Císařská instrukcí daná Janovi z Vřesovic

Jak by se jako správce nejvyššího jegrmistrovství v království českém při úřadu svém chovati a říditi měl.

Na začátek vsunu slovníček, protože si to některá slovíčka zaslouží.
jegrmistr - lovčí
forštmistr - lesmistr nebo nadlesní
foršt - myslivec nebo polesný

Divoká zvířata jak se platiti mají

Dotčený správce náš ouřadu nejvyššího jegrmistrovství má nětoliko o tom poručiti, aby vždycky v lesích našich vlci, rysy, lišky, divoké kočky a jiná škodlivá zvířata chytána a pobita byla, ale i tak v království Českém takto zjevně provolati a publikovati má; kdo by buď ten z čeládky naší myslivecké aneb kdokoliv jiný vlčí anebo rysovou hlavou kterému z našich hejtmanův přinesl a to dokázal, že jest na gruntech našich tož zvíře zabito, že k tomu každému od starého vlka anebo rysa jeden zlatý a od mladého půl zlatého býti má; však aby někdo k těm podobné hlavy dvakráte nepřinášel, mají hejtmané naši z té již jednou přinešené hlavy na znamení jedno ucho uřezati dát.

Za ulovení vyjmenované zvěře byla stanovena peněžní odměna. Aby však úspěšný lovec neobcházel více úředníků s jednou trofejí, měl první úředník, který vyplatil odměnu, na znamení zaplacení odměny uřezat ulovené škodné zvěři levé ucho.

O starých koních pro vlky

Správce náš ouřadu nejvyššího jegrmistrovství má také prvé a před tím, nežli zima se začne hejtmanům našim v známost uvozovati, aby forštmistrům při poddaných koninu kupovali a na nejpříhodnějších místech vlkům k užívání předkládali.

Byla stanovena povinnost před začátkem zimy vykupovat staré koně a předkládat je jako návnadu na vhodných místech vlkům.

Vybírání mladých vlků a hnízd

Obzvláště pak s forštmistry a foršty na to bedlivý pozor jmíti má, aby letním časem před a po svatém Duše mladí vlci z hnízd vybíráni a pobiti byli.

Dle daného ustanovení měl myslivecký personál povinnost ve svatodušním období vybírat z vlčích brlohů a zabíjet vlčí mláďata.

Vykopávači lišek

zdroj obrázku

Strany vykopávání lišek poroučíme správci našemu ouřadu nejvyššího jegrmistrství, aby s osobami k správě jeho náležíjícími na to bedlivý pozor jměl, aby těm vykopávačům na panstvích našich žádnému nic placeno nebylo, leč by měl ceduli anebo kundšoft od něho správce našeho ouřadu nejvyššího jegrmistrství, forštmistra aneb foršta, tak aby ti vykopávači snad na mnoha mil z jiných panství lišek nepřinášeli a oznamovali, že jsou na našich gruntech vykopány. Pročež také přísně a pod skutečným trestáním tomu chceme, aby se jim na panstvích našich bez vědomí a kuntšoftu, jakž dotčeno, prvé od nich nic neplatilo, dokud také i to místo, kde ta liška kopána byla, správci ouřadu nejvyššího jegrmistrství, forštům a forštmistrům nebo v nepřítomnosti jich hejtmanu neukáží, a tu díru nebo jámu zároveň s zemí zase nezanesou, tak aby foršt náš poklidně a správně držán byl, a my, kdybychom kdy zimního času po zvůlech a kratochvílích našich jeti ráčili a ty jámy toliko sněhem zaváté a zemí vyplněny nebyly, tudy ňákého nebezpečenství nebo škody nepocítili. 

Nacházející neřády oznamovati 

Též správce náš ouřadu nejvyššího jegrmistrovství má ve všech věcech ouřadu jeho se dotýkajících, o spletcích aneb neřádích kteří by mu se nahoditi mohli, v nepřítomnosti naší na komoru naši českou oznamovati a odtud naučení a zprávu bráti, jak by se dále v tom chovati měl.

Nepouštěti sedlákům mnoho do forštu

Tolikéž správce náš ouřadu nejvyššího jegrmistrovství, forštmistrové a forštové toho bedlivi býti a přísně šetřiti mají, aby sedláci příliš mnoho v forštu sem i tam nechodili, zastírajice se tím, že to za příčinou vykopávání lišek činí a pod tím by snad po zvěři neb jiné myslivosti jíti a tudíž zvěř rozháněti mohli.

Od lidí selských pokuty

Dotýkalo-li by se pak člověka selského aneb jiného poddaného našeho, ten má s radou a vědomím hejtmanův našich jakožto těch, kteří o možnosti jeho mimo jiné vědomost mají, pokutou trestán a k řádnému zaplacení jí přidržován býti.

Instrukce daná císařem Rudolfem II. nejvyššímu lovčímu Janu z Vřesovic z 15. 4. 1599

Kde se vzal tu se vzal

V předchozích dvou příspěvcích jsem nastínil, co mohlo patřit do pracovní náplně panských myslivců. Proč se zabývám tímto povoláním? Protože první výskyt našeho příjmení je spojený se Soupisem poddaných podle víry z roku 1651 a v něm se udává Jan Šemík jako myslivec. Věk (55), který písař zapisoval, je třeba brát s rezervou. Jednalo se ale určitě v té době o staršího člověka, jehož synem mohl být podruh Adam Šemík (23). Pěšky to bylo z Hor Vrbických do Smrdova necelé 4 km.

Adam Šemík a jeho rodina

Vedou mě k tomuto úsudku i dva matriční záznamy, ve kterých je Adam uváděn jako Adam Myslivec. V roce 1674, kdy se narodil Adamově druhé manželce syn, a v roce 1679, kdy se starší syn Pavel účastnil jako družba svatby v Leštině. To by mohlo napovídat, že se v určitém období věnoval povolání myslivce nebo byl nazýván podle povolání svého otce.
Dvě poznámky k soupisu poddaných, kde nacházíme první zmínky o našem jménu. Převládajícím jazykem soupisu Čáslavského kraje je čeština, německy jsou vedena pouze panství Ledeč nad Sázavou (to nás bude zajímat), Mírovka (Frýdnava), Úsobí-Střítež, Termesivy, Vlastějovice a vesnice města Jihlavy. V některých případech lze soudit, že písař psal německy i obyvatelstvo evidentně české. Jména jsou velmi zkomolena a je z nich patrné, že jsou česká a písař je zapisoval, jak je slyšel. To by mohl být i případ Zdeslavic nedaleko Číhoště, kde je uveden Jan Šimků s jeho ženou Kateřinou. Pro panství Vrbice známe i jméno písaře. Byl jím Jiřík Heres. Jeho rukou možná byl psán doklad o zákupu chalupy v roce 1652.
Ještě se zastavme u informaci o vyznání, kvůli které k soupisu roku 1651 vlastně došlo. V posledních sloupcích se uvádělo, zda je příslušná osoba katolík (k) či nekatolík (n) a zda je (+) nebo není (-) u ní naděje na obrácení. Většinou je tento údaj uváděn u každé osoby, v některých soupisech však bývá vyznání uvedeno hromadně po okrajích stránky. Někde seznam vůbec nevznikl. Pro Čáslavský kraj lze usuzovat, že se zde vyskytovalo mnoho nekatolíků nebo řekněme vlažných věřících. Je zajímavé, že se dost často opakuje situace, že obyvatelé měst jsou většinou katolíci, zatímco obyvatelé vesnic nekatolíci a to velmi často téměř výlučně (Habry, Chotěboř, Okrouhlice). Nekatolíci se vyskytují především na východě kraje, kde se zřejmě projevoval vliv Moravy. Na panství Chotěboř se tak dovídáme, že "V vejš jmenovanejch vesnicích lidé všichni, že se vyučovati dají a k víře pravé spasitedlné katolické přistoupí, připovídají, však když jim duchovní k vyučování jich se posílají, před nima do lesův ucházejí a nijakž se dostati nemohou, a poněvadž blízko Moravy jsou (odkudž už posavad žádnejch poddanejch zběhlejch vydávati nechtí), mnoho jich uchází...". Blízkost Moravy a tedy možnost zběhnout je nejvíce patrná na panství Větrný Jeníkov, kde je např. vesnice, z jejíž 81 obyvatel uteklo celých 35 osob.

Pojďme si na závěr napsat, co víme o Janovi z Hor Vrbických a Adamovi ze Smrdova.

1651 - Jan Šemík (myslivec) v Soupisu poddaných

1651 - Adam Šemík (podruh) v Soupisu poddaných

1652 - Adam kupuje chalupu ve Smrdově

1653 - Jan prodává chalupu na Horách Vrbických

1654 - Adam v Berní rule (je uveden jako Adam Šenk)

1654 - Jan v Berní rule není (na Horách je uvedeno jméno Šimek) 

1661 - narodil se Václav Šemík (matrika Světlá nad Sázavou)

1674 - narození Jana, syna Adama Myslivce (matrika Světlá nad Sázavou)

1675 - Adam v revizitaci Berní ruly (2. řádek v seznamu chalupníků, panský myslivec)
1679 - svatba v Leštině, kde je za družbu Pavel, syn Adama Myslivce (matrika Habry)

1680 - sirotčí seznam, na kterém je Adam s rodinou ve Smrdově

1680 - sirotčí seznam, na kterém je Pavel s rodinou na Horách Vrbických

To jsou téměř všechny dosud nalezené události v období prvních třiceti let po skončení třicetileté války. Období, kdy nebyla obsazena fara ve Smrdově, a tak kromě několika zápisů v okolních matrikách (Světlá, Habry) se můžeme opírat už jen o církevní soupisy poddaných nebo panské sirotčí seznamy, urbáře a purkrechtní knihy.
A co bylo před rokem 1650? Odkud Jan Šemík do našeho kraje přišel? Budeme dál pátrat. Myslivecké povolání by nám mohlo být ku pomoci. Uvidíme.

Panský myslivec

V tichých zákoutích křivoklátských lesů se tak dodnes skrývají pomníčky, které jsou upomínkou střeleckých i jiných soubojů, které by se spíš hodily na Divoký západ. Stejně jako správný kladný hrdina v kovbojkách nesměl myslivec tasit jako první, a pokud pytláka zastřelil, mělo to zpravidla soudní dohru. Je například doloženo, že když 18. května 1687 zastřelil v Luženském revíru myslivec Jan Sixta pytláka, vzbudilo to mezi poddanými takové nepokoje, že dal hradní hejtman Sixtu vsadit do věže na Křivoklátě.

25. března 1694 píše nadlesní Rayman panu inspektorovi, že „v neděli večer už po tmě chytili dva hajní z Broum, Martin Mol a Jiří Til, pověstného pytláka Pergnikla z Kublova s flintou v lese a dopravili ho s velkým nebezpečenstvím na Křivoklát do vězení. Křičel, kamarády na pomoc volal, jako pes kousal, smýkal jimi sem a tam, flintu na kousky o něj rozbili, a když na Křivoklátě do šatlavy ho zavřeli, vyrazil dveře vězeňské cely a vyrazil ven, sotva ho tam zpět dostali. Jeho kamaráda Kudrnu zastřelil broumský fořtknecht a ještě ubohý za to sedí do dneška“.

kaplička sv. Eustacha

Janu Sixtovi se podařilo z vězení uprchnout, ale místo něj si pak šel z rozhodnutí rakovnického soudu „sednout" jeho nadřízený Jan Kryštof Rayman za to, že mu k útěku údajně dopomohl. Po osmnácti měsících, když již "od blech a ginssych podobnych nerzestej byl przemoziony", dostal na základě žádosti nadlesní Rayman od císaře Leopolda I. milost. Z vděčnosti za propuštění dal na kopci nad Křivoklátem postavit kapličku věnovanou patronu myslivců sv. Eustachovi. Kaplička byla vysvěcena 1. srpna 1697 a od těch dob je památným místem českých myslivců.

Ve starých dobách, kdy se lesní služba omezovala převážně jen na myslivost a hájení zvěře, a kdy se nižší zaměstnanci tehdejších panství rekrutovali z řad vlastních poddaných, nebyl potřebný žádný průkaz o způsobilosti pro získání zaměstnání myslivce. Rozhodovaly především fyzické schopnosti a důvěra představených ve svědomitost a poctivost uchazeče. Mnohdy neznali takto vybraní hajní ani číst a psát (jak vysvítá z tehdejších soudních protokolů). Myslivci (fořtknechti) se počítali k panské čeledi. Náplň práce však spíše vyciťujeme, než dokonale známe.

Pro výkon služby na vyšších místech (od správce polesí výše) byla vedle reprezentativního vystupování, vyžadována znalost psaní a počtů. V případě nedostatku takto kvalifikovaných vlastních poddaných, byla tato místa obsazována cizími svobodníky, a na královských panstvích i osobami stavu panského. Na mnoha šlechtických panstvích byla obsazována místa nadlesních pobočními myslivci a nebo komorníky beze všeho vzdělání, aby se ušetřilo na finančních prostředcích na penze. Prvním úřednickým stupněm byl polesný (waldbereiter), a druhým a zpravidla posledním, byl lovčí nebo nadlesní (fořtmistr), který na menších panstvích podléhal přímo majiteli a na větších majetcích, vrchní administraci panství. K dosažení prvního úřednického stupně, ani k dalšímu postupu nebylo zapotřebí žádných zkoušek. Postačovalo k tomu pouhé formální pasování na myslivce. 

Aby se mohli uchytit nadbyteční vyučenci v myslivosti na jiných panstvích, po případě v jiných zemích, vystavoval jim myslivec, u kterého se vyučili, výuční listy. Byla to soukromá osvědčení o jejich způsobilosti pro mysliveckou službu a jejich znalostech vysokého lovu. Sloužily také jako osobní průkaz při hledání služby i při vyžadování podpor od mysliveckých úřadů nebo od zaměstnaných myslivců a hajných. Někteří z nezaměstnaných čekatelů na mysliveckou službu se nedovedli, a někdy také ani nechtěli, služebně uchytit a časem zpustli tak, že se stali řemeslnými tuláky, tzv. facíry. Název myslivec se převážně udržel až do poloviny 19. století, kdy přecházel v označení lesník.

Pytláci a myslivci

Pytláctví, tedy lovení zvěře na cizích pozemcích, bylo odedávna považováno za krádež. Sedláci nesměli při lovu používat ručnice, kuše, tenata a jámy. Mohli pouze chytat ptáky do sítí, na lep nebo do sklopců (čižba), a to pouze v případě, že měli souhlas vrchnosti.

V průběhu 16. století se začínají v usneseních českého sněmu objevovat i nařízení o ochraně zvěře. Myslivost se stává povoláním. V čele organizace myslivecké správy stál nejvyšší lovčí. Byl to vysoký úřad svěřovaný osobě stavu šlechtického. Pod nimi pak na jednotlivých panstvích byli ustanoveni lesmistři nebo nadlesní, na polesích lesní, myslivci i polesní, jimž byli na roveň v oborách postaveni oborníci, popřípadě v bažantnicích bažantníci. Ochrannou službu na nejnižším stupni konali hajní a lesní hlídači.

Pojďme se podívat na konkrétní případ z jižních Čech. Při výslechu v Třeboni dne 18. května 1725 byl vyslýchán jistý Vít Popelář, který byl podle svých slov stár asi 50 let. Pocházel z vesnice Bor v panství Třeboň a tam se také narodil. Byl podruhem na obecní chalupě. Z dochovaných záznamů lze vyvodit, že Vít byl zřejmě přistižen při přechovávání zvěře. Vzhledem k tomu, že se ve stejném lese ztrácela zvěř už po tři roky, obvinění okamžitě padlo na něho. Přiznání z něj ale vyslýchající nikdy nedostali. Vít se vždy hájil, že nic neprovedl, že je nevinný, má slabý zrak a vzhledem ke svému věku je všemi nemocmi prolezlý.

O měsíc později po prvních výsleších proběhl 13. června další výslech. Po obvyklých "identifikačních" otázkách následovaly otázky "pytlácké". Vít vyprávěl, že byl zadržen před svátkem Nanebevstoupení Krista, když šel z rozkazu svého pána na obchůzku k polím. Tam také našel kus zastřelené zvěře a zaradoval se, že se Bůh nad ním v jeho chudobě smiloval a že se rozhodl jeho a jehu ženu v jejich bídě zachránit a zabránit hladu, ba i úplnému vyhladovění a obdaroval je, proto tu divokou přinesl domů, tam ji stáhl a rozdělil. Nikdo ho prý nedoprovázel, byl tam úplně sám, a tak mu to bohužel nemůže ani nikdo potvrdit.

Vít netušil, kdo ho mohl tenkrát v noci prozradit, a vůbec nevěděl, proč jílovský (patrně dnešní Jílovice) myslivec přišel do jejich chalupy a našel u něj kůži z divočáka. Neví, kdo mohl vystřelit tehdy, když myslivec slyšel v lese podezřelý výstřel, který prý měl udělat Vít. Bránil se, že on nic neudělal a také neví, kdo to byl, a tak se k tomu nemůže ani přiznat. Nesnažil se ani před myslivcem skrýt, ani mu nezavřel dveře před nosem, pouze ho prý přehlédl. Ale bohužel to celé nemůže ničím podložit, ba ani dokázat.

Nucené práce

Během druhé světové války pracovalo v německém hospodářství veliké množství občanů z mnoha evropských zemí. Tak začíná text autora Františka Mainuše o fenoménu nucených prací, který postihl u nás zvláště mladé lidi narozené v první polovině dvacátých letech (zejména ročník 1924). Po válce se podařilo zjistit 1902 obětí, které zemřely v průběhu nasazení na německém území. Ve skutečnosti jich bylo více.

Na seznamu zemřelých a zahynulých Čechů z let 1943 - 1944 je uvedeno jméno Jaroslava Šemíka (*1909). 4. srpna 1943 zemřel v pracovním táboře Schkopau. Příčina smrti mohla být ve skutečnosti jiná. Příjmení mohlo být zkomoleno (Semík, Šimek). Třeba někdo pomůže s upřesněním.

Je v tom háček

Časem se mi nastřádalo několik nálezů, které neumím zařadit. Začnu jedním, který by mohl mít souvislost s naším klanem, i když důkaz o spojení chybí. Už před pěti lety jsem v policejních pobytových přihláškách objevil rodiny Aloise Šemíka a Františka Pipka. Z pražských Nuslí se Pipkovi později přestěhovali do Kutné Hory. Po tragické smrti Aloise Šemíka se vdova seznámila s vdovcem Ludvíkem Kunešem a od roku 1907 bydleli ve stejném domě. V roce 1910 při sčítání obyvatel žijí i ve stejné domácnosti.
A nyní se dostávám k dnešnímu háčku. V roce 1909 bydlela v domě naproti přes ulici švadlena Anna Šemíková se dvěma dcerami. Po diskuzi se kloním k názoru, že rodačka Petrová z Brandýsa nad Labem a vdova po Dědečkovi se podruhé vdala. Jen ten Šemík nám chybí.

Anna Šemíková, ovd. Dědečková, roz. Petrová a její dvě dcery.

Domněnky
Mohl by tím chybějícím Šemíkem být František, jehož vnuk Alois žil s matkou v roce 1910 na nuselské adrese Čestmírova 365/3. Ve stejné ulici, avšak v čísle 2 bydlela Anna Šemíková. František (*1852) se během života několikrát stěhoval (Ovesná Lhota, Smrdov, Louny a v závěru života zpět Smrdov). Kdyby ovdověl, teoreticky mohl být manželem Anny.

SOA v Litoměřicích, sig. 129/25 • O • 1858 - 1911 • Vršovice (Fol. 71)

Fakta
O časovém období v rozmezí let 1906 až 1918 nemáme u Františka Šemíka více informací. Je tu jen záznam ze svatby syna Jana, kde ale není uvedeno bydliště otce a u matky není poznámka o tom, že by v té době nežila. Obrázek si udělejte sami.

Politicky podbarvená potyčka

V listopadu roku 1913 bylo Františkovi Šemíkovi 33 let. Žil se svou ženou a čtyřmi dětmi (nedávno jsem psal o nejmladší Heleně) v Sedlci. Pracoval jako dělník v místní tabákové továrně. Ta je tam v místě bývalého cisterciáckého kláštera od roku 1812 dodnes. Zalistoval jsem v digitální knihovně a objevil jsem v Rovnosti, listu sociálních demokratů českých, dobovou zprávičku.

Rovnost, 14.11.1913

Jak můžeme číst, napadení, jehož obětí byl František, skončilo těžkým ublížením na zdraví.

Činnost národních sociálů. V Sedlci u Kutné Hory byl přepaden před několika dny ve svém bytě dělník Šemík známým národně-sociálním neurvalcem Šporclem, který jest zaměstnán v tabákové továrně. Šporcl vtrhl do bytu Šemíkova, když týž si připravoval oběd, a nic netušícího na hlavě pobodal. Šporcl jest známý národně-sociální rváč na Kutnohorsku, jehož rabiátství se vysvětluje hlavně čtením surového psaní krajinského plátku národně-sociálního »Posázavského Kraje«. S národně-sociálním apačem jest nyní zavedeno trestní vyšetřování pro těžké ublížení na těle.

O dalším osudu rváče Šporcla mi není nic známo. František Šemík se po zranění zotavil. V létě následujícího roku narukoval jako mnoho ostatních můžů do války. Zachoval se jeho i kmenový list. Na detailu fotografie je zachycen sedící František (rok 1927) na svatbě nejstarší dcery Marie.