Vybraný příspěvek

Drobný výklad pravidel

V průběhu uplynulých let vykrystalizovalo desatero klanu Šemíků, které bych rád okomentoval. Pravidla "od Adama" začala vznikat ...

čtvrtek 19. listopadu 2015

Rudolf

20. století přineslo do našeho klanu příběh, který by člověk nevymyslel. Před rokem jsme s pomocí rodopisců, bádajících po osudech Antonína Eschka, objevili existenci neznámého Šemíka, za kterého byla vdaná Jarmila rodem Struppová. Tehdy jsme se domnívali, že v padesátých letech Jarmila ovdověla a koncem roku 1960 se znovu vdala.
Ono to ale bylo jinak. První manželství Jarmily a Rudolfa Šemíkových skončilo rozvodem. S matkou zůstal syn, Rudolf mladší. Rudolf starší (*1915), stejně jako jeho bývalá žena, vstoupil podruhé do svazku manželského. Jeho druhá žena Libuše, rozená Eigelová, bohužel loni na podzim zemřela. Od ní se o Rudolfovi už nic nedovíme. Ozval se mi však její syn, který vzpomíná na svého nevlastního otce takto.

Píši Vám několik informací ohledně Rudolfa Šemíka, kterého zmiňujete. Datum narození i úmrtí znáte. Rudolf měl otce Karla a matku Marii, ale už nevím jestli se tak přesně jmenovala. Karel byl řezníkem, živnostníkem a měl porážku v Libni v kopci po levé straně, když se jede na Prosek (viz foto). Původně bydleli na Letné, v Kamenické ulici (pozn.: byla to ul. Letohradská) a potom se přestěhovali do Holešovic, do Osadní ulice. Z tohoto manželství pocházely tři děti. Jarmila, Rudolf, Oldřich (pozn.: ...a Blažena). Jarmila provdaná  za řezníka Fialu, v Holešovicích v Osadní ulici vedle Rudolfa. V domě měli krám, který je tam dodnes. Dnes snad večerka. Bezdětné manželství.
Oldřich se oženil s Marií (jméno už si nepamatuji) a z tohoto manželství byly tři děti. Oldřich a dvojčata Petr a Pavel, staří jako já (*1951). Bydleli na Vinohradech. Rudolf byl ženatý krátce před válkou a měl syna. Vyučil se  obchodním příručím v látkách u Židů v Maislovce. Těsně před válkou pracoval v nakladatelství Orbis. Byl hokejovým rozhodčím a členem letenského LTC a jako Leteňák Slávista. Byl velkým vlastencem.
Jako poddůstojník Československé armády mobilizoval před obsazením Němci do pohraničních bunkrů k Chebu. Kapitulaci, jak mi vyprávěl, nesl těžce. Strhávali si hodnosti a nikdo nechápal, proč se musí vzdát. Celý život tvrdil, že by tehdá Němci neměli šanci se sem jen tak lehce dostat.
Poté ho na začátku války zatklo Gestapo. Vyslýchali ho v "Pečkárně" (Petschkův palác v Praze). Byl propuštěn a utekl do Francie, kde byl po dobu války vojákem US Army. Jako americký zpravodajský a zásobovací důstojník sloužil v Marseille. Po válce se vrátil v americké uniformě do vlasti s jednou z divizí do Plzně. Poté do pohraničí, do Liberce a než se dostal do Prahy, stačil ještě zachránit několik bezbranných německých žen s malými dětmi před lynčem a nenávistí rabovacích gard. Po válce se mu vztah rozpadl. Jeho bývalá choť se provdala za západního Němce Dr. Eskeho (pozn.: Antonína Eschka) a odjela s ním do Německa i se synem. Svého syna pak už nikdy neviděl, a do jeho šestadvaceti let na něj pravidelně každý měsíc posílal výživné. Též byl perzekvován komunistickým režimem, že sloužil na západní frontě. Přišel o práci a nastoupil na stavbu Slapské přehrady, kde s nimi jednali jak se zločinci. Potom nastoupil do hutí v Hostivaři a pracoval na směny u tavící pece. V té době se seznámil v Holešovicích s mou matkou Libuší, která byla rozvedená. Mně bylo tehdy 6 let. Vzali se a mě pojal prakticky za vlastního a vychoval mě. Za což jsem mu dodnes vděčný. Když mi bylo 15, chtěl jsem se jmenovat Šemík. Vše bylo připraveno, ale můj biologický otec se nedostavil k podpisu, a tak to bylo vždycky.
V šedesátých letech byl Rudolf plně rehabilitován. Pak sehnal práci v PZO Pragoexport, kde pracoval jako vedoucí skladu propagace a zajišťoval veletrhy EX Plzeň, Brněnské veletrhy, LVT atd. Byl to velmi charismatický člověk se smyslem pro povinnost, úžasný kšeftsman, milovník Prahy a pražských památek, o kterých věděl všechny legendy. Byl bavičem, milovníkem piva a francouzkého koňaku Martel, Starého Města, Malé Strany, plzeňských pivnic, po kterých mě vodíval už jako staršího. Byl velký elegán a estét - nechával si šít šaty na míru. Jeho kamarády, kteří k nám chodívali domů, byli například legenda fotbalu Pepi Bican, kytarista a profesor Jiří Jirmal, od Settlerů pan Kupšovský, Jarda Štercl atd. Byl velkým trampem, jezdil do osady na Ztracenku, Svatojánské proudy... Miloval trampské písně a swing. Když hrálo někde v lokále piano, klavírista byl jeho. Co k smrti nenáviděl, tak jako fašizmus, byl komunizmus a komunisté. Což dával také patřičně najevo, když přebral.
Rudolf Šemík (*1915 +1977)
V květnu 1977, ve věku 62 let, se oběsil na půdě doma v domě v Osadní ulici. Na stole nechal dopis na rozloučenou, kde bylo psáno, že nemůže už dál. Klíče od bytu, občanku a peníze na pohřeb a pečlivě vyžehlený oblek z pravé anglické látky, který - jak mi vždy, když si ho bral, nezapomněl podotknout - mu musíme obléknout do rakve. Což se také stalo. Já byl den předtím poslední, komu podal ruku, i když to nikdy nedělal a řekl mi - měj se dobře. Byl pochován do hrobu rodiny mé babičky, roz. Domažlické, provdané Eigelové. Moje babička zemřela přesně rok po Rudolfově smrti a je tam také pohřbena. ČEST JEHO PAMÁTCE!
O Rudlovi bych mohl napsat opravdu knihu, co to bylo za člověka a co ve svém životě prožil. Asi to je tak vše v kostce z toho, co si o něm pamatuji já. Kamarádi Rudolfa už také zemřeli, poslední byl Venca Valeš z Osadní ulice. Rudolf měl také kamaráda z války, amerického vojáka, se kterým si psal do USA. Jmenoval se Harry O´Konely (pozn.: patrně O´Connelly). Pamatuji si to, protože jsem hezky psal, a tak jsem Rudlovi nadepisoval obálky s adresou, kterou si samozřejmě již nepamatuji. Ten ale bude asi už také po smrti.

Žádné komentáře:

Okomentovat