Vybraný příspěvek

Drobný výklad pravidel

V průběhu uplynulých let vykrystalizovalo desatero klanu Šemíků, které bych rád okomentoval. Pravidla "od Adama" začala vznikat ...

úterý 2. prosince 2014

Marie Kovalová

Vyprávění pamětníků, kteří prožili první polovinu 20. století, jsou každým rokem vzácnější. Jejich příběhy ukazují, jak minulé století - pro mnohé z nás menší i větší částí ještě živé - bylo plné změn a zvratů. Marie Kovalová, rodačka z Havlíčkobrodska, se koncem čtyřicátých let ocitá v Litoměřicích a stýká se s lidmi okolo biskupa Trochty. Některé z jejích vzpomínek sepsaných Petrem Chaloupským vyšly roku 2007 v útlé knížečce. Zde uvádím ukázku o otci Marie, Janu Vlčkovi z Olešné u Přibyslavi.

Otec je povolán do 1. světové války
Otec Marušky byl spravedlivý a poctivý sedlák, který pomáhal širokému okolí. Dával chudým zadarmo brambory a chleba, což se okolním statkářům příliš nelíbilo, protože samozřejmě chtěli ze své produkce co nejvíce prodat. Mnohým lidem v nouzi zprostředkoval práci na svém hospodářství, takže je zachránil před jistou bídou. Žel Bohu, tak jako řada jiných, musel i on opustit rodinu a nastoupit na frontu. Maminka, Maruška i její bratr Jan se každý večer za něho modlili. Jednoho dne zčista jasna spadl otcův obrázek ze stěny na zem a sklo na obrázku prasklo. Obrázek se však nerozpadl a zůstal pohromadě. Maminka ihned věděla, že se otci přihodilo něco hrozného, ale cítila, že žije. Přesně v onu popisovanou chvíli, jak se později rodina dozvěděla, byl Maruščin otec zasažen střepinou granátu hluboko do zad, v blízkosti míchy. To se odehrálo daleko od domova na ruské frontě. Raněný pan Vlček naléhavě prosil v modlitbě Pannu Marii, aby mohl zemřít doma, a jeho prosba byla vyslyšena. Po návratu, ačkoliv lékaři dělali co mohli, asi dva roky stál na prahu smrti, než ho v roce 1922, zaopatřen svátostmi, překročil. Marušce bylo v té době deset let. Otec ještě svým blízkým stačil přiblížit hrůzy bolševické revoluce. Vyprávěl například, jak lůza ve znamení revoluce přibíjela na vrata statku celou rodinu kulaka, včetně novorozence. Důrazně a často varoval všechny před zhoubným morem bolševismu. V Rusku se shodou okolností na malou chvíli setkal se svým vlastním koněm, který byl v Čechách zabavan a přidělen jistému důstojníkovi. Tento důstojník v Rusku padl a kůň běžel velkou vzdálenost podél linie fronty, kde našel svého pána. Oba měli ze setkání velkou radost. Koně však znovu vojáci zabavili a pan Vlček se s ním již nikdy nesetkal. Koně ho měli vůbec velmi rádi. V den jeho pohřbu vyváděli jako pominutí. Na hřbitov do Přibyslavi ho museli odvézt sousedovi koně...

2 komentáře:

  1. Romane,
    co dělá tenhle tmářský, propagandistický úryvek z "pamětí" nějaké Kotvalové na seriozním blogu o rodopisu Šemíkových?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. I když se necítím úplně komfortně při odpovědi na anonymní otázku, zkusím to. Je mi jasné, že tato ukázka je poněkud jednostranná. Je to vlastně zachycená pamět, která se již po dvou třech generacích stává mýtem, který vypráví pravnuk pana Vlčka. A ještě jeden důvod, proč tu zmiňuji paní Kovalovou. Byla jednou z odsouzených na začátku 50. let v procesu, jehož účastníkem byl i pan Šemík - http://hurtado.rajce.idnes.cz/Vysetrovaci_spis_Krutilek_a_spol%2C_Semik%2C_Hornikova%2C_Kovalova%2C_Zbrojova

      Vymazat