Sedm týdnů do setkání

Sedm krát sedm dnů a budeme mít 16. května. Kdo se chystá do Ovesné Lhoty a rád by obědval, je nyní ten pravý čas na registraci.

Program se ustálil v podobě, která je kompletně k vidění zde. Bude-li přát počasí, projdeme Lhotou odshora dolů a zpět. Zastavíme se tam, kde žili v minulosti naši předci.

Na mapě domečky s vlaječkou značí domy, kde sídlili první Šemíkovi z větve "horní" i "dolní". Ti dnešní "dolní" žili původně na horním konci obce. O tom ale více v sobotu 16. května přímo v Ovesné Lhotě.

Erbovníci a erbovní strýcovství

V návaznosti na minulý článek můžeme říct, že udělování erbů a přídomků bylo po celý středověk i novověk výsadou panovníka. O příslušnosti novoštítného erbovníka do stavu rytířského nebo panského  rozhodovala v dobách, kdy moc krále nebyla výrazná, stavovská komunita. To se týkalo mezidobí od konce husitských válek až do porážky stavů v bitvě na Bílé hoře.

Rudolf II. od Hans von Aachen 

Ale ne vždy tomu bylo, jak výše popsáno. Ukažme si to na komornících Rudolfa II. Císař se postaral, aby Jeronýma Makovského z Makové, erbovníka původem ze Soběslavě, potomka měšťanů a poddaných Rožmberků, přijali roku 1598 na českém zemském sněmu do stavu rytířského. Zásluhou pletich na pražském dvoře byl Makovský v říjnu 1603 zbaven funkce komorníka a nahrazen Filipem Langem z Langenfelsu. Ten už byl roku 1580 císařem povýšen do stavu šlechtického s přídomkem von Langenfels. Začátkem roku 1604 byl na císařovu přímluvu přijat do českého rytířského stavu. V roce 1608 upadl v nemilost a až do smrti císaře Rudolfa II. byl pak komorníkem Kašpar Rucký z Rudz. Podle pamětí Dačického k roku 1612 se můžeme dočíst: "...řečený Kašpar Rucký, nízkého urození, vězením jest arestován a v tom vězení oběšený mrtvý jest nalezen."

Aby to bylo ještě více bizarní. U Augusta Sedláčka v knize Českomoravská heraldika mezi rodinami erbovními a přistěhovalými můžeme na str. 574 číst.

Podvinský z Doubravičan. Císař Rudolf dal (1596, 24. května) erbovní list Janovi Fryckovi, aby se psal Podvinský z Doubravičan. (Reg. král.) Ten jsa komorníkem při dskách zemských a snad dědicův nemaje, přijal nížepsané osoby za erbovní strýce a žádal o potvrzení toho. K jeho žádosti císař Rudolf vyzdvihl (1604, 16. září) Jana Musila a Celestina Šemíka , oba písaře při nejv. purkrabství, Václava Kolidia jinak Kavka řečeného, sluhu při puchalterii (účtárně) komory a Ondřeje Kalihracha do šlechty na způsob rytířského stavu Římské Říše, aby se psali Podvinský z Doubravičan a vysadil jim tento erb:

Štít poloviční, v horní polovici červené bílý jednorožec, v dolní žluté modrý klín, v němž zlatá lilie a v polích žlutých vedle téhož klínu po modré lilii, turnéřský helm s přikryvadly žluté modré a červené bílé barvy a nad tím polovice bílého jednorožce. (Šlechtický arch. Meraviglia tab. 113 a Král na str. 281 kladou jednorožce okřídleného).

Situace, kdy poslední mužský potomek nemá dědice a pojme jako pokračovatele nepříbuzné osoby, je označena jako erbovní strýcovství. I známý Viktorin Kornel takto k predikátu "ze Všehrd" přišel. V roce 1933 je ve Sborníku Jednoty starých českých rodů na str. 9 popis erbu Podvinského z Doubravičan následující. 

Štít dělený vodorovně dělený na dvě stejné části. Horní pole zlaté, v něm bílý okřídlený jednorožec ve skoku do prava. Dolní pole modré se zlatým klínem od paty štítu, hrotem do středu směřujícím. V klínu modrá lilie a po stranách klínu po jedné zlaté lilii. Kolčí helm s točenicí a vlajícími feflíky žluto-modrými po obou starnách. V klenotu rostoucí vzpřímený jednorožec, okřídlený, do prava. (Vyobr. a popis v Saalbuchu, XII a, p. 533).

U Šemíka z Doubravičan se zachovala informace o koupi a prodeji domu v Žitné ulici. Není mi nic známo, že by tento Šemík měl cokoli společného, kromě jména, s klanem dnes žijících Šemíků.

Kronika královské Prahy a obcí sousedních, svazek V., 

Roku 1608 koupil, aby v roce 1613 prodal dům u Krejcárků. Ze spekulativních důvodů? Kdoví. Zajímavé je, že v bloku domů na Žitné mezi Příčnou a Školskou ulicí byly v historii hned dva pivovary (U Krejcárků a U Lajblů). I sladovny v okolí  bývaly. Dnes jsou v těch místech "pivní lázně" a v sousedství restaurace U Pravdů.

Novožitní

Nedlouho po vzniku Československa, v prosinci 1918, byl schválen zákon, "jímž se zrušují šlechtictví, řády a tituly". Zákon, pod kterým byl podepsán předseda vlády Karel Kramář a ministr vnitra Antonín Švehla, udělal tečku za používáním predikátů a titulů. Bývalí šlechtici nesměli užívat za rodným jménem přídomků, jednoho ze symbolů bývalé privilegované části společnosti.

Průvod ke 100. výročí zrušení poddanství v rámci
Slovanské zemědělské výstavy, 3.5.1948 (Praha, Letná)

Nově vzniklý stát, v jehož čele stál syn panského kočího, tímto zákonem ukončil snahy získat tituly šlechtické a odstartoval honbu za tituly vysokoškolskými. To už je ale jiná kapitola.
Zákonem přišel o přídomek například průmyslník Josef Šimonek "z Mlaďatova", který jen pár měsíců (od března roku 1918) měl právo používat erb s ozubeným kolem. Josef byl synem malorolníka. Během života povýšil mezi šlechtu, aby po několika měsících o titul přišel. Vymahatelnost zákona měl vynucovat ministr Švehla, původem ze selského rodu. Je třeba říct, že průmyslník přišel o titul, ne o statky a hrad Housku. To až později.
Ačkoli po roce 1848, kdy se poddaní stali občany, došlo ke štěpení staletých pout v rámci šlechtického velkostatku a vrchnost ztratila své výsady, výlučnost si přesto zachovala. Na přelomu 19. a 20. měl šlechtický titul leckterý bohatý podnikatel, významější politik, úředník, vědec, umělec, vysoký důstojník. Touha některých společensky se vyrovnat nebo alespoň přiblížit těm, kteří patřili k privilegovaným vrstvám, byla převeliká. Jak píše Václav Elznic v práci Renobilitační procesy pražské:
A tak se pojednou na konci 19. století objevila hned celá skupina "genealogů", kteří různými cestami nabízeli potenciálním zájemcům své služby, slibujíce za patřičnou (a nikoliv malou) odměnu obstarání potřebných renobilitačních dokladů. Jejich pozornost upoutávala zejména známá jména z historie české šlechty (např. Vavákové, Maternové, Trmalové, Holejšovští, Nebeští, Šlechtové, Rašínové, Písečtí, Krušinové atd.), kde tušili zájem, které postižené stál v průměru kolem 5 000 zlatých rakouské měny.
20 000 byla cena selského statku. Zlákáni vidinou značných výdělků vrhla se většina tehdejších genealogických agentů na výrobu falešných dokladů tam, kde v rodokmenech vznikaly mezery v důsledku chybějících originálů. A tak v poměrně krátkém čase byly matriky, zemské desky, pozemkové, městské a jiné veřejné knihy zaplaveny několika sty padělků a fals.
Tolik Václav Elznic.

Už za dva měsíce

Dnes jsem četl v jednom magazínu článeček o Lhotách. To mi připomíná, že nás dělí už jenom devět týdnů od soboty 16. května. To je den, kdy se opět po roce setkáme. Je čas na vyladění programu.

Vpravo nahoře na této stránce je odkaz web srazy.info, kde se můžete podívat na program. Jakékoli připomínky jsou vítány. Samozřejmě se můžete již teď zaregistrovat. Pomůže nám to při objednávání jídel, protože oběd budeme muset do Lhoty dovézt. Při tom si můžete přečíst, jak přišly Lhoty ke svému jménu.

Rodina DNES, 13.3.2015

Smrdovský mlýn byl či nebyl?

To je otázka, která se mě drží od doby, kdy jsem si přečetl v Berní rule, že v městečku Smrdově byl mlynář. Nově osedlý v roce 1652 - Jan Těšitel. V tabulce "Role má" 48 strychů, z toho seje na zimu 7 strychů, na jaro také 7. Potahův - voly - chovati může 4, má 2. Dobytka chová: 2 krávy, 1 jalovici, 11 ovcí, 1 svini. V poznámce je uvedeno mlynář.

Ve stejné době žije v Ovesné Lhotě také mlynář. Byl to asi menší mlýn, neboť Jan Lacino je veden jako chalupník. V tabulce je "Role má" 4 strychy. Z toho seje na zimu - 2 strychy, na jaro - 1. Potahy žádné. Dobytka nechová. V poznámce je "mlejn vlastní o 1 kole".

Z berní ruly nám vyplývá jedna nesrovnalost. Dva mlynáři (Lacina v Ovesné Lhotě a Těšitel ve Smrdově), a jeden mlýn? V poznámkách k Tereziánském katastru (kolem roku 1720) jsem narazil na následující text:

Leština - mlýn na stálé vodě o 1 kole.

Smrdov - 1 mlynář (mlýn, vzdálený 1/4 míle od města, spadl roku 1703 pro dluhy na vrchnost).

Ovesná Lhota - vrchnost užívá mlýn na nestálé vodě o 1 kole (v nálezu na stálé vodě a 2 stoupách).

Co zbylo z Panského mlýna?

Leštinský aka Leštický, Mrkvičkův, Blažkův je podle mě mlýn na katastru Vrbic č. 22.

Na katastru Ovesné Lhoty (č. 24) je Lacinův alias Rymešův mlýn, který patrně v době, kdy "smrdovský" mlýn zkrachoval, zakoupil před rokem 1716 od mlynáře Jana Laciny Jan Těšitel.

Mezi těmito dvěma mlýny byl ještě jeden mlýn (Panský mlýn č. 21). To by mohl být ten Smrdovský mlýn z Berní ruly, který "neudržel" mlynář z rodu Těšitelů. Těžko říct, dokdy Panský mlýn fungoval. V roce 1930 v seznamu vodních děl již nebyl. Otázkou zůstává, kterému mlýnu se říkalo Vrbický (č. 21 nebo 22)?