Máme to v genech

Před deseti lety jsem si přečetl na objevných stránkách pana Myšičky první písemnou zmínku o Janu Šemíkovi ze Smrdova, který byl tehdy už 80 let pohřben na místním hřbitově. Po dvou letech jsem se zásluhou Josefa Zadiny dozvěděl, že můj prapraděda Jan zemřel v roce 1929. 

Kalva z hrobu Šemíkových (vzorek 2)

Ani ve snu by mě v roce 2009 nenapadlo, že se dotknu předmětu, který držel v ruce i děda mého dědy, že budu držet v rukou knihu, které se dotýkal děda mého dědy, protože se do ní podepisoval, že objevím hrob dědy mého dědy a dotknu se v roce 2019 jeho ostatků. Fotografie ukazuje část lebky, kterou jsme objevili v páru s druhou pohřbenou osobou, a nebyli jsme si jistí, kdo je kdo. Pracovně jsme je označili jako vzorek 1 a 2. Nafotili jsme je oba pro oko antropologa a sami pro sebe jsme odhadovali z dat na objeveném náhrobním kamenu komu patří 1 a komu 2. Nebudu vás napínat. Bylo to naopak, než jsem předpokládal. Antropolog odhadl vzorek 2 jako část lebky muže. Tedy kalva Jana Šemíka? To mohl potvrdit nebo vyvrátit genealogický test DNA. Měli jsme na co navazovat. Již před několika lety jsem se s několika jmenovci zapojil do projektu Genetika a příjmení, a tak dnes můžeme porovnávat.

vzorek >>> STR marker	F-9083 R. Šemík	T1819 R. Šemík	T1613 M. Šemík	T1952 J. Šemík	U1517 V. Šemík	Hrob J. Šemík	ftDNA BigY
DYS456	16	16	16	16	16	16	16
DYS389I	13	13	13	14	14	13	13
DYS390	24	24	24	24	24	24	24
DYS389II	31	31	31	32	32	31	31
DYS458	16	16	16	16	16	16	16
DYS19	15	15	15	15	15	15	15
DYS385a/b	11/14	11/14	11/14	11/14	11/14	11/14	11/14
DYS393	13	13	13	13	13	13	13
DYS391	10	10	10	10	10	10	10
DYS439	10	10	10	10	10	10	10
DYS635 Y GATA C4	23	23	23	23	23	23	23
DYS392	11	11	11	11	11	11	11
Y GATA H4	14	14	14	13	14	14	13
DYS437	14	14	14	14	14	14	14
DYS438	11	11	11	11	11	11	11
DYS448	19	19	19	19	19	19	19
DYS570						19	19
DYS576						17	17
DYS481						25	25
DYS533							12
DYS549						12	12
DYS643						10	10

Souběžně jsem si v dubnu objednal u služby FamilyTreeDNA test yDNA. Při čekání na výsledky Big Y-700 dorazily o něco dříve výsledky 111 STR markerů. Na obr. níže jsem vybral ty panely, ve kterých můžeme porovnat testované vzorky z našeho projektu Genetika a příjmení a test ftDNA.

Je patrné, že shoda mezi mnou a vzorkem z hrobu Šemíkových je v 16 (1. sloupec F-9083), resp. ve 21 STR markerech. U vzorku DNA z hrobu se nepodařilo získat marker DYS533.

U DYS389II, DYS438 a Y GATA H4 jsem měl ve výsledcích od pana genetika společně s čísly otazníky. Ten mi také řekl, že test  "hrobového" DNA vyšel až napodruhé. Na základě testu Y-111 mohu upřesnit naši haploskupinu: R-M198. Přidá se někdo k testování?

Pátrání neskončilo

Před dvěma měsíci jsme se pustili s Mirkem Janovským do pátrání po jeho babičce Marii Šemíkové. V mezidobí jsme zjistili poměrně dost i o Františku Janovském a nyní můžeme napsat další část příběhu.

Úmrtní list Marie Janovské, roz. Šemíkové

Objevili jsme úmrtní list, který byl vystaven v lednu roku 1925. V Libochovicích si ho nechal udělat František Janovský, který se po pěti letech vdovství opět oženil. František od té doby žil s novou rodinou na Slovensku. Zprvu v okolí Bardějova na hranicích s Polskem a později u Bratislavy v Petržalce. Celou tu dobu sloužil u finanční stráže a až odtržení Slovenska od prvorepublikového Československa ho donutilo k návratu do Čech, do Chrudimi. Vzhledem k tehdejší situaci odchází František do výslužby.

Oznámení Presidia finančního ředitelství v Praze

Obsazení protektorátu v březnu 1939 znamenalo pro bývalého legionáře jedno - zapojit se do odboje. Patrně na Chrudimsku, možná i v okolí Trhové Kamenice, kde se narodil. spolupracoval s dalšími odbojáři. Zda to bylo v rámci Obrany národa nebo jiné skupiny, nevíme. Víme ale, že 14. října 1941, tedy na počátku první heydrichiády, byl František zatčen a vyslýchán v budově gestapa v Pardubicích. Následně byl poslán do věznice v Terezíně.

8. dubna 1943 je odsouzen soudem v Litoměřicích "pro přípravu velezrady k trestu 3 let a 2 měsíců káznice a ke ztrátě cti na 3 roky". Manželka Anna Janovská dostává koncem roku 1943 dopis ze Zemského finančního ředitelství, ve kterém je uvedena i výše trestu.

To už byl František uvězněn v Drážďanech. Dochovala se korespondence z Terezína (německy), z Drážďan (česky) i z koncentračního tábora Griebo v Sasku, kde s dalšími spoluvězni pracoval v Junkersových závodech v Dessau. V dopisu z Griebo píše Čeňkovi Pilnému v posledních prosincových dnech roku 1944 toto.

Ctěné rodině Pilného! Nežli tento dopis Vám dojde, jsou svátky vánoční pryč, proto přeji Vám všem šťastný a lepší příští nový rok. Vyřiď švagrovi Šemíkovi, že je všechny pozdravuji a přeji šťastný nový rok. Ani nevíš, jak se těším na Vás na všechny, až se s Vámi shledám, a to hodně brzy. Milý Venco, jak jsem rád, že jsi zde za mnou byl, byla to malá chvilka hovoru, ale prvně velmi důležitá. Snad v životě budu míti příležitost nějak se Ti odvděčiti. A teď Ti sděluji, že budu propuštěn 8. ledna ještě dopoledne ??? tedy osmého ledna Ty víš, kdy přijedu do Bodenbachu, pošli mi naproti švagra Šemíka...

Úmrtní list Františka Janovského

Dál už je dopis nečitelný. Čeněk, tedy Vincenc Pilný, sklář z Kamenického Šenova, musel být velmi dobrým známým Františka Janovského. Na konci dopisu se loučí se slovy "Váš švagr". Ze začátku ledna 1945 nemáme žádné informace. Za nějakých okolností se František dostal do Malé pevnosti terezínské věznice a zde 30. března ve 3 hodiny ráno umírá.

Za jakých podmínek? Na konci druhé světové války byla terezínská věznice přeplněna, výrazně se zhoršily životní podmínky a došlo k prudkému nárůstu infekčních nemocí. Především IV. dvůr, v němž za nepředstavitelných podmínek živořilo v přeplněných celách 3000 z celkového počtu 5500 vězňů, byl postižen nejvíce výskytem různých nákaz. Na jaře 1945 se zde objevily první případy skvrnitého tyfu. Do věznice jej zavleklo komando Richard.

Hrob 521 na Národním hřbitově Terezín

Život není peříčko

Začátkem 80. let předminulého století přichází na Žižkov vdova s téměř dospělým synem. Z venkova do měst tehdy přicházelo hodně lidí. Žižkov, který je dnes součástí Prahy, byl tehdy samostatné nově vznikající město.

Pobytové přihlášky pražského policejního ředitelství

Jan Šemík, rodák z Bačkova, se v roce 1886 oženil a uchytil se pod vrchem Vítkovem jako kupec. O tom, že jeho živnost doprovázely i problémy, svědčí návštěva zlodějů, oheň, opakované hledání učedníka.
V létě roku 1905 došlo k události, o které můžeme dodatečně prohlásit, že se Jan podruhé narodil. Ve 45 letech se ve Stromovce pokusil spáchat sebevraždu. 5. července toho roku o tom psaly v černé kronice noviny Čech.

45letému, v Žižkově bydlícímu obchodníku J. Šemíkovi, v obchodě se nedařilo, a proto včera o polednách ve Stromovce pokusil se o sebevraždu. Střelil se totiž ranou z revolveru a těžce zraněn, dopraven byl do zdejší všeobecné nemocnice.

Jan Šemík

Ještě se vrátím k prapradědovi, protože dnes máme kulaté výročí narození. O jeho životě víme jen málo z písemných zlomků, které zaznamenali pamětníci. Ani nemáme jeho fotografii, kromě jedné, kde by snad v dálce mohl být on. Ze statku, kde se narodil, žil i zemřel, se nám dochoval jediný předmět, který s velkou jistotou držel v ruce, a to ne jednou.

Hospodařil a také byl veřejně činný v době, kdy měl Smrdov nejvíce obyvatel v historii. V období let 1898 až 1909, kdy byl Jan Šemík starostou zde žilo kolem 600 obyvatel. A to tehdy už nikdo nepamatoval, že obec byla kdysi městečkem s právem týdenního (pondělního) trhu, výběrem cla, právem spravedlnosti a pravděpodobně i právem várečným. Postupně všechna tato privilegia vyprchala, i pečeť se ztratila. Zůstaly jen pečetní otisky na starých listinách.

O době starostování Jana Šemíka se dochovalo několik zpráv v dobovém tisku. Třeba ta z roku 1901, kdy přijel do Smrdova na návštěvu královéhradský biskup. 

Když už starostou nebyl, dostala se jedna zprávička až do krajanského týdeníku Slavie. Lesní požár v kraji mezi Lipnicí a Lichnicí na jaře roku 1913 postihl Janův les na rozloze 1500 čtverečních sáhů, tj. o málo víc jak čtvrt hektaru.

Podpis Jana Šemíka se dochoval v matrikách, kdy byl za svědka nebo za kmotra, ale také je například jeho podpis na pracovní knížce Josefa Zadiny. V roce 1890 měl ale být starostou Josef Bárta.

Pokusím se to ještě ověřit. Zachovaly se listy ze sčítání obyvatel z let 1890, 1900 i 1910, kde by podpisy starostů měly být.

O den později: Jan se podepisoval jako starosta obce už na počátku 90. let. Například 10. ledna 1891 na sčítacích operátech.

Jak vytrhnout prapradědovi stoličku

Po několika letech vyčkávání a sbírání rad jsem se rozhodl, že se pokusím v květnu zjistit, zda je děda mého dědy pohřben na místě, které jsem kdysi identifikoval na jedné zachovalé staré fotografii.

Místo předpokládaného hrobu

Měl jsem v plánu načasovat termín akce na den, kdy by měl čas hrobník, antropolog a genetik. Hrobník musí být na místě ze zákona, antropolog by nám mohl pomoci s určením kosterních ostatků a s pomocí genetika bychom chtěli odebrat vzorek pro test DNA. Při domlouvání termínu exhumace jsme se snažili cílit na měsíc květen nebo červen z důvodu, který ještě zmíním. Ještě před prvním kopnutí do země, jsme se s genetikem dohodli, že by jako DNA vzorek byl nejvhodnější zub. To jsme ovšem netušili, co se pod zemí posledních 90 let dělo. S hrobníkem jsme si domýšleli, zda Šemíkovi měli na předpokládaném místě hrob nebo hrobku. Traduje se, že někdy před 40 až 50 roky mělo dojít ke zřícení památníku a jeho propadnutí do hrobu. Z toho by se dalo soudit, že šlo spíš o hrobku. Podle pamětníků byla propadlina zaházena hlínou a ponechána dalšímu osudu.

Objev dvou lebek (18.5.2019)

Postupem času docházelo k dalšímu propadání zeminy a opětovnému dorovnání povrchu. Před několika roky jsem zaplatil obecnímu úřadu poplatek za pronájem hrobového místa. To už jsme v době, kdy je lokalita dávno zarostlá trávou. Hrob jsem si na fotografii vyznačil červenou čárou. Nakonec jsme se panem hrobníkem domluvili, že dnem D bude sobota 18. května. Bohužel antropolog ani genetik v tento termín nemohli do Sázavky přijet, a tak jsme přešli na plán B. Než jsme se k němu dostali, hrobník s pomocníky v předstihu začali odhazovat zeminu v místě odhadovaného okraje hrobu. Nejdříve narazili skutečně na zasypaný náhrobek.

Kdo je kdo?

Zjistilo se, že se jednalo o hrobku zděnou z cihel, která byla kdysi asi i omítnuta. Hrobka byla dělená na dvě části. Uprostřed kolejnice jako traverza pro uchycení stropu hrobky. Zub času způsobil, že strop nevydržel a nejspíš při pádu náhrobku došlo k jeho provalení.

V sobotu 18. května jsme se sešli v situaci, kdy byly ve výkopu obnaženy dvě lebky. Z textu na omytém náhrobku jsme usoudili, že se jedná o poslední dva pohřbené. Tedy Marii Šemíkovou († 1927) a Jana Šemíka († 1929). Nyní přichází zmiňovaný plán B. Zachovalé částí lebek jsme z různých stran nafotili a snímky jsme poslali antropologovi k posouzení. Po odebrání DNA vzorků jsme lebky vrátili zpět na původní místo.

Kdysi a dnes

Po zasypání hlínou jsme s pomocí Šemíků z Ovesné Lhoty postavili spodní část památníku s náhrobním kamenem, na němž je jméno Jana Šemíka a dovětek, že zemřel ve stáří 80 let. Zbylé části jsme položili před podstavec. Deska, na které jsou jména a data tří Janových manželek. První dvě jsou psány stejným stylem. Odhaduji, že na ztracené kulaté porcelánové fotografii byla druhá Janova žena Anna.

Ta zemřela 18.7.1909, i když na náhrobním kamenu je vyryto 18.6.1909. Dva roky předtím, než zemřel Jan, byla do hrobky uložena Marie Šemíková (rodem Jamborová), jejíž syn Jaroslav Malina (z prvního manželství) v tu dobu hospodařil na statku, kde žili a pracovali generace a generace rodu Šemíků. Před několika dny jsem navštívil matriku ve Světlé nad Sázavou a ověřoval jsem nejasnosti, které vypluly s nalezením náhrobku. O jedné jsem se již zmínil v souvislosti s Annou. U Marie mi nehrálo datum narození. V matrice oddaných je u svatby Marie a Jana Šemíkových uvedeno jako její narození datum 17.3.1861. Svatba se konala na podzim roku 1910. Na náhrobku je tedy posun o jeden rok. O tom, že si s přesností data narození lidé nelámali hlavu, je důkazem i Marie. Při sčítání obyvatel v roce 1910 bylo zapsáno 9.3.1861 a v roce 1921 při dalším sčítání je uvedeno datum 9.3.1859.
Jan Šemík se narodil 24. června 1849. Je to tedy 170 let. Současně si letos připomínáme 90. výročí úmrtí. Vzpomínka jeho dcery Boženy byla prvním velkým impulsem pro můj zájem o bádání. Ještě se v příštích dnech k dědovi mého dědy vrátím.

Mikuláš Šemík

Naposledy se v krátkém sledu věnujeme Šemíkům z Mladé Vožice, kteří zde v 17 století žili a byli místními měšťany. Opět se v následujících pasážích jedná o citace z původního textu Richarda Hrdličky.

Roku 1606 přikoupil Jiří Krejčí Sychra od Jiříka Podhradního, souseda vožického, pole „v zahrádkách“ mezi polmi Mikuláše Šemíka a Pavla Pekárka od travní cesty až do dolečku Sukdolce.

Číslo nové 25, staré 15, josefínské 15 (Měšťanská škola)

Čís. nové 25, staré 15, josefinské 15, Měšťanská škola
Autor: Archiv Mladá Vožice

Nejstarším nám známým vlastníkem domu zde stávajícího byl Mikuláš Šemík, který měl jej zajisté již v 16. století. Roku 1606 platí z něho ouroku vrchnosti při sv. Jiří a Havle po 1 kopě 26 gr.

Další osudy domu už jsme kdysi zveřejnili. Později byl dům, původně purkrechtní, připojen k šosu městskému.

+++ Vysvětlující vsuvka. Mikuláš Šemík se patrně kolem roku 1606 přestěhoval z domku (dnes je v těchto místech budova měšťanské školy) do domu na Žižkově náměstí, který stál na pozemku, kde je dnes prodejna Jednoty COOP. +++

Číslo nové 196, staré 170, josefínské 145

Roku 1606 zapsán je v urbáři jako majitel domu na tomto místě Petr Jochmital, jenž platil ouroku vrchnosti pololetně 1 kopu 1 gr. a platu vánočního 17 gr. 5 den. Byl to tedy jeden z větších domů vožických. Platu loučného dávalo se 2 kopy, ale ta louka byla obrácena k nové hospodě do Bzové. J. B. Fünfkircher při přehlížení účtů panského důchodu, které vedli „písaři“, poznamenal: „Den dům gest prodan a mimo zawdawku sustalo 1606 doplatity na Wohmtalskym domě 232 kop 30 gr. Na do Sigmund pisarž leta 1607 sobě za pržigem položil 10 kop m. a w knihach mestskich nachasi se i leta 1608 položenich 10 kop, kterež w pržigmu Sigmunda negsou, tak Ssemik ma 212 kop doplatiti. Zaseděle werunky 1609-1620 50 kop. Něgakemu Kubovi prodal 30 slepicz (3 kopy 45 gr.), 1619 dlužen Samuelowi obročznimu 1 str. owsa (50 gr.). Leta 1621 na Ssemik doplatiti rest 92 kop 30 gr.“
Z počtů těchto vysvítá, že roku 1606 koupil dům Mikuláš Šemík, soused v městyse Vožice, a mimo závdavek zaplatil 232 kopy 30 gr. Roku 1607 přikoupil pole od Ondřeje Němce, krejčího, ležící od cesty, která k lomu vede, až do Kozího hradu k podhradnímu poli i s paloukem. Šemík zemřel r. 1629 a toho roku pošacován byl pozůstalý statek, jež ujal syn Jan ml. Šemík za 280 kop míš. Macecha měla tu podíl 10 kop.
Od sirotků po Janu Šemíkovi koupil grunt slove od starodávna Vochmitalovský roku 1658 Jiří Šimkův s manželkou Alenou za 200 kop míš. Avšak již roku 1654 připomíná se na tomto domě Jiří Šimkův jako „pohořelý osedlý“ a bydlil ve spáleništi. Měl tehdy 20 strychů polí a choval 5 kusů dobytka. Od vrchnosti dostal se dům slove Šemíkovský roku 1664 Václavu Faberovi, jenž kooupil jej za 200 kop míš. Také tento vlastník neměl dům dlouho a roku 1679 má jej opět vrchnost a „ouřad má se po kupci ptáti“.
Kupec nalezl se roku 1683, o čemž podává nám zprávu mimo gruntovní knihu také stará, špatně zachovalá listina, kde čteme: „Tak jakož Jan Procházka - Růžička, kovář, vlastní syn Václava Procházky též Růžičky, také kováře, ze vsi Šeborova, k panství zdejšímu dědičný robotný poddaný, při milostivé vrchnosti poníženě a poslušně vyhledával, aby spolu s manželkou a dětmi k šosu městskému zdejšího městyse Mladá Vožice z milosti propuštěn býti mohl. Uznávajíce jeho dobrým řemeslníkem býti a nabyvše dům  Šemíkovský, který vrchnosti patří, již mnoho let s žádným stálým hospodářem opatřen, z ohledu toho jemu Janovi Růžičkovi se ta milost činí a k témuž šosu (vyjímajíc poddanost a člověčenství, kterým vrchnost zdejší vždy zavázán  býti má) se propouští. A poněvadž týž Jan Růžička svrchupsaný Šemíkovský dům podle dosti levného šacunku a již předešle také na tom domě odpuštěných 38 kop, za sumu 160 kop m., na kteréžto při prv přicházejícím sv. Janu 10 kop závdavku a budoucně až na výplatu celé sumy každoročně při vánocích, počínajíc leta přítomného 1683 po 5 kopách wejrunku platiti povinen bude - od vrchnosti trhem obyčejným ujal, pročež sobě i svým budoucím takový dům na svůj náklad bude s povolením purkmistra a konšelův sobě mocti do knih městských vklásti a vepsati dáti. Že by pak týž Jan Růžička za tu milost, kterouž jemu milostivá vrchnost učiniti a jeho břemena roboty osvoboditi ráčí, ...“
zdroj: Richard Hrdlička, redigoval Jiří Kohout, Staré domy a domky vožické - jejich vlastníci a obyvatelé, 2010 (I. díl) a 2011 (II. díl)

Příběhy vožických domů

Minule jsme nahlédli poprvé do knihy o starých domech a domcích vožických. Jan Šemík z č. 186, který se v zápisech později objevuje jako Jan starší, byl sousedem Jana Vaněčka, resp. Tomáše Kuchaře. Potom, co Šemíkovský dům vyhořel, se roku 1638 Jan st. Šemík s rodinou stěhuje do domku (č. 227), jehož cena je řádově nižší, než původní dům (č. 186). V popisované době ovšem domy ještě neměly čísla popisná, říkalo se jim podle těch, kteří je dlouho vlastnili. Další text nechávám v původním, Jiřím Kohoutem redigovaném, znění.

Číslo domu nové 187, staré 161, josefínské 136

Koncem 16. století měl tu dům Jan Vaněček, jenž platil vrchnosti ouroku při sv. Jiří a Havlu po 32 gr. a vánočního platu odváděl 10 gr. 4 den. Po smrti manželově držela dům vdova Alžběta, opět vdaná za Adámka Kněze. Roku 1617 koupil Tomáš Kuchař dům Vaněčkovský nárožní mezi domy Jana Šemíka a Matěje Koláře od Alžběty, manželky Adama, příjmím Kněze a někdy prvotního manžela Jana Vaněčka, s polmi na Blatinách, za božími muky. Dům koupil za 75 kop míš.

Číslo domu nové 227, staré 202, josefínské 178

Domek v těchto  míval Benedikt Vlach (zedník). Ve zprávě z roku 1638 čteme, že rychtář Mikuláš Sedláček u přítomnosti Andresa Koblice, důchodního písaře, prodal domek Sedláčkovský mezi Šťastným Lexinem (č. 226) a Mikulášem Koupeným (č. 236) Janu st. Šemíkovi za 30 kop míš.

Dceru Šemíkovu Dorotu oblíbil si Vít Kolovrátník, bednář, a když otec její zemřel, pojal ji za manželku a ujal domek roku 1651. Splátky odváděl Mikuláši Sedláčkovi ještě roku 1657. V matrice čteme, že roku 1652 pokřtěn byl Jakub, syn Víta, panského bečváře vožického a jeho manželky Doroty, roku 1655 křtěn byl syn Matěj. V soupise z roku 1654 připomíná se Vít bednář jako majitel domku se 3 strychy polí a 2 kravami. Roku 1665 obžalován byl pro „nešlechetný vejstupek“, jehož se dopustil nad městským rychtářem a jako odbojník práva měl býti na hrdle potrestán. Majitel panství Krištof Karel Přehořovský zmírnil mu trest tímto zajímavým rozhodnutím: „Vyrozuměl jsem ze zprávy purkmistra, konšelův účiněné, co tak v příčině nešlechetného vejstupku Víta bednáře nad rychtářem městským provedeného při vyslyšení obouch stran vyšetřeno a kterak patrně vynachází, že týž Vít bednář jakožto odbojník práva dle vyměření městských práv hrdelního trestání zasloužil. Prohledajíc však k přímluvě týchž purkmistra, konšelův za něho učiněné na ten a takový způsob od téhož hrdelního trestání na ten čas upouštím, toto při tom vyměření činím, aby předně Vít bednář ihned v domě radním rvchtáře městského náležitě odprosil, na rynku na voslu 4 hodiny seděl, 2 libry vosku k chrámě Páně pokuty složil a touto vejstrahou ujištěn byl: Pokudž by kdy podobného aneb jiného vejstupku se dopustil, aby v obci více trpěn nebyl, nýbrž opatříce domek jiným hospodářem, on zase do vsi na chalupu dán a podle povahy provinění dále na hrdle trestán byl. Jakož toto vyměření do kněh městských památných vtěleno a vše co se nadpisuje, na bedlivý pozor vzato býti má. Jehož datum dne 9. martii 1665“.

Číslo domu nové 195, staré 169, josefínské 144

Nejstarším nám známým majitelem domu byl zde Ondřej Šemík platil gruntovního ouroku 1 kopu 7 gr. 6 den.pololetně při sv. Jiří a Havlu, vánočního platu odváděl 28 gr. 6 denárů. Po Šemíkovi měl dům Jan Šamše, jenž jej doplatil roku 1616.

Ondřej Šemík, který byl pravděpodobně o generaci starší oproti Janovi a také Mikulášovi Šemíkovi. Mohl být jejich otcem. O Mikoláši si povíme příště. Bohužel se v knihách gruntovních, trhových nebo v urbáři (na obr.) o rodinných vztazích moc nedozvíme.  

zdroj: Richard Hrdlička, redigoval Jiří Kohout, Staré domy a domky vožické - jejich vlastníci a obyvatelé, 2010 (I. díl) a 2011 (II. díl)