Vybraný příspěvek

Drobný výklad pravidel

V průběhu uplynulých let krystalizovalo desatero klanu Šemíků, které bych rád okomentoval. Pravidla "od Adama" začala vznikat me...

neděle 31. ledna 2016

Rodokmen Šemíků

Dnes jsem se synem slepoval rodokmen, který se dá stáhnout z internetu ve formátu pdf. Google vyhledá na dotaz "rodokmen slavné rodiny Šemíků" hned dvě verze. Bude to se zajisté práce někoho z "ústecké" větve. Díky za ní.
Je zajímavé, že i zde došlo ke spojení s rodem Pipků. František Pipek (ne Pipka), mlynář z Lacinova mlýna, měl šest dcer a syna Františka. Z dcer jmenujme např. Annu (*18501858), později Tichou, Kateřinu (*1851), později Blažkovou nebo Josefu (*1847) provdanou Radilovou. Propletenec těchto rodin je pěkně ukázán na příkladu třetí manželky Josefa Šemíka. Františka (*1858) byla rodem Pipková z Dolních Dlužin (ne Dluřin). Matka Františky byla rodem - Šemíková.
Na rodokmenu mě zaujala informace o Boženě Galičkové, za svobodna Šemíkové. Neumím si ji zařadit. Že by to byla dcera Josefa (*1841), tedy sestra Karla Šemíka? Manželé Galičkovi žili v Praze, ve Vysočanech, na břehu Rokytky. Tato část rodokmenu mi není jasná. Pomůže někdo s osvětlením?

sobota 23. ledna 2016

Blažkovi a Pipkovi

V roce 2012 jsem došel k poznání, že tehdejší lhotecký starosta Josef Šemík (*1841) se oženil (mimochodem už počtvrté) potom, co zemřela jeho třetí žena Františka Šemíková, rodem Pipková (*1858). Této Františce se narodily tři děti. Jen první František se dočkal dospělého věku. Václav a Františka se dožili jen několika málo měsíců. Právě komplikace po porodu dcery Františky se staly pro matku osudnými. V červnu 1884 umírá pětiměsíční dcerka a v červenci téhož roku má pohřeb i maminka. Bylo jí pouhých 26 let.
Pátrání pokračovalo. Roku 2013 jsme věděli více. Josef si ve svých 44 letech bere za ženu Františku (opět), tentokrát Kubešovou z Miřátek (*1863). První dítě, dcera, přichází na svět v roce 1885. Jmenuje se opět Františka. O jejím dalším osudu jsem až do letošního ledna nevěděl nic víc. Přišla však od spřízněného rodopisce následující zpráva vztahující se k Františce Šemíkové a Janu Blažkovi.
Blažek Jan z domu č. 14 v Ovesné Lhotě v mládí odešel za prací do severních Čech do Nových Verneřic u Teplic. Jeho první manželka zemřela při porodu dcery. Druhou ženou se stala Šemíková Františka. Oddáni byli 16.5.1905. Spolu měli 6 dětí. V roce 1910 se odstěhovali z Nových Verneřic do Haidy, dnešního Nového Boru. Františka Šemíková zemřela 17.6.1915 na rychlé TBC.
V době první světové války byl její muž na frontě. V té době bydlela u své matky v Ovesné Lhotě. Na její pohřeb přijel manžel pozdě. Švagr Charouzd, tamní hrobník, ji nezahrabal, aby mohl rakev otevřít manželovi. Jejich děti pak žily u příbuzných. Charouzd byl pravděpodobně manžel některé ze sester Františky.
V roce 1918 se vdovec vrátil s některými dětmi do Haidy. Později se znovu oženil a měl daší dvě dcery. po Mnichovské dohodě se odstěhovali do Dobrnice do domu, který koupil. Zemřel v prosinci 1942.
Rodina Blažků byla spřízněna se smrdovskými Šemíky. Začátkem 19. století se přiženil ve Smrdově na č. 12 podruh (a bývalý voják?) Josef Blažek. Jeho syn byl v roce 1853 ve Smrdově obecním sluhou. Výše citovaná zmínka byla však o Blažkových, kteří přišli do Ovesné Lhoty z Vrbice. Ještě jedna zajímavá vzpomínka se ve zprávě objevila.
17.11.1851 nar. Kateřina Pipková ze mlýna č. 24
Zasílám Vám kopii rodného listu mé prababičky, matky Jana Blažka, Kateřiny Pipkové z Ovesné Lhoty č.p. 24 (mlýna). Vzala si mého pradědečka Josefa Blažka, který zakoupil v Ovesné Lhotě dům č.p. 14.
V kronice Ovesné Lhoty píše řídící učitel Voslář o druhém mlýně v Ovesné Lhotě. "Před léty druhý mlýn vyhořel, majitelé ho opustili." Zbytky mlýna jsou možná ještě k vidění na potoce v lese Jamborka. Jakýsi podivín Karel Pipek z Ovesné Lhoty se ho pokoušel znovu vystavět. K tomu vědí více pamětníci z Ovesné Lhoty.
Nahlédněme do kroniky obce, ze které jsme několikrát v minulosti citovali. Následující zápis se vztahuje k válečnému období, konkrétně k roku 1941.
Rolník Karel Pipek žádal o německou státní příslušnost a tím obrátil na sebe pozornost německých úřadů. Když shledaly jeho špatné bydlení a hospodaření, jeho žádost odmítly a nařídily okresnímu úřadu rozpachtování jeho polí a jmění. Jeho pole byla pronajmuta občanům obce. Spořitelní knížky vinkulovány a uloženy na obecním úřadě. Pipek uchránil 2 kusy dobytka tím, že je držel mimo obec, ostatní mu sebraly a jeho samého na nějaký čas zavřely. Když se vrátil do obce, byl dán úřadem práce na práci do Německého, dnes Havlíčkova Brodu, kde se stavělo letiště.

pátek 8. ledna 2016

Vdovy a sirotci

Josef Šemík (*1855) měl od narození smůlu. Matka Anna a otec Josef očekávali devět let po svatbě další dítě. Po třech dcerách přišel na svět chlapec. Toho se však nedožil otec. Zemřel měsíc před porodem syna. Toto jsem zjistil už v roce 2012. Koncem roku 2014 se mi poštěstilo objevit v Kozohlodech (farnost Vlkaneč) svatbu Josefa a vdovy Marie. Marie, rodem Martínková, byla dcerou čeledína ve dvoře Vohánčickém. Vdala se za Josefa Nováka, ševce z Kozohlod. Před rokem 1885 ovdověla Marie poprvé. Podruhé se vdávala v únoru 1885.
7.3.1910 zemřel Antonín Pešek
ŽKP Z4 1906-1915, snímek 164
Nedávno se mi dostal do ruky záznam z pražské žižkovské matriky zemřelých. Z něho je jasné, že Marie se rozloučila s dalšimi dvěma manžely. Není  známo, že by Marie měla děti. Na jejím osudu a osudu jejích tří manželů se dá ukázat, že neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Vdova žila v době pohřbu Antonína Peška v Praze na Žižkově, Rokycanově ulici čp. 279, což lze ověřit i v policejních přihláškách.

pondělí 4. ledna 2016

Tři obrázky z Hostivaře

Benediktíni mezi Prahou a Brnem
Písemných památek ze středověku, ze kterých se dozvíme o životě neprivilegovaných lidí, je jako šafránu. Když narazíme na konkrétní jména, budou to nejspíše zástupci církevních hodnostářů nebo příslušníci vyšší či nižší šlechty. Co mohl mít za majetek drobný vladyka a jaké manské povinnosti mohl mít? Jak se jmenovali lidé, kteří žili ve vesnici spadající do majetkové sféry benediktínského kláštera? Z oblasti kláštera ve Vilémově, kam spadal ve 14. století Smrdov a okolí, je takovýchto písemných dokladů minimálně. Lépe je na tom klášter v Třebíči, jehož historie je zdokumentován mnohem více. Působnost Třebíčského kláštera však nedosahovala za českomoravské hranice. To Sázavský klášter měl směrem k Vysočině svoje zájmy ve Zbýšově (proboštství) a směrem ku Praze např. v Hostivaři. Kniha "Jeden den ve středověku" je souborem 11 krátkých studií kolegů a žáků historika Františka Šmahela. V jedné kapitole, té o Sázavském klášteru, jsem našel neobvykle detailní pohled na místní peripetie života právě v Hostivaři. Ve 14. století existovaly vedle části obce patřící Sázavskému klášteru ještě další dva díly. Jeden byl v soukromých rukou pražské patricijské rodiny Rostů. Druhý díl patřil ke kapli sv. Vavřince na Vyšehradě – část vsi náležející této kapli je zmiňována roku 1328. Osudy těchto dvou částí Hostivaře nejsou příliš známy. Autorem zmíněné kapitoly je Petr Sommer. Dovolil jsem si použít jeho text a chronologicky jej přeskupit.

L.P. 1362

Opat Albert uzavřel smlouvu s jistým Petříkem z Lešťan, který měl zvrátit situaci naprostého rozkladu Hostivaře. Ordinariátní schválení je datováno 2. červnem 1362 a hovoří o tom, že vesnice je poničena válkou, ohněm a neúrodou. Hospodáři opouštějí své domy, zanedbávají pole. Urozený Petřík to má změnit. Vesnice má hospodařit na 44 lánech, ze kterých se má platit po 64 pražských groších, 12 pražských měřicích trojího čistého obilního zrna (z toho 4 pšenice, 4 ječmene, 4 ovsa), 6 dobrých kuřatech a kopě čerstvých vajec. Z toho se 32 grošů mělo odvádět na sv. Jiří, kopa vajec na sv. Prokopa. Je moudré a opatrné, že si klášter vymiňuje dobrá kuřata a čerstvá vejce, má zřejmě špatné zkušenosti, a je moudré a opatrné, že se v souvislosti s platbami uvádí ekvivalent v těžké hřivně čistého stříbra pro případ úpadku mince. Je to sice uvedeno ve formulaci, která se objevuje i v četných dalších středověkých dokumentech, ale i to svědčí o špatných zkušenostech s kvalitou mince. Druhých 32 grošů je třeba odvést na sv. Havla, včetně obilí a kuřat. Výběr poplatku na samotném Petříkovi nebo na jeho následovnících, a to ve prospěch Alberta nebo jeho nástupců. Obilí je třeba dodat na místo, které označí opat, s tím, že vzdálenost bude srovnatelná. Při vypsání královské berně se mělo platit 33 grošů z lánu. Tři lány zůstaly jako společné pastviště.
Toulcův dvůr
Rychtářem se stal Petřík, dostal dva lány a k tomu lázeň, kovárnu, hospodu, ševcovství, pekařství, řeznictví a dva podsedky, chmelnici, starý rybník, kus potoka Botiče, to vše osvobozené od platů. S proboštem nebo dalším zástupcem opata měl třikrát ročně soudit přestupky poddaných a z pokut měl dostat třetinu, kdežto klášter třetiny dvě. Výjimkou jsou zločiny zabití, žhářství a znásilnění, jež soudí a pokutuje klášter sám. U těchto tří zločinů rozhoduje zástupce kláštera a dostává za vzniklé náklady 8 malých denárů z lánu. Pokud by chtěl rychtář nebo jeho potomci tyto soudní pravomoci prodat, je třeba souhlasu opata. Dalším příjmem rychtáře bylo stupné, příjemné (po groši za opuštění nebo převzetí usedlosti) a spasné (trest za neoprávněné spásání pastviny). Rychtář měl v užívání klášterní dvůr a podle potřeby sloužil koněm a kuší jako ozbrojenec. Pokud by v této službě kůň zahynul, klášter mu dá jiného, a pokud se tak stane, vybere si Petřík sám, který kůň to bude. To je od kláštera velmi laskavý přístup. Celý podnik měl hned po spuštění přinést klášteru 440 kop grošů, tedy nemalý příjem, a to za arhu (zákupní poplatek) a za uplatnění zákupních principů.

L.P. 1380

O necelých dvacet let později zaznamenal ve vizitačním protokolu arcijáhen Pavel z Janovic poznatky o velké kauze spojené s Hostivaří a plebánem z Uhříněvsi. Věc byla projednána na místě 13. dubna 1380 odpoledne "in prandio".
Kostel v Hostivaři
První nedostatek návštěva zjistila v hostivařské kostele, kde tekla křtitelnice. Pak se ovšem rozpoutal ohňostroj vážných (zřejmě připravených) sdělení a výpovědí. Vavřinec z Lysé, který se stal loňského roku na sv. Havla vikářem hostivařského kostela, vypověděl, že zdejší plebán Zdenko má třiapůlletého syna Václava. O kus dál se dočteme, že v Hostivaři v krčmě byla před čtyřmi lety lehká žena Bětka, s níž tento plebán hřešil, ona pak odešla ke svým rodičům a po čtařech týdnech se vrátila obtěžkaná nějakým ševcem. U plebána porodila, tvrdila mu, že chlapec Václav je jeho, a pod pohrůžkou žhářství ho donutila, aby jej (syna) přijal a živil. Nešťastný plebán dále oznamuje, že Bětka má manžela Vratislava, při minulém svátku sv. Václava u něj byla tři dny, ale on (plebán) už ji nemá jako konkubínu (ani žádnou jinou), jenom příležitostně udržuje styky s veřejnými ženami. Vavřinec z Lysé dále udal, že plebán z Uhříněvsi pobývá v Hostivaři s konkubínou Zbynkou, které zde koupil dům a majetek (níže se dozvídáme, že že jsou to dva lány půdy) a má s ní řadu dětí. Samotná Zbynka uvedla, že je plebánovou konkubínou dvacet let.