Z pole na dráhu

Přesun jednotlivců i celých rodin ze zemědělského venkova do průmyslových měst charakterizoval konec 19. století a začátek století 20. Cestu umožňovala železnice, jeden ze symbolů průmyslové revoluce. Po železnicích se mohli vesničané přesunovat i na velké vzdálenosti. A železnice byla také pracovní příležitostí, jak jsme již dříve mohli zaznamenat u Aloise Šemíka (*1881). Pro Aloise se práce na dráze stala osudnou. Zemřel tragicky na nádraží v Sobotce. To ale neznamená, že by to další muže ze Smrdova a okolí odrazovalo pracovat ve službách státních drah.

Dílny na opravu kolejových vozidel v Lounech

Aloisův otec František i bratr Jan pracovali jako dělníci v železničních opravnách v Lounech. Tam žil nějaký čas i Alois, jak je patrné ze zápisu o narození jeho syna v roce 1904. Marně jsem hledal další informace o Janovi Šemíkovi (*1883). Při pátrání ve sčítání obyvatel z roku 1921 jsem nikoho ze Šemíků v Lounech ani v Oboře, kde měl mít Jan v roce 1911 svatbu, nenašel. Bohužel se pro Lounsko sčítání z roku 1910 nedochovalo. Tam by byla větší šance nalézt něco víc. V roce 1921 ale žila v Lounech rodina Jana Husy. Ten pocházel z Kunemíle, což je obec nedaleko Sázavky. Kunemíle se v šedesátých letech minulého století, tedy v době vzniku střediskových obcí, stala součástí Sázavky, jak se dnes jmenuje dřívější Smrdov.

Jan Husa pracoval v lounské výtopně a pravděpodobně Šemíkovi znal. Ti ale v době sčítání žili již jinde. O Janovi Šemíkovi víme jen, že se měl v Oboře u Loun oženit s Annou Procházkovou. Toto však nemáme potvrzeno z místní matriky. Rodina Procházkova byla s rodinou Františka Šemíka (*1852) hodně spojena. Sestra Jana Šemíka se vdala za Františka Procházku.

Při sčítání lidu roku 1921 žil důchodce František Šemík u dcery Anny ve Smrdově č. 11. Na stará kolena se tedy vrátil zpět do rodné obce. Narodil se v sousedním č. 12, kde hospodařil jeho bratr Jan. Během života se několikrát stěhoval. Žil s rodinou v Rymešově mlýně, v hostinci ve Smrdově č. 73, v pronájmu bytu v Lounech a v závěru života ve Smrdově č. 11.

I koně šli k odvodu

Ze vzpomínek na dobu 1. světové války, jak si je do rodinné kroniky zapsal František Myšička ze Smrdova č. 5.

1914. Na konci července vypukla válka. Tehdá nikdo netušil jaké následky z ní budou. 1. srpna jsme museli s koňma do Čáslavi k odvodu. Vyjeli jsme po půlnoci, časně ráno jsme tam byli. Tam byl nezvyklý ruch vojska, koní, všeliké výzbroje a nářadí, vše vagonýrovali. Nám tehdy koně neodvedli, ale druhý rok ku konci května jsem musel dát brauna za 975 K. Já jsem musel též k odvodu. Za tři roky jsem byl pětkrát u prohlídky, ale na štěstí mě vždycky pustili. V tom čase nastala velká drahota, nebo znehodnocení peněz. Roku 1917 jsem dal voly na rekvisici, měli k 15 q za 5000 korun. Na to jsem koupil hříbě od Šemíka, ještě netahalo, za 3320 K. Též zabavil stát všecko obilí a nám odměřili 366 g obilí na osobu a den a bramborů 3,75 kg na týden. Semlít se nemohlo, jen na výkazy. V r. 1917 a 1918 byl ve městech hlad. Pražáci jezdili na venkov a kupovali brambory. Až 1 K za kg platili nebo měnili za různé zboží, nebo také si je někde nakradli, čehož jsem byl svědkem v Leštině.

Černé ovce

Při hledání příjmení Šemík jsem narazil na soudničku v novinách Národní listy. V roce 1917, tedy v době 1. světové války, kdy mnozí dospělí muži sloužili v armádě, se Jan Šemík (*1887) připletl do případu obchodování s kradenými věcmi. Stojí za zmínku, co si mladistvý Dítě za utržené peníze koupil. Nepřečetl jsem v té pasáži textu vše, ale hodinky byly pro 16letého Zdeňka asi velkým lákadlem. Pokud se jednalo o náramkové hodinky, byla to tehdy úplná novinka.

Řetězový obchod s kradenými věcmi. Majitel drogistického závodu Josef Habětín z Kladna koná službu vojenskou. V jeho nepřítomnosti vede závod Habětínova sestra a ta zpozorovala, že v poslední době byly ze závodu a hlavně ze skladiště odcizeny značné zásoby různých předmětů. Tak na příklad odcizeno bylo několik beden zápalek, pytel pražené kávy, bedna svíček, bedna mýdla a veliké množství materiálního zboží, takže Habětínovi povstala škoda, pokud ovšem mohlo býti zjištěno, v obnosu 4389 K. Případ oznámen byl četnictvu a pátráním, které prováděli četničtí strážmistrové Antonín Škoda a Josef Černovský, bylo zjištěno, že krádeže spáchali praktikantové u Habětína zaměstnaní, 16letý Zdeněk Dítě a 18letý Bedřich Nedvěd a že je k tomu navedl pomocný dělník Ferdinand Tůma z Kročehlav, který byl dříve u Habětína jako sluha zaměstnán. Dítě se doznal, že nejdříve ukradl v prosinci loňského roku pytel kávy v ceně 1050 K a 55 kg mýdla v ceně 440 K a prodal všecky tyto věci Tůmovi za 160 K. V lednu t. r. prodal Tůmovi dvě plechovky povidel ve váze 26 kg a v ceně 91 K za 6 korun. Konečně prodal Dítě v lednu 23letému pomocnému dělníkovi Augustinu Cihlářovi čtyři bedny sirek, za které mu slíbil Cihlář dodati mouku. Tůma nyní koná službu vojenskou. Za stržené peníze koupil si praktikant Dítě tul.? hodinky několik ??? a svařovací gamaše a jiné předměty.

Národní listy ze dne 8.3.1917

Jako další spoluviníci zlodějů vypátráni byli 30letý pomocný dělník Jan Šemík, 17 letý pomocný dělník Miloš Náhlovský, 43letá manželka hutníka Julie Brožová, vesměs z Kladna a 17letá dělnice Marie Tůmová z Kročehlav, kteří o krádežích věděli a zloděje podporovali. Odcizené věci kupovali od zlodějů a dále prodávali 52letý obchodní cestující Čeněk Černý, 46letý majitel kavárny Antonín Wünsch, 27letý kočí Karel Žilina a 32letá pomocná dělnice Anežka Vagnerová, vesměs z Kladna. Dítě, Cihlář, Šemík, Nedvěd, Brožová, Náhlovský, Tůmová, Černý, Wünsch, Žilina a Vagnerová byli proto četnictvem zatčeni a dodáni do vyšetřovací vazby okresního soudu na Kladně pro zločin, proti celé řadě jiných obchodníků, kteří kradené věci kupovali, podáno bylo trestní oznámení pro zločin spoluviny na krádeži. Část ukradeného zboží podařilo se četnictvu zabaviti a majiteli vrátiti.

Mrtvé body

Při pátrání se často dostaneme do bodu, kdy nevíme, kudy dál. Často je takový mrtvý bod spojen se stěhováním rodiny do neznámého místa. Ve 20. století k tomu přistupuje ochrana soukromí, kdy informace na matrikách jsou přístupné pouze nejbližším příbuzným. Záznamy o narození jsou chráněny 100 let, údaje o svatbách 75 let. Nejkratší dobu, 30 roků, trvá ochrana u knihy úmrtí.

Minule jsem zde popisoval, jak Karel Šemík začal studovat na pražské technice. Po skončení studia pracoval jako celní úředník a závěr života strávil v Olomouci, kde v lednu 1937 zemřel. Nemáme ověřeno přesné datum úmrtí na olomoucké matrice a nevíme, zda měl nějaké potomky. A máme tu první mrtvý bod, který čeká na dotaz nebo výlet do Olomouce.

Karel měl tři starší bratry. František (*1880) se oženil ke Kutné Hoře a známe jeho potomky. Jan (*1883) měl v roce 1911 oddavky v Oboře u Loun. Je to už déle než 75 roků, a tak zkusíme hledat na matrice v Lounech. To je druhý mrtvý bod. U třetího bratra Aloise (*1883) jsem vypátral, co jsem si v květnu předsevzal.

Jejich otec František (*1852) měl zajímavý osud. Potom, co se přiženil do mlýna (dnes Rymešova) mezi Smrdovem a Ovesnou Lhotou, jeho žena Anastasie přivedla na svět sedm dětí. To poslední (Božena) se však narodilo už ve Smrdově č. 73, kde se z Františka mlynáře stal hostinský. Koncem roku 1868 se začala u Čáslavi budovat Rakouská severozápadní dráha. A právě železnice byla oborem, který se stal další pracovní příležitostí pro Františka staršího. Kolem roku 1890 odchází s rodinou do Loun, kde pracuje jako dělník na dráze. Ve Smrdově zůstavá syn František (*1880) a dcera Anna (*1875), která se vdala za Františka Procházku.

Alois se vrací v roce 1904 do Smrdova, aby si zde vzal za ženu Marii Mrkvičkovou. Informace o svatbě bude jistě na matrice ve Světlé nad Sázavou. V srpnu toho samého roku se narodil Alois mladší. Stalo se tak v Lounech, a ne v Praze, jak jsem původně předpokládal.

6.8.1904 nar. Alois v Lounech č. 737

otec Alois, matka Marie, svědci

Jak František, tak bratři Alois a Jan Šemíkovi, jsou uvedeni jako dělníci. Nejspíš vsichni pracují na dráze. Na začátku roku 1905 bydlí již Alois se ženou a synem v Praze. Koncem roku 1906 ztrácí Alois mladší otce. Ten tragicky zemřel na nádraží. Tehdy se budova sobotecké železniční stanice nacházela na území Března, které je dnes součástí Sobotky. To dělalo trochu potíže při hledání té správné matriční knihy. Cesta do Zámrsku umožnila objevit i zápis o pohřbu Aloise Šemíka.

3.11.1906 ve 21:45 na nádraží Březno (dnes Sobotka) zemřel Alois Šemík

Úmrtí otce i narození syna bylo zapsáno s přesností, s jakou se v předchozích stoletích nepočítalo. Matka Marie s ročním synem Aloisem zůstává bydlet v pražských Nuslích.

ve věku 25 let 5 měsíců 10 dnů

A máme tu třetí mrtvý bod. O dalším osudu Aloise můžeme jen spekulovat. Kde a s kým žil? Kdy zemřel? Měl potomky? Na tyto otázky neurčitě odpovídají následující dvě informace.

Národní politika ze dne 17.9.1936

V pražském telefonním seznamu z roku 1962 je uvedeno jméno Aloise Šemíka. Adresa na Malé Straně v ulici Petřínské. V roce 1964 už v seznamu chybí.
Na té samé adrese (Petřínská 16) pan Šemík nabízí roku 1936 byt k pronájmu. Křestní jméno není uvedeno. Pokud to byl Alois, který se narodil v srpnu 1904, mohl zemřít mezi roky 1962 a 1964. Od té doby uplynulo více jak 30 let, a tak je jistá šance, že časem zjistím více. Olomouc, Louny, Praha. Tři města, tři mrtvé body. Chce to čas. Jsem připraven, že to může trvat i několik let, než se pohneme z místa. Může to trvat i mnoho let. Chce to trpělivost. 

Karel studuje techniku

Už víme, že Karel Šemík (*1886), po maturitě na lounském gymnáziu, začal na podzim roku 1906 studovat na vysoké škole v Praze. Bydlel na vysokoškolských kolejích. Podle všeho ho ale rodiče nemohli dostatečně podporovat, a tak byl Karel nejspíš v roce 1906 jedním ze 730 studentů univerzity a techniky, kteří dostávali finanční pomoc od Husova fondu, spolku pro podporování nemajetných posluchačů českých vysokých škol v Praze.

Národní politika 13.12.1907

Karel Šemík je uveden koncem roku 1907, po roce studií na technice, jako náhradník do výboru fondu. Ze zajímavých osobností, uvedených jako funkcionáři fondu, zmíním Antonína Friče (předseda) a jeho bratra Vojtěcha Friče. Dále třeba Antonína Hajna, Aloise Rašína nebo Jana Podlipného. Účel fondu byl vzletnými slovy tehdejší doby popisován takto.
Nezištnou a nestrannou činností chce Husův fond chrániti chudé studenty před tím, aby jejich bídy nebylo zneužito způsobem, který by ohrožoval ryzost jejich charakteru.

Zajímavá je také statistika, ze které vyplývá, že ze 730 podporovaných studentů v roce 1906 bylo 151 osiřelých, 142 žadatelů z rodin řemeslnických, 139 z rodin chalupnických, 109 jichž rodiče jsou sluhy neb dělníky, 78 rodin bez stálého zaměstnání.

A Karel byl právě z dělnické rodiny. Otec František pracoval v Lounech jako dělník na dráze. Shodou okolností stejný den, tedy 13.12.1907, v novinách Národní politika vychází krátká zpráva o zaměstnancích c. k. státních drah. Píše se zde o personálu dílen v Plzni, Podmoklech a Lounech. Je otázkou, zda by tedy bez pomoci Husova fondu mohl Karel studovat na pražské technice.

Zapomenuté pozemky

Před několika měsíci uveřejnil úřad se složitým názvem výzvu lidem, aby se přihlásili ke svému vlastnictví. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, jak zní úplný název této instituce, zveřejnil kromě výzvy také seznamy neurčených pozemků po celé republice i po jednotlivých okresech.

šipka ukazuje na pozemek č. 2436 v k. ú. Zboží 

Mezi neznámými vlastníky jsou nejčastěji lidé, kteří již mnoho let nežijí. V seznamech je uvedeno pouze jméno a příjmení. Potom se v seznamech patrně vyskytují i někteří emigranti. V takovém případě je uveden i stát, kam odešli. Případní majitelé, tedy spíše jejich dědicové, mají deset let na to, aby se k vlastnictví přihlásili.
Jsou-li jednou k dispozici zajímavá data, otevírá se prostor pro jejich kreativní zpracování. I v tomto případě zásluhou soukromé aktivity došlo ke zjednodušení vyhledávání ve výše zmíněných seznamech.

Podívejme se, zda najdeme někoho s příjmením Šemík. Ano - nalézáme Josefa Šemíka. Má však na pozemku v katastru obce Zboží, který se nalézá v blízkosti Bačkova, jen poloviční podíl. Druhá polovina je vedena na Marii Semíkovou. Zde bude bezpochyby zapomenutý háček nad "S". Máme v rodokmenu v Bačkově manžele Josefa a Marii Šemíkovi? Ano - v roce 1890 byli oddáni. Zda ve smrdovském kostele sv. Jana Křtitele nebo ve Skuhrově, kde stojí kostel sv. Mikuláše, to zatím nevím. Ke Skuhrovu totiž byla přifařena Olešná, odkud pocházela nevěsta Marie Krajcová.
Na začátku druhé poloviny 19. století žili tři bratři, tři domkáři. Jeden z nich, František z č. 28, si kolem roku 1890 pronajal kus pole, aby nebyl odkázán jen na denní mzdu nádeníka. Josef z č. 17 byl ševcem a nějaký kus políčka měl asi také, pokud jsme správně určili jeho jako vlastníka výše popisovaného pozemku.
Na závěr si porovnejme, co si mohl domkář pořídit do hospodářství. Uvádím údaje, které poskytli Šemíkovi v Bačkově sčítacím komisařům v letech 1869, 1880 a 1890.

Bačkov	1869	1880	1890
č. 17		1 vola měli	1 tele, 1 kráva, 1 prase
č. 28	1 kráva, 1 tele	1 kráva, 1 tele	1 tele, 2 krávy, 1 prase

Živobytí s pár hospodářskými zvířaty a pronajatým kouskem pole domkáři kombinovali s řemeslem. Nedávno zmiňovaný František ze Smrdova byl tkadlec a jeho otec krejčí. I v Bačkově můžeme mezi Šemíky nalézt tkalce,  ale také zedníka, obuvníka nebo krejčího. Po Josefovi z č. 17 a jeho ženě tedy pravděpodobně zůstal do dnešních dnů malý pozemek u místa, které se nazývá Spáleniště. Jeho nejbližší příbuzní žijí nejspíš v Chrtníči a Knyku. Bude to ale vztah přes několikáté koleno. Šemíkovi původem z Bačkova žili také v Jiříkově, ale tam zůstalo do dnešních dnů jen jméno na pomníku.