Vybraný příspěvek

Drobný výklad pravidel

V průběhu uplynulých let vykrystalizovalo desatero klanu Šemíků, které bych rád okomentoval. Pravidla "od Adama" začala vznikat ...

úterý 30. prosince 2014

Kde se vzal tu se vzal - Karel

Při pátrání se občas dostanu do situace, kdy objevím hrob se jméném Šemík, ale netuším odkud se dostal právě na toto místo. To byl také případ dvou hrobů a tří jmen na hřbitově v pražských Záběhlicích. Při pátrání na městském úřadu se podařilo dohledat o něco víc. Stále to ale bylo málo k tomu, abychom zjistili, odkud tento rod do Prahy přišel. Dalo se spekulovat, že Václav a Jiří byli bratři a jejich otec se jmenoval Karel. Jenže Karel nejspíš nezemřel na území Prahy 10, a tak záznam o jeho úmrtí zatím nemáme.
Sčítání obyvatel 1921, Práče č. 6, Záběhlice
Zaujalo mě ale, že u zápisu o úmrtí Jiřího Šemíka je uvedena adresa: Práčská 1883, Praha 10, Záběhlice. S tím by se dalo něco podniknout. Zjistil jsem, že pro roky 1921 a 1910 existují v Archivu hlavního města Prahy dochované listy ze sčítací lidu. V místě výše uvedené adresy tehdy existovala osada Práče, která se nacházela u potoka Botiče mezi Záběhlicemi a Hostivaří. Tehdy to byla ještě zemědělská oblast kousek za Prahou. Měl tam svůj statek třeba Antonín Švehla. V místě zvaném Práče stál velkostatek, mlýn a pivovar. A právě práce v pivovaru byla to, co sem přivedlo rodiče Karla Šemíka.
Vydejme se tedy do archivu, který stojí na Chodovci - tedy nedaleko od místa, kde žila před sto lety Šemíkova rodina. Původně to vypadalo, že archiválie nedostanu do ruky a budu si muset s ohledem na špatný fyzický stav fondu zažádat o rešerši. Nakonec se ukázalo, že si tu "rešerši" mohu udělat osobně v badatelně. Stav fondu není o nic horší než v jiných okresních archivech. To jen na okraj. Digitalizace bude ale ještě na hodně dlouhé lokte.
Při prvním pohledu se ukázalo, že máme štěstí. V roce 1921 žila v domě č. 6 rodina vdovy Šemíkové s pěti dětmi. V domě, který vlastnil majitel pivovaru Emil Stein, žilo více jak 20 obyvatel. Konkrétně rodiny Václava Hanouska (kočí), Antonína Přibyla (železniční zřízenec), Antonína Maška (kočí) a Jana Svobody (strojmistr). Vesměs zaměstnanci v pivovaru, který byl v provozu pod názvem Parostrojní pivovar Záběhlice - Práče do roku 1937. Vařilo se tam mimo jiné pivo Kamenáč.
Potvrzení, vydané v Kolodějích, které omlouvá Václava,
že nebyl přítomen při sčítání doma v Záběhlicích - Práčích
I Václav Šemík (*1895) zde v roce 1921 pracoval jako kočí. Jeho sestry docházely za prací do Královských Vinohrad. Starší Marie (*1899) jako dělnice do Maršnerovy továrny na "orientálské cukrovinky a čokoládu". Mladší setra Božena (*1902) - také jako dělnice - do továrny Hynka Fuchse. Budova tzv. Fuchsovky stojí dodnes u stanice metra Želivského. Objekt papírenského závodu byl postaven v roce 1911.
V průběhu předchozího sčítání roku 1910 chyběl na adrese v Práčích patnáctiletý Václav Šemík. Pracoval jako čeledín na statku v Kolodějích nebo Běchovicích. I když je v rubrice obor povolání u Václava i jeho matky Marie uvedeno "polní hospodářství", realitou bylo nejspíš postavení pomocné síly na velkostatku. Hospodářský dvůr v Práči patřil Jaroslavu Kubešovi a rodina Šemíkova žila společně s dalšími osmi rodinami v jeho domě č. 7. V celé osadě Práče, která spadala pod obec Záběhlice, bylo v roce 1910 hlášeno 188 osob.

neděle 14. prosince 2014

Setkání Františků na severu

Před týdnem se mě v diskuzi pod článkem ptal jeden čtenář, proč zde uvádím paměti Marie Kovalové. To se musíme vrátit v čase o 70 let na konec II. světové války. Manžel Marie, JUDr. Koval, se po zatčení gestapem v závěru války vrací z Terezína. Po válce manželé Kovalovi zakotvili v Litoměřicích. V roce 1943 je vysvěcen na kněze František Šemík a začíná jako kaplan na Litoměřicku. Nejdříve v Libochovicích a potom v Třebenicích.
Severočeská nová doba, 11.3.1948,  str. 6
Mezi roky 1946 a 1948 působí pak jako administrátor v České Kamenici. V nedalekém Prysku žil v té době sklář František Šemík. Koncem války pracoval jako huťmistr ve sklárně Fickl a spol. Pak byl krátce starostou. Prysk byl převážně německou obcí, a tak zde po roce 1945 došlo k podstatnému úbytku obyvatel. Pravděpodobně v této době se setkávájí oba Františkové. Ten mladší (*1917) má dodnes na toho staršího (*1888) památku - jak jinak - ze skla.
A máme tu rok 1948. Dva týdny poté, co  se Klement Gottwald vrátil z Pražského hradu, mohli se čtenáři v novinách Severočeská nová doba dočíst o dozvucích odsunu Němců ze Sudet. František Šemík byl označen za kolaboranta a byl mu zkonfiskován majetek. Potom si musel sepsat žádost o nastěhování do vlastního domu. Zachoval se i seznam z veřejné dražby majetku se soupisem osob.
Lidové noviny, 16.6.1949, str. 2
Obraťme pozornost na působení Františka Šemíka (*1917) jako administrátora. V roce 1948 je poslán do Benešova nad Ploučnicí. O rok později se jeho jméno objevuje na seznamech, na kterých komunistická moc chtěla ukázat, že část členů Katolické akce (zrušené sdružení katolických kněží a laiků) se údajně obrátila na stranu "pokroku". Seznam není hodnověrný, je na něm uveden i smrdovský farář František Michálek. Co je zajímavé, že místo farnosti je u Michálka vynecháno. Asi i těm, kteří tyto údaje sepisovali, něco na seznamu nevonělo.
Koncem června 1949 někteří kněží přečetli v kostelích pastýřský list. Učinil tak i František Michálek ve Smrdově a František Šemík v Benešově. To bylo jedním z důvodů, proč oba skončili později ve vězení.
František Šemik v prosinci 1951 nastoupil k "pétépákům". Mezi tím už ale Stb osnovala, za co Františka odsoudí. Ze dvou vykonstruovaných obvinění tehdejší moc zvolila tu, která se hodila v procesu Krutílek a spol. První verze "rozvracení JZD" byla odložena. Vyšetřovatelé se museli snažit, neboť v poznámce na žádosti o ponechání ve vazbě můžeme číst:
Rozvracení JZD je z návrhu na zatčení patrno.
Pomoc k útěku T. patrné není.
T. byl litoměřický biskup Štěpán Trochta. Ten byl odsouzen roku 1954. To už měl František Šemík za sebou rok ve vězení. Další roky ho ještě čekali. Stejně jako Marii Kovalovou a jejího manžela. Vím, že se František nerad vrací k minulosti, a tak mu přeji do budoucnosti zdraví a optimismus. Protože tento příspěvek je poslední před Vánocemi, přeji všem klidné prožití svátků.

zdroj: Vyšetřovací spis František Krutílek a spol.

středa 10. prosince 2014

Seznam, najdu tam Smrdov?

Ve vyhledávači se objevují mezi prvními odkazy výborné stránky pana Myšičky. Navzdory tomu, že lokalitu Smrdov lze na mapě nalézt na dvou místech, v  okolí Humpolce a v sousedství Vyklantic, nás zajímá třetí místo. Seznam se snaží nafotit území republiky konkurenčním řešením ke StreetView od Googlu. Jmenuje se to Panorama a na obrázku je vidět současné pokrytí území republiky.


Jak je vidět, oblast Českomoravské vysočiny stále čeká na focení. Uvidíme, zda Seznam dojede i na Havlíčkobrodsko.

úterý 2. prosince 2014

Marie Kovalová

Vyprávění pamětníků, kteří prožili první polovinu 20. století, jsou každým rokem vzácnější. Jejich příběhy ukazují, jak minulé století - pro mnohé z nás menší i větší částí ještě živé - bylo plné změn a zvratů. Marie Kovalová, rodačka z Havlíčkobrodska, se koncem čtyřicátých let ocitá v Litoměřicích a stýká se s lidmi okolo biskupa Trochty. Některé z jejích vzpomínek sepsaných Petrem Chaloupským vyšly roku 2007 v útlé knížečce. Zde uvádím ukázku o otci Marie, Janu Vlčkovi z Olešné u Přibyslavi.

Otec je povolán do 1. světové války
Otec Marušky byl spravedlivý a poctivý sedlák, který pomáhal širokému okolí. Dával chudým zadarmo brambory a chleba, což se okolním statkářům příliš nelíbilo, protože samozřejmě chtěli ze své produkce co nejvíce prodat. Mnohým lidem v nouzi zprostředkoval práci na svém hospodářství, takže je zachránil před jistou bídou. Žel Bohu, tak jako řada jiných, musel i on opustit rodinu a nastoupit na frontu. Maminka, Maruška i její bratr Jan se každý večer za něho modlili. Jednoho dne zčista jasna spadl otcův obrázek ze stěny na zem a sklo na obrázku prasklo. Obrázek se však nerozpadl a zůstal pohromadě. Maminka ihned věděla, že se otci přihodilo něco hrozného, ale cítila, že žije. Přesně v onu popisovanou chvíli, jak se později rodina dozvěděla, byl Maruščin otec zasažen střepinou granátu hluboko do zad, v blízkosti míchy. To se odehrálo daleko od domova na ruské frontě. Raněný pan Vlček naléhavě prosil v modlitbě Pannu Marii, aby mohl zemřít doma, a jeho prosba byla vyslyšena. Po návratu, ačkoliv lékaři dělali co mohli, asi dva roky stál na prahu smrti, než ho v roce 1922, zaopatřen svátostmi, překročil. Marušce bylo v té době deset let. Otec ještě svým blízkým stačil přiblížit hrůzy bolševické revoluce. Vyprávěl například, jak lůza ve znamení revoluce přibíjela na vrata statku celou rodinu kulaka, včetně novorozence. Důrazně a často varoval všechny před zhoubným morem bolševismu. V Rusku se shodou okolností na malou chvíli setkal se svým vlastním koněm, který byl v Čechách zabavan a přidělen jistému důstojníkovi. Tento důstojník v Rusku padl a kůň běžel velkou vzdálenost podél linie fronty, kde našel svého pána. Oba měli ze setkání velkou radost. Koně však znovu vojáci zabavili a pan Vlček se s ním již nikdy nesetkal. Koně ho měli vůbec velmi rádi. V den jeho pohřbu vyváděli jako pominutí. Na hřbitov do Přibyslavi ho museli odvézt sousedovi koně...