Vybraný příspěvek

Drobný výklad pravidel

V průběhu uplynulých let krystalizovalo desatero klanu Šemíků, které bych rád okomentoval. Pravidla "od Adama" začala vznikat me...

sobota 31. srpna 2013

Světoběžníci a zápecníci

Zápecníci. To slovo má v češtině lehce negativní konotaci. Ale na druhou stranu. Selské rody mají tu výhodu, že stovky let sedí na zadku, a tak je u nich pátrání v minulosti snadnější. Nejmasivnějším přesunem v historii klanu Šemíků zůstává pozvolný přesun ze Smrdova (dnešní Sázavky) do Ovesné Lhoty (necelé 3 km vzdušnou čarou:-). Ve druhé polovině 18. století žili naši předci většinově ve Smrdově. O století později se počty vyrovnávají a o dalších sto let už ve Smrdově žádný Šemík nežije. Poslední smrdovský Šemík umírá v roce 1929. Od začátku 19. století odcházejí někteří členové klanu z vesnického prostředí do města.
Naturalizovaný Bohumil Shemik
(svědci Lad. Kapson a Fr. Vokoun)
Není to nikterak hromadná migrace. Jedná se o jednotlivce, kteří jdou hlavně do Prahy. Na přelomu 19. a 20. století ale i do vzdálenějších míst v severozápadním pohraničí. Máme tu však světelskou větev. V roce 1804 přichází do městečka na řece Sázavě Jan Šemík. Byl to voják, a tak zatím jen odhadujeme, kdy a kde se narodil. Ve Světlé se usadil. O sto let později se jeho pravnuk Bohumil rozhodl jít za prací i za novým domovem do Nového světa. V roce 1905 se nalodil nejspíš v Hamburku a přes vstupní bránu na Ellis Island se dostal do oblasti Velkých jezer.
Seznam cestujících letu č. 301
(ví někdo, co by mohla být zkr. F a T?) 
Za dva roky za ním přijela jeho žena Marie a na jaře roku 1910 se jim narodil syn. Dali mu křestní jméno Albert. Bohumil se v létě 1912 stal naturalizovaným občanem Spojených států amerických, jak patrno z kartotékového lístku. Syn si později změnil jméno na Robert. V roce 1929 to ještě pravděpodobně nebylo. Toulavé boty Alberta alias Roberta se možná začaly projevoval právě v této době. V době hospodářské krize. Pokud se nejedná o záměnu jmen, pokoušel se v roce 1929 neúspěšně dostat do Kanady. O jeho životě se zachovalo více střípků než u mnohých zápecníků. On sám později popisoval jedno tulácké období svého života žurnalistovi z regionálních novin v Los Angeles. Jeho stopa se zachovala možná i dokladem o letu č. 301 z Honolulu do Sydney. Příjmení Samek, to mohl být omyl při zápisu. Psal se rok 1955. Tehdy byl patrně Robert Albert rozvedený. Zda bez závazků, nikdo neví. O dva roky později, 3. dubna 1957, se podruhé oženil. V Chicagu. Možná se chtěl konečně usadit a stát se zápecníkem. Kdo ví?

pátek 16. srpna 2013

Čas běží...

Na začátku prázdnin jsem zkusil oslovit některé profesionální badatele a o pár týdnů později jsem si posteskl, že se poptávka nesešla s nabídkou.
A ejhle, díky internetu se na začátku srpna objevila nabídka, kterou jsem nemohl odmítnout. Už po týdnu od startovacího kontaktu se objevují zprávy o prvních objevech. Rychlost objevovaných záznamů si můžete prohlédnout na obrázku. Pročítání matriky šlo badatelce tak od ruky, že jsem byl nucen nastavit finanční strop. Netušil jsem, že v průběhu 18. století bude ve Smrdově a okolí tolik dětí, které se narodily v rodinách Šemíkových.
Období 1720 až 1770 je díky Marii Štěpánové, která ze stránek staré matriční knihy "vyrýžovala" v první fázi kolem čtyřiceti záznamů narození, otevřené k úvahám. Převážně to byly děti ze Smrdova a Vrbice. Objevuje se tam ojediněle i Bačkov a Zboží, ale v tomto období jsme zatím neobjevili žádné narození v Ovesné Lhotě. Přitom kolem roku 1770 už žila ve Lhotě minimálně jedna rodina Šemíků.
Zpracoval jsem údaje do chronologického přehledu, ze kterého nám začínají vystupovat rodičovské páry. Marie má v zásobě ještě jména ze začátku historicky první smrdovské matriky. Při dalším výzkumu v části svateb, která navazuje na část narozených, bychom mohli odhalit více. V závěru knihy jsou pohřby, které si necháme na konec.
Z toho, co máme k dispozici, jsem vyčetl, že se 1. března 1743 narodil Jiřímu a Kateřině Šemíkovým syn Josef. Tuším, že by to mohl být vnuk či pravnuk Adama Šemíka a současně můj pra(pra)děd 8 generací zpět.
(1743) Martius d. 1., zdegssi. Pokržtien gest Jozef, o. Jiržik Ssemik, m. Kateržina, L. Daniel Tessitel, t. Waczlaw Prchal, Lidmila Prchalowa. Proles subdita ad Wrbitz quam ego bapt. et manu ppria huc inscriphi ut supra. M.L.S. (Dítě poddané k Vrbici, které já pokřtil a vlastnoručně sem vepsal – M.L.S.)
Zkratka L. (lat. levans), kmotr - ten, kdo držel dítě při křtu, t. (lat. testes) svědci při křtu. Do roku 1760 se v této matrice zapisoval jen datum křtu. Po roce 1760 se zapisoval i datum narození. Zkratka M.L.S. je jméno faráře, který křtil a zapisoval. Jmenoval se Matěj Leopold Šlapanovský. Upřímně, toto není text pro začínajícího genealoga.

pátek 9. srpna 2013

I domy mají svá jména

Při bádání v rodopisné historii, narazíme na jev, kdy ženich, který s vzal dceru sedláka, byl znám pod jménem domu, do kterého se přiženil. Můj praděda Alois Šemík se takovýmto způsobem dostal ze Smrdova do Rozsochatce. Statek to byl Ledvinkův, dnes Šemíkův, ale říkávalo se tam "U Karásků". Už jen pár pamětníků to hospodářství zná pod tímto jménem. V době vzniku Stabilního katastru to bylo ještě běžné označení, jak je patrné zde.
V Rozsochaci tehdy žili dva Martinové Ledvinkové. Na čp. 12 přezdívaný Hanuš (vulgo Hanuš) a druhý v čp. 30 - Ledwinka vulgo Karásek. Na jiném místě je přezdíván též Karas. Tyto přezdívky byly uvedeny i u ostatních statků. Byla to příjmí původních hospodářů. Toto označení jmény "po střeše" bylo běžné zejména v jižních Čechách.
Mlýny v Ovesné Lhotě, které jsme zmiňovali nedávno, se jmenovaly Čejkův a Lacinův. Až koncem 19. století bylo jméno Lacinova mlýna změněno na Rymešův. To už tam dávno Lacinovi nežili.
Ve Smrdově dal Josef Zadina dohromady celý seznam pojmenovaných domů. Cituji:
V letech 1880-1910 bylo ve Smrdově 13 rodin Zadinů, z toho bylo 6 sedláků, 3 chalupníci a 4 domkáři. Aby se rozeznávali, říkalo se v č.9 Pod farou, v č.13 u Míchalů, v č.16 Vrbický, v č.17 u Adamů, v č.28 hajný, v č.34 u Havlů, v č.35 u Hrušků, v č.37 u Vítků, v č.38 u Melicharů, v č.46 V hospodě, v č.65 U cestáře, v č.66 U chalupníků, v č.81 Koželuh (v aparátě).
Vzhledem k tomu, že jménem Adam se ve Smrdově běžně novorozenci nekřtili, mohla by to být stopa při pátrání v historii, kdy ještě neexistovala čísla popisná. Protože Adam Šemík v roce 1652 kupoval ve Smrdově chalupu, zajímalo by mě, zda "U Adamů" bylo skutečně v č. 17, a ne v č. 16, jak jsem to slyšel letos o prázdninách od jednoho místního pamětníka. Ten pamětník znal za Smrdovem místo, kde se říkávalo Na spravedlnosti. Mimochodem, pomístná jména luk, polí, tratí a podobných neobydlených míst také postupně zanikají, a přitom jsou zajímavým zdrojem, ze kterého vyplouvá na povrch dneška i to, že Smrdov býval kdysi dávno městečko či městys.

úterý 6. srpna 2013

Tři smrdovští bratři

V době zrušení poddanství, jehož nejviditelnější podobou byl konec robotní povinnosti, se ve Smrdově v domě č. 12 postupně narodili tři chlapci. V roce 1846 Josef, o tři roky později Jan a roku 1852 František. Jejich rodiče, Anna (roz. Kafková z Bačkova č. 12) a Josef starší, žili společně od svatby na statku č. 12 ve Smrdově. Na gruntu děděném z otce na syna. Starý otec František zemřel v listopadu 1856 na onemocnění plic.
Smrdov č. 12 - r. 1870
Při sčítání obyvatelstva c. a k. mocnářství na začátku roku 1870 nežil již v domácnosti s rodiči nejstarší syn Josef. Prostřední syn Jan byl právě na vojně u dělostřelectva. Při té příležitosti se podíval až do Budapešti v Uhrách, a tak pravděpodobně podnikl jedinou životní cestu za hranice Čáslavského kraje. Jinak asi, stejně jako starší Josef, a možná i mladší František (to není ale jisté), žil usedlým venkovským způsobem života. Od školních letech si všichni tři bratři spojovali Rakousko-Uhersko s Františkem Josefem I., který je jako monarcha "doprovázel" prakticky celý život.
Kromě rodičů a dvou synů je na seznamu uveden čeledín Josef Hoskovec z Pavlova a děvečky - Marie Pekárková s Marií Blažkovou. Na statku č. 12 bylo v lednu 1870 celkem 7 kusů hovězího dobytka a 8 ovcí. I když sedlák Josef tehdy už vlastnil (pokud se již vyvázal z roboty) poměrně velký statek, neměl v hospodářství žádného koně.
Zápis stvrdil 11.1.1870 Josef Šemík starší svým podpisem
Ve stejné době si patrně nejstarší bratr Josef koupil ve Smrdově statek č. 17. Říká se té chalupě "po střeše" Vrbická nebo U Adama (slyšel jsem od pamětníků obě verze). Bývalý majitel, František Fiala, si vymínil dožití na vejminku. 
Smrdov č. 17 - r. 1870
Fialovy synové, Jan (nádeník) a František (čeledín), se zdržovali v té době na statku také. Kromě rodiny Šemíkovy a Fialovy zde žil čeledín Josef Jambor a děvečka Kateřina Škvařilová. Tehdejší statistici se dověděli, že na hospodářství bylo 7 kusů dobytka hovězího a jeden kus dobytka vepřového. Stvrzeno podpisem hlavy rodiny.
Podpis Josefa Šemíka mladšího

pátek 2. srpna 2013

Prázdninové střípky

Při prázdninové návštěvě Vysočiny jsme se v Ovesné Lhotě zašli podívat na statek č. 11, který by měl být "kolébkou" lhoteckých Šemíků. Zde žil a hospodařil již za Marie Terezie čtvrtník Václav Šemík, jak je psáno v robotních seznamech. Dnes to tam vypadá takto.

Ovesná Lhota č. 11

O kousek výš je místo, kde jsou schována před zraky kolemjdoucích boží muka. Na výřezu mapy stabilního katastru z roku 1838 je to nahoře na spojení dvou cest. Pozemek má číslo 612. V roce 1919 tam byli vysazeny čtyři lípy a ještě na leteckých záběrech pořizovaných na začátku padesátých let minulého století je vídět sbíhání dvou cest a čtyři stromy. V kronice Ovesné Lhoty se můžeme kolem roku 1930 dočíst následující místopis.

Grunt č. 11 modře
Pozemky k Vlkanovu nazývají se na horní straně Klučenina, dále "Na padrtích", k lesu "V hraničkách", výše k Petrovci "V hranicích". Kolem Petrovce je Petrovsko (Petershof); pozemky k Havlovým nazývají se Na brdech, les Lašťovka, louky Na losech (většinou obecní), dále je Průhon. Směrem k Dlužinám jsou pozemky Na královsku, les a pozemky Hluboká. Na straně k Smrdovu říká se Na žlábkách. Louky u mlýna nesou název Na losech, les V Kouřimanech, dále jsou louky Ječmárky, Stupník a pozemky V Hrušové. Směrem k Vrbici jsou vžité názvy V mezích a V dolech. U křížku ke Kynicům říká se U božích muk. Za Smejkalovými je Za hospodou, směrem k Bahenici říká se Na polohoni, směrem ke Kynicům jsou pozemky Na křídlech a V Bahenici, dále louky a pole Za rybníky.

Kronika zachycuje také legendu o místě nad obcí. Tam, kde se říká U božích muk, u cesty ke Kynicům byli prý pochováni v husitských válkách vojáci - hromadně do jedné šachty - a místo bylo označeno velkým přisekaným kamenem. Dědeček nynějšího [psáno kolem r. 1930] majetníka č. p. 4, Václava Jelínka, dal postaviti na tento kámen železný kříž. Plot kolem křížku byl ozdoben v r. 1919 vysazením 4 lip, jimž byla dána jména dle ročních počasí. Mezi kořeny jedné z lip byla vložena zapečetěná láhev, do níž byla uložena listina se jmény členů obecního zastupitelstva t. r. a běžné peníze.

4 lípy a boží muka jsou v háji, v háječku
Dnes to místo vypadá takto. Místo zarostlo náletovými stromy a křovinami. Jedna lípa byla, možná silným větrem, zlomena. Kolem kříže je temno, a pod kořeny jednoho stromu je schovaný vzkaz příštím generacím.