Pravítko, kružítko a Santini

Jan Blažej Santini-Aichel (3. února 1677, Praha – 7. prosince 1723, Praha) byl významný český barokní architekt italského původu. Narodil se v Praze v rodině italského kameníka Santini Aichela a Alžběty Thimové.

V Národním technickém muzeu (NTM) v Praze připravili výstavu při příležitosti 300 let od úmrtí architekta Jana Blažeje Santiniho Aichela. Expozice s názvem Santini a svět jeho architektury je přístupná veřejnosti od 7. prosince 2023 do 5. ledna 2025. Výstava je propojena s konferencí Santini 2023, která za účasti deseti předních českých odborníků na památky představí komplexnost práce výjimečného barokního architekta.

Santini je takřka celebrita a v některých výkladech až bájná postava, kterou obklopuje spousta mýtů. Výstava se pokouší postavit santiniovský příběh zpátky na zem, aniž by ho ale zbavila jeho kouzla.

Mezi 14. 5. 2024 a 14. 7. 2024 budou na výstavě dostupné originály studie fasád a návrh půdorysu kaple Nejsvětější Trojice, které v roce 1714 Santini připravil pro Františka Leopolda Bechyně z Lažan žijícího v Rozsochatci.

Pro přiblížení Santiniho tvůrčího postupu autoři výstavy využili speciální animaci, která je promítána na monitoru pod skicami rozsochatecké kapličky. V základu architektovi stačilo pravítko, kružítko a nápad. Na geometrickém půdorysu vystavěl působivou směs gotiky a baroka. Barokní gotika nebo lépe Santiniho gotizující barok. Jedinečný architektonický sloh.

PF 2024

 

Na skok v Bačkově

Nic nepotěší rodopisce více, než když ho osloví kolega, který pátrá ve stejných místech a pošle mu nějakou novou informaci. Stalo se tak před pár dny i mě. Tím místem byl Bačkov.

Svatba ženicha Václava, syna Jana Šemíka a Magdaleny,
 a nevěsty Kateřiny Malinové z (Ovesné) Lhoty

Cituji z e-mailu kolegy badatele: Jen si možná dovolím doplnění - tady máte uvedenu svatbu mezi Václavem Šemíkem a Kateřinou Malinovou. Já jsem tu svatbu dohledal v roce 1831 [viz link]. Ale vychází z toho, že jde o jiného Václava, který je synem Jana a Magdaleny. Bohužel to neumím nikam zatím připojit, u vás v rodokmenu jsem ale našel Jana Šemíka (*1775), který by podle mého na to mohl sedět.

Bačkovská větev má počátek u Štěpána Šemíka. Syn Václav tedy měl v Bačkově jmenovce? V roce 1835 se Kateřině a Václavovi narodil v Bačkově č. 28 syn Josef [viz link]. U matky Kateřiny, dcery nebožtíka Josefa Maliny ze Lhoty (Ovesné) je oproti svatbě rozdíl ve jménu Malinovy ženy, tedy babičky narozeného Josefa (Magdaléna / Kateřina). Domníval jsem se, že Václav Šemík byl třikrát ženat. U svatby s Kateřinou mu bylo již 40 let, ale otec Jan není označen +, tedy že by byl po smrti.

Václavova druhá manželka, Marie Kudrnová, zemřela 2.3.1831 v Bačkově 28. Po dvou měsících se v Bačkově 28 žení opět Václav. Je to jiný Václav?

Václav se narodil někde mezi Smrdovem a Bačkovem. Jeho otci Štěpánovi se ještě před svatbou s Annou Malinovou ve Smrdově narodila r. 1781 nemanželská Alžběta. Svatba byla o několik měsíců později "in nova villa". Mohla by to být Nová Ves u Leštiny. Po 10 letech přišli na svět Václav a Anna. Je docela možné, že se v Bačkově nenarodili. 

Rod Šemíků v Bačkově začínal v č. 1. Štěpán zemřel 25.2.1818. O několik týdnů později (28.4.) se žení syn Václav. Manželka Marie Thame (jinak i Tame či Taumer) je původem z Tisu. U jejího otce Antonína je uvedeno povolání cihláře. Na konci roku 1818 se narodil František, první syn Marie a Václava Šemíkových. To již žili v č. 28. Trochu mi nehraje, že by v jednom domě současně žili dva Václavové. Datum narození Václava (1791?) ani svatbu s Marií Kudrnovou (1820?) se mi nepodařilo nalézt.

Začátkem listopadu 1822 se koná svatba sestry Václava. Anna je oddána v Bačkově č. 2 za Josefa Tame (opět cihlář, syn Antonína?). Jako otec 30 leté Anny je uveden zesnulý domkář Štěpán Šemík z Bačkova. 

Ještě jednu nesrovnalost jsme našel. V indexu oddaných je u svatby s Kateřinou Malinovou jméno Václava škrtnuto a dopsáno jméno Josef. Strana 122 a 199. Nevěsty se jmenují stejně. Na straně 122 je Josef uveden v č. 26 (je ale ze Lhoty). Nad jménem Josef je dopsáno a škrtnuto Václav. Něco mi říká, že při zápisu svatby s Kateřinou došlo u rodičů Václava k omylu.

Na závěr jedna zajímavost. Za pár dnů propadne státu jeden malý pozemek v okolí Bačkova, který vlastnil Josef Šemík s manželkou. Josef byl vnukem Václava, u kterého jsem tento příspěvek začínal.

Život přináší smutné náhody

S Petrem Šemíkem jsem mluvil naposledy minulou středu. Domlouvali jsme si schůzku na čtvrtek 23. listopadu. Měli jsme se sejít ve čtyřech: já, Petr a dva Martinové, všichni Šemíkové. Jeho místo zůstalo prázdné. 

Upřímnou soustrast jeho rodině a věnujme Petrovi tichou vzpomínku, ať jsme kdekoli.

Pražský adresář

Pražské kontakty, které lze dohledat v adresářích či telefonních seznamech, nám pomohly mapovat příchod jednotlivých Šemíků z Vysočiny do metropole království. Dnes již máme ucelený přehled, jak přibývalo v Praze Šemíků před vznikem republiky v roce 1918.

První byla Marie Šemíková. V polovině 19. století přišla do Prahy jako služebná. Začátkem 80. let předminulého století přichází na Žižkov vdova Kateřina Šemíková s téměř dospělým synem. Jan Šemík se stal kupcem, oženil se, přišly děti... hrob má na Olšanských hřbitovech. Na prahu 20. století následuje Karel Šemík, rodák z Ovesné Lhoty. První rok žije, stejně jako Jan, na Žižkově. Ožení se a stěhuje se do Holešovic.

Mapa Nuslí kolem roku 1910.
Modře bydliště Marie. Červeně místa, kde bydlela Anna.

V té době můžeme nalézt v pražských Nuslích Marii Pipkovou, rodem Šemíkovou ze Smrdova. V roce 1897 přichází do Záběhlic - Práče rodina Václava Šemíka. Ale zpět do Nuslí. Počátkem roku 1905 se přistěhovala do Prahy rodina Aloise Šemíka. Ten tragicky umírá a vdova Marie se synem Aloisem se během několika málo let třikrát stěhuje v okolí Riegrova náměstí (dnes Bratří Synků). Od začátku roku 1909 vdova Marie Šemíková žije ve společné domácnosti s vdovcem Ludvíkem Kunešem.

Dvojnásobná vdova Anna Šemíková mezi roky 1907 a 1910 bydlí nedaleko od Marie.

Adresář královského hlavního města Prahy (1910)

Dostáváme se do roku 1910. Znaly se obě ženy? Těžko říct. Na mapce Nuslí z té doby jsou červeně zakroužkovány domy, ve kterých bydlela Marie, vdova po brzdaři státních drah.

Modře pak jsou označena místa bydliště Anny. Tady jsem narazil na určitý rozpor. V adresáři vlevo je poslední adresa krejčové v Nuslích ve Vladimírově ulici 272 (otazník na mapě). V policejních pobytových přihláškách je uvedeno číslo 2, což je blíže náměstí v těsném sousedství poslední adresy Marie. Obě dvě vdovy se poměrně často stěhovaly. Ani jedna zcela jistě neměla život jednoduchý.

Na závěr dnešního psaní ještě jedna historická fotografie. Havlíčkova ulice, dnes Nuselská. V pozadí Riegrovo náměstí. Cukrářství bylo na rohu křižovatky s ulicí Vlastislavovou.

Další triangulace

Tento týden byl příležitostí ke vzpomínkám na naše předky. Včera a dnes jsem s maminkou navštívil hroby v Sázavce, Čachotíně (otcova strana) a na Vraclavi u Vysokého Mýta (matčina strana). Před pár dny - 2. listopadu - se však stalo něco pozoruhodného. V den vzpomínky na všechny věrné zesnulé jsem našel ve schránce elektronické pošty tři zprávy týkající se pátrání po předcích. Není pravidlem, že se po mých pokusech o kontaktování potenciálních shod v rodokmenech či DNA testech dočkám odezvy. A tento čtvrtek jsem se dočkal reakce hned ze tří stran. To je úplný svátek. Kdo někdy zkoušel oslovovat shody v genealogických nebo genetických databázích, mi určitě dá za pravdu.

Ledvinkovi - 7 generací

První ze tří výše uvedených zpráv byla reakcí na komunikaci začínající v srpnu tohoto roku. To jsem na MyHeritage objevil sice nevelkou, ale jistou shodu atDNA. 0,7% (47,7‎ cM) na 10. chromozomu. 

Triangulace - průnik shod tří jedinců

Na můj tehdejší dotaz: „Nemáte příbuzné/předky někde na Havlíčkobrodsku?“ jsem dostal odpověď. „Předky na mám k Havlíčkobrodsku nejblíže u Chotěboře - větev od mojí babičky. Rodiny Zítkových a Němcových.“

Protože shoda byla i u mého strýce z otcovy strany, moje otázka směřovala k území, kde bychom mohli mít společné předky. V další zprávě došlo k upřesnění lokalit předků shody: Rozsochatec, Čachotín, Bezděkov, Přísetice. Přihořívá. Ledvinkovi z Rozsochatce. Anna Ledvinková přišla na svět 10.3.1797 a byla sestrou Martina Ledvinky. Oba se narodili a vyrůstali v Rozsochatci č. 30. Martin převzal rodný statek a Anna se přivdala do rodiny čtvrtláníka Zítka do Čachotína.

Vnuk Anny, Josef  Zítko se narodil svobodné matce Kateřině Kutilové, když byla ve službě na čachotínském statku. Jakub Zítko byl tehdy v Rozsochatci (č.1?) nádeníkem. Svatba se konala až po narození druhého dítěte Kateřiny. Obě děti byly po svatbě (29.5.1860) legitimizovány. Svatba rodičů se konala v Rozsochatci č.31. Jakub byl toho času ve službě v č.3. V sousedním statku č.4 byl nádeníkem i syn Josef Zítko. Ten se oženil 14.5.1882 s Annou Břízovou, která pocházela z Bezděkova č.15 a v době svatby byla podruhyní na Skořetínském dvoře.

Podle všeho byl Josef i genetickým synem Jakuba. Následná svatba legitimizovala otcovství. Vychází mi tedy, že jsme se Štěpánem příbuzní přes 5. koleno - 5C1R.

Roman Š. - Jiří Šemík - František Šemík - Anežka Ledvinková - Josef Ledvinka - Martin Ledvinka - Jan Ledvinka & Dorota Klementová - Anna Ledvinková & Josef Zítko - Jakub Zítko - Josef Zítko - František Zítko - Věra Zítková - Helena Boušková - Štěpán V.

►0,7% (47,7‎ cM); 1 sdílený segment; nejdelší segment 47,7‎‎ cM na 10. chromozomu◄

Moje shoda se Štěpánem (okrová barva na obr.) je větší než shoda mého strýce Jiřího (4C2R).

►0,3% (20,5‎ cM); 1 sdílený segment; nejdelší segment 20,5‎‎ cM na 10. chromozomu◄

V průniku máme společnou část 20,2 cM.

V úvodu jsme zmiňoval tři zprávy v jeden den. Ke zbylým dvěma se dostanu v některých z příštích příspěvků.

Kde se na Vyšehradě sejdeme

Kde se na Vyšehradě sejdeme? Na to nám dá odpověď anketa, kterou vidíte pod obrázkem pražského panoramatu. Neváhejte a vybírejte.

vybíráme místo srazu v areálu Vyšehradu

Máme tři možnosti. Tou první je místo u rotundy sv. Martina, které známe ze setkání v květnu 2016. Druhou možností je místo na vyhlídce Gorlice. Tam jsme byli v roce 2012. V neposlední řadě je ve hře vyhlídka Starého purkrabství. Co říkáte? 

Momentka z Podolí

Na Vyšehradě si můžeme dopřát výhledy směrem k Pražskému hradu, směrem na Smíchov nebo proti proudu Vltavy směrem na Dívčí hrady i na Podolí a Pankrác.

Máme čas. Ještě více jak šest měsíců. Pro ty, kteří to mají do Prahy daleko, můžeme zkusit zařídit ubytování. Pro ty, kteří to mají obzvláště daleko, budou moci s námi být alespoň prostřednictvím video přenosu.

Závěrem ještě zopakuji výzvu. Loni v říjnu jsme uložili Adamovu radlici do kapličky v Ovesné Lhotě. Najde se někdo splňující podmínky pro převzetí štafety? Ta či ten, kdo podmínky splňuje, může využít kontakt, který je uveden vpravo nahoře nad štítky na této stránce. Příští rok bude příležitost získat Adamovu radlici pro někoho z narozených v letech 2000 až 2006.

Kořeny Lenochů

Tentokrát budu psát o linii mé matky, která pochází z oblasti na jihozápad od spojnice Zámrsk, Vysoké Mýto, Litomyšl. Můj děda se jmenoval Jan Lenoch, praděda také Jan Lenoch a prapraděda...

Tady využiji textu sepsaného farářem Josefem Malým, který byl duchovním na farnosti v Morašicích. Citace je z kroniky s poznámkami a výpisy z matrik předků z rodu Slupeckých. V nadpisu knihy si můžeme přečíst vročení „Vánoce 1962“. Byl to tedy pravděpodobně dárek někomu z rodiny makovských Slupeckých. Prapraděda z Makova, obce nedaleko od Litomyšle, byl zajímavou osobností a určitě se k němu a jeho rodu ještě v příštích měsících vrátím.

Do textu jsem nezasahoval s výjimkou několika upřesňujících poznámek v hranatých závorkách.

Dne 5. února r. 1902 zemřel na statku v Makově č. 18 zemský poslanec Jan Lenoch ve stáří 58 roků. Za veliké účasti sousedů a obyvatel z celého okresu (byl také okresním starostou) a deputací poslaneckých klubů a úřadu byl 8. února pohřben u kostela v Makově. Po něm na jeho místo [v zemském sněmu] byl zvolen Fr. Dostál z Morašic z č. 8 (†1921). Poslancem byl zvolen Lenoch za stranu mladočeskou, pak přišel do nově založené agrární strany. Zvolen byl beze vší vlastní agitace v klidných vodách r. 1895, neboť svým vystoupením, mírným jednáním a poctivostí si získal všude oblibu. Byl měkké, nevýbojné povahy, úzkostlivě spravedlivý. Nosil vousy (neholil se) a čamaru. Zemřel raněn mrtvicí a byl zaopatřen svátostmi. Svatbu měl asi v Dolním Újezdě 12. 2. 1895, odkud byla jeho 20 letá nevěsta Kateřina roz. Prokopová. Jemu bylo tehdy již přes 50 roků.

Do Makova se dostal otec poslance Jana Lenocha asi roku 1840. Jmenoval se Jakub Lenoch a narodil se v Seči Vidlaté (č. 41) jako syn Jakuba a Mariany roz. Dočkalové z č. 42 asi v roce 1814 nebo 1818 [bylo to 12. 1. 1817]. Do Makova se přiženil k Anně Havlíkové narozené r. 1820, která byla dcerou Jana a Kateřiny roz. Němcové z č. 10. Rodiče její se narodili r. 1791. Pan Jakub Lenoch v Makově č. 18 zemřel 18. 4. 1885 už jako vdovec.

Lenochové

Pocházejí ze Seče Vidlaté, odkud se rozšířili i do jiných vesnic. V Seči žili donedávna, a byl to starobylý rod, jehož první známý předek Jíra Lenochů.

Jíra začíná pořadí sedláků v Seči v nejstarším vrchnostenském urbáři – seznamu poddaných a jejich povinností – z roku 1548, tedy před více než 450 lety. Tehdy bylo v Seči jen 23 usedlostí. V Chotěnově, který patřil k sečské rychtě, jich bylo 6. Rychtář měl rychtu výsadní a šenk. Statek ten stával tehdy na kraji obce vpravo, kde asi začínalo původní staré pořadí gruntů před očíslováním z roku 1771 . V Seči, podobně jako v některých jiných obcích, se později okolo r. 1806 číslování měnilo, což třeba mít na paměti při určování starých sídlišť. V Makově naštěstí takových změn, s nimiž si mnozí kronikáři nevěděli rady, v číslování nebylo.

Soupis poddaných podle víry z roku 1651 (Chrudimsko)

V podrobnějším panském urbáři z r. 1659 začíná pořadí Jakub Lenoch. Je to patrně stále stejný statek na tehdejším dolním okraji obce. Svobodná rychta je až třetí statek v pořadí, a patří Janu Tomanovi. Asi před 250 lety se přiženil na rychtu V. Flieder. Rod jeho tam byl až do zániku rychty po požáru někdy po r. 1880. Dnes rychta už neexistuje.

Lenochův starý statek měl tehdy 32 strychů čili korců (jiter) polí. Luka dávala 3 fůry sena. Větší louku neměla ani rychta, která měla 50 strychů polí. Ostatní statky měly 20, 22, 24, 26, 30 až 40 strychů. Povinnosti z takového statku byly asi podobné jako v jiných vesnicích.

Po otci Jakubovi syn Jakub mladší „ujal grunt s rolí a jiným příslušenstvím za cenu 397 kop grošů“. Bylo to roku 1665 zjara a inventář na statku nebyl příliš rozsáhlý: 3 klisny, 1 vůz kovaný, 1 pluh, 3 brány, 2 krávy, 2 kusy jalovýho… Podíly ostatním dědicům splácel po celý život až do smrti r. 1691 [20. 9. 1692], a po něm dál vdova [Anna].

27.10.1653 oddáni Jan Lenoch a Kateřina Drahošská

Jeho bratr Jan se přiženil na statek č. 26 v Seči, kde zemřel hospodář Vavřinec Drahoš asi bezdětný, a Lenoch si vzal vdovu Kateřinu. Staré jméno na statku zůstalo žít dále „po doškách“ a říkalo se stále u Drahošů. Toto jméno zůstalo i v matrikách, ač by se potomci – a patří mezi ně i Drahošové v Makově č. 35 – měli správně jmenovat Lenochové.

Současnící Jana a Adama

Jan Šemík a o generaci mladší Adam se objevují v písemných záznamech po roce 1650. Adam, pravděpodobně syn Jana, se narodil s rozptylem několika málo let kolem roku 1630. Koncem třicetileté války žila rodina Šemíkova na Horách Vrbických. Přišla sem nejdříve v polovině 40. let. Můžeme tedy spekulovat, že se ani Jan, ani Adam, nenarodili v blízkém okolí Smrdova i Vrbice. Proč takto uvažuji.

Zlomovým obdobím pro tuto lokalitu byly roky 1633 až 1636. Smrt Marie Magdaleny Trčkové ve Světlé nad Sázavou (1633), vražda jejího syna Adama Erdmana po boku Albrechta Valdštejna v Chebu a smrt posledního muže rodu Trčků z Lípy ‒ Jana Rudolfa (1634). Jestliže se majetky Trčků až do konce 20. let rozšiřovaly (v roce 1628 o Vrbice, Chlum, Dobrovítov a o rok později o Žleby), po obvinění z proticísařského spiknutí byl jejich veškerý majetek zkonfiskován. Během necelých třech let se dominium Trčků rozpadlo. Jen širší okolí Světlé, Ledče a Habrů, od Větrného Jeníkova po Žleby, bylo rozděleno na menší panství 14 majitelům. To vše bylo dokonáno v roce 1636.

zdroj: Kronika města Světlé

Na Valdštejnově pádu profitoval majetkově i Ferdinand Sigmund Kurz. V roce 1636 získal od císaře za odměnu Vrbici, Žáky a Kluky. Patrně však neměl v úmyslu tyto statky držet dlouhodobě. Po dvou letech prodal Kluky a v roce 1648 Žáky na Čáslavsku. Mezitím po roce 1640 prodal také Vrbici s Horami. To je patrné i z urbáře Světlé nad Sázavou, který je sice nadepsán rokem 1591, bylo však do něj dopisováno i později. V roce 1644 byli doplněni poddaní na Horách Vrbických. Z osedlých pouze jméno Pospíšil zůstává i v následujících zápisech. Jméno Šemík mezi plátci úroků není. Byla to ale doba, kdy chybí přesná evidence všech poddaných a navíc příjmí podléhala změnám. Přesto si myslím, že před rokem 1644 žila Šemíkova rodina někde mimo oblast trojúhelníku Světlá ‒ Ledeč ‒ Habry. A tím jsem dokončil úvahu z úvodního odstavce.

Albrecht Beneš Klusák byl současníkem Jana Šemíka. Na rozdíl od Jana, známe některé zajímavé momenty z jeho života i ze života jeho otce Jana Oldřicha Klusáka z Kostelce. Po roce 1623 odešel Jan Oldřich do exilu. Jak se zdá, mohl opustit Království české ještě později. Rok 1628 ve svých memoárech vyznačil emocionálně zabarveným výrazem „vyhnání“. Podle záznamu z roku 1630 pobýval někde v Polsku. Poslední dochovaný záznam, který zanechal, je nadepsán rokem 1636 a mohl vzniknout zhruba ve stejné době, kdy se Jan Oldřich Klusák z Kostelce pohyboval v okolí Jana Amose Komenského, který tehdy žil v polském Lešně. Jeho bratr Mikuláš Klusák končí také nejspíš v emigraci, neboť se hlásil k Jednotě bratrské a majetek mu byl po Bílé hoře konfiskován. Druhý bratr Albrecht Jiří v roce 1625 umírá v Čechách.

Zámeček v Bačkově byl zbořen

Ve stejném roce se narodil vnuk Jana Oldřicha a syn Albrechta Beneše Jan Maxmilián Klusák z Kostelce, který po smrti otce v roce 1651 zdědí Bačkov. Dochovala se závěť Albrechta Beneše Klusáka. I on patrně, stejně jako otec zastává protestantské smýšlení, i když se asi formálně stal katolíkem. Ačkoli se Albrecht Beneš neodebral, na rozdíl od řady svých příbuzných, do náboženského exilu a rozhodl se pro setrvání v Království českém, nedaly se zvláště v jeho jednání vůči otci Janu Oldřichovi zaznamenat jakékoli náznaky neshod či vzájemného neporozumění. Díky výpovědi dochovaného dopisu z počátku května 1635, který Albert Beneš, toho času ve Vídni, prostřednictvím Jindřicha Kustoše ze Zubřího a Lipky odesílal otci na neznámé místo, se naopak podařilo zjistit, že měl k protestanskému vyznání nadále dosti blízko a navzdory složitým podmínkám doufal v zachování kontaktů se svými blízkými.

Albert Beneš Klusák z Kostelce byl generačním souputníkem Jana Šemíka a Jan Maxmilián Klusák se narodil zhruba ve stejné době jako Adam Šemík. V nejstarších matrikách z Habrů lze objevit událost, které se účastnil jako svědek právě Jan Maxmilián. V červnu 1674 byl za kmotra po narození syna habrského pojezdného. Úředník s titulem polesný či také lesní pojezdný, později nazývaný nadlesní, nebo také vrchní myslivec. V 70. letech byl Adam Šemík občas uváděn v matrikách také jako Myslivec.

zdroje:

SEIDLER, Karl a Ant. Vlad. EICHLER. Kronika města Světlé od roku 1207-1886: s dějepisnými poznámkami o nejbližších vsích a místech v okolí Světlé, se statistickými tabulkami a stručnými vyňatky z Trčkovského Urbáře panství světelského z roku 1591. Ve Světlé: K. Seidler, 1887, s. 153.

KOREŠ, František. Proměna nižší šlechty Království českého v pobělohorské době. České Budějovice, 2020. Disertační práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Filozofická fakulta.

Sbírka matrik Východočeského kraje; signatura: 569; matrika NO, farnost Habry; 1673–1687 (→) [↓]

Vyšehradské zastavení

Od března tohoto roku pracuji na Horách Kavčích a jezdím domů obvykle metrem až na „Zápraží“, jak říkám pražským okrajovým částem, v mém případě do Čakovic.

Na počátku bylo světlo

V pondělí však metro nejelo, někdo skočil na Florenci do kolejiště, a tak jsem se rozhodl jít pěšky přes Vyšehrad dolů k Vltavě. Při cestě kolem starobylé rotundy svatého Martina jsem si připomněl, že se někde zde napřesrok potkáme. Už se vám podařilo tuto novinku šířit po vašich blízkých příbuzných?

V posledních týdnech jsem se snažil prozkoumat minulost Hor Vrbických. Podle posledních poznatků se do této lokality první Šemík, myslivec Jan s rodinou, dostal mezi roky 1644 a 1651. Nejpozději v roce 1644 došlo k připojení vrbického a dobrovítovského dominia k sousednímu světelskému. V urbáři, založeného roku 1591 ještě za Trčků, byli dodatečně dopsáni osedlí na Horách Vrbických. Příjmí Šemík tam není.

U Šemíka

V červenci jsem se v Praze potkal se vzdáleným bratrancem z dolní linie. Jeho vzorek DNA je již v italské laboratoři. Nyní se těším na setkání se zástupcem „Horňáků“, pro kterého mám připraven druhý balíček. Než se dostaneme k výsledkům, což bude trvat pravděpodobně několik měsíců, můžeme přemýšlet, co při srazu na Vyšehradě podnikneme. Restaurace U Šemíka je dočasně uzavřena. Uvidíme, zda se rekonstrukce povede a stihne do konce dubna příštího roku. Zároveň opět připomínám, že bylo vyhlášeno pátrání po kandidátovi na držitele putovní Adamovy radlice, toho času uschované v Ovesné Lhotě. Pokud si toto některý takový přečte a měl by zájem, nechť se mi ozve.

Než došel Šemík na Hory

Hory Vrbické, občas zvané Hory Stříbrné a okrajově také Hory Knínické. Lokalita na hranici tří katastrů – Vrbic, Kynic a Dobrnic – s místními názvy Hory, Na Horách, Na Dolech, Za Láskem, Za Ovčínem.

I. vojenské mapování – josefské, 1764-1768

Kde se vzal tu se vzal Jan Šemík. Byl o generaci starší než Adam. Ten už je spojen se Smrdovem. O Janovi víme, že se jeho jméno v roce 1651 vyskytuje na Horách Vrbických. Vraťme se ale o století zpět.

V areálu těžby stříbrných rud na Horách Vrbických došlo ke vzniku hned dvojice hornických (havířských) osad přímo při dolech, byť vzdálenost otvírek od čtyř nejbližších stálých sídel – Vrbice, Kynic, Hroznětína či Dobrnic – nepřesahovala 1,5 km. Významnější z hornických sídlišť, na Horách Vrbických, dokonce přečkalo ukončení těžby před koncem 16. století, postupně bylo přeměněno na drobnou ves v obvodu vrbického statku, aby v osmdesátých letech 18. století posloužilo jako zázemí pro obnovené kutací pokusy a posléze definitivně zaniklo na samém konci století následujícího. Právě na konci 19. století čáslavský archeolog Kliment Čermák zde našel ještě zbytky obydlí z malé osady, původně asi hornické. Při nevelkém výzkumu nalezl zlomky malovaného talíře, zlomky keramiky, kamnové kachle a hornická želízka.

Stabilního katastr, povinné císařské otisky, 1838

V roce 1561 zde žil a platil dvakrát ročně poplatky úředník Stanislav Syrakovský. Dále Jan a Vondra Kubů. Do pěti osedlých ještě doplňme Jana Žáka a Šťastného. Oba poslední jmenovaní měli zpustlá stavení a byli od poplatků dočasně osvobozeni.

V roce 1603 kupovala Alena Ojířová z Damsdorfu od Jiřího Materny spolu s Vrbicí díl vsi Hor Stříbrných. Postupem času se ale pro osadu prosadil tradiční název celého těžebního okrsku, nesporně i pro její trvalé sepětí s vrbickým panstvím. V roce 1628 Marie Magdaléna Trčková připojila Vrbice (a Chlum s Dobrovítovem) ke Krchlebskému panství. Popis statku "mnohými kontribucemi sešlý, ohněm popálený a jinak zplundrovaný" v době, kdy třicetiletá válka zdaleka ještě neskončila, naznačuje mnohé. Osada Hory Vrbické byla dodatečně, někdy na přelomu třicátých a čtyřicátých let 17. století, dopsána do urbáře panství Světlá. Urbář zde zachytil pět poplatníků (Tomek, Pospíšil, Rozvora, Vojířka, kantorská chalupa). Podle zdroje (2.) byly připsány zápisy k vesnicím Vrbice a Hory Vrbické až roku 1644. I když panství od roku 1636 nepatřilo Trčkům, urbář používali i další majitelé panství. Je to patrné z přípisů nových lokalit a úprav jednotlivých sum či jmen ze 17. či 18. století. Šemíkovi tedy sem na Hory mohli přijít jen několik roků před koncem třicetileté války.

II. vojenské (Františkovo) mapování - Čechy
1836-1852, mapový list O_10_VI

Soupis poddaných podle víry z roku 1651 evidoval ve vsi souhrnem 25 duší v šesti domech (6 rodin), s výjimkou dvou mužů vesměs nekatolického vyznání. Do berní ruly o tři roky později přibyl sedmý usedlík: celkem tu hospodařili tři chalupníci a čtyři zahradníci, které vedle chudých pozemků živila i řemesla a služba (tkalci, tesař, krejčí, myslivec).

Havířské domy popsal těsně před definitivním zánikem na konci 19. století již zmiňovaný K. Čermák: „uprostřed položena klenutá černá kuchyňka v chodbě a od ní křížem rozděleny čtyři světnice s nízkým stropem dřevěným“.

zdroje:

1. Jiří Doležel: K těžbě stříbra na Horách Vrbických v 16. století, Archeologický ústav AV ČR v Brně, Přehled výzkumů 57-2, str. 197-249, Brno 2016

2. Iveta Krpálková: Světelské panství ve světle Trčkovského urbáře z roku 1591, Bakalářská diplomová práce, Brno 2021

Jak Hory Vrbické ke jménu přišly

Vrbice (Fürwitz) nepřesně umístěná
přímo na řece Sázavě, kde bychom
hledali Ledeč a Světlou (Bitta). 

Mapa Johanna Crigingera

 z roku 1568

Jak toto místo přišlo ke svému jménu? To se musíme vrátit v čase do poloviny 16. století.

Zahájení časně novověkého dobývání stříbra na místním ložisku nápadně koreluje se svobodou, kterou s platností od 1. listopadu 1547 Ferdinand I. postoupil (v rámci dohody o minci) na patnáct let panskému a rytířskému stavu Českého království svoji polovinu desátku ze zlatých a stříbrných dolů. Některé tradiční i nové stříbrnorudné lokality na Vysočině a v Posázaví (Jihlava, Polná, Přibyslav, Rataje nad Sázavou, Ratibořice, Stříbrná Skalice, Střímělice, Tábor) nemohly v padesátých letech 16. věku zdaleka konkurovat nalezišti v blízkosti Vrbic a Kynic. Bohatství vrbických stříbrných dolů, ať již skutečné nebo předpokládané, náleželo další celé půlstoletí k aktivům v ekonomice jinak drobného vrbického panství. Patrně proto byly jinak marginální Vrbice pod svým dobovým německým označením (Fürwitz) vyznačeny v mapě zpracované Johannem Crigingerem a vytištěné roku 1568 v Praze. Po Klaudiánově mapě to byla druhá mapa Českého království. A s oblibou byla dále kopírovaná, a to až do vzniku mapy Aretinovy (1619). Protože se nedaleko nacházely Hory Kutné, označil někdo novou lokalitu Horami Vrbickými.

Vrbkové z Vrbice měli na štítě podkovu
dolů obrácenou a na ní sedícího ptáka
s takovou chocholkou jako páv. Sedláček.

Dosud známé doklady zcela neobjasňují, zda báňské práce započaly před polovinou 16. století na stařinách nebo na nově objeveném ložisku. Kdo inicioval průzkumné aktivity a následnou těžbu? Mohlo se jednat o horníky, odborníky a kapitálově silné nákladníky, otevírající prospekci a kutání po dohodě s pozemkovými pány; nezřídka ale počáteční podnět k dolování dala samotná vrchnost.

Komplikované majetkové poměry na Vrbici i samotných Horách Vrbických měly svůj počátek v prvních letech 16. století, kdy jako dědičky starého zemanského statku zůstaly tři dcery Václava Vrbky, posledního vrbického vladyky. Kateřina, Apolonie a Anna z Vrbice. Malé vrbické panství, zahrnující pouze vlastní ves Vrbici s tvrzí, bylo tehdy rozděleno na tři díly, které dostaly jednotlivé sestry a jejich manželé.

Uveďme chronologicky osoby a události, které jsou spojeny s Vrbicí a Horami Vrbickými v 16. století.

~ 1506 Prvý díl Vrbice přešel někdy kolem roku 1506 na patrně nejstarší Kateřinu a jejího muže, Viléma Podvinského z Lerojid (Lerojed), vladyku ze starého středočeského rodu.

1534 Vilém trvale sídlil na vrbické tvrzi, v tituláři české šlechty Brikcího z Licka z roku 1534 se mezi rytíři připomínal Vilém z Lerojid a na Vrbici.

1534 Druhá z dědiček vrbického statku, Apolonie z Vrbice, uzavřela sňatek s Jakubem Vonešem Hostovským z Hostovic, vladykou patrně ze starobylého rozrodu z Pardubicka. Rovněž Jakub Voneš spolu s Apolonií na svém nevelkém dílu vrbického statku přímo sídlili, v tituláři z roku 1534 mezi členy rytířského stavu nechyběl Jakub z Hostovic a na Vrbici. Možná Jakub a Apolonie na Vrbici přebývali na tak zvaném sídle Mikulášovském, po zahájení a rozmachu těžby stříbra proměněném na výsadní krčmu.

1538 Poslední třetina vrbického zemanského statku se na počátku 16. století s Annou z Vrbice dostala do rukou východočeského rytířského rodu Bořků Dohalských z Dohalic. Není zatím zřejmé, kdo z Dohalských jako manžel Anny vrbický díl získal, roku 1538 jej v nedílu drželi již její synové Jan a Petr, kteří tehdy ze svého dědictví na Vrbici odprodali mlýn s určitými dalšími užitky Vilémovi Podvinskému z Lerojed.

před r. 1541 Ještě před shořením zemských desk 2. června 1541 se oba bratři majetkově rozdělili, přičemž vrbické statky připadly Janovi, od poloviny 16. století vystupujícímu v písemnostech jako Jan starší Bořek Dohalský z Dohalic. Není vůbec jisté, že na vrbickém statečku přímo sídlil: jeho rezidencí byl spíše dům v Kutné Hoře v blízkosti Kouřimské brány a masných krámů, jenž zakoupil roku 1548 a vlastnil jej ještě o čtvrtstoletí později (1570).

1546 Kateřina z Vrbice zemřela nejspíše okolo roku 1540, ovdovělý Vilém 7. května 1546 vrbické majetky nechal zapsat i svým dcerám, Apolonii a Magdaléně. K dílu po Kateřině z Vrbice náležela tehdy vlastní tvrz Vrbice, poplužní dvůr, poplatný Duchkovský dvůr a dva kmetcí dvory, dále i lesy a řeka Sázavka.

1546 Po smrti obou manželů Hostovských převzaly příslušnou třetinu rozdílu jejich děti, syn Burián Voneš Hostovský a dcera Kateřina. 24. března 1546 nechali do obnovených zemských desk zapsat nedílné držení svého vrbického dědictví.

1547 Stejně jako jeho strýc Vilém Podvinský z Lerojed, rovněž Burián Voneš se z titulu pozemkového pána angažoval v počátcích dolování stříbra na Vrbici. Podle dosud známých informací oznámil 14. října 1547 pan Burian Voneš Hostovský z Hostovic a na Vrbici hornímu úřadu objev dolu na svých majetcích u Vrbice a požádal o frystuňk.

1547 Už 22. listopadu 1547 udělil Vilém Podvinský spolu s Buriánem Vonešem z Hostovic jako druhým z trojice vrbických pozemkových pánů kverkům na vrbických dolech frystuňk na dobývání stříbra. Na některé šachty na svých majetcích ale poté sám dával propůjčky jiným zájemcům, bez vědomí právoplatných nákladníků.

Prázdninové zastavení

Během června jsme se dobrali k termínu vyšehradského srazu. Zapište si následující datum: 112. května 2024. Jako obvykle je to sobota.

Místem setkání, jak už je v přestupných letech tradicí, bude Vyšehrad. Času je dost a pokud by někdo chtěl přiložit ruku k dílu při přípravě srazu, bude jeho pomoc vítána. Opět se vynořuje otázka, zda se objeví další opatrovatel*ka Adamovy radlice.

Bylo by pěkné, kdyby se sešlo všech osm dosavadních držitelů štafetové trofeje. Vím, že všichni mají svoje starosti a někteří žijí daleko od Prahy. Právě jsem se vrátil z Francie, kde žije se svou rodinou Petra. Mimochodem, všechny čtyři držitelky putovní trofeje již nenosí příjmení Šemíková. Na fotografiích ze starších setkání můžeme najít všech osm nositelů Adamovy trofeje. Poznáte je? Kdo bude další...

Počátkem července dorazily z Itálie dva balíčky. Jsou připraveny pro dva bratrance, kteří nám pomohou upřesnit informace v genetickém stromu Adamovy mužské linie. Těším se na setkání s nimi.

Ještě dodatek. Stále platí možnost nechat se doplnit do rozrodu rodu Šemíkova. Co je potřeba udělat? Na kontakt poslat údaje k doplnění. U žijících osob bude uvedeno pouze jméno a příjmení, jak vidno na našem rodokmenu.

Online matriky v Hradci Králové

Od roku 2021 jsou matriky online k dispozici na stránkách Státního oblastního archivu v Hradci Králové a v Zámrsku zůstávají matriky v papírovém originálu.

Farní úřad: Světlá nad Sázavou

sign. 2552, matrika NOZ (→) [↓], 1659-1693

územní rozsah: farnost Světlá nad Sázavou (Benetice, Bohušice, Broumova Lhota, Březinka, Dolní Dlužiny, Druhanov, Horní Dlužiny, Kunemil, Leštinka, Lipnička, mlýny, Mrzkovice, Nová Ves u Světlé, Opatovice, Pavlíkov, Pohled, Příseka, Služátky, Svatojánské Hutě, Světlá nad Sázavou, Závidkovice) + filiální obvod Lipnice nad Sázavou (Budíkov, Bystrá, Dobrá Voda Lipnická, Dolní Město, Kejžlice, Kochánov, Konkovice, Křepiny, Lipnice nad Sázavou, Loukov, Meziklasí, Radkovec, Radostovice, Rejčkov, Řečice, Smrčná, Volichov, Záběhlice) + lokality z okolí (Babice, Bačkov, Boňkov, Hurtova Lhota, Chlum, Krásná Hora, Michalovice, Okrouhlice, Pelestrov, Sázavka, Skála, Vadín, Valečov, Vež, Vrbice, Zahrádka, Zboží)

229 fol., čeština, latina, poznámka: NZ od IV/1659, O II/1659-XI/1693

sign. 2582, index N (→) [↓], 1659-1826

(Benetice, Hutě Benetické, Dobrá nad Sázavou, Dolní Bohušice, Horní Bohušice, Broumova Lhota, Dolní Březinka, Horní Březinka, Dolní Dlužiny, Druhanov, Horní Dlužiny, Hamry mosazné, Kunemil, Lány, Leštinka, Lipnička,  Mezilesí, Mrzkovice, Nová Ves u Světlé, Nový Dvůr, Opatovice, Pavlíkov, Pohleď, Příseka, Rozinin Dvůr, Ředkovský Mlýn, Služátky, Svatojánské Hutě, Světlá nad Sázavou, Weingartův Mlýn, Závidkovice, Žebrákov, Kučerův Mlýn, Bradáčův Mlýn, Spálený Mlýn, stupárna za Pohledí, V Polích) + filiální obvod Lipnice nad Sázavou (Budíkov, Bystrá, Dobrá Voda Lipnická, Dolní Město, Kejžlice, Kochánov, Koňkovice, Křepiny, Loukov, Lipnice nad Sázavou, Meziklasí, Proseč, Radkovec, Radostovice, Rejčkov, Řečice, Skelné hutě Světelské, Smrčná, Trpišovice, Volichov, Záběhlice) + lokality z okolí (Babice, Bačkov, Boňkov, Hora, Horní Paseka, Hurtova Lhota, Chlum, Kojkovice, Krásná Hora, Leština u Světlé, Lubno, Michalovice, Okrouhlice, Pelestrov, Sázavka, Skála, Staré Hutě, Štěpánov, Vadín, Valečov, Vitonín, Věž, Vrbice, Zahrádka, Zboží)

sign. 2583, index O (→) [↓], 1659-1836

(Benetice, Hutě Benetické, Dobrá nad Sázavou, Dolní Bohušice, Horní Bohušice, Broumova Lhota, Dolní Březinka, Horní Březinka, Dolní Dlužiny, Druhanov, Horní Dlužiny, Hamry mosazné, Kunemil, Lány, Leštinka, Lipnička, Mezilesí, Mrzkovice, Nová Ves u Světlé, Nový Dvůr, Opatovice, Pavlíkov, Pohleď, Příseka, Rozinin Dvůr, Ředkovský Mlýn, Služátky, Svatojánské Hutě, Světlá nad Sázavou, Weingartův Mlýn, Závidkovice, Žebrákov, Kučerův Mlýn, Bradáčův Mlýn, Spálený Mlýn, stupárna za Pohledí, V Polích) + filiální obvod Lipnice nad Sázavou (Budíkov, Bystrá, Dobrá Voda Lipnická, Dolní Město, Kejžlice, Kochánov, Koňkovice, Křepiny, Loukov, Lipnice nad Sázavou, Meziklasí, Proseč, Radkovec, Radostovice, Rejčkov, Řečice, Skelné hutě Světelské, Smrčná, Trpišovice, Volichov, Záběhlice) + lokality z okolí (Babice, Bačkov, Boňkov, Hora, Horní Paseka, Hurtova Lhota, Chlum, Kojkovice, Krásná Hora, Leština u Světlé, Lubno, Michalovice, Okrouhlice, Pelestrov, Sázavka, Skála, Staré Hutě, Štěpánov, Vadín, Valečov, Vitonín, Věž, Vrbice, Zahrádka, Zboží)

Farní úřad: Sázavka

Územní obvod: Sázavka (dříve Smrdov), Bačkov, Dobrnice, Leština, Lubno, Ovesná Lhota, Štěpánov, Vrbice, Zboží, Hroznotín (část Dobrnic), Stará Chraňbože (část Dobrnic), Nová Chraňbože (část Dobrnic)

Poznámka: 1358 farní kostel pod patronátem kláštera řádu benediktinů ve Vilémově, od 1694 fara

Druh fary: katolická, vikariát: Ledeč nad Sázavou, diecéze: Královéhradecká, matriční obvod: Světlá nad Sázavou, Habry, okres: Havlíčkův Brod, kraj: Vysočina

sign. 4851, matrika NOZ (→) [↓], 1694-1770
485 fol., čeština, latina, poznámka: N od XI/1694, O II/1698-XI/1770, Z od 1698, fol. 258-259 biřmovaní 1750-1766, fol. 260-271, 354 nemanželské děti 1698, 1736-1770

sign. 2545, matrika N index N (→) [↓], 1771-1830

234 fol., čeština, latina, poznámka: fol 211-212 nemanželské děti 1773-1783

sign. 2546, matrika N index N (→) [↓], 1805-1847

265 fol., čeština

sign. 2547, matrika N (→) [↓], 1844-1862

282 fol., čeština, němčina

Státní oblastní archiv v Hradci Králové

sign. 3047, matrika N (→) [↓], 1863-1882

477 fol., čeština

sign. 6013, matrika N (→) [↓], 1883-1903

421 fol., čeština

sign. 2548, matrika O index O (→) [↓], 1771-1835

102 fol., čeština, latina

sign. 2549, matrika O index O (→) [↓], 1835-1850

120 fol., čeština, němčina

sign. 3048, matrika O (→) [↓], 1851-1885

210 fol., čeština

sign. 2550, matrika Z index Z (→) [↓], 1771-1835

121 fol., čeština, latina

sign. 2551, matrika Z index Z (→) [↓], 1803-1846

88 fol., čeština

sign. 6014, matrika Z (→) [↓], 1847-1907

316 fol., čeština, němčina, poznámka: fol. 316 nařízení presidia o zasílání výkazů zemřelých 1901

Pokud vám vyhovuje hledat ve stažených matrikách, otevřete si archivní pomůcku Sbírka matrik Východočeského kraje. V pdf souboru je u každé matriční knihy odkaz "Stáhnout všechny snímky". Zde můžete použít link [↓].

Blíží se Den otců

V mezičase mezi Dnem matek a otců si můžeme zvolit termín pro konání příštího srazu Šemíků. Po letech hojných a družných přišly časy nejisté a zdrženlivé. Pojďme si společně zavzpomínat a s nadějí vzhlížet k věcem příštím.

Petr a Roman na YFull a FTDNA

Kromě termínu srazu nám chybí kandidát na dalšího nositele rodové štafety. A ještě jeden nebo dva otazníky mi zbývají. Již od března víme, že naše dvě základní rodové linie jsou nejen papírově, ale i geneticky propojeny. Na obrázku je vpravo Horní linie (R. Š. a V. Š.) a vlevo linie Dolní (P. Š., M. Š.). Schválně, zda se vzdálení bratranci podle iniciál poznají. Jsou kandidáty pro genetický test.

V každé z obou linií jsem vybral po jednom zástupci, který každý může pomoci blíže specifikovat konce větviček jednotlivých rodin. Rozdělení jednotlivé větve na menší větve je určeno v podstatě mutací, která se projeví u potomků jednoho muže. Takže genetickým testem se, zjednodušeně řečeno, porovná, s kterou větví má testovaný muž shodné markery a určí se mu tzv. terminální SNP. To je jedna konkrétní mutace, kterou mají alespoň dva muži, a která definuje určitou větev, do které tito muži patří.

Otec Tomáše a Josefův strýc Jakub se usadili v Ovesné Lhotě.
Jejich potomci tam žijí dodnes.

Testováním se rovněž určí i tzv. privátní SNP, které ještě u nikoho nebyly objeveny. Terminální SNP se však může měnit, a to v případě, kdy v jedné větvi přibudou testované osoby, které mají některé tyto privátní SNP shodné. Právě podle těchto společných SNP vznikne nová větev, která může být vlastní třeba konkrétní rodině. (*) Zdá se vám to příliš komplikované? Příští rok na Vyšehradě se to pokusím vysvětlit jednodušší formou :-)

Tomáš Šemík z Ovesné Lhoty a Josef Šemík ze Smrdova byli vzdálenými bratranci (3C1R) se společným předkem Adamem. 3. bratranci jednou posunutí byli spřízněni nejen po mužské linii. Václav Buríšek, syn dcery Tomáše se oženil s dcerou Josefova strýce.

(*) viz GENETICKÝ PŮVOD RODU MATÚŠ

Od fořtknechta k fořtmistrovi

Struktura loveckých úřadů na čele s lesmistrem se v základních obrysech vytvořila již v předbělohorském období a později se proměňovala spíše jen v detailech.

V 17. století na příkladu komorní pardubické „jägerpartei“ existovali tyto hodnostní stupně: forštmistr (fořtmistr), hofjager, besuchknecht, mladší jager, polní myslivec, planknecht, forštknecht, oborník, nyderknecht, holota. Od roku 1655 pozorujeme jasné doklady, že myslivci měli jako zaměstnanci vrchnosti zvláštní roli a status. Tehdy dostal pardubický hejtman instrukce, aby neposílal hajné pracovat na cizí panství a osvobodil je z většiny robot, kromě těch hlavních v létě, kdy bylo potřeba sklízet obilí a píci. Tyto úlevy se ale netýkaly hajných, kteří drželi statky a také z usedlostí museli platit běžné úroky. Přesto další zdroj příjmů poskytoval myslivcům existenční jistotu, protože odměny za práci myslivce nebyly spolehlivé a závisely na potřebách a štědrosti vrchnosti a také na dostatku zvěře v lese (*).

Opočenský zámek nebyl pouze rezidencí šlechtické rodiny Trčků z Lípy, ale také ekonomicko-správním centrem celého panství. V čele panství stál hejtman, v pramenech nazývaný také „pan ouředník“, který měl na starost vrchní dozor nad vrchnostenskou kanceláří a nad poddanými ve všech záležitostech, ve kterých byly podřízeni vrchnosti. Tuto funkci obvykle zastával příslušník nižší šlechty, jsou ale známy i hejtmani měšťanského původu. Za posledních Trčků spravoval opočenské panství v letech 1600 – 1628 Andreáš Nejman z Ryglic, v letech 1628 – 1629 Václav Kaňka Náchodský a Mikuláš Jeremiáš Třebechovský a od roku 1630 jako hejtman působil Jan Petr Rašín z Rýzmburka. Vedle nich působili jako regenti Samuel z Nejepína (1624) a Jindřich Kustoš mladší ze Zubří (1625 – 1629). V letech 1630 – 1634 byl vrchním regentem Jindřich Straka z Nedabylic. (+)

Na Opočenském panství se Klusák z Kostelce jako hejtman nevyskytoval. Minule jsme se pozastavili nad poznámkou, že Albrecht Beneš Klusák z Kostelce (generační vrstevník Jana Šemíka) byl fořtmistrem a později hejtmanem na Trčkovském panství. Bylo to v Posázaví nebo ve východních Čechách?

Z lovů a myslivosti na Opočensku

V opočenském urbáři z roku 1581 je zmíněn Jan polesnej z Opočna, syn Jíry zahradníka z Bolehoště. Podrobnější informace máme ze tří dochovaných knih počtů. V čele lesního personálu stál roku 1617 „jagrmeistr“ Jan Hylebrand Licek z Ryzmberka. Dále je v účtech uveden Jiřík Němec, myslivec, dále jakýsi Koktáček a Gerhard Pomora. Pan Licek pobíral čtvrtletně 12 kop 30 grošů služného, Jiřík Němec 1 kopu 30 grošů, Koktáček 50 grošů. Dále je zmíněno vyplacení 2 kop Pavlovi Rybáři, myslivci z Krňovic a to „na ústní poručení Jeho Milosti Páně.“ Svého myslivce měl i „mladý pán“, nejspíš syn Jana Rudolfa Trčky Adam Erdman. Z dalšího lesního personálu jsou uvedeni dva holomci (Uhříček a Žába), bažantník Jan Dvořák – syn bažantníka v Chropotíně – se služným 37 ½ groše a Anna Persyánka „dřevo spravující“ se služným 1 kopa 15 grošů. Na některé práce byli najímáni myslivci z okolních panství. V roce 1617 je zmiňován „myslivec polní z Pardubic na outratu lapajíc husy“, který byl ubytován v krčmě v Jasenné a krčmářka obdržela 42 grošů. Roku 1622 jsou v účtech uvedeni kromě pana Licka Matěj Polesný se služným 1 kopa 30 grošů, myslivci Jíra Němec, Jan Koktáček, Pavel z Krňovic a starý Pomora, holomci Uhříček a Pavlíček a bažantník Matěj z Ledec se služným 37 ½ groše. Roku 1623 jsou navíc uvedeni myslivci Vodáček, Pomr mladší, Žába a Janek polesný. (+)