Vybraný příspěvek

Drobný výklad pravidel

V průběhu uplynulých let vykrystalizovalo desatero klanu Šemíků, které bych rád okomentoval. Pravidla "od Adama" začala vznikat ...

pátek 21. července 2017

Nucené práce

Během druhé světové války pracovalo v německém hospodářství veliké množství občanů z mnoha evropských zemí. Tak začíná text autora Františka Mainuše o fenoménu nucených prací, který postihl u nás zvláště mladé lidi narozené v první polovině dvacátých letech (zejména ročník 1924). Po válce se podařilo zjistit 1902 obětí, které zemřely v průběhu nasazení na německém území. Ve skutečnosti jich bylo více.
Na seznamu zemřelých a zahynulých Čechů z let 1943 - 1944 je uvedeno jméno Jaroslava Šemíka (*1909). 4. srpna 1943 zemřel v pracovním táboře Schkopau. Příčina smrti mohla být ve skutečnosti jiná. Příjmení mohlo být zkomoleno (Semík, Šimek). Třeba někdo pomůže s upřesněním.

čtvrtek 20. července 2017

Je v tom háček

Časem se mi nastřádalo několik nálezů, které neumím zařadit. Začnu jedním, který by mohl mít souvislost s naším klanem, i když důkaz o spojení chybí. Už před pěti lety jsem v policejních pobytových přihláškách objevil rodiny Aloise Šemíka a Františka Pipka. Z pražských Nuslí se Pipkovi později přestěhovali do Kutné Hory. Po tragické smrti Aloise Šemíka se vdova seznámila s vdovcem Ludvíkem Kunešem a od roku 1907 bydleli ve stejném domě. V roce 1910 při sčítání obyvatel žijí i ve stejné domácnosti.
A nyní se dostávám k prvnímu dnešnímu háčku. V roce 1909 bydlela v domě naproti přes ulici švadlena Anna Šemíková se dvěma dcerami. Po diskuzi se kloním k názoru, že rodačka Petrová z Brandýsa nad Labem a vdova po Dědečkovi se podruhé vdala. Jen ten Šemík nám chybí.
Anna Šemíková, ovd. Dědečková, roz. Petrová a její dvě dcery.
Domněnky
Mohl by tím chybějícím Šemíkem být František, jehož vnuk Alois žil s matkou v roce 1910 na nuselské adrese Čestmírova 365/3. Ve stejné ulici, avšak v čísle 2 bydlela Anna Šemíková. František (*1852) se během života několikrát stěhoval (Ovesná Lhota, Smrdov, Louny a v závěru života zpět Smrdov). Kdyby ovdověl, teoreticky mohl být manželem Anny.

SOA v Litoměřicích, sig. 129/25 • O • 1858 - 1911 • Vršovice (Fol. 71)
Fakta
O časovém období v rozmezí let 1906 až 1918 nemáme u Františka Šemíka více informací. Je tu jen záznam ze svatby syna Jana, kde ale není uvedeno bydliště otce a u matky není poznámka o tom, že by v té době nežila. Obrázek si udělejte sami.

čtvrtek 13. července 2017

Politicky podbarvená potyčka

V listopadu roku 1913 bylo Františkovi Šemíkovi 33 let. Žil se svou ženou a čtyřmi dětmi (nedávno jsem psal o nejmladší Heleně) v Sedlci. Pracoval jako dělník v místní tabákové továrně. Ta je tam v místě bývalého cisterciáckého kláštera od roku 1812 dodnes. Zalistoval jsem v digitální knihovně a objevil jsem v Rovnosti, listu sociálních demokratů českých, dobovou zprávičku.
Rovnost, 14.11.1913
Jak můžeme číst, napadení, jehož obětí byl František, skončilo těžkým ublížením na zdraví.
Činnost národních sociálů. V Sedlci u Kutné Hory byl přepaden před několika dny ve svém bytě dělník Šemík známým národně-sociálním neurvalcem Šporclem, který jest zaměstnán v tabákové továrně. Šporcl vtrhl do bytu Šemíkova, když týž si připravoval oběd, a nic netušícího na hlavě pobodal. Šporcl jest známý národně-sociální rváč na Kutnohorsku, jehož rabiátství se vysvětluje hlavně čtením surového psaní krajinského plátku národně-sociálního »Posázavského Kraje«. S národně-sociálním apačem jest nyní zavedeno trestní vyšetřování pro těžké ublížení na těle.

O dalším osudu rváče Šporcla mi není nic známo. František Šemík se po zranění zotavil. V létě následujícího roku narukoval jako mnoho ostatních můžů do války. Zachoval se jeho i kmenový list. Na detailu fotografie je zachycen sedící František (rok 1927) na svatbě nejstarší dcery Marie.

úterý 4. července 2017

Prokopek po přeslici

Vítáme mezi nás brášku Vojtěcha. Nechť mu sudičky nadělí mnoho dobrého. S naším rodem je spojen po přeslici. Maminka Šárka stihla letošní sraz v Neumětelích ještě s výstavním bříškem. Dceři i vnukovi přeji hodně zdraví a rychlý návrat z neratovické porodnice.
Místa narození, která si mnozí z dnešní, ale už i mojí generace, nesou celý život, mnohdy nic něříkají o místech, kde žili a žijí. V rodném listu Prokopa budou na tamní matrice zapsány Neratovice. V mém rodném listu je jako místo narození uvedeno Vysoké Mýto. V tomto místě jsem přitom strávil jen několik nocí těsně po porodu. Celý život jsem tímto městem jen projížděl při cestách na Litomyšl a dál na Moravu a Slovensko. Až v posledních letech při častějších návštěvách archivu v Zámrsku jsem do města, kde jsem se narodil, zajížděl a zjišťoval něco více o historii Vysokého Mýta, a také mého rodu po přeslici. Moje maminka se narodila jako Lenochová a můj prapraděda Jan Lenoch byl v kraji poměrně známou osobností.

středa 28. června 2017

Pivovarský kočí

Nedávno jsem zde zmiňoval Boženu Herzanovou a její tetu Barboru Zadinovou. Obě rodem Šemíkovy. O bratru Barbory a zároveň otci Boženy - Václavu Šemíkovi - jsem tehdy věděl, že zemřel před rokem 1921.
Věděl jsem také, že z Vysočiny přišel Václav se ženou Marií do Běchovic u Prahy. Posléze se rodina Šemíkova usadila v osadě Práče. Dnes je tato část Prahy součástí městské části Záběhlice. Otec Václav pracoval jako kočí v parostrojním pivovaru.
Je docela možné, že rozvážel pivo po pražských hostincích. Jeden z nich se nacházel na Rašínově nábřeží. Po nedávné opravě fasády se objevil na domě č. 62 nápis VÝČEP PRÁČSKÉHO PIVA. Václav starší a později i Václav mladší určitě ochutnali místní dvanáctku Kameňák, kterou se svými koňmi vozili do okolních hospod.
AHMP HOS Z22, 1899-1920, fol. 142
V roce 1919 otec Václav definitivně předal řemeslo synovi, neboť 9. prosince umírá na levostranný zápal plic. Bylo mu 52 let. O dva dny později je uložen na hřbitově v Záběhlicích.

neděle 18. června 2017

Drobný výklad pravidel

V průběhu uplynulých let vykrystalizovalo desatero klanu Šemíků, které bych rád okomentoval. Pravidla "od Adama" začala vznikat mezi prvním a druhým setkáním. Snahou bylo dát příležitost k pravidelnému setkávání blízkých i vzdálených příbuzných, jejichž společným předkem je Adam Šemík.
První tři body pravidel vymezují okruh potenciálních držitelů putovní trofeje. Jsou jednoznačná a tudíž zužují okruh možných dalších "opatrovatelů" trofeje. Příští rok se bude možnost získat Adamovu radlici omezovat na ročníky narozené v letech 1994 až 2000. Z těch, kteří nebyli držiteli trofeje, zůstávají podle mne dva, po kterých jsem již jednou vyhlašoval celostátní pátrání :-)
Body 4. a 5. již podle slov "pokud je to možné" a "obvykle" naznačují, že
  • k setkání nemusí případně dojít a že
  • existuje v případě potřeby možnost setkání konat i v jiném termínu než v květnu či v červnu, tedy v období, kdy se připomíná i Den matek a Den otců.
  • Následují tři body (6. až 8.), které řeší přerušení štafety držitelů putovní trofeje. Ta je v popsaných situacích uschována na místě uvedeném v bodě 9. Opětovné obnovení řady setkání je dáno posledním, desátým bodem pravidel. Organizace srazů je tedy v rukou nastupující generace, které jistě rádi pomohou i starší členové klanu.


    středa 14. června 2017

    Romeo, Julie a první republika

    Před čtyřmi roky jsem čirou náhodou objevil na hřbitově u kostnice v Sedlci u Kutné Hory náhrobek s fotogarfií mladé ženy. Hela Šemíková, ani ne dvacetiletá a pod jménem do šedého kamene vyryto slovo úřednice.
    Helena Šemíková (*1911 †1931)
    Rodiče jsou pochováni ve stejném hrobě, ale na náhrobku je pouze jméno matky Marie. Těsně po objevu tohoto hrobu jsem mylně Marii (rodem Žučkovou) zaměnil za jinou Marii (roz. Šemíkovou). Později se mi ozval vzdálený příbuzný a s jeho pomocí se podařilo mnohé uvést na pravou míru. Nedávno (4. května) přidal ještě emotivní vzpomínku na Helenu, sestru Marie, Anny a Karla Šemíkových.
    Takže, v roce 1911 se narodila mému prapradědečkovi Františku Šemíkovi a mé praprababičce Marii Šemíkové poslední, nejmladší dcera. Dali ji jméno Helenka. Byla strašně hodná, milá, přátelská, oddaná, milovala všechny blízké, každý o ní vypráví dodnes, i když jsme ji (ani moje babička) nepoznali, ale prostě Helenka je v naší rodině pojem, vystudovala obchodní školu, stala se úřednicí a ze své první výplaty koupila mému pradědečkovi Karlu Šemíkovi fotoaparát z Německa a hodinky. Byla krásná, milá a v roce 1931 zemřel její přítel, kterému šla na pohřeb. Na tom pohřbu se nachladila a onemocněla oboustranným zápalem plic. Po několika dnech zemřela doma, v pouhých 19 letech, v obklopení rodiny. Její maminka na tom byla strašně špatně, zemřela čtyři roky po ní. Je to příběh jak z Romea a Julie. Na její počest se dává dcerám v naší rodině jméno Helenka. Moje babička, která se narodila pouhý měsíc po její smrti a mamka věří, že se do ní převtělila, nese jméno Helenka, moje teta nese jméno Helenka, a moje neteř je taky Helenka. Dnes jsme v domě, kde žila, a potom tam žila její sestra Anna, našli její obraz. Obraz, kde je vyfocená a kde z druhé strany bylo napsáno, rozpitým inkoustem od slz, rukou její maminky: 18. října mi zemřela moje milovaná dcera Heluška... Já když to četl, tak jsem brečel, mamka brečela, teta... Obraz jsme si vzali, dali na stěnu, hned vedle obrazu, kde je i fotka její maminky. O Helence se mluvilo furt a furt bude, byla krásná. Příběh pokračuje...
    Agfa Billy Jgetar 8.8
    Jak jsem Ti psal, tak ta Helenka koupila svému bratrovi fotoaparát na památku. Ten její bratr byl můj pradědeček - Karel Šemík. Nesmírně si toho daru vážil. Potom, co zemřela Helenka, se Karel Šemík (můj praděda) odstěhoval z domu, kde s rodiči a sourozenci bydlel. Důvodem bylo, že dům dostala jeho další sestra a sestra Helenky, Anna Šemíková. V tom domě zůstal i fotoaparát, který od Helenky dostal... Jak šel čas dál, tak Karel Šemík byl smutný a naštvaný, že dům po rodičích nedostal. Jeho žena mu stále vyčítala, že tam má fotoaparát od Helenky, ale Karel se sestrou Annou nemluvil až do poloviny šedesátých let... Pak s ní mluvil, chodil i na návštěvy, ale na foťák se nikdy neoptal. Zemřel v roce 1987. Čas šel dál, zhojil staré křivdy. Dcera sestry Anny se s námi stýkala, letos však zemřela. Dům připadl státu, ten nám nestihla dát, ale fotoaparát ano, ten jsme dnes získali a tak po více nez 90 letech je fotoaparát konečně v rukou přímých potomků Karla Šemíka, konkrétně v rukou vnučky (mamky) a právnuka (mě)... Dluh splacen a Karel i Helenka mohou klidně spát.
    Svatba Marie Šemíkové a Karla Černohlávka (30.4.1927)
    vpravo sedí otec František Šemík, vlevo nahoře sestra Helena a uprostřed sestra Anna