Reportáž ze sázení Aleje svobody

Rok se s rokem sešel. Loni jsem byl v kraji pod Řípem a zasadil jsem jednu lipku za Šemíky.  Kdybyste tam někdy kolem jeli, máme strom č. 72. Nepodnikneme něco podobného blízko Smrdova? Tuto sobotu se chystá oficiální akce v Pelestrově u Havlíčkova Brodu. Nedáme společně něco podobného, ale v menším provedení, příští rok? Jako třeba loni v Ovesné Lhotě.

Dvě lokomotivy jedním náletem

Tento příspěvek jsem chtěl napsat již někdy před půl rokem, kdy jsem objevil zajímavou databázi na stránkách s krátkým názvem Hloubkaři. Tehdy Filip Vojtášek, který shromažďuje údaje o všech útocích kotlářů na území protektorátu, chystal vydání encyklopedického díla s názvem Pod palbou hloubkařů ↧). Ta knížka právě vychází. Celkem 951 příběhů na 951 stránkách. Je tam i útok z konce roku 1944 ve Světlé nad Sázavou. A jsou tam i dva útoky, ke kterým došlo v jeden den několik týdnů před koncem války. Jeden u Smrdova a druhý nedaleko Nové Vsi u Leštiny. Dovolím si je oba citovat.

Sázavka

1. dubna 1945, 14.30: Při výjezdu ze zdejší zastávky, která stejně jako přilehlá obec nesla do roku 1964 název Smrdov, hloubkaři vyřadili z provozu lokomotivu č. 464.038 (výtopna Jihlava) od zpožděného osobního vlaku č. 1206, který mířil z Jihlavy do Kolína a dále do Prahy Hybernského nádraží.

Pohřební průvod Aničky Malinové a Ládíka Nedvědů

Úlomky skla, dřeva  nebo kovu lehce zranily vlakvedoucího Nováka, poštovního úředníka Adolfa Janečka a dva cestující, kteří se nestačili vzdálit do bezpečí. Tragické následky měl útok v Sázavce: na silnici vedoucí k trati přišli o život 17letá Anna Malinová z čp. 12, a Ladislav Nedvěd, žák 4. třídy obecné školy ve Světlé nad Sázavou. Jeho maminka Emilie byla s vážným zraněním převezena do nemocnice. Pro úplnost dodejme, že jedna střela urazila kladívko drážního výstražného zvonku na zastávce a nedaleký strážní domek měl poškozenou fasádu. Na náhradní lokomotivu se čekalo déle než pět hodin.↯)

Nová Ves u Leštiny

Letouny P-51 Mustang, které měla k dispozici 52. stíhací skupina

1. dubna 1945, 14.35: Rychlík č. DmW 94, jeden z mála, které v Německu a na jím okupovaným územích zůstaly zachovány, zastavili hloubkaři poblíž Nové Vsi u Leštiny, konkrétně na kilometrovníku 254,4. Lokomotiva č, 464.068 (výtopna Jihlava) byla vyřazena z provozu, byť by se dalo její poškození označit jako lehké, Dva cestující (zdravotní sestra z Německého červeného kříže a voják) zahynuli a dvě další zdravotní sestry a topič Rudolf Čermák byli zraněni. Po odstavení nepojízdné lokomotivy a osobního vagonu řady ABa, který měl prostřelenou brzdovou hadici, ve stanici Leština, dnes Leština u Světlé, vlak pokračoval se zpožděním déle než tři hodiny směrem na Kolín s náhradní lokomotivou, která byla na místo vyslána z Havlíčkova Brodu.

Během pěti minut došlo k útoku na dvou blízkých místech. Vlastně na třech. Ve stejnou dobu jako v Sázavce došlo k vyřazení nákladního vlaku s lokomotivou ve Vlkanči. Z větší formace letounů 52. stíhací skupiny letící od Brodu se oddělil menší počet strojů a ty zaútočily. Čtyři oběti na konci války. To byl výsledek událostí, ke kterým došlo 1. dubna 1945 v okolí Smrdova.

Zdroj:
↧) Filip Vojtášek, Pod palbou hloubkařů, Academia, 2019, ISBN: 978-80-200-2978-2
↯) Národní archiv, fond Ministerstvo železnic I, karton č. 4544, inv. č. II-21166/45
Jednotka: 52. FG, 4. FS. Znič. nebo pošk. lokomotivy v prostoru Kutná Hora - Praha - Benešov a mezi Pardubicemi a Jihlavou 13.45-14.45. [Zdroj: AFHRA, Reel No. B0147]

Dvě svatby

Sešly se mi v posledních měsících dvě svatby, které bylo nutno ověřit v matrice. Navzdory tomu, že se jednalo události z konce 19. století, neobešlo se to bez osobní návštěvy odboru matrik ve Světlé nad Sázavou. Protože jsem nesehnal žádného dobrovolníka, dostal jsem se do Světlé až v září, kdy jsem si naplánoval cestu na Vysočinu.

První zápis byl dohledán v matrice oddaných pro Smrdov. Do této knihy se zapisovalo mezi roky 1885 až 1944. Z toho důvodu je tento dokument stále mezi živými matrikami. Do oblastního archivu se dostane nejdříve za deset let a dostupnost v naskenované podobě na internetu bude ještě později.
Co hledáme? V Národních listech vyšla v září 1892 drobná zpráva o sňatku slečny Františky Šemíkové. Ročník narození 1873. Nevěstě bylo 19 let, a tak potřebovala svolení ke sňatku. To získala od otce, který se do knihy podepsal. Zároveň jsou zde podpisy svědků Františka Slavíka (strýc či děda ženicha?) a Josefa Zadiny.

Jan Slavík & Františka Šemíková (13.9.1892)

Druhý sňatek, který jsem hledal, se týká Marie a Antonína Šemíkových. O tomto páru vím již dlouho a kupodivu známe více detailů ze života v USA, než z místa narození. V Ovesné Lhotě se oba narodili, oba zdědili po otcích stejné příjmení. Protože mezi Antonínem a Marií byla jistá příbuznost, hledal jsem, zda nemuseli žádat o tzv. dispens, tedy výjimku. Jak je vidno, příbuzenství ve 3. a 4. stupni prominutí překážky ze strany církve nevyžadovalo.

Antonín & Marie (19.11.1889)

Pro sňatky z Ovesné Lhoty byla v té době vedena samostatná kniha a opět, ještě několik let se bude muset za těmito zápisy do Světlé nad Sázavou. I tato nevěsta byla nezletilá. Bylo ji méně než 24 let, a tudíž potřebovala svolení ke sňatku. Jelikož její otec již nežil, udělil vrchnoporučenské povolení c. k. okresní soud v Ledči.

Před 111 lety v Číhošti

Čtyři roky po svatbě, kdy se František Šemík přiženil do rodiny truhláře, ale také číhošťského hostinského, Josefa Ruta, se v novinách Venkov objevuje drobná zprávička.

Hasičská župa Ledečská koná v neděli 5. července r. 1908  II. župní sjezd  v Číhošti, spojený s oslavou 10letého trvání tamního sboru. – Pořad sjezdu: O ½ 11. hod. valná hromada zástupců sborů v budově školní. Po společném obědě jest cvičení 3 sborů, potom koncert v zahradě a večer věneček v hostinci pana Františka Šemíka.

Venkov byla tiskovina České strany agrární. Zpráva vyšla v polovině června 1908 a byla vlastně pozvánkou na akci konající se den před svátkem Jana Husa.

Koncem roku 1911 ve Věstníku dorostu, příloze Venkova, jsem dohledal pozvánku na akci Okresního sdružení dorostu. Upoutávka zvala na promluvu Otakara Březiny. František, v jehož hostinci se událost konala, byl patrně členem této organizace. Bylo by zajímavé zjistit, kdy Františkův tchán zhotovil kříž, který se stal osudným pro Josefa Toufara.

Vývod a rodokmen

Po delší pouze jsem se pustil do hledání předků i z matčiny strany. Na rozdíl od tátovy linie, která se historicky pohybovala na malém území mezi Světlou nad Sázavou a Chotěboří, je "mateřská" oblast "zahuštěna" mezi Vysoké Mýto a Litomyšl.

Jako výborný doplněk k bádání předků generaci po generaci - ve "vějíři" mnou počínaje a konče - se nabízí autozomální DNA test. V posledních týdnech jsem si potvrdil několik shod s lidmi, se kterými mám společného předka. Našel jsem 5. sestřenici z Makova u Litomyšle, se kterou se potkáváme mezi roky 1766 a 1832, nebo 6. bratrance z Dolních Horních Dlužin (*1758 +1828). Pak se objevil jeden výskyt vzdálený tak devět generací ode mě ve Vidlaté Seči. To už je pro tento druh testu na samé hranicí rozlišitelnosti. Zkusím zapátrat v matrikách. Zkoumání atDNA může pomoct při odhalování nemanželských otců. Může nás také nasměrovat do míst, odkud se předci přiženili nebo přivdaly.

Kolem 50 příjmení se mi sešlo z obou stran. Nejdříve uvedu místa a příjmení po přeslici:

Bahenský - Holešovice, Bartoníček - Lhota, Čnyk - Důl?, Dočkal - Vidlatá Seč, Hašek - Opočno, Havlík - Makov, Klercha - Luže, Klofanda - Janovičky, Klofanda - Sedlišťka, Kvapil - Radim, Krčmář - Radim?, Lenoch - Janovičky, Lenoch - Makov, Lenoch - Vidlatá Seč, Netolický - Doly, Pavlíček - Dobrkov, Prokop - Dolní Újezd, Slupecký - Makov, Šantrůček - Blížňovice, Vít - Chroustovice, Dlask - Domoradice, Havlík - Makov, Hrubeš - Svařeň, Hruška - Mokrá Lhota, Laba - Domoradice, Laba - Janovičky, Minář - Domoradice, Minář - Pustina, Novotný - Cerekvice, Rybička - Domoradice, Sobotka - Domoradice, Sobotka - Řepníky, Sobotka - Voletice, Šlechta - Svařeň, Šmidra - Luže, Vodstrčil - Makov, Vomáčko - Libecina, Zejda - Domoradice, Židek - Rzy

A na konec otcovská část mých předků:

Bárta - Smrdov, Blažek - Rozsochatec?, Hudík - Horní Dlužiny, Kafka - Bačkov, Ledvinka - Rozsochatec, Málek - Čachotín, Myslivec - Olešná, Říha - Lučice, Šanc - Smrdov, Šemík - Rozsochatec, Šemík - Smrdov, Zmrhal - Smrdov, Hiblbauer - Střížov, Kohout - Vepřová, Křišťan - Počátky, Marek - Stružinec, Novotný - Počátky?, Souček - Střížov, Pleskač - Dobkov

Další kmenové listy

Mám k dispozici deset kmenových listů Šemíků, kteří se narodili mezi roky 1849 a 1884. Jedná se o období, které není skartováno  (ročníky 1887-1900), ale je částečně torzovité (ročník 1864 a starší). Máme tu Antona Šemíka, o kterém jsme tu mohli číst nedávno. Je zde můj praděda Alois i prapraděda Jan. U jediného legionáře - Josefa - nemáme základní informace o tělesných charakteristikách. Na přesnost bych si, zejména u těch nejstarších, moc nevsadil. Pro zajímavost je zde ale uvedu. Šedé oči budou patrně spíše šedomodré, černé pak nejspíše tmavě hnědé. Metrická soustava byla v Rakousku-Uhersku zavedena od roku 1876. Do té doby se měřilo v palcích. Míra to byla přibližná, v Čechách byl jeden palec o něco kratší.

Alois Šemík (*1874)

Prvních pět záznamů jsem našel na FamilySearch. Abychom si je mohli prohlížet, je potřeba být registrován a přihlášen.
Jan Šemík (*1849)
vlasy a obočí světlé, oči šedé, výška 63 palců (165 cm), hrudník 33 palců (82 cm)
Jan Šemík (*1854)
vlasy a obočí světlé, oči šedé, výška 64,5 palců (170 cm), hrudník 33 palců (82 cm)
Josef Šemík (*1855)
vlasy a obočí světlé, oči šedé, výška 65 palců (171 cm), hrudník 32 palců (79 cm)
František Šemík (*1859)
vlasy a obočí světlé, oči hnědé, výška 164 cm, hrudník 89 cm, boty č. 10
Anton Šemík (*1864)
vlasy a obočí hnědé, oči modré, výška 174 cm, boty č. 10

Zbylých pět jsem získal z Vojenského ústředního archivu a zprostředkovaně od dalších potomků z našeho klanu.

vlasy světlé, oči, šedé,
obočí světlé, nos tupý

Alois Šemík (*1874)
vlasy a obočí světlé, oči šedé (aschengrau), výška 161,5 cm, boty č. 11

František Šemík (*1875)
vlasy a obočí hnědé, oči hnědé, výška 166 cm, boty č.10 (po staru) / č.8 (nově)

František Šemík (*1880)
vlasy tmavě hnědé, obočí a oči hnědé, výška 171 cm, boty č. 11

František Šemík (*1880)
vlasy a obočí hnědé, oči černé, výška 158 cm, boty č. 19

Josef Šemík (*1884)
legionář, základní charakteristiky na kmenovém listu chybí

ústa úměrná, brada špičatá,
obličej podlouhlý

Co můžeme z toho mála napsat o společných znacích? Jen málo. I když... nosy v mé linii jsou tupé (3x), jinak byly i špičaté (3x) anebo proporcionální (3x). Obličej převážně podlouhlý (4x), kulatý (3x) nebo oválný (2x). Nejméně se toho dá říct o ústech. Ve valné většině bylo psáno, že jsou úměrná - proporcionální (7). Podvakráte byla ústa malá.
A zde se na závěr zastavím. Tím, že jsem se probíral kmenovými listy našich předků, objevil jsem omyl u Jana Šemíka (*1854) z Ovesné Lhoty. Byť měl dle vojenských doktorů malá ústa, upozornil mě, že nezemřel v roce 1866. To byl jiný Jan, který byl ve Smrdově pochován.

Antonín tavič slévárenský

V minulém příspěvku jsem citoval Antonína Šemíka, který žil s rodinou dlouhé roky v zámoří. Rok před nečekanou smrtí radikálně změnil styl života. On, manželka Marie i jejich děti zanechali ve městě Omaha svoje přátele i známé a vydali se na neznámý venkov daleko od Nebrasky do státu New York na východě. 

Ještě před opuštěním města se s Antonem Šemíkem rozloučili členové spolku Omaha, č. 144, ČSPS. To bylo koncem května 1909. Pak si sbalil doma v Hickoryho ulici č. 418 nejnutnější věci a společně se švagrem Jamesem vyrazili na průzkumnou cestu. Spolkový život vedla i manželka Marie Šemíková. Ta v novinách 1. června děkovala členkám sboru Boleslava, č. 60, J.Č.D. V tom samém vydání týdeníku Pokrok západu je i seznam českých spolků (str. 10) v tehdejší Omaze. Napočítal jsem jich 14. Záhadou jsou mi jejich zkratky. Anna Šemíková byla dokonce předsedkyní jednoho takového ženského spolku (Tábor Bohemia, č. 2945, R.N.A.). Anna byla manželkou Antonína Šemíka (*1869). Ten odešel do Ameriky o pět let dříve než jeho strýc Antonín (*1864) a v Omaze žil až do smrti v roce 1951.

Manželé Šemíkovi odebírali krajanský týdeník Pokrok západu, kam také přispívali svými texty. Antonínův popis cesty z Omahy do Ithaky vyvolal několik reakcí. Cituji jednu z nich.

(¹) NEWFIELD, N. Y. ― Ctěná redakce: Četli jsme dopis p. A. V. Šemíkův, jenž uveřejněn byl ve Vašem listě. Pan Šemík píše, že neví, zda bdí neb sní, jak jak byl krásou krajiny zdejší okouzlen. ― Nám však se zdá, že neprohlédl si vše dokonale, a že nepoznal především stinných stránek této krajiny. Býti pouze na jednom místě, to nepostačí, aby člověk psal o celé krajině. Dále pan A. V. Šemík se zmiňuje, že sdělí něco o spolcích, které zabývají se prodejem farem. K tomu podotýkáme, že my, kteří jsme tu tři roky, o podobném spolku ničeho nevíme. Zde existuje pouze rolnické sdružení, které se však prodejem pozemků nezabývá, neboť účelem jeho jest chrániti nově sem přistěhovalé krajany v každém směru. V poslední schůzi opětně přibyli nám tři noví členové a sice: Václav Votava, Cayuta, N. Y., Jos. Kocourek, Horsehead, Route 3, Anton Treybal, Newfield, N. Y., Rote 30. Výbor pracuje na stanovách, které po třetím čtení budou přijaty, a hlavní body budou uveřejněny pro širší obecenstvo. Pozdrav ctěné redakci a čtenářům. Znamenám se jménem hospodářského spolku Přemysl Otakar.

Anton Vyskočil

zapisovatel.

Slévárny na severu Omahy
v pozadí řeka Missouri (1900)

Neodpustím si jistou spekulaci. Proč se Antonín po tolika letech rozhodl vrátit ke způsobu života svého otce, děda, praděda? Antonín se narodil jako poslední syn Tomáše Šemíka, čtvrtláníka z Ovesné Lhoty č. 11. Otec předal statek synovi Františkovi v době, kdy Antonín chodil do školy. Nejstarší bratr Josef byl polorolník na č. 35, na místní poměry tedy větším sedlákem. V letech před tím, než Antonín se ženou a dcerou odešel do Ameriky, byl Josef v Ovesné Lhotě také starostou. Jen bratr Karel nezůstal v rodné vesnici. Odešel do Starého Kolína, kde pracoval na dráze. O pět let před Antonínem se do Ameriky vydal jeho synovec Antonín, nejstarší syn polorolníka a starosty Josefa. Uchytil se tam. Následovala ho sestra a později i rodina strýce. Strýc i synovec pracovali v místní slévárně. Možné zdravotní problémy a patrně i vzpomínky na rodný kraj přispěly k tomu, že se ve svých necelých 45 letech odhodlal ke stěhování na americký venkov. Bohužel těsně po 46. narozeninách 15. srpna 1910 umírá a starost o farmu zůstává na vdově Marii a švagrovi Jamesovi. Na Vánoce 1912 vychází v ženské příloze týdeníku Pokrok západu tento příspěvek.

(²) Marie Šemíková, Freeville, N. Y., dne 13. prosince 1912. ― Ctěná redakce P. Z. a ctěná pořadatelko Ženské Hlídky! Na vyzvání paní E. Jonášové musím přispět několika řádky do naší Hlídky, neb si mně p. Jonášová stěžovala, že musí jen od nás sama chodit do naší Hlídky, abych přišla s ní že nám bude veseleji, že se nebudeme bát jít domů. Nu, já uposlechnu pí. Jonášovou. Již tedy jdu do naší Hlídky. Již bych několikrát řádky, avšak ve dne není kdy, večer mi moje oči chodí rády do slepé vsi a já jdu s nimi. Je po psaní. Pak také raději čtu než píšu. Čas utíká jak voda. Než se nadějeme, bude rok u konce. Co jsme kdo zažil dobrého neb zlého, máme již za sebou, co na nás čeká, to žádný nevíme. Smutnou letos zkušenost má rodina pana Hercingra, neb paní Hercingrová leží již od jara s nohou, na niž byla dvakráte operována. Též přišli o tři koně tento rok. Taková rodina je k politování. Přeji paní Hercingrové úplné uzdravení, neb jest to spořádaná rodina. Každý máme nějakou zkušenost, snad každý začátečník, ať jest v čem chce, musí něco prodělat.