Vybraný příspěvek

Drobný výklad pravidel

V průběhu uplynulých let vykrystalizovalo desatero klanu Šemíků, které bych rád okomentoval. Pravidla "od Adama" začala vznikat ...

sobota 31. prosince 2011

Hory Vrbické

 „Hory vrbické“ se nacházely u vsi Dobrnice na vrbickém panství. Jejich počátek je pravděpodobně spojen s polovinou 16. století (1547) a podnikatelskou aktivitou majitele vrbického panství Buriana Voneše z Hostomic a na Vrbici. První těžbu stříbra zde však můžeme předpokládat již v době předhusitské. Asi na sklonku 16. století byly vrbické doly opuštěny. U dolů vyrostlo malé sídliště, v němž, jak naznačuje jeden pramen, horníci žili i s rodinami. Dvě polorozpadlá obydlí, z původních snad šesti, se dochovala v troskách až do 19. století. Památkou na „hory vrbické“ je nedaleko Leštiny nad Sázavou dochované pásmo obvalů na nevysokém návrší, dlouhé asi 200 m, a zavalené ústí přináležející štoly. V místech zaniklých hornických příbytků, byla v 19. stol. Klimentem Čermákem, resp. Včelou čáslavskou  zkoumána „havířská chata“, nalezen byl mj. zlomek kachle z 16. stol. s postavou horníka v charakteristické perkytli.

Zdroj: Stříbrnorudné hornictví na Havlíčkobrodsku od 13. do 17. století - Pavel Rous

pátek 30. prosince 2011

Doba po třicetileté válce

Dvě akce "celostátního" charakteru, byť každá byla prováděna za jiným účelem, jsou neocenitelným "záchytným" bodem při hledání rodových kořenů.
Soupis poddaných z roku 1651 byl prováděn za účelem obrácení převážně nekatolického Českého království na správnou víru. U každé osoby byla poznámka, jakého je vyznání. Základní jednotkou soupisu byla rodina. U jejích členů se zapisoval vztah vůči hospodáři. Čeleď a podruzi se zaznamenávali spolu s rodinou. Děti se někde uváděly i několikaměsíční, někde až ti starší několika let. Věk je však třeba brát s rezervou. Čím starší člověk, tím méně lze na údaj o věku spolehnout. Tento soupis se bohužel neprováděl na všech panstvích. Pro Čáslavský kraj v okolí Smrdova není k dispozici soupis ve Vlkanově, obou Dlužinách, Druhanově, v Bačkově i ve Zboží.
Vrbická část panství Rudolfa Věžníka v roce 1654
Berní rula o tři roky později byla zpracována za účelem efektivnějšího výběru  daní. Zahrnuje jak „usedlé“ čili sedláky, tak chalupníky (byli 4 do usedlého) a zahradníky (8 do usedlého). Nakonec byli i řemeslníci oceněni, jako kdyby měli (fiktivní) statky. Co statek, to jedno jméno hospodáře či řemeslníka. Věk uváděn nebyl.
Porovnáním obou zdrojů jsem zjistil, že v berní rule byl ve Smrdově chalupník Adam Šenk., V soupisu poddaných lze dohledat pro jediného zdejšího Adama jméno Šemík (23). Adam se pravděpodobně usadil kolem roku 1650 na jednom po třicetileté válce opuštěných statků. Usuzuji tak z toho, že měl se svoji mladou ženou Annou (24) v roce 1651 několikaměsíční dceru Kateřinu (½), jak je uvedeno v soupisu podanných.
Nedaleká ves Vrbické Hory, která dnes již neexistuje, také připravila jedno překvapení. I tam žila po dlouhé válce pravděpodobně jedna rodina Šemíků. V berní rule je uvedeno jméno chalupníka "na živnosti skaženého" jako Šimek. V poznámce je uvedeno, že "mají stavení do gruntu zbořený. Chudí lidé, prací rukou svých se živí". U všech sedmi místních stavení je psáno. "Tito toliko malé chaloupky mají nebo při horách leží, kdež někdy ruda stříbrná se dobejvala. Jsou chudí lidé". Vizitační komise seznala, že zde se na daních příliš nevybere. Ves již v té době nezadržitelně spěla k zániku. Jaké překvapení, když v soupisu poddaných je na "Horách vrbických" jméno Jan Šemík (55) s manželkou Rozinou (40). Mají tři děti. Alžbětu (17), Tobiáše (12) a Jana (5). A jaké bylo Janovo povolání? Myslivec. Mám hypotézu, a to že by Adam mohl být nejstarším synem Jana. K potvrzení této teorie by to však chtělo nějaký další dokument. Matrika tehdy ve Smrdově ještě nebyla (až od r. 1694), ba ani faráře tam na faře neměli (jen 4 sousedé byli kostelníky). Snad nějaký urbář nebo gruntovní kniha zda se nedochovala. Uvidíme.
Oba zdroje - soupis poddaných i berní rulu - jsem neviděl v originálu. V písmu zvaném kurent, kterým se tehdy psalo, rozdíl mezi "e" a "i" byl větší než dnes, ale to snad dozvíme v Národním archivu na Letné.

středa 21. prosince 2011

PF 2012

Blíží se konec roku starého a současně začátek nového roku. Je toho hodně, co je za námi, a s nadějí hleďme na to, co je před námi. Lidé, které doslova živila půda, na které byli celá staletí usazeni, neměli důvod svoji vesnici za celý život opustit. Bylo jen několik dnů v životě venkovských rodin, kdy se z rodné vesnice vypravili k nejbližšímu kostelu. Křtiny, svatba, pohřeb - tak to zůstalo zapsáno ve starých matrikách. Život to byl tvrdý, to je bez diskuze. Byli však většinou soběstační a uměli si poradit i v dobách těžkých. A o Vánocích chodili na půlnoční.
S přáním šťastných, klidných a pohodových Vánoc uvádím termín 2. srazu, na který srdečně zvu všechny nositele jména Šemík(ová) včetně jejich blízkých.
Vpravo je nová anketa, která souvisí s materiálem předmětu, o němž dnes mohu říct jen to, že by se mohl stát putovním darem pro generaci žijící mezi dědy a vnuky. Marek Šemík možná tuší, a možná už i ví.
Na závěr mám jednu prosbu. Zkuste se zamyslet, zda by někdo měl zájem se zúčastnit projektu "Genetika a příjmení". Já se účastním. A o co se jedná? Zkrátka je to pokus o dohledání možného společného předka. Kdo by měl zájem, nechť mi dá vědět na adresu .......@seznam.cz nebo rovnou zde.

středa 14. prosince 2011

Pátrání pokračuje

K předchozímu příspěvku ještě jedna vzpomínka pana Merenuse. On byl nejen učitelem, místním kronikářem a organizátorem, ale také matrikářem. "Živá" matrika Smrdova, ale i Ovesné Lhoty lidí narozených po roce 1902 je ve Světlé nad Sázavou. Tam si můžete požádat o dohledání předků a pokud budete mít štěstí na úřednice, půjde to snadněji.
V padesátých letech již ve Smrdově nežil žádný Šemík. Pan Merenus ale jednoho pana Šemíka znal. Byl ze Světlé, pracoval v továrně Motorpal a jednou týdně, v sobotu, jezdíval do Smrdova holit místní chlapy. Vydělal si pár korun a ušetřil místním mužům cestu do města. Je to už druhý pan Šemík, u kterého známe jen příjmení a že měl vztah ke Smrdovu.

Ti, co šli za prací do Prahy, lze dnes dohledat na internetu v pobytových přihláškách pražského policejního ředitelství -  Konskripce (1850-1914). Stačí si zadat do fomuláře (http://digi.nacr.cz/prihlasky2/) Šemík nebo Schemik.
Karel Šemík, který se narodil v Ovesné Lhotě č. 11, žil v roce 1901 v Praze, byl ženatý s Marií, rozenou Beránkovou (*1879) a živil se jako řezník a uzenář. V pobytových přihláškách lze dohledat i kde postupně bydleli.
Alois Šemík, nar. 1881 ve Smrdově, bydlel mezi roky 1905 a 1909 v pražských Nuslích a byl zřízencem dráhy. Manželce Marii, roz. Mrkvičkové (*1884) se narodil roku 1904 syn Alois. Alois starší se narodil v Lacinově mlýně (č.24) a Jan Šemík z č.12 ve Smrdově byl jeho strýc. Máme tedy společné kořeny.
V Olešné u Ledče se narodil Jan Šemík (*1860). Od roku 1884 žil v Praze na Žižkově a s Rosou, za svobodna Válovou (z Ovesné Lhoty?), měli syna a dceru - Richarda (*1888) a Miloslavu (*1894). Jeho matka Kateřina (Katharina Schemík, roz. Čihovská), původem z Olešné u Ledče se narodila v roce 1836.

Ještě jeden zajímavý zdroj informací se objevil. Na stránkách Mormonů lze hledat v listech ze sčítání lidu v roce 1921. Je tam i Prysk u České Kamenice.

neděle 11. prosince 2011

Co je po jméně?

Co růží zvou i zváno jinak, vonělo by stejně.
William Shakespeare, Romeo a Julie (1595)

Je zajímavé, jak název jednoho lidského sídla může být v historii zakotven až tak, že z něho lze usuzovat na dobu a způsob vzniku. To však předpokládá, že je to jméno neměnné. Z tohoto pohledu má obec Sázavka podivuhodně skrytý původní význam tohoto místa.
Sázavka je Sázavkou teprve od roku 1964. Mnoho generací zde žilo a někteří méně a někteří více byli se životem spokojeni. Na názvu jejich obce neviděli nic "smrdutého". Přesto jazykový "zápach" zapracoval na změně jména.
Původní jméno Smrdov pochází ze staročeského slova smurdi, což znamená pracující lid v zemědělství (kupříkladu Litevští Poláci zvali sedláka šmierdž). První zmínka o Smrdovu se váže k době panování Přemysla Otakara I. do roku 1226. Později si řekneme, že je tato zmínka také spojena se změnou názvu.

Uveďme si jednu úsměvnou vzpomínku, která se váže k původnímu názvu obce. Do školy počátkem padesátých let chodilo poměrně hodně žáků, jejichž rodiče pracovali na dráze. Cestování tímto tedy  měly (díky režijní průkazce) zdarma. Jednou v roce se jezdívalo vlakem na školní výlet do Poděbrad. I tam před nádražím v parku jedno dítko zvolalo. "Pane učiteli, to je ten pán, co u nás ve třídě visí na zdi". Byl to tehdejší ministr školství Zdeněk Nejedlý. A pan učitel musel vysvětlovat odkud že to jsou. " Ze Smrdova soudruhu ministře". A když se dobrali, kde to ten Smrdov je a že je tam krásně u té Sázav(k)y, dostali všechny děti od ministra po kopečku zmrzliny. Poznají se některé z nich na fotografii?

Pan učitel Miroslav Merenus, který působil na místní škole počínaje rokem 1949 více jak dvacet let, vzpomíná na snahu o změnu názvu. V místnímu referendu bylo něco málo přes 60% občanů pro změnu.  První pokus neuspěl u Ústavu pro jazyk český. Místní občané ale využili spojení obce se sousední Kunemilí pod jeden národní výbor (zastupitelstvo) a  dne 14. června 1964 byl Smrdov přejmenován na Sázavku usnesením krajského národního výboru v Hradci Králové.
Snaha o přejmenování byla udajně i za první republiky. Tehdy se snad uvažovalo o jménu Smržov. To ovšem nemám ověřeno.
Zpět na počátek 13. století. Roku 1226, pokud písemné prameny nelžou, cosi sdělil zemský úřad obci, když žádala změnu jména na Smilov. Patrně žádost zamítli. Každopádně by to znamenalo, že Smrdov existoval již před tímto rokem. V té době mohl Smrdov patřit Ronovcům, konkrétně Jindřichovi ze Žitavy. Jeho otec Smil z Tuháně, první dnes známý Ronovec, zemřel před rokem 1216. Svého syna, který se narodil kolem r. 1220, nechal pojmenovat po dědovi (tento Smil se později nechá nazývat z Lichtenburka).
Ronovec, který v nově nabytém sídle pravděpodobně nechal postavit tvrz a kostel, chtěl možná pojmenovat toto místo po otci a synovi. Nyní se jmenuje po říčce Sázavce.

Rodopisci celých Čech spojte se

Nastřádalo se mi za poslední měsíce několik odkazů na lidi podobného zájmu, od kterých jsem čerpal informace. S některými jsem se i setkal a je zajímavá jedna věc. Hledání rodinných nebo rodových kořenů je u nás v porovnání se světem poměrně rozšířené.
U mě se zájem rozšířil ještě na hledání místních kořenů, ke kterému mne nejvíce "pošťouchly" stránky věnované Smrdovu. Velmi pěkně je zpracována historie nedalekého Druhanova. Pěkný přehled o místu a gruntu i lidech v historických záznamech najdeme v souvislosti s obcí Rymaně.
Rodopisci původem z okolí Havlíčkova Brodu jsou Kuttelwascherovi nebo Výborní. Na Jihlavsku to jsou pak Šarounovi a na Žďársku Škarvadovi. Hodně podnětné jsou stránky Blanky Lednické, která nabízí svoje znalosti i profesionálně. Další odkaz směřuje také na skupinu, která poskytuje služby v oboru genealogie. Ukázku zpracování jednoho rodu ze Smrdova lze najít zde.

čtvrtek 8. prosince 2011

Statek č. 12 ve Smrdově

Díky pamětníkům se mi dostaly do ruky staré fotografie domu, kde po několik století až do roku 1929 žil rod Šemíků.
Pohled odnaproti přes náves

úterý 6. prosince 2011

Ovesná Lhota - Berní rula 1654

Berní rula – sv. 11, Kraj Čáslavský II., František Beneš
Stejný den jako Smrdov a Ovesná Lhota (4. března 1654) byl sepsán komisí nejen celý statek Vrbice, ale také zámek Chlum a vesnice města Ledeč. To napovídá, že komise nebyla osobně v každé vsi, jak původně měla, ale pravděpodobně opisovala na panském sídle.

Statek Třebešice, Vrbice, Modletín vlastnil Václav Rudolf st. Věžník z Věžník. Roku 1644 koupil Modletín a 1651 Smrdov, Kunovice a Vrbici. Dále mu patřily v okolí Benetice, Bohušice, Horní Březinka, Dolní Dlužiny, Horní Dlužiny, Druhanov, Vrbické Hory (dnes zaniklé), Ovesná Lhota, Mrzkovice, Služátky, Kunemil, Vlkanov, Žebrákov, Hoješín, Hostětínky, Hudice, Leškova Hůrka, Klokočov, Klokočovská Lhotka. 

Tři roky po sčítání do berní ruly (r. 1657) domy v Ovesné Lhotě vyhořely. Potom došlo k defalcirování (def[al], tj. osvobození od daně na dobu několika let). Někteří sedláci začali znovu od píky. Mnozí to po útrapách třicetileté války, která skončila roku 1648, vzdali. To je asi případ Navrátilovského gruntu. Z těch, kteří to nevzdali a jejich potomci žijí v Ovesné Lhotě dodnes, budou pravděpodobně Malinovi. Víte o dalších?

úterý 29. listopadu 2011

Smrdov - Berní rula 1654

V roce 1654 patřil Smrdov ke statku Třebečice (dnešní Třebešice), Vrbice, Modletín pana Václava Rudolfa staršího Věžníka z Věžník. Svůj rytířský statek rozšířil r. 1651 o Smrdov a Vrbici. Dále pod Vrbici patřily vsi Kunemil, Horní a Dolní Dlužiny, Ovesná Lhota, Vlkanov, Hory Vrbické (zaniklá ves), Druhanov, Služátka, Mrzkovice a Benetice. Třebečice a Modletín jsou obce, které byly mimo spojité území zbylých vsí na panství.

"Zádušní" rybník
Zajímavostí je absence kněze na faře (asi od roku 1626). O kostel se starali kostelníci v čele se starším kostelníkem. Původně se pod pojmem kostelník (kostelní otec, Kirchenvater) chápal jeden ze sousedů (sedláků), který pod dozorem patrona pomáhal faráři spravovat zádušní jmění. K tomuto majetku patřil ve Smrdově i rybník dodnes zvaný "Zádušní". Velice často bylo kostelníků více a ti se sdružovali v tzv. kostelních radách. V pozdějších dobách pojem „kostelník“ označoval farníka, který se staral o liturgická roucha, ostatní bohoslužební potřeby a připravoval vše potřebné pro bohoslužby. Zpravidla obstarával rovněž zvonění (dříve „zvoník“).

V době soupisu tohoto prvního katastru na našem území ještě nebyla zavedena dědičná příjmení. Příjmí se teprve ustalovala, a tak převažovala jména odvozená od řemesla, kterým se daný hospodář zabýval. V některých případech došlo k rozdílnému zápisu těch samých sedláků v soupisu poddaných (1651) a berní rule (1653). U jména Adam Šenk alias Šemík bych tipoval, že vizitační komise, která zpracovávala seznamy pro berní rulu osobně nenavštívila městečko Smrdov, a opisovala údaje z pozemkových knih na vrbickém panství. Buďto komisaři opisovali nepřesně nebo byl zápis v pozemkové knize zkomolen. Nebo to bylo úplně jinak... kdo ví?

Dále je uvedeno, jak bylo vizitační komisí zapsáno do protokolu v březnu léta 1654.

pondělí 21. listopadu 2011

Šemík vlastnil budovu v Mladé Vožici

Asi 60 km jihozápadně od Sázavky leží městečko Mladá Vožice. Již jsem zmiňoval, že v berní rule z roku 1654 se zde objevilo jméno Šemík. Tedy přesněji, že Šemíkovská chalupa byla při návštěvě komise pustá. Neznamená to ale, že by Šemíkovi již v té době v Mladé Vožici nežili. Při podobných akcích spojených s nepříjemnými daněmi se stávalo, že sousedé se shromáždili v jedné chalupě a ze druhé sejmuli okna, vysadili dveře a komisi pověděli, že v té chalupě již nějaký čas nikdo nežije. Takto někteří statkáři či jiní hospodáři mohli "vypadnout" z evidence. Na vesnicích, pokud nebyla návštěva komise "přepadová", někdy stačili rolníci schovat dobytek do lesa.

Unikátní pohled na minulost z počátku 17. století představuje téměř sto let starý rukopis mladovožického rodáka, historika a spisovatele Richarda Hrdličky. Text se dostal šťastnou souhrou osudu do rukou vedení města, které podle něj vydalo knihu. Můžete se seznámit s historií mladovožických domů a domků, tak jak ji popsal na začátku minulého století Richard Hrdlička (1868 – 1967). V posledních měsících jsou postupně jednotlivé kapitoly publikovány v Táborském deníku. Zde uvedeme text související s domem č. 25

čtvrtek 17. listopadu 2011

Obrázky z Prahy

Před několika dny jsem zde zveřejnil příběh o panu Šemíkovi z Ovesné Lhoty, který se znal s rodinou Fialových ze Smrdova. Dnes ráno mě čekalo ve schránce překvapení. Na fotkách z počátku čtyřicátých let je neznámý pan Šemík s manželkou a přáteli zachycen na bruslení v Praze na zamrzlé Vltavě. Nevíme, kdy se do Prahy přistěhoval ani kdy se přibližně narodil. Odhadoval bych, že v prvních letech 20. století. Zopakujme si část vyprávění pamětnice.
  únor 1942 - p. Šemík 1. zleva s manželkou (v kostkované sukni)
Pan Šemík v mládí odešel do Prahy, kde pracoval jako obchodník s kávou (alkoholem a lahůdkami). Myslím, že měl někde v centru Prahy obchod. V roce 1933, kdy moje máma ukončila obchodní akademii, jí sehnal práci v Praze - dokonce to bylo celkem lukrativní místo - jako sekretářka ředitele a personalistka v jedné firmě ve Strašnicích. Což byl v době krize docela zázrak. Později do této firmy nastoupil můj otec (foto 1. zprava) a tak se s mámou seznámili (což je hlavně zásluha p. Šemíka).
Na začátku 2. sv. války kšeftoval p. Šemík s lihem (1940-41), s mým strýcem zakopali sudy u nich na zahradě - babička jen lomila rukama, že celá rodina za trest skončí v koncentráku.
Na další fotografii jsou manželé Šemíkovi patrně roku 1939/40 ve Smrdově před čp. 89. Za nimi je silnice na Leštinu. Najde se pamětník, který nás postrčí k upřesnění identity pana Šemíka?

Martin a Pavel
Dnes byl 17. listopad, a tak jsem vyrazil se synem na Vyšehrad. U rotundy sv. Martina jsme potkali dalšího otce se synem. Rychle jsme se seznámili. Ti starší si pěkně popovídali o všem možném a ti mladší se také zabavili. Mluvili jsme i o možnosti zopakovat sraz Šemíků. Vyšehrad mi stále vychází jako nejvhodnější místo. K termínu se prosím vyjádřete v aktuální anketě.

V souvislosti s fotografiemi mě zaujal jeden postřeh, který jsem slyšel již několikrát. Tím je jistá podoba Šemíků, která uhodí do oka nejednoho pozorovatele. 
Získal jsem několik fotografií statku č. 12 ve Smrdově a také hrobu Jana Šemíka na smrdovském hřbitově. Mám nové informace z berní ruly Čáslavského kraje, kde je psáno o Adamu Šemíkovi alias Šenkovi. Je tam také informace, že v roce 1657 celá Ovesná Lhota lehla popelem. O tom někdy příště.
Rotunda sv. Martina postavena před rokem 1100


sobota 12. listopadu 2011

Na počátku byl hustý les

Už jsem se na to chystal dřív, ale po 11.11.2011 to už nebudu déle odkládat. Zkusme se vydat v času historie do roku 1111. V tomto roce na počátku 12. století stejně jako staletí předchozí pokrýval Vysočinu hluboký les. Byl to hustý přirozený smíšený prales, ve kterém rostly buky, jedle, duby, smrky, jilmy, tisy, jasany, habry. V neproniknutelných pohraničních hvozdech byste po cestě z Čech na Moravu spíše než člověka potkali vlky, kance, zubry nebo jeleny. Pohraniční prales protínaly jen stezky, po kterých se pohybovali obchodníci a družiny bojovníků. O jedné takové stezce (Haberské) se zmiňuje Kosmas ve své kronice, kterou psal právě v této době (1119-1125). Tehdy byla známá také nedaleká Liběčská (Libická) stezka, ale nebyly to určitě jediné prastaré obchodní cesty. Toto území patřilo panovníkovi a území spadalo do župy Čáslavské. V tehdejších Čechách existoval hradský systém.  
[zdroj]
Panovník nechal vybudovat na východní periférii hradiště Čáslav, kde se nacházelo i původní slovanské hradiště. Za Vladislava I., knížete českého, byl údělným knížetem na Čáslavsku jeho syn Děpolt. Kolem roku 1120 došlo k založení benediktinského kláštera Vilémova. To předznamenalo nový život a postupnou změnu krajiny. Klášter dostal do vínku darem oblast "od Stusyně k Chotěboři" s desítkami již existujících vesnic v oblasti Libické stezky.
Jsme na úsvitu dějin Smrdova a okolních vesnic. Pěkně byla tato doba popsána na webu rodu Škarvadových.

pátek 11. listopadu 2011

Berní rula podruhé...

...a ne naposled. V knihovně jsem si půjčil "Generální rejstřík ke všem svazkům berní ruly 1654 doplněný o soupis poddaných 1651", který vyšel v roce 2003. Jsou to dvě "obrbichle", které se dají koupit, ale jsou i k nahlédnutí ve velkých knihovnách.
Tento rejstřík je takový velký telefonní seznam, kde místo čísla telefonu je odkaz na konkrétní stránky pro berní ruly v jednotlivých krajích. Vizitační komise obcházely obce a v každém stavení zjistily jméno hospodáře. V rejstříku je tedy vždy jedno jméno za statek, a to i u opuštěných. Nejsou tam tedy děvečky, čeledíni ani děti a manželky statkářů a řemeslníků. V době po třicetileté válce bylo v Čechách mnoho vesnických gruntů opuštěných a zničených. V rejstříku řazeném podle přízvisek je asi 180 tisíc jmen z celých tehdejších Čech (ne z Moravy). Dědičná přijmení tehdy ještě neexistovala. Mnozí lidé se evidovali jen křestním jménem. V Berní rule je většina jmen s tzv. příjmím neboli přízviskem, která nebyla dědičná. To tedy neznamená, když ve Smrdově žila v roce 1654 ve Smrdově rodina chalupníka Šemíka, že se jedná o předka dnešních Šemíků. Každopádně jméno Šemík tehdy exitovalo a bylo poměrně unikátní (pouze 3 výskyty). Pořadí nejčastějších přízvisek:

čtvrtek 10. listopadu 2011

Příběh 20. století

Ozvala se mi čtenářka těchto stránek a poslala svoje vzpomínky na jednoho pana Šemíka původem z Ovesné Lhoty. Myslím si, že stojí za to zjistit, kdo jsou jeho potomci i kdo byli jeho předci.

Moje maminka byla za svobodna Fialová, narodila se ve Smrdově r. 1916 v čp. 89 (u hřbitova). Jezdila jsem tam na prázdniny celé dětství a mládí k babičce (Barbora Fialová, 1881-1968).

Se Šemíkovými nemáme bohužel geneticky nic společného, jen přátelství. Můj děda, Josef Fiala (1877-1944), pocházel z Ovesné Lhoty, rovněž tak zmíněný pan Šemík (křestní jméno neznám, všichni o něm mluvili vždy jako o panu Šemíkovi). Tento p. Šemík se narodil pravděpodobně někdy na začátku 20. století, podobně jako můj strýc František Fiala (1902-1990). Rodiny se spolu přátelily a vzájemně si pomáhaly. Pan Šemík v mládí odešel do Prahy, kde pracoval jako obchodník s kávou (alkoholem a lahůdkami). Myslím, že měl někde v centru Prahy obchod. V roce 1933, kdy moje máma ukončila obchodní akademii, jí sehnal práci v Praze - dokonce to bylo celkem lukrativní místo - jako sekretářka ředitele a personalistka v jedné firmě ve Strašnicích. Což byl v době krize docela zázrak. Později do této firmy nastoupil můj otec a tak se s mámou seznámili (což je hlavně zásluha p. Šemíka). Na začátku 2. sv. války kšeftoval p. Šemík s lihem (1940-41), s mým strýcem zakopali sudy u nich na zahradě - babička jen lomila rukama, že celá rodina za trest skončí v koncentráku.

Všechno skončilo záhy po roce 1948 - soudruhům zřejmě vadilo, že byl p. Šemík za 1. republiky "kapitalista", takže ho zavřeli. Dlouho jsme o něm nic nevěděli, až jsme se, tuším v roce 1961 (62?), náhodou setkali v tehdejším kině Sevastopol na Příkopech (dnes Broadway). Máma ho poznala ve frontě u šatny, byl tam se svou druhou ženou a tehdy 9letou dcerkou. Vězení na něm bylo znát, byl bledý a pohublý.

Pak jsme se léta neviděli, moje máma někdy na konci 60. let našla jeho telefonní číslo v seznamu, ale mluvila jen s jeho dcerou, která jí sdělila smutnou zprávu, že její otec, p. Šemík zemřel těsně po 21. srpnu 1968. Zřejmě proto, že měl bohaté zkušenosti s komunistickým systémem, snažil se utéci za hranice (nikdo přesně neví, jak to bylo) a snad kdesi u Ústí nad Labem jej prý přejel tank. Mám asi 2-3 jeho fotky (s první ženou) - ve Smrdově před čp. 89 (1941) a v Praze na Vltavě na bruslích (únor 1942).

Hledání ztraceného času, který strávíme při pátrání po předcích není ztracený čas. Ozve se někdo s dalšími vzpomínkami?

neděle 6. listopadu 2011

Vzpomínka na Jana Šemíka

Jaroslav Malina byl po roce 1950 v rámci akce Kulak odsouzen za neplnění dodávek ke dvěma rokům vězení. Rodina Malinova musela statek č. 12 ve Smrdově opustit a odstěhovala se ke svým příbuzným. Statek zabrali družstevníci z nově vzniklého JZD. V obytných místnostech byla střídavě slepičárna, sklad, místní děti si tam chodili hrát. Zachovalo se jen pár fotografií a jeden předmět. Posledním překvapením letošních dušiček bylo, že se tento předmět objevil v Rozsochatci.
Je zajímavé, že v každé rodině se vždy najde něco po prarodičích. I v rodině Malinových něco takového měli. Hodně opotřebovaný kartáč z koňských žíní. Hodně ošoupaný, dalo by se říct, už rozpadající se. Když ten kartáč otočíme, objeví se ve dvoubarevných žíních nápis. Je to jméno majitele. Jana Šemíka ze Smrdova č. 12. Bezpochyby i on držel ten kartáč v ruce. Předtím, než šel do kostela, ke svatbě, na křtiny. Už to bude pravděpodobně více jak 100 let, co neznámý kartáčník zhotovil tento kousek na zakázku.
Po nebožtíkovi Janovi (+1929) se kartáč předával od jedné generace Malinových na druhou. Rodina nesměla dál žít ve Smrdově, o hrob Jana Šemíka a jeho rodiny se nikdo nestaral. Rodinná hrobka zanikla a toto, nepočítáme-li nehmotné zápisy v matrikách a úředních knihách, je jedna z posledních hmatatelných vzpomínek. Díky za uchování Malinovým z Chotěboře.

Dušičková nálada

Kromě návštěvy Ovesné Lhoty jsme se stavovali v Rozsochatci. Tam na mě čekalo v obálce překvapení. O tom ale později. Rozsochatec je obec 20 km vzdálená od Sázavky. Praděda Alois se před více jak 110 lety právě sem na statek Josefa Ledvinky přiženil. Je to také 103 let, kdy se narodil můj děda František. Oba dva se svými manželkami odpočívají na čachotínské větrné hůrce.

středa 2. listopadu 2011

Zamotané klubko v Ovesné Lhotě

Navštívil jsem při příležitosti návštěv příbuzných koncem října Ovesnou Lhotu i zapředli jsme s paní Vávrovou hovor o rodu Šemíků, který v polovině 19. století žil v č. 6. Tam hospodařil František Šemík, jehož manželka Marie, roz. Vránová ze Štěpánova č. 10, porodila v roce 1850 dceru Kateřinu. O dvacet let později si tuto Kateřinu bere za ženu Josef Jelínek z Broumové Lhoty a stane se na statku hospodářem po Františkovi.
Kateřina ale má také bratry. Víme o Václavovi a Janovi. Oba se odstěhovali po svatbě z rodného gruntu. Václav ne daleko. V sousedství na č. 42 (v té době nově postavený dům) se 4. července 1874 narodil Jan, Františkův vnuk. Otec Václav byl statkářem půlníkem.
Václavův mladší bratr Jan (*1860) se oženil a přestěhoval na opačnou stranu návsi do č. 16, kde byl domkářem. Současně byl rezervníkem od c.k. 14. praporu polních myslivců, neboť ho neminula povinná vojenská služba. V čase vánočním na Štědrý den léta páně 1884 se v č.p. 16 narodil Josef Šemík.
Nar. Josefa v Ovesné Lhotě č. 16, otec Jan, děda František
Jan Šemík se do č. 16 nepřiženil, protože jeho manželka Marie, roz. Čepková, pocházela z Tunochod.
Opis matriky z havlíčkobrodského archivu
Vraťme se do stavení č. 6. František (*1825) asi zůstal na stáří u dcery Kateřiny na výměnku. Ona s manželem Josefem Jelínkem přivedla na svět dcery Annu (1878), Františku (1881) a syny Josefa (1884) a Václava (1893) Jelínkovi.
Jan Šemík (*1860) z Ovesné Lhoty č. 16 měl údajně bratra Františka. O něm ale nemáme další informace. Nevíme, jaký byl jeho osud ani  kdy se narodil. Potomci Janova syna Josefa žijí v Ovesné Lhotě dodnes.  

pondělí 31. října 2011

Začneme od Adama

Přesuňme se v čase o 400 let zpět. Na počátku 17. století se u nás vybírala daň ze zemědělské půdy. Vybírání této základní daně byla výsadou šlechty. V průběhu třicetileté války docházelo ke zpustošení země a berně, jak se daním říkalo, se nevybíraly tak, aby uspokojily finanční požadavky dvora. Celé vsi se vylidňovaly a lidé opouštěli obdělávatelnou půdu. Počet poddaných byl navíc na mnoha panstvích (dominiích) podhodnocen. Města byla zchudlá, venkov polopustý, mnohé obce zanikly a počet obyvatel se v Čechách odhadoval na méně než 1 milión.
Řešením se měl stát podrobný a revidovaný soupis daní podrobené půdy - zemský katastr. Takovým katastrem se stala až berní rula z roku 1654. Pro výměru kontribuce byla zvolena základní jednotka - tzv. osedlý (sedlák). Chalupník se počítal za ¼ osedlého, zahradník za osminu osedlého (většinou podle výměry polí). Byl to tedy soupis rustikální půdy. Vrchnostenská (dominikální) půda nebyla do soupisu zahrnuta, protože nepodléhala zdanění. To je případ panských statků jakým byl ten ve Vrbici nebo Petrovec u Ovesné Lhoty.
V roce 2003 vyšel "Generální rejstřík ke všem svazkům berní ruly 1654 doplněný o soupis poddaných 1651", ze kterého jsem zde citoval. Soupis poddaných vznikl roku 1651 a byl to první pokus státní moci sepsat všechno obyvatelstvo. Obsahoval soupis obyvatel na základě příslušnosti ke katolické víře.
Dobří lidé na můj dotaz nahlédli do rejstříku berní ruly a zjistili, že jméno Šemík se vyskytuje v následujících případech:
  • Šemík Adam, Smrdov, soudní okres Habry, chalupník
  • Šemíková Anna, Brná, soudní okres Ústí nad Labem, sedlák
  • Šemíkovská chalupa, Mladá Vožice, pustý
Anna byla patrně vdova a v Mladé Vožici pustý grunt značí, že tam v tu dobu už Šemíkovi nežili.

úterý 25. října 2011

Historie Smrdova a okolí

Celá historie Smrdova (dnešní Sázavky) je časový oblouk dlouhý přes 700 let od kolonizace českomoravského pomezí po kolektivizaci naší vesnice. Ve zkratce od Lichtenburků po akci K - Kulak.
Název obce Smrdov pochází ze staročeského slova Smurdi, což znamená dělný lid v zemědělství. Následující přehled je pracovní a vychází zejména z tohoto zdroje. Budu rád, když mě na případné nepřesnosti upozorníte. 
  • 1121 Kolem tohoto roku založili benediktýni klášterní areál Vilémov s hrazeným městečkem. Název Vilémov je odvozen od osobního jména Vilém - jednoho ze zakladatelů obce (Vilém a Heřman hrabata ze Sulzbachu). Slavný klášter byl založen při tzv. Libické stezce, která vedla z Čáslavi přes Vilémov, Libici nad Doubravou, Chotěboř a Žďár nad Sázavou do údolí Oslavy. Krajem ještě procházela stezka haberská a želivská. A právě podle těchto stezek postupovala kolonizace zdejšího kraje. Na soustavném získávání nových pozemků a zakládání feudálních panství se již od konce 12. století podílela církev. Na rozdíl od šlechtických panství představovaly statky církevních institucí hned od prvopočátku ucelená a ohraničená území. To byl nesporně i případ Vilémovského kláštera, který významným způsobem zasáhl do kolonizačního procesu na Habersku a Světelsku. Vždyť už při svém vzniku obdržel od zakladatele do vínku 29 vesnic, což bylo tehdy nemalé bohatství.
  • 1226 Smrdov připomíná se prvně za Přemysla Otakara I. roku 1226. Tak sdělil zemský úřad obci, když žádala o změnu jména na Smilov (zdroj?). V latinských textech je uváděn Zmurdow nebo Smrdow, v německých Smrdow. Jednalo se však o jiný Smrdov (u Kletečné v doméně Želivského kláštera).
  • 1249 Smil z Lichtenburka byl dosazen za věrnost králi do úřadu nejvyššího purkrabího pražského (1249 - 1251) a král ho pravděpodobně obdaroval územím Železných hor a přilehlých území na pomezí Čech a Moravy. Smil zde nechal zbudovat rodový hrad Lichtenburk (dnes nazývaný Lichnice) podle nějž se také začal psát.

středa 19. října 2011

Severočeská (ústecká) větev

Po příspěvku o půlnicích a čtvrtnících se zastavím u Františka narozeného roku 1881 v Ovesné Lhotě č.35 na statku polosedláka Josefa Šemíka (*1841). Patrně nejmladší syn půlníka Josefa vyrůstal společně s nevlastními sourozenci, ale nebylo mu souzeno převzít po otci rodinný grunt. Jeho otec byl, podobně jako můj prapraděda Jan, třikrát ženat. Františkova babička z otcovy strany, Františka Pipková, byla též rodem Šemíková. Je otázkou, jak vzdálená příbuzná to byla. Členové rodiny Pipků měli s rodinami Šemíků úzké vztahy. Chodili si vzájemně na svatbách za svědky, u křtěných dětí se stávali kmotry. Žili společně nejen v Ovesné Lhotě (např. Lacinův, dnešní Rymešův, mlýn), ale i v Dolních Dlužinách, kde se v č. 11 patrně konala svatba Josefa a Františky, rodičů Františka. Že svatba byla v Dolních Dlužinách v domě nevěsty usuzuji z toho, že zápis o této svatbě jsem v matrikách smrdovské farnosti nenašel. Ke svatbě došlo pravděpodobně v létě 1880.

Tento rodokmen byl zapsán na počátku 90. let ještě za života Karla Š.

pátek 14. října 2011

Měsíc poté

Je to měsíc, co jsme v době babího léta, navštívili kraj pro mnohé rodný, pro některé méně známý. Setkání v Číhošti bylo pro mě a možná i pro některé další impulsem k tomu, že bychom mohli někdy příští rok celou akci zopakovat. Někde jinde, v jiný čas. Zkuste dát svůj hlas v anketě možného místa příštího srazu. Zkuste se také zamyslet kdy by byla vhodná doba.
Ke spojení Číhošť - Ovesná Lhota se traduje zajímavá pověst.
U cesty do Číhoště přes Bahnici a Borovinu stojí za obcí křížek. Pověst vypráví, že na tomto místě začali lhotečtí stavět kostel, ale jaké bylo jejich překvapení, když druhý den ráno přišli a práce a zdivo nikde. Začali stavět znovu, ale to všechno se pravidelně opakovalo. Divili se tomu, ale raději stavby zanechali a postavili na tom místě křížek, který tam stojí dodnes.
Významnou stavbou Číhoště a dominantou obce je kostel Nanebevzetí panny Marie, který František Palacký ve svých Dějinách uvádí již roku 1350 jako kostel farní. Z pověsti o jeho stavbě je patrné, že andělé základové zdivo přemístili vždy v noci od Ovesné Lhoty do Číhoště na místo, kde potom číhošťští občané postavili kostel. První písemná zmínka o obci Ovesná Lhota je z roku 1382.

středa 12. října 2011

Bačkov byl baštou Šemíků

Alespoň ve druhé polovině 19. století tomu tak bylo. Z domu č. 28, kde v Bačkově žil domkář Václav Šemík, pocházelo několik jeho dětí. František, kterému se narodil v září 1863 syn Václav Šemík, zůstal v domě svého otce a dědy.
17.9.1863 nar. Václav, otec Frant., děd Václav, všichni v Bačkově č. 28
Později zjistíme, že František měl také dceru Kateřinu (*1858). Františkův bratr Václav Šemík se přiženil v Bačkově do čp. 14 a v roce 1863 jeho manželka  porodila dceru Barboru (28. října). Jak uvidíme na konci tohoto příspěvku Barbora měla ještě sestru Marii.

úterý 4. října 2011

Půlníci a čtvrtníci

Žil byl v Ovesné Lhotě č. 11 čtvrtník Václav Šemík a ten měl syna Josefa, ze kterého se stal na statku č. 35 půlník. Josef Šemík se narodil roku 1841 asi nejspíš v domě chalupníka Václava. Josef na prahu dospělosti nemusel rukovat na vojnu, která byla zavedena jako povinná vojenská služba branným zákonem v roce 1868. Plnoletosti tehdy lidé dosahovali až ve 24 letech a to byl obvykle věk, kdy se ženili a vdávaly, i když i dřívější sňatky nebyly výjimkou. Vždy však se svolením otce, který se musel podepsat do matriky. Kdy se Josef Šemík přiženil do statku č. 35 mi není známo, ale léta páně 1869 se narodil jeho manželce Marii syn Antonín Šemík (22. července). V roce 1874 přišel na svět další syn Karel (1. srpna).

pondělí 3. října 2011

Jak se Šemík do Prysku dostal

Před setkáním v Číhošti jsem slíbil, že ti Šemíkovi, kteří překonají do středu ČR největší vzdálenost, obdrží nějaký bonus.
Nedaleko České Kamenice leží na západě Lužických hor vesnice Prysk. A tam se vydal na počátku 20. století z Ovesné Lhoty František Šemík. Narodil se více jak 20 let před tím, 29. června roku 1888.
29.6.1888, Ovesná Lhota č. 43, otec Josef Šemík
Jeho otec Josef i děd Josef byli domkáři v č. 43. Oba dva řemeslníci, koláři. Děda se ale tohoto vnuka už nedožil. Zemřel v prosinci 1884. Bylo mu 55 let. Přežil jen o půl roku manželku Kateřinu. Václav starší se tedy narodil pravděpodobně r. 1829. Manželé ale ještě žili, když se narodila Františkova sestra Marie (24.9.1883), které byla za kmotru Marie (také Šemíková) z č. 11. Kmotrem novorozence 30. června 1888 se stal František Šemík (níže vlastnoruční podpis), čtvrtník z Ovesné Lhoty č. 11. František musel mít i nějakého bratra. Nemám ale jeho jméno. Kdo pomůže?
matka Marie Zvoníková z Kynic č. 5
František se v obci Horní Prysk objevil před rokem 1913. Proč se vydal právě tam? Snad proto, že se seznámil se sklářským řemeslem v nedalekém Josefodole? Kdoví. V Prysku totiž ve sklářství pracoval, ale nepředbíhejme. V roce 1913 se oženil s Marií Fürtigovou (v té době tam bylo 90% německého obyvatelstva). Dvojjazyčnost byla v Sudetech běžná, a tak se používal český i německý název obce. V matrice je v kolonce narozených dodatečně dopsáno:
Oddán 18. 1. 1913 v Oberpreschkau s Marií Fürtig... Odpadl k "bez vyznání" dle sdělení okresního úřadu v Děčíně ze dne 27. 8. 1931... (sdělil farní úřad Horní Prysk, Ober-Preschkau)
V 1. světové válce bojoval na balkánské frontě. Společensky se poměrně angažoval. Pokud víme, pomáhal v obci založit dvě české školy. Pracoval ve sklářské huti Fickl a spol. jako huťmistr zhruba do konce 2. světové války. Po válce dělal krátce starostu obce Prysk. V roce 1947 byl označen místním akčním výborem Národní fronty za kolaboranta a bez jakéhokoli soudu (a pochopitelně důkazů) mu byl zkonfiskován majetek. Zemřel v roce 1967. Měli s manželkou tři děti: Marii, Elišku a Miroslava, což byl otec dnes žijících potomků.
V rodině se zachovala úředně ověřená kopie rodného listu z března 1939, z období tzv. druhé republiky, kdy Sudety už nepatřily k Československu. O pár dní později Němci obsadili Prahu a vyhlásili protektorát Böhmen und Mähren.
Na závěr jedna ukázka uměleckého skla, které patrně vzniklo ve třicátých letech minulého století ve sklářské huti v Dolním Prysku. Váza byla zhotovena speciální metodou "Johnolyth" - smaltovaná dekorace vložená mezi dvě vrstvy čirého skla.


pátek 30. září 2011

Čerstvé archivní přírůstky

Po cestě vlakem do Zámrsku a při listování v matrikách mě napadlo, že se nemusím zaměřovat jen na jméno Šemík. Tak vznikl minulý železniční příspěvek.
Ptal jsem se tu minulý týden, jak rozlišovat lhotecké Šemíky. Našel jsem na regionálním rozhlasovém webu reportáž, kde Josef říká, že ti od starosty jsou "spodní" a zemědělci jsou tedy "horní"? Kdo má kontakt na redaktora Kopeckého, aby si zopakoval vyjmenovaná slova? A co na to 89-letá teta?
Já jsem v archivu nasbíral hodně záznamů. Než si je všechny utřídím, tak vám je tu v surovém stavu ukážu. Třeba se tam někdo najde a upozorní mě na email .......@seznam.cz.

Omlouvám se, že to je tak nepřehledné. OL je Ovesná Lhota, Š. je Šemík, FOTO je poznámka k fotodokumentaci. Dvojčat asi mnoho mezi Šemíkovými nebylo. V roce 1864 se jedna "dvíčata" ve Smrdově narodila. Zda se dožila dospělého věku, nevím. Smrdovské čp. 27 je mi trochu záhadou. Kdy odtud jméno Šemík zmizelo? Mezi roky 1863 a 1874 tam žil domkář a tkadlec František Šemík? Rozcházejí se údaje o jeho dědovi.
  
Ve Smrdově mezi roky 1863 - 1883 žili Šemíkovi v č. 12, 16, 17, 73, 79. V Ovesné Lhotě pak obývali následující čp.: 6, 11, 16, 20, 24, 35, 43.   

B jako Bačkov. Šemíkovi zde bydleli koncem 19. století v č. 14, 17, 28. V Lubnu pak v č. 9 a v Chrtníči v č. 29 a možná i v dalších domech. Chrtníč už totiž nebyl přifařen ke Smrdovu, ale k Habrům.

Příště nakousneme osud Františka Šemíka narozeného v Ovesné Lhotě č. 43.

čtvrtek 29. září 2011

Cesta pokračuje

Při hledání v matrikách jsem u smrdovské fary posledně narazil na několik zápisů, které se vztahovaly ke strážním domkům u trati Kolín - Jihlava. Do druhé poloviny 19. století v kraji mezi Habry a Světlou existovaly pro dopravu pouze cesty, které navazovaly na dávnou síť obchodních stezek. Haberská stezka (to označení vzniklo díky zmínce v Kosmově kronice) byla společně s Libickou cestou - obě vycházely patrně z Čáslavi - spojnicí s Moravou a historickou Jantarovou cestou.
Tato zastávka vznikla až v r. 1911
V roce 1867 se ale začala vyměřovat Rakouská severozápadní dráha. První slavnostní výkop Severozápadní dráhy byl proveden 25. listopadu 1868 u Čáslavi. Samotná stavba probíhala dosti rychle - v září 1870 byl dokončen úsek Německý Brod - Golčův Jeníkov.   Dne 28.10.1870 projel první vlak s lokomotivou a dvěma vozy. V prosinci byly zprovozněny úseky Jihlava - Golčův Jeníkov a Znojmo - Okříšky a nakonec v březnu 1871 Okříšky - Jihlava. Trať stavěli převážně Italové. Mechanizace nebyla na stavbě téměř žádná, používaly se lopaty a krumpáče, kolečka a koňské povozy, proto na stavbě pracovali tisíce lidí. Roku 1871 byla otevřena pošta v Leštině, kam poštu dopravovala už nová dráha. Do té doby byla doručována pošta do Habrů. V roce 1911 byla zřízena železniční zastávka „U mlýna“, avšak bez čekárny. Tu si obec postavila až v r. 1921 za tehdejších 12000 Kč.

Strážní domky měly zároveň účel dopravní a obytný. Sloužily jako nájemní služební byt zaměstnance dráhy a jeho rodiny. Jejich děti navštěvovaly nejbližší školu. Zároveň strážník trati, v železničářském slangu vechtr, vykonával v okolí domku strážní službu, která spočívala v povinnosti projít po každém průjezdu vlaku přidělený úsek trati a zkontrolovat technický stav trati. Dozor měl význam i v protipožární ochraně, mohl pomoci včas odhalit vznikající požár polí, lesů či dřevěných staveb od jisker z parních lokomotiv. Každý strážní domek měl číslo. V okolí Sázavky a Ovesné Lhoty to byly domky č. 176 - 181. Zachována do dnešních dnů je například vechtrovna č. 187 nazývaná "U vraha". Zná někdo nějaký příběh spojený se strážními domky v okolí?

Na území leštinského katastru stál domek č. 181/45. Žel. strážníkem tam byl Ferdinand Zettl a v roce 1880 se mu  narodil  syn. Další domek č. 180/44 obývala rodina Josefa Celby. Roku 1881 se zde narodila dvojčata Františka a Bohumila. Tyto děti asi docházely do dobrnické školy. Další směrem na Vrbici mohly navštěvovat školu ve Smrdově.
Ve strážním domku č. 179/33 na katastru Vrbice byl vechtrem Karel Tröster. Strážní domek č. 178/32 ve vrbickém katastru se nacházel u Panského mlýna. V roce 1880 se tu narodil syn Josefa Zikmunda.
Strážní domek č. 177/83 ve smrdovském katastru stál u Lacinova mlýna (dnes zastávka Sázavka). 28. února se zde narodila Juliána v rodině Ferdinanda Pella. Rok jsem si nezapsal (asi kolem r. 1880).
Juliána ze strážního domku čís. 177
Zde se v té době narodil také František Pištal, nemanželský syn služebné ze strážního domku.

Strážní domek č. 176/82 ve Smrdově se nacházel pod lesem "borovou" (ještě stojící?). V roce 1871 zde byl strážníkem Karel Procházka a narodila se mu 9. října dcera Františka. Roku 1875 zde už ale sloužil a strážil František Zouvar.

Na rozdíl od usedlých sedláků a dalších lidí, kteří se živili v zemědělství, drážní zaměstnanci a jejich rodiny se stěhovali z různých koutů království a monarchie. Ti místní se často narodili, žili, oženili nebo vdaly a zemřeli v jedné a té samé obci, na jednom gruntu. Z odrodilých Šemíků z té doby byl takový cestovatel František, narozený v roce 1888, který se usadil až v Horním Prysku. O tom ale až příště.

úterý 20. září 2011

Valná hromada v Číhošti

Strávili jsme s rodinou krásný víkend. V neděli jsme navštívili v Sázavce místo, kde stál smrdovský statek pra(pra)dědů. Dům ani stodoly už neexistují. Zajeli jsme do nedaleké Pohledi na Michalův statek. Zde nás místní starosta zavedl o 200 let zpátky do doby, kdy život většiny Šemíků byl spjat se zemědělstvím. Dnes to platí snad jen o dvou rodinách (Rozsochatec, Ovesná Lhota).
Sobotní setkání bylo příjemné. Sešlost všech generací byla zvěčněna na fotografiích, které byly dostupné na http://www.phb.cz/d/semikovi/ (momentálně nejsou). Do středu ČR dorazilo 45 účastníků. Čtyři Šemíci z Chrtníče přišli až těsně po focení valné hromady. Nejmladšímu účastníkovi bylo osm týdnů a nejstaršímu 77 roků.
Nejdelší cestu museli překonat Šemíkovi z Prysku a České Kamenice. Jejich odměnou za dvousetkilometrovou cestu bylo nalezení společných pra(pra)dědů v Ovesné Lhotě. Zapomněl jsem se zeptat, zda se dva lhotecké rody nějak rozlišují. Já si je pracovně nazývám starostův rod a zemědělský rod. Tak ten zemědělský je spojen s otcem Františka Šemíka, koláře, narozeného 29. června 1888 v Ovesné Lhotě č. 43? S kterým rodem je spojena "ústecká" větev, která se nezúčastnila, ale jejich předek František Šemík se narodil v Ovesné Lhotě v roce 1881?
Jestliže někdo z havlíčkobrodska má zájem a čas, může zkusit navštívit okresní archiv, kde jsou k dispozici opisy matrik narozených, oddaných a zemřelých ze smrdovské fary. Tam byl také přifařen Bačkov, Dobrnice, Leština, Lubno, Ovesná Lhota, Štěpánov, Vrbice, Zboží, Hroznotín (část Dobrnic), Stará Chraňbože (část Dobrnic), Nová Chraňbože (část Dobrnic). Kde v minulosti žili Šemíkovi, spadaly pod farní úřad v Habrech obce Chrtníč nebo Rybníček (ten až od r. 1900). Číhošť byla samostatná fara. Od Dlužin a Druhanova už to šlo z kopce na faru ve Světlé nad Sázavou. To už ale asi nebude k dohledání v Havlíčkově Brodě, ale v oblastním archivu v Zámrsku.

neděle 18. září 2011

1. sraz Šemíkových

A musím říct, že mě mile překvapila více než hojná účast. Podle ohlasů na mou pozvánku jsem to odhadoval na 20, maximálně 30 účastníků. Že to bude nakonec přes 40 lidiček, to jsem nečekal. Přesnější počet uvidíme z hromadné fotografie, kterou zde určitě co nejdříve zveřejním.
Většina z nás jsme se viděli poprvé v životě. Věřím, že s mnohými z vás se ještě někdy potkám. Nejen prostřednictvím tohoto blogu, ale třeba někdy i na dalším srazu ještě více Šemíkových :o)
Omluvenku například posílali zástupci tzv. "ústecké" větve jednoho "lhoteckého" kmenu. Všechny účastníky také pozdravoval doyen František Šemík, ročník 1917, který se sice nemohl zúčastnit, ale jeho "světelský" kmen má výhonky v Železném Brodě a Praze. Mám pocit, že "chrtníčský" kmen, který tu měl zástupce dorazivších po focení, se potkal v minulosti právě s naším fotografem. A "smrdovský" kmen? Bylo nás tu, co vím, 12. Zajímavé je, že na srazu byl potomek jednoho Šemíka narozeného právě v Číhošti, jehož kořeny možná směřují do Smrdova. Stálo by za to vědět, v kterém roce se narodil (případně číslo domu).

pátek 16. září 2011

Šemík na vojně

Smrdovský rodák Alois Šemík byl prvorozený syn Jana Šemíka, rolníka na statku č. 12. Alois se narodil 20. prosince 1874. O dva dny později byl pokřtěn, za kmotra mu byl Josef Šemík (Janův bratr), rolník z č. 17. 
Na fotografii je Alois v uniformě z 1. světové války. Tehdy mu bylo asi 40 let, byl otcem dcery Anny (*1902) a syna Františka (*1908), mého dědy. Od roku 1899 žil v Rozsochatci, kam se přiženil na statek č. 30 do rodiny Josefa Ledvinky.
Jan Šemík, Aloisův otec, byl ročník 1849 a týkala se ho jako jednoho z prvních všeobecná branná povinnost, která byla zavedena v českých zemích v r. 1868. Od té doby se povinná vojenská služba v českých zemích týkala většiny mužské populace. Délka služby byla stanovena na tři roky, u námořnictva na čtyři. Potom následovalo sedm let zálohy a dva roky v takzvané zeměbraně.
Jan se ženil v roce 1874, bylo mu 24½ a v matrice se lze dočíst. Jan Šemík, reservník od c. k. 4.ho pluku dělostřelectva polního rytíře z Hauslabů... Jeho dcera Božena později vzpomínala... Jako mladík byl Jan Šemík odveden k dělostřeleckému pluku do Buda-Pešti.
Vraťme se do 20. století. Po skončení 1. světové války se v nově vzniklé republice začaly v obcích objevovat pomníky, na kterých jsou jména obětí. Později ke jménům přibyly oběti 2. světové války.
Například v Rozsochatci, kde žil Alois z fotografie, bylo za první války 14 obětí. Mnoho můžů rukovalo hned v červenci 1914. Mnozí se vrátili. I když bojovali na straně mocnářství, byli rádi, že se dočkali samostatného Československa. Někteří se vrátili z bojů jako legionáři. Někteří se vrátili s podlomeným zdravím a někteří nepřežili.
V Sázavce, tehdejším Smrdově, to bylo 13 obětí. Po skončení války byl 28. května 1922 odhalen pomník padlých. Obec jej nechala postavit za 7200 Kč.
Jedna ze čtyř obětí za 2. světové války má vztah k rodu Šemíků. 1. dubna 1945 zaútočily „kotláři“, jak se tehdy říkalo hloubkovým letcům amerického letectva, na lokomotivu osobního (!) vlaku na zastávce Smrdov. Při náletu zahynul žák 4. třídy světelské obecné školy Ládík Nedvěd a sedmnáctiletá Anna Malinová (dcera Jaroslava Maliny z č. 12), oba ze Smrdova. Je ironií osudu, že dva mladé životy zhasly rukou spojenců úplně nevinně.
Ovesná Lhota (foto) vzpomíná na šest obětí z doby 1914-1918 a šest z období 1939-1945. Mezi obětmi je i jméno Ladislava Šemíka.

středa 14. září 2011

Číhošť

Dnes máme středu a čas do srazu ve středu ČR se počítá na hodiny. Nahlédněme do knihy Království České, která vyšla před sto lety. Na straně 330 můžeme číst o historii obce Číhoště.

Starobylá osada Číhošť je ve výši 557 m nad mořem položená. V obci této zaujímá pozornost naši farní chrám, škola, fara a modlitebna evangelíků augsburského vyznání.

Původem svým sahá Číhošť do dob dávno minulých, což dokazuje mimo občasné nálezy mlatů z doby neolitické, i ta okolnost, že již při r. 1140 Hájek o ní zmínku činí. Prvým známým držitelem dědiny této byl r. 1347 Ctibor z Číhoště, po němž syn jeho Hanek od r. 1347 - 1362 se tu uvádí. V této době shledáváme se zde již s farním kostelem, jehož patronem po Hanekovi byl v l. 1365 - 1369 Mareš z Druhanova, jinak z Číhoště zvaný, který koupil osadu tu od svého předchůdce. Po Marešovi držel Číhošť Kunášek či Kuneš z Číhoště, který s bratry svými Maršíkem z Tuněchod a Radslavem z Kobylí hlavy 29. května 1390 kostel zdejší bohatě nadal. Známo, že Kuneš daroval z Číhoště platu 1 a půl kopy a bratři jeho z Tuněchod 2 a půl kopy za tím účelem, aby farář zdejší mohl si dva kněze střídníky chovati. 

Po Kunáškovi, jenž se z Číhoště vyprodal a v l. 1392 - 1403 Hodkov a Otryby držel, ujal Číhošť Jan z Číhoště, který se tu posléze r. 1393 připomíná. 

Po smrti Janově vládla na Číhošti ovdovělá manželka jeho Příba, o níž víme. že v l. 1407—1409 zdejší podací kostelní vykonávala. Táž nabaživší se života světského, uchýlila se do ticha klášterního a okolo r. 1414 ustanovila Jodoka ze Zhoře správcem statku Číhošťského. Po té držel Číhošť r. 1414 Aleš z Číhoště a po něm r. 1489 Mikuláš z Chřenovic, který prodal statek tento Janovi mladšímu Špetlovi z Prudíc a ze Žlebů, od něhož r. 1500 koupil jej Michal Slavata z Chlumu za 850 kop grošů, jenž zboží toto, t. j. Číhošť ves se tvrzí a dvorem poplužním, vsi Kněnice, Hroznětín, Utěšenovice, Utěšíkovice a díl Chřenovic připojil k panství Chlumskému. Od r. 1578 byla Číhošť připojena k Ledči. — Starobylá tvrz zdejší, jejíž nepatrné stopy nedaleko čp. 35. sledujeme, sahá svým původem do XIV. století a zanikla po r. 1500. 

Na povýšeném místě v obci nalézá se chrám Nanebevzetí P. Marie, který již r. 1350 uvádí se co farní v děkanátu Německobrodském. Zbaven  jsa po válkách husitských duchovních správců, byl až do r. 1785 filiálním k Ledči, načež téhož léta zřízena zde lokálie. která r. 1856 obsazena byla opět samostatným farářem. Orientovaná a prostranná budova tato zdobena jest, v předu třemi věkovitými lipami, z nichž prostřední má přes 7 m v objemu. Ve věži jsou tři zvony ze XVI. věku. Jako kostel tak i škola zdejší vykazuje úctyhodné stáří, neboť lze bezpečně míti za to, že časově se daleko od sebe nerozcházely. Dočítámeť se, že od r. 1668 službu kostelní a kantorskou při kostele v Sačanech vykonávali rektoři školy Číhošťské.

Starobylé lípy už několik let u kostela nestojí. Na jejich místě byly vysázeny mladé stromky. Kostel je místem spojeným s "Čihošťskými událostmi" a tragickým osudem faráře Josefa Toufara.

úterý 13. září 2011

Chrtníč

Shodou okolností se mi včera ozvali dva z rodu Šemíků. Jeden z Chrtníče telefonem a druhý emailem, ze kterého si dovolím citovat:
...nyní mohu 100% potvrdit, že prarodiče z otcovy strany pocházeli oba dva z obce Chrtníč, odkud pocházeli i jejich rodiče. Vzali se někdy během 2. sv. války a chvíli po svatbě bydleli ve Smrdově a pak se někdy kolem roku 1955 přestěhovali do Světlé. Dle všeho jejich předci, minimálně rodiče, pochazeli opět z Chrtníče, tudíž i nositel jména Šemík.
Chrtníč je víska nedaleko Habrů. Že žili či žijí Šemíkovi v Leštině, Lubnu, Bačkově, Habrech, Rybníčku, Světlé - to jsem věděl. Nyní si tedy přidejme další historické působiště Šemíků.

pondělí 12. září 2011

Hádanka z počátku 19. století

Při poslední návštěvě v Zámrsku, kde působí v místním zámku oblastní archiv, jsem v matrikách ze smrdovské farnosti nalezl následující zápisy. Všechny čtyři se vztahují ke Smrdovu a statku č. 12.
1821 - 24. ledna se narodil Josef Šemík
1818 - 13. srpna se narodila Barbora Šemíková
1813 - 22. neznámého měsíce se narodil Josef Blažek
1814 - 3. dubna? zemřel sedlák Josef Šemík
Na gruntu, kde byl sedlákem František Šemík, se roku 1821 narodil Josef (uprostřed je otec Franz Šemík sedlák). Co je psáno ve třech sloupcích vpravo (matka, kmotr, svědek), nemohu rozluštit. Třeba mi někdo pomůže. V případě Barbory, která se narodila o tři a půl roku dříve jsou rodiče stejní.
Jak vidno na statku č. 12 žili i Blažkovi. Je možné, že byla manželkou Dorota, roz. Šemíková? Vůbec nejstarší odkaz se vztahuje k úmrtí Josefa Šemíka, který zemřel ve svých 75 letech. Narodil se tedy roku 1739? Ve Smrdově na rodovém statku...?

neděle 11. září 2011

Kolem roku 1850

V polovině 19. století došlo ke zlomu, na který dnes vzpomínáme jako na zrušení roboty (1848). Do té doby i sedlácí pracovali na panském. Statky (tzv. rustikál) měli v nájmu. V případě Smrdova i okolních vesnic spadaly zdejší statky až do roku 1850 pod panství vrbické (Wrbitz).
Mapa z roku 1850 (zdroj: hist. mapy z mapy.cz)
Co o době v první polovině 19. století můžeme vyčíst z matrik o rodech Šemíků? 30. června 1850 se narodila Anna. Je zajímavé, že pradědou Josefa (chalupníka z č. 16) z matčiny strany byl Josef Šemík z č. 12, jehož datum narození odhaduji na dobu kolem roku 1760. Někdy počátkem 19. století se tedy ženil Jan Šemík z č. 16 a bral si Barboru, také Šemíkovou, z č. 12.
otec Josef Šemík, Smrdov č. 16; matka Anna, roz. Bártová v Kameni č. 3
Ve stejném roce 6. února se ženil Alois Hradecký, mistr řeznický ze Smrdova č. 12.
Nevěstou byla Kateřina, dcera Františka Šemíka, sedláka z č 12.
Je zde i vlastnoruční podpis otce Františka (Franz), protože nevěsta byla ve svých 20 letech nezletilá. Zletilosti mládež tehdy dosahovala až ve 24 letech.
Kolik bylo tehdy Františkovi, nevím. V té době byl sedlákem na č. 12 už jeho syn Josef Šemík (* 1821), jehož manželce Anně se narodili synové Josef (*1846), Jan (*1849-1929) a František (*1852). Příště se podíváme na moje nejstarší objevy.

pátek 9. září 2011

Cesta a cíl

Je lepší plout s nadějí než dorazit k cíli (R. L. Stevenson)
Když jsem se začal zajímat o původ mých rodičů, prarodičů, a tak dále a hloub do minulosti, došel jsem k názoru, že zájmem po rodové minulosti jim symbolicky splácím veliký dluh za dar, který jsem narozením dostal do vínku. V tuto chvíli nevím, kam se při pátrání po předcích dostanu. Vlastně dostaneme, protože věřím, že nás bude víc, kdo se budeme pokoušet hledat náš původ. Tímto způsobem se můžeme dostat až do 18. století. Kromě záznamů v archivech, kdy vycházíme ze zápisů více či méně pečlivých písařů máme ještě jednu moderní možnost. Tou možností je test genetické výbavy, tzv. chromozómu Y.

Klasická genealogie se zabývá především oblastí odkrývání rodových vazeb a vytváří spojení mezi již nežijícími předky soustředěnými v celých rodokmenech a žijícími potomky. Spojnicí mezi historií a současností mohou být i dnešní příjmení, která poukazují na možnou příbuznost z hlediska administrativně-historického. Další spojnici mezi našimi předky a námi představují také genetické linie, které v případě přímých (tzv. paternálních) linií mohou vést až k tzv. zakladatelům daných příjmení.

Na tomto místě je třeba zdůraznit, že tento druh DNA analýzy je zaměřen pouze na mužskou část populace, kdy základním předpokladem ke zkoumání genealogických vztahů spojených s příjmením je fakt, že v našich zeměpisných šířkách je obvyklé, že synové přebírají příjmení svých otců, což ale neplatí ve světě obecně. Současně do své genetické výbavy získávají všechny informace obsažené na chromozomu Y, který od otců dědí což je základní biologické pravidlo platné vždy. Proto je možné předpokládat, že pokud nějaký zakladatel založil svoje příjmení (tím, že bylo úředně zapsáno poprvé do matriky), tak tím vlastně zahájil cestu předávání příjmení úřední cestou až do současnosti a stejně tak předávání jeho genetické informace na dnes žijící současníky.

Je tu plno neznámých, můžeme si tedy mnohé představovat a domýšlet. Podkladem mohou být například názvy obcí a měst. Habry, Tis, Vrbice, Leština (líska), Jilem - to představuje hluboký prales, který v tomto kraji před kolonizací ve 12. století jistě byl. Vlkanov, Vlkaneč - vlci a kanci byli v těchto končinách při zakládání nových obcí jistě často vídáni. Ovesná Lhota, stejně jako ostatní Lhoty dává tušit, že obyvatelé nově založené osady ve 14. století měli určitá práva. Smrdov pochází ze staročeského slova smurdi, což znamená pracující lid v zemědělství.

čtvrtek 8. září 2011

Něco málo k organizaci srazu

Předně chci říct, že smyslem celé akce není organizovaná zábava. Myslím si, že se rádi po čase setkáme s blízkými přibuznými, a seznámení se vzdálenými příbuznými může být také zajímavé. Bude-li přát počasí, lze do Číhoště jet na kole z Ovesné Lhoty. Existují dvě trasy, kratší přes Vlkanov a delší přes Sázavku a Leštinu.
Jediným pevným bodem programu bude jen skupinové foto u středu republiky, ke kterému dojde ve 13h. Nejmladší a nejstarší účastník zaujmou na fotografii čestné místo:-) Vymýšlím cenu pro cestovatele Šemíka, jenž dorazí v sobotu z nevětší vzdálenosti od středu.

Ti, kteří přijedou autem, mohou zaparkovat (P) buďto u obecního úřadu nebo u kostela, který stojí také za návštěvu. Místo srazu (strom na mapě) je od úřadu směrem na Leštinu, co by kamenem dohodil a od kostela je to pár kroků.

Po 13h bude volný program. Pro ty, kdo by se chtěli občerstvit, domlouvá starosta Ovesné Lhoty (také Šemík) otevření hospody. Pro maminky s malými dětmi, které by potřebovaly v klidu malé nakrmit a přebalit, nabízíme zastavit se na cestě zpět v Ovesné Lhotě, kde tuto možnost po domluvě budou mít.

středa 7. září 2011

Už máme i Horymíra

Na začátku dnešního příspěvku se musím přiznat, že se profesně zabývám informační bezpečností, a tak se předem omlouvám za poučování, které uvedu na konci tohoto článku. Když jsem si před měsícem vymyslel na 17. září sraz Šemíků v Číhošti, potřeboval jsem vyhledat kontaktní informace, aby se o akci dovědělo co nejvíce lidí. A tak jsem začal hledat po internetu. Našel jsem pár emailů a pár telefonních čísel, ale opravdu vydatný zdroj informací je obchodní a živnostenský rejstřík. To byla první vlna, ve které jsem rozeslal dopisy.
Skutečně v pondělí 22. srpna se prudce zvýšil počet přístupů na tento web. Potom jsem si ještě s některými z vás poslal několik emailů a měl několik telefonních hovorů. Z toho, co dnes vím, představuji si, že rodová identita je držena trojkmenem. První má kořeny ve Světlé.
...jmenuji se xxx šemík, ročník xxx, můj otec jan šemík nar. 19.7.1887 ve Světlé nad Sázavou č.p. 68 v rodině Jana Šemíka, mistra krejčovského a matky Josefi rozené Bednářové z Budišova.
Přeji hodně úspěchů a naviděnou
Potomci jsou dnes v Železném Brodě, Praze, Liberci. Druhý kmen byl usazen celé 19. a začátek 20. st. ve Smrdově (dnešní Sázavce). I když v Sázavce už Šemíkovi nežijí, "výhonky" tohoto kmenu lze najít v Rozsochatci, Chotěboři, Havlíčkově Brodě, Pardubicích a Praze. Nejvíce jsou Šemíci zakořeněni v Ovesné Lhotě. Odtud byli v minulosti zaneseni do okolí Ústí nad Labem, Teplic, Prahy, Plzně, Tachova, Brna, ale i na Slovensko ku Žilině. A také do Prysku.
...na Váš dotaz rád odpovím, Horymír je můj synovec, neboť bratr xxx Šemík má smysl pro humor. Bohužel nikoho z ústecké větve neznáme.
Pro informaci zasílám dědův rodný list a několik stručných údajů.
Děda František se usadil v obci Prysk před rokem 1914, poté bojoval na balkánské frontě. Pak se oženil s Marií Furtigovou (v té době zde bylo 90% německého obyvatelstva). Společensky se poměrně angažoval - pokud vím, pomáhal zde založit dvě české školy.
Pracoval ve sklářské huti Fickl a spol. v Prysku jako huťmistr zhruba do konce 2. sv, války. Po válce dělal krátce starostu obce Prysk. V roce 1947 byl označen místním akčnín výborem NF za kolaboranta a bez jakéhokoli soudu (a pochopitelně důkazů) mu byl zkonfiskován majetek. Zemřel v roce 1967.
František Šemík se narodil 29. června 1888 v Ovesné Lhotě č. 43. Tam žil i jeho otec i děd, oba Josefové, koláři. Františkův kmotr byl František Šemík, čtvrtník z Ovesné Lhoty č. 15.
Pro Šemíky je typických pár křestních jmen: František, Josef, Jiří, Jan. Kromě Horymíra máme také Šárku, Martina, Oldřicha, Jitku, Karla, Lucii, Richarda...

Ještě minulý týden jsem odmítal využívat Facebook. Zjistil jsem ale, že to je druhý mocný zdroj kontaktů na Šemíky. A tak jsem rozeslal žádosti o přátelství. Výsledkem je druhá špička z 5. září na grafu výše.
Všem, kteří považovali moji snahu za obtěžování, spam a zásah do soukromí, se omlouvám. Na druhou stranu se divím, že je tak snadné na Facebooku získat identitu většiny uživatelů. Závěrem vám přeji, abyste se nestali bátory.