Vybraný příspěvek

Drobný výklad pravidel

V průběhu uplynulých let vykrystalizovalo desatero klanu Šemíků, které bych rád okomentoval. Pravidla "od Adama" začala vznikat ...

neděle 29. listopadu 2015

Pan Šemík

Už čtyři roky sleduji osud pana Šemíka. Začalo to fotografií a vzpomínkou na dětství jedné ze čtenářek těchto stránek. Ten příběh mě přivedl k obchodníkovi s kávou, který bydlel na hranici Smíchova a Malé Strany. Jmenoval se Alois, jako můj praděda, ale byl o generaci mladší. Narodil se v Lounech. Nedlouho předtím měli rodiče svatbu ve Smrdově. To bylo v roce 1904.
Když mu byly dva roky, přišel o otce, který tragicky zemřel. Při sčítání obyvatel z roku 1910 je v domácnosti uveden kromě jeho matky Marie Šemíkové ještě Ludvík Kuneš, také vdovec. V roce 1921 tam již nebydlí. Ve třicátých letech je uváděno jméno Aloise Šemíka z Petřínské ulice č. 16 (čp. 571). Kdy se mohl  Alois přestěhovat z Nuslí na druhý břeh Vltavy?
rok 1942
Napadlo mě zkusit hledat v roce 1921 na adrese v Petřínské ulici. V Praze se sčítání obyvatel bohužel nedává do rukou badatelům, a tak jsem zažádal o rešeržní vyhledání pracovníkem archivu. Než jsem se dostal k vyzvednutí na recepci v pražském archivu na Chodovci, byl jsem na dni otevřených dveří genealogické společnosti. V knihovně jsem se dostal k dalším telefonním seznamům.
Nejstarší byl ze začátku 40. let. Ulice Petřínská se tehdy jmenovala Löhnerova. Všimněme si telefonního čísla. Až do počátku 60. let je Aloisova telefonní linka vedena na stejné adrese. A ještě v roce 1959 byl v Praze jediným Šemíkem se soukromým telefonem. Teprve počátkem let šedesátých přibývají další.
rok 1952
Je zajímavé, že v roce 1952 je uváděn jako obchodník, který zastupuje švýcarskou firmu Ova. Je možné, že do konce tohoto roku o živnost přišel. Je určité, že to bylo před rokem 1959, kdy byl v telefonním seznamu zapsán bez profese. Když jsem si došel pro výsledek hledání ve sčítání obyvatel, dověděl jsem se dvě věci. Šemíkovi v roce  1921 na adrese Petřínská 16 ještě nebydleli a majitelem domu byl Josef Barta.
Někdy doplňování informací připomíná hru lodě. I negativní zpráva může napovědět. Odhaduji, že se Alois mohl oženit na přelomu 20. a 30. let a někdy v té době se také přestěhoval do domu v Petřínské ulici.

čtvrtek 19. listopadu 2015

Rudolf

20. století přineslo do našeho klanu příběh, který by člověk nevymyslel. Před rokem jsme s pomocí rodopisců, bádajících po osudech Antonína Eschka, objevili existenci neznámého Šemíka, za kterého byla vdaná Jarmila rodem Struppová. Tehdy jsme se domnívali, že v padesátých letech Jarmila ovdověla a koncem roku 1960 se znovu vdala.
Ono to ale bylo jinak. První manželství Jarmily a Rudolfa Šemíkových skončilo rozvodem. S matkou zůstal syn, Rudolf mladší. Rudolf starší (*1915), stejně jako jeho bývalá žena, vstoupil podruhé do svazku manželského. Jeho druhá žena Libuše, rozená Eigelová, bohužel loni na podzim zemřela. Od ní se o Rudolfovi už nic nedovíme. Ozval se mi však její syn, který vzpomíná na svého nevlastního otce takto.

Píši Vám několik informací ohledně Rudolfa Šemíka, kterého zmiňujete. Datum narození i úmrtí znáte. Rudolf měl otce Karla a matku Marii, ale už nevím jestli se tak přesně jmenovala. Karel byl řezníkem, živnostníkem a měl porážku v Libni v kopci po levé straně, když se jede na Prosek (viz foto). Původně bydleli na Letné, v Kamenické ulici (pozn.: byla to ul. Letohradská) a potom se přestěhovali do Holešovic, do Osadní ulice. Z tohoto manželství pocházely tři děti. Jarmila, Rudolf, Oldřich (pozn.: ...a Blažena). Jarmila provdaná  za řezníka Fialu, v Holešovicích v Osadní ulici vedle Rudolfa. V domě měli krám, který je tam dodnes. Dnes snad večerka. Bezdětné manželství.
Oldřich se oženil s Marií (jméno už si nepamatuji) a z tohoto manželství byly tři děti. Oldřich a dvojčata Petr a Pavel, staří jako já (*1951). Bydleli na Vinohradech. Rudolf byl ženatý krátce před válkou a měl syna. Vyučil se  obchodním příručím v látkách u Židů v Maislovce. Těsně před válkou pracoval v nakladatelství Orbis. Byl hokejovým rozhodčím a členem letenského LTC a jako Leteňák Slávista. Byl velkým vlastencem.
Jako poddůstojník Československé armády mobilizoval před obsazením Němci do pohraničních bunkrů k Chebu. Kapitulaci, jak mi vyprávěl, nesl těžce. Strhávali si hodnosti a nikdo nechápal, proč se musí vzdát. Celý život tvrdil, že by tehdá Němci neměli šanci se sem jen tak lehce dostat.
Poté ho na začátku války zatklo Gestapo. Vyslýchali ho v "Pečkárně" (Petschkův palác v Praze). Byl propuštěn a utekl do Francie, kde byl po dobu války vojákem US Army. Jako americký zpravodajský a zásobovací důstojník sloužil v Marseille. Po válce se vrátil v americké uniformě do vlasti s jednou z divizí do Plzně. Poté do pohraničí, do Liberce a než se dostal do Prahy, stačil ještě zachránit několik bezbranných německých žen s malými dětmi před lynčem a nenávistí rabovacích gard. Po válce se mu vztah rozpadl. Jeho bývalá choť se provdala za západního Němce Dr. Eskeho (pozn.: Antonína Eschka) a odjela s ním do Německa i se synem. Svého syna pak už nikdy neviděl, a do jeho šestadvaceti let na něj pravidelně každý měsíc posílal výživné. Též byl perzekvován komunistickým režimem, že sloužil na západní frontě. Přišel o práci a nastoupil na stavbu Slapské přehrady, kde s nimi jednali jak se zločinci. Potom nastoupil do hutí v Hostivaři a pracoval na směny u tavící pece. V té době se seznámil v Holešovicích s mou matkou Libuší, která byla rozvedená. Mně bylo tehdy 6 let. Vzali se a mě pojal prakticky za vlastního a vychoval mě. Za což jsem mu dodnes vděčný. Když mi bylo 15, chtěl jsem se jmenovat Šemík. Vše bylo připraveno, ale můj biologický otec se nedostavil k podpisu, a tak to bylo vždycky.
V šedesátých letech byl Rudolf plně rehabilitován. Pak sehnal práci v PZO Pragoexport, kde pracoval jako vedoucí skladu propagace a zajišťoval veletrhy EX Plzeň, Brněnské veletrhy, LVT atd. Byl to velmi charismatický člověk se smyslem pro povinnost, úžasný kšeftsman, milovník Prahy a pražských památek, o kterých věděl všechny legendy. Byl bavičem, milovníkem piva a francouzkého koňaku Martel, Starého Města, Malé Strany, plzeňských pivnic, po kterých mě vodíval už jako staršího. Byl velký elegán a estét - nechával si šít šaty na míru. Jeho kamarády, kteří k nám chodívali domů, byli například legenda fotbalu Pepi Bican, kytarista a profesor Jiří Jirmal, od Settlerů pan Kupšovský, Jarda Štercl atd. Byl velkým trampem, jezdil do osady na Ztracenku, Svatojánské proudy... Miloval trampské písně a swing. Když hrálo někde v lokále piano, klavírista byl jeho. Co k smrti nenáviděl, tak jako fašizmus, byl komunizmus a komunisté. Což dával také patřičně najevo, když přebral.
Rudolf Šemík (*1915 +1977)
V květnu 1977, ve věku 62 let, se oběsil na půdě doma v domě v Osadní ulici. Na stole nechal dopis na rozloučenou, kde bylo psáno, že nemůže už dál. Klíče od bytu, občanku a peníze na pohřeb a pečlivě vyžehlený oblek z pravé anglické látky, který - jak mi vždy, když si ho bral, nezapomněl podotknout - mu musíme obléknout do rakve. Což se také stalo. Já byl den předtím poslední, komu podal ruku, i když to nikdy nedělal a řekl mi - měj se dobře. Byl pochován do hrobu rodiny mé babičky, roz. Domažlické, provdané Eigelové. Moje babička zemřela přesně rok po Rudolfově smrti a je tam také pohřbena. ČEST JEHO PAMÁTCE!
O Rudlovi bych mohl napsat opravdu knihu, co to bylo za člověka a co ve svém životě prožil. Asi to je tak vše v kostce z toho, co si o něm pamatuji já. Kamarádi Rudolfa už také zemřeli, poslední byl Venca Valeš z Osadní ulice. Rudolf měl také kamaráda z války, amerického vojáka, se kterým si psal do USA. Jmenoval se Harry O´Konely (pozn.: patrně O´Connelly). Pamatuji si to, protože jsem hezky psal, a tak jsem Rudlovi nadepisoval obálky s adresou, kterou si samozřejmě již nepamatuji. Ten ale bude asi už také po smrti.

čtvrtek 12. listopadu 2015

Silné ročníky

Jsou roky, kdy se urodí. Ze statistiky na www.nasejmena.cz, která vychází z dat ministerstva vnitra, je patrné, že ročník 1963 byl patrně nejsilnější ve 20. století.
Rozložení žijících Šemíků (stav na poč. r. 2015)
Při pátrání v hlubší minulosti, těžko bychom našly silnější ročník. Vyrovná se mu snad jen rok 1874. Jen o málo za těmito rekordními ročníky zůstávají roky 2011, 1980, 1975, 1974 a 1950.
Zajímavý byl rok 1915. V prvním pololetí tohoto válečného roku se narodilo v rodinách Šemíků pět dětí. Navzdory tomu, nebo právě proto, že v létě roku 1914 začal konflikt, který přerostl ve světovou válku zvanou Velkou a později první světovou.
Začátkem února 1915 se narodil Josef Šemík, syn Josefa z Ovesné Lhoty č. 35. O měsíc později v Bačkově přišel na svět také Josef Šemík. To bylo úterý 2. března. No a v sobotu 6. března se v Chicagu narodil Joseph Semik, syn Josefa Šemíka ze Starého Kolína. V dubnu téhož roku porodila nesezdaná vdova Anežka Vápeníková syna Jaroslava. Otec neznámý, a tak dostává Jaroslav Šemík příjmení po matce za svobodna.
zdroj: www.nasejmena.cz
A to ještě má začátkem června v rodině Karla Šemíka přibýt další dítě. Dostane jméno Rudolf a uzavírá tento malý šemíkovský babyboom spojený se začátkem I. světové války. Potomci těchto Šemíků žijí dodnes. Někteří z nich byli na našich srazech. Na některé mám kontakt. Někteří se ještě hledají. To se týká zejména Rudolfa a Josepha.
Na závěr zmíním otevřenou možnost k našemu setkání v příštím roce. Celé je to v rukou zejména těch, kteří se narodili mezi roky 1992 a 1998. Jak můžete vidět, začínáme se dostávat do generačního sedla slabých ročníků. Bude-li zájem, rád pomohu, ale organizaci již přenechám mladším.

úterý 10. listopadu 2015

Před 99 lety v Brně

Narazil jsem na zprávičku v novinách. Tedy ne přímo v novinách, ale na internetu. Jakási Adéla Šemíková měla být účastnicí neštěstí v brněnské Jánské ulici. V pondělí 27. března 1916 mohli čtenáři Moravské orlice číst následující zprávu.
Katastrofální výbuch benzinu v Janské ulici.
Městská stavební komise, která ve čtvrtek místo něštěstí ohledala, nařídila, aby přední část domu byla zbořena, poněvadž by se mohla snadno sesouti.  ̶ Na návrh státního zastupitelství nařízeno vyšetřování případu, jímž pověřen rada zem. soudu Jeříčka.  ̶ Z raněných nalézají se v zemské nemocnici:
24letá Blažena Štěpánková z Král. Pole, 16letá Boh. Bartoňová z Vídeňky č.14, 16letá Heřma Žižková z Nové ulice č.93, 25letá Alžběta Dostálová ze Židenic, 18letá Terezie Winklerová ze Židenic, 56letá vdova Adéla Šemíková z Jánské ulice č.5, 23letá Marie Svobodová z Králova Pole, 31letá Helena Podborská z Řečkovic, 41letá Klára Lendlová z Františka Josefa třídy č.123 (spáleniny v obličeji a na rukou), 24letá Marie Sterzová z Cejlu č.75 (spáleniny v obličeji a na rukou) a 31letá Marie Bendová z Dornychu č.3 (otřes nervů), která ve chvíli výbuchu stála před droguerií.  ̶ Třetí oběť výbuchu, Terezie Winklerová, podlehla svému zranění v pátek v zemské nemocnici.

Nedalo mi to a pátral jsem dál a našel jsem následující poznámku o požáru a výbuchu v drogerii „U bílého anděla“.
S čím kdo zachází... reklama páně Grolicha
Ve středu dne 22. března 1916 nastal osudnou náhodou v drogerii J. Grolicha na Jánské ulici čp. 5 výbuch benzínu, při kterém přišly o život dvě osoby a celkem 17 osob bylo zraněno. 
V jedenáct hodin dopoledne přelévala E. Kellerová z 10litrové láhve benzín, při tom lahví zavadila o zeď - láhev se rozbila a benzin se rozlil přes kancelářské místnosti až do kuchyně přilehlého bytu, kde nejspíš od plamenů sporáku nastal výbuch. Paní Kellerová, která měla šaty prosáknuty benzínem, se octla okamžitě v plamenech a stala se ještě s jednou dělnicí jejich obětí.

úterý 3. listopadu 2015

Z historie Šemíkovic

Minule jsme se dostali na moravskou stranu Vysočiny do vesničky Šemíkovice. V době kolonizace tohoto území vzniklo několik sídel s koncovkou -ice: Hrotovice, Mstěnice, Boříkovice, Heřmanice, Přešovice, Tavíkovice. Základem místního jména bylo v těchto případech osobní jméno. Názvy vyvolávají myšlenky, kdo asi mohli být zakladatelé. Většina těchto sídel vznikla v období 12. a počátkem 13. století. Méně obcí v této oblasti obsahuje na konci jména příponu -any: Rouchovany, Lipňany, Dukovany. Ty patrně byly založeny v pozdější době, snad ve 13. století. Některé vesnice zanikly již v 15. století (Mstěnice), některé až ve 20. století (Heřmanice) a je tu i případ dvojího vzniku a zániku (Lipňany).
V případě Šemíkovic je zajímavá "nepatrná" dvojí proměna jména. Básník Vítězslav Nezval vzpomínal na dětství v Šamíkovicích. Německy se psalo Schamikowitz. Záměna hlásky "e" za "a" mohla být jen kancelářská chyba úředníků kdysi v 16. století, která se "ujala" a vydržela až do poměrně nedávné doby. Kdy přesně a proč došlo k návratu původnímu názvu? Neví někdo?

Pojďme se podívat, co napsal František Dvorský o Šemíkovicích do Vlastivědy moravské.

Jako jiné osady okresu Hrotovského i Šemíkovice za starších dob byly rozkouskovány a části náležely různým majitelům, kteří po osadě "ze Šemíkovic" se psali.

1337 - Šemíkovice připomínají se v listině, kterou Vok a Ekhart ze Křtěnice (de Trenchu) prodali zde klášteru Luckému lán (Cod. dipl. VII, č. 154).
1348 - Karel IV. transakci z roku 1337 potvrdil.
1358 - V deskách Brněnských jmenuje se Ješek (Jan) ze Šemíkovic a jeho žena Juta, která jistému Artlebovi v Šemíkovicích odstoupila 50 kop.
1358 - Zároveň je zmiňován Šemík ze Šemíkovic, jenž zaměnil s Jimramem z Jakubova důchod 14 kop, které měl tento v Bohdanově na Opavsku.
Kaplička v Šemíkovicích (zdroj)
1358 - Současně žil Mikeš, řeč. Čimbira, jenž své snaše Markétě za věno v Šemíkovicích dal 40 kop na 9 lánech v osadě Říčkách (u Rosic), poněvadž paní Markéta právo na své věno v Šemíkovicích Mikuláši ze Mstěnic za 30 kop prodala.
1361 - Jan ze Šemíkovic vzal své sestry Kateřinu a Grácií na spolek zboží svého v Šemíkovicích.
1365 - Jimram ze Šemíkovic (z Jakubova) prodal 1 zdejší lán Štěpánovi z Přeskač.
1368 - Jimram koupil od hlavního držitele, Henslína z Bítova, v Šemíkovicích 2 lány, 3 podsedky a tvrdil, že Jan (syn Boliborův), jenž se svými sestrami, Kateřinou a Grácií, se spolčil na statek v Šemíkovicích, nemá k tomu práva, že jest to jeho dědictví a oni, že tam ničeho nemají.
1376 - Artleb ze Šemíkovic své ženě Kordule na 5 lánech a dodatečně ještě na jednom láně a na lese ze strany od Tavíkovic věno zapsal a své maceše Markétě na 2 lánech a 4 chalupách v Litovanech poukázal.
1376 - Jimram (z Jakubova) prodal Štěpánovi z Tavíkovic v Šemíkovicích jeden poplatný lán...
1379 - ...a poukázal se svými syny Filipem a Jimramem a synovcem Žibřidem klášteru sv. Kříže v Doubravníku na Šemíkovicích 8 kop důchodu místo 80 kop, za které prodali Morašice. (Cod. dipl. XI., 292)
1387 - Filip a Jimram, synové Jimrama z Jakubova, upadli do dluhů a prodali dvůr v Šemíkovicích Bohuslavu Žáčkovi, čemuž žid Chablín (ze Znojma) odporoval, i té okolnosti, že Žáček své ženě na tom dvoře 10 kop věna pojistil.
1407 - Dcera Žáčkova, Alžběta ze Šemíkovic, prodala Pavlovi Hřebénkovi z Březníka dvůr v Šemíkovicích.
1409 - Bušek z Myslibořic pohání Viléma z Pernštejna, protože mu drží jeho základ v Šemíkovicích.
1412 - Pavel, jenž dvůr zcela nevyplatil, prodal ho Václavovi z Popůvek.
- Proti tomu později ozvala se Alžběta ze Šemíkovic tvrdíc, že Václav drží dvůr ten proti její vůli.
- Zároveň pohnal Bušek z Myslibořic Václava z Popůvek, jenž toho roku také od Jana a Miloty (ze Mstěnic) kupem 4 lány v Šemíkovicích získal, že mu drží jeho základ v Šemíkovicích, jakož to nebožtík Žibřid z Jakubova držel a on za něho dal 35 hř. na svém díle.
- Bušek z Myslibořic současně pohnal také abatyši z Doubravníku, že mu drží v Šemíkovicích zboží, které jest jeho základ, jakož dal za Žibřida z Jakubova 130 hř. židům znojemským.
1414 - Václav z Popůvek obrátil se na svého rukojmě Zdicha z Ratišovic a pohnal ho, že mu slíbil za zprávu za dvůr v Šemíkovicích, a toho mu nezpravil a skrze to mu učinili odpor v knihách.
1416 - Václav z Popůvek své manželce Anně na 4 lánech v Šemíkovicích (které koupil od Jana a Miloty), 40 kop věna zapsal; ještě roku 1418 se připomína Václav seděním na Šemíkovicích (jinak též později na Bezděkově).
1417 - Buškovi z Myslibořic přiřknut byl výnos na zboží v Šemíkovicích (1 ½ kopy), jak je držely panny v Doubravníku.
1419 - Usadil se násilím Mikeš ze Žampachu v Šemíkovicích, pročež pohnán byl Buškem z Myslibořic, že mu vpadl v Šemíkovice a požívá jeho statků.
1420 - Podobně Bušek pohnal Jiříka z Bítova, že mu drží v Šemíkovicích lesy, luka a jiné zboží. Ale když na právo, které měl v Šemíkovicích, společníkem  učinil Vlčka z Okarce, tu proti tomu odpor učinil moravský hejtman Vilém z Perštejna tvrdě, že je to statek kláštera v Doubravníku.
1437 - Po válkách husitských, ve kterých vzal klášter v Doubravníku za své, vyskytuje se v Šemíkovicích opět Pavel Hřebének, jehož půhonem stíhal jistý Vikhart z Manešovic, že mu drží mocí jeho dvůr v Šemíkovicích.
1447 - Intabulováno v Deskách, že Pertold z Lipého bratřím Bohunkovi a Konrádovi z Miroslavi 7 lánů ve vsi Šemíkovicích prodal.
1448 - Vikhart, který se již psal "z Výčap", pohnal Dorotu Hřebénkovu ze Šemíkovic, že drží dvůr v Šemíkovicích bez práva. Vikhart od půhonu upustil, práva na Šemíkovice se odřekl, slíbiv i za svého bratra.
- Ve druhé polovine 16. století jest držitelem Šemíkovic opět rod z Popůvek.
1464 - Anna z Vejmyslic (Vémyslic) spolčila se se svým synem Zichem z Popůvek řečeného Dobelický na své věno 5 lánů v Šemíkovicích.
1490 - Z pěti lánů (rok 1464) prodal a vložil Zich z Popůvek Vilémovi z Pernštejna.
- Po Šemíkovicích psali se ještě později, ač té vsi nedrželi, vladykové z Bezděkova.
1512 - Jan z Bezděkova a Šemíkovic prodal pustý dvůr Otěchleby (u Velké Bíteše) Václavovi z Lomnice. Ves zanikla ve válkách husitských.
1520 - Matuš ze Šemíkovic přijal na pravý spolek na dvůr v Šemíkovicích své syny Ondru a Jakuba.
- Jednoho člověka v Šamíkovicích držela vrchnost v Horních Kounicích.