Vybraný příspěvek

Drobný výklad pravidel

V průběhu uplynulých let krystalizovalo desatero klanu Šemíků, které bych rád okomentoval. Pravidla "od Adama" začala vznikat me...

středa 17. června 2020

Síťkování

Minule jsem psal o sčítání lidu v Jiříkově, kde žila od roku 1891 rodina Václava Šemíka. U nejstarší dcery Marie bylo v roce 1910 uvedeno nepřesné datum narození. Správnost jsme ověřili na matrice v Habrech. Nenarodila se tedy rok před svatbou (1890), ale rok po svatbě rodičů (1892). Nejmladší dcera Anna žila v domě rodičů nejdéle. Vdala se 12. února 1938 za Jana Kadlece. Kadlecovi žijí v Jiříkově dodnes.
zpracování vlasů - domácí dělnice - síťkování vlasů
Při podrobnějším zkoumání sčítacích listů z prosince roku 1910 můžeme u Anežky, tehdy skoro 16leté, číst, že je domácí dělnice v oboru zpracování vlasů. U Antonína (10 let) a Karla (13 let), žáků obecné školy, je poznamenáno, že si přivydělávají stejnou činností jako jejich starší sestra.

Síťkování. Co to bylo? Jednalo se o rukodělnou výrobu vlasových sítěk z lidských vlasů, z pravého i umělého hedvábí. Tato domácká práce se na Českomoravské vysočině rozvinula v letech 1890-1923, kdy se vlasové síťky staly hledaným zbožím.
O začátcích síťkování v Chotěboři se dovídáme z dopisu nejstaršího pamětníka, 85letého Františka Jehličky, který v letech 1915-1926 pracoval u zakladatele výroby vlasových sítěk Bedřicha Bondyho. Dodnes existuje v Chotěboři ulice Za Vlasárnou.
Jeho otec měl menší obchod a vykupoval i ženské vyčesané a stříhané vlasy, z nichž vyráběl paruky a příčesky pro divadla. V této činnosti pokračoval i syn Bedřich, který začal vyrábět na ochranu dámských účesů síťky z přírodního čínského hedvábí. Jeho úpravu a barvení prováděl od roku 1870 závod Josefa Heislera v Chrasti u Chrudimi. Jako první v Rakousku-Uhersku začal tento závod připravovat a barvit lidské vlasy pro parukářské účely. Čínské hedvábí bylo v té době velmi drahé. Hledaly se proto jiné suroviny, které by je nahradily při výrobě vlasových sítěk. Byly zkoušeny materiály rostlinného původu, vlněná vlákna a žíně. Ukázalo se, že pro výrobu vlasových sítěk nejlépe vyhovují dlouhé ženské vlasy z Číny. Jejich nevýhodou však byla pružnost, pro kterou při síťkování nedržely uzly. Po dlouhých zkouškách se podařilo silné vlasy dovážené z Číny upravit, zeslabit je a umrtvit, aniž se zmenšila jejich pevnost. Pracovní postup byl výrobním tajemstvím a znalo jej jenom několik odborníků.
síťkování, lidově zvané necování
V roce 1890 přijeli do okolí Skutče nakupovat výšivky dva dnes již nezjistitelní obchodníci. Při náhodném rozhovoru s Bedřichem Bondym v Chotěboři projevili zájem o dodávky vlasových sítěk z pevných lidských vlasů na ochranu dámských účesů. Podnikavý chotěbořský obchodník si od nich vyžádal dvě pracovnice na zaučení místních žen. Tím zavedl na Českomoravské vysočině výrobu vlasových sítěk. Začal jezdit do obcí na Horácku, vyhledával schopné faktory, zaučoval je do síťkování z vlasů a ti pak naučili ve svých obcích této práci ženy i muže. Navazování vlasů obstarávali starší lidé a děti, dospělí síťkovali, a to téměř v každé chalupě. Někteří faktoři se osamostatnili, takže kromě podniku Bedřicha Bondyho vznikly další protokolované firmy.
František Jehlička z Chotěboře byl jedním z těch, kdo ovládali techniku úpravy ženských vlasů. V tom oboru pracovali již jeho rodiče a od nich získal značné zkušenosti v průběhu své učební doby v závodě J. Heislera. Dalších zkušeností nabyl v Hamburku, Berlíně a Haliči. V roce 1915 mu Bedřich Bondy nabídl velmi výhodné pracovní a existenční podmínky. Přijal je, a pak vybudoval a dlouhá léta v Chotěboři vedl dílny na zpracování vlasů. Bylo v nich trvale zaměstnáno 30 pracovníků. V době konjunktury síťkovalo v okrese Chotěboř podomácku nejméně 200 žen, řízených faktory. Hlavním odběratelem bylo Německo a Anglie.

Zpět do Jiříkova, kde se v roce 1910 několik členů rodiny Šemíků touto činností také zabývalo. Otec chalupník s malým hospodářstvím (2 krávy, několik slepic a pár husí), který si přivydělával ševcovským řemeslem. Jak naznačují sčítací operáty z konce roku 1910, do rodinného rozpočtu přispívaly i děti.

neděle 31. května 2020

V čase koronavirové pandemie

9. května vyrazilo na Vyšehrad poměrně hodně lidí, aby strávili sobotní odpoledne mimo uzavřené karanténní  prostory. K malé skupince Šemíků se tam přes videokonferenci připojil Pavel Semik z Kanady. Pavlův "skok" na Vyšehrad byl překvapivý.
Za mnou radnice v Habrech,
kde je živá matrika a paní matrikářka
Kontakt na něj mám mnoho let. eMailovou adresu jsem dostal od jeho synovce. Před pěti lety jsem se sešel se sestrou Pavla. Jiřina Šemíková tehdy žila v Zadní Třebani. To jsem už tuto šemíkovskou linii uměl zařadit. Jejich děda se přiženil do Jiříkova z Bačkova. Jiřina mě nechala nahlédnout do oddacího listu svých rodičů. V okresním archivu v Kutné Hoře jsem vypátral ze sčítání obyvatel rodinu Šemíků v Jiříkově nedaleko Habrů. V roce 1921 žije na č. 22 tříletý chlapec Oldřich s matkou Anežkou, tetou Annou, strejdou Antonínem a prarodiči. Oldřich bude později otcem pěti dětí. Jedním z nich bude Jiřina Šemíková a také Pavel, toho času v Torontu.
Ještě dříve jsem v Praze na Olšanských hřbitovech zaznamenal na jednom hrobě jméno Slávečka Šemíka. Roky jsem netušil, kam bych ho zařadil. Od Pavla nyní vím, že to byl jeho nejmladší sourozenec. Také jsme se dozvěděl, že už jsou to dva roky, co Jiřina není mezi námi.
Pojďme se podívat do Jiříkova, malé obce, kde žila na počátku minulého století rodina Václava a Marie Šemíkových. V roce 2014 jsem začal pátrat po Karlovi Šemíkovi, jehož jméno je mezi dalšími obětmi světových válek na žulovém památníku v Jiříkově. Zkusil jsem kontaktní osobu uvedenou v evidenci válečných hrobů. Pan Bárta poslal můj dotaz na matriku v Habrech. Tam jsem se dověděl, že Karel Šemík byl ročník 1897. Sem jsem se dostal před šesti roky.
Nevěděli jsme, kdy Karel zemřel. Vypravil jsem se tedy letos v době, kdy už byla koronavirová opatření na ústupu, do Habrů. Ještě jsem si v kutnohorském okresním archivu objednal sčítací operáty Jiříkova z let 1910 a 1900, protože jsem měl při první návštěvě v ruce jen rok 1921.

Státní okresní archiv Kutná Hora je od 16. března 2020 pro veřejnost uzavřen, a to z důvodu rozsáhlé stavební rekonstrukce archivní budovy, která potrvá cca 2 roky. Badatelům ovšem umožňujeme studium našich materiálů v badatelně Státního oblastního archivu v Praze. Zarezervujte si, prosím, místo v pražské badatelně a tam si také objednejte sčítací operáty Jiříkova:
OÚ Čáslav, inv. č. 2728, Jiříkov 1900, karton 1226
OÚ Čáslav, inv. č. 2838, Jiříkov 1910, karton 1322

Tato nepříliš příznivá zpráva byla následována oznámením z oblastního archivu v Praze na Chodovci.

neděle 26. dubna 2020

Vyšehrad 2020

V posledních týdnech všichni prožíváme intenzivně přítomnost a na přemýšlení o minulosti natož o budoucnosti tak nějak nezbývá čas. 
Restaurace U Šemíka funguje i v době koronavirové
Navzdory současným opatřením se připravuji navštívit 9. května Vyšehrad. Jsou to čtyři roky, co jsme tu byli společně. Ne, opravdu na žádnou hromadnou akci letos nemyslím. Chtěl bych ale rozproudil diskuzi nad příštím rokem. To bude už deset let, co jsme se setkali v Číhošti. Pamatujete?
Co byste říkali na výroční setkání v roce 2021? A kde bychom ho mohli uspořádat? Budu se těšit na nápady. Kandidáta na vyzvednutí Adamovy radlice z úschovy pro příští rok máme. Rád pomohu při uspořádání srazu.
Diskuzi můžeme vést zde pod článkem. Můžete mi poslat email nebo můžeme diskutovat - jak je dnes častá praxe - prostřednictvím videokonference. V "místnosti" Vysehrad2020 budu v sobotu 2. května od 10h. Platforma videokonference meet.jit.si vyžaduje pouze prohlížeč (doporučen Chrome) a mikrofon, případně webkameru. Příští víkend to bude příprava na 9. května, kdy možná uvidíme Vyšehrad z výšky. Tedy pokud bude pěkné počasí a nebude tuhá karanténa.

Dodatek ze 4. května
V sobotu 9.5. budu na Vyšehradě. Zvu zejména Šemíky z Prahy a blízkého okolí. Pojďme procházkou oslavit návrat k předkaranténní době.
Na https://meet.jit.si/Vysehrad2020 budu mít od 16:00 v mobilu spuštěnu kameru, a tak můžete sdílet naše pohledy, ať jste blízko nebo daleko. 16. hodinu jsem zvolil proto, aby se mohli připojit i případní návštěvníci ze zámoří.

sobota 25. dubna 2020

Kupředu do minulosti

O chřipce ve Smrdově

Chřipka vyskytla se prvně ve Smrdově v zimě roku 1889 – 1890. Byla dosti prudká a velice se rozšířila. Mnoho lidí na ni onemocnělo a také si vyžádala několik lidských životů, zvláště u těch, kdož měli chybné plíce, srdeční vadu a nebo byli slabší tělesné konstituce.
Též v roce 1918 vyskytla se chřipka (které se říkalo „španělská“), kdy lidé dosti umírali. V roce 1927 se vyskytla také chřipka a byla slabší. Úmrtí nebylo žádné. Aby se chřipce čelilo, byly uzavřeny školy na týden.

Cholera ve Smrdově a okolí

Po krvavé a strastiplné válce přišla vzápětí strašná nemoc cholera. Ta řádila všude, kudy pruské vojsko táhlo. Tisíce si vyžádala a ve chladný hrob položila obětí. I ve zdejší obci a okolních vesnicích, mimo Lubna se objevila a trvala od počátku srpna 1866 do konce listopadu. Ve Smrdově a okolí na choleru onemocnělo přes 150 osob, z nichž 79 zemřelo. Ve Smrdově 9, v Ovesné Lhotě 17, ve Vrbici 15, v Dobrnicích 9, v Leštině 9, ve Štěpánově 2, v Bačkově 3 a ve Zboží 15 osob.
Lid čelil nákaze pitím rumu, silné žitné kořalky a jiných silných lihovin. Muži k tomu ještě silně kouřili. Kdo se chtěl cholery uchránit, nosil v ústech pod jazykem stroužek česneku, nebo kousek zázvoru.

V roce 1770 byl velký hladomor a nouze následkem velkého sucha a neúrody. Mnoho lidí zemřelo, hřbitov kolem kostela nestačil, a proto se pochovávalo na pastvišti „pod městem“. (zdroj: kronika smrdovské fary). V souvislostí s provizorním pohřebištěm jsem před mnoha lety vyslovil domněnku, že kamenný kříž, který dnes stojí u silnice nedaleko od železničního přejezdu, mohl vzniknout právě v době hladomoru.

sobota 21. března 2020

Další dva otestovaní

V prosinci jsme v Ovesné Lhotě odebrali dva vzorky pro DNA test a já je předal do laboratoře k vyhodnocení. Předminulý týden dorazily výsledky. Do tabulky jsem je zařadil jako 2020A a 2020B. Co výsledky znamenají, co potvrzují nebo co vyvracejí? To bude obsahem příštího příspěvku.

vzorekF-9191
M. Šemík
F-9197
J. Šemík
F-9212
V. Šemík
Hrob
J. Šemík
ftDNA
BigY
2020
A
2020
B
DYS45616161616161714
DYS389I13141413131212
DYS39024242424242523
DYS389II31323231312929
DYS45816161616161615
DYS1915151515151514
DYS385a/b11/1411/1411/1411/1411/1411/1414/15
DYS39313131313131312
DYS39110101010101010
DYS43910101010101111
DYS635 Y GATA C423232323232323
DYS39211111111111111
Y GATA H414131414131211
DYS43714141414141416
DYS43811111111111110
DYS44819191919192020
DYS57019191921
DYS57617171817
DYS48125252528
DYS533121211
DYS54912121211
DYS64310101012

neděle 23. února 2020

Když mě brali za vojáka

Dnešní mladí muži již nezažívají ten moment, který vedl ještě před třiceti roky k velké změně. Většinou to nebyla změna na celý život. Od roku 1868, kdy byla v Rakousku - Uhersku zavedena povinná vojenská služba, to byla pro většinu mužské populace změna na tři roky. Když se člověk nerozhodl pro profesionální vojenskou dráhu, strávil mladý muž v minulém století ve vojenském prostředí dva roky. To by však Evropu musely minout dva velké válečné konflikty. Generace, která dospěla na začátku 20. století, skončila na několik let ve válečném víru Velké války. Není snad u nás obce, kde by nebyl pomník se jmény místních rodáků, kteří se nevrátili domů živí.
Musterlisten und Standestabellen Fasz. 1638-1639 1805-1806
V rodu Šemíků se vyskytl jeden případ, kdy dotyčný vojančil 14 let. Jan Šemík měl v roce 1804 svatbu ve Světlé nad Sázavou. Od roku 1807 byl v matričních záznamech zmiňován jako zedník. O jeho působení v armádě, stejně tak i o jeho rodišti jsme dlouho nic nevěděli. Joe Stanuszek objevil vojenské záznamy z roku 1805. Já jsem doplnil upřesnění o rodišti v Ovesné Lhotě. Zprvu z archivních matrik, později i z vojenských archiválií. Poslední vojenský záznam máme ze srpna 1806. Při hledání po Janu Šemíkovi jsem narazil mezi vojáky na jména: Jan Bárta, Tomáš Fiala, Martin Kudera ze Smrdova, Josef Ledvinka z Rozsochatce, Jan Těšitel. To jen namátkou.
Slíbil jsem Josefovi z Ovesné Lhoty poslat vše, co se dochovalo ve vojenské archivu o legionáři Josefu Šemíkovi. Jak se dívám, nemáme uvedeno jeho datum úmrtí. Tím se opět dostávám k prosbě o zaslání doplňujících informací, pokud se k nim dostanete. V nejbližší aktualizaci je zveřejním. U žijícch respektuji jejich právo nebýt v seznamu uveden. Kdykoli mi tedy můžete zaslat požadavek na opravu i v tomto směru.

sobota 15. února 2020

Padesátá léta

Pro mnoho z nás je doba před sedmdesáti roky historií. Je to ale historie živá, neboť ještě žijí pamětníci, byť tuto dobu prožili jako děti. V archivním protokolu vyšetřovacích spisů se na jedné stránce sešel kněz František Šemík s herečkou Jiřinou Štěpničkovou.
Registrační čísla 1 - 1612 (str. 34)
Všimněme si poznámky v posledním sloupci. Paragraf a délka trestu. §78 byl trestným činem Velezrada. Případ paní Štěpničkové se v současné době připomíná televizním filmem. Že vše byla nastražená past, se dozvěděla až koncem šedesátých let, kdy byla rehabilitována.
Všechny výše uvedené záznamy byly zapsány do archivního protokolu v prosinci 1957, tedy v době kdy Jiřinu čekaly ještě dva roky v pardubickém vězení a Františkovi v té době trest končil. Důsledky zvůle padesátých let si nesli až do konce života. 
Kartotéka akce „48“

neděle 2. února 2020

Přes hory, přes doly

Je právě  20:20 a já začínám psát krátké ohlédnutí, co se událo v minulém roce. Když si přečtu loňské předsevzetí a promítnu si zpětně loňské měsíce, musím se vrátit až na úplný začátek před deseti lety.
Až do loňského roku jsem na červené časové ose obrazně prokopával spojení skrze horu, která představuje tři století a deset generací. Zcela jistě můžeme dál upřesňovat některé drobnosti. V minulých týdnech se skutečně náš rozrod několikrát upravoval. Tuto malou horu máme tedy za sebou, ale před námi je hora mnohem větší s cestou do neznáma.
SNP Tracker pro Y874 (7.12.2019)
V dalším pátrání nám budou pomáhat písemné historické dokumenty již jen minimálně. Jsme totiž v době předmatriční, a tak zkouším více experimentovat s genetickým testováním. Výsledky jsem sepsal do dvou příspěvků. Máme to v genech a Cesta genů. K prvnímu článku dodám, že se v prosinci přidali k projektu Genetika a příjmení další dva dobrovolníci a čekáme na výsledky. Je potřeba říct, že genetická genealogie nerada potvrzuje, ale ráda vyvrací. Proto bych rád ještě přesvědčil některého z našeho klanu, aby se výše zmíněného projektu zúčastnil.
SNP Tracker pro Y874 (2.2.2020)
Co se týká cesty genů hlouběji do minulosti, jsme zhruba někde v době bronzové. Sice máme v Y−chromozomu pro Čechy nejběžnější haploskupinu R1a, ale na rozdíl od šťastnějších bratranců jsme příslušníky linie R1a - M198 - Y874, která končí už před více jak 3000 lety. V posledních dvou měsících se trasování změnilo. Aktuálně se na základě dalších otestovaných vzorků ukazuje, že v době, kdy došlo k domestikaci koně a bylo vynalezeno kolo, některé kmeny začaly migrovat rychleji.
Jsme na začátku hledání cesty skrze velkou horu, která představuje ne stovky roků, nýbrž tisíce let. S pomocí vědy, trpělivosti a štěstí se můžeme dostat dál. Zajímá vás, co jsem to použil za fotografie? Jedná se o malý a velký Ararat tyčící se v Turecku poblíž hranic s Arménií a Iránem.


neděle 26. ledna 2020

Věra Šemíková

Děkuji, že mě upozorňujete na nepřesnosti nebo že mi dáváte nové informace. Právě dnes jsme se dostali přes číslo 800 osob v našem rodokmenu.
Věra Sainerová, roz. Šemíková (1924 - 1990)
Věra Šemíková se narodila v Branjin Vrhu, městě ležící na území dnešního Chorvatska. Dnes jsem se vrátil ke zprávě, kterou jsem obdržel 19. března 2015.
V dusledku nestastne rodinne udalosti, ktera me donutila patrat v rodnych listech meho otce, jsem zjistila souvislost s rodem Semiku.
Konkretne se jedna o me prarodice. Babicka se jmenovala Vera Semikova, jeji otec Jan Semik a jeji maminka Anna roz. Prochazkova. Coz plne koresponduje s udaji, ktere uvadite na Vasich strankach. Proto bych se rada dozvedela nejake blizsi informace.
Jan Šemík s Annou žili v Chlumčanech. Víme, že měli syna Viléma, který se narodil roku 1912 ve Vršovicích u Loun. Babička pisatelky byla tedy Vilémova sestra. Jan začínal jako dělník na železnici, potom byl zřízencem v cukrovaru. Pravděpodobně po 1. světové válce odjel s rodinou do Jugoslávie stavět cukrovary. Anna Procházková, jeho žena, pocházela z Vršovic u Loun.
Rodný list Jaroslava Sainera, syna Věry
Později jsem dostal fotografii Věry Šemíkové, tedy již Sainerové, a rodný list jejího prvního syna. A také jméno druhého syna. Ptáte se, kdo byl tím osmistým v rozrodu Adama Šemíka? Vlastislav Sainer. Narodil se 24. února 1951 a zemřel 10. ledna 2002. Nenosil naše příjmení, ale jeho matka byla rodem Šemíková.

neděle 12. ledna 2020

Dobrovolníci na poli genealogie

Společenství lidí, kteří pátrají po kořenech svých rodů patří k těm, kde není problém najít pomocnou ruku. Internet je pro vytváření takových komunit ideální. Jistě, že se občas objeví někdo, kdo si myslí, že ostatní jsou tu od toho, aby mu byla poskytnuta na každou otázku rychlá a přesná odpověď. Zejména z řad nováčků v oboru se občas někdo takový najde. Pro ty, co ví, že spolupráce má nejen psaná, ale i nepsaná pravidla, doporučuji skvělé genealogické fórum, které začínajícím poskytne mnoho užitečného. Zejména čtenáři starého písma se při troše snahy a dodržení pravidel mohou velmi rychle s pomocí zkušenějších zdokonalovat. Podobné a stejně živé fórum je i na Facebooku.
23.8.1902, Rudolf Krejzl & Františka Šemíková
Výbornou práci pro komunitu odvádí pár jednotlivců na webu matriky.msts.cz, ze kterého čerpá vyhledávač requiro.cz. Musím zmínit Petra Hudíka, který má svoje kořeny v mužské linii mezi Ledčí a Světlou nad Sázavou. Díky němu se objevil seznam oddaných ze Světlé obsahující záznamy od roku 1879 do roku 1928. A v tomto seznamu jsem "vylovil" pět svateb. Všech pět jsem našel v Zámrsku v jedné matriční knize sign. 7750 (ke stažení 208 MB). Během dvaceti let se vdalo pět sester Šemíkových. Emílie, Marie, Anna, Františka a Josefa. Všechny byly dcerami krejčího Jana Šemíka a Josefy, původem Bednářové, z Budišova. Rodina žila až do smrti matky v roce 1901 ve Světlé nad Sázavou č. 68. Pak rodina žila v č. 126 a tam po roce 1908 zůstala nejmladší Josefa s manželem Václavem Nováčkem.
Policejní pobytové přihlášky v Praze (Krejzlovi)
O Emílii, nejstarší ze sester Šemíkových, jsem nevěděl. Šemíkovi patrně kratší dobu bydleli po svatbě v Humpolci, kde se Emílie narodila. Antonie (*1885), šestá ze sester, se vdávala v Praze. Tou dobou v české metropoli již žila i Františka Krejzlová, rodem Šemíková, později Procházková. A v Praze si našel vdovec Jan Šemík svou druhou ženu Annu. Do Prahy zamířili po 1. světové válce František i černá ovce rodiny Jan mladší. Na rozdíl od Františka ale Jan působiště měnil a v Praze žil jen krátce. Třetí bratr a devátý sourozenec Bohumil Šemík odchází do Ameriky.
Některé ze sester se vrátily k rodičům a jsou společně pohřbeni ve Světlé. Bylo by zajímavé zjistit, zda příjmení Procházková (první manželka Bohumila) a Procházka (druhý manžel Františky) je jen shoda jmen.