Vybraný příspěvek

Drobný výklad pravidel

V průběhu uplynulých let vykrystalizovalo desatero klanu Šemíků, které bych rád okomentoval. Pravidla "od Adama" začala vznikat ...

čtvrtek 25. dubna 2013

Šemné jméno Šemík

Do nedávna jsem si představoval dvě verze vzniku jména, které dostal kdysi praprapředek jako druhé po jménu křestním. Tehdy se tomuto jménu ještě neříkalo příjmení, ale jméno rodové, příjmí nebo přídomek. Mnohde toto příjmí bylo totiž vázáno na chalupu, kde dotyčný žil. Po chalupě se dědilo jméno zejména v Jižních Čechách. Často bylo příjmí odvozeno od křestního jmena, řemesla, povolání, tělesného znaku, atd. Konečně příjmí mohlo být spojeno s povahovými vlastnostmi, které člověka charakterizovaly. Tím se dostávám k variantě, které pracovně říkám "nelichotivá". Další dvě hypotézy nazývám "prostou" a "romantickou". Popišme si je postupně.

I. varianta - nelichotivá


Začněme tím méně příjemným. Obrozenec Josef Jungmann ve svém Slovníku česko-německém na konci třicátých let 19. století uvádí hned za slovem Šemík heslo Šemný:
Šemný – adj. ošemetný, falešný. Warugte se šemných proroků. Powstanou šemnj Kristowé.

Antonín Matzenauer v knize Cizí slova ve slovanských řečech [vydala Matice moravská, 1870] dál rozvíjí:
Šemný – čes. falsus, šemetný, ošemetný id. šemnost, šemetnost falsitat, slk. šemetiti nepravdivě, bludně mluviti.

Tedy nejen falešný a ošemetný, ale dokonce lež a nepravda je schovaná v základu toho slova?

Antonín Kotík se pokusil vysvětlit jméno Šemík takto [Naše příjmení, 1897]:
Šemík – viz též Šemela, Šemelík. Souvisí se slovem o-šem-et-ný (lstivý, úskočný). Odtud pochází i jméno Horymírova koně.


II. varianta - prostá


Z potomka Šimona se někdy stal Šimůnek, jindy Šimek, někdy Šimík, jinde Šimák, a možná i Šemík. V polských zdrojích lze dohledat:

Szemik - od imienia Szymon, pochodzenia hebrajskiego, gdzie występowało w dwóch formach: Shime’on, Shim’on i znaczyło pierwotnie ‘Bóg wysłuchał’. 
Dwie formy hebrajskie przekształciły się w dwa imiona: Simon i Simeon. Pierwsze upowszechniło się w Kościele zachodnim, drugie we wschodnim. 

III. varianta - romantická


Vraťme se k obrozenecké češtině s relikty bratrského pravopisu, se kterými se můžeme setkat i ve starých matrikách (g = j, w = v, j = í). Josef Jungmann ve svém Slovníku poznamenává:
Šemjk – gméno koně wěštjho, na němž Horymiř z Wyšehradu, gak se prawj, přes Wltavu uskočil.

Možná se bude Zdeněk Nejedlý obracet v hrobě, který se nachází mimochodem na Vyšehradě, když se pokusíme dobrat původu jména mýtického koně. Pověst o Horymírovi zpracovali různí autoři velmi podobně. Tedy velmi podobně jako Václav Hájek z Libočan, jenž jako první kolem roku 1540 přinesl do české literatury jméno bájného koně a z několika dalších starších motivů sestavil pověst novou.

neděle 14. dubna 2013

Opět je nás víc

Před několika týdny se objevil nový web, který zpracovává suchá statistická data Ministerstva vnitra v grafické úpravě. Podobná webová nadstavba kdejsme.cz ještě k dnešnímu dni loňská data neaktualizovala.
Podívejme se na naše jméno. Zjistíme, že nás bylo koncem roku 2012 celkem 158. O rok dříve 155 a o dva  roky zpět 149 (k 31.12.2010).
Výskyt mužské populace pro jméno Šemík na webu nasejmena.cz
Jsou zde i údaje podle ročníků narození. Když jsem sečetl kluky a holky dohromady, vychází to za poslední roky takto.
Na květnovém srazu nesmí chybět ročníky 1988 až 1994. Proč? To uvidíte 5.5. ve Světlé nad Sázavou. Zaregistrujte se prosím.

pátek 12. dubna 2013

Vzpomínky Bohumila Šemíka podruhé

Navazujeme na paměti číhošťského rodáka Bohumila Šemíka, kterému bylo právě 18 let a zpětně na tu dobu vzpomníná.

1925

Věnuji se pilně cvičení v Sokole jako dorostenec a v roce 1925 již cvičím s muži na sokolském sletu v Praze. Též vypomáhám doma rodičům při tanečních zábavách. Dne 15. srpna koná se zde v Čihošti slavná pouť, při které jest na návsi před hospodou celá řada krámů s cukrovinkami a hračkami, neschází ani kolotoč i houpačky. To vše patří k této pouti a hned odpoledne začíná pouťová tancovačka, na které se schází mládí celého širokého okolí. Na tuto pouť dělá se u nás příprava téměř celý týden, i když při tom probíhají většinou žně. A tu ve mně nabývá tím větší přesvědčení, že dvěma pánům nelze sloužit, tudíž být hostinským a zemědělcem. Toto též sděluji svým rodičům s rozhodnutím, že tuto hospodu nechci po nich zděditi, že to nebudu rozhodně dělati jako oni, ať si to převezme sestra, která však chodí ještě tu dobu do školy. I otec se přiklání k mému názoru, i když matka trpí tímto dvojím zaměstnáním mnohem více než otec.

1926

Na začátku roku 1926 přichází otec z Ledče ze schůze se zprávou, že bychom mohli dostati přiděleno hospodářství na severu Čech, kde bude prý dělána tzv. kolonisace českých zemědělců v rámci pozemkové reformy tamějších velkostatků. Toto bude podporováno státem a poslanec Zadina, který byl z vedlejší vesnice Vlkanova, otci toto doporučil. Je zde možnost i pro jiné zájemce z okresu, ale musí si podati přihlášky, o kterých bude rozhodovati ministerstvo zemědělství. V letních měsících by se jeli na to místo podívati. Po rodinné poradě, které se účastnili i dědeček s babičkou, bylo vzhledem k mému přání rozhodnuto přihlášku podati. Přihláška byla kladně vyřízena a otec v měsíci červnu 1926 jede na místo nového přídělu podívati. Spolu s ním jedou též Tvrdík Václav ze Zdeslavic, Prchal Josef z Kynic a Pokorný Jaroslav z Petrovic, náš vzdálený příbuzný, kteří též měli vyřízené přihlášky přídělu.
Po příjezdu nás otec informuje, že příděl jest určen v obci Račetice, okres Kadaň. Půda, že jest tam moc pěkná a úrodná, že se tam pěstuje cukrovka i chmel a do Kadaně, vzdálené asi 10 km, může se jeti vlakem z Pětipsů. V Račeticích bude umístěno celkem 17 českých rodin a až na tři se budou stavět nová hospodářství. My že bychom dostali část budov stávajícího dvora, který bude rozdělen na tři části. V září po sklizni budou příděly předány do užívání novým osídlencům, taktéž že se začne i se stavbou nových hospodářství.
Tímto rozhodnutím u nás v rodině začíná nový shon a příprava ke stěhování.
Rozhodnuto, že po převzetí já s koňmi pojedu připravovat půdu pro nový osev do Račetic, a zatím během zimy se zde uskuteční prodej hospody a zjara že nastane přestěhování celé rodiny. Já, pod vlivem uskutečnění svého snu jsem s tímto souhlasil, i když mně nebylo ještě 19 roků. A tak v září, po převzetí hospodářství v Račeticích otcem, po posvícení v Čihošti 17. října 1926, opouštím svoji rodnou obec a spolu s Tvrdíkem a Prchalem odjíždíme s koňmi ve vagónech z Leštiny do Žatce a odtud po nápravě, jak se říkávalo, do Račetic
Po opuštění mé rodné obce i kraje začíná pro mně a později celou rodinu nová epocha života.
Cestovali jsme nákladním vlakem celých 24 hodin a přijíždíme ráno při rozednění do Žatce, do kraje, kde jsem nikdy nebyl. Když jsem poprvé uslyšel německou řeč, pocítil jsem prvně, že jsem skutečně v cizím kraji.
Prvé dva dny pobytu byly pro nás rozhlížením a seznamováním se s novým prostředím. Též jsme se seznámili s našimi krajany Smejkalem, Ryšavým a Pecou, kteří přijeli do Račetic o týden dříve, ale všichni byli též z ledečského okresu. Smejkal Josef z Chřenovic, Ryšavý Josef ze Zahájí a Peca Jaroslav z Koňkovic. Druhý den jsme se seznámili s Heřmánkem a se Skoupým. Také přijel Růt Václav, který byl též z Ledečska.
Zároveň přijeli Dolečkovi, Kopecký a Toman, později přijeli i Ježkovi. Ti všichni byli zase z Orlických hor, z Pastvin a Klášterce nad Orlicí, okres Žamberk. Zde v Račeticích dostali náhradní hospodářství, jejich domky a pole byly zabrány pro stavbu vodní přehrady na Divoké Orlici.

1927

Začátkem dubna jsem povolán do Ledče k odvodu a tam spolu s 11 chlapci z Čihoště jsem byl odveden. To celou naši rodinu nepotěšilo, protože to znamenalo prodat do podzimu hospodu za každou cenu.
Na žně přijíždí pomoci otec, který mně zároveň sděluje, že na hospodu má již kupce a prodej má být uskutečněn začátkem září. Za týden sjednává i kočího z místa jménem Krohl, který má nastoupiti 1. září. Já totiž musím 1. října nastoupiti vojenskou službu
A již tu byl konec září, naši přistěhovali první fůru nábytku, kočí přepřáhl koně do bryčky a já naložil černý kufřík, který mně dědeček Růt [pozn: děda byl truhlář] udělal a kočí mě vezl na vojnu.
Vojenskou službu nastupuji do Jičína ku 22. pěšímu pluku. Po lékařské přijímací prohlídce jsme odveleni k 1. praporu téhož pluku do Josefova, kde jest v tu dobu velká vojenská posádka, přibližně dva tisíce vojáků. Na počátku vojenského výcviku jsem vybrán do poddůstojnické školy do Jičína. Těsně před vánocemi jsem povolán do kanceláře, kde mně štábní kapitán Šindelář sděluje, že od 1. ledna 1928 půjdu do kursu zdravotnických poddůstojníků a to bez odvolání, kurs je tříměsíční, zde v Josefově, v divizní nemocnici.


V roce 1926, resp. 1927 končí pobyt zakladatelů číhošťské větve Šemíků v Číhošti, odkud v rámci I. pozemkové reformy odcházejí, spolu s několika rodinami z okolí, „počešťovat“ Sudety. Jejich další osudy byly neméně dramatické a krušné. O tom až zase někdy příště.

neděle 7. dubna 2013

Politika lokální a celostátní

Až do revolučních událostí v polovině 19. století býval v městských a vesnických obcích představeným rychtář. Ten mohl být do své funkce buď dosazen vrchností, resp. panovníkem, obec si mohla vlastního rychtáře volit nebo se mohlo jednat o pozici děděnou v jednom rodě. Nejstarší urbář panství Světlá nad Sázavou z roku 1591 uvádí pro Smrdov následující:
Jan, rychtář, má rychtu výsadní, beze všech platů, a každý, kdo jest na tom gruntu, jest rychtářem; patří k té rychtě 2 lány pozemků čili "dědiny" a má list na to.

V roce 1652 je svědkem u zákupní smlouvy Adama Šemíka rychtář Jan Albrecht. Na začátku robotního seznamu z roku 1773 je uveden jako rychtář pan Husa z č. 11. Po něm se objevuje v matrikách před rokem 1791 rychtář Havel a po roce 1791 Jan Zmrhal. Později, v roce 1838 je rychtářem Tomáš Zadina z č. 9. Po zrušení patrimoniální správy došlo ve Smrdově k zajímavé situaci. Existoval zde a dodnes existuje "Spolek starousedlých", který spravoval - jako právnická osoba se svými řádnými stanovami a volenými funkcionáři - lesy, pastoušku čp. 28, kovárnu čp. 47 a pazdernu. Až do r. 1887 platil Spolek starousedlých veškeré obecní výdaje, protože sama obec neměla žádných příjmů. Po skončení soudního sporu, když obec získala určitý majetek a s ním i příjem, sestavuje si už vlastní rozpočet. Od roku 1848 stál sice v čele obce volený starosta s obecním výborem, ale byl bezmocný, protože jakékoli rozhodnutí musela schválit valná hromada „starousedlých“, kteří obec platili. Starosty mezi roky 1848 a 1920 byli tito občané:
1848-1869     Jan Šmíd, řídící učitel, čp. 55
1869-1889     Matěj Zadina, rolník, čp. 35
1889-1894     Josef Bárta, čp. neuvedeno
1894-1898     Jan Aubrecht čp. 53
1898-1909     Jan Šemík, rolník, čp. 12
1909-1920     Alois Zadina, hostinský, čp. 46 
V Ovesné Lhotě byl rychtářem mezi roky 1773 a 1791 Josef Jelínek z č. 4. V době vzniku stabilního katastru roku 1838 je hospodářem na lhoteckém č. 4 Jan Jelínek. Nevím ale, zda byl rychtářem. Po roce 1848 došlo ke změně. V obcích se volil starosta a několikačlenná rada. Ti se starali o obecní blaho. Z kroniky Ovesné Lhoty je patrné, že Vlkanov patřil v té době s Ovesnou Lhotou do jedné politické obce. V roce 1881 byl starostou Josef Šemík z č. 35. V roce 1896 se stal obecním starostou Josef Zadina z Vlkanova.

otec Josefa Zadiny
A tady se dostáváme k přesahu od politiky lokální k politice celostátní. Také díky škole, která byla ve Vlkanově postavena za pomoci lhoteckých v roce 1812, se dostalo nejen místním starostům, ale většině zdejších dětí základního vzdělání. Pokračovat ve studiích se ovšem poštěstilo jen málokomu z nich. Jedním takovým byl syn vlkanovského starosty Josefa Zadiny, který se narodil roku 1887. O 23 let později Josef Zadina mladší vystudoval práva na Univerzitě Karlově. V roce 1925 byl zvolen poslancem za agrárníky do Národního shromáždění. Po roce 1935 působil až do osudného Mnichova ve vládách Milana Hodži jako ministr zemědělství. Jako první československý ministr byl na začátku druhé světové války nacistickými úřady zatčen a vězněn v koncentračním táboře Buchenwald.
V kronice Ovesné Lhoty jsem se dočetl, že místním pomáhal v první pozemkové reformě získat lesy od velkostatku Ledeč-Vrbice. V kronice obce Kynice se lze o pozemkové reformě dočíst následující.
Josef Zadina (*1887+1957)

Pokračujeme rokem 1925 … 
… Tu teprve nastali pochůzky, neboť bychom rádi vymohli také a aby dostali i ti zamítnutí a žádali jsme pro Kynice pole k Roznotínku a alespoň kus Brodce, ale nedokázali jsme to, ač jsme se namáhali a najezdili. V Německém Brodě jsme byli desetkrát i v Praze na Pozemkovém úřadě, s jinými poradními sbory žádajíce, by k obci Kynické byl určen větší příděl. V Praze nás bylo všech 12, z každé obce neboli organizace 1 člen,  za Kynice byl František Novák. A zastupoval nás  všecky společně jak na ministerstvu zemědělství, tak na Pozemkovém úřadě, pan poslanec Mašata, ale vše marně a pro Kynice určili 55 měr a ty že úplně stačí a poukazovali nám, že jsme obdrželi od Velkostatku Ledeč-Bohdaneč přes 166 měr dlouhodobého pachtu do vlastnictví. O rozparcelování jmenovaných dvorů se namáhal i nastaral pan doktor Josef Zadina z Vlkanova, 
vrchní rada u Zemědělské rady v Praze, nyní poslanec. Přičiněním jeho, totiž panem doktorem Zadinou se stalo, že i Lihovar Dobrnice se združstevnil. Také se říkalo, že jest to panství nadační a protož následkem té nadace vyžaduje rozparcelování těchto dvorců tolik práce a námahy.

A ještě vzpomínka Bohumila Šemíka z Číhoště.
matka Josefa Zadiny
Na začátku roku 1926 přichází otec z Ledče ze schůze se zprávou, že bychom mohli dostati přiděleno hospodářství na severu Čech, kde bude prý dělána tzv. kolonisace českých zemědělců v rámci pozemkové reformy tamějších velkostatků. Toto bude podporováno státem a poslanec Zadina, který byl z vedlejší vesnice Vlkanova, otci toto doporučil. Je zde možnost i pro jiné zájemce z okresu, ale musí si podati přihlášky, o kterých bude rozhodovati ministerstvo zemědělství. V letních měsících by se jeli na to místo podívati. Po rodinné poradě, které se účastnili i dědeček s babičkou, bylo vzhledem k mému přání rozhodnuto přihlášku podati. Přihláška byla kladně vyřízena a otec v měsíci červnu 1926 jede na místo nového přídělu podívati.

středa 3. dubna 2013

Vesnice přiškolené a odškolené

V době, když Jan Ámos Komenský v uherském exilu sepisoval Svět v obrazech a Školu hrou, Adam Šemík kupuje ve Smrdově chalupu s polnostmi. Rok 1652 - několik let po devastující třicetileté válce. V okolí byla patrně nejbližší škola ve Světlé (od r. 1578) a v Ledči nad Sázavou. Tyto školy tehdy navštěvovali pouze chlapci ze šlechtických a bohatších městských rodin.
Škola ve Smrdově
Roku 1694 byl ve Smrdově obnoven farní úřad a současně zřízena farní škola. Prvním učitelem se stal Ondřej Kratochvíl. Působil zde v letech 1694 až 1728. Protože to byla dlouhou dobu jediná škola v okolí, školní obvod byl opravdu rozsáhlý. Spadaly do něj obce: Smrdov, Vrbice, Malý Roznotín, Chraňbož, Leština, Štěpánov, Lubno, Bačkov, Zboží, Kunemil, patrně i Dobrnice. Od roku 1775 také Ovesná Lhota a Vlkanov, ale jen do roku 1807, kdy byly obě přiškoleny k Číhošti.
Teprve v roce 1857 se odškolil Malý Roznotín také do Číhoště, roku 1858 Kunemil do Světlé, roku 1862 si Bačkov a Zboží postavily vlastní obecní školu, roku 1877 Dobrnice, Leština a Chraňbož si vybudovaly též vlastní školu a roku 1894 se Lubno odškolilo do Habrů.
Od roku 1828 až do roku 1872 byl učitelem Jan Šmíd, nejdéle sloužící smrdovský učitel. Potom nastupuje Václav Němeček. Do roku 1876 se vyučovalo trivium - čtení, psaní, počítání - a náboženství. Roku 1878 se stará škola bourá a na stejném místě se staví nová, jednopatrová, která stojí dodnes. Nová škola se otevřela 11. září 1879. Byla postavena nákladem 10445 zlatých.
Marie se uměla podepsat, Anna to řešila třemi +
Přenesme se do Ovesné Lhoty, kde škola před rokem 1866 nebyla. V kronice obce se v roce 1930 píše.  Do roku 1775 patřila Lhota s Vlkanovem školou do Ledče. Toho roku byly tyto dvě osady přiděleny do Smrdova, roku 1807 do Číhoště. Roku 1812 byla vystavěna za pomoci Ovesné Lhoty škola ve Vlkanově a ze Lhoty chodilo se tedy do Vlkanova. Přiškoleny byly též Dolní a Horní Dlužiny.
V roce 1866 byl přestavěn  ve Lhotě starý obecní špýchar na jednotřídní školu. Následujícího roku byla škola vysvěcena  a odevzdána svému účelu. Bylo to v čp. 41 (v r. 1930 hostinec a obchod paní B. Kubešové). Chodily sem též děti z obojích Dlužin. Prvním učitelem byl tu Václav Vondra, bývalý podučitel ve Světlé. Po něm působil tu do roku 1878 Václav Mendl, pak do roku 1882 Josef Pacher, který opustil stav učitelský a stal se hercem kočující divadelní společnosti. Potom učil tu Jan Klečák, který taktéž se roku 1891 místa učitele vzdal a stal se mlynářem. Toho roku byl tu správcem školy Václav Forman, ketrý tu působil až do 1. ledna 1925, kdy odešel na penzi.
Škola (bývalá) v Ovesné Lhotě
V roce 1895 povolila pražská zemská škol. rada druhou třídu, která byla umístěna zprvu v č. 14, pak v č. 4. Stará školní budova již nedostačovala, obec musela pomýšleti na stavbu nové školy. Avšak pro různé neshody v místní školní radě i obecním zastupitelstvu došlo ke stavbě školy až v roce 1901. Dne 12. října byla nová škola vysvěcena. Náklad na novou školu obnášel 20000 zlatých.
Školním rokem 1928/29 ustaven byl řídícím učitelem František Voslář, který sepsal i tento zápis v obecní kronice.