Cesta k cíli

V sobotu 11. června se konal v Brně geneticko-genealogický sraz a pod vlivem čerstvých zážitků ze zajímavých přednášek jsem hned v následujícím týdnu, v rámci slevy před Dnem otců, objednal za nekulatých $399 jeden Big Y-700 pro jednoho Šemíka.

15. června objednáno a o den později jsem mohl začít sledovat cestu balíčku z Texasu do Prahy. U dodávek ze zemí mimo EU je potřeba zásilku nechat projít celním řízením. Česká pošta nelenila a 19. června, kdy byla zásilka ještě za mořem, poslala e-mailem zprávu:

Vážený zákazníku,

očekáváme příchod Vaší zásilky ze zahraničí do ČR s číslem UV108565292DE. Proběhne u ní celní řízení, ve kterém Vás můžeme zastoupit.

To právě nechci, a sám podávám na cPortálu Celní správy elektronické celní prohlášení. Pro přihlášení na portál využívám Identitu občana. 30. června dostávám výzvu k zaplacení. Posílám 5 Kč na účet u ČNB a čekám dnů příštích.

Porovnání dvou pokusů o časové odhady trasy R-Z93.
Nahoře SNP Tracker, dole FTDNA Discover

Čekání si můžeme krátit zkoumáním časových odhadů a dalších nových možností, které se u FTDNA objevily na novém webu Discover koncem června. Více se o trasování a časových odhadech můžete dočíst zde. Ve zkratce. Doba R-Z93 a následných podskupin se kryje s prvním výskytem Protoindoevropanů v době bronzové v oblasti jižního Uralu. Později na „stepní dálnici“ v Ponticko – kaspické stepi budou, převážně z východu na západ, migrovat nomádské kmeny a kmenové svazy, které jsou známy jako Kimmerijci, Skyté, Sarmaté, Alani, Hunové, Avaři, Maďaři. Podle kurganové hypotézy byla ponticko-kaspická step domovinou mluvčích protoindoevropského jazyka.

Gregor Johann Mendel (*1822 +1884)

I když motorem evoluce je různorodost, s pomocí genetiky zkoušíme, co nás skrze generace spojuje. Pokoušíme se vyplnit mezeru tisíců kilometrů a tisíců roků, které dělí Českomoravskou vrchovinu v době třicetileté války od asijských stepí na počátku doby bronzové.

Kde jsme nyní? Následující čísla ukazují odhadované roky od současnosti do doby nejbližšího společného předka (TMRCA) naší haploskupiny R-Y874.

FTDNA Y874

před 3517 roky

(v 95% intervalu spolehlivosti 4325-2889 let)

YFULL Y874

před 3800 roky

(v 95% intervalu spolehlivosti 4200-3400)

Až dorazí krabička s odběrnou sadou, oslovím jednoho ze vzdálených bratranců a společně zkusíme dobu nejbližšího předka posunout. Co je cílem? Kromě příspěvku k vědeckému poznání jsme na této cestě cílem my sami. Odkud pocházíme a kam směřujeme? Toť odvěká otázka.

Lacinův mlýn

Nedaleko od Panského mlýna po toku říčky Sázavky stojí další mlýn. Historické jméno pochází od mlynáře Laciny, který tu hospodařil na konci třicetileté války. Jméno Lacina je s místem spojeno od roku 1637. V tom roce, podle dochovaného zápisu v purkrechtní knize, přešel mlýn z otce Tomáše na syna Jana. Dalším, který zde hospodařil, byl mlynář Jan Těšitel. Vztah tohoto Jana ke staršímu Janovi Těšitelovi ze sousedního Panského mlýna, o kterém jsem psal nedávno, je nejasný, i když příbuzenský vztah se nabízí (vnuk?). Budeme-li pokračovat dál do 18. století, příjmení Těšitel (Daniel) je spojeno s místem ještě v roce 1739, kdy je Lacinův mlýn uváděn jako dřevěný na stálé vodě o dvou složeních.

Štampíl (stoupa na kámen) mezi Lacinovým a Panským mlýnem

Na přelomu 18. a 19. století lze nalézt na č. 24 Tomáše Havrdu. Ten není zapisován jako mlynář, ale jako štampíř. Pod Ovesnou Lhotou nedaleko bývalého jezu je lokalita v pozemkových mapách nazvaná Stupník. Nedaleko Lacinova mlýna se skutečně nacházela stoupa, určená k drcení a rozmělňování kamene. Pohon stoupy není energeticky náročný, a proto bývala hnána přímo jen malým vodním kolem, a tak je možné, že si mlynáři z Lacinova mlýna udělali přidruženou výrobu na potoku stékajícího do Sázavky. Na mapě Stabilního katastru je to nedaleko místa, kde začínal mlýnský náhon.

Ač pozemky mlýna najdeme na katastru Ovesné Lhoty (č.p. 24), máme to sem blíž od dnešní obce Sázavky (dříve Smrdova). Hned v sousedství budov bývalého mlýna se nachází železniční zastávka Sázavka. V roce 1870 tudy projel první vlak. Tehdy zde ještě zastávka nebyla. Ve mlýně tou dobou hospodařil František Pipek. Jeho dcera Anastázie se provdala za Františka Šemíka ze Smrdova. Více jak patnáct let ve mlýně žila rodina Šemíkova společně s Pipkovými. František pravděpodobně svému tchánovi stejného křestního jména pomáhal s provozem do doby, kdy dospěl František Pipek mladší. K mezigeneračnímu předání mlýna však asi došlo jen na krátkou dobu. Novými vlastníky se stávají Rymešovi. Dnes je tak místo známo spíše jako Rymešův mlýn.

Zpracováno panem Josephem Pipkem, pravnukem Františky

Před několika měsíci jsem se dověděl, že ve Spojených státech amerických žijí potomci Františky Pipkové. Františka byla sestrou Anastázie a později se přivdala do Druhanova. Měla podobný osud jako její otec.

Ten po smrti své první manželky žil s její sestrou a měli spolu několik dětí, a až poté jim bylo umožněno církví uzavřít sňatek. Také Františka byla oddána za jednoho z bratrů Pipkových z Druhanova (její druzí bratranci z č. 8). Manžel po třech letech zemřel a Františka se vdala za jeho bratra. I druhé manželství skončilo úmrtím manžela. Třetím manželem se stal Josef Tourek z Malčína. Po několika letech se rozhodli odejít z Druhanova do USA.

Josef Tourek odjel do Ameriky v dubnu 1891, jen několik týdnů před smrtí svého syna Josefa. Františka následovala svého manžela do Ameriky v srpnu 1891 s jedenáctiletým Janem, devítiletou Anežkou a sedmiletým Karlem. Dcera Marie přijela sama do USA ve čtrnácti letech přes přístav v Brémách, kde musela týden čekat, aby získala dostatek peněz na zaplacení plné ceny za cestovní lístek.

Dvanáctiletý syn František sám odjet nechtěl. Žil pravděpodobně se strýcem nebo tetou. Jeho kmotr František Antonín Pipek (*1862+1922) se oženil v roce 1887 Marii Šemíkovou (*1870+1952) a byl nějaký čas mlynářem v Lacinově mlýně. V srpnu 1896 sedmnáctiletý František odplul z Hamburku na lodi Scandia do New Yorku. Jako poslední adresu pobytu uvedl Bělou. V Bělé čp. 33, okres Havlíčkův Brod, žily jeho tety Marie Keklová, rozená Pipková (*1843) a Antonie Horelová, rozená Pipková (*1860). František si v USA změnil jméno na Frank. Ze dvanácti dětí Františky se dožilo dospělosti šest: Marie jako Mary, František jako Frank, Jan jako John, Anežka jako Agnes Regina, Karel jako Charles a Barbara, která se narodila již za Atlantikem.

Potomek Františky přilétá do Prahy 24. července, bude několik dní v Praze a poté pojede do Ovesné Lhoty, Dolních Dlužin a Druhanova. Snad se mu podaří Rymešův mlýn, kde se Františka narodila, navštívit. Je to zároveň příležitost pro setkání všech, kteří mají k tomuto místu vztah.

Den otců

Adamova radlice

Na setkáních Šemíků, obvykle v sobotu před svátkem spojeným s maminkami a babičkami, jsme už osmkrát předávali naši putovní Adamovu radlici. Letos jsme tento termín nestihli. Není však všem dnům konec. Pokud nechceme putovní trofej odložit do úschovy, je nejvyšší čas zkusit dohodnout dvě věci.

Tou první je vyhledat a přemluvit dalšího člena klanu, který si trofej převezme. Tou druhou je domluva na termínu a místu setkání. Časově bych cílil naše setkání, najdou-li se zájemci, na podzim tohoto roku. Co vy na to?

Termín spojený se Dnem otců jsme dosud nevyužili. Jsem ročník 1962 a rád bych letošní červen využil k dotažení jednoho mého plánu, o kterém jsem psal na konci loňského roku. Začal jsem na realizaci tohoto plánu posílat na transparentní účet pravidelně drobnou částku. Přidáte se ke mně? O testu chromozomu Y více zde. My cílíme na Big Y-700 a právě nyní před Dnem otců probíhá na tento typ testu slevová akce.

A ještě jedna prosba na závěr. Od studentských let pravidelně daruji krev a minulý týden jsem byl na svém šedesátém odběru. Rád bych předal i tuto štafetu někomu mladšímu. Napište mi, zda je mezi vámi někdo s ochotou začít a třeba jen nevíte, co to obnáší. 

Panský mlýn

Dlouho mi nebylo jasné, jak se zorientovat v trojici mlýnů na říčce Sázavce. Když to vezmeme proti proudu, jedná se o Lacinův (Ovesná Lhota č. 24), Panský (Vrbice č. 21) a Mrkvičkův (Vrbice č. 22) mlýn.

Panský mlýn u Vrbice

V době Tereziánského katastru (1720) je zmiňován mlýn, vzdálený 1/4 míle od města, který "spadl" roku 1703 pro dluhy na vrchnost. Tím se z rustikálního stal dominikální majetek. Dnes již mohu napsat, že Jan Těšitel, jenž je v Berní rule (1654) uveden jako mlynář ve Smrdově, měl v dědičném nájmu mlýn, později zvaný jako Panský. Jan Těšitel zakoupil mlýn v roce 1651. Text smlouvy naznačuje, že Jan zemřel před rokem 1668. Dalším jménem spojeným s mlýnem byl Jan Netušil z Ovesné Lhoty, jak se můžeme v urbáři panství Vrbice přesvědčit.

Teorii o Panském mlýně by mohla maličko zpochybňovat zákupní smlouva na Lacinův mlýn, který touto transakcí přešel r. 1637 z Tomáše Mlynáře na syna Jana Lacinu. Později (v roce 1740 - to už tam nebyli Lacinovi, ale Těšitelovi) se jiným písmem na konci stránky píše o Lacinově mlýnu také jako o panském. Jméno Lacinova mlýna zůstalo v povědomí dodnes, a tak můžeme snad jen konstatovat, že všechny tři mlýny uvedené na začátku tohoto textu byly nějaký čas panskými (tzv. dominikál), a jen jeden tak byl i dlouhodobě zván.

sign. 4851 matrika NOZ 1694-1770, str. 32

V době po roce 1702 můžeme v Panském mlýně nalézt Jana Sýkoru. V prosinci 1702 se zde narodila Janova dcera Barbora. Tereziánský katastr v roce 1716 uvádí Jana Sýkoru jako panského mlynáře. Tady musím poděkovat dvěma kolegům se slabostí pátrat po svých kořenech. Jedná se o Zdeňka Bureše a především Jitku Miřejovskou - Sikáčkovou. Dovolím si tu citovat z jejího textu.

Na portálu Vodní mlýny jsou uvedeni mlynáři chronologicky následovně:

r. 1702 - Sýkora Jan

r. 1768 - Zámiš

r. 1780 - Těšitel Josef (svatbou s Kateřinou Zámišovou, dcerou mlynáře)

r. 1799 - Svoboda František (r. 1838 je uveden při vojenských mapách)

r. 1888 - Ocásek Rudolf

Evangelické rody

Většinově ve Smrdově žili katolíci a rod Šemíků se k této konfesi hlásil také. Nedávno jsem se zabýval rodem Zmrhalů. Ti patřili k místním evangelickým rodům. S tímto vyznáním se kromě Zmrhalů v matrikách objevují Zounkovi, Myšičkovi, Polničtí, Blažkovi nebo Vobořilovi. Na rozdíl od katolíků musíme hledat v matrikách Opatovic u Zbýšova.

A právě Vobořilovi se objevují ve Smrdově někdy v polovině 19. století. Do domu č. 25 přichází Josef Vobořil z Vlkanče č. 22 v období mezi narozením syna Josefa (*1853) a Jana (*1866). Stavení koupil od Františka Šemíka (*1825). Tomuto domu bychom také mohli říkat "u dvou vdov". Proč?

První vdovou byla Kateřina Jamborová (*1815), která se přivdala na č. 25 z č. 21. Po svatbě se jmenovala Zlatová. Její manžel Josef Zlata však umírá. Kateřina si v srpnu 1847 přivádí do domu č. 25 o deset let mladšího ženicha - Františka Šemíka. Kolem roku 1860, před příchodem Vobořilových z Vlkanče, se František s Kateřinou stěhují do nového č. 79. Toto číslo ještě v roce 1855 (viz Stabilní katastr) neexistovalo. Mezi statky č. 18 (Zmrhalovi) a č. 19 (Havlovi) se usadil půlník František Šemík se ženou Kateřinou. 

Vraťme se k sousedům v č. 25. Domek zdědil nejstarší (jediný žijící) syn Josef Vobořil mladší, kterému se tam v rozpětí 1876-1899 narodilo 5 dětí se 2 manželkami, aby následně zemřel a nechal domek vdově s nejmladším synem. Tou druhou vdovou v příběhu domu č. 25 je Marie Vobořilová, rozená Pospíšilová (*1878 v č. 18). Josef, který si ve 46 letech vzal 17letou (nejspíš těhotnou) Marii, zemřel přesně rok po svatbě - spadl do valů Krchlebského zámku.

20. 3. 1900 zemřel Josef Vobořil, rolník ze Smrdova č. 25

V poznámce o příčině smrti je uvedeno: ochrnutím mozku následkem spadnutí do valů u zdejšího zámku. Mrtvé tělo nebylo odvezeno do Smrdova, ale bylo pohřbeno tři dny po smrti na krchlebském hřbitově.

Osm let byla Marie vdovou. Děti zemřelého Vobořila z prvního manželství byly již dospělé, a tak se Marie starala o svého syna Františka Vobořila (*1899 v č. 25). V roce 1908 se s Marií oženil Jan Zounek.

1.2.1908 svatba Jan Zounek z Číhoště & vdova Marie Vobořilová 

Marie, nyní již Zounková, před 1. světovou válkou přivádí na svět dceru Emílii. Bohužel otec Jan Zounek byl jednou z obětí války. Zahynul v bojích kdesi v Haliči či v Zakarpatí. Jeho jméno je uvedeno na žulovém pomníku v Sázavce.

Marie Zounková (nyní už víme, že ex Vobořilová, roz. Pospíšilová) podle dostupných pramenů v r. 1929 vlastnila Smrdov č. 25 a dle vzpomínek pamětníků tam žila i v r. 1947. Dcera Emílie Zounková si vzala Josefa Blažka, mlynáře z Vrbice č. 22. Příběh Blažků z Mrkvičkova mlýna je zpracován Pamětí národa a jejich osud je ukázkou perzekucí v souvislosti s kolektivizací zemědělství.

Na závěr ještě jeden postřeh. Tím, že místní komunita evangelíků byla méně početná, vyskytovalo se mezi jejich rody více příbuzenských vztahů. Pan Myšička mi poslal rodokmen svých prarodičů, který vypracoval farář z Opatovic u Zbýšova, kam smrdovští evangelíci farností patřili a patří. Rodokmen vepsal do bible, kterou věnoval svatebním darem novomanželům Františce a Františku Myšičkovým.

Anna Zmrhalová z č. 8 a Tomáš Zmrhal na horním obrázku byli bratranec a sestřenice. Měli stejné společné předky – Tomáše Zmrhala a Annu Aubrechtovou – jako Šemíkovi z č. 12 a Myšičkovi z č. 5.

Neúplný rozrod části rodu Zmrhalů ve Smrdově (Anna Zmrhalová *1834 +1894)

I domy mají paměť

Když pátráte po historii jednotlivých rodin, dostanete se k celým rodům, a nakonec skončíte u historie domů. V roce 2015 jsme nahlédli do historie Ovesné Lhoty, kde dodnes žijí zástupci dvou linií Šemíků. V Sázavce od roku 1929 Šemíkovi nežijí, ale místa jejich domů pamatují jejich životy. Kde všude ta místa jsou? Vezměme to chronologicky.

rok 1773 - 12, 16, 44, 39 

rok 1790 - 12, 16, 44, 23

rok 1838 - 12, 16, 27

rok 1847 - 12, 16, 27, 25

rok 1855 - 12, 27, 79

rok 1868 - 12, 27, 79, 17

rok 1892 - 12, 27, 79, 17, 73

č. 12 - od roku 1652 do roku 1929

č. 16 - od půlky 18. stol. do půlky 19. stol. (Vít *1707 z Vrbice)

č. 44 - od 1770 do 1837 (Jan *1746 z Vrbice)

č. 39 - asi 1772? do asi 1785 (František *1750 z Vrbice)

č. 23 - od 1783 do 1803? (Tomáš *1759 z č. 16)

č. 27 - kolem roku 1830 až 1894 (Josef *1804 z č. 12)

č. 25 - od 1847 do 1855? (František *1825 z č. 12)

č. 79 - od 1855? do 1901 (František *1825 z č. 12)

č. 17 - od 1868 do 1893 (Josef  *1846 z č. 12, +1909 zemřel v č. 17)

č. 73 - od 1890 do 1905 (František *1852 z č. 12)

Smrdov v roce 1945. Odzadu domy č. 11, 12, 13

První místo, kde se usadil náš Adam Šemík, bylo dnešní číslo popisné 12. V současnosti zde stojí obecní úřad. Na fotografiích je vidět stav rodového statku v době před rokem 1948. Domy získaly svoje čísla při reformách Marie Terezie v roce 1770. Kromě číselného značení měly jednotlivé domy jména. V domě Vrbickým, jinak v č. 16, žili Šemíkovi zhruba 100 let. 

Další rozšíření klanového příjmení ve Smrdově probíhalo přiženěním některého ze synů na statek nevěsty. To byl také případ nejstaršího syna Tomáše z č. 16 do č. 23. Otcovo hospodářství zdědil nejmladší syn.

Do č. 27 se dostal naopak nejmladší Josef z č. 12  přes č. 13, odkud pocházela nevěsta Kateřina Zadinová. Josefův synovec – František – mladší ze dvou bratrů, se přiženil na statek č. 25. Tam žila Kateřina, starší od něho o deset roků, vdova po Josefu Zlatovi. Kateřina, rodem Jamborová, měla s Františkem syna a dceru. Dcera Barbora zemřela v pouhých 2½ letech. Manželé Šemíkovi se po necelých osmi letech společného života stěhují do nově postaveného č. 79, který stojí mezi původními statky č. 18 a 19. Dům č. 25 pravděpodobně kupuje Vobořil z Vlkanče, který se s rodinou přistěhoval do Smrdova v 50. letech 19. století. Tento dům stojí za samostatný článek, a tak ho nyní přeskočíme.

Přichází další silná generace. V č. 12 žijí tři bratři Šemíkovi. Na rodném statku č. 12 zůstává prostřední bratr Jan. Starší Josef kupuje č. 17 a nejmladší František se oženil na Rymešově mlýně. František a Anastasie, dcera mlynáře Pipka, měli sedm dětí. Nejmladší Božena se nenarodila ve mlýně, ale ve Smrdově č. 73, kam se rodiče přestěhovali. V 90. letech předminulého století žili Šemíkovi ve Smrdově na pěti místech. Jan Šemík z č. 12 byl v té době starostou obce a jeho bratranec František z č. 79 byl několik let radním. Jan Šemík zemřel v roce 1929. Od té doby naše příjmení nebylo ve Smrdově, dnešní Sázavce, přítomno mezi živými. S jednou jedinou krátkodobou výjimkou po roce 1945.

Co bylo před Adamem?

Nedávno tu padl dotaz, zda je možné hodnověrně propojit Šemíkovi ze 16. století s matričně ověřenými kořeny rodu. Jak už jsem v minulosti zmiňoval, žádné potvrzené propojení Šemíků z Dobrušky a Domašína a nebo z Mladé Vožice nemáme k dispozici. A to nemluvím o výskytu jména Šemík v Miroticích nebo v Praze, a diskuze není už vůbec o starších výskytech našeho jména.

Dostali jsme se do období, kdy nejsou k dispozici matriky. I když máme v pozdější době i matriční záznamy, musíme si pomáhat pravděpodobností. Nic není stoprocentní a nic není zcela vyloučené. Vezměme si nejdříve vztah Adama a Jana Šemíkových. Kromě toho, že byli o generaci posunutí a že žili nedaleko od sebe (Smrdov a Hory Vrbické), je spojovalo povolání myslivce. V matrikách jsme našli až narození Adamových dětí, o Janovi jsem v matrikách nedohledal žádný zápis. Jejich vztah otec – syn považuji za hodnověrný, i když ne za stoprocentní (99%). Vztah strýc – synovec nelze ale také úplně vyloučit.

Kdo ale byl Janovým otcem a dědou Adama? Porovnejme si dvě hypotetické možnosti. Předem upozorňuji, že spekuluji. Začnu méně pravděpodobnou možností. Tedy, že Jan Šemík příšel z Mladé Vožice.

de Jodova kopie Crigingerovy mapy Čech (1578)

Vzdálenost z Mladé Vožice (na starých mapách Boritz) do Světlé nad Sázavou (Bitta), asi 70 km, se dala překonat pěšky za dva dny.

V Mladé Vožici žil Jan Šemík starší, který byl bratrem Mikuláše (můj odhad na 80%). Syn Mikuláše, Jan Šemík mladší, je ze stejné generace jako Jan Šemík na Horách Vrbických. Oba se mohli narodit kolem roku 1600, ale že by se jednalo o jednu a tu samou osobu, je málo pravděpodobné (odhadem 5%). Kromě doby, kdy žili, je spojuje pouze jméno, a to je málo.

Stejně kritickým okem se podívejme na Šemíky z Domašína, resp. z Dobrušky. Nedávné objevy v muzeu Dobrušky a starší nálezy z Rychnova. Než se Jan Šemík stal měšťanem v Dobrušce, vystopoval jsem až tři generace hospodářů v Domašíně. Jan (1547) – Petr – Jan (1586) s nestálým příjmím Samek – Samik –  Šemík. Není zcela jasné zda následně žil v Dobrušce jeden Jan Šemík (roky 1588 a 1595). Nemáme žádnou zmínku, že měl syna, který by byl vrstevníkem Jana Šemíka z Hor Vrbických. Vzdálenost z Dobrušky do Hor Vrbických je větší než z Mladé Vožice, ale tento hypotetický přesun má jednu podstatnou výhodu. Mezi roky 1628 a 1634 byla Dobruška (panství Opočno) a Hory Vrbické (panství Vrbice) součástí velkého dominia Trčků z Lípy. To mohla být doba, kdy myslivec Jan Šemík hledal nový domov (odhaduji pravděpodobnost na 10%). Kolem roku 1650 se stal pánem Bačkova bývalý trčkovský fořtmistr a hejtman Albrecht Beneš Klusák z Kostelce. Jako bývalý lovčí mohl nějakého hajného či myslivce nasměrovat do těchto končin. Kdo ví. Poučný moment spatřuji v tom, jak mohlo konkrétní příjmí vzniknout. Ono se také mohlo stát, že na Vysočinu přišel někdo s úplně jiným jménem.

Asi jednou z mála metod, jak se dostat hlouběji do historie rodu, bude Y-DNA test. V průměru jednou za 4 až 5 generací dochází na 23. chromozomu (tzv. Y) k mutaci, a z toho můžeme s velkou pravděpodobností upřesňovat příbuznost v mužské linii. Zatím naše linie nemá příbuzné v době středověku, ale to se může změnit.