Václav Hájek (+1553) sepsal pověst o Křesomyslovi a Horymírovi. Uveďme si ukázky jeho možné inspirace, která ho dovedla až k pojmenování bájného oře.
Der Rosengarten zu Worms - verze A
Prozaický překlad ze střední horní němčiny Sylvie Stanovské:
"Ne, Witege, jestliže porazíš hrdinu [tj. obra Aspriana], můj pán ti dá Schemiga (*) za tvého výborného koně Sokola [Valke], zvítězíš-li výborný kůň Schemig ti bude patřit".
...
"Výborného koně Schemiga tedy dostal [Witege]. Sokola [Valke] si vzal Dietrich. V půtkách a v bojích mu byl prospěšný, nikdy nenechal svého pána v nouzi".
Der Rosengarten zu Worms - verze D
Prozaický překlad ze střední horní němčiny Sylvie Stanovské:
Vládce z Verony řekl: "Věř mi, porazíš-li obra, odměním tě. Věř, statečný muži Witege, dám ti opět Schemiga. Přivedl jsi ho od svého milého otce z nitra hory. Hrdino, poraž obra a [kůň] bude tvůj".
Rozdíl mezi verzí A a D v osudu koně spočívá v tom, že ve verzi A vystupuje v pasivní roli a Dietrich ho vyměňuje za Witegeho oře Sokola a ve verzi D Witege přivádí bájného koně "z nitra hory" a nakonec ho od Dietricha obdrží.
Rabenschlacht
Prozaický překlad ze střední horní němčiny Sylvie Stanovské:
Čím déle [trvalo pronásledování], tím více Witege prchal. Mocně pobízel Schemiga, jak jsem slyšel vyprávět. Ó běda, neohrožený pán z Verony z toho neměl radost.
...
"Dám ti čočku a nejjemnější seno, abych tě tím potěšil", řekl Witege [Schemigovi], "když mi zachráníš život", ach, jeho [Schemigovy] skoky byly tak dlouhé, odnesl ho [tj. Schemig Witega] z lítého boje.
Willehalm
Prozaický překlad ze střední horní němčiny Sylvie Stanovské:
Můžeš se spolehnout [Puzzâte]: potěším tě vikou, ovsem, hrachem, ječmenem a nejjemnějším senem, dostaneme/li se nazpět do Oranžska.
Rytířský epos s hlavními postavami Jetřichem, Vítkem, trpaslíkem Laurinem v Růžové zahradě, se do českého prostředí dostala z německého prostředí.
Kniha Rytířské srdce majíce (Odeon Praha, 1984 - str. 200)
...Obr se jeho každý bojí.
Tu kdež tyrelské jědle stojí, [tyrolské jedle]
učinil jednu krásnú zahradu,
chtě v ní jmieti s každým svádu. [boj]
...
Tehdy vece Vítek Vilantóv:
"Já sem s tebú jeti hotov
k té ruoži, milý pane mój.
Chci býti tovařiš tvój.
A jakž ja v tu zahradu skočím,
vždyť tam svým mečem potočím.
Pyšně v tu zahradu vkroči,
všechno kořenie svým ořem sblati (*)[zdupe svým koněm beze jména]
i stlači mu tu zahradu,
nachajžť přijdu v hroznú svádu."
(*) v něm. verzi Rosengarten (v tzv. Velké Růžové zahradě) se kůň Wittigův (Vítkův) jmenuje Schemminc, později psáno zkráceně Schemig.
Eppelein von Gailingen
článek v časopisu Reflex (roč. 2011)
Německý rytíř Eppelein von Geilingen (1320 – 1381) spoluvlastnil hrad Wald u Gunzenhausenu v Bavorsku. Kolem roku 1360 začal přepadat a loupit hlavně na kupeckých cestách kolem Norimberka. Byl na něho vydán zatykač. Eppeleina chytit nebylo vůbec snadné. Opatřil si velmi rychlého a vytrvalého koně jménem „Šemík“ (německy: Schemig), jenž každému ujel. Název „Schemig“ se odvozoval od legendárního německého eposu, kde bájný Wieland (syn Wittiga) vlastnil koně jménem Schemig. V roce 1372 byl loupežný rytíř konečně lapen a na norimberském hradě radními odsouzen k trestu smrti oběšením. Vyslovil ovšem poslední přání, zdali by se ještě jednou na nádvoří norimberského hradu směl naposled projet na svém věrném koni „Šemíkovi“. Bylo mu to umožněno. Eppelein věděl, že ho čeká tak jako tak oprátka, a tak se odhodlal k neuvěřitelnému činu: Nacválal „Šemíka“ do trysku směrem k městským hradbám a těsně před nimi donutil koně ke skoku přes překážku. Tomu se to podařilo a řítil se s jezdcem do hlubin hradního příkopu. V tomto okamžiku zvolal rytíř svou legendární větu: „Hej, vy norimberští, teď už mě neoběsíte! Měli jste tak učinit předtím!“ Dole se zabořil kůň s odsouzencem do bažiny hradního příkopu. Zbrojnoši s hrůzou zírali z městských hradeb, jak se Eppelein se „Šemíkem“ hrabou z bahna na cestu vedoucí z města.
Loupežný rytíř se nyní skrýval na hradě Dramus u svého příbuzného a s koněm „Šemíkem“ vyjížděl opět na loupežná tažení do blízkého i vzdáleného okolí. V roce 1381 byl opět lapen a odvezen na hrad Norimberk. Dne 15. 5. 1381 provedená poprava byla nesmírně krutá: Eppeleina z Geilingenu vpletli katové do kola, zlámali mu všechny kosti a poté ho umlátili železnými tyčemi k smrti.
Základ pravdivý, norimberský skok je ovšem legendou a jméno koně v této legendě také chybí (proto ty uvozovky). Kolem roku 1500 vznikly lidové písně a ty se mohly donést Hájkovi, který právě sepisoval svou Kroniku českou.
Tristram a Izalda
Postupně přes francouzské a německé jazykové prostředí se asi v poslední třetině 14. století objevuje epos ve staročeském znění.
(MF Praha, 1980 - str. 60-61)
...
Na sčěstie toho člověka [Tristama]
by tu pod kaplú jedna řeka,
přes niž s boží pomocí přeplava
...
Ten, jenž jest Tristam slúl,
když jest přes řeku přeplúl,
ostav živ pro vodu jedva,
uda mu sě uzřieti, ano dva
z služebníkóv jeho stojie na březe. [na břehu]
...
také věřte tomu zajisté
žež Trstramovi oděnie čisté
biechu přinesli a oř přivedli.
...
vsed na oř i hna jednú drahú
přes obilí i přes trávu...
článek v časopisu Reflex (roč. 2011)
Německý rytíř Eppelein von Geilingen (1320 – 1381) spoluvlastnil hrad Wald u Gunzenhausenu v Bavorsku. Kolem roku 1360 začal přepadat a loupit hlavně na kupeckých cestách kolem Norimberka. Byl na něho vydán zatykač. Eppeleina chytit nebylo vůbec snadné. Opatřil si velmi rychlého a vytrvalého koně jménem „Šemík“ (německy: Schemig), jenž každému ujel. Název „Schemig“ se odvozoval od legendárního německého eposu, kde bájný Wieland (syn Wittiga) vlastnil koně jménem Schemig. V roce 1372 byl loupežný rytíř konečně lapen a na norimberském hradě radními odsouzen k trestu smrti oběšením. Vyslovil ovšem poslední přání, zdali by se ještě jednou na nádvoří norimberského hradu směl naposled projet na svém věrném koni „Šemíkovi“. Bylo mu to umožněno. Eppelein věděl, že ho čeká tak jako tak oprátka, a tak se odhodlal k neuvěřitelnému činu: Nacválal „Šemíka“ do trysku směrem k městským hradbám a těsně před nimi donutil koně ke skoku přes překážku. Tomu se to podařilo a řítil se s jezdcem do hlubin hradního příkopu. V tomto okamžiku zvolal rytíř svou legendární větu: „Hej, vy norimberští, teď už mě neoběsíte! Měli jste tak učinit předtím!“ Dole se zabořil kůň s odsouzencem do bažiny hradního příkopu. Zbrojnoši s hrůzou zírali z městských hradeb, jak se Eppelein se „Šemíkem“ hrabou z bahna na cestu vedoucí z města.
Loupežný rytíř se nyní skrýval na hradě Dramus u svého příbuzného a s koněm „Šemíkem“ vyjížděl opět na loupežná tažení do blízkého i vzdáleného okolí. V roce 1381 byl opět lapen a odvezen na hrad Norimberk. Dne 15. 5. 1381 provedená poprava byla nesmírně krutá: Eppeleina z Geilingenu vpletli katové do kola, zlámali mu všechny kosti a poté ho umlátili železnými tyčemi k smrti.
Základ pravdivý, norimberský skok je ovšem legendou a jméno koně v této legendě také chybí (proto ty uvozovky). Kolem roku 1500 vznikly lidové písně a ty se mohly donést Hájkovi, který právě sepisoval svou Kroniku českou.
Žádné komentáře:
Okomentovat