Co bylo před Adamem?

Nedávno tu padl dotaz, zda je možné hodnověrně propojit Šemíkovi ze 16. století s matričně ověřenými kořeny rodu. Jak už jsem v minulosti zmiňoval, žádné potvrzené propojení Šemíků z Dobrušky a Domašína a nebo z Mladé Vožice nemáme k dispozici. A to nemluvím o výskytu jména Šemík v Miroticích nebo v Praze, a diskuze není už vůbec o starších výskytech našeho jména.

Dostali jsme se do období, kdy nejsou k dispozici matriky. I když máme v pozdější době i matriční záznamy, musíme si pomáhat pravděpodobností. Nic není stoprocentní a nic není zcela vyloučené. Vezměme si nejdříve vztah Adama a Jana Šemíkových. Kromě toho, že byli o generaci posunutí a že žili nedaleko od sebe (Smrdov a Hory Vrbické), je spojovalo povolání myslivce. V matrikách jsme našli až narození Adamových dětí, o Janovi jsem v matrikách nedohledal žádný zápis. Jejich vztah otec – syn považuji za hodnověrný, i když ne za stoprocentní (99%). Vztah strýc – synovec nelze ale také úplně vyloučit.

Kdo ale byl Janovým otcem a dědou Adama? Porovnejme si dvě hypotetické možnosti. Předem upozorňuji, že spekuluji. Začnu méně pravděpodobnou možností. Tedy, že Jan Šemík příšel z Mladé Vožice.

de Jodova kopie Crigingerovy mapy Čech (1578)

Vzdálenost z Mladé Vožice (na starých mapách Boritz) do Světlé nad Sázavou (Bitta), asi 70 km, se dala překonat pěšky za dva dny.

V Mladé Vožici žil Jan Šemík starší, který byl bratrem Mikuláše (můj odhad na 80%). Syn Mikuláše, Jan Šemík mladší, je ze stejné generace jako Jan Šemík na Horách Vrbických. Oba se mohli narodit kolem roku 1600, ale že by se jednalo o jednu a tu samou osobu, je málo pravděpodobné (odhadem 5%). Kromě doby, kdy žili, je spojuje pouze jméno, a to je málo.

Stejně kritickým okem se podívejme na Šemíky z Domašína, resp. z Dobrušky. Nedávné objevy v muzeu Dobrušky a starší nálezy z Rychnova. Než se Jan Šemík stal měšťanem v Dobrušce, vystopoval jsem až tři generace hospodářů v Domašíně. Jan (1547) – Petr – Jan (1586) s nestálým příjmím Samek – Samik –  Šemík. Není zcela jasné zda následně žil v Dobrušce jeden Jan Šemík (roky 1588 a 1595). Nemáme žádnou zmínku, že měl syna, který by byl vrstevníkem Jana Šemíka z Hor Vrbických. Vzdálenost z Dobrušky do Hor Vrbických je větší než z Mladé Vožice, ale tento hypotetický přesun má jednu podstatnou výhodu. Mezi roky 1628 a 1634 byla Dobruška (panství Opočno) a Hory Vrbické (panství Vrbice) součástí velkého dominia Trčků z Lípy. To mohla být doba, kdy myslivec Jan Šemík hledal nový domov (odhaduji pravděpodobnost na 10%). Kolem roku 1650 se stal pánem Bačkova bývalý trčkovský fořtmistr a hejtman Albrecht Beneš Klusák z Kostelce. Jako bývalý lovčí mohl nějakého hajného či myslivce nasměrovat do těchto končin. Kdo ví. Poučný moment spatřuji v tom, jak mohlo konkrétní příjmí vzniknout. Ono se také mohlo stát, že na Vysočinu přišel někdo s úplně jiným jménem.

Asi jednou z mála metod, jak se dostat hlouběji do historie rodu, bude Y-DNA test. V průměru jednou za 4 až 5 generací dochází na 23. chromozomu (tzv. Y) k mutaci, a z toho můžeme s velkou pravděpodobností upřesňovat příbuznost v mužské linii. Zatím naše linie nemá příbuzné v době středověku, ale to se může změnit.

Úřad konšelský v Mladé Vožici

Zažloutlý týdeník Tábor z února 1905 nám v digitalizované dává příležitost získat přehled o členech městské rady v Mladé Vožici na počátku 17. století. Článek v opisu z Digitální knihovny Kramerius nechávám v původním znění.

Tábor: A. J. Landfras, 24.2.1905, ročník 2, číslo 8, str. 2

Všude říkali „magistrát, obec města, radda (důsledně s dvěma s!) města“ jen vožický písař tomuhle pojmenování nejdříve asi nechtíc potom z justamentu se vyhýbal, až do lidu název přešel tak obecně, jako sotva někde jinde. Za to v městských knihách, ač stačí vážný akt obšírně líčiti a také barviti obrazy se slávou třeba bez barvy, co mně jich z Táborska bylo příručno, nenalezl jsem tak úzkostlivě správně vedený seznam „hlav úřadu konšelského“, začínaje první knihou až do předposlední jako ve Vožici. Nepodává sice žádných poutavých událostí, leží před námi jména zaniklých rodů, crèm měšťanstva. Za přečtení přece stojí. Někdo ze čtenářů najde své předky, o nichž se nedozvíme ničeho z matrik, poněvadž tyto na Táborsku šmahem začínají rokem 1630-40. Jen část chýnovských sahá k r. 1614, ale tak úryvkovitě, že necelek až zaráží. Ve Vožici začali pak je psáti po roce 1680^(*).

Nuže, paběrkujeme ve vožických městských knihách. Tam je obnoven již řečený úřad r. 1604 s těmito pány konšely:

Zikmund Jiříků (primas), kovář Bouslav, kolář Matěj, zámečník Jan, Jiřík Sychra, Mikuláš Šemík, Václav Míka, Mikuláš Šprenclík, Jan Vaněček, Jan Sedláček, Pavel Hudec; písař městský Jan Hreyta (často se píše Janek Hrejte si!); rychtář Jániček (Jan) Zíků.

1604: Mik. Šemík (primas), Pavel Hudců, Jan Vaněček, Míka Šprenclík, Václav Míků, zámečník Jan, kolář Matěj, kovář Bouslav, Petr Pekárků, Václav Šípek, Jan Štibral, Petr Roubíček. Písař městský Mikuláš Kalina Jiříků (tj. syn Jiříka Kaliny, řekli bychom po rusku Jiříkovič); rychtář Zíka.

1605: předešlí se obnovují. Vida druhý kolovečský mlýn! Ze starých udělali nové konšely. Item rychtáře.

1606: Mikuláš Šelmík (jistě Šemík, jenž mohl býti Šelmík = šelma). Jan Zíků, Pavel Hudců, Václav Míků, kolář Matějček, zámečník Jan, kovář Bouslav, Mikuláš Šprenclík, Václav Studenský, Pavel Pekárek, řezník Matěj „velikej“, krejčí Vondra, Němec (rodem i mluvou!). Písař Míka Jiřík, rychtář Petr Pekárků. Jemu jest úřad ten vsouzen tj. nevděčné rychtářství měšťané neradi brávali. I bylo třeba často, když některý necítil v sobě ducha policajtského, mocí za rychtáře ho ustanoviti.

1607 item stará rada se obnovuje. Že ale Vondrovi Němci český vzduch vzal dech a Vondra zemřel, posazen do rady Jan Stibral, jehož r. 1608 vystřídal Jan Rudolský a za r. 1609 Mikuláše Šprenclíka dala vrchnost do konšel Adámka Šprenclíka řečeného Nechtěldomů. Asi kmotr z mokré čtvrti.

rychtářské právo

1610: Jan Zíků, Mikuláš Šemík, Václav Míka, kolář Matěj, zámečník Jan, kovář Bouslav, Pavel Pekárků, Matěj Kaňkovský, Václav Studenský, Jan Stibral, Jan Rudolský, Jan Sedláček. Písařem Mikuláš Jiříků, rychtář Adam Šprenclík, jenž rychtářské právo tj. řádný bejkovec vzíti se zpečoval.

1611: Jan Zíků (primas), Mikuláš Šemík, Václav Míků, Jan zámečník, kolář Matějček, Pavel Pekárků ode věže, Václav Studenský, Jan Šamša, Jan Rudolský, Jan Štibral, Jan Sedláček, Václav Strouhal. Písař s rychtářem se ponechávají (tj. z roku předešlého). Asi p. Adamovi na truc.

Genetické testy (atDNA, Y-DNA, mtDNA)

V březnu jsme si nechal určit haploskupinu mitochondriální DNA a tím jsem dokončil trojici základních genetických testů, které lze s větším či menším užitkem použít pro genealogické bádání. Před pár dny se v tisku objevila zpráva o úplném sekvenování lidského genomu. Úplné sekvenování bude mít význam zejména pro genetiku ve zdravotnictví. Pojďme se zamyslet, který test si vybrat pro rekreační genetiku, tedy pro genetickou genealogii. 

Zdroj: Genetika a příjmení, KÚ PČR

Lidský genom obsahuje 3 miliardy písmen DNA. Těmi písmeny jsou A, C, G, T. Kdyby se vydal v knižní podobě se standardní velikostí písma, obsahoval by dlouhý řetěz písmen ....AGCTTGCAGATTACA... a tak dále, která by hustě pokrývala jednu stránku za druhou v celkovém rozsahu více než 1,5 milionu stránek. Písmena jsou v podobě příček (nukleotidů) umístěna na dvoušroubovici. Délka této ikonické dvoušroubovice je asi jeden metr a je zamotaná do "klubíčka" v každém jádru našich buněk. Ve většině tělních buněk je DNA rozdělena do 23 párů chromozomů. Konce chromozomů jsou označeny telomerami. Tyto sekvence DNA připomínají kousky plastiku na tkaničkách od bot a chrání chromozomy před roztřepením. Chromozomy obsahují zvláštní sekvence, kterým se říká geny. Celkově máme v naší DNA zakódováno asi 20 tisíc genů. Geny představují jen nepatrnou část genomu - přibližně dvě procenta.

Objev v muzeu

V minulém příspěvku jsem skončil návštěvou knihovny v zasněžené Dobrušce. Sníh dlouho nevydržel. Z knihovny jsem se vydal nedaleko od náměstí, kde v sousedství synagogy sídlí místní muzeum. Bylo však bohužel zavřeno.

Vlastivědné muzeum v Dobrušce

Měl jsem ale velké štěstí, že na zvuk kliky zareagovala pracovnice muzea. Když jsem neobratně vysvětloval, co hledám, tedy opisy archiváře Václava Matouše pro muzeum, zavedla mě hlouběji do útrob budovy. Místní patriot zanechal ve strojopisu následující opisy z let 2005 a 2006.

Gruntovní kniha města Dobrušky 1561-1647, poř. č. 48

Purkrechtní kniha města Dobrušky 1561-1647, 379 s., poř č. 49

Kontraktní kniha města Dobrušky 1565-1612, 182 s., poř. č. 50

A protože mají v muzeu i elektronické verze těchto textů, mohli jsme vyhledáním jména Šemík zmapovat osud Jana Šemíka v Dobrušce a předtím v Domašíně. Originály knih jsou v okresním archivu v Rychnově nad Kněžnou, kde jsem již dříve dohledal urbáře a svatební smlouvy i sirotčí seznam.

1587 – Domašín; svatba Jana Šemíka s Kateřinou, dcerou po nebožtíku Jakubovi Jiříkovi (svatební smlouvy)

1588 – Václav Klatovský, písař radní, stoje před právem s Janem Šemíkovým z Domašína jest oznámil, že jest prodal dům svůj, který jest měl v Koutě mezi domem Eliáše Luňáčka a domem Jana Motyky, s klučeninou k domu přináležitou, za sumu hotovou 46 kop g. (gruntovní kniha)

1588 – v pondělí po sv. Barboře /tj. 10. 12./ Václav Klatovský, písař radní, stoje před právem s Janem Šemíkovým z Domašína jest oznámil, že jest prodal dům svůj, který jest měl v Koutě mezi domem Eliáše Luňáčka a domem Jana Motyky, s klučeninou k domu přináležitou, za sumu hotovou 46 kop g., kterýžto peníze hotově Václav Klatovský jest přijal a od takového gruntu sám od sebe i svých budoucích jest odevzdání učinil. (kontraktní kniha)

~1589 – Jan Šemíků vstoupivši do rady s Václavem Merhelíkem, aby k lénu městskému zapsán byl. Davši ouřadu což náleželo, k témuž lénu městskému je přijat a zapsán. (gruntovní kniha)

1589 – registrum na všechny důchody kněžím fary dobrušské nynějším i budoucím; Jan Šemík 1 čtvrtce žita, tolik ovsa. (gruntovní kniha)

1590 – v pondělí po sv. Ondřeji /tj. 30. 11./ Jiřík Drahorád předstoupivši před pana purkmistra a pány oznámil, že jest prodal kus roli Lepšovský k Domašínu u Smrčin Janovi Šemíkovi za sumu hotovou 15 kop g. č. (kontraktní kniha)

1590 – Jíra Kristýnků doložil sirotku nebožtíka Jakuba Jiříkova Kateřině, 2 kopy g. č. a tak Jan Šemíků na místě Kateřiny, manželky svý, odevzdání sám od sebe i od svých budoucích učinil. (kontraktní kniha)

1591 – Jan Hnátků oznámil přede právem, že jest prodal klučeninu i s rolí v Doubravě, vedli roli Daňkovy Janovi Šemíkovi za sumu 15 kop g. č. hotových (kontraktní kniha)

1591 – Jan Voštěpářů v pondělí po neděli provodní /tj. 22. 4./ oznámil jest přede právem, že jest prodal dům při zahradě své vedle Šmída kováře Vaňkovi Klekerovu, tak jakž jest mu vyměřeno, za sumu 35 kop g. (kontraktní kniha)

1595 – Jan Voštěpař, jinak Šemík, koupil za 185 kop č. dům (čp. 17) v Dobrušce na náměstí. (zdroj?)

1596 – v Domašíně Matěj Kolovratník koupil grunt (čp. 17) od Jana Samka za 168 kop gr. míš. (zdroj?)

1600 – v pondělí po památce Všech svatých /tj. 6. 11./ Mikuláš Šaroun předstoupivše v plnost rady před pana purkmistra a radu města Dobrušky s Janem Šemíkem, žádal pány aby k lénu městskému přijat a zapsán byl. Když k žádosti jeho Mikuláše, davše což náležitého jest i právu, k témuž lénu od pánův přijat jest. Actum za purkmistra Mikuláše Duška. (gruntovní kniha)

1601 –  Půjčka Jeho Milosti Pánu od sousedův města Dobrušky, vše na groš český. V seznamu je i Jan Šemík 10 kop. Město Dobruška vybralo celkem 737 kop gr. č. (gruntovní kniha)

1609 – v pondělí po neděli Sexagesima /tj. 23. 2./ předstoupil před pány města Dobrušky Mikuláš Zedník s přáteli svými Martinem Bartošovým, Janem Pitvicem, Janem Šemíkem a Jiříkem Dvorským, sousedy téhož města, žádal aby k lénu městskému přijat byl. (gruntovní kniha)

1612 – Dobruška; uzavírá smlouvu s Melicharem, otcem Anny Štonka (svatební smlouvy)

1613 – svatba Jan Šemík & Anna Štonka (svatební smlouvy)

1616 – Jan Šemík zemřel a v červenci 1616 (po sv. Kiliánovi) se Anna vdává za Václava Sošku. (svatební smlouvy a sirotčí seznam)

1616 – 5. 12. Václav Soška, manžel vdovy Voštěpařovy, koupil (Dobruška čp. 17) za 325 kop č. (zdroj?)

Z kontraktní knihy máme podstatnou informaci, která je v kopii uvedená i v gruntovní knize. V roce 1588 pravděpodobně Jan Šemík kupuje v Dobrušce dům a následně se stává měšťanem (k lénu městskému zapsán). Z kontraktní knihy ještě vyčteme další nákupy pozemků (rolí, klučeniny). V gruntovní knize jsou zapsány aktivity spojené s přijímáním nových měšťanů a seznamy lidí za různými účely. Najdeme zde seznamy měšťanů, kteří vlastnili nějakou zbraň, seznamy daňových povinností nebo seznamy sousedů, kteří se složili na půjčku pro císaře pána.

Ortel podle práva

Když hledáte zmínky o předcích, zápisy o vymáhání práva nejsou typickými zdroji. Pokud na podobné informace narazíme, jedná se obvykle o zajímavý doplněk do mozaiky života předchozích generací. V době předmatriční jde o údaje obzvláště cenné. Takto jsem narazil na výskyt našeho jména v Miroticích a minulý týden i v Dobrušce.

Dobruška, radniční věž

Díky panu archiváři Václavu Matoušovi máme v knize Ortel podle práva sepsán jedinečný souhrn trestních případů souzených výsadním hrdelním právem města Dobrušky v letech 1564 - 1765. Ta kniha vyšla v roce 1997 nákladem pouhých 1000 výtisků. Není tudíž běžně k dispozici ve všech knihovnách. To byl důvod, abych se rozjel přímo do Dobrušky. Mým cílem byla místní knihovna a muzeum.

V knihovně jsem našel tři Matoušovy publikace. Kromě Dějin města Dobrušky v datech a útlého sešitu Selské povstání 1628 držím v ruce i výše zmíněný Ortel podle práva. Při listování mezi zápisy o 311 procesech, ve kterých bylo žalováno 412 osob, vesměs poddaných opočenského a smiřického panství, jsem hledal jedno jméno. Mé tušení se naplnilo. Když si seřadíme souzená provinění co do počtu jednotlivých případů, máme na prvních místech:

Plánek z knihy Ortel podle práva
(autor: Václav Mareš)

1. Krádež (120)

2. Smilstvo (82)

3. Kacířství (67)

4. Nemanželské těhotenství (45)

5. Cizoložství (32)

6. Vražda (23)

7. Zběhnutí z panství (20)

Zaměřil jsem se na dobu kolem roku 1600. Z jiných zdrojů víme, že v Dobrušce tehdy žil měšťan Jan Šemík. Nebudu to prodlužovat. Na straně 83 nalézám krátké shrnutí:

1613, listopad 15., Anna Klísšová z Mossendorfu za městem Freydem.

Krádež.

Do Dobrušky přišla jako manželka vojáka a ihned ukradla Janu Šemíkovi z pavlače šaty, punčocháče a rukávce. Byla přistižena při činu. Při výslechu také udala svého manžela, že zavraždil jejího bratra.

Ortel: Milost, na hrdelní zápis vypovězena na 3 míle z panství.

(Hrdelní zápis z 15.11.; Kniha smolná, fol. 69, česky)

Ze svatebních smluv víme, že Jan Šemík v prosinci 1612 podepsal svatební smlouvu. Následně, začátkem června 1613, se konala svatba a k zápisu do knihy svatebních smluv došlo až v pondělí po sv. Tereze, tedy nejspíš 21. října 1613. O měsíc později, v listopadu téhož roku došlo k výše uvedenému incidentu.

Za dobu své existence vyneslo dobrušské hrdelní právo kromě jiných trestů i 72 nám známé rozsudky smrti, které byly také vykonány. Třetina těchto trestů končila oběšením a třetina stětím mečem. Annu čekal však mnohem mírnější ortel. Častým trestem bylo vyhoštění z města nebo panství; výjimečně z Království českého či ze všech habsburských  držav. Vypovězení z panství na vzdálenost 3 mil (asi 22,5 km) bylo jedním z nejčastějších trestů.

Potom, co jsem v knihovně "ulovil" jednu zmínku o Janu Šemíkovi v Dobrušce, zamířil jsem do místního muzea. Co jsem tam objevil, o tom zase příště.

Pražské kontakty

Když jsem před roky hledal kontakty na jmenovce, pomohla mi i návštěva Poštovního muzea, kde mají výtisky starých telefonních seznamů.

Pražský seznam z r. 1981

Nikdy asi v seznamech telefonních linek nebyla taková koncentrace našeho příjmení jako v roce 1981 v Praze. Čísla telefonů už nejsou mnoho let platná. Ani na adresách už dnes nikoho ze Šemíků nenajdeme. Někteří z nich už nežijí. Na našich srazech, které jsem v posledním desetiletí měl příležitost organizovat, se osobně z tohoto seznamu zúčastnil jen jeden. Vladislav Šemík byl v roce 2012 na Vyšehradě. Ztratil jsem na něj ale kontakt, a obávám se, že již dnes nežije. Možná se ozvou jeho potomci.

Olšany

Na Olšanských hřbitovech lze nalézt hrob rodiny se jmény Blanka, Pavel, Jana, Marie, Václav, Jarmila, František, Oldřich, Jaromír.

V roce 2014 jsem ještě netušil, že se nám v Praze sešly dvě linie Šemíků. O rok později už to bylo jasnější. Ti z Olšanského hřbitova přišli z Ovesné Lhoty. A ti druzí?

Rodina vzdálených bratranců a sestřenic má místo posledního odpočinku v Praze na smíchovském hřbitově Malvazinky. Do Prahy se dostali později a původem jsou z Jiříkova u Habrů.

Již několik měsíců se pokoušíme spojit s příslušníka z obou stran. Zatím to nevyšlo. Snad se to povede nyní v březnu. Zdravím Petra i Pavla!

Malvazinky

Vzhůru do minulosti

Z hlediska genů nejsou lidé koneckonců ničím jiným víc než pouhými nosiči, cestou vedoucí někam dál. Přesedají z jedné generace na druhou, jako by za sebou nechávaly ležet schvácené koně. A vůbec si přitom nelámou hlavu úvahami, co je snad dobré a co zlé. Je jim úplně jedno, jestli jsme šťastní nebo nešťastní. Jsme prostě pouhými prostředky. Lámou si hlavu jen s tím, co pro ně samé bude nejvýhodnější.

Haruki Murakami, 1Q84 

Před měsícem jsme sledovali trasu našich předků v mužské linii. Z otce na syna si předáváme v genech poměrně málo se měnící chromozom Y. Společný předek může být nedávný (tedy v rámci jedné nebo dvou generací) nebo vzdálenější (žijící až před mnoha tisícovkami let). Údaje získané prostřednictvím testu Y-DNA nám mohou pomoci dozvědět se více o historii otcovské rodiny. Můžeme se vrátit do doby dávno před tím, kdy začali předci nosit příjmení a nebo příjmí. 

Po oddělení linie R1a od R1b, se v období neolitu rozděluje i naše R1a. Jedna část se před pěti a půl tisíci lety usadila v oblasti severovýchodně od území dnešních Čech, Moravy a Slovenska (viz SNP Tracker níže).

Zhruba v té době do středu Evropy dorazili neolitičtí zemědělci (Farmer) a smísili se s místním obyvatelstvem lovců a sběračů (Hunter-gatherer). Ukazuje se, že od příchodu zemědělství až přibližně do roku 2900 př. n. l. bylo obyvatelstvo neolitických a později eneolitických Čech z genetického hlediska nejpodobnější některým dnešním obyvatelům jižní Evropy (Sardinie, Baskicko). Právě v těchto odlehlých enklávách přežívá populace méně dotčená následnými vlnami příchozích. Z hlediska mužských linií se zde vyskytovaly haploskupiny I1 a I2 (obě ještě z doby před příchodem zemědělství) a dále T, G a H, které s sebou do Evropy přinesli první zemědělci, původem z Anatolie.

David Reich: Evropu masivně proměnily dvě migrace

Evropu masivně proměnily dvě migrace. Velikou změnu přinesl do střední Evropy kolem roku 2900 př. n. l. příchod lidí kultury se šňůrovou keramikou (Corded Ware - viz SNP Tracker níže). Tato populace s sebou přinesla zcela jiné zvyklosti (pastevectví dobytka, chov koní, zpracování kovu apod.) a mimo jiné zřejmě i indoevropský jazyk. Při genetické analýze vzorků se podařilo prozkoumat některé hroby z období samého počátku příchodu této kultury. Jsou charakterizovány vysokým podílem tzv. “stepního podílu” (Yamnaya), což je genetická složka odlišná jak od původních lovců a sběračů, tak od složky charakterizující první neolitické zemědělce.

V současné době patří přibližně dvě třetiny evropských mužů k Y-chromozomálním haploskupinám R1a nebo R1b, dvěma patrilineárním liniím, u nichž bylo testy DNA potvrzeno, že se do Evropy dostaly s indoevropskou migrací z pontsko-kaspické stepi v době bronzové. Přesto ještě dlouho po skončení doby bronzové vedli kočovní stepní lidé často další nájezdy do Evropy. Ne všichni z nich byli indoevropsky mluvící a v pozdní době bronzové se i ti, kteří jimi byli, jako například Skytové, smísili s různými neindoevropskými národy z Kavkazu, Střední Asie, Sibiře nebo dokonce Blízkého východu.

© Sammy33 / Shutterstock.com / Skytský jezdec

To ale předbíháme. Období kolem roku 2200 př. Kr. představuje začátek formování tzv. předklasické únětické kultury, se kterou na našem území začíná doba bronzová. Únětická kultura se pak ve své klasické fázi měla stát jednou z hlavních středoevropských kultur a její jádro leželo přímo v Čechách. Geneticky se její nositelé jeví jako kombinace místních kultur s populací odněkud ze severovýchodu (snad oblast dnešní Litvy). Právě v této oblasti mají původ otcovské linie R1a - M458, které se v tomto období u nás začínají poprvé vyskytovat. Všimněme si, že při kontaktu kultury se šňůrovou keramikou a stepních lidí Jámové kultury se část R1a linie obrací východním směrem. Tempo přesunu napovídá o používání koní. Nedávno bylo zjištěno, že šíření genetické linie moderních koní po Asii dobře časově koreluje se šířením indoíránských jazyků, stejně jako se šířením lehkých vozů s loukoťovými koly z kultury Sintašta, která je nejpravděpodobnější kulturou jejich vynálezu.

SNP Tracker pro R-Z2124 a R-M458  (před ~4700 roky)