Vybraný příspěvek

Drobný výklad pravidel

V průběhu uplynulých let krystalizovalo desatero klanu Šemíků, které bych rád okomentoval. Pravidla "od Adama" začala vznikat me...

neděle 16. června 2019

Mikuláš Šemík

Naposledy se v krátkém sledu věnujeme Šemíkům z Mladé Vožice, kteří zde v 17 století žili a byli místními měšťany. Opět se v následujících pasážích jedná o citace z původního textu Richarda Hrdličky.

Roku 1606 přikoupil Jiří Krejčí Sychra od Jiříka Podhradního, souseda vožického, pole „v zahrádkách“ mezi polmi Mikuláše Šemíka a Pavla Pekárka od travní cesty až do dolečku Sukdolce.

Číslo nové 25, staré 15, josefínské 15 (Měšťanská škola)

Čís. nové 25, staré 15, josefinské 15, Měšťanská škola
Autor: Archiv Mladá Vožice
Nejstarším nám známým vlastníkem domu zde stávajícího byl Mikuláš Šemík, který měl jej zajisté již v 16. století. Roku 1606 platí z něho ouroku vrchnosti při sv. Jiří a Havle po 1 kopě 26 gr.
Další osudy domu už jsme kdysi zveřejnili. Později byl dům, původně purkrechtní, připojen k šosu městskému.

+++ Vysvětlující vsuvka. Mikuláš Šemík se patrně kolem roku 1606 přestěhoval z domku (dnes je v těchto místech budova měšťanské školy) do domu na Žižkově náměstí, který stál na pozemku, kde je dnes prodejna Jednoty COOP. +++

Číslo nové 196, staré 170, josefínské 145

Roku 1606 zapsán je v urbáři jako majitel domu na tomto místě Petr Jochmital, jenž platil ouroku vrchnosti pololetně 1 kopu 1 gr. a platu vánočního 17 gr. 5 den. Byl to tedy jeden z větších domů vožických. Platu loučného dávalo se 2 kopy, ale ta louka byla obrácena k nové hospodě do Bzové. J. B. Fünfkircher při přehlížení účtů panského důchodu, které vedli „písaři“, poznamenal: „Den dům gest prodan a mimo zawdawku sustalo 1606 doplatity na Wohmtalskym domě 232 kop 30 gr. Na do Sigmund pisarž leta 1607 sobě za pržigem položil 10 kop m. a w knihach mestskich nachasi se i leta 1608 položenich 10 kop, kterež w pržigmu Sigmunda negsou, tak Ssemik ma 212 kop doplatiti. Zaseděle werunky 1609-1620 50 kop. Něgakemu Kubovi prodal 30 slepicz (3 kopy 45 gr.), 1619 dlužen Samuelowi obročznimu 1 str. owsa (50 gr.). Leta 1621 na Ssemik doplatiti rest 92 kop 30 gr.“
Z počtů těchto vysvítá, že roku 1606 koupil dům Mikuláš Šemík, soused v městyse Vožice, a mimo závdavek zaplatil 232 kopy 30 gr. Roku 1607 přikoupil pole od Ondřeje Němce, krejčího, ležící od cesty, která k lomu vede, až do Kozího hradu k podhradnímu poli i s paloukem. Šemík zemřel r. 1629 a toho roku pošacován byl pozůstalý statek, jež ujal syn Jan ml. Šemík za 280 kop míš. Macecha měla tu podíl 10 kop.
Od sirotků po Janu Šemíkovi koupil grunt slove od starodávna Vochmitalovský roku 1658 Jiří Šimkův s manželkou Alenou za 200 kop míš. Avšak již roku 1654 připomíná se na tomto domě Jiří Šimkův jako „pohořelý osedlý“ a bydlil ve spáleništi. Měl tehdy 20 strychů polí a choval 5 kusů dobytka. Od vrchnosti dostal se dům slove Šemíkovský roku 1664 Václavu Faberovi, jenž kooupil jej za 200 kop míš. Také tento vlastník neměl dům dlouho a roku 1679 má jej opět vrchnost a „ouřad má se po kupci ptáti“.
Kupec nalezl se roku 1683, o čemž podává nám zprávu mimo gruntovní knihu také stará, špatně zachovalá listina, kde čteme: „Tak jakož Jan Procházka - Růžička, kovář, vlastní syn Václava Procházky též Růžičky, také kováře, ze vsi Šeborova, k panství zdejšímu dědičný robotný poddaný, při milostivé vrchnosti poníženě a poslušně vyhledával, aby spolu s manželkou a dětmi k šosu městskému zdejšího městyse Mladá Vožice z milosti propuštěn býti mohl. Uznávajíce jeho dobrým řemeslníkem býti a nabyvše dům  Šemíkovský, který vrchnosti patří, již mnoho let s žádným stálým hospodářem opatřen, z ohledu toho jemu Janovi Růžičkovi se ta milost činí a k témuž šosu (vyjímajíc poddanost a člověčenství, kterým vrchnost zdejší vždy zavázán  býti má) se propouští. A poněvadž týž Jan Růžička svrchupsaný Šemíkovský dům podle dosti levného šacunku a již předešle také na tom domě odpuštěných 38 kop, za sumu 160 kop m., na kteréžto při prv přicházejícím sv. Janu 10 kop závdavku a budoucně až na výplatu celé sumy každoročně při vánocích, počínajíc leta přítomného 1683 po 5 kopách wejrunku platiti povinen bude - od vrchnosti trhem obyčejným ujal, pročež sobě i svým budoucím takový dům na svůj náklad bude s povolením purkmistra a konšelův sobě mocti do knih městských vklásti a vepsati dáti. Že by pak týž Jan Růžička za tu milost, kterouž jemu milostivá vrchnost učiniti a jeho břemena roboty osvoboditi ráčí, ...“
zdroj: Richard Hrdlička, redigoval Jiří Kohout, Staré domy a domky vožické - jejich vlastníci a obyvatelé, 2010 (I. díl) a 2011 (II. díl)

sobota 15. června 2019

Příběhy vožických domů

Minule jsme nahlédli poprvé do knihy o starých domech a domcích vožických. Jan Šemík z č. 186, který se v zápisech později objevuje jako Jan starší, byl sousedem Jana Vaněčka, resp. Tomáše Kuchaře. Potom, co Šemíkovský dům vyhořel, se roku 1638 Jan st. Šemík s rodinou stěhuje do domku (č. 227), jehož cena je řádově nižší, než původní dům (č. 186). V popisované době ovšem domy ještě neměly čísla popisná, říkalo se jim podle těch, kteří je dlouho vlastnili. Další text nechávám v původním, Jiřím Kohoutem redigovaném, znění.

Číslo domu nové 187, staré 161, josefínské 136

Koncem 16. století měl tu dům Jan Vaněček, jenž platil vrchnosti ouroku při sv. Jiří a Havlu po 32 gr. a vánočního platu odváděl 10 gr. 4 den. Po smrti manželově držela dům vdova Alžběta, opět vdaná za Adámka Kněze. Roku 1617 koupil Tomáš Kuchař dům Vaněčkovský nárožní mezi domy Jana Šemíka a Matěje Koláře od Alžběty, manželky Adama, příjmím Kněze a někdy prvotního manžela Jana Vaněčka, s polmi na Blatinách, za božími muky. Dům koupil za 75 kop míš.

Číslo domu nové 227, staré 202, josefínské 178

Domek v těchto  míval Benedikt Vlach (zedník). Ve zprávě z roku 1638 čteme, že rychtář Mikuláš Sedláček u přítomnosti Andresa Koblice, důchodního písaře, prodal domek Sedláčkovský mezi Šťastným Lexinem (č. 226) a Mikulášem Koupeným (č. 236) Janu st. Šemíkovi za 30 kop míš.
Dceru Šemíkovu Dorotu oblíbil si Vít Kolovrátník, bednář, a když otec její zemřel, pojal ji za manželku a ujal domek roku 1651. Splátky odváděl Mikuláši Sedláčkovi ještě roku 1657. V matrice čteme, že roku 1652 pokřtěn byl Jakub, syn Víta, panského bečváře vožického a jeho manželky Doroty, roku 1655 křtěn byl syn Matěj. V soupise z roku 1654 připomíná se Vít bednář jako majitel domku se 3 strychy polí a 2 kravami. Roku 1665 obžalován byl pro „nešlechetný vejstupek“, jehož se dopustil nad městským rychtářem a jako odbojník práva měl býti na hrdle potrestán. Majitel panství Krištof Karel Přehořovský zmírnil mu trest tímto zajímavým rozhodnutím: „Vyrozuměl jsem ze zprávy purkmistra, konšelův účiněné, co tak v příčině nešlechetného vejstupku Víta bednáře nad rychtářem městským provedeného při vyslyšení obouch stran vyšetřeno a kterak patrně vynachází, že týž Vít bednář jakožto odbojník práva dle vyměření městských práv hrdelního trestání zasloužil. Prohledajíc však k přímluvě týchž purkmistra, konšelův za něho učiněné na ten a takový způsob od téhož hrdelního trestání na ten čas upouštím, toto při tom vyměření činím, aby předně Vít bednář ihned v domě radním rvchtáře městského náležitě odprosil, na rynku na voslu 4 hodiny seděl, 2 libry vosku k chrámě Páně pokuty složil a touto vejstrahou ujištěn byl: Pokudž by kdy podobného aneb jiného vejstupku se dopustil, aby v obci více trpěn nebyl, nýbrž opatříce domek jiným hospodářem, on zase do vsi na chalupu dán a podle povahy provinění dále na hrdle trestán byl. Jakož toto vyměření do kněh městských památných vtěleno a vše co se nadpisuje, na bedlivý pozor vzato býti má. Jehož datum dne 9. martii 1665“.

Číslo domu nové 195, staré 169, josefínské 144

Nejstarším nám známým majitelem domu byl zde Ondřej Šemík platil gruntovního ouroku 1 kopu 7 gr. 6 den.pololetně při sv. Jiří a Havlu, vánočního platu odváděl 28 gr. 6 denárů. Po Šemíkovi měl dům Jan Šamše, jenž jej doplatil roku 1616.

Ondřej Šemík, který byl pravděpodobně o generaci starší oproti Janovi a také Mikulášovi Šemíkovi. Mohl být jejich otcem. O Mikoláši si povíme příště. Bohužel se v knihách gruntovních, trhových nebo v urbáři (na obr.) o rodinných vztazích moc nedozvíme.  

zdroj: Richard Hrdlička, redigoval Jiří Kohout, Staré domy a domky vožické - jejich vlastníci a obyvatelé, 2010 (I. díl) a 2011 (II. díl)

úterý 11. června 2019

Mladá Vožice č. 186

Již je tomu drahně let, co jsem poprvé zaznamenal jméno Richarda Hrdličky. Ten zanechal v rukopisu úctyhodné zápisky o historii města Mladá Vožice. Posunul v tomto směru dílo započaté Augustem Sedláčkem. Z textů psaných na psacím stroji za vydatné pomoci Jiřího Kohouta, který dílo redigoval, vyšla kniha Staré domy a domky vožické - jejich vlastníci a obyvatelé. Náklad tohoto dvoudílného počinu nebyl velký. Knihu jsem sehnal až v Národní knihovně a budu z ní ještě několikrát citovat, neboť jméno Šemík se v ní vyskytuje hned několikrát.
Styl, kterým Hrdlička zaznamenal historické události, odpovídá době vzniku. Nechám jej v původním znění. Zkratka JMti. - oslovení Jeho milosti - se v textu vyskytuje často. V pozůstalosti Richarda Hrdličky se také našel urbář mladovožického panství z roku 1620. Dnes jím můžeme listovat v digitálním provedení. Začneme u domu č. 186. Nejstarší události jsou z konce 16. století. Není známo, jak tehdy stavba vypadala. Současný stav zachycuje až dobu konce století 18. Mezi roky 1606 a 1631 byl ve vlastnictví Jana Šemíka a patřil podle berních plateb k největším ve městě. Předchozí majitelé patřili k místní honoraci. Sudlicové z Hrachovic, Mazaní ze Slavětína, Španovští z Lisova, Vršovský z Těšetin. V té době docházelo k pauperizaci, tedy chudnutí drobné šlechty. Příslušníci vladyckých rodů se stávali měšťany a zastávali pozice hejtmanů, úředníků nebo písařů. Kde se dostal Jan Šemík ke jmění, za které si mohl pořídit tento dům, nevíme. Na začátku 17. století patřil k nejmajetnějším vožickým sousedům.
Číslování domů nové je z roku 1884, staré z roku 1804 a prvotní josefínské z roku 1785. Před tímto rokem nebyly domy vůbec číslovány. K zámeckému okrsku pod právo vrchnosti (purkrecht) patřívaly domy č. 1-21, 23, 33-35, 38, 57-59, 150, 154, 161-166, 198, 211, 239-242.

Číslo domu nové 186, staré 160, josefínské 135

Podle zmínky v urbáři J. B. Fünfkirchera byl by nejstarším nám známým vlastníkem domu Matěj Sudlice, který míval dvůr v Dolních Hrachovicích a pocházel z vladycké rodiny Sudliců z Hrachovic v 16. stol. tam usedlých. S nimi v nějakém spojení byl rod Mazaných ze Slavětína, rovněž v Hrachovicích své sídlo mající. Vrchností nad nimi byl v 16. stol. Michal Španovský z Lisova a tím dostalo se asi právo na náš dům synovi Joachymovi Španovskému. Z domu platilo se ouroku pololetního 1 kopa 26 gr. (připsáno „...ale jsou mu sraženy ty groše a dává po 1 kopě“), platu vánočního 30 gr. Dům nazývá se Matyášovský snad po Matěji (Matyáši) Sudlicovi.
V pondělí po provodní neděli roku 1603 prodal Joachym mladší Španovský z Lisova dům zvaný „Matyášovský“ s polmi: na Blatinách, nad dubem, na Pláňavách jdouc ke Lhotce i s paloukem, dále pod hradem, pak na vobořích polovici pole od luk po cestu i se zahradou jak jdou k Podhradnímu mlýnu, a s druhou zahradou po vaření a jiné potřeby nade mlýnem panským s loukou nade brodem a v jitrách pod hrází Mikulášovi, mlynáři z Koutů Hořejších za sumu 90 kop grošů českých, závdavku položit má 10 kop a werunky (splátky) při každém soudě anebo posudcích klásti má po 2 kopách gr. č. až do vyplacení svrchu psané sumy. V témže roce 1603 prodal Joachym Španovský z Lisova celé panství vožické Janu Bernhartu Fünfkircherovi z Fünfkirchu na Štanaprunu (Steinaprunn), Mladé Vožici a Šelmberce, JMti. císaře římského dvorské komory radě, a když nový tento majitel panství žádal, aby Mikuláš mlynář tento prodej dal sobě do knih městských zapsati. zdráhal se kupující tak učiniti a raději ode všeho upustil.
Dům č. 186 byl postaven ve 2. pol. 18. století
Na jeho místě ujal tento trh uroz. pan Jan Vršovský z Těšetin, hejtman panství vožického, a na všecky články smlouvy na placení přistoupil. Zápis trhový do knih městských stal se za přítomnosti a na rozkaz uroz. p. Václava Freismutha ze Železné, hofmistra JMti. p. Fünfkirchera, a pan Jan Mach Vršovský z Těšetin byl pak od purkmistra, konšelů a na místě vší obce za souseda přijat. Léta 1604 položil p. J. Vršovský závdavek 10 kop gr. č. a werunk 3 kopy. Z těchto peněz splaceno bylo na pohledávky: Kateřině Mazané (manželce Viléma Mazaného ze Slavětína na Hrachovcích) 8 kop, Roubíčkové, Kaňkovské a Káči Nemoudré po 1 kopě 40 gr.
Mezi novým majitelem Vožice Fünfkircherem a jeho ouředníkem Vršovským došlo k rozepři, takže Vršovský z Vožice odešel a dům pustý zanechal. Věc dostala se až ke dvoru císaře Rudolfa, který zaslal roku 1606 císařským komisařům p. Václavu Dvořeckému z Olbramovic a na Táboře, p. Jiříkovi Pětipeskýmu z Chyš na Chotovinách a Wolfovi Šupovi z Memingu v Táboře tento list: „Jaké mnohé stížnosti sobě uroz. Jan Bernhart Fünfkircher na Ml. Vožici, komory naší dvorské rada, věrný náš milý, do Jana Macha Vršovského z Těšetin, někdy ouředníka svého - kterak by nemalou sumu na počtu zůstavše dlužen nadále zůstával - pokládá, týž pak Vršovský tomu odpíraje k vyslyšení se volá a nás v tom za milostivé opatření poníženě prosí - tomu z příležících mnohých spisův šířeji vyrozumíte. Kdež nechtíce my, aby se komu bez pořádného vysvětlení jaké zkrácení státi mělo, ráčíme vás mezi předepsanými stranami za komisaře naše císařské nařizovati a vám při tom milostivě poroučeti, aby nesouce se o jistý den a místo, předepsané strany před sebe obeslíc, v těch stížnostech vyslyšeti a kdo domu v čem křiv aneb on Vršovský jemu Fünfkircherovi čím spravedlivě povinen jest, tomu všemu dostatečně vyrozuměli, pokudž možné i to vše porovnali. Pakli byste porovnati nemohli, nám o tom, jak to vše najdete, zprávu svou gruntovní do kanceláře naší poslali. Dán v středu po neděli květné léta 1606.“
Před tím roku 1605 dopsal Fünfkircher ku právu měst Pacova, Načeradce a městyse Kamberka, aby z každého práva po 4 osobách přísežných vyslala Vožice k pošacování gruntu slove matyášovského, který ouřadník Jan Vršovský sice koupil, ale potom odtud jinam se odebrav, grunt pustý zanechal.
Snímek z doby po r. 1999
Skrze to cís. berně a sbírky, ouroky vrchnosti a jiné povinnosti a spravedlnosti nemohly by vycházeti, kdyby grunt hospodářem osazen nebyl. Když byla Vršovskému zpráva o pošacování podána, aby se do Vožice najíti dal a toho šacunku přítomen byl, dal za odpověď, proč dostaviti se nemůže. Žádal odhadce z jmenovaných míst pravíc ve své zprávě: „Byli bychom toho vděčni, kdyby ta věc mezi p. Fünfkircherem a p. Vršovským beze šacunku spokojena a vyrovnána byla, poněvadž nám lidem přespolním, cizí věci, gruntů, živností té obce nepovědomým šacování zdálo se odporným, avšak na stálou žádost JMti. pána ukázali jsme povolnými, a tak do toho domu všech pokojův, svrchních i spodních sklepů, též i jiné stavení jsme nahlídali, ano také zahrady a pole jsme spatřili, a jak mnoho na lukách sena a otavy se klidívá, o tom zprávu vzali, a tak toho všeho bedlivě dle dobrého svědomí jsme povážili a ty věci pošacovali takto: dům samý 3 šacuje se za 190 kop m., zahrada nad městys nevelmi ohražená, oulehlí položená, na kterouž okolo 4 strychů těžkého obilí padnouti může, 35 kop., druhá zahrada nad rybníčkem pod městys 15 kop, 3 kusy pole vorného, z nichž dva oulehlími leží to vše i s lukami šacuje se v 50 kopách m., suma všeho 290 kop m. Hnůj, sláma pro opravu rolí pozůstati má. Jiné věci při tom gruntu, poněvadž řemeslníkům a těch věcí znalým přináležejí, nám šacovati nenáleželo. “

pondělí 3. června 2019

Švagrové a švagři

Ještě se jednou vracím ke korespondenci legionáře Františka Janovského. V průběhu jeho ruské anabáze psal manželce Marii, rodině sestry Kateřiny Žemličkové nebo rodině Františka Šemíka. To byl bratr Marie a tedy švagr Františka Janovského. 
V roce 1916 syn Františka v Libochovicích chodil do školky a od září toho roku nastoupil do 1. třídy obecné školy. Ještě před tím v únoru píše Marie Janovská Františkovi do Čimkentu, že již nebydlí "v huti", ale mají byt "u jatek".
Lístek byl adresován do města, kde byl zajatecký tábor, ve kterém František strávil mnoho měsíců. Vzpomínky jiného legionáře nám přibližují příjezd do tábora.
...se nám ukázal čimkentský tábor. Od pohledu nenadchl. Na holé stepi rozestaveno 18 baráků obvyklého typu ve 3 řadách jako škatulky, na výslunném svahu. Nikde stromečku, nikde stínečku. Zpočátku se nám nelíbila přísnější kázeň, ale brzo jsme si zvykli. Naproti tomu byl zde větší pořádek. Strava byla rozhodně mnohem lepší nežli v Samarkandě. Byly větší porce dobrého hovězího masa, z něhož byla i vydatná polévka. Vaříval se i dobrý boršč, do něhož bylo zavářeno mnoho zeleniny. Podnebí je tam mnohem příjemnější a zdravější než bylo v Samarkandě. Od hor vane svěží vzduch, občas se i v této letní době obloha zatáhne a několik kapek spadne, čímž se vzduch krásně osvěží.
Zde si František Janovský v srpnu 1916 podává přihlášku do legií. Ještě koncem téhož roku se dostává ze zajetí do Chovrina u Moskvy. Následující rok v listopadu je zařazen do 6. střeleckého pluku. Tento Hanácký pluk se zúčastnil boje u Bachmače, Čeljabinského incidentu, přepadení u Marianovky, bojoval u Omska, Tatarské, Tjumeni, Kunguru, potom též u Jekatěrinburgu, Irkutsku a také v Bajkalských tunelech. Odchod z fronty v listopadu 1918, ochrana magistrály v oblasti Ščeglovska a štáb spojeneckého velení v Omsku. V dubnu 1920 odjel pluk přes Vladivostok do Československa.
Dopisy putovaly také mezi Hlubokou u Trhové Kamenice, kde žila rodina Žemličkova, a Libochovicemi, kde bydlela Marie se synem Františkem mladším. Vánoční pozdrav z prosince roku 1919 dává tušit, že rodiny po více jak roce od konce války netrpělivě očekávaly svého bratra, manžela, tátu. Synovi Františka bylo devět let a jeho maminka byla jistě ráda za přání od švagrové ze Železných hor. Měla v tu chvíli před sebou už jen pár měsíců života. 14. března v necelých deseti letech přichází František o matku. Otec je v té době někde u Vladivostoku na dálném východě Ruska. Chlapce se ujali příbuzní v Prysku.
O tom svědčí lístek, který posílá František Šemík švagrovi do Olomouce, kde skončila po letech válečných útrap cesta legionářů Hanáckého pluku. Na lístku je i vzkaz od synka Fanouše. Že Marie Janovská, rozená Šemíková, již nežije, se František z tohoto psaní nedoví.
Později se malý František dostává k příbuzným v Hluboké u Trhové Kamenice, kde žije babička Janovská a rodina tety Žemličkové.
Kdy a kde se otec se synem poprvé po letech odloučení sešli, nevíme. Víme jen, že se František Janovský znovu oženil a z druhého manželství měl druhého syna. Po zbytek existence první republiky sloužil jako respicient finanční stráže a žil na Slovensku. To už by bylo na jiný příběh, který skončil 30. března 1945 na hřbitově v Terezíně.

V roce 1938 vyšla ke 20. výročí bitvy u Bachmače kniha Album bývalých příslušníků a zakladatelů 6. střeleckého hanáckého pluku. V galerii fotografií je k nalezení i snímek Františka Janovského.

sobota 1. června 2019

Mladá Vožice po roce 1600

Náš Adam nebyl ve své době jediný, kdo nosil přízvisko Šemík. Zkusme se ponořit do doby před Adamem. Nemusíme chodit až hluboko před Hájka z Libočan. Podívejme se na dobu kolem roku 1600. Kromě Šemíka v Praze a dalších v okolí Dobrušky tu máme ještě dostatečně neprobádanou Mladou Vožici.
Po roce 1650 zde žil Jiří Šemík. To je zachyceno i v matrice narozených. Zdrojem neocenitelných informací je pro nás August Sedláček. V knížce nazvané Minulost města Mladé Vožice v Táborsku, kterou věnoval "svým milým rodákům z lásky", nalistujme kapitolu Místopis a stav Vožice po třicítileté válce.

Dům Matyášovský (č. 186) prodal 1603 Joachym mladší Španovský Mikulášovi, mlynáři z Koutov hořejších, od tohoto přešel na Jana Vršovského z Tešetin, úředníka Vožického, a když jej tento pryč se odebrav pustý zanechal, ujal jej od vrchnosti roku 1605 Jan Šemík ¹). Kateřina, manželka Viléma Mazaného ze Slavětína a v Rachovicích, měla jakés právo na domě Matyášovském, které postoupila roku 1628 Janovi Šemíkovi. 1631 ujal dům ten Jan Šťastný Přehořovský za 1167 kop míš., prodán pak 1642 Ondřejovi Koblicovi.
Posléze jej drželi roku 1685 Jakub Hrdlička, 1686 Jan Strnad, 1688 jej koupila vrchnost Vožická za 330 zl. rýn., 1700 Václav Vobořil...

Dům Vochmitálovský jinak zvaný Šemíkovský (č. 196) držel okolo roku 1610 Mikuláš Šemík, 1629 Jan, syn jeho, 1658 Jiří Šimkův, 1664 Václav Faber, 1683 Jan Procházka jinak Růžička, 1694 Jiří Šípek. Tento jej prodal 1703 rytíři Kryštofovi Štampachovi ze Štampachu za 425 zl. ²)

Správa městečka byla smíšená, protože Vožice byla městem ochranným. Tak jako u měst poddanských, byla část města pozůstávající z domků na purkrechtních gruntech spravována vrchnostenským úřadem. Zbylá část města byla zvána "šosem městským" a měla svou samosprávu. Ta uznávala svrchovanou moc panující vrchnosti. Městská rada byla složena z konšelů v čele s purkmistrem. Nejobšírněji jsou městští úředníci vypočítáni při obnovení rady roku 1701; 1. února jmenuje se tam 12 konšelů, 2 rychtáři, 6 starších obecních, hospodářský, písař radní, servus radní, 2 poručníci nad sirotky, 2 sadci nad masem, 2 sadci nad chleby, 3 kostelníci, starší zádušní, 4 desátníci a čtvero hajných.
20. ledna 1668 byl za Kryštofa Karla Přehořovského sepsán seznam obyvatel Vožických společně s úroky, které platili o sv. Jiří a sv. Havlu. Jsou zde ³) i vánoční a louční platy spůsobem nížepsaným, a sice, jak zůstávali, od Hradu přes pondělek (část města) a náměstí k ulici dolejší:

sv. Jiří ⁴)
sv. Havel
vánoční ⁵)
luční platy
1. Vácslav, kolář 20 g. 6 g. 4 d.
2. Řehoř Prachař  1 k. 6 g. 20 g.
3. Matěj Sládek 10 g. ---
4. Pavel Koblic 1 k. 20 g. 28 g.
5. Matěj Sychra 30 g. 10 g.
6. Jan Šťastka  1 k. 20 g. 26 g. 4 d.
7. Tomáš Sládek 35 g. 11 g. 5 d.
8. Jan Vítkovský 1 k. 2 g. 20 g.
9. Jan Skřivan 14 g. 49 g. 2 d.
10. Vácslav Sychra 48g. 3 d. 16 g. 4 d.
11. Jan Burjan 39g. 4d. 16 g. 2 d.
12. Jan Šťastka 44 g. 14 g. 1 d.
13. Jan Mrázek 31 g. ---
14. Jiří Král 31 g. ½ d. 10 g. (louč. 10 g.)
15. Jakub Strnad 31 g. ½ d. 10 g. (louč. 10 g.)
16. Jiří Sklenář 17 g. 2 d. 5 g. 1 d.
17. Pavel Krejčí  44 g. 14 g.
18. Mikuláš Černey  25 g. 5 d. 8 g. 4 d.
19. Jiří Šemík 14 g.  7 g.
20. Mikuláš Šimků 58 g. 3 d. 19 g. 3 d.
21. Mikuláš Vašků 50 g. 4 d. 17 g. 3 d.
22. Jan Vokurka 19 g. 6 g. 2 d.
23. Jan Kord 30 g. 10 g.
24. Jan Vlach 1 k. 22 g. 27 g. 2 d. (louč. 24 g.)
25. Jan Šprenslík 18 g. 6 g. (louč. 16 g.)
26. Jakub Rezek 13 g. 3 d. 4 g. 4 d.
27. Vácslav Šťastka 19 g. 6 g.
28. Martin Lexin 22 g.

neděle 19. května 2019

Mrtví neumírají

Malá ukázka, jak se místo hrobu Jana Šemíka tuto sobotu změnilo. Co jsme objevili? Určitě se k tomu v dohledné době ještě vrátím. Nyní jen tolik, že děda mého dědy postupně do rodinné hrobky uložil tři manželky a pak zde byl v květnu 1929, tedy před devadesáti lety, pohřben i on.
Stav před 18. květnem 2019
Sobota 18.5.2019, hřbitov Sázavka

pátek 17. května 2019

Posvátná geometrie

Je v tom trochu mystiky. Stavitelé katedrál jsou obestřeni tajemnem jakéhosi bratrstva, jehož členové byli obeznámeni s pravidly posvátné geometrie. Když se v zimě roku 1677 v jednom z malých domků za Jelením příkopem narodil v rodině Santiniho Aichela synek, byl nejbližším kostelem sv. Vít. Kameník Aichel pracoval na Hradčanech, a tak byl novorozený Jan Blažej pokřtěn v chrámu, který kdysi začal pro Karla IV. stavět Matyáš z Arrasu. Pokračoval Petr Parléř. Oba stavitelé katedrály zasvěcené třem svatým - Vítovi, Václavovi, Vojtěchovi - jsou zde i pohřbeni. Přišli do Prahy pracovat z oblasti dnešní Francie (Matyáš) a Německa (Petr). Santiniho dědeček se do Prahy dostal z italsky mluvícího kantonu ve Švýcarsku.
Lokalizace Santiniho staveb uvedených na výstavě
Zeleně: nerealizovaná kaple v Rozsochatci
Mladý Jan Blažej Santini určitě chrám, kde pracoval děda zedník i otec kameník, navštěvoval a oko budoucího stavitele dostalo cit pro proporce gotické architektury. Geometrie s aritmetikou byly od starověku spojeny v jeden celek. Kružítko, úhelník, pravítko s vyznačením základní míry. U nás od 13. do 18. století byl takovou mírou český loket.
Ladislav Moučka přeměřil základní rozměry několika románských rotund, Svatovítského chrámu a šesti Santiniho staveb. Součástí výstavy je i jedna nerealizovaná stavba. Tou je dochovaný návrh kaple v Rozsochatci. Z vlastnoručního Santiniho nákresu, který je podle autora výstavy narýsován v měřítku 1:100, lze velikostí i proporčně-geometrickou logikou dovodit, že trojúhelníkový půdorys rozsochatecké kaple zapadá do série staveb kaple sv. Anny v Panenských Břežanech, kaple Jména Panny Marie v Mladoticích, kostelů Zvěstování Panny Marie v Mariánské Týnici, Jména Panny Marie ve Křtinách u Brna a sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře ve Žďáru nad Sázavou. Na konci Moučkovy knihy, která je inspirací celé výstavy, najdeme i jednu sekulární stavbu – zámek Karlova Koruna v Chlumci nad Cidlinou. 
Kniha Ladislava Moučky v popředí,
výstava v pozadí
Na okraji zájmu zůstávají dva drobné Santiniho výkresy nerealizované kaple Nejsvětější a Nerozdílné Trojice, která měla být vybudována v Rozsochatci. Výkresy jsou sice bez měřítka, ale srovnávací studie vyplývající z průzkumu dalších Santiniho staveb umožnily toto měřítko určit, je to 1:100. Objev tohoto měřítka ukázal, že vnější délka stěny trojúhelníkové kaple se rovná vnitřní šíři hlavní lodi Svatovítského chrámu, a tím pádem rozměrově i proporčně přesně  zapadá do souboru Santiniho staveb vybraných pro tuto knihu. Půdorys rozsochatecké kaple je svou jednoduchostí podobný kapli v Mladoticích. Tam vidíme, jak mohly vypadat některé detaily nerealizované stavby.
kaple v Mladoticích
V Rozsochatci měla vzniknout stavba se třemi stěnami, každá o délce zhruba 22 loktů. Přesně 8*(1+√3). V metrech to máme bez několika centimetrů 13 metrů. Poměr výšky plánované stavby a šířky stěny splňuje proporci zlatého řezu.
Kdyby se podařilo tuto nevelkou kapli vybudovat, libovolně kde, byl by její realizací mistrův odkaz završen. Promění-li někdo tuto možnost ve skutečnost, vloží úhelný kámen do díla Jana Blažeje Santiniho Aichela.
Nejvýznamnější díla v barokně gotickém slohu vytvořil Santini při přestavbě bazilik v Kladrubech, Sedlci a Želivi pro kláštery benediktinů, cisterciáků a premonstrátů. Vrcholným dílem barokní gotiky je novostavba v tomto slohu – poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře při cisterciáckém klášteře ve Žďáru nad Sázavou.
Několik fotografií z výstavy
Je proto jisté, že Jan Blažej Santini detailně poznal významné středověké stavby v českých zemích a dokonale ovládal skladebné principy i tvarosloví gotické architektury. Pátrání po původu délkového modulu jeho staveb přivedlo Ladislava Moučku v druhé fázi výzkumu ke studiu kompoziční sítě a proporčního systému Svatovítské katedrály v Praze, jemuž opět předcházelo její přesné zaměření. Důkladná geometrická analýza plánů přinesla překvapivé zjištění, že délkový modul Santiniho architektury mohl být odvozen ze základní míry katedrály – šíře hlavní lodi v presbytáři, stanovené jejím prvním stavitelem Matyášem z Arrasu.
Na výstavě v domě U Černé Matky Boží v pražské Celetné ulici se o tom můžete až do září tohoto roku přesvědčit.

Zdroj:
Ladislav Moučka: Jan Blažej Santini Aichel. Geometrický odkaz českého středověku vrcholnému baroku (Půdorys 2018)

neděle 12. května 2019

Sejdeme se v sobotu

Nadešla doba splnit si přání, o kterých jsem psal na začátku roku. S panem Doležálkem (hrobník) a panem Bártou (starosta) jsem domluvil, že se v sobotu 18. května dopoledne pokusíme zjistit, zda hrob Jana Šemíka skrývá náhrobek, který je zachycen na staré fotografii.
Fotografie náhrobku, dnes nezvěstného
Jan Šemík byl první, kterého jsem zaznamenal do programu Ancestry. Můj prapraděda. Propojení jeho, posledního hospodařícího Šemíka ve Smrdově, s Adamem Šemíkem, prvním smrdovským Šemíkem, mně trvalo několik let. Jan Šemík se narodil v roce 1849. V červnu to bude 170 let. Pohřben byl v květnu 1929. Tedy před 90 lety. Byl několik let starostou Smrdova a vzpomínka na něj, která byla vložena do místní kroniky, mě motivovala, abych založil i tyto stránky, abych pátral v archivech, abych se pokusil zorganizovat setkání žijících Šemíků.

Zvu na sobotní 10. hodinu dopolední rodáky, pamětníky ze Sázavky a okolí. S pomocí pana starosty se pokusíme odpovědět, kde jsou pohřbeni vaši předci. Šemíkovi mají na tomto hřbitově tři místa. Našel jsem hroby obou linií Šemíků z Ovesné Lhoty. Objevil jsem i místo, kde je pohřben bratr Jana.
Josef Šemík s Marií Koubskou a dcerou Annou Zadinovou
Jmenoval se Josef a je uložen v hrobě s manželkou Marií a dcerou Annou Zadinovou. Třetí bratr František je na hřbitově též, ale neznám místo.
Moje pozvání platí i pro případné zájemce o genetiku. Přivezu odběrné sady z projektu Genetika a příjmení. Přál bych si, aby se našel alespoň jeden zástupce z horních a jeden z dolních lhoteckých Šemíků, kteří by rozšířili řadu mužů účastnících se tohoto projektu. V projektu mohu zprostředkovat účast i mužům mimo náš klan Šemíků. Případní zájemci hlaste se v sobotu kolem desáté dopolední na hřbitově v Sázavce.

Předpokládané místo hrobu Jana Šemíka

Kdo hledá, najde

Podařilo se nám díky Vlastovi Šemíkovi najít zápis o úmrtí a pohřbu Marie Janovské, rozené Šemíkové. Z její korespondence s manželem Františkem Janovským víme, že v době války žila se synem v Libochovicích. Zpočátku v domě čp. 10, potom v čp. 140.
14.3.1920 – úmrtí Marie Janovské, roz. Šemíkové
matr. Z sign. 96/25 1867 – 1931 Libochovice, pag. 434 (sn. 435)
V roce 1920 se muž vrací společně s dalšími legionáři lodí z Vladivostoku přes Suezský průplav do italského Terstu. Šest let se neviděl s rodinou. Netuší, že manželka již nežije. Zemřela 14. března ve 14 hodin. To byl František ještě na východě Ruska. O dva dny později byla Marie pohřbena. Příčina smrti - žloutenice. Žloutenka, infekční virová hepatitida. František starší se z Itálie vrací vlakem do Olomouce, kde sídlil jeho Hanácký pluk. To bylo léto roku 1920. František mladší je pravděpodobně po smrti matky nějakou dobu u příbuzných v Prysku a posléze v Hluboké u Trhové Kamenice.
Josefsthal (Josefodol)
Minule jsem psal, že bratr Marie se vyučil sklářem v Josefodole nebo v Trhové Kamenici, kde byl sklářem František Janovský. Našla se pracovní knížka Franze Šemíka. V letech 1902 až 1905 se učil sklářskému řemeslu v Josefodole. Jak se tedy seznámila jeho sestra Marie s Františkem Janovským? To ponechám na vaší fantazii.


pondělí 6. května 2019

Hledá se babička Šemíková

Hned na počátku našeho bádání jsme narazili na linii Šemíků, která se z Vysočiny rozeběhla za hranice kraje. Začalo to v Ovesné Lhotě, kde žil na čp. 43 Josef Šemík. Jeho syn František se po vyučení vydal v roce 1910 do Prysku. Tam byla sklárna, kde pracoval. V Horním Prysku si namluvil budoucí manželku Marii. Usadili se společně v dolní části Prysku zvané Vesnička. Tady, v místě mezi Českou Kamenicí a Kamenickým Šenovem, žijí Šemíkovi dodnes. Nedávno jsme se zde o jejich předcích zmiňovali.
František měl dvě sestry. O Anežce jsme si již před delším časem ověřili, že se vdala na Horní Paseky. Osud Anežky poznamenalo brzké úmrtí manžela Josefa Vápeníka (nevíme kdy a kde) a začátek I. světové války. Potomci Anežky žijí. Můžeme napsat, že jsou Šemíky po přeslici. A někteří z nich skutečně mají i příjmení Šemík.
Oddací matrika pro Ovesnou Lhotu
farnost Smrdovská
Druhá Františkova sestra se jmenovala Marie. Narodila se v roce 1883. To byla dlouhou dobu jediná informace, která se vztahovala k prvorozenému dítěti Marie (rodem Zvoníkové) a Josefa Šemíkových. Před několika málo týdny se mi ozval pan Janovský, že se chce dovědět více o své babičce Marii Šemíkové, narozené v Ovesné Lhotě č. 15. Z pozůstalosti otce pana Janovského se dochovala poměrně bohatá korespondence babičky Marie s dědou Františkem, který se v době první světové války stal v Rusku legionářem. To ale předbíháme. František Janovský byl o dva roky starší než Marie. Kdy a kde se budoucí pár sešel? Syn domkáře a dcera koláře. V roce 1901 byla v Trhové Kamenici zřízena sklárna a brusírna skla. Nedaleko od Ovesné Lhoty byla také sklárna. V Josefodole byla založena už v roce 1861. František Šemík, mladší bratr Marie, se sklářem vyučit v Josefodole nebo - v Trhové Kamenici. Tam by pak jistě potkal Františka Janovského. I takto zprostředkovaně se mohl budoucí manželský pár seznámit.
18.9.1909, svatba Marie Šemíková & František Janovský
Díky vstřícnosti paní matrikářky ze Světlé nad Sázavou jsme dohledali zápis svatby Marie Šemíkové s Františkem Janovským. Obřad se konal 18. září 1909 ve smrdovském kostele a hostina následovala v Ovesné Lhotě č. 43. V domě, kde se narodila nevěsta. Zajímavostí zápisu je přeškrtnuté číslo domu u jména otce nevěsty. Z čísla 15 byl i jeden ze svědků Jan Doležal. Druhý svědek Josef Sochůrek byl také ze Lhoty (čp. 11).
18.9.1909, svatba Marie Šemíková & František Janovský
Ženich František Janovský je zapsán jako sklář v Trhové Kamenici čís. 9; v Travném čís. 22 nar.; hejtm. Chrudim. Jeho otec Vincenc v době svatby již nežil. Dům čp. 9 stojí na náměstí a v jednom z bytů tedy žil mladý sklář. Na konci roku 1910 žije rodina Janovských v domě Josefa Šotoly. V tomto domě (čp. 61) se narodil v srpnu téhož roku František Janovský mladší.
V roce 1907 byla v Dolním Prysku založena sklářská huť, po jejímž otevření tam přišla řada českých dělníků. Mezi jinými sem také přišel v roce 1910 František Šemík. Sklárna, nazvaná později Karlova huť, vyráběla sklo pro místní zušlechťovatele a ve 20. letech ji převzala jablonecká firma, která tu začala vyrábět také náramky k exportu do Indie a skleněné tyče pro výrobu bižuterie. František Šemík se oženil v roce 1913. Ze tří sourozenců Šemíkových (Anežka, Marie a František) byli určitě v kontaktu rodiny Marie a Františka.
Lístek z prosince 1916, který František Janovský poslal
z Chovrina u Moskvy (zmiňuje v něm švag. Šemíka)
Nevíme přesně kdy, ale nejspíš ještě před začátkem války se rodina Janovských přestěhovala z Trhové Kamenice do Libochovic. Tam v roce 1912 otevřeli sklárnu. První světová válka v létě 1914 změnila osud mnoha rodinám. Jak František Janovský, tak František Šemík nastupují k 21. pěšímu pluku. Oba válečné události zanesly na jiná místa. František Šemík se vrátil na konci války v rakouské uniformě. František Janovský byl již v září 1914 zajat na ruské frontě a po peripetiích, které lze ve zlomcích vyčíst ze zachovalé korespondence, vstupuje roku 1917 do legií.
Marie Janovská se synem Františkem žijí v Libochovicích. Na jednom z korespondenčních lístků z dubna 1916 píše manželovi, že chodí do práce a synek Fanouš jde do školky a že na podzim již půjde do školy. V roce 1920 se František Janovský po legionářské anabázi vrací do Československa. Na jednom z posledních lístků, které dostal poštou, má vzkaz, že rodina je u Šemíků v Prysku. V roce 1921 se na sčítání obyvatel objevuje František Janovský mladší u příbuzných v Hluboké blízko Trhové Kamenice. Je zapsán v domácnosti ovdovělé tety Kateřiny Žemličkové společně s babičkou Antonií Janovskou a s bratranci i sestřenicemi Žemličkovými. Otec František Janovský starší i matka Marie, rodem Šemíková, tu nejsou. Bývalý legionář se v nově vzniklé republice stal příslušníkem finanční stráže (tzv. respicientem). Víme, že se v následujících letech podruhé oženil a působil do konce 30. let na Slovensku. Rodačka z Ovesné Lhoty Marie Janovská pravděpodobně koncem války nebo v prvních letech po vzniku Československé republiky umírá. Nevíme kdy a kde. Pátrání pokračuje...

pondělí 15. dubna 2019

Hospoda č. 46

Na základě nových poznatků víme o něco více o historii místa, kde se provozovala ve Smrdově hospoda. Zadinovi, Zajícovi, Uhrovi, Jelínkovi. Příjmení, která jsou spojena na kratší nebo delší dobu s domem čp. 46. Začněme rokem 1654, můžeme dohledat Fabiána Šenkýře, jinak zvaného Fabiana Řezníka.
Tabela Tereziánského
katastru (1716)
V tabele Tereziánském katastru je k nalezení seznam, kde jsou uvedeni mimo jiné i šenkýři na panství Vrbice. Situace v roce 1716 byla následující.

Felix Nečas - Vrbický šenk

Mistr Polní - Vrbický
Václav Straka - Šenkýř Leštinský

Matěj Vaněk - Šenkýř Hor Vrbických

Václav Jelínek - Šenkýř Smrdovský
Panská chalupa ve Smrdově

Mrkvička - Mlynář
Jan Sýkora? - Panský mlynář

Kdy Jelínkovi hospodu převzali, o tom jsem zápis nedohledal. Šenk drželi desítky let. Ke změně došlo až koncem 18. století. To už měla jednotlivá stavení svá čísla popisná. František Uher byl hospodským na č. 46 nejpozději od roku 1799. Potom byl uváděn v matrikách jako šenkýř. Ještě v roce 1838 je veden jako hostinský. Předtím zde ale byli uváděni i pachtýři této hospody. Ti se zde střídali i ve 40. (Josef Suk) a 50. letech (Jan Trojánek). To už ale nebyl majitelem František Uher, ale Jan Zajíc.
Příběh, jak se rodina Zajícova dostala do Smrdova, je zamotanější a postupně se ho s potomkem Vladimírem Zajícem pokoušíme rozmotat. Asi před měsícem mi poslal následující zprávu.
Rád bych zmapoval osud mého prapradědy Jana Zajíce v období od roku 1830 do doby nabytí hostince. Matriky ve Žlebech dokládají, že po smrti jeho první ženy v roce 1825 mu zůstali 4 děti včetně mého praděda (tři další zemřeli), v roce 1829 se pak ve Žlebech znovu oženil a o rok později se mu narodil prvorozený syn s druhou ženou; záznam o jeho narození představuje poslední záznam o rodině Jana Zajíce ve žlebských matrikách. Poslední informaci ze Žleb máme z roku 1831, kdy zde prodává hostinec č.p. 80, který zdědil po svém otci Jiřím, kde dosud od narození žil a provozoval hostinskou živnost a kde se i narodily všechny jeho děti z obou manželství.
Narození Vojtěcha Zajíce (*1840) je první matriční záznam ze Smrdova, kde otec Jan vystupuje jako šenkýř na čp. 46.
*1.5.1840 Vojtěch, otec Jan Zajíc, kat. šenkýř, syn po + Josefu Zajíci
sign. 2546 matrika N index N 1805-1847 (Zámrsk)
Další potomek Antonín se narodil o dva roky později. U obou křtů asistovali stejní kmotři - bratr matky Anny Vojtěch Linhart a šenkýř Antonín Jelínek z Tupadel č. 31. Poté, co jsem panu Zajícovi tyto dva objevy poslal, odpověděl...

sobota 13. dubna 2019

Dva zápisy o jednom gruntu

V gruntovní knize Vrbického statku z let 1628 - 1747, která je uložena v archivu Zámrsk, můžeme při listování narazit na dvě změny u jednoho gruntu na Horách Vrbických.
Ještě před tím si však povězme o situaci v této bývalé hornické osadě po roce 1650, tedy po skončení třicetileté války. Kromě Soupisu poddaných (1651), Berní ruly (1654) a Revizitace berní ruly (1673) máme k dispozici sirotčí seznamy (1680). Ze čtyř soupisů pro Hory se můžeme pokusit setřídit rodiny podle toho, jak se mohla příjmení proměňovat. Ona to tehdy byla vlastně příjmí, jakési přezdívky, které často souvisely s povoláním dané osoby.
1651 - Soupis poddaných 1654 - Berní rula 1673 - Revizitace 1680 - Sirotčí seznam
Martin Krs Václav Hruška
Jiřík Záděra (tkadlec) Pavel Jirkův
Matouš Veřejka Matouš Veřejka Jan Šindelář Jan Schindlmacher

Jan Krejčů (tkadlec) Jan Krejčů (syn) Jan Leinveber
Václav Krejčí (otec) Václav Krejčí Václav Lesák?  Václav Lesák
Jan Pospíšil Jan Pospíšil (krejčí) Jan Drahovzal  Jan Drahovzal
Jan Šemík (myslivec) Pavel Chalupník Pavel Chalupník Jan Křivda
Šimek Václav Burýšek? Václav Rohaut
Jan Křivan (tesař) Matouš Vondráček Jan Pospíšil (ponocný)

Pavel Šemík

Matouš Vařejka
Václav Dlouhý (šenkýř)

Na rozdíl od Smrdova, kde se usadil Adam Šemík, je situace na Horách Vrbických méně přehledná. Adama můžeme sledovat v rozpětí let 1651 až 1680. V průběhu sedmdesátých let je několikrát uváděn s příjmím Myslivec. Syn Pavel s rodinou byl 5. ledna léta páně 1680 zapsán s manželkou a několikaměsíčním synem v domě ponocného Jana Pospíšila na Horách. Na Horách, kde po roce 1650 žil pravděpodobný otec Adama. Jmenoval se Jan Šemík (myslivec). V roce 1653 prodal chalupu. Pojďme se podívat na zápisy v gruntovní knize. 16. října 1667 Jan Svoboda zakupuje od Šimona Křivdy dům s polnostmi. 
197.
Ssÿmon Kržiwda
a giž Jan Swoboda
Leta Panie 1667 prossaczowana chalupa
Matiegem Prasskem rychtaržem wrbitzkým
a Matiegem Jirakem konsselem wrbiczkým
tiez Janem Krziwdau konsselem horskÿm
Swobodowi za summu                        26 zl.
z toho sobie porazi po Dorotie manzielcze
sweÿ                                                      5 zl.
Ostatni summu ma na leta
doplaczeti
Dorotie dczerži nb. Ssymka a giž man-
zielcze Jana m(l)adssiho Albrechta       5 zl.
a Jakubowi Machkowi a Dorotie sestrže geho
rowným dilem                                       16 zl.
Stalo se na Cancelarži wrbiczke
dne 16. 8bris Anno 1667
Anno 1668 8. febr pro nemoznost neslozil – 0
Anno 1669 dne 20. Marti Jan Swoboda slozil
Dorotie sestrže Machkowi totiž                                                                           1 zl. 10 krejcarů

středa 10. dubna 2019

Genetická genealogie

Deset let se zabývám rodopisem a genealogií. Za tu dobu jsem prošel třemi fázemi, které pro jednoduchost pracovně rozliším číselně.

Genealogie 1.0 (bílé rukavice)

Výbavou genealogů byly od nepaměti papír a tužka. Zápisky vylepšené kartotečními lístky s poznámkami. Návštěvy archivů a opisy záznamů. Ke zvykům návštěv patřílo a stále patří používání bílých rukavic pro listování v cenných knihách. Rodopisci starého ražení byli obdařeni velkou dávkou trpělivosti a čas strávený cestováním do okresních nebo oblastních archivů nepočítali. Některé zvlášť vybrané dokumenty byly přeneseny na mikrofilmy. To stále vyžadovalo plánování cest do badatelny příslušného archivu. S vývojem digitální fotografie se pomocníkem rodopisce stává fotoaparát, se kterým šlo při návštěvě archivu zachytit desítky i stovky stran matričních knih. Toto období trvalo tak do roku 2008, kdy se začaly objevovat první výsledky digitalizace matrik.
Badatelna v Zámrsku
V Zámrsku, tedy ve státním oblastním archivu, ve kterém jsou uloženy nejstarší matriky z východních Čech a části Vysočiny, se digitalizace protáhla. To ale neznamená, že návštěvám archivů se v budoucnu při bádání vyhneme. Pocit, když držíte v ruce knihu, které se musel dotknout i váš předek, protože se třeba podepisoval jako svědek nebo jako rodič. K nezaplacení. Bohužel se dá čekat, že s postupující digitalizací originální knihy budou "mizet" v depozitářích.

Genealogie 2.0 (digitalizace)

Digitalizované matriky jsou dnes z velké části dostupné na internetu. Oblast Havlíčkobrodska, tedy i smrdovskou farnost,  můžeme takto celou prohledávat od začátku roku 2017.
Matriky na internetu
Internet jako ohromný zdroj informací, je dostupný ve dne v noci. Dohledané údaje, které vás mohou posunout v pátrání, si snadno zaznamenáte s pomocí genealogického programu, který vaše rodokmeny uchová lokálně nebo na síti. Svoje vývody či rozrody můžete sdílet s komunitou na internetu a to už je krůček ke genetické genealogii.

Genealogie 3.0 (genetika)

Koncem roku 2007 začala registrace prvních zájemců v projektu Genetika a příjmení. Na konci roku 2011 jsem se také přihlásil a v lednu 2014 se několik nositelů příjmení Šemík dovědělo, že patrně mají společného předka. O dva roky se podařilo zjistit z digitalizovaných matrik, že tím společným předkem byl Adam. Genetika tedy může vhodně doplňovat klasické dohledání v písemných archivních materiálech. Kromě yDNA testu můžeme vyzkoušet i jiné metody (mtDNA, atDNA). Rozdíl mezi nimi pěkně a stručně popsal Martin Kotačka a já si dovolím tento popis zde zveřejnit.

Nejrozšířenějším druhem testování u nás je mužská linie po Y-chromozomu. Y-chromozom se dědí vždy pouze z otce na syna a je to tedy přímá mužská linie v daném rodě, vždy levý okraj genealogického vývodu.
  • Výhody testování: lze se dostat poměrně daleko, stovky až tisíce let nazpět; lze určovat zda lidé či rody stejného nebo podobného příjmení pocházejí ze společného prapředka; lze určit haploskupinu ("slovanská", "germánská", "keltská" apod.). Můžeme postihnout změny příjmení nebo třeba nalézt nezapsaného nemanželského otce, pokud máme štěstí a v databázi se objeví rod, z kterého neuvedený otec pocházel.
  • Nevýhody: je to jen jedna okrajová část předků. Na to abychom poznali více dalších linií z vývodu (přes matky), musíme oslovit příbuzné, kteří jsou nositelé této linie po otcích nepřerušeně.
  • Zhruba střední finanční náročnost; v rámci projektu Genetika a příjmení děláme základní test zdarma.
  • Mohou se zúčastnit pouze muži.

středa 3. dubna 2019

Hřbitov v Sázavce

Necelých dvě stě let se pohřbívá ve farnosti na místě posledního odpočinku, které leží na výjezdu z obce směrem na Štěpánov a Leštinu. Posledních pětapadesát roků Sázavka, předtím celá staletí Smrdov.
Generace Šemíků zde měly svoje hroby. Leží tu předci ze Smrdova, Bačkova a zejména z Ovesné Lhoty. Hvězdička na leteckém snímku hřbitova se nachází v místě, kde byl pohřben poslední Šemík v linii, která ve Smrdově žila již od dob Adama Šemíka. Začátkem května 1929 byl Jan Šemík pohřben do hrobu, kde už na něj "čekaly" jeho první dvě manželky, Anna a Marie. Pravděpodobně byla na stejném místě pochována také dcerka Anastasie.
Selský rod ze statku č. 12 má následovníky, včetně mé maličkosti, ale již ne zde v Sázavce. Jediný syn Jana se přiženil do Rozsochatce, a tak po zemřelém převzal hospodářství jeho pastorek Jaroslav Malina. Do hrobu nebyl již nikdo další pohřben. Ani Anička Malinová, která tragicky zahynula v dubnu 1945.
hrob Jana Šemíka po roce 1970
V poválečném období to zprvu vypadalo, že pracovití sedláci budou mít možnost obdělávat půdu ku prospěchu jejich rodin i celé společnosti. Jenže přišla kolektivizace s více, ale později i méně dobrovolným zakládáním jednotných zemědělských družstev (obecně známá zkratka JZD). Jaroslav Malina byl po roce 1950 v rámci akce Kulak odsouzen ke dvěma rokům vězení. Rodina Malinova musela statek č. 12 opustit a odstěhovat se ke svým příbuzným.
pohled od hrobu Šemíkových z Ovesné Lhoty
náhrobek u hrobu Jana Šemíka chybí (2013)
Hospodářství zabrali družstevníci z nově vzniklého JZD. Syn Jana Šemíka již nežije. Je pochován na čachotínském hřbitově. Vnuk (můj děda) hospodaří v Rozsochatci. Na černobílé fotografii je vidět stav hrobu v Sázavce někdy v průběhu normalizace 70. let.

Na začátku roku 2012 jsem komunikoval s paní Pejcharovou, která mě odkázala na paní Jelínkovou z č. 14. Paní Jelínková mi ukázala opuštěný hrob na hřbitově v Sázavce, kde měl být pohřben můj prapraděd Jan Šemík.
Po několikaměsíční rozvaze jsem začal uvažovat, že si pronajmu místo, kde byl zmiňovaný Jan Šemík pravděpodobně uložen. Později jsem oslovil s dotazem tajemníka Cechu hrobnického Jaroslava Šejvla.

neděle 17. března 2019

Průběžné výsledky

Tento web byl spuštěn v létě 2011. V době, kdy jsem také začínal naplňovat rodokmen osobami, které jsem postupně objevoval v archivech a na internetu. Blog semikovi.cz přitáhl největší pozornost ve druhém pololetí 2016.
Počty zobrazení stránek tohoto webu po měsících
Přírůstky v čase jsou vidět na následujícím grafu. K dnešku máme pohromadě téměř 800 předků (verze 24).
Počet osob v rozrodu Adama Šemíka
Jsou tam i poslední aktualizace, na které jsem narazil při psaní článků Hodinář z Leštiny a Granátník z Dolní Březinky. Najdete tam i upřesnění k Šemíkům z Prysku.