Jedov, Čechtín, Šemíkovice

Tentokrát půjdeme do "předhájkovské" doby, kdy ještě neexistovala romantická pověst o Horymírovi a jeho koni. Jsme na počátku 15. století. Už jsem kdysi zmiňoval Jana Šemíka z Újezda a Labut (u Osvětiman). Jan si pravděpodobně před svou smrtí (před r. 1420?) neuspořádal majetkové poměry, a tak vdova Anna vyvolává spor, jenž trval několik let. V knihách "půhonných a nálezových" můžeme v této věci nalézt několik zápisů (str. 557 - č. 679, 680 a str. 613 - č. 1039, 1040). Ve 40. letech 15. století byl spor ke spokojenosti pozůstalé Anny vyřešen.

Ve stejné době je u Náměště nad Oslavou jiná vdova, Kateřina Šemíková z Leskovce a Jedova, "poháněna" Janem Tasovským z Lipoltic a Václavem (Vaňkem Komoněm) z Bezděkova. Ne zcela jednoduché spory, které však v této době nebyly nikterak ojedinělé, jsou popsány ve Vlastivědě Moravské, studnici historie i těch nejmenších vesniček. Dá se napsat, že po celé 15. století docházelo v Jedově k majetkovým přesunům i sporům mezi drobnou šlechtou. Navíc tu bývalo i několik svobodných držitelů statků najednou. Tvrz, po které však nezbyla viditelná stopa, zanikla snad již začátkem 16. století.
>>>

Jsme v době, kdy svobodný stav byl mnohem více vrstevnatý, než v pozdějších dobách. Páni, rytíři, zemané, vladykové, panošové, svobodníci "plynule" přecházeli mezi many, dvořáky, nápravníky i prosté sedláky, tedy nesvobodný selský stav. Zikmund Winter napsal ve Zlaté době měst českých:

Aby se nestala snadno mýlka, vydávány tiskem tituláře, do nichž každý městský písař pilně nahlédal, když psal vyššímu stavu. V jednom tituláři čte se, že "ježí a zlobívají se někteří tak, jako by jim otce zamordoval". Ale chtěje od nižšího stavu úctu, vyšší stav nižšího nevážil; a oba vyšší stavové - páni a rytíři - spatra pohlíželi na měšťany, v hněve zovouce je chlapy, to jest sedláky. A ovšem jen ráz doby to byl, že také měšťan pohrdal sedlákem, který za onoho času vůbec nebyl stavem nižádným.Sedlák byl člověk poddaný, z jehož roboty a ročních platů stavové měli důchod. Proto byl selský lid jen počítán, a ne vážen. Příčinou nesmyslné pohrdavosti mezi stavy nejen v Čechách bylo přesvědčení, že vyšší stav je "lepší" nižšího. Když tedy někdy v demokratickém mysli pohnutí řekl měšťan rytíři: "Já jsem tak dobrý jako ty" - nebo když rytíř řekl některému z panstva: "Já jsem tak dobrý jako ty" -, byla z toho smrtelná urážka a začasté ihned krvavé bití.

Pokud nebyl otec šlechtic, tzn. byl tzv. "chlap", nemohli ani jeho potomci být skutečnými šlechtici, "poněvadž, kdo otce chlapa měl, chlapem zůstane". Za určitých okolností, zejména za prokázané zásluhy mohl panovník obyčejného poddaného "chlapa" povýšit na svobodníka. Ze svobodníka se mohl stát panošem, z něj ve třetí generace vladykou atd. Král mohl také přímo povýšit na vladyku, ale takovému novému povýšenci mohl kdokoliv beztrestně vytknout, že je synem chlapa. Časem zcela zanikají původní pojmenování panoš, zeman a konečně i vladyka a pro příslušníka nižší šlechty zůstává pouze jediné označení - rytíř.
<<<

Jsme stvořeni ke štěstí

Minule jsme si ukázali, kde žil rod Šemíků ve Světlé nad Sázavou. František, jeden ze synů Jana a Josefy, se dostává na počátku 20. století do Prahy.

Praha, léta dvacátá? Šipkou označen dům čp. 799

Z jeho kmenového listu a z vyprávění jeho syna víme, že mezi roky 1914 a 1917 byl za 1. světové válce na frontě dvakrát raněn a skončil jako válečný invalida. Po válce dostávali muži, kteří si z války odnesli trvalé následky, tzv. trafiky. Také veterán František získal podobnou kompenzaci. Za válečnou újmu měl možnost pracovat jako vrátný v budově České zemědělské rady. V domě, kde tato instituce sídlila, rodina Šemíkova také bydlela. Zprvu s jedním synem Františkem. (*1917). Mezi rané dětské vzpomínky Františka Šemíka patřily časté slavnostní přehlídky, které se konaly pod okny domu na Václavském náměstí č. 799/48.

Tribuna před domem čp. 799, zdroj: historicke-foto.cz

Tribuna na fotografii stojí před budovou, kde Šemíkovi žili do roku 1924. Tehdy na Nový rok otec František umírá. Matka Terezie zůstává sama se dvěma syny. Druhý syn Jiří se narodil před čtyřmi roky. Františkovi ještě není sedm let. Vdova se přestěhovala nedaleko do Žitné ulice do domu č. 584/37. František vzpomínal, že v domě měla provozovnu pohřební služba. Po ztrátě tatínka to v dětské duši navozovalo pravidelný smutek. Do školy chodil ke sv. Štěpánovi na rohu ulic Štěpánská a Na Rybníčku. To bylo prakticky za rohem.

čp. 799 dnes

Při prvním telefonátu, když jsme se s Františkem ještě neznali, vzpomínal na svoje školská léta průpovídkou o koňském řezníkovi, který měl obchod nedaleko Vyšehradu. Bylo to tehdy zdrojem dětských debat nad naším neobvyklým příjmením. Jeho další životopis již někdo zpracoval na wikipedii. Já jen doplním dva momenty, které jsem si odnesl z posledního rozhovoru s ním. Mluvil jsem s ním těsně před naším letošním setkáním v Ovesné Lhotě.
Před II. světovou válkou, když skončil středoškolská studia, studoval rok a půl na pražské právnické fakultě a přemýšlel, že se stane novinářem. Pod vlivem předválečné situace se však rozhodl ukončit právnické studium a přešel na teologickou fakultu. To byl první moment. I když byl František začátkem padesátých let v politickém procesu odsouzen na 5 let, nezahořkl. V závěru rozhovoru mi řekl. "Jsme stvořeni ke štěstí. Přeji Vám všem všechno dobré."

Domy světelských Šemíků

V radničním Světelském zpravodaji jsem objevil zajímavý seriál o historii domů kolem náměstí. Linie Šemíků přicházející do Světlé nad Sázavou na počátku 19. století se usadila na "Kozím plácku" v čp. 126 (více zpravodaj 03/2015).

Nové město čp. 68

Tam zůstala po tři generace. V roce 1885 se rodina krejčího Jana Šemíka stěhuje do čp. 68 (viz zpravodaj 11/2013). Přichází sem rodina s pěti dětmi. Tři další se již narodí v domě na fotografii. Jako poslední přichází na svět Josefa v březnu 1890. Jan Šemík v roce 1901 ovdověl a patrně se stěhuje zpět do čp. 126. Od roku 1903 jsou v čp. 68 totiž zmiňováni Drahovzalovi a kolem roku 1910 zase pro změnu koňský řezník Antonín Dušátko (*1866). Zachovala se dokumentace z léta 1909, ve které řezník a uzenář žádá o stavbu o povolení stavby jatek u železniční trati na Kácov. O tři roky později podává žádost na stavbu lednice, upravení udírny a zřízení konírny při domě čp. 68.

zpravodaj 12/2013

Mezi podmínkami bylo například:

„V dílně smí býti ku zpracování používáno jen maso koní na jatkách poražených a zdravotním orgánem revidované.

V konírně na dvoře u udírny nesmí býti chováni koně ku porážce určené.

Ku zpracování výrobků smí používáno býti jen vody pitné a v nedostatku jejím vody užitkové, půl hodiny předtím převařené. K nasolování masa nebudiž používáno přísad nedovolených, zdraví škodlivých. Místnosti dílny, udírny a kotelny nesmí býti používáno ku přespávání.“

Vraťme se k rodině Šemíkových. Sourozenci se vesměs rozutekli z Vysočiny do světa. V roce 1905 emigruje Bohumil (*1882) do USA. František (*1880) odchází do Prahy. Starší dcery jsou již vdané, když roku 1908 umírá otec Jan. Později se "sejdou" tři dcery s rodiči na světelském hřbitově. Je tam pochována i Josefa (*1890). Právě za ní, za nejmladší z osmi dětí, se do čp. 126 přiženil klempíř Václav Nováček.

Plán průčelí domu čp. 126 z roku 1909

Ten 12. listopadu roku 1909 napsal „slavnému obecnímu zastupitelstvu“:

„Poněvadž můj domek čp. 126 na Kozím plácku jest velice sešlý, chci jej zbourati a znovu postaviti. Regulační čára při uličce Horní jest však takovým způsobem vedena, že více než jedna polovina připadla by nově projektované ulici. Ulice je sice v plánu polohy 6 m široká, však myslím, že šířka ta není nutná, ježto je to pouze nepatrná ulička rovnoběžná s ulicí Láneckou a žádnou komunikaci nespojuje. Z toho důvodu žádám slavné obecní zastupitelstvo, ráčiž vzíti ohled na nepatrnou plochu parcely, čáru regulační v těchto místech změniti, neb jinak bych nemohl vůbec stavěti a domek bych pouze opravil!“

Přes jisté komplikace se stavebním úřadem byl dům v dubnu 1911 zkolaudován.

Pupeční šňůra

Vojta ve společnosti sudiček

Naše životy jsou štafetou, kterou nám předaly předešlé generace. Když má někdo štěstí může zažít setkání čtyř generací matek. Máma, mámy máma, mámy mámy máma, mámy mámy mámy máma. Až Vojta povyroste z dětských říkanek, bude mu maminka Šemíková ukazovat toto foto a říkat: "To je praprababička Šujanská, prababička Personová, babička Škorvánková, já a ty". Vojtěch se narodil Šárce před necelým půlrokem a proto chyběli na srazu Šemíků v Ovesné Lhotě. Kdy a kde se sejdeme příště?