Den otců

Adamova radlice

Na setkáních Šemíků, obvykle v sobotu před svátkem spojeným s maminkami a babičkami, jsme už osmkrát předávali naši putovní Adamovu radlici. Letos jsme tento termín nestihli. Není však všem dnům konec. Pokud nechceme putovní trofej odložit do úschovy, je nejvyšší čas zkusit dohodnout dvě věci.

Tou první je vyhledat a přemluvit dalšího člena klanu, který si trofej převezme. Tou druhou je domluva na termínu a místu setkání. Časově bych cílil naše setkání, najdou-li se zájemci, na podzim tohoto roku. Co vy na to?

Termín spojený se Dnem otců jsme dosud nevyužili. Jsem ročník 1962 a rád bych letošní červen využil k dotažení jednoho mého plánu, o kterém jsem psal na konci loňského roku. Začal jsem na realizaci tohoto plánu posílat na transparentní účet pravidelně drobnou částku. Přidáte se ke mně? O testu chromozomu Y více zde. My cílíme na Big Y-700 a právě nyní před Dnem otců probíhá na tento typ testu slevová akce.

A ještě jedna prosba na závěr. Od studentských let pravidelně daruji krev a minulý týden jsem byl na svém šedesátém odběru. Rád bych předal i tuto štafetu někomu mladšímu. Napište mi, zda je mezi vámi někdo s ochotou začít a třeba jen nevíte, co to obnáší. 

Panský mlýn

Dlouho mi nebylo jasné, jak se zorientovat v trojici mlýnů na říčce Sázavce. Když to vezmeme proti proudu, jedná se o Lacinův (Ovesná Lhota č. 24), Panský (Vrbice č. 21) a Mrkvičkův (Vrbice č. 22) mlýn.

Panský mlýn u Vrbice

V době Tereziánského katastru (1720) je zmiňován mlýn, vzdálený 1/4 míle od města, který "spadl" roku 1703 pro dluhy na vrchnost. Tím se z rustikálního stal dominikální majetek. Dnes již mohu napsat, že Jan Těšitel, jenž je v Berní rule (1654) uveden jako mlynář ve Smrdově, měl v dědičném nájmu mlýn, později zvaný jako Panský. Jan Těšitel zakoupil mlýn v roce 1651. Text smlouvy naznačuje, že Jan zemřel před rokem 1668. Dalším jménem spojeným s mlýnem byl Jan Netušil z Ovesné Lhoty, jak se můžeme v urbáři panství Vrbice přesvědčit.

Teorii o Panském mlýně by mohla maličko zpochybňovat zákupní smlouva na Lacinův mlýn, který touto transakcí přešel r. 1637 z Tomáše Mlynáře na syna Jana Lacinu. Později (v roce 1740 - to už tam nebyli Lacinovi, ale Těšitelovi) se jiným písmem na konci stránky píše o Lacinově mlýnu také jako o panském. Jméno Lacinova mlýna zůstalo v povědomí dodnes, a tak můžeme snad jen konstatovat, že všechny tři mlýny uvedené na začátku tohoto textu byly nějaký čas panskými (tzv. dominikál), a jen jeden tak byl i dlouhodobě zván.

sign. 4851 matrika NOZ 1694-1770, str. 32

V době po roce 1702 můžeme v Panském mlýně nalézt Jana Sýkoru. V prosinci 1702 se zde narodila Janova dcera Barbora. Tereziánský katastr v roce 1716 uvádí Jana Sýkoru jako panského mlynáře. Tady musím poděkovat dvěma kolegům se slabostí pátrat po svých kořenech. Jedná se o Zdeňka Bureše a především Jitku Miřejovskou - Sikáčkovou. Dovolím si tu citovat z jejího textu.

Na portálu Vodní mlýny jsou uvedeni mlynáři chronologicky následovně:

r. 1702 - Sýkora Jan

r. 1768 - Zámiš

r. 1780 - Těšitel Josef (svatbou s Kateřinou Zámišovou, dcerou mlynáře)

r. 1799 - Svoboda František (r. 1838 je uveden při vojenských mapách)

r. 1888 - Ocásek Rudolf

Evangelické rody

Většinově ve Smrdově žili katolíci a rod Šemíků se k této konfesi hlásil také. Nedávno jsem se zabýval rodem Zmrhalů. Ti patřili k místním evangelickým rodům. S tímto vyznáním se kromě Zmrhalů v matrikách objevují Zounkovi, Myšičkovi, Polničtí, Blažkovi nebo Vobořilovi. Na rozdíl od katolíků musíme hledat v matrikách Opatovic u Zbýšova.

A právě Vobořilovi se objevují ve Smrdově někdy v polovině 19. století. Do domu č. 25 přichází Josef Vobořil z Vlkanče č. 22 v období mezi narozením syna Josefa (*1853) a Jana (*1866). Stavení koupil od Františka Šemíka (*1825). Tomuto domu bychom také mohli říkat "u dvou vdov". Proč?

První vdovou byla Kateřina Jamborová (*1815), která se přivdala na č. 25 z č. 21. Po svatbě se jmenovala Zlatová. Její manžel Josef Zlata však umírá. Kateřina si v srpnu 1847 přivádí do domu č. 25 o deset let mladšího ženicha - Františka Šemíka. Kolem roku 1860, před příchodem Vobořilových z Vlkanče, se František s Kateřinou stěhují do nového č. 79. Toto číslo ještě v roce 1855 (viz Stabilní katastr) neexistovalo. Mezi statky č. 18 (Zmrhalovi) a č. 19 (Havlovi) se usadil půlník František Šemík se ženou Kateřinou. 

Vraťme se k sousedům v č. 25. Domek zdědil nejstarší (jediný žijící) syn Josef Vobořil mladší, kterému se tam v rozpětí 1876-1899 narodilo 5 dětí se 2 manželkami, aby následně zemřel a nechal domek vdově s nejmladším synem. Tou druhou vdovou v příběhu domu č. 25 je Marie Vobořilová, rozená Pospíšilová (*1878 v č. 18). Josef, který si ve 46 letech vzal 17letou (nejspíš těhotnou) Marii, zemřel přesně rok po svatbě - spadl do valů Krchlebského zámku.

20. 3. 1900 zemřel Josef Vobořil, rolník ze Smrdova č. 25

V poznámce o příčině smrti je uvedeno: ochrnutím mozku následkem spadnutí do valů u zdejšího zámku. Mrtvé tělo nebylo odvezeno do Smrdova, ale bylo pohřbeno tři dny po smrti na krchlebském hřbitově.

Osm let byla Marie vdovou. Děti zemřelého Vobořila z prvního manželství byly již dospělé, a tak se Marie starala o svého syna Františka Vobořila (*1899 v č. 25). V roce 1908 se s Marií oženil Jan Zounek.

1.2.1908 svatba Jan Zounek z Číhoště & vdova Marie Vobořilová 

Marie, nyní již Zounková, před 1. světovou válkou přivádí na svět dceru Emílii. Bohužel otec Jan Zounek byl jednou z obětí války. Zahynul v bojích kdesi v Haliči či v Zakarpatí. Jeho jméno je uvedeno na žulovém pomníku v Sázavce.

Marie Zounková (nyní už víme, že ex Vobořilová, roz. Pospíšilová) podle dostupných pramenů v r. 1929 vlastnila Smrdov č. 25 a dle vzpomínek pamětníků tam žila i v r. 1947. Dcera Emílie Zounková si vzala Josefa Blažka, mlynáře z Vrbice č. 22. Příběh Blažků z Mrkvičkova mlýna je zpracován Pamětí národa a jejich osud je ukázkou perzekucí v souvislosti s kolektivizací zemědělství.

Na závěr ještě jeden postřeh. Tím, že místní komunita evangelíků byla méně početná, vyskytovalo se mezi jejich rody více příbuzenských vztahů. Pan Myšička mi poslal rodokmen svých prarodičů, který vypracoval farář z Opatovic u Zbýšova, kam smrdovští evangelíci farností patřili a patří. Rodokmen vepsal do bible, kterou věnoval svatebním darem novomanželům Františce a Františku Myšičkovým.

Anna Zmrhalová z č. 8 a Tomáš Zmrhal na horním obrázku byli bratranec a sestřenice. Měli stejné společné předky – Tomáše Zmrhala a Annu Aubrechtovou – jako Šemíkovi z č. 12 a Myšičkovi z č. 5.

Neúplný rozrod části rodu Zmrhalů ve Smrdově (Anna Zmrhalová *1834 +1894)

I domy mají paměť

Když pátráte po historii jednotlivých rodin, dostanete se k celým rodům, a nakonec skončíte u historie domů. V roce 2015 jsme nahlédli do historie Ovesné Lhoty, kde dodnes žijí zástupci dvou linií Šemíků. V Sázavce od roku 1929 Šemíkovi nežijí, ale místa jejich domů pamatují jejich životy. Kde všude ta místa jsou? Vezměme to chronologicky.

rok 1773 - 12, 16, 44, 39 

rok 1790 - 12, 16, 44, 23

rok 1838 - 12, 16, 27

rok 1847 - 12, 16, 27, 25

rok 1855 - 12, 27, 79

rok 1868 - 12, 27, 79, 17

rok 1892 - 12, 27, 79, 17, 73

č. 12 - od roku 1652 do roku 1929

č. 16 - od půlky 18. stol. do půlky 19. stol. (Vít *1707 z Vrbice)

č. 44 - od 1770 do 1837 (Jan *1746 z Vrbice)

č. 39 - asi 1772? do asi 1785 (František *1750 z Vrbice)

č. 23 - od 1783 do 1803? (Tomáš *1759 z č. 16)

č. 27 - kolem roku 1830 až 1894 (Josef *1804 z č. 12)

č. 25 - od 1847 do 1855? (František *1825 z č. 12)

č. 79 - od 1855? do 1901 (František *1825 z č. 12)

č. 17 - od 1868 do 1893 (Josef  *1846 z č. 12, +1909 zemřel v č. 17)

č. 73 - od 1890 do 1905 (František *1852 z č. 12)

Smrdov v roce 1945. Odzadu domy č. 11, 12, 13

První místo, kde se usadil náš Adam Šemík, bylo dnešní číslo popisné 12. V současnosti zde stojí obecní úřad. Na fotografiích je vidět stav rodového statku v době před rokem 1948. Domy získaly svoje čísla při reformách Marie Terezie v roce 1770. Kromě číselného značení měly jednotlivé domy jména. V domě Vrbickým, jinak v č. 16, žili Šemíkovi zhruba 100 let. 

Další rozšíření klanového příjmení ve Smrdově probíhalo přiženěním některého ze synů na statek nevěsty. To byl také případ nejstaršího syna Tomáše z č. 16 do č. 23. Otcovo hospodářství zdědil nejmladší syn.

Do č. 27 se dostal naopak nejmladší Josef z č. 12  přes č. 13, odkud pocházela nevěsta Kateřina Zadinová. Josefův synovec – František – mladší ze dvou bratrů, se přiženil na statek č. 25. Tam žila Kateřina, starší od něho o deset roků, vdova po Josefu Zlatovi. Kateřina, rodem Jamborová, měla s Františkem syna a dceru. Dcera Barbora zemřela v pouhých 2½ letech. Manželé Šemíkovi se po necelých osmi letech společného života stěhují do nově postaveného č. 79, který stojí mezi původními statky č. 18 a 19. Dům č. 25 pravděpodobně kupuje Vobořil z Vlkanče, který se s rodinou přistěhoval do Smrdova v 50. letech 19. století. Tento dům stojí za samostatný článek, a tak ho nyní přeskočíme.

Přichází další silná generace. V č. 12 žijí tři bratři Šemíkovi. Na rodném statku č. 12 zůstává prostřední bratr Jan. Starší Josef kupuje č. 17 a nejmladší František se oženil na Rymešově mlýně. František a Anastasie, dcera mlynáře Pipka, měli sedm dětí. Nejmladší Božena se nenarodila ve mlýně, ale ve Smrdově č. 73, kam se rodiče přestěhovali. V 90. letech předminulého století žili Šemíkovi ve Smrdově na pěti místech. Jan Šemík z č. 12 byl v té době starostou obce a jeho bratranec František z č. 79 byl několik let radním. Jan Šemík zemřel v roce 1929. Od té doby naše příjmení nebylo ve Smrdově, dnešní Sázavce, přítomno mezi živými. S jednou jedinou krátkodobou výjimkou po roce 1945.

Co bylo před Adamem?

Nedávno tu padl dotaz, zda je možné hodnověrně propojit Šemíkovi ze 16. století s matričně ověřenými kořeny rodu. Jak už jsem v minulosti zmiňoval, žádné potvrzené propojení Šemíků z Dobrušky a Domašína a nebo z Mladé Vožice nemáme k dispozici. A to nemluvím o výskytu jména Šemík v Miroticích nebo v Praze, a diskuze není už vůbec o starších výskytech našeho jména.

Dostali jsme se do období, kdy nejsou k dispozici matriky. I když máme v pozdější době i matriční záznamy, musíme si pomáhat pravděpodobností. Nic není stoprocentní a nic není zcela vyloučené. Vezměme si nejdříve vztah Adama a Jana Šemíkových. Kromě toho, že byli o generaci posunutí a že žili nedaleko od sebe (Smrdov a Hory Vrbické), je spojovalo povolání myslivce. V matrikách jsme našli až narození Adamových dětí, o Janovi jsem v matrikách nedohledal žádný zápis. Jejich vztah otec – syn považuji za hodnověrný, i když ne za stoprocentní (99%). Vztah strýc – synovec nelze ale také úplně vyloučit.

Kdo ale byl Janovým otcem a dědou Adama? Porovnejme si dvě hypotetické možnosti. Předem upozorňuji, že spekuluji. Začnu méně pravděpodobnou možností. Tedy, že Jan Šemík příšel z Mladé Vožice.

de Jodova kopie Crigingerovy mapy Čech (1578)

Vzdálenost z Mladé Vožice (na starých mapách Boritz) do Světlé nad Sázavou (Bitta), asi 70 km, se dala překonat pěšky za dva dny.

V Mladé Vožici žil Jan Šemík starší, který byl bratrem Mikuláše (můj odhad na 80%). Syn Mikuláše, Jan Šemík mladší, je ze stejné generace jako Jan Šemík na Horách Vrbických. Oba se mohli narodit kolem roku 1600, ale že by se jednalo o jednu a tu samou osobu, je málo pravděpodobné (odhadem 5%). Kromě doby, kdy žili, je spojuje pouze jméno, a to je málo.

Stejně kritickým okem se podívejme na Šemíky z Domašína, resp. z Dobrušky. Nedávné objevy v muzeu Dobrušky a starší nálezy z Rychnova. Než se Jan Šemík stal měšťanem v Dobrušce, vystopoval jsem až tři generace hospodářů v Domašíně. Jan (1547) – Petr – Jan (1586) s nestálým příjmím Samek – Samik –  Šemík. Není zcela jasné zda následně žil v Dobrušce jeden Jan Šemík (roky 1588 a 1595). Nemáme žádnou zmínku, že měl syna, který by byl vrstevníkem Jana Šemíka z Hor Vrbických. Vzdálenost z Dobrušky do Hor Vrbických je větší než z Mladé Vožice, ale tento hypotetický přesun má jednu podstatnou výhodu. Mezi roky 1628 a 1634 byla Dobruška (panství Opočno) a Hory Vrbické (panství Vrbice) součástí velkého dominia Trčků z Lípy. To mohla být doba, kdy myslivec Jan Šemík hledal nový domov (odhaduji pravděpodobnost na 10%). Kolem roku 1650 se stal pánem Bačkova bývalý trčkovský fořtmistr a hejtman Albrecht Beneš Klusák z Kostelce. Jako bývalý lovčí mohl nějakého hajného či myslivce nasměrovat do těchto končin. Kdo ví. Poučný moment spatřuji v tom, jak mohlo konkrétní příjmí vzniknout. Ono se také mohlo stát, že na Vysočinu přišel někdo s úplně jiným jménem.

Asi jednou z mála metod, jak se dostat hlouběji do historie rodu, bude Y-DNA test. V průměru jednou za 4 až 5 generací dochází na 23. chromozomu (tzv. Y) k mutaci, a z toho můžeme s velkou pravděpodobností upřesňovat příbuznost v mužské linii. Zatím naše linie nemá příbuzné v době středověku, ale to se může změnit.

Úřad konšelský v Mladé Vožici

Zažloutlý týdeník Tábor z února 1905 nám v digitalizované dává příležitost získat přehled o členech městské rady v Mladé Vožici na počátku 17. století. Článek v opisu z Digitální knihovny Kramerius nechávám v původním znění.

Tábor: A. J. Landfras, 24.2.1905, ročník 2, číslo 8, str. 2

Všude říkali „magistrát, obec města, radda (důsledně s dvěma s!) města“ jen vožický písař tomuhle pojmenování nejdříve asi nechtíc potom z justamentu se vyhýbal, až do lidu název přešel tak obecně, jako sotva někde jinde. Za to v městských knihách, ač stačí vážný akt obšírně líčiti a také barviti obrazy se slávou třeba bez barvy, co mně jich z Táborska bylo příručno, nenalezl jsem tak úzkostlivě správně vedený seznam „hlav úřadu konšelského“, začínaje první knihou až do předposlední jako ve Vožici. Nepodává sice žádných poutavých událostí, leží před námi jména zaniklých rodů, crèm měšťanstva. Za přečtení přece stojí. Někdo ze čtenářů najde své předky, o nichž se nedozvíme ničeho z matrik, poněvadž tyto na Táborsku šmahem začínají rokem 1630-40. Jen část chýnovských sahá k r. 1614, ale tak úryvkovitě, že necelek až zaráží. Ve Vožici začali pak je psáti po roce 1680^(*).

Nuže, paběrkujeme ve vožických městských knihách. Tam je obnoven již řečený úřad r. 1604 s těmito pány konšely:

Zikmund Jiříků (primas), kovář Bouslav, kolář Matěj, zámečník Jan, Jiřík Sychra, Mikuláš Šemík, Václav Míka, Mikuláš Šprenclík, Jan Vaněček, Jan Sedláček, Pavel Hudec; písař městský Jan Hreyta (často se píše Janek Hrejte si!); rychtář Jániček (Jan) Zíků.

1604: Mik. Šemík (primas), Pavel Hudců, Jan Vaněček, Míka Šprenclík, Václav Míků, zámečník Jan, kolář Matěj, kovář Bouslav, Petr Pekárků, Václav Šípek, Jan Štibral, Petr Roubíček. Písař městský Mikuláš Kalina Jiříků (tj. syn Jiříka Kaliny, řekli bychom po rusku Jiříkovič); rychtář Zíka.

1605: předešlí se obnovují. Vida druhý kolovečský mlýn! Ze starých udělali nové konšely. Item rychtáře.

1606: Mikuláš Šelmík (jistě Šemík, jenž mohl býti Šelmík = šelma). Jan Zíků, Pavel Hudců, Václav Míků, kolář Matějček, zámečník Jan, kovář Bouslav, Mikuláš Šprenclík, Václav Studenský, Pavel Pekárek, řezník Matěj „velikej“, krejčí Vondra, Němec (rodem i mluvou!). Písař Míka Jiřík, rychtář Petr Pekárků. Jemu jest úřad ten vsouzen tj. nevděčné rychtářství měšťané neradi brávali. I bylo třeba často, když některý necítil v sobě ducha policajtského, mocí za rychtáře ho ustanoviti.

1607 item stará rada se obnovuje. Že ale Vondrovi Němci český vzduch vzal dech a Vondra zemřel, posazen do rady Jan Stibral, jehož r. 1608 vystřídal Jan Rudolský a za r. 1609 Mikuláše Šprenclíka dala vrchnost do konšel Adámka Šprenclíka řečeného Nechtěldomů. Asi kmotr z mokré čtvrti.

rychtářské právo

1610: Jan Zíků, Mikuláš Šemík, Václav Míka, kolář Matěj, zámečník Jan, kovář Bouslav, Pavel Pekárků, Matěj Kaňkovský, Václav Studenský, Jan Stibral, Jan Rudolský, Jan Sedláček. Písařem Mikuláš Jiříků, rychtář Adam Šprenclík, jenž rychtářské právo tj. řádný bejkovec vzíti se zpečoval.

1611: Jan Zíků (primas), Mikuláš Šemík, Václav Míků, Jan zámečník, kolář Matějček, Pavel Pekárků ode věže, Václav Studenský, Jan Šamša, Jan Rudolský, Jan Štibral, Jan Sedláček, Václav Strouhal. Písař s rychtářem se ponechávají (tj. z roku předešlého). Asi p. Adamovi na truc.

Genetické testy (atDNA, Y-DNA, mtDNA)

V březnu jsme si nechal určit haploskupinu mitochondriální DNA a tím jsem dokončil trojici základních genetických testů, které lze s větším či menším užitkem použít pro genealogické bádání. Před pár dny se v tisku objevila zpráva o úplném sekvenování lidského genomu. Úplné sekvenování bude mít význam zejména pro genetiku ve zdravotnictví. Pojďme se zamyslet, který test si vybrat pro rekreační genetiku, tedy pro genetickou genealogii. 

Zdroj: Genetika a příjmení, KÚ PČR

Lidský genom obsahuje 3 miliardy písmen DNA. Těmi písmeny jsou A, C, G, T. Kdyby se vydal v knižní podobě se standardní velikostí písma, obsahoval by dlouhý řetěz písmen ....AGCTTGCAGATTACA... a tak dále, která by hustě pokrývala jednu stránku za druhou v celkovém rozsahu více než 1,5 milionu stránek. Písmena jsou v podobě příček (nukleotidů) umístěna na dvoušroubovici. Délka této ikonické dvoušroubovice je asi jeden metr a je zamotaná do "klubíčka" v každém jádru našich buněk. Ve většině tělních buněk je DNA rozdělena do 23 párů chromozomů. Konce chromozomů jsou označeny telomerami. Tyto sekvence DNA připomínají kousky plastiku na tkaničkách od bot a chrání chromozomy před roztřepením. Chromozomy obsahují zvláštní sekvence, kterým se říká geny. Celkově máme v naší DNA zakódováno asi 20 tisíc genů. Geny představují jen nepatrnou část genomu - přibližně dvě procenta.