Vybraný příspěvek

Drobný výklad pravidel

V průběhu uplynulých let vykrystalizovalo desatero klanu Šemíků, které bych rád okomentoval. Pravidla "od Adama" začala vznikat ...

středa 30. ledna 2013

Sčítání lidu 1921

Zajímavým zdrojem rodopisných informací jsou sčítání lidu. První takové sčítání v nově vzniklém Československu se konalo v roce 1921. Pro tehdejší okres Ledeč nad Sázavou jsou sčítací archy uloženy v havlíčkobrodském okresním archivu. Bohužel se pro tento okres nedochovaly dokumenty z předchozích sčítání z let 1910, 1900, 1890, 1880 a 1869. Ovesná Lhota, Číhošť, Kynice, Roznotín (dnešní Hroznětín); zde jsem hledal - a našel.

V Číhošti po svatbě v roce 1904 žil František Šemík (*1875). V roce 1921 byl již 16 let hostinským v domě č. 23. Jeho tchán Josef Růt (*1854), mistr truhlářský, který už měl věk, aby odpočíval na výměnku, pravděpodobně řemeslo ve svých 67 letech ještě provozoval. František se ženou Boženou měli osmiletou dceru pojmenovanou po mamince. Odhaduji, že mohli mít i další děti, které se ale narodily nejspíš až po roce 1921.

V Ovesné Lhotě na č. 53 žila společně s manžely Sochůrkovými vdova Marie Šemíková, roz. Zvoníková z Kynic. V tomto domě žila i rodina Severova, skláře z Josefodolu. Marie byla poslední z linie Šemíků, kteří žili původně v chalupě č. 43.

Na statku č. 11 žili na výměnku manželé František (*1847) a Marie (*1849) Šemíkovi. František býval na tomto gruntu čtvrtníkem. Rod Šemíků zde hospodařil už v době Marie Terezie. V roce sčítání, tedy v roce 1921, byl hospodářem Františkův synovec z manželčiny strany. Jmenoval se František Dvořáček a narodil se v Kynicích.

Ovesná Lhota č. 16. Klasická třígenerační rodina. Hospodaří Josef Šemík (*1884). Jeho rodiče Jan (*1860) a Marie (*1864) jsou na výměnku. Ke dvěma synům přibudou za pár let i dcery.

Posledním domem v Ovesné Lhotě, kde žili v roce 1921 Šemíkovi, bylo č. 35. Vdova Františka (*1864) hospodařila s pomocí rodiny Zmrhalů, kteří zde žili v druhé domácnosti.

Syn Jindřich Šemík (*1903) byl v roce 1921 učedníkem ve sklárnách v Josefodole. Jak se jmenoval Jindřichův otec?

sobota 26. ledna 2013

Tři bratři

V minulém příspěvku jsem končil rokem 1941 a koncem "starostování" Josefa Šemíka. Pokračujeme v ukázkách z kroniky Ovesné Lhoty. Rok 1942 zpětne popisuje kronikář takto.

Tohoto roku bylo též odňato čestné občanské právo panu Dr. Josefu Zadinovi (rodák z Vlkanova).
24. května provedli atentát na Heydricha, por. Gabčík a por. Kubiš. V důsledku atentátu bylo dne 27. května vyhlášeno stanné právo.
10. června vyvraždili a vypálili Němci obec Lidice a 24. června  vyvraždili  a vypálili obec Ležáky.
Tyto zprávy, každý den horší, přinášely do naší obce hrůzu  a strach o další život a osudy naší obce a vlasti. Těžký byl život všech lidí. Rolník se strachoval kontrol, které všude zle řádily a aby nepřišel o to poslední, z čeho byl živ a dělník zase, aby nebyl úřadem poslán do Říše na práci.
Z naší obce byli úřadem práce vybráni tito lidé, kteří se nevrátili a nebo při příchodu zemřeli. František Kučera, 21 letý, byl zabit při náletu na Berlín dne 21. ledna 1945. Oldřich Kadlec, 22 letý, byl zavřen 2 měsíce v kárném táboře a 2 měsíce v zemské věznici. Vrátil se v dubnu roku 1944 a zemřel 1. února 1946. Ladislav Šemík, 20 letý, byl podle zprávy zastřelen v Říši pro nošení střelné zbraně.
Ti, kteří se vrátili...
Josef Šemík, 28 letý, bratr Ladislava. Stanislav Šemík, také bratr Ladislava, utekl z Říše domů a dlouho se musel schovávati před četníky, aby nemusel nazpět. Jednou byl chycen a se svázanýma rukama a bos vezen do Havlíčkova Brodu (dříve Německého Brodu) četníky, ale odtamtud jim znova utekl. Schovával se a spal v lese a jídlo mu bylo donášeno kamarády a dobrými lidmi. Dočkal se šťastně konce války.

pátek 25. ledna 2013

Vzpomínka na legionáře

Dostupné v okresním archivu
Havlíčkův Brod
V dochované kronice Ovesné Lhoty se lze dočíst mnoho zajímavého. Určitě se postupně s vámi podělím o nejzajímavější texty z této Pamětní knihy. Na začátek jsem si vybral příběh jednoho legionáře. Prvním kronikářem v Ovesné Lhotě byl od roku 1930 řídící učitel František Voslář. Zde je jeho text.

Naši dávní předkové těšili se pověstí, že až bude naší vlasti nejhůře, vyjedou z Blaníka hrdinní rytíři, kteří vlast zachrání. Ve světové válce zrodili se noví blaničtí rytíři - naši legionáři - organisovaní v Rusku, Francii a Itálii T. G. Masarykem. Jeho návrat z ciziny 21. prosince 1918 a jeho jízda Prahou z nádraží do staroslavného hradu českých králů na Hradčanech stala se lidu pražskému i venkovskému, který z daleka široka do Prahy přijel, nezapomenutelnou. Tolik lidstva a tolik nadšení, tolik slávy a vděčnosti dosud Praha neviděla! Vždyť vracel se do své vlasti hlavní spolutvůrce její samostatnosti - první president národa po 300 letech opět osvobozeného z nadvlády Němců. S ním přišli do vlasti též první legionáři a po nich vraceli se z daleké ciziny další v r. 1919 a r. 1920. S vracejícími legionáři přišli též naši rodáci a to: Josef Šemík, Jaroslav Smejkal, Václav Fiala, Jan Zounek, Václav Dušátko a Josef Mrkvička. Podávám jejich krátký životopis tak, jak mi sami udali.

Josef Šemík (č. 16). Narukoval jsem v r. 1915 do Egeru k 21. pluku a přišel jsem pak na ruskou frontu do Vladimíru Volyňského. Tam byli jsem ve frontě celou zimu. Zákopy měli jsme v bahnách, stále jsme z nich vylívali vodu a vybírali bahno. V únoru 1916 jsme byli odtud posláni na italskou frontu do Tyrol; nejprve byli jsme v reservě, pak nastala ofensiva. Dostali jsme se až k Alzieru do Itálie. Pak ale zase nastal ústup. Potom dostal jsem se na Kras, kdež jsem byl 27. května 1917 zajat. Nejprve byl jsem na Sicílii, pak na ostrově Alsinaru, odkudž jsme chodili do práce. Pak dostal jsem se do Paduly u Neapole, kdež jsem vstoupil do italské legie. Asi měsíc byli jsme v ležení, pak jsme šli do fronty a to v Tyrolích do Rivy. Na Piavě jsem pak zůstal až do převratu; pak dovezli nás do Čech, ale dříve než nás pustili domů, hájili jsme asi 1/2 roku Slovensko proti Maďarům. Domů jsem přišel v r. 1919 ve žních.

Josef Šemík byl v Ovesné Lhotě později ve třicátých letech členem obecního zastupitelstva a od roku 1928  působil jako starosta. A starostou byl až do října 1941, kdy předal starostenství zástupci Josefu Malinovi. On jako legionář podle nařízení o propuštění legionářů z veřejných úřadů nesměl tuto funkci zastávat.

pátek 18. ledna 2013

Katastry

Informace o našich předcích jsem nejdříve získal na neoficiálním smrdovském webu. Následně jsem navštívil okresní archiv v Havlíčkově Brodě, kde jsou k dispozici opisy matrik z druhé poloviny 19. století. Více do historie se lze ponořit v oblastním archivu na zámku v Zámrsku. Tam jsou uloženy matriky do roku 1694, ale ne všechny mám prozkoumané. Zejména období 1694-1770 mi stále chybí. Digitalizace matrik v Zámrsku se zpozdila, a tak zatím nelze hledat na dálku po internetu. Do Zámrsku je to trochu z ruky, ale v Praze, kam to mám blíž, se nachází Národní archiv. V budově poblíž metra Hradčanská v Dejvicích jsou pod jednou střechou dokumenty, které nám pomohou potvrdit již nalezené údaje a které nám napoví, co ještě lze dohledat.
Tak jako stromy mají svoje letokruhy, lidské rody mají svoje generace. Pokusil jsem se nastínit můj rodokmen po otcovské linii počínaje Adamem a konče dědou. Tři nejstarší generace ovšem nejsou zatím potvrzeny. Je nutno ještě pátrat v matrikách a pozemkových knihách. Praděda Alois se narodil ve Smrdově, ale žil stejně jako můj děda František v Rozsochatci. Jan Šemík byl poslední, který se narodil, žil a zemřel ve Smrdově.


Tento soupis měl více částí. Jednak měřičský operát, který obsahuje u nás poprvé v historii geometrické zaměření a zobrazení všech pozemků. Je dostupný i na internetu a zejména indikační skici jsou zdrojem zajímavých informací. Jednak lze v národním archivu nahlédnout do písemného operátu.
Do duplikátu se zapisovaly změny, ke kterým došlo od roku 1838. Na smrdovském statku č. 12 došlo ke změně hospodáře z Franze (František Šemík) na syna Josefa.

Prvotní soupis z roku 1838 uvádí na panství Vrbice ve Smrdově č. 12 jméno Franz Schemik (František Šemík).


Josefínský katastr vznikl na základě patentu císaře Josefa II. ze dne 20. dubna 1785. Primitivní a ukvapené měření bez geometrických základů nemohlo však zajistit spolehlivé výsledky, což se ukázalo při snaze roku 1792 sestavit z náčrtů souvislou mapu celé říše, neboť z jednotlivých polních tratí nebylo často možno sestavit ani mapu obce.
Textová část obsahuje knihy fasí (přiznání). Zde je zapsán na statku č. 12 Josef Šemík, otec Františka.

úterý 8. ledna 2013

Kobylí pole

Některé pokusy navrátit ohrožené druhy zpět do volné přírody jsou téměř zoufalé, některé nadějnější více či méně. Vzácní nosorožci to mají asi "spočítané". Koně Převalského, což jsou poslední divocí koně, se dostávají poměrně úspěšně zpět do mongolských stepí. Paradoxně k tomu pomáhají i nechvalně známá armádní letadla CASA. Projekt návratu divokých koní do české přírody je v počátcích a nutno  říct, že prostoru pro stáda polodivokých klisen u nás mnoho není.
Domestikace koní je zahalena tajemstvím. Kůň zdomácněl někdy před 4000 lety v době bronzové. V nejrůznějších místech Evropy a Asie byly odchytávány především divoké klisny. Nejvíce jich však pocházelo z východní Evropy a Sibiře.

V době, kdy už dávno s člověkem žije pes a v přírodě se stále běžně vyskytují vlci, se lidská společnost proměňuje. Z lovců a sběračů se stávají zemědělci a pastevci. Psi pomáhají člověku chránit stáda ovcí před vlky. Stáda divokých koní zemědělcům spíš škodí. Jejich domestikace je pomalejší než u zdomácnělých sudokopytníků. Koně zkrotily už starověké civilizace, ale tam sloužili spíš jen jako symbol moci. Řekové, Římané, Keltové, Germáni, Skytové, Avaři, Hunové, Slované. Koně pomáhají lidem zejména ve vojenství. Jako užitková zvířata v zemědělství a v dopravě také, ale ještě ne ve velké míře.

Stáda divokých klisen, kterým se říkalo "sveřepice", si vydržoval v počátcích křesťanství vznikající rytířský stav. Z těchto stád se odebírali koně pro vojenské výboje. Od 11. století rytíři potřebovali velké počty těchto lichokopytníků. Byli vybíráni koně schopné nést rytíře v plné zbroji. Koně natolik klidné, aby nezpanikařili v bojové vřavě. Spojení člověka a zvířete bylo v té době symbolem síly, která v podobě křížových výprav a bitev i za hranicemi tehdy známého světa prosazovala nové náboženství a osobní moc. Není známo, jak početná stáda divokých koní se v Čechách tehdy nacházela. Do dnešních dnů nám zanechala jen pomístná jména jako je  Kobylí hora, Kobylí hlava, Kobylí údolí, Kobylí pole nebo jen Kobylí.

Ještě ve 13. století jistě stáda polodivokých klisen žila v kraji mezi hrady Lichnice a Žleby na Čáslavsku, mezi Ronovcem u Havlíčkova Brodu a Smrdovem, dnešní Sázavkou. Na území mocného rodu, patřícího k čerstvě vzniklé pozemkové šlechtě. Tento rod je později známý jako Ronovci. Smil, jehož syn Rajmund zdědil hrad Smrdov "s příslušenstvím", sám sebe nazývá "z boží milosti pán na Lichtenburku". Smil z Lichtenburka byl zdatným bojovníkem. V roce 1246 se účastnil neúspěšného vpádu do Rakous, v roce 1251 tažení proti Bavorsku a v roce 1255 křížové výpravy do Pruska. Také se zúčastnil bitvy u Kressenbrunnu v roce 1260. Aby se mohl účastnit těchto výprav, potřeboval početná chovná stáda sveřepic. Údaje o chovu polodivokých koní na kobylích polích nejsou bohužel více specifikovány a nelze upřesnit, zda se jednalo o koně divoké či zdivočelé (v dokumentaci se uvádějí jako polodivoké). Nejpravděpodobněji se jednalo o už domestikované koně, převážně volně žijící v přírodě, kteří mohli být v případě potřeby po odpovídajícím zácviku pracovně využíváni.