Stepní dálnice

Kde a kdy se mohli pohybovat naši vzdálení předci? S pomocí genetických testů můžeme nahlédnout do období před mnoha tisíci roky. Pojďme se soustředit na jednoho muže, jehož jméno bylo Adam. Žil v době kolem roku 1650 v místě, které se dnes jmenuje Sázavka. Lokalita, kde Adam žil, se nachází nedaleko od geometrického středu dnešního Česka.

Potomky Adama můžeme objevit v písemných pramenech. Těmi jsou matriky narozených, oddaných, pohřbených, soupisy poddaných, záznamy z katastrů, sčítání obyvatel, telefonní seznamy. Čím více se blížíme současnosti, tím více máme dokumentů k dispozici. Mnohé jsou dostupné na internetu. Neplatí to však pro posledních sto let. V tomto období se musíme obracet na přímé příbuzné, neboť ochrana soukromí živých osob a jejich přímých předků má přednost.

R-FT174249

Generace otců a dědů Adama se v průběhu posledních 4000 let posunuly z oblasti dnešního severního Íránu a středoasijských stepí západním směrem.

Zvýrazněná trasa začíná zhruba 2100 př. n. l. a končí současností, tedy rokem 2000 n. l.. Podobně jako časování je i trasování pouhým odhadem. V případě trasy si všimneme rozdílu mezi prvním a druhým obrázkem. Na prvním je zvýrazněna ideální trasa. Na druhém vidíme koridor reálněji zachycující možný výskyt mužských předků Adama v prostoru. Statistická data, ze kterých se pravděpodobnost trasy určuje, se postupně obohacují o další testované žijící jedince i o nové archeologické objevy.

Co se časování týká, i zde se odhad zpřesňuje. K dnešnímu dni je následovný. R-Y874 (2082 př. n . l.) → R-FT174249 (819 n. l.) → R-FT176941 (1639). Pokud se na odhad podíváte někdy v budoucnosti a odkazy budou funkční, uvidíte nejspíš upřesněné údaje.

2100 př. n. l. (R-Y874) → 820 n. l. (R-FT174249)

Na závěr se vrátím ke koridoru, ve kterém je očekávána migrační linie generací našich pra-otců. Na sever od Černého moře je pravděpodobná migrační oblast široká. S vyšším počtem vzorků se bude trasa zužovat.

Všimněte si, že v oblasti mezi Kaspickým mořem a jižním Uralem linie prošla třikrát. Poprvé před vznikem R-M420 (R1a) někdy před 17000 roky. Podruhé při zpětné migraci z oblasti kultury se šňůrovou keramikou do středoasijských stepí (asi 2700 př. n. l.). A potřetí neznámo kdy, ale někdy v prvním tisíciletí před letopočtem zpět do Evropy.

Alani, Avaři, Maďaři

Alani

Od konce 4. století pod tlakem Hunů migrovalo mnoho kmenů na západ. Tím se naplno odstartovalo období, o kterém dnes nepříliš přesně mluvíme jako o době stěhování národů.

Přelom 4. a 5. století v Evropě

Alani byli sarmatský kmenový svaz íránského původu, který v této době významně zasáhl do evropských poměrů, ač nejsou tak známí jako germánská etnika. Kmeny, které zůstali v područí Hunů, jsou označovány jako Alani východní. Byli to zřejmě předkové dnešních Osetinců, Karačajů a Balkarů. Vandalové, příslušníci velké východogermánské skupina kmenů, se poprvé v historii objevují na území dnešního Slezska na jihu Polska. Po migraci kolem roku 330 n. l. jsou Vandalové Góty omezeni na území Panonie. Zde se po roce 370 spojili s kočovnými Alany, které označujeme jako západní, a vydali se společně – na západ. Svébové byli velká skupina příbuzných germánských kmenů, mezi které patřili Markomani, Kvádové, Hermunduři, Semnoni, Langobardi a další. Na počátku 5. století se kmeny Svébů připojily k Vandalům a Alanům při překračování Rýna u Mohuče a podnikají nájezdy do římské provincie Galie. Podle zápisů ve starých kronikách a letopisech mělo k překonání řeky dojít na Silvestra roku 406. Z toho pozdější kronikáři dedukovali, že přešli po zamrzlé řece. Není to jisté. Římané totiž měli u soutoku Rýna a Mohanu most.

Ačkoli se někteří Alanové usadili v okolí Orléans a Valence, většina z nich odešla s Vandaly za Pyreneje. Po vytlačení Visigóty z Iberského poloostrova se přesouvají do severní Afriky. Oficiální titul vandalských králů v Africe zněl "králové Vandalů a Alanů". Cesta Alanů skončila po několika málo desítkách let společně s Vandaly tedy až v severní Africe, kde ovládli Kartágo. Ze západní větve Alanů se stali nedobrovolní kočovníci po Evropě a Africe, kteří postupem času zkřížili zbraně snad se všemi ostatními barbary i Římany a postupně se asimilovali. 

Avaři

V roce 2022 vědci zveřejnili výsledky výzkumu DNA odebraných ze 66 avarských koster, které se nacházely na 27 místech v Maďarsku. Podle nich Avaři během několika let přesídlili z oblasti dnešního Mongolska na Kavkaz a po dalších deseti letech přišli do Karpatské kotliny. Je to jedna z nejrychlejších doložených migrací na takovou vzdálenost v historii lidstva. Přesun proběhl během jedné generace a možná i rychleji. Bez jízdy na koních by to tak rychle nezvládli. Geneticky byli Avarové spojeni s lidmi v severovýchodní Asii a také s populaci Rouranské říše.

Pojem „Avaři“ lze v širším slova smyslu chápat jako kmenový svaz tvořený příslušníky různých etnik, přičemž významnou (a možná většinovou) část tohoto svazu tvořili převážně indoevropští Heftalité. Vládnoucí vrstvu tohoto svazu tvořili příslušníci kmene Avarů, který byl mongolského původu. Významnou složkou avarského kmenového svazu mohli být také turkičtí Oghurové.

V druhé polovině 6. století do Panonské nížiny přichází kočovné etnikum, které zde se během svého pobytu mísilo také se Slovany a Germány. Bylo by chybou považovat vztah Avarů ke Slovanům za pouhou tyranii; tento vztah byl komplexní. Některé slovanské kmeny žily v avarské porobě, jiné uzavřely s Avary spojenectví. Časem došlo ke vzniku společné avarsko-slovanské kultury a genetickému smísení obou etnik. Kupříkladu v obci Dolní Dunajovice na jižní Moravě se nachází slovansko-avarské pohřebiště z doby předvelkomoravské. Avaři také výrazně napomohli rozšíření Slovanů do jižní a možná i střední Evropy – bez vojensky zdatných Avarů schopných prosadit se vůči Frankům a Byzanci by slovanská kolonizace těchto území byla obtížná. Tato kolonizace probíhala tak, že Avaři a Slované podnikli společné tažení proti Byzanci a zlikvidovali domácí obyvatelstvo. Avaři se následně s kořistí vrátili do uherské nížiny, zatímco Slované se na dobytém území usadili.

Na přelomu 8. a 9. století se pod tlakem Franků Avarský kaganát rozpadá a ze situace těží i knížata obývající povodí Moravy, kterým se v těchto neklidných letech podařilo vytvořit si svou vlastní, malou „říši“, ze které se během několika desítek let stala Velká Morava. To však nemělo dlouhé trvání.

Maďaři

Příchod kočovných Maďarů do Evropy, jejichž společnost stála na podobných principech jako ta avarská, spadá na konec 9. století.

2500 př.n.l. - 895 n.l.

Vedeni vůdcem Arpádem se po roce 895 usadili na horním Potisí. Nomádi na svých konících udeřili v plné síle na sousedy. Někdy v letech 905 či 906 se uskutečnila velká rozhodující bitva, kde Maďaři krvavě rozdrtili celou velkomoravskou armádu v čele s Mojmírem II., který zde padl.

Historičtí Maďaři vytvořili svaz stepních kmenů, který se skládal z ugrofinské/maďarské vládnoucí vrstvy a původně íránských, ale také turkických (ogursky mluvících) a slovanských kmenů, které si podmanily panonskou step a okolní regiony. Testy haploskupin chromozómu Y lidské DNA prokázaly, že asi 29,5 % mužské populace Maďarů je nositelem haploskupiny R1a. 18,5 % maďarských mužů je nositelem haploskupiny R1b, rozšířené hlavně na západě Evropy. Haploskupinu N1c1, jež se četně nachází mezi ugrofinskými národy, najdeme u zhruba 0,5 % mužské populace Maďarska. 

velmi obávanými lučištníky byli Alani
a zejména Hunové

Doba od konce 4. století do začátku 9. století je dobou migrace barbarských kmenů, z nichž některé přicházely z východu. Z dalekého východu migrovaly po stepní dálnici kočovné kmeny se stády koní, ovcí, hovězího dobytka. Příbytky tvořili jurty a pojízdné vozy. Ozbrojenou složkou byli jezdečtí nomádi. Původně vznikli k ochraně jejich stád anebo k získání nových pastvin. Později podnikali loupeživé nájezdy kvůli kořisti, která měla zajistit status ve společenské hierarchii. Jejich hlavní zbraní byl reflexní kompozitní luk. Byli zdatnými jezdci na koních. Učili se jezdit již od útlého dětství. Avaři jako první do Evropy přinesli třmeny. To jim umožňovalo lépe ovládat koně.

Výběrem tří etnik jsem se snažil propojit období půl tisíciletí, ve kterém bychom s jistou pravděpodobností mohli očekávat příchod našeho předka v mužské linii do Evropy. Příště si naznačíme koridor, kudy se mohla naše linie pohybovat. 

Genetické hodiny netikají

1. ~1800, před ~200 lety

Před rokem jsem spřádal plány na podrobnější ověření matričních údajů rekreační genetikou. Vytipoval jsem si dva vzdálené bratrance, po jednom z každé druhotné linie Šemíků. Záměrem bylo rozvětvit genetický strom mužské linie rodu Adama Šemíka. Bohužel se pokus nezdařil. Experimentoval jsem a nezvolil osvědčenou službu Family Tree DNA. Zkusil jsem test, jehož výsledkem neměl být jen soubor dat po sekvenování více než 600 000 známých SNP ve stromu chromozomu Y, ale celého genomu, včetně 22 autozomálních chromozomů (atDNA) i mitochondriální DNA (mtDNA). Zvolená laboratoř po mnoha měsících čekání a marné komunikace byla, díky reklamaci u mé banky, nucena vrátit finanční obnos na můj účet. Varuji tímto před službami společnosti Dante Labs.

2. ~1630, před ~400 lety, R-FT176941

Začátkem minulého roku se nám potvrdila teorie společného předka Adama Šemíka. Dopomohl nám k tomu Petr Šemík svým vzorkem Y-DNA. Datum narození Adama odhadujeme na rok ~1630. Časový odhad, jak hluboko v minulosti máme společného otcovského předka, se na základě analýzy soukromých a veřejných SNiPů postupně nevýrazně měnil. Před rokem bylo TMRCA okolo roku 1616. Letos se po novém objevu, jehož popis bude následovat, odhad změnil na dnešních ~1640 (1616 → 1617 → 1649 → 1640 → 1639 → 1638).

Změny Y-DNA probíhají mnohem pomaleji, než je tempo šneka, jehož ulitu jsem zachytil na hrobě, kde je čerstvě napsáno jméno mého 9. bratrance. Naše Y-DNA je až na několik rozdílových SNP shodná. A tak to i zůstane pro budoucí generace.

K tomu, abychom pronikli ještě více do minulosti, máme v případě písemných dokumentů šanci nevelikou. I příjmení či příjmí už nebude nápomocné jako v době matriční.

3. ~800, před ~1200 lety, R-FT174249

Během letošního února a března se nám „vyloupl“ nový vzdálený příbuzný. Narodil se v Severní Dakotě, ale kořeny v otcovské linii má v Čechách, na Vysočině, v okolí Hlinska. Family Tree DNA tohoto přes několik desítek kolen vzdáleného bratrance zařadila do původně Šemíkovské haploskupiny R-FT174249. Naše původní skupina dostala pojmenování po dalším z veřejných SNP: R-FT176941.

Odhad doby nejbližšího společného předka se vyvíjel (1049 → 825 → 819 → 818). Poslední odhad je z konce května.

Je otevřené, kdy naše mužská linie dorazila do střední Evropy. Po pověstné stepní dálnici kočovali do Panonie postupně nomádské kmeny jako byli Alani, Hunové, Avaři, Maďaři... Když přišli kolem roku 900 do nížiny za Karpaty maďarské kmeny, nebylo tam liduprázdno. Je zajímavé, že tu kočovníci vnutili starousedlíkům (i těm slovanským) svůj jazyk. V Bulharsku to bylo jinak. Tam nomádské bulharské kmeny přijali jazyk starousedlíků. Častou chybou při pohledu do dávnější historie je slučování populační genetiky, srovnávací lingvistiky a sociokulturních vlivů.

4. ~1000 př. n. l., před ~3000 lety, R-FT172727

V průběhu roku 2021 se objevil na YFULL vzorek s iránskou vlaječkou. Z toho by se dalo s jistou nemalou pravděpodobností vyvodit, že v době před třemi tisíci lety lze očekávat výskyt předků v naší mužské linii někde v oblasti severního Iránu, Afghánistánu, Kazachstánu. Skytové, Sarmaté, Alani. To jsou etnika, kde bych tušil výskyt této haploskupiny v době před naším letopočtem. Bohužel pak je mezera až do období „stěhování národů“.

Zde důrazně upozorňuji, že sledujeme cestu v času a prostoru jedné otcovské linie. Naši ostatní příbuzní, např. v čistě mateřské linii (mtDNA), by měli migrační trasu zcela jinou.

od Adama k Adamovi

Společní předci

Dnes se podíváme na naše předky s velkým časovým odstupem. Ale začnu jednou poznámkou, o kterou jsem požádal kolektivní internetové kolektivní vědomí - chatGPT.

Podle různých genetických studií a modelů populace, lze odhadnout, že v Evropě, a tím pádem i ve střední Evropě, mají všichni lidé společné předky pravděpodobně někdy kolem středověku. Je to dáno tím, že populace se v průběhu staletí míchaly a zůstávaly relativně blízko sebe geograficky, což vedlo ke sdílení genetického materiálu.

V praxi to znamená, že pokud byste šli zpět po své rodové linii a sledovali každou generaci svých předků, někdy mezi 10. a 15. stoletím byste pravděpodobně našli společné předky s většinou lidí ve střední Evropě. Shrnuto, z genealogického a historického hlediska je pravděpodobné, že lidé ve střední Evropě mají společné předky, kteří žili někdy během středověku, což je období mezi 5. a 15. stoletím.

Teoreticky máme 62 předků v 5 generacích

Tento jev ukazuje rozpor mezi genealogickou teorií a praxí. Všichni máme dva rodiče, 4 prarodiče a s každou další generací se počet předků teoreticky zdvojnásobuje. V praxi však dříve nebo později narazíme na tzv. ztrátu předků. K té dojde, když se uskuteční sňatek mezi příbuznými, někdy bližšími, někdy i hodně vzdálenými. Graficky to vypadá, že se ve vývodu "ztratí" jedna linie prapraprarodičů. Nebo jinak - narazíme na stejného předka ve více liniích.

Má to však háček. Společné předky můžeme hledat v písemných dokumentech. Tam obvykle skončíme v 18. století. Máme-li trošku štěstí, dostaneme se o století dříve a pokud máme štěstí ještě větší, můžeme se dostat před rok 1600. S pomocí genetiky, konkrétně autozomálního testu (atDNA), lze ověřit společné předky v průměru do úrovně 6. až 8. generace, tedy ne hlouběji než je doba matriční.

Jistou šancí, jak objevit společné předky v době středověku a v ještě starších obdobích, je držet se čistě otcovské linie (Y-DNA) nebo mateřské linie (mtDNA). O tom ale až někdy příště.

Kdo měl přijít, nepřišel

Přišli ti, kdo chtěli přijít 

Počínaje rokem 2011 začala tradice setkávání našeho klanu. V posledních letech byla ale přerušována. Jsem opravdu rád, že se tento rok opět podařilo navázat dalším srazem. Je přestupný rok a to znamená uspořádat setkání na Vyšehradě. Tak to bylo i v letech 2012 a 2016. Rok 2000 byl rokem covidové pandemie.
Na hromadné fotografii můžete spatřit v ruce jednoho z účastníků Adamovu radlici. K mé lítosti však nepřišel ten, kdo měl přijít. Tedy někdo, kdo by převzal štafetu a opatroval trofej do dalšího roku. Nyní budeme čekat, zda se tohoto úkolu ujme někdo z mladší generace. Jsem tu a jestliže budete mít zájem, pomohu s organizací příštího srazu. Abych nezapomněl. Dnes mají svátek všechny matky. I proto se naše srazy konají obvykle o víkendu, kdy je tento svátek v kalendáři.

Není Semík jako Šemík

Hálkova ulice čp. 1631, kde žil Václav

Co udělá přidání či vynechání „háčku“, o tom jsem se zmiňoval již před deseti roky. Václav Semík, povoláním obchodník s máslem, jehož zkomolené jméno bylo otištěno 1. března 1892 v rubrice úmrtí listu Národní politika. Václav nebyl rodilý z Rožďálovic, jak je uvedeno v matrice zemřelých.

Václav se narodil 31. března 1847 v Pševsi u Kopidlna. V matrice je jako otec uveden František Šemík a není to jediný zápis, kdy je Semík zapisován jako Šemík. Svatba Františkova bratra na začátku roku 1847 je podobný případ. Ženich Václav je v knize oddaných v Chotěšicích uveden jako Wáclaw Šemik. Čeledín Václav, tehdy 22 letý nezletilý, potřeboval ke svatbě svolení otce Jana Semíka, jehož vlastnoruční podpis můžeme v chotěšické matrice najít. Abychom se nezapletli hned na začátku. Václav z Chotěšic byl strýcem Václava (*1847) a jeho bratrů.

Humoristické listy, výtisk: 27.5.1892
Stránka: (7) 

Víme o dvou bratrech. O starším Josefovi (*1845) a nejstarším Janovi (*1838). Jan zdědil po otci Františkovi kovářské řemeslo. Povíme si o nich a o Janových potomcích na závěr tohoto textu.

Josefa Semíka nalézáme v novinách z roku 1892. Stejně jako mladší bratr žije v Praze. Obchoduje s podobným sortimentem jako Václav. Zboží prodává v Rytířské ulici. V Národních listech z let 1895 a 1899 jsem objevil oznámení o dvou svatbách. První byla svatba vdovce Josefa Semíka, druhá pak svatba jeho syna Josefa. Josef mladší se narodil v Rožďalovicích a v Praze pracoval jako technický úředník u firmy Müller a spol. V době kolem roku 1900 žil mladší Václav se Žofií Havlovou v Salmovské ulici. Oddáni byli v blízkém kostele sv. Apolináře. Kde bydlel ale Josef Semík starší? V případě jeho svatby, kdy mu bylo již téměř 50 let, je uvedena adresa Praha čp. 491 - I. To je dnes Železná ulice nedaleko ulice Rytířské a nedaleko kostela sv. Havla, kde se svatba konala. U svatby syna je v matričním zápisu uvedeno čp. 491 - II. To je v ulici Kateřinské, mimochodem někde mezi Salmovskou ulicí a sv. Apolinářem.

svatba Františkova bratra Václava, synů Jana Semíka

Spíš to ale vypadá, že Josef starší s rodinou žil tou dobou v Praze 1 na Starém městě. Těsně před smrtí zde měl pobýval i jeho otec František Semík. Ten umírá 5. dubna 1896 ve věku 80 let. Zatím se mi nepodařilo objevit místo a přesné datum jeho narození. Františkův otec Jan Semík (*1790) se narodil v Chomuticích a byl později uváděn jako baráčník či bývalý chalupník. František se stal kovářským mistrem a ze zápisů v matrikách je zmiňován v Kněžicích, Pševsi, Rožďalovicích, Nových Zámcích u Křince, Mcelích a Praze.

svatba Jana, syna Františka Semíka

Jestliže bratři Václav a Josef odešli do Prahy, Jan podědil po otci kovářské řemeslo. Zůstal v Rožďalovicích, kde se i v roce 1863 oženil a jeho manželka těsně po svatbě přivedla na svět syna Václava. Ten zamířil také do města. Bydlel v Kolíně, kde pracoval jako úředník. Víme, že žil s Antonii Borkovou. Rok svatby v Kolíně neznám, jen že to bylo 22. října.

Na sklonku roku 1899 se manželům narodil syn Bohumír. Zachoval se jeho domovský list, ze kterého se dá vyčíst datum narození, že studuje medicínu a že má domovské právo v Rožďalovicích. I když se již narodil v Kolíně, byl zapsán ve svých 25 letech stále do matriky obecních příslušníků v obci, odkud pocházel otec.

Co napsat závěrem. Rod Semíků je přibližně stejně málo početný jako rod Šemíků. Tak, jak jsem na začátku bádání odhadoval, že kořeny Šemíků jsou na Havlíčkobrodsku, dovolím si tipnout, že Semíci jsou z oblasti Jičínska. Několik let jsem hledal nějakého Semíka, který by měl zájem pátrat a bádat. Uspěl jsem u vnuka Bohumíra a v současné době je vzorek jeho DNA v laboratoři. Autozomální i Y DNA nám může naznačit nebo vyvrátit, zda máme něco společného.

Národní politika, 28.6.1925, stránka: 5

Šemiskovi

Je čas velikonočních svátků. Ty letošní se posunuly až na přelom března a dubna. Neobvyklým jevem těchto dnů je patrný opar způsobený prachem ze Sahary. Já si navíc "vykoledoval" pásový opar, a tak tento text píšu v určité nepohodě.

 začátek února <Block Tree> začátek března

Už v polovině února jsem předeslal, že je něco ve vzduchu. Začátkem března se objevil kontakt na toho, kdo by nám mohl pomoci zmapovat období, ze kterého již nemáme písemné dokumenty. Okamžitě jsem poslal e-mail s dotazem, zda by neznámý mohl aktualizovat zemi původu otce. Nebudu vás napínat. Anglicky psaná odpověď přišla ještě tentýž den:

„Oba rodiče pocházeli z Čech. Otec - imigrační údaje z minulosti neznámé, pravděpodobně se rodiče přistěhovali před jeho narozením a matka v 8 letech.“

Od té doby se rozjela čilá vzájemná korespondence.

„Pro upřesnění. DNA je od mého otce, kterému bylo nedávno 95 let. Narodil v Severní Dakotě (USA). O tehdejší době toho moc nevím a táta také ne. Říkal mi, že se jeho matka narodila ve vesnici, která zní nějak jako Domacia. Prarodiče se oba narodili v roce 1897, otec Alvin v Minnesotě (USA). Matka se dožila 102 let!“

Joseph Miska - úmrtní list

Záchytným bodem bylo příjmení Miska. V Čechách se toto jméno nevyskytuje, zato Miška a zejména Myška je méně či více časté. Ed Miska mi ještě prozradil, že objevil úmrtní list Josefa, otce Alvina.

A dostáváme se o další generaci zpět. Otcem Josefa byl John/Jan. Oba se narodili v Evropě. Pro upřesnění bylo dopsáno Czechoslovakia. Kde bychom ale měli v bývalém Československu hledat rodiště Jana a Josefa? Náhoda tomu chtěla a během několika dní jsem našel, že rodina Jana Myšky opustila 16. května 1877 přístav v Hamburku. Podstatné je, že rodina pocházela ze Studnice, což je ovšem jméno hned několika obcí v Čechách a na Moravě. Zatím jsem předběžně zkoumal Studnici u Hlinska, kde sice nežili Myškovi, ale Miškovi ano.

zdroj: Ancestry.com (placená služba)

Společně s rodinou Jana/Johna z Hamburku se na lodi Suevia vydávají přes oceán další lidé z obce Studnice. Jednalo se o rodinu Antonína Misky/Mišky/Myšky. Dále to byla rodina Čápových, rodina Zejdlíkových, Josef Pešava se synem a Anna Čapková.

V matrice narozených ve Studnici jsem postupně našel Josefa (*1868), Jana (*1846) a Václava (*1811). Matriční kniha uvádí datum Janova/Johnova narození 8. ledna 1846 a liší se od data na hrobě - 24. srpna 1846. Stejně tak u Josefa je rozdíl (21. a 17. ledna 1868).

R-FT174249

V nejbližších dnech se objeví ve stromě FamilyTreeDNA třetí kolečko s trikolórou. Dočkali jsme se vzdáleného bratrance, který – ač je mezi námi a naším společným předkem propast více jak 1000 let, což je přibližně 30 generací – s největší pravděpodobností již žil ve střední Evropě. Odvozuji to ze skutečnosti, že Studnice u Hlinska a Smrdov/Sázavka u Světlé nad Sázavou jsou vzdušnou čarou vzdáleny pouhých 35 km. Kdy do Evropy přišli jeho předci, je věc otevřená. 

Pojďme se zastavit u nadpisu tohoto příspěvku. Vypadá to jako příjmení, ale není to příjmení. Existuje však příjmení Šemík a příjmení Miška. Jméno Miška je zhruba dvakrát častěji zastoupeno v populaci České republiky. Z obou těchto rodů emigrovaly rodiny do Ameriky a tam "přišly" o háček. A tak by to mohli být i Semiškovi. Na jménu nesejde. Důležitý je společný předek.