Vybraný příspěvek

Drobný výklad pravidel

V průběhu uplynulých let krystalizovalo desatero klanu Šemíků, které bych rád okomentoval. Pravidla "od Adama" začala vznikat me...

úterý 30. července 2013

Prázdninové perličky

Zajímavým a skrytým pozůstatkem na dobu minulou jsou smrdovské sejpy. Co jsou to sejpy? Je to pozůstatek po rýžování metalických rud.
Vraťme se v toku času do středověku, možná ještě dál. Na dně vodních toků se ukládaly částečky kovů. Lidé, kteří hledali vzácné kovy, začali průzkumem. Prospektoři putovali proti proudu s rýžovací miskou a sledovali, zda na jejím dně zůstane drobný kousek zlata. Sledovali, zda zlatinek proti proudu přibývalo a pečlivě zaznamenávali místo, kde se zlato přestalo objevovat. Podle toho pak našli místo, kde se zlato do potoka dostává a v okolí hledali sondami v zemi zlatou žílu. Zde, nedaleko Sázavky, zůstalo patrně jen u rýžování. Za pomoci rýžovací pánve rýžovníci oddělovali drobné kousky zlata, popřípadě kasiteritu nebo jiných rudných minerálů. Výhoz zbytků zeminy se vršil nedaleko břehů a vytvářel vyvýšená místa, tzv. sejpy.
Stáří zdejších, smrdovských cínovcových sejpů nelze blíže určit. Mohlo to být kdykoli v období 13. až 16. století. Není vyloučeno vršení sejp i v dřívější době. Napovědět může např. nález zlomků keramiky, který by pomohl určit dobu těžební aktivity.
Mapka oblasti ze zdroje 1)
Když vyrazíme ze Sázavky (dříve Smrdova) severozápadním směrem po cestě na Lubno, budeme křížit pod Zádušním rybníkem bezejmenný potok. Je necelé 2 km dlouhý a vlévá se do říčky Sázavky z levé strany (jihu) blízko ústí potoka Radinovka. Podél dolní části toku bezejmenného potoka se nachází asi 500 m dlouhé pásmo sejpů po rýžování kasiteritu, popřípadě i zlata. Nejvýraznější a nejlépe zachované rýžovnické kopečky leží v horní části pásma. V místech, kde potok vtéká do lesa Občiny. Sejpy zde dosahují výšky až 1,5m.
Prohlubně ve spodní části
(více fotografií)
Ve spodní části pásma, pod brodem lesní cesty, jsou pozůstatky po rýžování méně patrné, zato jsou plošně rozsáhlejší a jsou zde také patrné stopy po účelovém překládání koryta potoka. Jsou zde také jakési jámy, které mohou souviset s těžební činností. Dnes se v těchto prohlubních vytvářejí po vydatných deštích tůňky. Odborníci [zdroj 1)] odebrali dva šlichové vzorky sedimentu, a to jednak na horním toku v lese Jedlina (bod "a" na mapce) a jednak na dolním toku v lese Občiny (bod "b").

Sejpy v horní části lesa Občiny
Jste-li příznivci geocachingu [zdroje 2) a 3)], můžete zkusit hledat štěstí skryté v lese. Terénní nerovnosti se nachází i podél dalšího potoka, který protéká stejným lesem západne od prvního potoka. Podobně i na horním toku "rýžovnického" potoka v lese Jedlina nad Zádušním rybníkem se nacházejí ještě o něco méně výrazné terénní nerovnosti.

Vzrostlé stromy maskují bývalou
činnost lidí


Není bez zajímavosti, že v roce 1964 bylo objeveno pásmo starých odvalů nedaleko Ovesné Lhoty. Staré důlní práce sledovaly křemennou žílu s kasiteritem a dalšími rudnými minerály. Na nedalekém Žebrákovském potoce je pásmo starých pozůstatků po rýžování cínové rudy. Tam někde se také koncem 18. století několik let zkoušelo těžit stříbro.

Na závěr zmiňme ještě jednu zajímavost od "rýžovnického" potoka. Pri vstupu do lesa Občiny je kámen se šterbinami pro klíny na štěpení kamene. V jedné ze šterbin byl asi zapomenut ocelový klín.

Zdroje:
1) Velebil D., Dryák K. (2003): Sejpy po těžbě kasiteritu a zlata u obce Sázavka (dříve Smrdov), vsv. od Ledče nad Sázavou. Bull. mineral. - petrolog. Odd. Nár. Muz. (Praha) 11, 199–201.
2) Smrdovské sejpy na Geocaching.com.
3) Video na Stream.cz.

pátek 26. července 2013

Těžké začátky vystěhovalců

Eduard Doubek, 1992, Panorama.
Ledečský rodák Eduard Doubek napsal zajímavou knihu o Světlé nad Sázavou. Dovolím si zde citovat ukázku o životě emigrantů, kteří hledali lepší zítřky za velkou louží.

Také ve Světlé a jejím okolí byl problém chudiny po roce 1848 velmi svízelný, neboť kromě velkostatku a začínajícího sklářského průmyslu a zpracování žuly tu mnoho pracovních příležitostí nebylo. Chudý člověk byl nucen hledat práci u sedláků, v lese, nebo se musel živit domáckou výrobou. Na Světelsku to byla např. výroba papučí, sítěk na vlasy, výrobků ze dřeva, hraček.
To ovšem nemohlo stačit, a není proto divu, že nedostatek pracovních možností a tím obživy vyháněl v druhé polovině 19. století mnoho mladých lidí do ciziny, zejména do Vídně a do USA. Vystěhovalectví do USA (a místo do Vídně více do Prahy) pokračovalo i v období první republiky, i když už v menší míře.
I za mořem čekalo však vystěhovalce často strádání, hlad a nedostatek, jak o tom vypráví ve svých vzpomínkách ledečský rodák F. J. Sadílek, který se s početnou skupinou zemědělců z našeho kraje vystěhoval do USA v únoru 1868:

"Cesta po moři byla trapná, trvala nám deset týdnů, a co jsme vše zakusili, nebudu plně popisovat; vždyť také jen ti, kteří tak pluli, dovedou to posoudit. Deset neděl býti na staré dřevěné lodi, kde po stěnách tekly potůčky vody, za studených dnů a nocí beze všeho ohně nebo kamen na zahřátí; všichni vystěhovalci, muži i ženy a děti v jedné místnosti. Za prudkých bouří zatarasili nám dveře, aby nikdo nemohl na palubu, v obavě, že by jej mohla vlna smésti do moře. Strava byla špatná, vše solené a pitné vody málo. A nejhorší při tom všem bylo, že všude bylo hmyzu, až strašno na to vzpomínat. Nebylo žádnou zvláštností viděti denně, že vynášeli košile na palubu a sirkou nebo kouskem dřeva vyškrabovali hmyz ze záhybů. Za velké bouře v noci bylo slyšet nářek na všech stranách. Jedni plakali, naříkali, jiní se modlili a mezitím špatně připevněné kufry létaly z jedné strany na druhou.

Moje další vzpomínky z dob našich začátků za mořem by nebyly úplné, kdybych vynechal "drňák", jenž hrál v dobách pionýrských důležitou roli. V Čechách a snad i na Východě ani nevědí, že drňák znamenal palác pro nové obyvatele Západu. Dnes takový drňák v naší krajině už neexistuje, akl mám jej v dobré paměti.

Pro prvé osadníky, kteří se usadili na západních planinách, pozemcích bez lesů, byl takový drňák nezbytným. Mnoho těch, kdož toužili státi se pány na své hroudě a rolničili, byli chudí, že jen stěží sehnali na nějaký ten potah a vůz, do něhož naložili rodinu a ubírali se na vládní pozemky na "homestead". Také v mnoha případech ani potahu neměli, jen se nechali na mnoho mil dovézti, aneb i pěšky přicházeli a zůstali pod širou oblohou, než postavili obydlí z drnů.
"Drňák" (dughouse) bratří Kovaříků na řece Big Blue
stát Nebrasca, zdroj: Dubovický, 2003
Takový drňák nestál mnoho, jen trochu práce. Naorali se drny, pokud možno stejné tloušťky a z těch se stavěly zdi, v nichž ponechalo se jedno malé okénko ("zasklené" třebas jen zamaštěným papírem) a díra pro dveře. Zbudovala se střecha a palác byl hotov. Na střechu bylo nezbytným nějaké dříví pro krov. Přivezlo se z lesů u řek a potoků, vzdálených i několik mil. Na to se narovnaly drny nebo i došky, které se dělaly z dlouhé trávy.

Později se přivážela okna a dveře a pak se tam bydlelo třeba i několik let. V takové světnici bydlela celá rodina,třeba i s půltuctem dětí. Školy i kostely se pro začátek stavěly také z drnů. Někteří také jen vykopali díru ve břehu a dali na to střechu z drnů. V noci mohl neznámý lehce na takovou střechu vjet, jak se mně samotnému jednou přihodilo.

Jakých svízelů v těch prvních drňácích osadníci zažili, jest až k neuvěření. Při velkých deštích promoklo vše, že nebylo uvnitř suchého místa. Vše zvlhlo. Zvláště na sirky museli být obyvatelé opatrní. Dávali je do plechových krabiček, pověšených dnem vzhůru, aby je uchránili. I žáby a hadi dostali se jim dovnitř. - Ale pro zimu byly drňáky dost teplé. - Později se stavěly již důkladnější drňáky s prkennou podlahou, uvnitř i omítnuté a obílené, nebo z takzvaných vepřovic, nepálených cihel."

Jeden z posledních drňáků, vykopaný asi 3 míle od Wilberu, se zachovalo konce 19. století a říkalo se mu "Kováříkův drňák". Jeho majitel prý pocházel z našeho kraje. V doprovodu  F. J. Sadílka jej v roce 1893 navštívil a popsal také spisovatel F. Herites, když byl na světové výstavě v Chicagu a vydal se na Západ, aby poznal život tamních krajanů.

(F. J. Sadílek byl vyučený sedlář. Po příchodu do USA pracoval nejprve v Chicagu, později ve Wilberu. Po těžkých začátcích se stal zámožným mužem, známým prací v českých krajanských spolcích. - Z jeho odkazu byla počátkem první republiky zřízena v Ledči nad Sázavou nadace "Sadílkova dětská opatrovna", určená na podporu chudých žáků. V době úmrtí zakladatele - zemřel v dubnu 1933 -  na ní byla částka 44 834,10 Kčs.)

středa 24. července 2013

Polozapomenuté mlýny

Mezi Sázavkou a Ovesnou Lhotou stojí nedaleko od železniční zastávky Sázavka areál bývalého mlýna. I když se stavba nalézá blíž obci Sázavka, spadá do katastru Ovesné Lhoty. Již v Berní rule z roku 1654 a v Soupisu poddaných o tři roky dříve je uváděn mlynář ve Smrdově (dnešní Sázavce) i v Ovesné Lhotě. Dva mlynáři a jeden mlýn. Ten mlýn se tradičně jmenoval, a to až do konce 19. století Lacinův mlýn. A skutečně Berní rula po třicetileté válce uvádí jako majitele nebo přesněji jako dědičného nájemce Jana Lacinu. Ve Smrdově se v roce 1652 nově usadil Jan Těšitel s rodinou a dost pravděpodobně se stal mládkem či později dokonce stárkem v Lacinově mlýně. Pro další podrobnosti k názvosloví spojeného s tímto řemeslem, doporučuji článeček Marie Těšitelové. Vzpomínám si, že v urbáři vedeného ve druhé polovině 17. století jsem viděl kupní smlouvu, kdy Jan Lacina (starší nebo už mladší?) prodává mlýn Janu Těšiteli. V Tereziánském katastru je tato změna ostatně také zachycena.
rok 1673 Jan Lacina, rok 1716 Jan Těšitel
Kromě aktuálního nájemce Jana Těšitele je uveden jako předchozí nájemce Jan Lacina. O více jak sto let později je v Lacinově mlýně uveden Pipek. To už existovala po josefínských reformách čísla popisná. Mlýn dostal číslo 24. Pipkovi zde žili až do konce 19. století.
Lacinův mlýn, Ovesná Lhota 24, Josef Pipek (indikační skica)
Mapa stabilního katastru z roku 1838 a textová část, která zachycuje i rok 1855 ukazuje jako mlynáře Josefa Pipka. V seznamu domů v Ovesné Lhotě, uvedeného v obecní kronice, je roku 1881 mlynářem František Pipek (syn Josefa?). Vzhledem k jeho věku (*1815) už byl možná na vejminku. Společně provozují mlynářské řemeslo František Šemík (přiženil se tam) a František Pipek mladší. Někdy kolem roku 1890 se dostávají do mlýna Rymešovi, po kterých se bude tento mlýn nově jmenovat. Některé z rodu Pipků a Šemíků zlákala práce na dráze, jak je vidno z policejních přihlášek v Praze. Mlynářem v Ovesné Lhotě na Sázavce je potom Emanuel Rymeš. 24.2.1896 se v rodině Rymešových narodila dcera Božena. Jako děda je v matrice uveden Jan Rymeš, mlynář v Zadním Zhorci č. 24. Zadní Zhořec leží ne česko-moravském pomezí nedaleko Velkého Meziříčí. Na nedalekém Kříbském potoce je soustava několika rybníků a jeden z nich se jmenuje - Rimešův u Dolního Mlýna. Mlynáři se počítají k tzv. stěhovavým povoláním, a tak vystopovat minulost takového rodu je složitější než třeba u sedláckých rodin.

Na ovesnolhoteckém katastru existoval ještě jeden mlýn. Stál na protilehlém konci katastru u Vlkanova a Opatovic. 
Výřez Čejkova mlýna na skice a na císařských otiscich stabilnícho katastru

pondělí 22. července 2013

Nenápadný půvab barokní korupce

Už několik let mi vrtají hlavou místní jména Kobylí, Kobylí důl, Kobylí hlava. V blízkém okolí Prahy je zajímavý celý pás vesnic a lokalit, které mají blízko k mému zájmu. Konětopy - Sudovo Hlavno - Kostelní Hlavno - Hlavenec - Kobylí hlava. O tom ale někdy jindy.
Na cyklistickém výletu v této oblasti jsme objevili zajímavé barokní sousoší, které se, co do návštěvnosti, nemůže ani zdaleka rovnat třeba Kuksu. O Karlově mostu nemluvě. Stojíme na kraji vesnice Hlavenec, dalo by se říct v poli, ale s pěkným výhledem na Kostelní Hlavno. Socha Karla VI. tu stojí od roku 1725. Na místní ceduli můžeme číst:
dole hlava Karla VI.
nahoře hlava jelena s křížem
Pomník císaře Karla VI. je výjimečnou barokní památkou z dílny významného sochaře Matyáše Bernarda Brauna. Byl vystavěn na náklad hraběte Františka Antonína Šporka z Lysé nad Labem. Architekturu sousoší navrhl František Kaňka, Braunův blízký přítel.
Pomník připomíná lov pořádaný 7. listopadu 1723 za přítomnosti Karla VI. na brandýském panství, kdy císař přijal z rukou hraběte F. A. Šporka odznaky loveckého Řádu sv. Huberta. Již za rok byl zde za účasti pověřeného sochaře Brauna položen základní kámen a v roce 1725 byl pomník odhalen. Dílo představuje Karla VI. jako imperátora v antickém rouše pod mohutným baldachýnem završeným sochařskou scénou vidění sv. Huberta. Hrabě Špork se postavením pomníku snažil získat císařovu přízeň a marně doufal, že svoji společenskou prestiž posílí jako nositel habsburského Řádu Zlatého rouna, který od císaře očekával. Původně chtěl hrabě postavit velké sousoší na Karlově mostě v Praze, ale jeho záměr nebyl schválen. Díky těmto souvislostem je v Hlavenci sochařské dílo ojedinělého významu.
Do Hlavence se můžete dostat od honosného motorestu Koliba čtyři kameny pěšky lesem přes Kobylí hlavu nebo autem po silnici. Můžete se tudy vracet ve dnech, když je abnormální hic, z koupání ve Lhotě. My jsme jeli na kolech skrz les ze Staré Boleslavi. Při zpáteční cestě jsme narazili na kříž v lese U Hulána. Zajímavý příběh vzniku, přesunu a obnovy kříže je spojen s aktivitou místního Bratrstva Kobylí hlavy. Původní kamenný kříž z roku 1905 byl prací sochaře Strnada z Brandýsa nad Labem. Porcelánovou tabulku s nápisem vyrobil pan Vlček z Křenku. V roce 1939 přemístil křížek z Kostelního Hlavna pan Vojtěch Jelínek do soukromého dědičného lesa „U Hulána“ jako projev díků a vděčnosti. Na počátku sedmdesátých let 20. století byl pomník zničen.
Od srpna roku 2010, kdy byl po více než 40 letech křížek v lese obnoven, už stihl neznámý dobrodinec sejmout Ježíše z kříže:-(
Když jsme na lesní cestě do Staré Boleslavi míjeli hromady pokáceného dřeva nařezaného na dvoumetrové klády, visely na nich cedule s upozorněním, že je dřevo monitorováno fotopastmi. Napadlo mě v té chvíli, že se kradlo i korumpovalo vždycky. Dříve byli našinci pod dohledem božího oka, dnes nás pro změnu sledují kamery a fotopasti.

neděle 21. července 2013

Profesionálové mají práce nad hlavu

Před několika týdny jsem obeslal osm genealogů s poptávkou na zakázku rozsahem nevelkou, ale podle mě snad zajímavou. Snažil jsem se vybírat rodopisce, kteří mají blízko k Východním Čechám a Vysočině. A výsledek? Pouze dva z oslovených se omluvili, že v tak krátkém termínu nemohou výzkum uskutečnit. A zbytek? Nic. Žádná konkrétní nabídka. Ptám se, kde amatérský genealog udělal chybu? Vybral si špatný čas nebo oslovil nepravé profesionály? Možná nepřesně definoval zadání a rozsah poptávky, možná až příliš přesně. Amatér bude tedy pokračovat v díle sám a bude doufat, že jeho nadšení alespoň částečně nahradí profesionální přístup.

pátek 19. července 2013

Šimon Komik z Újezda alias Šemík

Poutní místo Sv. Kliment, národní kulturní památka, je hradisko, které leží na jednom ze zalesněných kopců jihozápadní části Chřibů. Toto místo je opředeno mnoha pověstmi, z nichž nejznámější je spjata s cyrilometodějskou tradicí a proto si jej lidé už v dávných dobách pojmenovali jako Klimentek. Na vrcholu hradiska objevili odborníci velkomoravské hradiště z poloviny 9. století, v jehož středu stál kostel sv. Klimenta.

Pojďme zapátrat v době přelomu 14. a 15. století, v době života a smrti Jana Husa. Více jak sto let před Václavem Hájkem z Libočan se v deskách zemských objevuje zápis o Šemíkovi z Újezda a z Labut. Kde se nachází Újezd a Labut? Na jižním okraji Chřibů v okolí Osvětiman nalezneme obce Labuty, Újezdec a Vřesovice s částí zvanou Podhoří. Nedaleko od Vřesovic stával hrad Ranšperk. Dnes po něm zbyla vyvýšenina nad částí Vřesovic zvané Hrádek či Podhoří. V "podhoří" pod hradem se kdysi patrně nacházela ves Ranšperk (Ramšperk), která někdy v období husitských válek zanikla.

Vesnice Vřesovice leží asi 3 km od svatoklimentské hory, směrem na Kyjov, u prastaré dálkové cesty vedoucí k Brnu. V listinách se nazývala též Břesovice nebo Březovice. Ves Ramsperk se podle Františka Přikryla jmenovala Hořenčice, ležela nad cihelnou u Hruškovského dvora, a zanikla v husitských bouřích. Rudolf Hurt si myslí, že sem (pravděpodobně ve 13. století) přišli němečtí přistěhovalci, a dali vesnici německé jméno. Zanikla však, a pozemky splynuly s katastrem sousedních vsí, hlavně Vřesovic. V roce 1461 je ves zmiňována již jako pustá.
Roku 1464 Jindřich z Dobrčic koupil od Anny z Labudé ves Labuď s poplužním dvorem, 2 krčmami, mlýništěm a také - pustou ves Rausperk s příslušenstvím. Zajímavým dokreslením té doby jsou soudní tahanice Anny z Labut, vdovy po Šemíkovi z Újezda a také z Labut. Soudila se s augustiány o část vsi Ranšperk. V olomouckých knihách půhonných a nálezových  lze dohledat spor z let 1438 a 1447.

Proč k tomu sporu došlo? To se musíme se vrátit o desítky let zpět do doby, kdy žil moravský markrabí Jan Jindřich (+1375), bratr římského císaře a českého krále Karla IV. (+ 1378). Chtěl obnovit kněžskou činnost na Hoře sv. Klimenta, a proto u svatyňky, zasvěcené tomuto světci, usazuje roku 1358 augustiniány z Brna. V roce 1370, ve své závěti Jan Jindřich odkazuje brněnskému klášteru augustiánů majetek. V závěti se uvádí mimo jiné i "vesnice Vřesovice s kapli svatého Klimenta a ves Ramsperk se vším, co k nim patří a s veškerými lesy".
Zbožní poutníci přinášeli na svatoklimentskou horu asi nejenom své viny do zpovědnic, ale i dary a almužny. Ty však ani spolu s hospodářstvím kolem svatyně nestačily na výživu klášterní rodiny a na výstavbu a údržbu budov. Proto jim markrabí Jan daruje vesnici Vřesovice, kde augustiniánům patřil dvůr, zahrada, lesy a rybníky - a dále dvě třetiny dědinky Hořenčic (Ramšperka). Zbývající třetina měnila často svého vlastníka: Vaněk z Boskovic a Černé Hory ji roku 1391 převedl na Jindřicha ze Zástřizlí, a ten ji roku 1398 vložil do zemských desek na Šemíka z Újezda a z Labut.
ZDO, VI 139, a ZDO, VI 763. - HURT, UV. pr., str. 64-66

úterý 16. července 2013

Když něco nezapadá do sebe

Když navštívíte Kutnou Horu, narazíte na živelně vzniklé město, které vyrostlo na ložiscích stříbrných rud. Vše začalo na přelomu 13. a 14. století v části města Sedlec. Tamější klášter, který po bitvě na Moravském poli třel bídu s nouzí, rychle bohatne, neboť na jeho pozemcích se začalo ve velkém dobývat stříbro.

Sedlec - hřbitovní kostel Všech svatých
s kostnicí
Zajímavým místem je Kostnice, kde se dá silně prožít představa o množství předků v plynutí času. Memento mori, pamatuj na smrt, ale život jde dál. Kosti a lebky několika desítek tisíc těch, kteří tu byli před námi. Intenzivní pocit, že stojíte na ramenou předchozích generací. Dva rodiče, čtyři prarodiče. S každou předchozí generací se násobí dvěma počet lidí, kteří se museli někdy a někde setkat, aby se i vám na ramena mohli jednou postavit vaši potomci. Dvojková soustava v praxi. Dvě na jedenáctou nebo na dvanáctou? To je přibližně počet našich předků do doby života Adama Šemíka. Čtyři tisíce pra pra babiček a pra pra pra dědů. O století dál před Adama, kam už nedosáhne pravděpodobně žádná písemná zmínka o rodu Šemíků, naroste pyramida předků nad třicet tisíc. Dostáváme se na začátek 16. století. Poloslepý sedlecký mnich skládá z exhumovaných kostí velké pyramidy. Dnes je v podzemní kapli kostela Všech svatých možnost prožití společnosti ostatků téměř čtyřiceti tisíc předků.
V okolí hřbitovního kostela se opět pohřbívá. Člověku až zatrne, když zde náhodou objeví náhrobek, a na něm jméno - Šemíková. Na náhrobku je společně s Helou Šemíkovou (*1911+1931) uvedeno pravděpodobně jméno její matky Marie Šemíkové (*21.5.1883 +24.10.1935). Že žil v Kutné Hoře někdo toho jména, už víme. Marie Šemíková ze Smrdova se narodila roku 1870 a zemřela v Kutné Hoře v roce 1952. V roce 1883 se ale také narodila v Ovesné Lhotě ženě místního koláře Václava Šemíka dcera Marie. V matrice narozených je uvedeno datum 24. září. V roce 1908 měla mít svatbu v Kutné Hoře. Datum narození nezapadá, i když rok narození a předpokládaná doba svatby navozuje možnost chyby, kterou kamenická dílna Antonína Podpěry ze Světlé nad Sázavou vytesala na náhrobku u sedlecké Kostnice? Důkaz by měl být k nalezení v kutnohorské živé matrice.

čtvrtek 4. července 2013

Když se objeví shoda

Aktualizovanou verzi (č. 8) rodokmenu našeho klanu nejdete vpravo dole na této stránce mezi odkazy na zajímavé stránky. Skončil měsíc červen a s ním padlo i rozhodnutí o termínu konání příštího srazu. Bude to v sobotu o druhém květnovém víkendu, tedy 10. května 2014. Datum máme, dumejte o prázdninách a při dovolených o možném místě setkání. Bude-li více návrhů, doufám že bude (:-), potom na podzim uspořádáme anketu.

Od listopadu 2012, kdy genealogická síť MyHeritage pohltila jinou podobnou Geni.com, lze hledat společné jedince v obou sítích. Když jsem byl na možnou shodu upozorněn, zkusil jsem kontaktovat správce rodokmenů rodin Bárty, Benáka, Havlíčka, Svitáka, Tecla.
A ejhle, kontaktní osoba mě spojila s paní Bártovou, která je po přeslici potomkem Františka Šemíka (*1795 +1856), mého přímého předka v otcovské linii. Paní je pra(pra)vnučkou Františkovy dcery Barbory, která se přivdala do Bačkova za Jana Kafku. Získal jsem některé mně neznámé údaje a tímto ještě jednou děkuji.
Otcem Františka Šemíka byl Josef, jenž se narodil někdy kolem roku 1750. To už směřujeme do matriky, která čeká na důkladné prozkoumání. František Šemík se ženil někdy v roce 1812 (zatím nedohledáno, odhad ze zápisu jeho pohřbu). Se svou ženou Barborou, roz. Zmrhalovou, měli pět dětí. Tři dcery (Barboru, Annu, Kateřinu) a dva syny (Josefa a Františka). Právě syn Josef nám umožnil nalézt shodu, jak patrno z obrázku.

pondělí 1. července 2013

Rodopisci, profesionální genealogové

Dovoluji si tímto vyhlásit poptávku na výzkum historie rodu Šemíků. Uvedu nejdříve pohnutky, které mne přivedly k tomuto oznámení.
Ve svém hledání jsem se dostal do okamžiku, kdy si říkám, na jedné straně, "nespěchej, máš čas, do důchodu daleko", na druhé straně mám pocit, že bychom s přispěním profesionálů mohli postoupit během několika měsíců o kus dál. A tak bych rád oslovil zkušenější genealogy s následující výzvou.

Zadání 

Předmětem poptávky je vyhledání všech záznamů, které se týkají rodu Šemíků, v matriční knize sign. 4851 nacházející se v SOA Zámrsk.

8146 sign. 4851 matrika NOZ 1694-1770 ukn 8146
územní rozsah: farnost Sázavka (dříve Smrdov)
19x32 cm, vazba: nová kožená, 484 fol., čeština, latina
mikrofilm č. 1748,1749

Výsledkem budou přesné opisy a české přepisy všech nalezených záznamů narození, svateb i pohřbů lidí, jejichž příjmí bylo Šemík. Svoje nabídky posílejte na adresu ......@seznam.cz do 15. července 2013. Uveďte cenu zakázky, která může být pevná nebo závislá na počtu nalezených záznamů. Dále uveďte reference na vaše zakázky z poslední doby. Termín ukončení zakázky je 30. září 2013.

Oznámení o výsledku výběru bude zasláno všem, kteří pošlou svou nabídku v předepsaném termínu, a to do 21. července 2013.

Nápověda

Obrázek z velmi zajímavě zpracovaných
genealogických stránek
Matrika, která je předmětem našeho zájmu, měla být v letošním roce digitalizována. Vzhledem k problémům se však digitalizace odsouvá. V období, které je zachyceno v první matriční knize smrdovské farnosti, jistě žil ve Smrdově a okolí rod Šemíků, který se odvíjel od Adama Šemíka. Z Tereziánského katastru vyplývá, že na Adama navazoval Jiří Šemík. Kolem roku 1770 byli Šemíkové nejen ve Smrdově, ale i v Ovesné Lhotě. Dosud dohledaná data v různých formátech jsou k nalezení na tomto webu vpravo, v odkazech na zajímavé stránky.