Vybraný příspěvek

Drobný výklad pravidel

V průběhu uplynulých let krystalizovalo desatero klanu Šemíků, které bych rád okomentoval. Pravidla "od Adama" začala vznikat me...

úterý 26. března 2013

5. květen letos ve Světlé

S blížícími Velikonocemi, kdy možná budete mít příležitost navštívit své blízké, zkuste rozšířit zprávu o setkání našeho klanu Šemíků. Vpravo na této stránce se můžete přidat k účasti, abychom lépe odhadli počet účastníků. Najdete tam i předběžný program a místo, kde si sedneme, popovídáme, poobědváme.
Vzhledem k tomu, že jsem zaznamenal jistý zájem o grafiku Stanislava Holého, zkusím toho využít pro mírné obohacení našeho transparentního účtu. Vydražíme ji v aukci, která se bude konat v rámci květnového setkání. Stejně tak, bude-li zájem, můžeme vydražit za rozumnou cenu rodokmeny smrdovské, světelské a lhotecko-bačkovské části klanu. Tedy za předpokladu, že se nám podaří tyto "plachty" vytisknout. Vyvolávací cenu předběžně stanovuji na 250 Kč s příhozem 50 Kč.

Závěrem popřeji čerstvou pomlázku pro pomlazení našich žen, dcer, sester, matek, babiček, tchýní, tet, snach, sestřenic, švagrových i neteří a vůbec... A kdyby scházel návod, jeden je zde. V Koňkovicích vymysleli mujplan.cz a moc dobře.




pondělí 25. března 2013

Voják infantérie ve Světlé

Možná si vzpomínáte, ve Světlé nad Sázavou žilo v průběhu 19. století několik generací krejčovského rodu Šemíků. Podařilo se nám posunout o něco hlouběji v historii. V roce 1804 se konala ve Světlé č. 58 svatba. Jan Šemík si bral za manželku Annu Dlouhou.
Dne 4 9ber (4.11.) Johann Schemik woyak od Sl.[avneho]
Regimentu Frölich (30 let)

Anna dcera po +Wenzlowu(Václavu) Dlouhey a matky Marye (24 let)
svědci: Josef Praschek, Karl Girkůw sausedi
Díky pomoci dalších rodopisců se podařilo přečíst klíčovou informaci o tom, čím se Jan Šemík živil. V době svatby a při narození prvního syna Jana (*1805) je v matrice uveden jako voják Císařského pěšího pluku č. 28. Tento pluk od roku 1799 vlastnil Michael svobodný pán z Frölichu.

Cituji z článku o historii tohoto pluku. "V roce 1770 se doplňovacím okresem pluku stala Kutná Hora. Od té doby byly osudy této jednotky natrvalo spjaty s českými zeměmi. V roce 1778 byl regiment nasazen na horním Labi v rámci války o dědictví bavorské." To byl ještě Jan Šemík malý kluk. Odveden mohl být někdy po roce 1790. V té době se stavy vojska doplňovaly ne už verbováním, ale odvody. Při tom docházelo i k násilí. Odvedený voják musel měřit 168–180cm a být ve věku 18–40 let. Služba tehdy byla do "roztrhání těla", tedy doživotní. "Za druhé koaliční války s Francii (1799-1801) byl pluk odeslán na italské bojiště. Za třetí koaliční války po kapitulaci generála Macka v Ulmu padl regiment do zajetí (zajato desítky tisíc "Rakušanů") a nemohl se kvůli tomu zúčastnit bitvy u Slavkova." Mezitím v roce 1802 byla zrušena doživotní vojenská služba. U pěchoty se zkrátila na deset let. Pravděpodobně po uplynutí této doby Jan odchází do civilu.

Bývalý voják a jeho žena Anna žili v domě č. 127. Jan Šemík je v matrikách od roku 1807 veden jako zedník, později jako zednický mistr. Čtvrtý syn Antonín se v roce 1811 už narodil v č. 126 a tam žily i následující generace Šemíků.

sobota 23. března 2013

Do třetího a čtvrtého pokolení

Jaké dřevo, taký klín, jaký otec, taký syn.
Ze strohých záznamů v matrikách narozených, svateb a pohřbů si můžeme jen domýšlet, jak se žilo třeba před dvěma sty lety. Zalistujme v knize Jana Herbena a ponořme se do roku 1825.

Vychování u Dvořáků kobylských bylo velmi přísné. Starý Dvořák byl boháč, měl již ženatého syna, který s ním bydlil pod jednou střechou a s četnou již rodinou jídal s rodiči společně za jedním stolem. Dvořák však hospodařil sám. "Já sem taky byl čekancem dvacet roků," říkal, když se mu zdálo, že syn už by ho rád viděl na výměnce. Všechno v domě chodilo po vůli starého. Děti i vnuci musili poslouchat, jak jenom mrkl očima. A když starý řekl: "Dcero, brumovský Hrabec by tě chcel," rozumělo se, že děvče volky nevolky se podrobí vůli otcově.
Svatba konala se u nevěsty v Kobylím s obvyklými obřady a obyčeji. Chasa domácí zalikovala cestu, aby ženich musil vykupovat nevěstu, když ji domácím mládencům odloudil. Střílelo se z banditek, i třeba koňům pod nohy, svatebníci zpívali a hodovali. Potom posedali na vozy a se slávou stěhovali nevěstu do Brumovic.




pátek 22. března 2013

Ovesná Lhota č. 35

Nejstarší rod Šemíků v Ovesné Lhotě měl grunt na horním konci v č. 11. Kolem roku Po roce 1860 Josef Šemík (*1841) převzal jiné hospodářství střední velikosti. Stal se půlláníkem či jinak půlníkem. Možná se přiženil, možná to bylo složitější. Mám totiž pocit, že na místě dnešních domů č. 1 a č. 35 (viz mapka) stál ještě před rokem 1860 velký dvůr, který byl rozdělen na dvě části a Josef Šemík hospodařil na jedné z nich. Josef musel postavit nové budovy, oženil se a v roce 1869 se narodil manželce Marii, roz. Cudlínové, první syn Antonín.
Josef Šemík se později (kolem roku 1880) stal i lhoteckým starostou. Když jsem objevil v matrice pro farnost Habry v roce 1885 svatbu Josefa, začalo se zauzlované klubko rychle rozmotávat.
8.2.1885 svatba v Miřátkách č. 18
Byla to již čtvrtá Josefova svatba. Třikrát ovdověl. Naposledy v roce 1884, jak je patrné v matričním záznamu výše.
nevěsta Františka Kubešová z Miřátek
Františka, roz. Kubešová, tehdy ji bylo 21 let, si vzala 44letého Josefa. Protože její otec Josef Kubeš v době svatby již nežil, potřebovala od c. k. okresního soudu v Habrech povolení. Nebyla totiž ještě plnoletá. Františka "vyvdala" pět dětí. Až do roku 1903 přibylo v rodině Šemíkových dalších šest dcer a nejmladší syn Jindřich. To nepočítám dětí, které se nedožily prvního roku. Úmrtnost dětí byla velká a i matky, jak je vidět, podstupovaly riziko, za které někdy zaplatily svým životem.
Když se narodil Jindřich, bylo otci Josefovi 62 let a nejstaršímu bratrovi Antonínovi 34 roků. O nejstarším ze synů Josefa chybí informace. Další Josefovi synové se rozutekli do světa. Karel (*1874) byl řezníkem v Praze a žil mimo jiné v Holešovicích. Josef mladší (*1879) a František (*1881) se usadili v okolí Mostu, Teplic a Ústí nad Labem. Nejmladší Jindřich (*1903) nepřevzal hned po smrti otce hospodářství. Jak je vidět ze sčítání obyvatel v roce 19261, žila na č. 35 s vdovou Františkou dcera Lidmila, syn Jindřich, dcera Růžena s manželem a synovec. Na závěr uvádím odkaz na všechny dohledané potomky půlníka Josefa Šemíka.

neděle 17. března 2013

Jak šly dějiny kolem Hory

Tou Horou není žádný velikán, přesto píšu s velkým "H". Tou Horou není žádný známý kopec, ale dnes téměř opuštěné místo, které svůj název dostalo skrze těžbu stříbra. To místo leží mezi obcemi Kynice, Dobrnice a Vrbice. Dříve se to místo nazývalo Hory Knínické, později Hory Vrbické, někdy i Hory Stříbrné. Dnes jsou v těch místech zarostlé zbytky hospodářského dvora a místní jméno Na horách.
  • ~ 1276 (Chlum) Bleh přesídlil z Litoměřicka, kde byl kastelánem, na Čáslav a Chlum. Páni z Chlumu tehdy sousedili s dominiem Lichtenburků, kteří vlastnili Smrdov (dnešní Sázavku).
  • 1288 (Chlum) Syn Blehův, Jistislav (nebo Mstislav?), převzal od Vilémovského kláštera pustou ves Rouzeň a založil nedaleko Novou Ves u Chotěboře.
  • 1355 (Dobrovítov) Ves je připomínána se šesti majiteli. Ke spojení všech částí vesnice dojde až o 100 let později.
  • 1386 (Vrbice) Odúmrť po Janovi ze Smrdova. Vrbice před rokem 1386 tedy příslušela ke Smrdovu.
  • 14. stol. (Vrbice) Tehdy tu stávala tvrz. Do roku 1694 s příkopem a zdí.
  • 1417 (Chlum) 20. ledna Jan z Chlumu dostal mimo jiné Dobrovítov a tvrz Radoňov (blízko Chrtníče) i s kostely.
  • 1418 (Smrdov) Vilémovský klášter vedl dlouhé spory se sousedem svým Alešem z Číhoště o Smrdov. Spory skončeny roku 1418 a Smrdov zůstal klášteru nadále (Ottova encyklopedie). V článku o Číhošti se píše, že „Aleš z Číhoště měl nechuti a ústrky s Mikolášem, opatem Vilémovským o ves Smrdov, což pak roku 1418 dne 15. září mocnými oprávcemi uklizeno bylo…" (zdroj?).
  • 1448 (Vrbice) Z rodu Vrbků z Vrbice připomíná se k tomuto roku Petr.
  • 1455 (Dobrovítov) Za 69 kop grošů koupil vesnici Jan z Dobrovítova (A. Sedláček, Hrady, zámky a tvrze - Čáslavsko).
  • 1500 (Chlum) Číhošťskou tvrz s dvorem poplužným a vsí, dále vsi Kněnice (Kynice), Hroznětín, Utěšenovice, Utěšíkovice a díl vsi Chřenovic koupil Michal Slavata z Chlumu za 850 kop. Připojeno k Chlumu.

pátek 15. března 2013

Z kroniky Ovesné Lhoty

Dnes nalistujeme stránku, kde místní kronikář vzpomíná na nejstarší rody ve vsi a na zastupitele z přelomu 19. a 20. století.

Nejstaršími rody příslušnými do naší obce byli.: Jelínkové v č. 4; Fialové v č. 18., 32 a 40; Václav Fiala z č. 18 prodal statek č. 5 v roce 1875 Janu Zounkovi z Vlkanova; dále byli Malinové v č. 10, po nichž přešlo hospodářství to na Václava Pipka v roce 1883; Šemíkové v č. 11., 16., 28., 35. a 43; Josef Rejnek z Horních Dlužin se přiženil v roce 1867 do Ovesné Lhoty do č. 12; dále byli Vojířové v č. 13, Jamborové v č. 14, 17. a 37., z nichž Jan Jambor z č. 14 prodal celý svůj statek Josefu Blažkovi z Vrbice; Kudrnové v č. 19; Josef Malina (nar. 1836) rodem z Velké přiženil se do Ovesné Lhoty do č. 20 v roce 1859; dalšími starými rody byli: Zadinové v č. 26, Zounkové v č. 27, Sochůrkové v č. 29, Havlové v č. 30 a Vávrové v č. 44.

Ovesná Lhota bývala spojena s Vlkanovem v jednu politickou obec. V roce 1896 byl obecním starostou Josef Zadina (z Vlkanova) a v obecním zastupitelstvu z Ovesné Lhoty J. Rejnek, V. Malina, Josef Zounek a Matěj Smejkal. Místním starostou byl Emanuel Rymeš, radními Jan Kubeš a Josef Novák, členy Josef Šemík, Václav Myšička, Josef Vojíř, Václav Jelínek, František Fiala, Karel Šanc, Antonín Pospíšil, František Vávra a František Chlad.
Dalšími starosty byli: v roce 1898 obecním [pozn.: Vlkanov + Oves. Lhota] Matěj Smejkal, místním Emanuel Rymeš; v roce 1901 Jan Kubeš; v roce 1906 Josef Zounek; v roce 1913 starostou se stal František Nečil, který jím zůstal i ve světové válce.
Starosta měl roční odměnu 160 K (v roce 1905) z Ovesné Lhoty a 30 K z Vlkanova, z čehož musel dáti na lidovou knihovnu 10 K.

O dvě stránky před tímto místem se vzpomíná na rok 1880.

Dle seznamu založeného v roce 1881 tehdejším starostou Josefem Šemíkem [pozn.: z č. 35] a radním Josefem Rejnkem byli majiteli domů v Ovesné Lhotě: (v závorce rok narození)

Z Bačkova do Chrtníče

V Bačkově žili Šemíkovi jako domkáři na třech chalupách. O tom jsem psal nedávno. Ze sčítání lidu v roce 1910 (rok 1900 se pro Chrtníč nedochoval) je vidět, že Šemíkovi žili v č. 21.
Sčítání lidu 1910 - Chrtníč č. 21
Josef Šemík (*1853) přišel do Chrtníče kolem roku 1885. Byl mistrem krejčovským a jeho syn František (*1884) mu v době sčítání v roce 1910 jako krejčí pomáhal. Zajímavým zdrojem informací jsou nově na webu ČÚZK jmenné rejstříky k pozemkovým knihám. Srozumitelné vysvětlení, co vše se dá vyhledat, je zde. Pro jméno Šemík v Chrtníči lze dohledat následující.

Posledním Šemíkem na č. 21 je uveden František se svou ženou Marií. Přehledný rodokmen nám neuvádí informaci o č. 26 v Chrtníči, kde měl žít koncem 19. století Josef Šemík. Máte někdo informaci o synovi Františka z č. 21? Měl jím být Jaroslav Šemík, který žil s manželkou Emílií?

úterý 12. března 2013

Počátky

Nejstarší matriky v našem kraji jsou dostupné od druhé poloviny 17. století, to je tedy asi 350 let. Dostáváme se tak zpětně do poločasu od doby, kdy byla tato část Vysočiny kolonizována. Zatímco druhý poločas můžeme poznávat díky archivním materiálům v detailech rodin i jednotlivců, v první polovině vymezeného času nám informace o konkrétních zástupcích selského stavu chybí. Více si musíme domýšlet. Podívejme se na počátek prvního poločasu. Na mapě převzaté z knihy Jana Urbana o rodu Lichtenburků vidíme rozsáhlé dominium, které zde ve druhé polovině 13. století obsadili synové Smila z rodu - tehdy nově vzniklé - pozemkové šlechty. Tak jako Vítkovci v jižních Čechách nebo Markvartici na severu i Lichtenburkové obsadili území na hraničním pomezí. Někdy se těmto rodům říká též markové.
Co sem přivedlo Smila, který se brzy po usazení v okolí hradu, jehož zřícenina se dnes nazývá Lichnice, sám sebe označoval "z boží milosti pán z Lichtenburka"?
Červeně označena místa, kde byla ve 13. st. kobylí pole nebo kobylny
Z dnešního pohledu se dá říct, že to bylo především nerostné bohatství. Hlavně stříbro, které se nalézalo v okolí Brodu. Toto místo, zpočátku označované s přívlastkem Smilův, později Německý a dnes Havlíčkův, bylo pro aktivity Lichtenburků klíčové. Dalšími hornickými centry byla městečka Šlapanov, Přibyslav, Bělá. Ještě jedno městečko Lichtenburkové vlastnili. Byl to Smrdov (dnešní Sázavka). V této oblasti směrem k Lichnici se křížili zájmy šlechtického rodu s církevní institucí, která zde působila o více než sto let déle. Tou institucí byl benediktýnský klášter ve Vilémově.
Tam, kde se nenalezly drahé kovy, a není pochyb, že i v okolí Smrdova se hledalo, tam využili Lichtenburkové prostor pro hospodářské zázemí svých hradů. Po smrti zakladatele rodu Smila panství zdědili čtyři bratři v tzv. nedílu. Zpočátku tudíž zůstalo dominium kompaktní. Za bratry většinou jednal ten nejstarší z nich, Jindřich. On patrně založil vsi Počátky a Vojnův Městec. Obě dvě se totiž ještě dlouho po jeho smrti nazývaly Heinrichsdorf (Jindřichova ves).  Některé vsi existovaly již před příchodem pozemkové šlechty. Nebude to však asi hlouběji před počátkem 13. století.
Grafika Stanislava Holého
V roce 1281 bratři prodali klášteru vesnice Heřmanice a Malejovice včetně kobylího pole. Jeden z nich, Oldřich, při pečetění smlouvy chyběl, a tak jeho souhlas musel být zajištěn dodatečně. Potom, co Jindřich z Lichtenburka zemřel, rozpadl se bratrský nedíl. Nejmladší Rajmund získal polovinu města Brodu a také Smrdov, kde tehdy stála tvrz. To už je však doba, kdy se zásoby stříbra na Havlíčkobrodsku vyčerpávají. Postupně opouštěná naleziště na Jihlavsku a v okolí Brodu nahrazují  začátkem 14. století stříbronosné Hory Kutné. U toho však páni z Lichtenburka nejsou. Na mapce z letopočty v závorkách můžeme vidět, jak Lichtenburkové prodávali jednotlivé hrady, města a vesnice.
Koncem roku 1303 bratři Oldřich a Rajmund dávají žďárskému klášteru na založení špitálu ves Heinrichsdorf (Počátky) s horou, kde se dolovalo. Z jejich kobylny věnují každé desáté hříbě, dále ještě desátek ze cla v Chotěboři, jakož i ze svých dolů. V roce 1710, kdy kupuje ves  František Leopold Bechyně z Lažan a na Rozsochatci, se patrně ještě jmenuje Heinrichsdorf. Na Müllerově mapě z roku 1720 je již Počátka. Na mapě z poloviny 19. století jsou Počátky označeny jako Počátek. To jsme však skočili rovnýma nohama do závěru druhého poločasu dnešního povídání.

neděle 3. března 2013

Příjmení a genetika

Pátrát po našich kořenech nemusíme jen v archivech a na internetu. Jde to i jinak. Vezměme jako možného společného předka v 1. generaci (G1) Adama, který se narodil kolem roku 1630. My dnes žijeme přibližně v 10. až 12. generaci.
Ukázka pro rod Vašutů
Z ukázky je vidět, že u žijících nositelů jednoho příjmení, které není běžné a obvyklé, podotýkám, lze z DNA testu usoudit na společné kořeny (různé odstíny zelené). V ukázce je také vidět (červeně), že v případě, kdy syn dostane jméno po matce, v DNA se to projeví.

V následujících týdnech možná obdržíte dopis, ve kterém bude následující text.

Vážený pane Šemíku,

   obracíme se na Vás touto cestou s nabídkou účasti v unikátním vědeckém projektu „Genetika a příjmení“, jehož cílem je pomocí molekulárně genetické analýzy zjistit, do jaké míry jsou v České republice nositelé stejných (či velmi podobných) příjmení příbuzní také svojí DNA. Obdobné vědecké studie už proběhly i v jiných zemích, například ve Velké Británii, a přinesly pozoruhodné výsledky, díky nimž je dnes možné sestavovat rozsáhlé rodokmeny rodin, pátrat po svých biologických předcích hluboko do minulosti, zjišťovat, odkud kdysi přišli naši předkové atd.
   Projekt „Genetika a příjmení“ započal již v roce 2007 a účastní se ho čeští muži s početně méně zastoupenými příjmeními; v prvé fázi bylo více než 300 mužům různých příjmení provedeno jednoduché genetické testování a byl stanoven jejich tzv. haplotyp Y-chromozómu – jakýsi jedinečný vzor, který je po tisíciletí předáván v našich buňkách z generace na generaci, z otců na syny. Tento haplotyp lze použít pouze ke zjišťování vzájemné příbuznosti osob, nelze z něj vyčíst žádné informace o zdraví či nemocech nositele, o jeho fyzické podobě ani o ničem jiném.
Rozšíření skupiny R1a v populaci
   Nyní – ve druhé fázi projektu – hledáme ke každému účastníkovi, který už má analýzu provedenu, dalšího dobrovolného účastníka, který má stejné příjmení, avšak není s prvním účastníkem nijak vědomě příbuzný. Garantem Vašeho příjmení je pan Roman Šemík z Prahy, který již do projektu vstoupil, má stanovený svůj haplotyp Y-chromozómu a má vypracovaný svůj rodokmen, zahrnující jak všechny jemu známé příbuzné stejného příjmení, tak nositele stejného příjmení, jejich příbuzenství nemá matričně (genealogicky) prokázáno.
   Jakým způsobem se nyní můžete do projektu zapojit Vy? Pokud se Vám tento projekt bude líbit a rozhodnete se ho zúčastnit, stačí se zaregistrovat a zaslat nám vyplněný přiložený dotazník. Poté Vám bude zaslána souprava k odběru biologického materiálu. Vlastní odběr je jednoduchý a zcela nebolestivý - malou vatovou štětičkou si otřete sliznici v ústech (vnitřní stranu tváře). Po zaslání materiálu zpět bude stanoven Váš haplotyp Y-chromozómu. V případě zájmu Vám jej pro Vaše soukromé účely poskytneme. Na rozdíl od komerčně dostupného testování Vašeho genetického původu, nabízeného různými českými i zahraničními firmami, v tomto projektu za analýzu nic neplatíte – vše je hrazeno z grantových prostředků na výzkumnou činnost.

V případě pozitivního zájmu postačí, když se projektu zúčastní pouze 1 člen přímé otcovské linie (tj. děda, otec, syn, vnuk, bratranec v otcovské lini). Pokud se projektu zúčastnit nechcete, budu velmi rád, budete-li o něm informovat své příbuzné či známé, kteří by o něj zájem mít mohli.