ba i za půl dne samy vypít nenačatý soudek piva smíšeného s máslem. V Čechách by však táž míra stačila hasit žízeň desíti lidí po celý týden. Je to věru hanba; žena propadlá opilství! Zvyk připíjet si, který je běžný u našeho lidu, zde vůbec není znám; každý si vypije, na kolik má chuť, a jeden nečeká s pitím na druhého. Dostane se tu velmi opojné a silné pivo; říká se mu staré a je tak husté, že věci jím potřené zůstanou slepeny. Za mého tamního pobytu opravovali sklep, který se zavalil před třiceti lety, a našli v něm dva valouny piva bez sudů ve vlastní tlusté kůži. Když je narazili, jako se to dělá u bečky, vytočili tak znamenité pivo, že by nikdo nebyl mohl tvrdit, že pil kdy lepší. To jsou věci, kterých jsem si u Čechů všímal víc než věcí božských a duchovních. Není také divu, vždyť jsem povětšině žil se sedláky a obyvateli tvrzí v lesích nebo na venkově, kde se vůbec nekonají bohoslužby.

Na svých cestách se dostal i do bezprostřední blízkosti Smrdova, dnešní Sázavky.
...Odtud jsme pokračovali v cestě k šlechtici, k němuž mě s sebou vzal můj pán, hodlaje u něho vstoupit do služeb. Za tři dni jsme dorazili k jeho hradu; jmenuje se Chlum a leží směrem k Moravě nedaleko Hercynského lesa, který, jak jsme shora řekli, svými hřebeny obklopuje celé Čechy. Byli jsme jím s radostí přijati a za pobytu u něho jsme s ním zajížděli hned na Moravu, kde měl syna, hned do Prahy a na jiná místa.
Klaudiánova mapa
[Chlumský pán] byl člověk náramně tlustý, přebohatý a mocný a také nadmíru lakomý. Za manželku měl dceru jistého katolického hraběte, pro jakési podezření ji však držel jakoby v zajetí, vůbec se s ní nestýkal a místo s ní žil v cizoložném poměru se ženou jednoho chudého šlechtice. Tu ctila všecka čeleď jako matku a paní ona vládla celou domácností. Ale já jsem si ji ošklivil jako prodejnou ženskou, jíž také byla, a nepovažoval jsem ji za hodnou toho, abych jí vzdával [povinnou] úctu. Proto mě také ona i její manžel často stíhali svou nevolí, ba i můj pán mě na její žaloby leckdy ztloukl i pro malichernou příčinu. Ona pak za mnou vytrvale slídila a číhala na příležitost, jak se mne zabvit. Nesla totiž velice těžce, že zatímco jí ostatní ctili jako paní hradu, já, německý a katolický jinoch, jsme si ji jako kuběny nevážil a jí pohrdal. Nakonec nahlédla, že se živou mocí nedám pohnout k tomu, abych ji prokazoval úctu, ale že jí naopak tím víc opovrhuji kvůli zákonité manželce páně, před níž jí on dával přednost ve své mrzké lásce. Jednou jí donesli špehýři, kterým mě dala pod dozor, že odnáším ze stolu zbytky jídel a že je dávám dětem naší pradleny, která bídně živořila v podhradí. I běžela si hned postěžovat pánu hradu a dosáhla toho, že mě vyhnal.