|
Benediktíni mezi Prahou a Brnem |
Písemných památek ze středověku, ze kterých se dozvíme o životě neprivilegovaných lidí, je jako šafránu. Když narazíme na konkrétní jména, budou to nejspíše zástupci církevních hodnostářů nebo příslušníci vyšší či nižší šlechty. Co mohl mít za majetek drobný vladyka a jaké manské povinnosti mohl mít? Jak se jmenovali lidé, kteří žili ve vesnici spadající do majetkové sféry benediktínského kláštera? Z oblasti kláštera ve Vilémově, kam spadal ve 14. století Smrdov a okolí, je takovýchto písemných dokladů minimálně. Lépe je na tom
klášter v Třebíči, jehož historie je zdokumentován mnohem více. Působnost Třebíčského kláštera však nedosahovala za českomoravské hranice. To Sázavský klášter měl směrem k Vysočině svoje zájmy ve Zbýšově (proboštství) a směrem ku Praze např. v Hostivaři. Kniha "
Jeden den ve středověku" je souborem
11 krátkých studií kolegů a žáků historika
Františka Šmahela. V jedné kapitole, té o Sázavském klášteru, jsem našel neobvykle detailní pohled na místní peripetie života právě
v Hostivaři. Ve 14. století existovaly vedle části obce patřící Sázavskému klášteru ještě další dva díly. Jeden byl v soukromých rukou pražské patricijské rodiny Rostů. Druhý díl patřil ke kapli sv. Vavřince na Vyšehradě – část vsi náležející této kapli je zmiňována roku 1328. Osudy těchto dvou částí Hostivaře nejsou příliš známy. Autorem zmíněné kapitoly je
Petr Sommer. Dovolil jsem si použít jeho text a chronologicky jej přeskupit.
L.P. 1362
Opat Albert uzavřel smlouvu s jistým Petříkem z Lešťan, který měl zvrátit situaci naprostého rozkladu Hostivaře. Ordinariátní schválení je datováno 2. červnem 1362 a hovoří o tom, že vesnice je poničena válkou, ohněm a neúrodou. Hospodáři opouštějí své domy, zanedbávají pole. Urozený Petřík to má změnit. Vesnice má hospodařit na 44 lánech, ze kterých se má platit po 64 pražských groších, 12 pražských měřicích trojího čistého obilního zrna (z toho 4 pšenice, 4 ječmene, 4 ovsa), 6 dobrých kuřatech a kopě čerstvých vajec. Z toho se 32 grošů mělo odvádět na sv. Jiří, kopa vajec na sv. Prokopa. Je moudré a opatrné, že si klášter vymiňuje dobrá kuřata a čerstvá vejce, má zřejmě špatné zkušenosti, a je moudré a opatrné, že se v souvislosti s platbami uvádí ekvivalent v těžké hřivně čistého stříbra pro případ úpadku mince. Je to sice uvedeno ve formulaci, která se objevuje i v četných dalších středověkých dokumentech, ale i to svědčí o špatných zkušenostech s kvalitou mince. Druhých 32 grošů je třeba odvést na sv. Havla, včetně obilí a kuřat. Výběr poplatku na samotném Petříkovi nebo na jeho následovnících, a to ve prospěch Alberta nebo jeho nástupců. Obilí je třeba dodat na místo, které označí opat, s tím, že vzdálenost bude srovnatelná. Při vypsání královské berně se mělo platit 33 grošů z lánu. Tři lány zůstaly jako společné pastviště.
Rychtářem se stal Petřík, dostal dva lány a k tomu lázeň, kovárnu, hospodu, ševcovství, pekařství, řeznictví a dva podsedky, chmelnici, starý rybník, kus potoka Botiče, to vše osvobozené od platů. S proboštem nebo dalším zástupcem opata měl třikrát ročně soudit přestupky poddaných a z pokut měl dostat třetinu, kdežto klášter třetiny dvě. Výjimkou jsou zločiny zabití, žhářství a znásilnění, jež soudí a pokutuje klášter sám. U těchto tří zločinů rozhoduje zástupce kláštera a dostává za vzniklé náklady 8 malých denárů z lánu. Pokud by chtěl rychtář nebo jeho potomci tyto soudní pravomoci prodat, je třeba souhlasu opata. Dalším příjmem rychtáře bylo stupné, příjemné (po groši za opuštění nebo převzetí usedlosti) a spasné (trest za neoprávněné spásání pastviny). Rychtář měl v užívání klášterní dvůr a podle potřeby sloužil koněm a kuší jako ozbrojenec. Pokud by v této službě kůň zahynul, klášter mu dá jiného, a pokud se tak stane, vybere si Petřík sám, který kůň to bude. To je od kláštera velmi laskavý přístup. Celý podnik měl hned po spuštění přinést klášteru 440 kop grošů, tedy nemalý příjem, a to za arhu (zákupní poplatek) a za uplatnění zákupních principů.
L.P. 1380
O necelých dvacet let později zaznamenal ve vizitačním protokolu arcijáhen Pavel z Janovic poznatky o velké kauze spojené s Hostivaří a plebánem z Uhříněvsi. Věc byla projednána na místě 13. dubna 1380 odpoledne "in prandio".
První nedostatek návštěva zjistila v hostivařské kostele, kde tekla křtitelnice. Pak se ovšem rozpoutal ohňostroj vážných (zřejmě připravených) sdělení a výpovědí. Vavřinec z Lysé, který se stal loňského roku na sv. Havla vikářem hostivařského kostela, vypověděl, že zdejší plebán Zdenko má třiapůlletého syna Václava. O kus dál se dočteme, že v Hostivaři v krčmě byla před čtyřmi lety lehká žena Bětka, s níž tento plebán hřešil, ona pak odešla ke svým rodičům a po čtařech týdnech se vrátila obtěžkaná nějakým ševcem. U plebána porodila, tvrdila mu, že chlapec Václav je jeho, a pod pohrůžkou žhářství ho donutila, aby jej (syna) přijal a živil. Nešťastný plebán dále oznamuje, že Bětka má manžela Vratislava, při minulém svátku sv. Václava u něj byla tři dny, ale on (plebán) už ji nemá jako konkubínu (ani žádnou jinou), jenom příležitostně udržuje styky s veřejnými ženami. Vavřinec z Lysé dále udal, že plebán z Uhříněvsi pobývá v Hostivaři s konkubínou Zbynkou, které zde koupil dům a majetek (níže se dozvídáme, že že jsou to dva lány půdy) a má s ní řadu dětí. Samotná Zbynka uvedla, že je plebánovou konkubínou dvacet let.