Dispens

Už jsem dříve poznamenal, že omezená velikost vrbického panství vedla čas od času ke sňatkům příbuzných. Pokud se jednalo o vzdálenější vztahy, nebyl to problém. Jestliže byla příbuznost užší, bylo nutné nejdříve získat církevní (v pozdější době i státní) výjimku. Toto udělení výjimky se v církevních kruzích nazývalo dispens.

Po roce 1868 úřady dávaly celkem snadno dosažitelný dispens (prominutí překážky) ve 3. a 4. stupni příbuzenství či sešvagření. Pro 2. stupeň byla příslušná jedině papežská stolice, jinak konzistoř a pro sňatky civilní okresní úřad nebo magistrát. Od pokračovatele rodu Zadinů ze Smrdova jsem dostal zajímavý doklad o udělení výjimky pro Josefa Zadinu a Barboru Šemíkovou. Začátkem února 1892 došel na smrdovskou faru dopis v latinském a českém jazyce, ze kterého cituji:

Z plnomocnosti od svaté Apoštolské Stolice v Římě dnem 25. ledna 1892 výslovně obdrženého ráčil Nejdůstojnější Biskupský Ordinariát přiloženým dekretem uděliti snoubencům Josefu Zadinovi a Barboře Šemíkové žádanou dispens pokrevenství ve druhém a třetím st., která jim v brzku oznámená budiž.

V levém dolním rohu je přiloženo potvrzení o zaplacení 1 zlatého s poštovním razítkem (12.2.1892) z Leštiny. Žádost byla podána 5. ledna. Odpověď odeslaná po týdnu z Biskupské konzistoře v Hradci Králové obsahovala odhad pěti neděl na dodání vyjádření z Říma a ujištění, že politické dispense není třeba. Svatbu budeme hledat někdy koncem února ve Smrdově. Kniha se nachází nejspíše ještě ve Světlé nad Sázavou mezi "živými" matrikami.

Nejzajímavější částí je výsek genealogického vývodu ženicha a nevěsty s vyznačeným společným předkem. Tím byl Jan Zadina, rolník ze Smrdova č. 13. Touto názornou pomůckou si smrdovský administrátor potvrzoval druhý a třetí stupeň pokrevenství budoucích manželů. Ženich byl bratrancem otce nevěsty. Zmiňovaný Jan Zadina hospodařil v sousedství statku č. 12, kde na přelomu 18. a 19. století sedlačil jeho generační druh Josef Šemík.
Jestliže dědové a pradědové novomanželů byli sedláci (půlníci či chalupníci), otcové byli domkáři. To znamenalo, že nebyli tolik vázáni na rodný statek a častěji se stěhovali. Děda nevěsty Barbory Šemíkové si přivydělával jako krejčí, otec pak jako tkadlec. Po svatbě Josef s Barborou patrně sloužili jako služební čeledín a děvečka na bačkovském velkostatku. Zda měli děti, nevím, ale na stará kolena se vrátili do Smrdova. O tom však až příště.