Jmenovci a příbuzní

V telefonním seznamu z let 1969 a 1971 nacházíme v Praze dvě rodiny Šemíků. Obě žily blízko centra. Pěšky necelé dva kilometry. Vzdálenost mezi jejich bydlišti byste ušli za půl hodiny.

Přemyslovská (2)

Zajímavostí bylo, a pro mě jako badatele to bylo matoucí, že v obou rodinách se objevovalo jméno Oldřich a Pavel. Obě rodiny o sobě věděly, ale příbuzní to nebyli. Tedy, alespoň si to mysleli. Je to tak. V dnešní době již se mnozí z nás nestýkají se všemi bratranci a sestřenicemi. Když se ale jmenujete Šemík, nějaký příbuzenský vztah by tam přeci jen mohl být.

Začneme zeširoka. O jaké historické době bychom mohli říct, že máme s libovolným druhým člověkem společného předka? Tohle je zajímavé téma, protože kombinuje genetiku, demografii a trochu matematiku. Je rozdíl mezi genetickým a genealogickým společným předkem. Genetický společný předek v mužské nebo ženské linii může být i před 100 000 – 200 000 lety (pro mitochondriální DNA – „mitochondriální Eva“ a Y-chromozomální „Adam“). Na konci tohoto textu si ukážeme, že Oldřich a Pavel z Rumunské mají společného genetického předka v mužské linii mnohem hlouběji v minulosti než by se dalo čekat.

Rumunská (1)

Genealogický společný předek (čistě z hlediska rodokmenu, ne genů) pro celou světovou populaci pravděpodobně žil před 2000 – 5000 lety. Pro menší propojené oblasti (např. Evropa) je to výrazně kratší doba – odhadem vyšší stovky let zpátky. Pro malou venkovskou obec ve střední Evropě bude doba, kdy žil společný genealogický předek podstatně kratší než pro celou Evropu nebo svět. Pro libovolné dva současné lidi z téže vesnice je velmi pravděpodobné, že mají společného předka v rozmezí asi 8 až 12 generací (≈200–300 let). Za předpokladu, že byla obec relativně uzavřená a míra přistěhovalectví byla nízká.

Proč je to možné? Mluvíme o jevu známém jako „ztráta předků“, kdy se kvůli příbuzenským svazkům v minulosti rodokmen začne „skládat do sebe“ – počet teoretických předků roste geometricky, ale reálně je omezený velikostí populace.

Jak to bylo se Šemíky z Rumunské a Přemyslovské ulice? Oldřichové, kteří v roce 1970 bydleli na Vinohradech, byli genealogicky 6. bratranci. Jejich genealogicky společnými předky byli rodiče bratrů Jana a Václava – Jakub a Marie Magdaléna Šemíkovi. 

Linie 2 je původem z Ovesné Lhoty a rod označený číslem 1 žil v Bačkově a Jiříkově. Obě linie patří k „dolním“ Šemíkům. Já jsem zástupce „horních“ Šemíků.

Genetickým nejbližším společným předkem „horňáků“ a „dolňáků“ je Adam. To platí i pro Oldřicha (2), ale ne pro Oldřicha (1). Ptáte se proč? Mužská linie (1) je přerušena. Anežka Šemíková počala Oldřicha s neznámým otcem. Pokud bychom provedli test Y-DNA Oldřichova syna nebo vnuka, bude pravděpodobně výsledkem nejbližší společný genetický předek mnohem hlouběji v minulosti v závislosti na haploskupině chromozómu Y lidské DNA.

Genealogicky ale Adam, Jakub a pravděpodobně i jeho žena Marie Magdaléna společným předkem Oldřichů zůstávají. Když se ještě vrátím ke starým telefonním seznamům, je tu jedna neznámá. V Nuslích v Táborské 48 je uvedeno telefonní číslo Jaroslavy Šemíkové. Neumím si ji zařadit. Je zajímavé, že ve stejném domě žili Šemíkovi mezi roky 1907 a 1910. Táborská ulice se tehdy jmenovala Palackého.

Kdo měl přijít, nepřišel

Přišli ti, kdo chtěli přijít 

Počínaje rokem 2011 začala tradice setkávání našeho klanu. V posledních letech byla ale přerušována. Jsem opravdu rád, že se tento rok opět podařilo navázat dalším srazem. Je přestupný rok a to znamená uspořádat setkání na Vyšehradě. Tak to bylo i v letech 2012 a 2016. Rok 2000 byl rokem covidové pandemie.
Na hromadné fotografii můžete spatřit v ruce jednoho z účastníků Adamovu radlici. K mé lítosti však nepřišel ten, kdo měl přijít. Tedy někdo, kdo by převzal štafetu a opatroval trofej do dalšího roku. Nyní budeme čekat, zda se tohoto úkolu ujme někdo z mladší generace. Jsem tu a jestliže budete mít zájem, pomohu s organizací příštího srazu. Abych nezapomněl. Dnes mají svátek všechny matky. I proto se naše srazy konají obvykle o víkendu, kdy je tento svátek v kalendáři.

Pololetní prázdniny

Když jsem před 15 lety objevil na stránkách pana Myšičky v textu Josefa Zadiny zmínku o Janovi Šemíkovi, probudilo se ve mně odhodlání pátrat po kořenech našeho rodu. Moje první reakce z 30. 1. 2009 byla následující:

Můj praděda pocházel ze Smrdova. Můj děda František Šemík již žil v obci Rozsochatec. Neví někdo více o Janu Šemíkovi, rolníku a starostovi (1894-1909)?

Když jsem začal tušit, že v okolí Smrdova, dnešní Sázavky, mohli žít Šemíkové před více jak 470 lety, začala jízda. Pátrání na internetu, shánění kontaktů, návštěvy archivů, organizace srazů jmenovců.

Především na bádání v archivu jsem si k padesátinám nadělil tablet. Za roky se v něm nastřádalo plno poznámek a fotek s matričními záznamy. Uběhlo několik roků. Potvrdilo se propojení prvního Adama Šemíka a všech Šemíků žijících dnes v Čechách, na Moravě a na Slovensku. Tablet morálně zastaral. Ještě několik let fungoval, ale již nešel aktualizovat. Téměř jsem ho nepoužíval. Pak se vyčerpala baterie. Definitivně.

Minulý týden v pátek 2. února na pololetní prázdniny jsme s vnuky donesli staré vyřazené mobilní telefony do Zoo Praha. Kluci získali dětskou vstupenku za 1 Kč, já přidal 12 let starý tablet. Společně jsme podpořili kriticky ohrožený druh goril nížinných.

Můj a Petrův Big-Y nás posunul k roku 1600

Před pár dny došlo ještě k jedné události. Společnost Family Tree DNA mi poslala doplňující informaci o mém strýci z otcovy strany. V době pandemie jsem ho v Číhošti požádal, aby si odebral vzorek ze sliznice dutiny ústní. V laboratoři po testech a sekvenování získali výsledky autosomální DNA (Family Finder).

To bylo v létě roku 2021. Nyní FamilyTreeDNA doplnila strýcovy výsledky o mezilehlou Y-DNA (na obr. FF). S touto přechodnou haploskupinou pronikneme do počáteční a střední části migračního příběhu svých otcovských předků, který se táhne od doby Adama s chromozomem Y - tedy někdy před úžasnými 240 000 až 550 000 lety - po dobu přibližně před 4 500 lety. Výsledek nás nedovede do doby železné, natož do středověku či novověku, jak je tomu u testu Big-Y. Zdá se tedy, že oproti testu 23, 37 nebo 111 markerů STR, je u FF přiblížení terminálnímu (koncovému) SNP větší. 

Proč je zajímavé znát svou haploskupinu Y-DNA?

Zjištění naší haploskupiny Y-DNA nám umožní zařadit náš otcovský rod do širšího kontextu lidské historie. Je to cesta, která nás zavede tisíce let zpátky a umožní nám sledovat migrace našich přímých otcovských předků po celém světě - odraz našeho dávného otcovského dědictví.

Pražský adresář

Pražské kontakty, které lze dohledat v adresářích či telefonních seznamech, nám pomohly mapovat příchod jednotlivých Šemíků z Vysočiny do metropole království. Dnes již máme ucelený přehled, jak přibývalo v Praze Šemíků před vznikem republiky v roce 1918.

První byla Marie Šemíková. V polovině 19. století přišla do Prahy jako služebná. Začátkem 80. let předminulého století přichází na Žižkov vdova Kateřina Šemíková s téměř dospělým synem. Jan Šemík se stal kupcem, oženil se, přišly děti... hrob má na Olšanských hřbitovech. Na prahu 20. století následuje Karel Šemík, rodák z Ovesné Lhoty. První rok žije, stejně jako Jan, na Žižkově. Ožení se a stěhuje se do Holešovic.

Mapa Nuslí kolem roku 1910.
Modře bydliště Marie. Červeně místa, kde bydlela Anna.

V té době můžeme nalézt v pražských Nuslích Marii Pipkovou, rodem Šemíkovou ze Smrdova. V roce 1897 přichází do Záběhlic - Práče rodina Václava Šemíka. Ale zpět do Nuslí. Počátkem roku 1905 se přistěhovala do Prahy rodina Aloise Šemíka. Ten tragicky umírá a vdova Marie se synem Aloisem se během několika málo let třikrát stěhuje v okolí Riegrova náměstí (dnes Bratří Synků). Od začátku roku 1909 vdova Marie Šemíková žije ve společné domácnosti s vdovcem Ludvíkem Kunešem.

Dvojnásobná vdova Anna Šemíková mezi roky 1907 a 1910 bydlí nedaleko od Marie.

Adresář královského hlavního města Prahy (1910)

Dostáváme se do roku 1910. Znaly se obě ženy? Těžko říct. Na mapce Nuslí z té doby jsou modře zakroužkovány domy, ve kterých bydlela Marie, vdova po brzdaři státních drah.

Červeně pak jsou označena místa bydliště Anny. Tady jsem narazil na určitý rozpor. V adresáři vlevo je poslední adresa krejčové v Nuslích ve Vladimírově ulici 272 (otazník na mapě). V policejních pobytových přihláškách je uvedeno číslo 2, což je blíže náměstí v těsném sousedství poslední adresy Marie. Obě dvě vdovy se poměrně často stěhovaly. Ani jedna zcela jistě neměla život jednoduchý.

Na závěr dnešního psaní ještě jedna historická fotografie. Havlíčkova ulice, dnes Nuselská. V pozadí Riegrovo náměstí. Cukrářství bylo na rohu křižovatky s ulicí Vlastislavovou.

Kde se na Vyšehradě sejdeme

Kde se na Vyšehradě sejdeme? Na to nám dá odpověď anketa, kterou vidíte pod obrázkem pražského panoramatu. Neváhejte a vybírejte.

vybíráme místo srazu v areálu Vyšehradu

Máme tři možnosti. Tou první je místo u rotundy sv. Martina, které známe ze setkání v květnu 2016. Druhou možností je místo na vyhlídce Gorlice. Tam jsme byli v roce 2012. V neposlední řadě je ve hře vyhlídka Starého purkrabství. Co říkáte? 

Momentka z Podolí

Na Vyšehradě si můžeme dopřát výhledy směrem k Pražskému hradu, směrem na Smíchov nebo proti proudu Vltavy směrem na Dívčí hrady i na Podolí a Pankrác.

Máme čas. Ještě více jak šest měsíců. Pro ty, kteří to mají do Prahy daleko, můžeme zkusit zařídit ubytování. Pro ty, kteří to mají obzvláště daleko, budou moci s námi být alespoň prostřednictvím video přenosu.

Závěrem ještě zopakuji výzvu. Loni v říjnu jsme uložili Adamovu radlici do kapličky v Ovesné Lhotě. Najde se někdo splňující podmínky pro převzetí štafety? Ta či ten, kdo podmínky splňuje, může využít kontakt, který je uveden vpravo nahoře nad štítky na této stránce. Příští rok bude příležitost získat Adamovu radlici pro někoho z narozených v letech 2000 až 2006.

Vyšehradské zastavení

Od března tohoto roku pracuji na Horách Kavčích a jezdím domů obvykle metrem až na „Zápraží“, jak říkám pražským okrajovým částem, v mém případě do Čakovic.

Na počátku bylo světlo

V pondělí však metro nejelo, někdo skočil na Florenci do kolejiště, a tak jsem se rozhodl jít pěšky přes Vyšehrad dolů k Vltavě. Při cestě kolem starobylé rotundy svatého Martina jsem si připomněl, že se někde zde napřesrok potkáme. Už se vám podařilo tuto novinku šířit po vašich blízkých příbuzných?

V posledních týdnech jsem se snažil prozkoumat minulost Hor Vrbických. Podle posledních poznatků se do této lokality první Šemík, myslivec Jan s rodinou, dostal mezi roky 1644 a 1651. Nejpozději v roce 1644 došlo k připojení vrbického a dobrovítovského dominia k sousednímu světelskému. V urbáři, založeného roku 1591 ještě za Trčků, byli dodatečně dopsáni osedlí na Horách Vrbických. Příjmí Šemík tam není.

U Šemíka

V červenci jsem se v Praze potkal se vzdáleným bratrancem z dolní linie. Jeho vzorek DNA je již v italské laboratoři. Nyní se těším na setkání se zástupcem „Horňáků“, pro kterého mám připraven druhý balíček. Než se dostaneme k výsledkům, což bude trvat pravděpodobně několik měsíců, můžeme přemýšlet, co při srazu na Vyšehradě podnikneme. Restaurace U Šemíka je dočasně uzavřena. Uvidíme, zda se rekonstrukce povede a stihne do konce dubna příštího roku. Zároveň opět připomínám, že bylo vyhlášeno pátrání po kandidátovi na držitele putovní Adamovy radlice, toho času uschované v Ovesné Lhotě. Pokud si toto některý takový přečte a měl by zájem, nechť se mi ozve.

Pražské kontakty

Když jsem před roky hledal kontakty na jmenovce, pomohla mi i návštěva Poštovního muzea, kde mají výtisky starých telefonních seznamů.

Pražský seznam z r. 1981

Nikdy asi v seznamech telefonních linek nebyla taková koncentrace našeho příjmení jako v roce 1981 v Praze. Čísla telefonů už nejsou mnoho let platná. Ani na adresách už dnes nikoho ze Šemíků nenajdeme. Někteří z nich už nežijí. Na našich srazech, které jsem v posledním desetiletí měl příležitost organizovat, se osobně z tohoto seznamu zúčastnil jen jeden. Vladislav Šemík byl v roce 2012 na Vyšehradě. Ztratil jsem na něj ale kontakt, a obávám se, že již dnes nežije. Možná se ozvou jeho potomci.

Olšany

Na Olšanských hřbitovech lze nalézt hrob rodiny se jmény Blanka, Pavel, Jana, Marie, Václav, Jarmila, František, Oldřich, Jaromír.

V roce 2014 jsem ještě netušil, že se nám v Praze sešly dvě linie Šemíků. O rok později už to bylo jasnější. Ti z Olšanského hřbitova přišli z Ovesné Lhoty. A ti druzí?

Rodina vzdálených bratranců a sestřenic má místo posledního odpočinku v Praze na smíchovském hřbitově Malvazinky. Do Prahy se dostali později a původem jsou z Jiříkova u Habrů.

Již několik měsíců se pokoušíme spojit s příslušníka z obou stran. Zatím to nevyšlo. Snad se to povede nyní v březnu. Zdravím Petra i Pavla!

Malvazinky

MMXX - zamyšlení na konci roku nula

Původně královské komorní město Mirotice bylo součástí zvíkovského panství. Počátkem 16. století je městečko zastaveno pánům z Rožmitálu. Přičiněním Zdeňka Lva z Rožmitála vydal král Vladislav II. roku 1499 v Budíně pro Mirotice první královské privilegium, jímž se jim dostalo právo na konání dvou osmidenních výročních trhů – jarmarků. V době rožmitálské zástavy (1476 – 1543) nárokovali zástavní držitelé královského panství zvíkovského – Rožmberkové a Švamberkové na Mirotických vykonávání robot pro Zvíkov a zvláště pro zvíkovský královský dvůr v Cerhonicích.

Z Mirotic do Rožmitálu to je asi 30 km. Václav Hájek z Libočan, který byl v letech 1524 – 1527 farářem v Rožmitálu, sepsal v průběhu 30. let Kroniku českou. V ní se objevuje Hájkem možná částečně vymyšlená, částečně ústním podáním zachycená, pověst O Křesomyslu a Horymírovi s bájným koněm Šemíkem.

Rožmitálský spisovatel R. R. Hofmeister cituje ve své knize "Nové rožmitálské obrázky" dopis Zdeňka Lva z Rožmitálu z 31. července roku 1527 určený Václavu Hájkovi z Libočan, tehdy již působícímu na Karlštejně. Vyčítal mu, že za jeho působení na starorožmitálské faře si nevedl správně a při odchodu si odtud odnesl některé kostelní a farní věci, „že více bral, než zasloužil, že při faře nezachoval tolik nábytku, jakož k němu byl přistoupil“, prostě, že si odvezl některé věci, které nebyly jeho majetkem. Zdeněk Lev Hájka žádal, aby věci vrátil, aby „se v tom žádné ukrácení nestalo“. Nakonec došlo k soudu, Hájek musel vše vrátit a navíc zaplatit soudní útraty.

Po rozpadu rožmitálského panství připadly roku 1544 Mirotice opět ke královskému panství zvíkovskému, jež v té době zástavně držel panský rod Švamberků. Zvíkovský pán Hendrych st. ze Švamberka po roce 1550 v Miroticích založil a náležitými příjmy opatřil městský špitál. Úsilí o úplné a nezávislé samosprávní postavení vyvrcholilo roku 1562 zřízením vlastní radnice. V následujícím období město získalo celou řadu privilegií. Vrchnostenským privilegiem z roku 1569 bylo Miroticím přiznáno právo vaření piv bílých a červených v jejich obecním pivovaře. Slibný hospodářský rozvoj byl načas zpomalen velkým požárem v roce 1575, při němž shořelo 50 domů.

Možná shořel i dům, který 20 let před požárem patřil Václavu Šemíkovi. Tomu Šemíkovi, jenž byl roku 1561 potrestán ztrátou možnosti zakoupit si dům či pozemek v městečku Mirotice.

Když si rozebereme možné zdroje inspirace Václava Hájka z Libočan, přidávám i možnost, že při pojmenování pro bájného koně se mohl inspirovat příjmím poddaných z Mirotic. To posiluje první dvě varianty vzniku našeho jména - prostou, nebo nelichotivou. 

Ptáte se, co může mít společného Václav Šemik z Mirotic s Adamem Šemíkem ze Smrdova? Těžko říct. Rovnou raději napíšu, že nejspíš jen podobné jméno. Mezi Adamem a Václavem je rozdíl tří až čtyř generací. Navíc se Adamem dostáváme do předmatriční doby, kdy písemných dokladů o příbuzenských vztazích valem ubývá. Pojďme si vyjmenovat nalezené osoby s příjmím Šemík před Adamem. U nikoho z nich neznáme rok narození. U některých známe zhruba dobu úmrtí a několik údajů ekonomicko-právního charakteru (prodej, nákup, svatební smlouva, závěť, soudní výrok).

► Jan Šemík - o generaci starší

S velkou pravděpodobností Adamův otec. Nevíme odkud na Hory Vrbické přišel. Povolání - myslivec.

► Jan Šemík - asi o generaci starší 

Syn Mikuláše, možná vnuk Ondřeje. Všichni obyvatelé Mladé Vožice a majitelé nemovitostí.

► Jan Šemík - pravděpodobně o dvě generace starší

Snad bratr Mikuláše. Soused z Mladé Vožice.

► Jan Šemík - nejspíš o dvě generace starší

Měšťan z Dobrušky, který pocházel z vesnice Domašín.

► Celestýn Šemík - asi o dvě generace starší

Erbovní měšťan, písař při nejvyšším purkrabství v Praze.

► Václav Šemík - až o čtyři generace starší

Obyvatel Mirotic.

Vyšehrad 2020

V posledních týdnech všichni prožíváme intenzivně přítomnost a na přemýšlení o minulosti natož o budoucnosti tak nějak nezbývá čas. 

Restaurace U Šemíka funguje i v době koronavirové

Navzdory současným opatřením se připravuji navštívit 9. května Vyšehrad. Jsou to čtyři roky, co jsme tu byli společně. Ne, opravdu na žádnou hromadnou akci letos nemyslím. Chtěl bych ale rozproudil diskuzi nad příštím rokem. To bude už deset let, co jsme se setkali v Číhošti. Pamatujete?

Co byste říkali na výroční setkání v roce 2021? A kde bychom ho mohli uspořádat? Budu se těšit na nápady. Kandidáta na vyzvednutí Adamovy radlice z úschovy pro příští rok máme. Rád pomohu při uspořádání srazu.

Diskuzi můžeme vést zde pod článkem. Můžete mi poslat email nebo můžeme diskutovat - jak je dnes častá praxe - prostřednictvím videokonference. V "místnosti" Vysehrad2020 budu v sobotu 2. května od 10h. Platforma videokonference meet.jit.si vyžaduje pouze prohlížeč (doporučen Chrome) a mikrofon, případně webkameru. Příští víkend to bude příprava na 9. května, kdy možná uvidíme Vyšehrad z výšky. Tedy pokud bude pěkné počasí a nebude tuhá karanténa.

Dodatek ze 4. května

V sobotu 9.5. budu na Vyšehradě. Zvu zejména Šemíky z Prahy a blízkého okolí. Pojďme procházkou oslavit návrat k předkaranténní době.

Na https://meet.jit.si/Vysehrad2020 budu mít od 16:00 v mobilu spuštěnu kameru, a tak můžete sdílet naše pohledy, ať jste blízko nebo daleko. 16. hodinu jsem zvolil proto, aby se mohli připojit i případní návštěvníci ze zámoří.

Život není peříčko

Začátkem 80. let předminulého století přichází na Žižkov vdova s téměř dospělým synem. Z venkova do měst tehdy přicházelo hodně lidí. Žižkov, který je dnes součástí Prahy, byl tehdy samostatné nově vznikající město.

Pobytové přihlášky pražského policejního ředitelství

Jan Šemík, rodák z Bačkova, se v roce 1886 oženil a uchytil se pod vrchem Vítkovem jako kupec. O tom, že jeho živnost doprovázely i problémy, svědčí návštěva zlodějů, oheň, opakované hledání učedníka.
V létě roku 1905 došlo k události, o které můžeme dodatečně prohlásit, že se Jan podruhé narodil. Ve 45 letech se ve Stromovce pokusil spáchat sebevraždu. 5. července toho roku o tom psaly v černé kronice noviny Čech.

45letému, v Žižkově bydlícímu obchodníku J. Šemíkovi, v obchodě se nedařilo, a proto včera o polednách ve Stromovce pokusil se o sebevraždu. Střelil se totiž ranou z revolveru a těžce zraněn, dopraven byl do zdejší všeobecné nemocnice.

Čekání na Šemíka

V pražských Nuslích žila mezi lety 1907 a 1909 vdova Anna Šemíková. Dlouhou dobu zůstávalo záhadou, po kom a kdy převzala příjmení Šemíková.

Anna Šemíková, ovd. Dědečková, roz. Petrová a její dvě dcery.

Na základě policejních přihlášek jsem vyslovil domněnku, že švadlena Anna mohla být v bližším vztahu k rodině Aloise Šemíka. Po tragické smrti (1906) Aloise žila totiž také v Nuslích, dokonce v domě přes ulici, vdova Marie Šemíková. Domněnka ovšem stála na hliněných nohou a její věrohodnost byla neveliká.

Při listování matrikami ze Světlé, konkrétně v knize zemřelých 1858-1913, jsem narazil na úmrtí krejčího Jana Šemíka. Při opisování základních údajů jsem si fakt, že Jan byl podruhé ženat s Annou Petrovou, okamžitě nepropojil s vdovou z Nuslí.

8.3.1908 zemřel Jan Šemík ze Světlé 126

Až po několika týdnech vyplavala pravda na povrch. Anna Petrová, narozená v Brandýse nad Labem byla bezpochyby mezi roky 1902 a 1908 manželkou Jana Šemíka. Oba dva zhruba ve stejnou dobu ovdověli. Oba měli z předchozího svazku děti. Anna dvě malé dcery a Jan, již téměř 60 letý, osm vesměs již dospělých potomků.

Jak a kde se seznámili? To zůstává neznámou. 7. listopadu 1902 byli oddáni. To je vše, co o jejich vztahu víme. Zkusím oslovit pražskou živou matriku na Praze 1, jestli nebyla svatba v Praze. Jan Šemík se mohl s Annou seznámit v Praze. Jeho dcera Františka, provdaná Procházková, v roce 1902 v Praze žila. Možná v té době přichází do Prahy i syn František. Další dcera Antonie se provdá za pana Přenosila, poštovního oficiála v Praze - Bubenči.
Mistr krejčovský Jan Šemík byl synem Antonína, také krejčího ze Světlé nad Sázavou. Po Janovi zdědil krejčovské řemeslo Bohumil. Ten odchází v roce 1905 do Chicaga. Ve Světlé zůstávají jen provdané dcery Anna Laňková a Marie Fialová.

Klub velocipedistů

Klub velocipedistů založilo v roce 1883 několik nadšenců a byl to jeden z prvních klubů svého druhu v Čechách.

Na počátku 20. století se k cyklistům připojili motocyklisté (od roku 1912) a později i automobilisté (od 1926) a klub byl přejmenován na Klub cyklistů, motocyklistů a automobilistů „Praha 1883“. Od roku 1939 se klub nazýval Klub Praha 1883. Po druhé světové válce se stal jednou z odboček Autoklubu RČS (odbočka pro Prahu III. a IV). Vyvíjel svou činnost, nyní zaměřenou hlavně na motorismus, až do padesátých let 20. století, kdy vplynul do nově vytvořeného Dobrovolného svazu lidového motorismu.

Zda v tomto klubu působil Alois Šemík, nevíme. Víme ale, že se na podzim 1929 účastnil hvězdicové jízdy u příležitosti mezinárodní výstavy automobilů v Praze. Soutěžil za motoklub BD. Motocykl značky Praga BD neměl dlouho. V červenci téhož roku složil zkoušku a získal řidičské oprávnění.

V létě si také vyřizoval pas, zbrojní průkaz a povolení vézt na cestu do Paříže fotoaparát. Všechny tyto informace se dochovaly a jsou chronologicky zaznamenány.
Není známo, jak byla zahraniční prázdninová cesta úspěšná. Na podzim, jak je patrné z výsledkové listiny, ujel 524 km a v kategorii půllitrů získal sošku „Vítěze“ Pragy. Šalounova soška Génia vítězství byla později ozdobou chladičů tehdejších Pragovek.

Ještě krátce ke stroji, na kterém Alois Šemík brázdil silnice naše i zahraniční. Dochovala se dokonce na veteránských webech Příručka pro obsluhu motocyklů BD, návod z roku 1928. Proč BD? Konstruktér Jaroslav František Koch svůj půllitr s rozvodem DOHC, nabídl pražské továrně Breitfeld-Daněk & Co. v Praze-Karlíně, kde se vyráběl v letech 1927 a 1928. Stroj brzy dostal přezdívku „beďar“, kterou má dodnes.

Praha 1910

Stěhování Šemíků z Vysočiny do Prahy jsem zmiňoval v minulosti několikrát. Asi první byla Marie s jejím Malostranským příběhem.

Adresář Prahy z roku 1910

Další stopy vedou na Žižkov. Tam se usadil Jan Šemík, v roce 1910 obchodník s koloniálním zbožím, výčepem vína, trafikant a spolumajitel domu. Bydlel tehdy s rodinou v Poděbradově ulici č. 9 (č.p. 620). Obchod měl nedaleko na Husově tř. 90 (č.p. 127).

A právě tato adresa se několikrát dostala do novin, protože o zboží byl zájem i u kolemjdoucích, kteří nebyli ochotni zaplatit penězi. Počátkem roku 1899 se psalo v novinách:

V noci na den 9. ledna byl návštěvou zlodějů poctěn obchodník pan Jan Šemík v čís. 620 na Žižkově, z jehož obchodu zloději odnesli tři pytle kávy v ceně 175 zl.

Nedosti všeho. V dubnu téhož roku Národní listy zmiňují na druhé Janově žižkovské adrese požár. Obyvatelé domu nebezpečí v čas zpozorovali a povolali žižkovské hasiče, kteří oheň uhasili. Přijeli také hasiči z Karlína, kteří se však hasení nezúčastnili. Škoda ohněm způsobená obnáší as 800 zl.

Pojďme se vrátit k pražskému adresáři. Karel Šemík začínal po příchodu do Prahy také na Žižkově. V roce 1910 je už k dohledání v Holešovicích. Tak jako v případě Jana tu máme dvě adresy. Byt na Vltavské ulici 468. Řeznictví a obchod se sušenými střevy ve stejné ulici na čísle 306 (bývalá jatka a později tržnice).

Ještě zbývají dvě jména. Anna a Marie  Šemíkovi. Marie ovdověla v roce 1906. Manžel Alois Šemík, brzdař státních drah, tragicky zemřel při práci železničního zaměstnance. Na sirotka Aloise mladšího se zachovala složka z policejního ředitelství, a tak toho o jeho životě víme poměrně hodně.
Nejméně informací máme o Anně Šemíkové. Také ona byla vdovou. Matka dvou dcer se přistěhovala do Nuslí někdy kolem roku 1907. Po několika stěhováních bydlela tato krejčová ve Vladimírově ulici 272. Stále netuším, po kom převzala Anna příjmení Šemíková. Marie se s Annou jistě znaly. To je jediné, čím si Annu přibližuji s nadějí, že se v budoucnu objeví nějaká záchytná informace, která nám její život osvětlí více.

Prokopek po přeslici

Vítáme mezi nás brášku Vojtěcha. Nechť mu sudičky nadělí mnoho dobrého. S naším rodem je spojen po přeslici. Maminka Šárka stihla letošní sraz v Neumětelích ještě s výstavním bříškem. Dceři i vnukovi přeji hodně zdraví a rychlý návrat z neratovické porodnice.

Místa narození, která si mnozí z dnešní, ale už i mojí generace, nesou celý život, mnohdy nic něříkají o místech, kde žili a žijí. V rodném listu Prokopa budou na tamní matrice zapsány Neratovice. V mém rodném listu je jako místo narození uvedeno Vysoké Mýto. V tomto místě jsem přitom strávil jen několik nocí těsně po porodu. Celý život jsem tímto městem jen projížděl při cestách na Litomyšl a dál na Moravu a Slovensko. Až v posledních letech při častějších návštěvách archivu v Zámrsku jsem do města, kde jsem se narodil, zajížděl a zjišťoval něco více o historii Vysokého Mýta, a také mého rodu po přeslici. Moje maminka se narodila jako Lenochová a můj prapraděda Jan Lenoch byl v kraji poměrně známou osobností.

Pivovarský kočí

Nedávno jsem zde zmiňoval Boženu Herzanovou a její tetu Barboru Zadinovou. Obě rodem Šemíkovy. O bratru Barbory a zároveň otci Boženy - Václavu Šemíkovi - jsem tehdy věděl, že zemřel před rokem 1921.

Věděl jsem také, že z Vysočiny přišel Václav se ženou Marií do Běchovic u Prahy. Posléze se rodina Šemíkova usadila v osadě Práče. Dnes je tato část Prahy součástí městské části Záběhlice. Otec Václav pracoval jako kočí v parostrojním pivovaru.

Je docela možné, že rozvážel pivo po pražských hostincích. Jeden z nich se nacházel na Rašínově nábřeží. Po nedávné opravě fasády se objevil na domě č. 62 nápis VÝČEP PRÁČSKÉHO PIVA. Václav starší a později i Václav mladší určitě ochutnali místní dvanáctku Kameňák, kterou se svými koňmi vozili do okolních hospod.

AHMP HOS Z22, 1899-1920, fol. 142

V roce 1919 otec Václav definitivně předal řemeslo synovi, neboť 9. prosince umírá na levostranný zápal plic. Bylo mu 52 let. O dva dny později je uložen na hřbitově v Záběhlicích.

Prázdniny 1935

V půli třicátých let minulého století bychom již ve Smrdově marně hledali žijící rodinu Šemíků. Naopak příjmení Zadina zde bylo velmi časté. Přítel a místní patriot Josef Zadina se narodil v domě č. 17 v době, kdy se Sázavka jmenovala ještě Smrdov. V úvodu z kroniky rodu Zadinů napsal následující přehled.

Dům čp. 30 ve Smrdově (rok 1935)

V letech 1880 – 1910 bylo ve Smrdově 13 rodin Zadinů, z těch bylo 6 sedláků, 3 chalupníci a 4 domkáři. Aby se rozeznávali, říkalo se v č. 9 Pod farou, v č. 13 u Míchalů, v č. 16 Vrbický, v č. 17 u Adamů, v č. 28 hajný, v č. 34 u Havlů, v č. 35 u Hrušků, v č. 37 u Vítků, v č. 38 u Melicharů, v č. 46 V hospodě, v č. 65 U cestáře, v č. 66 U chalupníků, v č. 81 Koželuh (v aparátě). Ze svého středu měli: hostinského, hajného, cestáře, koželuha, kostelníka a porodní babičku.

zprava Leopold Herzan, Božena Herzanová, Barbora Zadinová,
Zdeněk Herzan, Josef Zadina (?) 

Ve třicátých letech bydlela rodina domkáře Zadiny v č. 30. Manželé Zadinovi zde žili minimálně od roku 1929. Barbora Zadinová, rozená Šemíková, se v létě 1935 sešla s neteří Boženou Herzanovou, původem též Šemíkovou. Tehdy asi devítiletý Zdeněk byl u pratety na návštěvě. Možná tu trávil prázdniny. Přijel s rodiči nejspíše vlakem z Prahy. V tu dobu bydleli v Práčích, což byla osada na území dnešních pražských Záběhlic. Chlapec je na poslední fotografii ještě zachycen na snímku s místním kluky. Snad by mohl některý z pamětníků některého z nich poznat.

Zdeněk Herzan s míčem - zbylí chlapci neznámí

Mimochodem, zápis o sňatku Josefa Zadiny a Barbory Šemíkové se našel. Byl by někdo ochoten zajet do Světlé nad Sázavou za paní matrikářkou a ofotit záznam?

Dodatek pod čarou

Podvinští z Doubravičan

Při mapování výskytu jména Šemík v historii jsme začali ve 14. a 15. století na Moravě. Ve stejném období toto jméno v německém přepisu nalézáme také v Praze. Dnes se podíváme na dobu přelomu 16./17. století. Víme o Mladé  Vožici. Tehdy tam žil Mikuláš Šemík, později Jiří.
Tou dobou v Praze vzniklo zajímavé společenství, kterému se říká erbovní strýcovství. Načal to Jan Fricek, patrně z celé skupiny nejbohatší. Z kusých zpráv můžeme vyjádřit obavu, že většina erbovníků "z Doubravičan" po bitvě na Bílé Hoře přišla o majetky. Na Janu Podvinském, řečenému Fricek (Fryzek, Frycek) či Vint, to můžeme vidět nejvíce. Patrně nikdo z těch pěti erbovníků nebyl katolíkem. Jan Fricek skončil v exilu, o zbylých čtyřech se informace vytrácejí.

1596 - Z Doubravičan: Jan Fricek Podvinský, komorník při deskách zemských, byl obdařen erbem a titulem: „z Doubravičan“, od císaře Rudolfa II., dne 24. května 1596.

Erb byl následující: štít dělený vodorovně na 2 stejné části. Horní pole zlaté, v něm bílý okřídlený jednorožec veskoku do prava. Dolní pole modré se zlatým klínem od paty štítu, hrotem do středu směřujícím. V klínu modrá lilie a po stranách klínu po jedné zlaté lilii. Kolčí helm s točenicí a vlajícími feflíky žluto-modrými po obou stranách. V klenotu rostoucí vzpřímený jednorožec, okřídlený, do prava. [Vyobr. a popis V Saalbuchu, XII a, p. 533.]

1600 - Paprocký uvádí? (str.71) Jana Musila a Celestýna Šemíka jako písaře (dílo Daidochos vyšlo r. 1602)

1604 - Dne 16. září 1604 přijal tento Jan Fricek P. z D. k erbu a titulu se svolením císaře Jana Musila a Celestýna Šemíka, oba písaře při nejv. purkrabství, Václava Kolidia, řeč. Kavku, sluhu při účtárně komory král. a Ondřeje Kalihrácha, a nutno tudíž K, H. 281, S. H. 574 a M. C. 113 dle uvedeného popisu opraviti.

Zde musíme zmínit také alternativní blason: štít poloviční, v horní polovici červené bílý jednorožec, v dolní žluté modrý klín, v němž zlatá lilie a v polích žlutých vedle téhož klínu po modré lilii, turnéřský helm s přikryvadly žluté modré a červené bílé barvy a nad tím polovice bílého jednorožce. (Šlechtický arch. Meraviglia tab. 113 a Král na str. 281 kladou jednorožce okřídleného).

1607 - Ondřej Kalihrach, hejtman žlutický (Berní rejstřík Žateckého kraje za rok 1607 i se seznamem dlužníků berně)

1608 - Celestin Šemík kupuje na nároží (č. 658) v Žitné ulici pivovar »U Raků« (podle Jana Raka, rychtáře v letech 1424—27). [zdroj]

1609 - Rudolfovým majestátem z 9. 7. 1609 se vysoké učení dostalo do působností stavů. V pondělí 14. záři Zalužanský, Huber a Petr Macer z Letošic vešli do koleje Karlovy a předložili instrukci, kteráž zněla jim jakožto stavovským kommissařům, ale Huber k svému velikému podivení (což v pamětech universitních zapsáno) v instrukci nejmenován. Jinače kommissařem jmenován tu Václav Collidius z Doubravičan, služebník při puchalterii (účtárně), ale ten do kolleje tenkrát nepřišel. [zdroj]

???? - Celetná ulice č. 566 náležel r. 1438 Sigmundovi z Jabloné, r. 1445 Janu Gebhartovi z Kadaně, který měl i následující dům, r. 1488 Vojt. z Leskovce, r. 1488 Klementu z Tuchoraze, r. 1492 registrátoru desk zem. Mikuláši z Vanče, slavnému Viktorinu ze Všehrd s Janem Třebickým, kteří jej prodali r. 1496 zlatníku Stanislavovi, r. 1501 Kateřině z Porostlé, později Janu Musilovi Podvinskému z Doubravičan, v XVI. stol. měli jej Jan Oldřich Šobloch z Lindavy, který jej postoupil r. 1610 Jetřichovi Špetlovi z Janovic, Angulin de Angulinis a r. 1664 Václav Stanislav Halánek. [zdroj]
1611 - Jan Musil Podvinský z Dobrovičan je veden jako depositor úřadu Pražského purkrabství. Mezi písaři (Jan Ladislav Stehlík z Čenkova, Adam Kapun z Karlova, Jan Cyprian z Liboše, Jan Gerle z Děvína) ale nebyl Celestýn Šemík z Doubravičan.

1612 - 30.1. Jan Theodor z Ottersdorfu svědčí Janovi Kutnaurovi proti pražským novoměstským měšťanům, rychtáři Jiříkovi Rattichovi z Alberndorfu, Celestinovi Šemíkovi Podvinskému z Doubravičan a Janovi Budy[n]garovi z Hohenštejna (dědictví); 13.2. svědčí Simeon Sušický z Sonnenštejna.

1612 - Jan Musil z Doubravičan (jeho podpis; stavové se mají starat o opravy Betlémské kaple a zavazují se mistrům pražské univerzity platit na podporu výuky studentů) [zdroj]

1613 (1608) - Celestin Šemík z Doubravičan (Rym(n)ický kupuje od Šemíka za 2400 kop gr. čes. dům »U Raků« v Žitné ulici č. 658) [zdroj]
1615 - Ke konci 16. stol. vlastnil Jan Wint Podvinský z Doubravičan dům "u bílých růží" (dnes Maislova 25). Ten roku 1615 prodal písaři při kanceláři pražské Wolfovi Šoperovi a manželce jeho Alžbětě za 425 kop gr. č. (dodatek z 20.9.2017) [zdroj]

1616 - Sedláček zmiňuje Ondřeje Kalihracha z Doubravičan na Žluticích

1618 - Václav a Mikuláš bratři Griespeckové z Griesbachu na Kaceřově vyznávají, že jsou dlužni Ondřejovi Kalihrachovi Podvinskému z Doubravičan 750 kop gr. č. splatných po půlroční výpovědní lhůtě. [zdroj]

1618 - Pře o slib manželský mezi Šimonem Musilem Podvinským z Doubravičan (syn Jana?) a Kristýnou Klorovou. [zdroj]

1619 - Jan Wint Podvinský z Doubravičan koupil v Celetné ulici dům č. 600 (»U hřebene«). Do r. 1882 zde byl dům s velikým krucifixem v průjezdu od M. F. Brokoffa. [zdroj]
1620 - V Kolíně "vypůjčili si u přespolních kapitalistů, Jana Fidlera z Muldavy, Martina Hrušky, primátora v Heřmanovu Městci, u Václava Kollidia z Doubravčan a jinde do 2500 kop míš.; potom prodali některé obecní domky i železné trouby ze starého vodovodu. Aby uskrovnili obecní vydání, vypověděli městského varhaníka, Melichara Bohma, ze služby, a varhany zavřeli, čímž docílili úspory jedné kopy týdně". [zdroj]

1622 - Výkaz dluhů města Kutné Hory - panu Celestinu Šemíkovi Podivinskýmu z Dobrovičan (asi překlepy) 2500 kop [zdroj]

Z Nuslí přes Karlín na Smíchov

Minule jsem rozepsal časovou posloupnost okamžiků v životě Aloise Šemíka. Protože Lojzík záhy ztrácí otce, můžeme jen odhadovat, jak ho jeho matka vychovávala. Z pobytových přihlášek víme, že od začátku roku 1909 vdova Marie Šemíková žije ve společné domácnosti s vdovcem Ludvíkem Kunešem. Není jasné, kdy ovdověl Ludvík. Marie byla vdovou od konce roku 1906.

Marie Šemíková, rozená Mrkvičková, se synem Aloisem a Ludvíkem Kunešem žijí v Nuslích v č.p. 474 a 365. Dům v Čestmírově 365/3 byl postaven v roce, kdy se Alois narodil (1904). Sladovník Kuneš pracoval v pivovaru U Primasů. Tento pivovar byl zásluhou majitele Vojtěcha Wanky u počátků spodně kvašeného piva. Ludvík Kuneš z Nuslí na Václavské náměstí, kde pivovar stál, mohl jezdit již tramvají. Malý Alois Šemík začal mezi roky 1910 a 1911 chodit do školy. Jeho vzdělání patrně poznamenala 1. světová válka. Protože se zachoval jeho cestovní pas, je docela možné, že konec války a vznik Československa strávil na studiích ve Vídni. Tady se pouštím už do velké spekulace. Těžko říct, zda měl v té době na život Aloise nějaký vliv Ludvík Kuneš nebo někdo z širšího příbuzenstva. Je zajímavé, že jeho strýc Karel se v této době stal celním asistentem a působil na hranicích v Hrušovanech, odkud to do Vídně nebylo daleko.

Před tím, než se roku 1923 Alois přestěhoval do Karlína, bydlel nejspíš s matkou neznámo jak dlouho v Kutné Hoře. Tam v té době patrně žily dvě příbuzné rodiny. Bratranec Karel (*1909) a sestřenice Aloisova otce Marie Pipková (*1870). Za stěhováním na adresu Palackého 164 v Karlíně byl asi někdo z rodiny Kunešů. Na pobytové přihlášce Kunešových z pražských Nuslí je totiž poznámka (dole), že se přestěhovali do Karlína. Na adrese Palackého 164 bydlela celá rodina. Později (v roce 1912) vdova Marie Kunešová, která žila u provdané dcery Štruncové. O 11 let později bydlí u Štrunců ve stejném domě Alois Šemík.

Lojza z Nuslí

Tento příběh začal téměř před pěti lety. Matná vzpomínka a pár fotografií. To bylo vše, s čím jsme začínali. Předloni jsem začal ve starých telefonních seznamech narážet na jméno Aloise Šemíka. Zároveň se mi na začátku 20. století objevuje v Nuslích rodina stejného jména. Alois starší přichází při zaměstnání tragicky o život a zanechává po sobě vdovu s dvouletým Aloisem mladším.

Díky tomu, že byl Alois podnikavý člověk, zůstalo po něm v Národním archivu poměrně dost informací. Zejména ve fondu PŘ II - EO, tedy fondu Policejního ředitelství v Praze, se zachovalo překvapivé množství dokumentů včetně fotografií na některých dokladech. Složíme-li chronologicky střípky ke střípkům, uvidíme krátké Aloisovo Curriculum vitæ.

1904 - 6.8. nar. Alois Šemík v Lounech

1906 - 3.11. zemřel mu v Sobotce otec Alois

1910 - sčítání obyv. - bydlí se svou matkou Marií (vdovou po železničáři) a s Lud. Kunešem v bytě v Nuslích, Čestmírova 365/3

1919 - 1.2. ve Vídni vydán cestovní list studentovi k cestě domů s platností 14 dnů

1919 - 15.11. svatba strýce Karla v Ovesné Lhotě (tehdy asistenta celního úřadu v Hrušovanech) 

1923 - 21.9. hlášen v Karlíně, Palackého 164/18 (dnes Křižíkova) - předchozí bydliště Kutná  Hora

1929 - 12.6. žádost o policejní potvrzení, že fotoaparát (značka, číslo) "který veze s sebou na svou cestu do Paříže motocyklem jest jeho vlastnictvím a byl jím používán"

1929 - 10.7. složil zkoušku a získal vůdčí list k samostatnému řízení motocyklu solo Praga BD

1929 - 10.7. potvrzení zaměstnavatele (Pick & Orlík) pro celního deklaranta Aloise z důvodu dovolené

1929 - 13.7. Aloisovi vydán zbrojní průkaz

1929 - 30.7. konec platnosti cest. pasu vydaného k cestě do "Švýcar, Francie, Německa přes Rakousko, Itálii"

1930 - 3.6. bydlí v Karlíně, Jungmanovo nám. 170/5 (dnes Karlínské nám.)

1930 - 28.8. okresnímu soudu v Plané potvrzení, že Alois Šemík, bytem v Karlíně Jungmanovo nám. "chová se řádně a požívá ve svém okolí dobré pověsti"

1930 - 5.11. bydlí v Karlíně, Královská 352/21 (dnes Sokolovská)

1931 - 2.6. bydlí v Karlíně, Vítkova 130/6

1931 - 19.12.bydlí v Karlíně, Vinohradská 322/6 (dnes Prvního pluku)

1932 - 1.7. platnost nového cest. pasu (země nespecifikovaná, razítko do "všech evropských států mimo SSSR ")

1932 - 1.11. stěhuje se na adresu Petřínská 571/16, kde bydlí ještě po roce 1960

1933 - 13.6. rozšíření řidičského oprávnění na řízení osobních automobilních vozů s výbušným motorem (foto je z roku  1929)

1936 - adresář - obchod s  kávou - Petřínská 16

1937 - adresář - celní úředník - Petřínská 16

1938 - 16.12. získává rejstříkovou značku na nový automobil Tatra 57

1939 - 6.1. se dopustil dopr. přestupku, za který 15.2. zaplatil pokutu 10,- Kč

1939 - 19.1. se dopustil dopr. přestupku, za který zaplatil pokutu 20,- Kč

1939 - 12.6. dopustil se přestupku v jízdním řádu (jako v předchozích případech neměl osvětlenu zadní pozn. značku) - 12.9. zaplacena pokuta 10,- Kč

1939 - 7.9. byl nahlášen neosvětlený osobní automobil při nařízeném zatemnění (auto stálo večer před domem Petřínská 16)

1939 - adresář - obchod s  kávou - Petřínská 16

1940 - 18.4. Alois píše žádost - chtěl se stát nuceným správcem židovského majetku?

1941 - 8.6. svatba Aloise a Marty Štěpánkové v kostele P. M. Vítězné - oba bytem Löhnerova 16

1941 - 16.6. žádá o opravu v občanské legitimaci (stav ženatý), předložil oddací a domovský list

1942 - 16.3. výměna řidičského průkazu, starý průkaz zrušen a uložen do spisu

1942 - tlf. seznam - odborný velkoobchod praženou kávou - Löhnerova 16

1946 - 29.11. manželství Aloise a Marty bylo rozloučené

1948 - 22.9. žádost o "vydání nalezeného auta zcizeného okupanty, které se nalézá u voj. útvaru ve Slaném"

1948 - 23.9. potvrzení o tom, že jeho automobil byl 25.3.1946 převzat armádou (není jasné, kdy mu zabavili vozidlo Němci)

1950 - 17.1. udání na nezjištěného řidiče, který stál přes noc před domem Petřínská 16 - 30.3. byl Alois přísně napomenut a varován

1950 - 8.3. přihláška trvalého pobytu občana (stav rozloučený, bez dětí)

1952 - tlf. seznam - zastoupení švýc. fy Ova pro ČSR - Petřínská 16

1962 - tlf. seznam - Petřínská 16 (od roku 1942 stále číslo 464 94)